Osetrovatelsky_proces_a_potreby_cloveka
2.2 Hierarchie potřeb podle A.H. Maslowa
2.2 Hierarchie potřeb podle A.H. Maslowa
Abraham Harold Maslow (1. dubna 1908, Brooklyn, New York, USA – 8. června 1970, Menlo Park, Kalifornie, USA) byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů humanistického proudu v psychologii, 10. nejcitovanější psycholog ve 20. století. Nejčastěji bývá uváděn jako autor Maslowovy pyramidy lidských potřeb. Maslow je původem polské jméno, a proto se čte polsky, a ne anglicky.
Abraham se narodil jako nejstarší ze sedmi dětí. Jeho rodiče byli chudí Židé, kteří počátkem 20. století emigrovali do USA, aby unikli perzekucím v carském Rusku. Sami nebyli intelektuálně orientovaní, ale vzdělání přikládali význam. Maslow jako dítě zažíval v newyorském Brooklynu těžké časy, stal se terčem antisemitismu některých učitelů i dětí z okolí. Prožíval také komplikovaný vztah ke své matce, který přerostl do silného odporu. Kromě svého bratrance Willa měl málo přátel, a tak trávil mnoho času čtením. Absolvoval City College, a poté studoval psychologii na University of Wisconsin. V roce 1928 se oženil se svou sestřenicí Berthou, která v té době ještě studovala střední školu. Narodili se jim dvě děti. V letech 1951 až 1969 byl profesorem na Brandeis University v Massachusetts. Roku 1967 prodělal silný infarkt. O tři roky později, ve věku 62 let, dostal při běhání další infarkt, který se stal příčinou jeho smrti.
K nejvýznamnějším příspěvkům Abrahama Maslowa v psychologii patří hierarchie lidských potřeb, kterou obvykle zobrazoval jako pyramidu:
- potřeba seberealizace (naplnit své možnosti růstu a rozvoje),
- potřeba uznání, úcty (být vážený, mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně hodnocen),
- potřeba lásky, sounáležitosti (vedou k touze někam a k někomu patřit, být přijímán a milován),
- potřeba bezpečí, jistoty (projevuje se především vyhýbáním se všemu neznámému, neobvyklému či hrozivému),
- fyziologické potřeby (potřeba potravy, tepla, vyměšování).
Nejzákladnější potřeby (fyziologická, bezpečí, sounáležitost a úcta) Maslow označuje jako potřeby nedostatkové (potřeby deficience), pátou kategorii (seberealizace) pak jako potřeby růstové. Obecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však nelze říci zcela bezvýhradně a je doloženo, že uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci
v mezních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena (např. v prostředí koncentračních táborů, o čemž referovali mj. Viktor Frankl nebo Konrad Lorenz). Za nejvyšší považuje Maslow potřebu seberealizace, jíž označuje lidskou snahu naplnit své schopnosti a záměry.
v mezních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena (např. v prostředí koncentračních táborů, o čemž referovali mj. Viktor Frankl nebo Konrad Lorenz). Za nejvyšší považuje Maslow potřebu seberealizace, jíž označuje lidskou snahu naplnit své schopnosti a záměry.
Hierarchie potřeb podle A.H. Maslowa
- autorem teorie hierarchického uspořádání neboli jejich stupňovité zařazení podle potřeb od nejnižších až po nejvyšší,
- podstatné na tom je, že jedinec dospívá k vyšším potřebám, až když uspokojí ty nižší,
- např. dítě, které strádá pocitem lásky a bezpečí, nedokáže v sobě rozvinout vyšší potřebu, neuspokojení níže postavené potřeby bezpečí je natolik zaměstnává (trápí, ztěžuje), že nemá sílu postoupit na další úroveň to, ale znamená vážnou újmu, jedinec je v tomto smyslu deformován.
Hierarchie potřeb podle A. H. Maslowa
Vytvořil teorii motivace, ze které vychází jeho hierarchická teorie potřeb. Zdůrazňuje v ní těsné propojení filozofie
a psychologie. Podle Maslowa má každý jedinec individuální systém motivů, který je hierarchicky uspořádán, protože některé motivy jsou silnější než jiné. Lidé jsou motivováni hierarchickým systémem základních potřeb. Hierarchie potřeb zahrnuje potřeby filozofické, potřeby bezpečí, afiliace, uznání a seberealizace. Jedinec je integrovaný a organizovaný celek, tzn., že každá potřeba je vždy výrazem celého jedince. Prakticky stále je některá potřeba neuspokojena, lidská bytost stále něco vyžaduje.
a psychologie. Podle Maslowa má každý jedinec individuální systém motivů, který je hierarchicky uspořádán, protože některé motivy jsou silnější než jiné. Lidé jsou motivováni hierarchickým systémem základních potřeb. Hierarchie potřeb zahrnuje potřeby filozofické, potřeby bezpečí, afiliace, uznání a seberealizace. Jedinec je integrovaný a organizovaný celek, tzn., že každá potřeba je vždy výrazem celého jedince. Prakticky stále je některá potřeba neuspokojena, lidská bytost stále něco vyžaduje.
Potřeby jsou hierarchicky řazeny podle své naléhavosti, neuspokojené nižší potřeby převládnou a zvítězí v konfliktu nad neuspokojenými vyššími potřebami. Vyšší potřeby se vzhledem k věku projevují později (u novorozenců dominují fyziologické potřeby, na začátku adolescence se objevují potřeby seberealizace). Jsou-li základní potřeby jedince trvale frustrovány, pak dochází k projevům psychopatologie.
- Fyziologické potřeby: objevují se při poruše homeostázy, vyjadřují potřeby organismu sloužící k přežití. Jedinec se snaží
o jejich uspokojení dříve, než se stanou aktuálními. V momentě, kdy jsou fyziologické potřeby aktuální, stávají se dominantními a ovlivní celkové chování a jednání člověka.
o jejich uspokojení dříve, než se stanou aktuálními. V momentě, kdy jsou fyziologické potřeby aktuální, stávají se dominantními a ovlivní celkové chování a jednání člověka.
- Potřeba jistoty a bezpečí: je potřebou vyvarovat se ohrožení a nebezpečí. Vyjadřuje touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě, ochraně, ekonomického zajištění. V situaci ztráty pocitu a životní jistoty nebo chybí-li v životě pořádek a řád, stojí uspokojení potřeby jistoty na prvním místě (u nemocného člověka vždy).
- Potřeba lásky a sounáležitosti (neboli potřeby afiliační): je to potřeba milovat, být milován, potřeba náklonnosti, sounáležitosti, potřeba být sociálně integrován. Vystupuje v situacích osamocení a opuštění.
- Potřeba uznání, ocenění, sebeúcty: jsou to dvě spojené potřeby, potřeba sebeúcty a sebehodnocení (vyjadřuje přání výkonu, kompetence, důvěry, nezávislost na mínění druhých), druhá vyjadřuje touhu po respektu druhých lidí, statutu, prestiže uvnitř sociální skupiny. Vystupuje v situacích ztráty respektu, kompetence, důvěry a projevuje se snahou získat ztracené sociální hodnoty.
- Potřeba seberealizace, sebeaktualizace: je tendence realizovat své schopnosti a záměry, člověk chce být tím, kým podle svého mínění může být.
K těmto vyšším potřebám řadí Maslow tzv. metapotřeby (potřeby růstu). Patří sem potřeby poznání a porozumění, jednoty, rovnováhy a harmonie, spontaneity, individuality, hravosti, autonomie, smysluplnosti atd. Metapotřeby jsou ve srovnání se základními potřebami méně naléhavé, ale jejich uspokojení posiluje vývoj k lidskosti, k vyššímu štěstí a radosti. Potřebu transcendence vysvětluje Maslow jako touhu přesáhnout sebe sama, hledání smyslu života směrem k duchovní sféře, víře, která přesahuje smyslové a rozumové poznání. Je to touha po nejvyšším smyslu, mystických hodnotách. Tím člověk přesahuje svoji osobnost a obrací se k Bohu. Maslow zjistil, že lidé s uspokojenými potřebami jsou šťastnější, zdravější
a výkonnější než jedinci s neuspokojenými potřebami.
a výkonnější než jedinci s neuspokojenými potřebami.
Vyšší potřeby: potřeba seberealizace, potřeba uznání, potřeba sounáležitosti.
Nižší potřeby: potřeba bezpečí, fyziologické potřeby.
Zdraví může být definováno negativně jako absence nemoci, funkcionálně jako schopnost vyrovnat se s denními aktivitami, nebo pozitivně jako způsobilost a podoba balansu (vyrovnanosti). V každém organismu je zdraví forma homeostáze. Zdraví též značí dobré vyhlídky na trvající přežití.
Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody
a nesestává se jen z absence nemoci nebo vady“. Přestože toto je užitečná a přesná definice, dá se považovat za idealistickou a nerealistickou. Podle této definice WHO se dá klasifikovat 70–95 % lidí jako nezdravých. Nejsolidnější aspekty pohody, které pevně vyhovují sféře medicíny, jsou environmentální zdraví, výživa, prevence nemoci a veřejné zdravotní záležitosti, které mohou být zkoumány a pomoci v měření pohody.
a nesestává se jen z absence nemoci nebo vady“. Přestože toto je užitečná a přesná definice, dá se považovat za idealistickou a nerealistickou. Podle této definice WHO se dá klasifikovat 70–95 % lidí jako nezdravých. Nejsolidnější aspekty pohody, které pevně vyhovují sféře medicíny, jsou environmentální zdraví, výživa, prevence nemoci a veřejné zdravotní záležitosti, které mohou být zkoumány a pomoci v měření pohody.
Environmentální zdraví lze definovat různými způsoby. Některé definice jsou užší, některé širší, avšak všechny se zaměřují na vliv faktorů životního prostředí na lidské zdraví. Světová zdravotnická organizace například používá tuto definici: Environmentální zdraví se zabývá všemi fyzikálními, chemickými a biologickými faktory existujícími vně vůči některé osobě a všemi příbuznými faktory dopadajícími na chování. Zahrnuje vyhodnocení a kontrolu těch environmentálních faktorů, které mohou potenciálně ovlivnit zdraví.
Definice zdraví
velmi rozšířené pojetí zdraví člověka vychází z definice, která je od roku 1947 obsažena v ústavě Světové zdravotnické organizace (WHO): Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well-being) a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady. Zdraví je v této definici vymezováno třemi vzájemně rovnocennými složkami – tělesné, duševní a sociální - vymanil z tradičního biologizujícího pojetí. Vymezení zdraví člověka se vztahuje ne jedince neoddělitelně spjatého se sociálním prostředím.
Nemoc je z tohoto hlediska poruchou v systému člověka-prostředí, je to potenciál vlastního organismu vyrovnat se
v průběhu života s určitými nároky prostředí, v němž člověk žije. Je to potenciál vlastního organismu vyrovnat se v průběhu života s určitými nároky prostředí, v němž člověk žije. V posledních desetiletích je přijímán názor, že nemoc má stejně jako zdraví mnoho faktorový, bio-psycho-sociální základ. Především jejich vzájemná interakce s lidským organismem
a způsobem života člověka vyvolávají nemoci anebo přispívá k jejich rozvoji.
v průběhu života s určitými nároky prostředí, v němž člověk žije. Je to potenciál vlastního organismu vyrovnat se v průběhu života s určitými nároky prostředí, v němž člověk žije. V posledních desetiletích je přijímán názor, že nemoc má stejně jako zdraví mnoho faktorový, bio-psycho-sociální základ. Především jejich vzájemná interakce s lidským organismem
a způsobem života člověka vyvolávají nemoci anebo přispívá k jejich rozvoji.
V roce 1984 zveřejnila WHO následující definici zdraví: Zdraví je stav, který na jedné straně umožňuje jednotlivcům
i skupinám lidí poznat vlastní cíle a uspokojovat potřeby a na druhé straně reagovat na změny a vyrovnávat se se svým prostředím. Zdraví se tedy chápe jako zdroj každodenního života a ne jako cíl života. Jde o pozitivní koncepci, která zahrnuje společné a osobní zdroje stejně jako fyzické možnosti. Tato definice uznává mnohadimenzionální podstatu zdraví. Lidé nejsou zdrávi, pokud nemohou realizovat své touhy a životní cíle, uspokojovat své potřeby a úspěšně se vyrovnávat se svým prostředím, v tomto smyslu chápe zdraví jako rezervu tělesných a duševních sil a jako schopnost přizpůsobit se měnícím podmínkám. V současné době si nemůžeme klást za cíl jen zbavit člověka nemoci, ale stále více musíme mít na zřeteli potřebu optimálního rozvíjení a využívání všech jeho pozitivních biologických, psychických a sociálních vlastností a schopností.
i skupinám lidí poznat vlastní cíle a uspokojovat potřeby a na druhé straně reagovat na změny a vyrovnávat se se svým prostředím. Zdraví se tedy chápe jako zdroj každodenního života a ne jako cíl života. Jde o pozitivní koncepci, která zahrnuje společné a osobní zdroje stejně jako fyzické možnosti. Tato definice uznává mnohadimenzionální podstatu zdraví. Lidé nejsou zdrávi, pokud nemohou realizovat své touhy a životní cíle, uspokojovat své potřeby a úspěšně se vyrovnávat se svým prostředím, v tomto smyslu chápe zdraví jako rezervu tělesných a duševních sil a jako schopnost přizpůsobit se měnícím podmínkám. V současné době si nemůžeme klást za cíl jen zbavit člověka nemoci, ale stále více musíme mít na zřeteli potřebu optimálního rozvíjení a využívání všech jeho pozitivních biologických, psychických a sociálních vlastností a schopností.