Osetrovatelsky_proces_a_potreby_cloveka

14.2 Metodika tvorby standardů

14.2 Metodika tvorby standardů
 
 
Standard má:
- přesně vymezovat požadovanou normu,
- nikdy neposkytovat služby pod stanoveným standardem, protože v tomto případě dochází k ohrožení pacienta.
 
Obsah standardu:
- zaměření (určení, které oblasti ošetřovatelské péče se týká),
- míra závaznosti (kompetence pro koho je určen),
- cíl (výsledek, který vyjadřuje požadovanou výslednou kvalitu),
- výčet kritérií:

a) strukturální (pomůcky),

b) procesuální (postup, komplikace, zvláštní upozornění),

c) výsledková (výsledná kvalita),
- kontrolní mechanismus,
- zdroje literatury, autor.
 
Typy ošetřovatelských standardů:
- standardy výkonu ošetřovatelské profese,
- ošetřovatelské péče,
- ošetřovatelská dokumentace,
- vybavení pracoviště,
- personální obsazení,
- pracovních postupů při různých ošetřovatelských výkonech, označují se často jako manuály,
- pro vzdělávání ošetřovatelských pracovníků.

Každé zdravotnické zařízení je povinno písemně vypracovat a přijmout vlastní ošetřovatelské standardy, vycházející z rámcových standardů doporučených MZ. Jsou závazné a zajišťují kvalitu ošetřovatelské péče a umožňují její objektivní hodnocení a měření.
 
Standardy - platné definice kvalitní úrovně ošetřovatelské:
- poprvé vznikly v 70. letech v USA jako odezva na Chartu práv nemocných,
- závazná norma ošetřovatelské péče, umožňuje hodnocení a chrání pracovníky před právním postihem.
 
Standardizace zdravotní péče
Ve vyspělých zemích je samozřejmostí, že pacienti a plátci (pojišťovny) očekávají od zdravotnických zařízení kvalitní, efektivní a standardizované služby. Navíc se od nich očekává, že budou schopna kdykoliv předložit důkazy o kvalitě jimi poskytované péče.

Z těchto důvodů je pro činnost zdravotnických zařízení strategicky důležité používání systémových modelů kontinuálního zvyšování kvality a efektivity poskytované péče.

 Zdravotnictví, vzhledem ke své komplexnosti, vyžaduje standardizaci v daleko větší míře než průmysl.

V ekonomicky vyspělých zemích existuje řada modelů a systémů, které se zabývají rozvojem a standardizací kvality, a většina zemí má své vlastní standardizace (Anglie BSI, Rusko KCYKP, ČR ČSN).

Narůstající fenomén globalizace ale vyžaduje standardizaci na mezinárodní úrovni.

Základní systémové modely jištění kvality v léčebné a ošetřovatelské péči, které jsou rozšířeny v Evropském společenství nebo které rozvoj evropských modelů význačnou měrou ovlivnily:

1. modely systémů řízení kvality (Mezinárodní organizace pro normalizaci - ISO),

2. modely národních a nadnárodních akreditačních standardů (JCAHO – Společná komise pro akreditace zdravotnických zařízení, JCI - Spojená mezinárodní komise, SAK – ČR - Spojená akreditační komise ČR),

3. modely definující proces tvorby národních akreditačních standardů (ISQua – Mezinárodní společnost pro kvalitu ve zdravotnictví, ALPHA - dceřinná organizace ISQua),

4. modely excelence – světové ceny za kvalitu – (Cena Malcolma Baldrige, EFQM – Evropská cena kvality, Six Sigma).
 
Termín ISO označuje Mezinárodní organizaci pro standardizaci (The International Organization for Standardization).

Série ISO 9000, zabývající se kvalitou vznikla v roce 1987, kdy se svět začal hlouběji zabývat kvalitou. Tyto normy se uplatňují ve všech oblastech průmyslu a služeb. V přetransformované podobě se také uplatňují v rámci zdravotnictví.

Série ISO zabývající se standardizací byla v roce 2000 sjednocena do série 9001: 2000.

Získání certifikace ISO 9001: 2000 znamená, že organizace byla prošetřena a bylo zjištěno, že má systém managementu, který zajišťuje důkladnost a spolehlivost.

Prostřednictvím ISO se provádí tzv. certifikační audit, kterým se uděluje certifikace. ISO 9001:2000 však již nic neříká
o účinnosti léčebné péče nebo efektivitě lékaře. ISO 9001: 2000 nemůže nahradit široké zaměření akreditací na specifické potřeby zdravotnických zařízení. Vhodné uplatňování norem ISO: laboratoře, transfúzní stanice, podpůrné provozy zdravotní péče. 

Akreditace zdravotního zařízení představuje uznání oficiálně pověřenou autoritou, že zdravotnické zařízení je způsobilé k poskytování kvalitní zdravotní péče a má vytvořen funkční a účinný způsob pro posuzování výkonnosti a pro kontinuální zvyšování kvality poskytované péče.

České zdravotnictví si bylo již v roce 1989 vědomo značných rozdílů mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními.
V roce 1994 byl iniciován projekt „Akreditace nemocnic“, na kterém se podílela, kromě MZ celá řada dalších subjektů.
V roce 1998 byly v jednom Věstníku MZ uveřejněny akreditační standardy a metodika.
V roce 1999 byla v ČR akreditována první nemocnice.

Spojená akreditační komise České republiky vydala v roce 1998 padesát akreditačních standardů, které jsou rozděleny do deseti tematických oblastí:

1. oblast kvality (kontinuální zvyšování kvality, tvorba standardů),
2. diagnostické postupy,
3. péče o pacienta,
4. kontinuita péče (převoz pacientů na jiné oddělení, do jiného zdravotnického zařízení),
5. dodržování práv pacientů,
6. podmínky poskytované péče (směrnice),
7. standardy managementu,
8. péče o zaměstnance (kontinuální vzdělávání),
9. sběr a zpracování informací (standardizace zdravotnické dokumentace),
10. protiepidemická opatření.

Příprava na inspekci akreditačního týmu v zdravotnickém zařízení v podstatě spočívá v uvedení svých vlastních standardů směrnic a praxe do souladu s akreditačními standardy. Inspekční tým se zabývá základními aspekty provozu nemocnice, jeho strukturou, procesy a výstupy péče. Informace o kvalitě provozu zdravotnické dokumentace, inspekcí jednotlivých odděleních a pohovorem se zaměstnanci a pacienty. Inspekce trvá 2-3 dny a akreditace se uděluje na období 2-3 let.

Společná komise pro akreditaci zdravotnických zařízení vznikla v roce 1951 z iniciativy Amerického svazu chirurgů. První akreditační manuál JCAHO vznikl v roce 1976. Vzhledem k šířícímu se zájmu globální zdravotnické veřejnosti o akreditační standardy JCAHO rozhodla se tato organizace v roce 1999 vytvořit mezinárodní akreditační program s názvem „Joint Commision International“ JCI – Spojená mezinárodní komise. Požadavky JCI obsahují 370 standardů.

Některá zdravotnická zařízení v ČR se o tento akreditační model zajímají. První nemocnice v ČR, která získala akreditaci podle mezinárodních akreditačních standardů je Ústřední vojenská nemocnice v Praze. Mezinárodní společnost pro kvalitu ve zdravotnictví vznikla v roce 1985 během setkání odborníků ve zdravotnictví v italském městě Udine. Dceřiná společnost Alpha pomáhá jednotlivým zemím vytvářet nebo zlepšovat jejich akreditační standardy pro zdravotnická zařízení. Snaží se do těchto standardů zabudovat principy významných systémů kvality, jako jsou ISO nebo Baldrige. Model JCI je v souladu s mezinárodními principy ALPHA.

Modely excelence, světové ceny slouží k vnitřnímu hodnocení kvality (sebehodnocení) a dokumentaci kvality,
mohou se však také stát základem pro vnější hodnocení kvality.
 
Standardy ošetřovatelské péče
Ministerstvo zdravotnictví nevydalo jednotlivé standardy ošetřovatelské péče s platností pro celou Českou republiku, ale řada závazných předpisů je vydána formou zákonů, vyhlášek nebo doporučených metodických pokynů.

Většina poskytovatelů zdravotních služeb si vytvořila a vytváří vlastní systém tvorby a formy standardních ošetřovatelských postupů. Základním výchozím koncepčním materiálem pro ošetřovatelství a pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče je Koncepce ošetřovatelské péče ČR, která je uveřejněna ve Věstníku MZ č. 9/2004. Zdravotnické pojmy, které se používají v rámci oboru ošetřovatelství.
 
Existuje mnoho druhů dělení standardů i šablon pro vytváření standardů. Zde pro obecné použití dělíme standardy ošetřovatelské péče podle jejich zaměření na:

1. STANDARDY ZAMĚŘENÉ NA STRUKTURU
– manažerské standardy stanoví metody a nástroje k vedení lidí, poskytování zdrojů, prostředí, vybavení přístroji, nástroje na integraci a komunikaci, informační systémy apod. Obvykle jsou nazvány pojmem směrnice.
Na národní úrovni jsou definovány platnou legislativou. Hlavní požadavek na zajištění kvality péče je zaměřen na odbornou nebo specializovanou kvalifikaci jednotlivých zdravotnických povolání, které se podílejí přímo nebo nepřímo na poskytování zdravotních služeb, udržování odborné úrovně celoživotního vzdělávání, definování kompetencí a v neposlední řadě stanovením minimálního počtu zdravotnických pracovníků, kteří se na poskytování zdravotních služeb podílejí.
Z níže uvedených legislativních norem lze vycházet při zpracování strukturálních standardů na lokální úrovni.

2. STANDARDY ZAMĚŘENÉ NA PROCES
– řídící standardy stanoví závazné postupy pro řízení lidí, pro výkony a záznamy v praxi, které mají závazně strukturovaný obsah a zaměřují se na popis ošetřovatelských činností a výkonů.
Postup je definován zejména z důvodu zajištění jednotné péče a bezpečného postupu pro pacienta i zdravotnického pracovníka. Většina poskytovatelů zdravotních služeb si vlastní standardy vytvořila a vytváří samostatně. Které standardy budou u jednotlivých poskytovatelů definovány písemně, je na vrcholném managementu.

3. STANDARDY ZAMĚŘENÉ NA VÝSLEDEK
– monitorovací standardy stanoví metody a nástroje pro monitorování, měření, analýzy a hodnocení výsledků například struktura kvalifikace ošetřovatelského personálu, spokojenost pacientů, spokojenost personálu, výskyt nežádoucích událostí aj.