Teorie_osetrovatelstvi

12.5 Způsoby aplikace modelu Madeleine Leiningerové

12.5 Způsoby aplikace modelu Madeleine Leiningerové
 
  
Způsoby aplikace modelu Madeleine Leiningerové:
- M. Leiningerová navrhla pro obdržení dat o členu jiné kultury či subkultury dva typy vyhodnocení pro přímé použití
ve zdravotnickém zařízení nebo v komunitním ošetřovatelství
- opírají se o Model vycházejícího sluce, představují určité ošetřovatelské vyhodnocení v rámci všeobecnější ošetřovatelské anamnézy.

typ „A“ - rozšířené, podrobnější posouzení (dlouhodobá péče):
- pro sběr 24 informací je vhodné znát obecně kulturu pacienta,
- při získávání údajů, které pocházejí z komplexního souboru určených oblastí, o členovi jiné kultury či subkultury,
   si sestry všímají, jak dalece je tento jedinec jiný než členové převažující kultury, a jak samotné oblasti působí
   na styl péče o tohoto klienta
: jazyk, komunikace, vzhled, stravovací návyky, náboženství a víra, hodnota vzdělání,
   ekonomické faktory.

Typ „B“ – krátké posouzení (akutní stavy), na pohotovostních ošetřovatelských jednotkách:
- slouží pro rychlejší poskytnutí kulturně shodné péče,
- jde o 5 za sebou jdoucích kroků,
- sběr informací typu B umožňuje soustředit pozornost na typické odlišnosti pacienta hlásícího se k dané kultuře
   nebo subkultuře
- aktivity související se zdravím, potřeby pacienta, veškeré poznatky o K/P - chování, komunikace,
   gesta,
- sběr zestručněných informací → rozbor informací → ošetřovatelské diagnózy vystihující problém odlišné kultury,
 
Sestra, která aplikuje transkulturní ošetřovatelství do své péče o členy jiné kultury nebo subkultury, než je ona sama, podporuje a udržuje zdravé jednání lidí z rozličných kultur formou příhodnou pro danou kulturu.

Holistická a kulturu respektující péče pomáhá pacientům z jiné kultury či subkultury být zdraví nebo zvládat
neutěšené situace, problémy a umírání.

Modelem Madeleine Leiningerové se inspirovaly Joyce Newman Gigerová a Ruth Davidhizarová a pokračovaly
v myšlenkách teorie transkulturní péče, kterou rozvedly o zjištění potřeb pacientů z jiné kultury či subkultury
a ošetřovatelské zásah.
 
Za vznik teorie transkulturního ošetřovatelství lze považovat moment v polovině 50. let 20. století, kdy Madeleine Leiningerová pracovala jako sestra a zaujalo ji, jak kultura působí na jedince zdravé i nemocné a na ošetřovatelskou péči.
První studie Madeleine Leiningerové o transkulturním ošetřovatelství vznikla začátkem 60. let 20. století v rámci antropologického výzkumu na Nové Guinei.
Roku 1960 určila Madeleine Leiningerová transkulturní ošetřovatelství částí oboru ošetřovatelství zajímající
se o celostní kulturní péči, o zdraví a nemoci pacientů, a uznávající kulturní hodnoty, víru a praktiky.

Poté po třicet let teorii vyvíjela a podpořila ji vydáním knih:
  • Ošetřovatelství a antropologie: mísení dvou světů,
  • Transkulturní ošetřovatelství: koncepce, teorie, výzkum a praxe,
v nichž mimo jiné ukázala na souvislost a odlišnost mezi antropologií a ošetřovatelstvím.
 
Kulturní antropologie představuje vědu, která studuje:
  •  vznik a proměny,
  • způsob složení a činnosti rozličných kultur v příslušném čase a místě.

Pojem kultura vystihuje souhrn učením získaných a předávaných hodnot, norem, víry, stylu života mající vliv na myšlení a chování příslušníka dané kultury.

Dominantní kultura
předčí jiné kultury v určité části země kulturně, ekonomicky a politicky, přičemž nemusí mít nejvyšší četnost členů oproti ostatním kulturám či subkulturám.

Název subkultura vyjadřuje součást určité dominantní kultury, ale tato součást se liší ve stylu života, normách, hodnotách a chování příznačného pro příslušnou subkulturu (např. náboženské vyznání, etnicita).

Teorie transkulturní péče pokládá následující fakta za základní problematiku:
  • ošetřování provází lidskou bytost po celý život,
  • podporuje vývoj a existenci lidského organismu,
  • ošetřovatelská péče je základním požadavkem léčby, k uzdravení nedojde bez ošetřování,
  • péče se různí v odlišném pojetí kultur.
Podstatou transkulturního ošetřovatelství jsou přehled o společných a odlišných zvycích kultur i subkultur
a jejich aplikace v ošetřovatelské péči.
 
Transkulturní ošetřovatelství je péče o podporu a udržení zdraví jedince a péče poskytovaná v nemoci pacientovi formou vhodnou pro příslušnou kulturu či subkulturu.

Ošetřovatelský cíl dle teorie Madeleine Leiningerové tvoří spolupráce, pochopení péče a zdravotnické problematiky jednotlivých kultur i subkultur.
Forma péče se řídí hodnotami, názory a životním stylem, které poté vytvoří základ pro péči příznačnou určené kultuře nebo subkultuře při uchování zdraví, terapii nemocí, překonávání neuspokojivých momentů a při umírání.

Pacient představuje celostní bytost, na kterou působí sestavení společnosti, kulturně různé názory a hodnoty.
 
Rolí sestry je dozvědět se tradiční, lidovou či laickou formu péče kultury nebo subkultury, k nimž pacient patří,
a pozitivní metody ošetřování tradiční formou vážící se ke kultuře či subkultuře pacienta sloučit s profesionálním ošetřovatelstvím.
 
Zdroj obtíží v teorii Madeleine Leiningerové vychází z různorodosti kultur. Ohniskem zásahu je fakt odlišnosti dominantní kultury a subkultury či jiné kultury. Způsob zásahu tvoří podpora zdraví, nápomoc v přizpůsobení, návrh změn či doprovázení ke smrti, kdy sestra funguje jako vykonavatel tradiční a profesionální péče.
Důsledky péče formou kulturně vhodnou pro klienta jsou zdraví, jeho spokojenost nebo pokojná smrt.
 
Předměty zkoumání podle Madeleine Leiningerové jsou následující:
  • osoba,
  • prostředí,
  • zdraví,
  • ošetřovatelství.
Osoba je celostní existence, na niž působí určité sociální klima.
Dovede pečovat a zajímat se o své potřeby, blaho a život. Pomáhají ji v tom metody související s kulturou
a prostředím. Osoby z rozličných kultur a subkultur pociťují zdraví, jeho ztrátu a s ní spojenou terapii, potřebu
pomoci druhé osoby či samostatnost různorodě.

Prostředí v souvislosti s transkulturním ošetřovatelstvím poukazuje na propojené uspořádání společnosti vytvořené
z kulturní, politické, ekonomické, sociální, vzdělávací, technické a náboženské složky.
 
Zdraví je stav pohody, za kterého jedinci nestojí nic v cestě v jeho denních aktivitách podmíněných kulturou
či subkulturou. Každá kultura i subkultura chápe zdraví po svém, proto mu nelze vytvořit jednotnou definici.

Ošetřovatelství v metaparadigmatu podle Madeleine Leiningerové existuje jako transkulturní profese a věda.
Nabízí péči jedincům různorodých kultur a subkultur. Tvoří ho práce sester na péči stejné s kulturou nebo
subkulturou pacienta, aby snížila stresové zatížení pacienta a případné spory mezi poskytovateli a příjemcem
péče.
 
Model vycházejícího slunce Madeleine Leiningerové:
Pojmenování „Model vycházejícího slunce“ obdržela teorie transkulturního ošetřovatelství na základě znázornění funkčních závislostí základních myšlenek dle dr. Madeleine Leiningerové.

Jeho znázornění se vztahuje k symbolu slunce, které 22 zrovna vychází, představuje tak obraz ošetřovatelské péče v souvislosti s kulturou či subkulturou klienta.
 
Kulturní a sociální složení představuje technologické, náboženské, filozofické, politické, právní, ekonomické,
vzdělávací, rodinné činitele, hodnoty kultury a styl života. V znázornění modelu slunce se jedná
o jeho „paprsky“ (příloha 2). Jednotliví činitelé spolu souvisí a společně působí na osobu.
 
Systémy péče se dělí na profesionální a tradiční.

Profesionální systém péče
upřednostňuje většina občanů a má převahu v profesních zařízeních. Představuje pohled dominantní kultury na péči. Profesionální systém vnímá nemocného člověka jako pacienta, využívá vědecké znalosti, cizí pojmy, cesty ke stanovení diagnózy a léčbu vlastní tomuto systému. Snaží se o vrácení somatického a psychického zdraví. Péče profesionálního systému se podává ve zdravotnickém zařízení běžně za pomoci moderní techniky a je finančně náročnější než tradiční systém péče.

Tradiční systém péče
lze ho také pojmenovat jako laický či lidový, existuje v rámci kultury na podkladě vštípených a předaných pohledů
na svět, vědomostí a dovedností členů kultury, kterými je prováděn v rodině a komunitě, v domově a z jeho zdrojů.
Každá kultura i subkultura má péči o sebe a ošetřovatelskou péči příznačnou pro danou kulturu.
Tradiční systém péče zajímá člověk jako holistický celek, staví na stylu života, víře, hodnotách a názorech dané kultury a subkultury. Tradiční systém vyznává předcházení chorobám a smrti, plnění rolí, praktik a dodržení zapovězeného jsoucí součástí kultury a subkultury. V tradičním systému je komunikace srozumitelná.
Je nezbytné uvědomit si odlišnosti mezi představami sester a pacientů o péči. Kladné stránky tradičního systému
péče lze integrovat do profesionálního systému péče, a tak užít obou dvou systémů v péči o klienta patřícího k jiné kultuře nebo subkultuře. Konečně význam péče v podobě kulturního pojetí dovoluje chápat ošetřovatelskou péči
v rozšířených souvislostech.
 
Transkulturní teorie se praktikuje v jistých typech péče vybíraných dle situace, potřeb a stavu pacienta.

Volit lze mezi třemi možnostmi, a to mezi:
  • péčí s úkolem podpořit či nabýt zdraví,
  • péčí poskytující přizpůsobení,
  • a péčí doprovázející ke změně.
Péče s úkolem podpořit či nabýt zdraví a zároveň respektující kulturu pacienta
pečuje o zdravé i nemocné, sestra vykonává takové činnosti, aby klientovi péče vydrželo zdraví, nebo aby se nemocný klient vyléčil či se vyrovnal s postižením, nebo aby v neposlední řadě klidně umíral, přičemž sestra je v této péči v roli přisluhující.

Péče poskytující přizpůsobení a současně chápající kulturu pacienta
má za cíl přizpůsobení klienta nové péči, jiné životní roli a nepříjemné životní situaci, sestra řeší problémy spojené
s hospitalizací omezující pacienta patřícího k jiné kultuře či subkultuře v rámci podmínek přijímacího zařízení.
Sestra má roli prostředníka tradiční a profesionální péče.
 
Péče doprovázející ke změně
se poskytuje v případě nutnosti změny klientovi péče o své zdraví. Přizpůsobení musí odpovídat léčebné úpravě, kulturním návykům a náboženským pravidlům i peněžní situaci klienta. Sestrám je Model vycházejícího slunce radou jak chápat a posoudit pacienty, kteří mají jiné nebo odlišující se potřeby dané jinou kulturou nebo subkulturou, jíž jsou na rozdíl od ošetřujících členy.