Zdravotnicka_psychologie
2.6.1 Funkce a techniky zvládání stresu
2.6.1 Funkce a techniky zvládání stresu
Vyrovnávání se se stresem, boj s ním či jeho zvládání (coping) spočívá ve vynaložení úsilí, které směřuje k odstranění stresorů nebo jejich psychologických a somatických důsledků.
Jde o dynamický proces interakce jedince s prostředím. Jeho výsledek závisí na zdrojích a charakteristikách, jimiž jedinec disponuje, a na povaze stresoru. Je-li například touto stresující událostí krátkodobé onemocnění dítěte, musí rodič na čas změnit svoji dosavadní rutinu, přerušit zaměstnání, na čas odložit své zájmy a postarat se o dítě. Jde o problém, který vyžaduje především praktické kroky. Rodič si ale současně může dělat starosti s tím, zda nejde o něco vážnějšího, zda by nebylo dobré zajistit dítěti lepší vyšetření a lepší péči, zda není onemocnění důsledkem nějakého vlastního zanedbání atp. Tyto doprovodné obavy, vnucující se myšlenky a negativní emoce jsou dodatečným zdrojem stresu. Jedinec se musí věnovat i této stránce stresové reakce, tedy boji s emocemi, vtíravými myšlenkami, obavami a úzkostmi.
V průběhu posledních let bylo předloženo několik teoretických přístupů týkajících se koncepce stresu a jeho zvládání. V tomto textu se budeme věnovat třem hlavním.
Transakční teorie
Podle teorie R. Lazaruse jsou jak způsob boje se stresorem, tak i zvládání vlastní stresové reakce závislé na tom, jak jedinec danou situaci interpretuje a jaké zdroje sám sobě připisuje.
V první řadě musí jedinec dospět k názoru na to, o jak závažný stresor vlastně jde. Je dítě nemocné vážně, nebo má pouze nějakou nepříliš vážnou nemoc? Dále musí dospět k názoru na to, zda je zvládnutí této situace v jeho moci, zda má dostatečné zdroji k jejímu vyřešení, zda ji má pod kontrolou. Pokud situaci správně vyhodnotí a přispěje svým chováním k jejímu vyřešení a zvládnutí, odnáší si z ní následně odlišnou zkušenost než ten, kdo ji nezvládnul. Na základě svých zkušeností si pak vytváří nová očekávání a nové strategie týkající se výskytu podobného stresoru. Ví například již dopředu, že to zvládne, že se ale může vystříhat některých kroků, které byly neefektivní, a naopak udělat něco jiného, co bude efektivnější. Jinými slovy, získává zkušenosti, učí se. Díky tomu nebude již příště prožívat takovou intenzitu stresu.
Jedinci tedy užívají podle této teorie ke zvládnutí stresu dvě základní kategorie strategií:
- orientaci na problém, na praktické jednání směřující k odstranění stresoru
- orientaci na vlastní emoce a emocionální problémy, na obavy, úzkosti, vtíravé myšlenky.
Teorie kognitivního zpracování stresu
Podle této teorie, mezi jejíž klíčové představitele paří například James Pennebaker, je vliv stresu zprostředkován především tím, že dochází k ohrožení některých klíčových představ, předpokladů a kognitivních schémat týkajících se sebe sama a světa. Například ztráta zaměstnání může vést k zásadnímu otřesení důvěry ve vlastní schopnosti. Diagnóza vážné nemoci může otřást pevnou vírou jedince v to, že „jemu“ se to nemůže stát. Chronická rasová nebo genderová diskriminace může vést k otřesení víry ve spravedlivý sociální svět.
Kognitivní zpracování stresu spočívá v použití řady rozmanitých kognitivních strategií, které napomáhají různým cílům. Vždy však jde o to, že se jedinec snaží novou zkušenost nějakým způsobem integrovat se svými minulými koncepty sebe a světa, porozumět této události, pokládat ji za smysluplnou a dospět do stavu jejího přijetí.
1) Asimilace. Někdy jejich použití směřuje k tomu, že se jedinec snaží zasadit novou událost do starého kognitivního rámce. I když pro něj může být ztráta zaměstnání bolestná, najde si jiné, podobné zaměstnání, ve kterém uplatní své dovednosti a kompetence a svůj „neúspěch“ v předchozím zaměstnání si vysvětlí nepřízní osudu, chybami vedení atp. Nebo si vysvětlí svoji nemoc dřívějším špatným životním stylem a začne tento styl cílevědomě měnit k lepšímu.
2) Akomodace. Jindy použití těchto strategií vede k zásadní proměně dosavadního života a způsobů sebepojetí jedince. Paralelně pak dochází k hluboké vnitřní proměně a ke změně způsobu života. Zde však neexistují žádná jednoduchá řešení; je na každém jedinci, aby porozuměl specifickému charakteru této životní „výzvy“ a aby se rozhodl, kterým novým směrem vykročí. Jedinec, kterému zemřelo dítě na určitý typ dosud nevyléčitelné nemoci, může nalézt další smysl svého života v podpoře výzkumu této nemoci a její léčby. Mladá žena, jíž zemřel muž ve válečném konfliktu, se může stát celoživotní bojovnicí za mír.
3) Jiným mechanismem, který napomáhá k vyrovnání se se stresorem, je sociální srovnávání. Zdá se, že má příznivé účinky především srovnávání se s někým, kdo je na tom ještě hůře („downward comparison“). Vlastní situace se tak dostane do perspektivy, vlastní stresor přestane představovat takovou hrozbu a jedinec získává pocit, že když se druzí dokáží vypořádat s mnohem horšími situacemi, dokáže se on vypořádat se svojí také.
Teorie stylu zvládání stresu
Ačkoli většina teoretiků dnes vychází z některé verze transakčního modelu, které kladou důraz na to, že stres je důsledkem integrace osobnosti a situace, zejména pak interpretace situace a vlastních předpokladů, existují i teorie, které jsou založeny na předpokladu, že je způsob vyrovnávání se stresem individuální konstantou. Podle těchto teorií existují určité osobnostní rysy či dispozice, které vedou k tomu, že někteří jedinci používají stabilně určitý styl vyrovnávání se se stresory, že jsou v tomto chování konsistentní přes různé situace, které obsahují stresory, a že se v tomto rysu lidé různí. Pro tyto rysy jsou používány různé názvy, často se setkáme s označením „coping style“; rozumí se jím stabilní osobnostní styl zvládání stresu. Zde uvedeme tři takové styly: monitorování, popření a senzitizaci.
Monitorování. Lidé se například stabilně liší v tom, jakou věnují pozornost potenciálním stresorům. Někteří jedinci neustále aktivně vyhledávají informace o případných hrozbách a mají sklon velikost hrozby zveličovat. Jiní lidé naopak nevěnují stejným informacím příliš pozornosti a mají sklon jejich význam zlehčovat.
Popření. Někteří jedinci inklinují k tomu, čemu se v psychoanalýze říká popření. Vyhýbají se informacím o případných stresorech, nemyslí na ně, chovají se, jako by nebyly. V pozadí je patrně popření hrozby, zbavování se úzkosti, již tato hrozba navodí. Ženy s tímto stylem vyrovnávání se se stresory se například vyhýbají myšlenkám na rakovinu prsu, nečtou žádné osvětové práce, nechodí pravidelně na mamograf.
Senzitizace (intelektualizace). Jiní jedinci naopak inklinují k tomu, vyhledávat informace o stresorech, přemýšlet nad nimi, zabývat se jimi a racionálně je zpracovat. Současně je se jim daří separovat emocionální složky od kognitivních, takže situaci neprožívají jako stresovou, ale jako čistě logické a praktické řešení problémů a úkolů.