Zaklady_pedagogiky_a_edukace_v_osetrovatelstvi

9.2 Druhy komunikace v ošetřovatelství

9.2 Druhy komunikace v ošetřovatelství
 
  
K ošetřovatelské praxi patří tři druhy komunikace:
- sociální komunikace je neplánovaná, odehrává se zpravidla při neformálních setkáních,
- strukturovaná komunikace má určitou plánovanou náplň (např. rozhovor o pooperační péči s pacientem před operací),
- terapeutická (léčebná) komunikace je definovaná jako proces, který pomáhá překonávat přechodný stres, dobře vycházet s lidmi, přizpůsobit se nezaměnitelným skutečnostem a současně překonávat psychické překážky, které stojí v cestě seberealizaci. Sestry ji využívají v různých situacích, například při pomoci nemocnému vyrovnat se s diagnózou, např. rakovinou.
 
K dosažení kvalitní oboustranné komunikace sestry s pacientem je potřebné respektovat některé obecné požadavky:
- schopnost empatie,
- individuální přístup k nemocnému,
- projevení úcty k člověku,
- pozitivní vztah k nemocnému.
 
Empatie je schopnost vcítit se do toho, co právě nemocný prožívá: jak hodnotí sebe a svět, jaký je jeho vztah k nemoci, jak ji vnímá, co si oni myslí. Porozumění přináší sestře důležité informace o pacientovi, který přestává být subjektivně sám a pociťuje úlevu.
 
Individuální přístup znamená přizpůsobení našeho chování zvláštnostem pacienta. To co se může zdát jednomu pacientovi jako nepřijatelné, je pro druhého samozřejmé. Slovo, které před jedním můžeme vyslovit, se může druhého hluboce dotknout.
 
Úcta k pacientovi znamená vážit si ho vždy a za každých okolností jako člověka. Respektování pacienta znamená nechat mu určitou autonomii - samostatnost.
 
Pozitivní vztah k pacientovi se projevuje ve všech rovinách lidské činnosti i nečinnosti. Vše, co sestra udělá, ale i neudělá, má svůj psychologický vliv na pacienta.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše