Etika
Etika

Etika

 
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoretický. Zaměřuje se na etické otázky vykonávání ošetřovatelské profese, seznamuje s integrací etických principů do Etického kodexu nelékařského zdravotnického pracovníka, dotýká se i etických dilemat v jednání a chování zdravotnických profesionálů vůči pacientům/ klientům. Pomáhá studentům najít a formulovat vlastní etická východiska a schopnost je obhájit.
 
 
Kapitoly:
 
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
1
Text
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
1
Text
2
Web


1 Etika – základní pojmy související s etikou


 
Etika je jednou z filozofických disciplín a byla nazývána praktickou filozofií. Je naukou o mravnosti, o pravidlech mravního jednání, o mravních zásadách, a na rozdíl od morálky obsahuje a motivační aspekt. Jako samostatný obor lidského bádání byla systemizována starořeckým filozofem Aristotelem (Kutnohorská, 2007). Dříve byla etika nazývána také mravovědou, nebo častěji praktickou filozofií, nazýval ji tak T. G. Masaryk (Ivanová, Tuckerová, 1998). Slovo etika se využívá pro vědecké zkoumání morálních obsahů. Etika předpokládá, že jsme rozumné bytosti, a že svobodná a rozumná volba je nezbytnou podmínkou morální odpovědnosti. Být mravní bytostí znamená být osobou, která je schopna být mravně odpovědnou za své činy (Kutnohorská, 2007). Etika hledá zdůvodnění, proč je určité jednání dobré nebo špatné. Dobré jednání je takové, které směřuje k dobru a naopak. Obtíž vzniká, chceme- li slovo dobro a zlo přesně definovat. Dobro nebo zlo jsou proměnlivé veličiny a jejich chápání je závislé na různých okolnostech a podmínkách, na době, místě, společenském zařízení, náboženství, vzdělání (Goldmann, Cichá, 2004).
 
Etika je vědou normativní a vymezuje rozsah platnosti etických postulátů. Někdy se setkáváme s pojmem etický zákon, význam je však odlišný od pojmu zákon, jak ho chápeme z právního hlediska. Ve zkratce bychom mohli vztah etiky a práva vyjádřit větou: Právo je pouze minimum etiky. V praxi to znamená, že chovám- li se správně nepostižitelně, neznamená to nutně, že se chovám eticky. Poruším li nějakým způsobem společenskou mravnost, která není určená zákonnou právní normou, nemusím se obávat odsouzení justicí, ale mohu být nahlas nebo mlčky odsouzen například rodinou, přáteli, učiteli, svými nadřízenými, kolegy, ale i širší skupinou, např. pacienty. Etika je tedy teorií mravnosti a je nadřazená morálce. (Ivanová, Tuckerová, 1998).
Etika je součástí kultury dané společnosti. Kultura, to jsou naučené sdílené a předávané hodnoty, přesvědčení, normy a zvyklosti určité skupiny lidí. Tyto složky kultury ovlivňují myšlení rozhodování a jednání specifickým způsobem. Za touto definicí stojí předpoklad, že lidé jsou kulturní bytosti, které si zajišťovaly schopnosti přežít a v různých dobách svou ochotou pomáhat druhým a pečovat o ně v každém věku, v mnoha prostředích a mnoha způsoby. Kultura ovlivňuje vzorce chování a myšlení. Kulturou je propracované, sdílené a předávané chápání hodnot životního stylu, přesvědčení určité osoby nebo skupiny osob. Toto chápání přechází z generace na generaci a ovlivňuje myšlení, rozhodování a jednání člověka.
 
Vývoj slova etika má tři jazykové aspekty. Základ slov se vyvinul z řečtiny, latiny a staroslověnštiny.
1. Řecký základ. Ethos označuje způsob jednání, postoj a myšlení osob. Původně znamenalo místo bydlení určené společenstvím nebo původem. Vyvinulo se z přesně hranicemi určeného místa pro pastvu.
 
2. Latinský základ. Mos, je slovo, od něhož se odvozuje pojem morálka. Znamenalo původně vůli, uloženou člověku bohy nebo panovníky, tedy předpisy a zákony a pak tradiční mravy a obyčeje. V průběhu etymologických změn slovo mos nabylo významu jako osobní způsob života, smýšlení, charakter a mravní chování jednotlivce.
 
3. Slovanský základ. České slovo mrav pochází z praslovanského základu norv, staročesky nrav. Obyčejně se používá mrav v množném čísle mravy stejně jako latinské mores (Kutnohorská, 2007).
 
Etiku dělíme na vědu:
1. vědu o morálce, která se snaží za pomoci psychologie, biologie, sociologie a dalších oborů poznat, popsat a vysvětlit skutečnosti v určité společnosti;
 
2. vědu, která teoreticky, kriticko-normativně stanoví, co správné je a co nikoliv.
Úkolem etiky není stanovovat mravní povinnosti nebo přikázání, ale nalézat pro člověka platná kritéria, podle kterých by mohl spolehlivě rozlišit mravné od nemravného, dobré od zlého a přesně stanovit, co je tou nejvyšší hodnotou. Mnoho lidí podléhá domněnce, že vzdělaný člověk je automaticky autoritou i v problematice etiky. To je, ale omyl, neboť oblast morálky je něco úplně odlišného od oblasti vědy, nebo umění. Prostý člověk může převyšovat vědecké nebo umělecké autority (Goldmann, Cichá, 2004).
  
Literatura:
GOLDMANN, R.,CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1. vyd .Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2004, ISBN 80-244-0907-0.
IVANOVÁ, K., TUCKEROVÁ., V a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: VUP, 1998. ISBN 80-7067-836-4.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2069-2.
MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 978- 80-210-1056-6.
 
 

1.1 Základní etické pojmy

Deontologie
Součást etiky zabývající se povinnostmi, nauka o povinnostech. Zdravotnická deontologie vytyčuje povinnosti a pravidla chování zdravotníků k nemocným, k veřejnosti, ke kolegům. Jsou formulovány v tzv. deontologických (etických kodexech). Příkladem takových nejstarších kodexů jsou Desatero božích přikázání nebo Hippokratova přísaha. V posledních letech vznikla řada deontologických kodexů, které reagují na hrůzné skutečnosti, které se udály v moderních diktátorských systémech a představovaly miliony nevinných obětí v koncentračních táborech a vězeních. Patří sem např. Listina základních práv a svobod a Norimberský kodex, které vznikly jako reakce na bezpráví německého nacistického režimu a pokusy, které prováděli na lidech nacističtí lékaři.
 
Diskurz (z lat.  diskurrere = rozběhnouti, těkati).
Diskurzem označujeme  argumentativní, reflektující a kontrolovatelnou formu psané či mluvené řeči. Diskurz znamená rozbor určitého tématu, ve kterém jsou použity racionální, prokazatelné argumenty a protiargumenty. Diskurz je forma komunikace, která vylučuje výroky, které nejsou podložené prokazatelnými  argumenty a vylučuje výpovědi, které nesplňují nároky na správnost a pravdivost. Pojem diskutabilní chápeme jako nejasný, nedefinitivní, sporný.
 
Étos
Mravní základ, charakter, charakternost. Étos je určitá množina norem, které působí jako vnitřní měřítko postojů a jednání různých subjektů., která vede ke konkrétnímu způsobu jednání, opakujícímu se v obdobných situacích.
 
Morálka – (z lat. Mos, moris = mrav, zvyk, obyčej, zákon, povaha, mravnost).
Znamená sféru lidského chování a jednání, posuzovanou z hlediska etických hodnot. Je to proměnlivý, historicky a kulturně proměnlivý souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů pravidel, kterými se lidé řídí ve svém praktickém jednání. Morálka obsahuje pravidla lidského jednání, zatím co etika, jako filozofická disciplína, zkoumá podstatu a původ těchto pravidel. Etika zkoumá a zdůvodňuje, proč je určité jednání dobré, a proč jsme oprávněni takové jednání od každého vyžadovat. Etika na rozdíl od morálky představuje obsahový, motivační aspekt mravnosti. Morálka se zakládá na hodnotících soudech tom, zda naše jednání podporuje nebo poškozuje morální záměry a zájmy jiných. Morálka znamená plnění povinností vyplývajících z mravního uvědomění. Základem morálky je víra v závaznost mravních norem, platných pro danou osobu, skupinu, společnost a dobu. Mravní názory mohou být protichůdné a rozporuplné např. ve vztahu interrupcím, k trestu smrti, aj. Morální normy se odvozují od naplňování principů kladů a záporů, dobra a zla. Morálka v ošetřovatelství je to, co se dotýká dobra a prospěchu nebo škody a ublížení nemocnému. Všechny ošetřovatelské úkony mají morální dopad.
 
Morální
Týkající se morálky, vyplývající z mravnosti, týkající se psychické stránky člověka. Morálně dobré nebo špatné jednání znamená shodu nebo neshodu jednání s platnými morálními pravidly a normami a s vlastním svědomím. Morální je, když dělám něco správně a dobře. Je potřeba popsat a definovat správnou morální skutečnost Mravní skutečnost vyjadřujeme základními kategoriemi, např. dobrý - špatný, spravedlivý – nespravedlivý. Významu těchto slov rozumíme a předpokládáme, že jim rozumí i ostatní tento předpoklad se označuje pojmem předporozumění.
 
Podle Anzenbachera tvoří předporozumění následující prvky:
1. Mravní hodnocení
Prvek předporozumění vychází z faktu, že každému jednání připisujeme mravní hodnotu, že každé lidské činnosti připisujeme mravní význam. Každé jednání hodnotíme, schvalujeme nebo odsuzujeme. Podle jednání posuzujeme i morálku jednající osoby. Jednání pak označujeme jako dobré nebo špatné, mravné nebo nemravné, čestné nebo nečestné. Mravní hodnocení se může týkat osob, ale sociálních útvarů, skupin, institucí, atd. Mravní hodnocení se týká vždy něčeho lidsky specifického!
 
2. Svědomí
Hodnotíme-li jednání lidí, předpokládáme, že užívají rozumu a jsou rozumem schopni posoudit rozdíl mezi dobrem a zlem. Předpokládáme, že každý ví, co je dobré a co špatné v obecném smyslu. Předpokládáme, že dobro se konat má a zlo ne.
 
3. Dobrovolnost
Při posuzování jednání lidí předpokládáme, že jednající je pánem svého rozhodování, že se sám rozhodl jednat tak, a ne jinak, že za své jednání může, že je příčetný a je schopen se samostatně se rozhodovat a že jeho jednání není předem ničím determinováno.
 
4. Odpovědnost
Má-li být člověk za své jednání odpovědný, znamená to, že musí umět odpovědět na otázku, proč tak jednal. Jeho jednání schválíme tehdy, pokud se dá rozumově ospravedlnit.
 
5. Sociální zřetel
Prvek předporozumění se týká morálních soudů, týká se vztahů vlastních potřeb a zájmů k potřebám a zájmům druhých lidí. Úzce to souvisí s humánním soužitím lidí a otázkou spravedlnosti. „Co sám nechceš, nečiň druhým.“
 
6. Vlastní mravní hodnota
Mravní kvalita života se liší od jiných vlastností. Její úroveň úzce souvisí se svědomím a týká se hodnoty, důstojnosti a respektu člověka ve vztahu k druhým. Mravní kvalita významně souvisí s charakterem člověka, ten je dán poměrem jednotlivých složek osobnosti. Při poruše rovnováhy těchto složek se mohou u takových jedinců vyskytnout psychopatické rysy, které jejich kvalitu mohou ovlivňovat a v nepříznivém případě mohou narušit jeho sociální vztahy a vést k újmě jeho samého nebo jeho okolí (Goldmann, Cichá, 2004).
 
 
Mravnost
Způsob života a jednání, které je v souladu s obecně uznávanými mravními normami. Mravnost jako taková je abstraktní pojem. V praktickém životě znamená rozeznávání dobra a zla v množině různých mravních jevů.
 
Mravný – mravní
Přídavná jména, která užíváme ve stejném významu, pro označení určitého jednání, týkajícího se mravnosti. Čin také označujeme termínem mravný, a charakterizujeme tím určitý konkrétní čin, vykonaný určitou osobou.
 
Moralita
Týká se svědomí člověka, neboť měřítkem čistě morálního posuzování jednání člověka je právě jeho svědomí. Morální dobro je definováno, jako to, co je ve shodě se svědomím člověka, a morálním zlem je zase to, co svědomí člověka odporuje.
 
Svědomí
Lze vnímat jako podstatnou složku mravnosti. Svědomí dává člověku schopnost morálně hodnotit své jednání. Svědomí je jakýsi kompas, který řídí, naše jednání. Provedeme-li něco neetického, nedobrého, můžeme mít špatné svědomí, na druhé straně je si třeba uvědomit, že ani svědomí není neomylné, že nemusí mít vždy pravdu. Podle Nového katechismu katolické církve z roku 1993 definuje církev svědomí takto: Svědomí je rozumový úsudek, kterým člověk poznává, zda je konkrétní jednání, které zamýšlí vykonat, nebo právě uskutečňuje, nebo už provedl morálně dobré, nebo zlé. Provedeme–li něco neetického, nedobrého, můžeme mít špatné svědomí. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že svědomí nemusí mít vždy pravdu, tak jako rozum nás vždy nechrání před omylem, tak nás může zavést na scestí i svědomí a může pod jeho vlivem jiným lidem ublížit. Do kategorie takových problémů patří celá řada válečných problémů, jejichž pachatelé hledají omluvu pro svoje jednání v tom, že plnili rozkazy svých nadřízených.
 
Svědomí zahrnuje:
1. poznání původu a významu norem
2. hodnotící moment
3. emocionální komponentu
4. snahu o nápravu
Předpokládáme, že každý člověk ví, co je dobré a co špatné v obecném smyslu. Předpokládáme také, že dobro se konat má, zlo se konat nemá (Goldmann, Cichá, 2004).
 
 

1.2 Lékařská etika

Lékařská etika se zabývá jednáním lékaře ve vztahu k nemocnému. V dnešní době se lékařství stalo rozsáhlou biomedicínskou vědou a mravní otázky se již zdaleka neomezují na hodnocení vztahů dvou osob, lékaře a nemocného. Neustále se rozšiřující oblast zahrnuje mnoha mravních problémů, které tradiční etiku přesahují.
Prosazuje se pojem bioetika (termín poprvé použit počátkem sedmdesátých let). Bioetika se zabývá všemi etickými problémy. Lze ji definovat jako systematické studium lidského jednání v oblasti biologických věd a v péči o zdraví. Je to tedy obor širší než lékařská etika, snažící se sjednotit i požadavky, které vycházejí z jiných oborů. K rozvoji oboru přispívají nové oblasti přinášející složité mravní problémy (Munzarová, 1995). Za základní součást lékařské etiky je považována deontologie (nauka o povinnostech), vycházející z filozofického směrovaného deontika, který se zabývá logickou strukturou normativních a imperativních forem myšlení, uplatňujících se v oblasti morálky, práva.
 
Lékařská etika se dostala po roce 1945 do centra pozornosti ze tří důvodů:
1. politických
2. medicínských
3. lidských
 
Politické důvody
Po skončení druhé světové války vyšlo v Norimberském procesu najevo zneužití medicíny pod vlivem fašistické ideologie. Otřesená lékařská veřejnost začala hledat cesty, které by v budoucnu ochránily lékaře a pacienty před neologizací zdravotní péče.
 
Medicínské důvody
Vědeckotechnická revoluce vedla k rozvoji diagnostických a terapeutických metod. Dříve byli smrtelné a nevyléčitelné choroby pomoci nových byli lékaři schopni léčit a vyléčit Lékařské etice se začalo dostávat více pozornosti zejména ve vyspělých státech, kde bylo dosaženo významného pokroku a kde lékaři rychle reflektovali negativní zkušenosti s technickou medicínou. V některých vyspělých zemích se v té době začíná etablovat lékařská etika, jako obora začíná se vyučovat s různou intenzitou. V roce 1954 vyšla v USA kniha Josepha F. Fletchera „Morálka a medicína,“ která se dotýká problémů eutanazie, sdělení pravdivých informací pacientovi, umělého oplodnění a sterilizace. Kniha se ale nesetkala s příznivým přijetím. Až další Fletcherova díla zejména pak kniha „Situační etika“, byla přijata se zájmem, Joseph F. Fletcher je dnes považován za zakladatele lékařské etiky v USA. Po druhé světové válce vzrostla úroveň vzdělanosti, a tím se změnil i vztah mezi lékařem a pacientem. Do té doby byl vztah vysoce autoritativní. Změna postoje autoritativního postoje lékaře v postoj partnerský se ukázala vzhledem k technickému pojetí moderní medicíny jako nutná. Výsledkem této změny měl být dialog mezi lékařem a pacientem. To ale znamená, že pacient snímá z lékaře dříve absolutní zodpovědnost za své zdraví, a podílí se na ni. Například v neodkladné péči zůstane jako jediný možný přístup právě autoritativní přístup. Uvedené důvody pro vznik lékařské etiky doplňuje fakt, který se váže k rozdílnému způsobu vzdělání lékařů dříve a dnes. Dříve byly nezbytnou součástí studia medicíny i filozofické disciplíny, a to zejména etika a politika. Od minulého století je filozofie ve výuce medicíny minimalizována a dochází k převaze vzdělání přírodních věd (Ivanová, Tuckerová, 1998).
 
 

1.3 Etika v ošetřovatelství

Ošetřovatelská etika a etika v ošetřovatelství jsou pojmy, které jsou chápany jako synonymní. Mezi lékařskou etikou a etikou ošetřovatelskou by měl být interaktivní vztah. Ošetřovatelská etika vychází z etiky lékařské, má stejné zdroje, protože se konstituovala ve stejné kulturní tradici, i když do poloviny 20. století se řídila principy lékařské etiky. V ošetřovatelské etice je důležité porozumět obecnému pojetí etiky a tradicím, v nichž dochází k etickému rozhodování. Činnost sestry spočívá v ošetřovatelské péči o nemocné nebo postižené, v péči o osoby nemohoucí a staré. Etika v ošetřovatelství vychází z cílů současného ošetřovatelství, jak byly definovány v programu Zdraví pro všechny do 21. století a z profesní role sestry. V souladu s cíli programu „Zdraví pro všechny do 21. století“ byly definovány cíle současného ošetřovatelství:
- Pomáhat jednotlivci, rodině i skupinám dosáhnout tělesného, duševního a sociálního zdraví i pohody.
- Vytvořit z člověka aktivního účastníka péče o vlastní zdraví.
- Maximalizovat lidský potenciál v péči o sebe sama.
- Provádět prevenci onemocnění.
- Snižovat negativní vliv onemocnění na celkový zdravotní stav člověka
- Nacházet uspokojovat potřeby lidí s porušeným zdravím.
 
Cílem ošetřovatelské etiky je:
- Humanizace lidských vztahů a postojů mezi sestrou a pacientem, mezi lékaři a sestrami.
- Usměrňování chování a jednání při profesionálních výkonech ošetřovatelství se záměrem porozumět člověku, pochopit tíživost jeho situace a dle možností mu pomoci.
- Vhodným způsobem usilovat o uspokojování terapeutických, psychických, sociálních kulturních a duchovních potřeb pacientů (Kutnohorská, 2007).
 
 

1.4 Etické teorie

Etika se skládá ze tří oborů:
Metaetika. Zabývá se podstatou morálního myšlení a ujasněním terminologie, co je dobro, zlo, štěstí.
Normativní etika. Pokouší se formulovat postupy a mechanizmy k řešení etických problémů. Etické postupy nás provázejí celým v různých formách po celý život. Někteří autoři nepovažují hledání formálních a univerzálních postupů za nutné a snaží se spíše školit vnímavost jedince tak, aby rozlišil dobré a zlé podle toho, jak se v životě za daných okolností vyskytují.
Praktická etika. Studuje konkrétní situace a rozhodnutí komplexně nebo v rámci určitého oboru-tato etika se nazývá profesní etikou.
 
Etika heteronomní. Etické zásady jsou dány z vnějšku společenskou autoritou, popřípadě Bohem.
Etika autonomní. Etické zásady si člověk vytvoří sám. (Kutnohorská, 2007).

2 Historický vývoj zdravotnické etiky



Etika doprovází medicínu od antických počátků a za jejího zakladatele je považován Hippokrat. Od středověku byla etika považována za její součást. Po staletí byla vyučována nepřímo, formou příkladu. Ti, kteří lékařské vědě učili, viděli způsob chování svých učitelů k pacientům, jak je léčí, ale hlavně jak s nimi komunikují. Proto byla etika vyučována hlavně formou osobního příkladu. Pojem lékařská etika označuje etické problémy v lékařství a vymezení tohoto pojmu se shoduje s obsahem lékařské etiky jako samostatné vědní disciplíny. Jan Payne na Univerzitě Karlově v Praze používá termín klinická etika a zdůrazňuje tím etické problémy, které se váží výhradně ke klinické praxi. Zdravotnická etika je pojem odlišný od termínu lékařská etika, neboť souhrnně označuje etickou problematiku, která se týká zdravotnictví, zejména zdravotnických systémů. 
V minulosti byl každý lékař vzdělán nejen v odbornosti, ale i v humanitních oborech. Ke konstituování lékařské etiky jako samostatného oboru lékařství dochází až po II. světové válce. Za zakladatele oboru je v USA považován J.F. Fletcher a jeho kniha Situační etika se stala biblí všech, kteří se etikou zabývají. V českých zemích byla etika vyhlášena samostatnou vědou v roce 1991 a dlouhou dobu byla na okraji odborného zájmu. V posledních desetiletích se v rovině teoretické a praktické medicíny nahromadila řada problémů, primárního nebo sekundárního charakteru, která je řešena v rovině lékařské etiky. Problematika lékařské etiky je však aktuální celosvětově. Výrazný vliv má ekonomická úroveň, úroveň všeobecného i lékařského vzdělávání i myšlení.
  
ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. vyd. Czech edition: Akademia, 2001. 292 s. ISBN 978- 80-7113-111-3.
GOLDMANN, R.,CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. ISBN 978-80-244-0907-0.
IVANOVÁ, K., TUCKEROVÁ., V a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1.vyd. Olomouc: VUP, 1998. ISBN 978- 80-7067-836-4.
IVANOVÁ, K., ZIELINA, M. Etika pro vědecko - výzkumné pracovníky. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, 2010. 41s. ISBN 978-80-87240-34-2.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 978- 80-200-0953-1.
MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN  978-80-247-1024-2.
Semrádová, I. Etika 1: Přehled etických teorií. Praha: Gaudeamus, 1992. 94 s.ISBN 978- 8070415401.
VRUBLOVÁ, Y. Etika v ošetřovatelství. [cit. 2012-12-01]. Dostupné z: http://projekty.osu.cz/mentor/II-etika.pdf.
Hippokrates [online]. [cit. 2012.12-01-]. Dostupné z: http://www.zshorakhk.cz/tvorba/ucitele/hippokrates.pdf

2.1 Vývoj etického myšlení

Za zakladatele etiky jakožto vědy je považován Aristoteles, který navázal na celou řadu myslitelů (Hérakleitos). Rozdělil vědu na teoretickou (matematika, fyzika), praktickou (politika, etika) a tvořivou (poetika, rétorika). Základním rozlišením mezi teoretickou a praktickou vědou, resp. filosofii, je pravidelnost zkoumaných dějů. Zatímco teoretické vědy zkoumají to, co nemůže být jinak, tak praktické to, co může být jinak. Ctnost je pro Aristotela správná funkce předmětu, a byl propagátorem tzv. situační etiky.
Pro téměř celý středověk byla morálka zakotvena v Bibli. Filosofie byla ve služebném vztahu k náboženství (philosophia ancilla theologiae – filosofie služka teologie). Nenaslouchat autoritě Boha, popř. církvi jakožto jeho zastupitelské instituci bylo často spojeno s vynucenou smrtí. Antická etika byla především o učení o ctnosti. Vycházela z předpokladu, že mravní dokonalosti může docílit každý člověk.
Mravnost je souhrn ctností jednotlivce. V antické etice byla chápána jako subjektivně osobnostní fenomén.
 
Antické teorie jsou rozděleny do tří etap.
 
1. antická předsokratovská etika
2. antická etika antropologická (Sofisti, Platón, Aristoteles)
3. období hedónismu a Římské říše (epikureizmus, stoicizmus, skepticizmus)
 
Skutečné dějiny etiky začínají už s nástupem filozofie, tedy v době, kdy si člověk klade otázky o smyslu života, o problematice dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. Epikurejská etika je výhradně individualistická. Hlavní otázku, kterou si epikurejci kladou, je otázka, co je největší dobro, co představuje dobro a co je potřeba udělat, abychom se vyhnuli zlu.
 
Aristoteles patří mezi největší myslitele lidstva. Kladl důraz na rozum, uspořádaný společenský život. Aristoteles vychází z nejvyššího konkrétního dobra, které je uskutečnitelné v praxi a ne z dobra teoretického. Dobro znamená přátelství, bohatství a krásu, urozenost a moc.
 
Platónova etika byla zpočátku pod vlivem Sokrata. Některým myšlenkám, které učil, zůstal věrný po celý život. Teoretickým základem jeho učení je učení o idejích. Jeho etika vycházela z učení o duši a skládala se ze tří částí. Z části rozumové, vášnivé a smyslné. Spojením všech tří částí duše pod vedením rozumu je ctnost spravedlivosti. Platónova etika chápe mravní život jako směrovaní k nejvyšší ideji dobra a opírá se o čtyři ctnosti: ctnost moudrosti, ctnost statečnosti, ctnost umírněnosti a ctnost spravedlnosti. V praktickém životě požadoval Platón pro člověka štěstí, slast a blaženost.
 
Démokritos vyvozuje mravní ideje z lidské přirozenosti. Domnívá se, že předpoklady lidského štěstí lze nalézt v přátelství, lásce k lidem, střídmostí, moudrostí a obecné prospěšnosti (ANZENBACHER, 2001). Demokritos říká, že kdo chce žít, nesmí začít mnoho věcí najednou v osobním ani veřejném životě a cokoli koná, nesmí nic podstupovat nad svoje síly a přirozené schopnosti, ale měl by si dát pozor na to, že dostane-li se mu štěstí, aby byl schopen něčeho se vzdát a nebral na sebe více, než jeho síly stačí, protože rovnováha je bezpečnější než rozvaha.
 
Sokratova filozofie se zcela obrací k etice je vyloučena přírodní problematika a problematika politická je převedena do mravní roviny. Sokrates analyzuje mravní pojmy a snaží se o odhalení jádra, jak čelit skepsi a mravnímu relativismu sofistů. Tvrdí, že rozumovým uvažováními je možné zdůvodnit normu jednání, v níž je správně pochopené štěstí jednotlivce v souladu se zájmy celku (ANZENBACHER, 2001).
 
Sokrates je považován za zakladatele čtyř filozofických škol.
Kyrénská škola (Aristipos z Kyrene, 435–355 př. n. l.). Její stoupenci vyznávali především tělesné slasti. Smysl života neviděli ve štěstí, ale v jednotlivých okamžitých rozkoších. Slast má člověk ovládat a ne jí být ovládán. Smysl a cíl života vidí v příjemných dojmech. Jde o ryze egoistické pojetí etiky.
 
Cynická škola (Antishénés, 440–336 př. n. l.). Hlavní podmínkou této štěstí této školy je skromnost. Čím je člověk moudřejší, tím méně má potřeb. Nejsvobodnější je ten, kdo nic nežádá. Ctnost je jediné dobro. Blaženost spočívá v ctnosti, nikoliv ve slasti, její stoupenci pohrdali tělesnými rozkošemi, státem, rodinnými svazky i zákony. K cynikům patřil i Diogenes (Goldmann, Cichá, 2004).
 
 
Epikurejská škola (Epikuros, 342–271 př. n. l.).
Podle epikurejců je svět řízen absolutní náhodou. Vše je hmotné a pomíjející a proto není potřeba obávat se posmrtných hrůz, ale je potřeba zabývat se pozemskou blažeností, která spočívá ve slasti. Epikurejci ji vidí v radostech odpočinku a vylučují všechny bolesti a strasti. Zdraví a klid duše je hlavní podmínkou. Epikurejská etika ovlivnila anglické utilitaristy.
 
Stoická škola (Zenon z Kitie, 340–265, př. n. l.). Ctnost v životě hledali stoici v souladu se sebou samým a s přírodou. Dle stoiků je smyslem života sebezáchova. Život je ve shodě s rozumem a přírodou, je nejvyšší ctnost a cesta ke svobodě. Ctnost a moudrost spočívá v tom, aby se člověk nevzpíral zákonům přírody a světa. Bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, úspěch a neúspěch, svoboda otroctví, to vše je nepodstatné. Stoická etika připravila půdu morálce a etice křesťanské, někdy bývá označována jako misionářská filozofie. (Goldmann, Cichá, 2004).
 
Hlavními představiteli středověké etiky jsou Aurélius Augustina a Tomáš Akvinský. Aurélius zdůvodňuje božský charakter etiky. Vychází z přesvědčení, že slovo bůh má morální obsah a myšlenka dobra má božský status. Láska je dle něho hybnou silou člověka. Tomáš Akvinský usiloval o spojení Aristotelovi etiky s křesťanskými představami o bohu. Hlavními ctnostmi jsou rozvážnost, spravedlnost, umírněnost a odvaha.
 
 

2.2 Hippokratova přísaha

Hippokrates byl nazýván otcem západní medicíny. Jeho přičiněním se lékařství stalo samostatným oborem, který byl ve dřívějších dobách slučován s filozofií nebo s některými druhy magie. Hippokratovým přičiněním začalo být ve starověku chápáno jako skutečná profese. Položil základy klinického lékařství a shrnul nebo vylepšil všechny dříve používané praktiky a znalosti, o nichž pojednal v několika odborných pojednáních.
 
Součástí lékařské praxe Hippokrata a jeho následovníků byla teorie o existenci základních tělesných tekutin, které byly u zdravého člověka vždy v dokonalé rovnováze a objemu. Když se tyto tekutiny (černá žluč, bílá žluč, hlen a krev) dostaly v těle do nerovnováhy, postižený neodvratně onemocněl a vyléčit ho mohlo jen navrácení do původní harmonie. Logickým důsledkem je, že terapie v podání hippokratického lékařství směřovala právě k tomuto cíli. Nemocnému byly proto podávány takové pokrmy a přípravky, které měly snížit nebo naopak zvýšit zastoupení některé z tekutin (proti přemíře hlenu měly například zabírat citrusové plody).
 
Hippokratovská medicína byla celostním oborem. Pacient byl považován za nedílnou součást přírody, která sama má nepochybně velkou léčivou sílu. Proto se
jedním z hlavních požadavků této školy stala zásada „znát celou přírodu“, ale také poznat osobnost pacienta a jeho celkový temperament. Podstatou léčivých sil přírody a samotného pacientova těla. Hippokrates totiž věřil, že tělo samo o sobě má přirozenou schopnost přivést své čtyři základní tekutiny zpět do rovnováhy a tak se i zcela vyléčit. Obecně však byli lékaři Kójské školy ke svým pacientům vlídní a šetrní. Udržovali je v čistotě a sterilním prostředí, jejich rány se směly omývat pouze čistou vodou nebo vínem. Hojivé obklady a medikamenty byly obvykle podávány jen zřídka, důvodem byla zejména opatrnost a snaha zabránit špatné indikaci. Hippokrates a jeho následovníci uplatňovali pevnou fixaci kostí a uvolňování tlaku na zlomené místo například natahováním nebo uvazováním zraněné osoby v napřímené poloze. Výrazného pokroku dosáhli Hippokratovi stoupenci v ozařování a léčbě chorob konečníku, například hemeroidů. Ty navrhovali vysoušet žhaveným železem, což se v modernější podobě provádí i dnes. Hippokrates také zavedl používání jednoduchého rektálního „kukátka“ (předchůdce pozdějších endoskopů).
 
Asi nejvýznamnějším dílem zakladatele západní medicíny“ byl Corpus hippocraticum. Tento svazek asi 58 až 70 starověkých vědeckých lékařských textu je psán iónštinou. Není dosud vyřešeno, zda byl Hippokrates skutečně autorem tohoto díla, pravděpodobně jej sepsali až jeho následovníci. Historici se nicméně domnívají, že vzhledem k střídajícím se odlišným stylům psaného textu i šíří odborného záběru nemohl být autorem pouze jeden člověk (někteří jich dokonce odhadují až devatenáct). V současné době se mnozí přiklánějí k tomu, že přísaha nebyla napsána samotným Hippokratem, lékařem pocházejícím z řeckého ostrova Kos (460–370 př. Kr.), a dohadují se i o datu jejího vzniku. Někteří je kladou do šestého století před Kristem, jiní naopak až do začátku období křesťanského. Ať je tomu jakkoliv, první odkaz pochází z prvního století po Kristu (Scribonius Largus), což svědčí o tom, že dříve přísaha nevzbuzovala mnoho pozornosti. Nejuznávanější a nejcitovanější je názor Edelsteina, který se snaží dokázat, že pochází zhruba z konce 4. stol. př. Kr. a že jejím autorem musel být někdo, kdo byl stoupencem učení starověkého filozofa Pythagora (asi 580–500 př. Kr.).
 
Léčení je v přísaze zmíněno ve třech rovinách – dietetické, farmakologické a chirurgické, což opět odráží myšlení stoupenců tohoto filozofa. (Nepoužívání nože v případě kamenů v močovém měchýři ukazuje na oddělení lékařů jako stavu od ranhojičů a lazebníků, jimž příslušela tato práce.) Všechna uvedená doporučení byla velmi vzdálena běžným praktikám lékařství tehdejšího Řecka a zrcadlila názory malé, izolované skupiny, prosazující přísnější morálku pro lékaře, než je ta, která byla formulována v Platónově nebo Aristotelově etice. Tyto názory však převážily nad všemi ostatními a staly se základem lékařských slibů a kodexů období pozdějších.
Je sice pravda, že v prvních staletích lékaři zřejmě příliš neinklinovali k jejich přijímání, později však, v souvislosti se sblížením křesťanského a řeckého myšlení a v souladu se vzestupem křesťanství, doprovázeným novým idealismem, dochází k oživení těchto zásad. Nejjasnějším argumentem pro vazbu mezi křesťanskou lékařskou etikou a hippokratovskou tradicí je existence rukopisu, pocházejícího z 10.–11. století, křesťanské verze Hippokratovy přísahy nazvané: „Z přísahy dle Hippokrata, na niž může křesťan přísahat“. Slib pohanským bohům je nahrazen oslavou jednoho Boha a je zde vyjádřeno zdůraznění odpovědnosti ve smyslu křesťanského bratrství. Slib tajnosti je změněn ve vyučování kohokoliv, kdo chce být vyučen, a to bez jakýchkoliv výhrad. Zatímco u nás, navzdory vší již uvedené neznalosti, má většina lidí představu, že Hippokratova přísaha je čímsi posvátným a hodným následování, v etické literatuře, především angloamerické, se dnes objevují
hlasy kritizující některé aspekty přísahy i tradice z ní vycházející. Varují před přílišným konsekvencialismem (zaměření jen na následek – blaho nemocného, a ne na povinnosti), především však před paternalismem. „Chtěli by rozumní lidé, aby byli ovládáni hippokratovským principem, který říká, že jedinou a primární povinností lékaře je vždy dělat to, co on sám si myslí, že je v zájmu nemocného.“ (Munzarová, 2005)
 
„Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii a při všech bozích a bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností a podle svého úsudku tuto přísahu a smlouvu:
Budu považovat toho, který mne naučil tomuto umění, za rovnocenného svým rodičům a budu žít svůj život v partnerství s ním; bude-li mít potřebu peněz, rozdělím se s ním o svůj díl; budu se dívat na jeho potomky tak jak ona své bratry v mužské linii a budu je učit tomuto umění - budou-li si přát být tomuto učeni, a to bez odměny a bez smluvní listiny; podělím se o předpisy, ústní instrukce a o všechny ostatní vědomosti se svými syny a se syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří podepsali závazek a složili přísahu dle lékařského zákona, ale s nikým jiným.
Budu aplikovat dietetická opaření pro dobro nemocných podle svých schopností a podle svého úsudku; budu je chránit před poškozením a před křivdou.
Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek. V čistotě a posvátnosti budu střežit svůj život a své umění.
Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch těch, kteří se zabývají touto prací.
Navštívím-li kterýkoliv dům, přijdu pro blaho nemocného a budu prost jakékoliv záměrné nepravosti, veškeré zlomyslnosti a obzvláště sexuálních vztahů ať se ženami nebo s muži, ať se svobodnými nebo s otroky.
Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení, dokonce mimo léčení v pohledu na život lidí, to, co se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro sebe; vždyť bych se musel stydět o tom mluvit.
Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu radovat ze života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi na všechny časy, které přijdou; jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je opak toho všeho mým údělem.“
 
Všechny principy, které přísaha obsahuje, není možné na dnešní dobu aplikovat.
 
Řada principů má i co říct dnešním lékařům:
Úcta k učitelům
Bratrské vztahy mezi kolegy
Aplikace opatření podle schopností a možností a pro dobro nemocných
Ochrana nemocného před poškozením a křivdou
Neochvějné popření aktivní eutanazie a asistovaného suicida
Nepodání abortivních prostředků
Vyvarování se sexuálních vztahů s pacienty
Zachování důvěrnosti
 
Hippokratova přísaha má stále co říci současným a budoucím lékařům Po staletí formulovala chování lékaře a ovlivňovala jejich smyšlení. Byla přijata i v křesťanských společenstvích s tím, že se jako přísaha skládala do rukou jediného Boha. Základní myšlenky však zůstávaly stejné. Lidé si uvědomovali posvátný charakter a lékař, který ji dodržoval, byl v každé společnosti skutečně vážen. (Ivanová, Tuckerová, 1998).
 
 

2.3 Židovsko-křesťanská tradice

Židovsko-křesťanská tradice je považována za jeden z pilířů, na kterém stojí současná morálka Z křesťanských proudů nejvíce přispěl k rozvoji lékařské etiky katolicismus a protestantismus. Mravní posuzování, rozhodování a cítění se odvíjejí na podkladě určité tradice. Judaisticko-křesťanská tradice je jedním ze základů, na kterém stojí mravnost Evropy. Její hodnoty složí jako standard, k němuž jsou chování jedince i společnosti vztahovány.
 
Křesťanství
Křesťanství vzešlo z judaismu a vychází z Bible a to z Písma svatého Starého Zákona a z Nového Zákona. Kromě toho má také kořeny v učení křesťanských myslitelů - Augustina Aurelia, neboli svatého Augustina a Tomáše Akvinského, jeho nauky o svědomí a přirozeném mravním zákon.
 
Katolicismus
Jako judaismus tak i lékařské etika vychází z tradice koherentního a systematického myšlení. Mravní problém je řešen aplikací principů a postupů morální teologie a vše je podřízeno nevyšší autoritě – papeži.
 
Tomáš Akvinský – jeho nauka je univerzální soustavou filozoficko-teologickou a uvádí do souladu rozum a víru, hmotu i ducha. Lidskou inteligenci je třeba užívat tak, jak má být užívána. Není nutné ani vhodné, aby normy byly považovány za příkazy a zákazy. Normy by měly být posouzením, které cesty jednání stojí za to, aby byly vybrány, a které nejsou dílem lidské inteligence. Vlastní postoj k morálním hodnotám má být pouze přijímáním něčeho, co už dávno existuje. Měl by být spíše trvající snahou o poznání hodnot a rozlišení jejich vzájemných vztahů a požadavků, které na nás kladou (Munzarová, 1995).
 
Hlavní principy lékařské a zdravotnické etiky, vycházející z křesťanství, a zejména z katolictví:
Princip správcovství - lidský život pochází od Boha a člověk je pouze jeho správcem, je tedy povinen se o něj starat a kultivovat jej.
 
Princip posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života - člověk sám nemá právo rozhodovat o svém životě, o tom, zda má život smysl. Křesťané bez výhrad odsuzují aborty, euthanasii a suicidum. Za okamžik vzniku lidského života je považováno jeho početí. Diskuse jsou připouštěny pouze u prodlužování života pomocí techniky.
 
Princip totality a integrity - části těla existují vždy pro dobro celku a mohou být odejmuty jen tehdy, když nemocný orgán ohrožuje celé tělo. Problém vyvstává při transplantaci orgánů od živých dárců. Dnes se však odlišuje integrita anatomická od integrity funkční.
 
Problematika sexuality a rozmnožování - lidská sexualita nemůže mít za cíl pouhé uspokojování žádosti, musí splňovat dva hlavní účely:
1. plození a výchovu dětí
2. láskyplné spojení v rámci manželského svazku (svátost manželská).
 
Odtud pramení negativní postoj k předmanželským a mimomanželským stykům, k manželské nevěře a i k homosexualitě. Podle dogmatického křesťanského učení se tyto dva hlavní účely nemohou vzájemně oddělovat. To je důvod, proč křesťané odmítají umělé oplodnění i antikoncepci (vyjma přirozené metody plodných a neplodných dní), neboť člověk nemá právo rozhodnout o daru života. Pokud manželství nenaplňuje první účel, má splňovat pouze účel druhý. Rozmnožovací funkce člověka je také v křesťanství podchycena zvlášť. Je to sice funkce jednotlivce, ale slouží k blahu celého lidského rodu.
 
Princip dvojího efektu - v určitých případech z jednoho jednání mohou vzejít dva efekty - pozitivní a negativní. Můžeme odpovědně říci, že málokterý způsob léčení nemá více či méně vedlejší negativní účinky. Proto je nutno formulovat podmínky, za nichž je možno provést čin, mající i negativní efekt:
1. hlavní činnost je sama o sobě dobrá nebo alespoň indiferentní,
2. přímým záměrem jednajícího je efekt dobrý, přičemž špatný efekt není odporován, ať již jako prostředek nebo cíl,
3. dobrý efekt není docílen prostřednictvím špatného, který z akce vyplývá jako sekundární, nebo nanejvýše jako paralelní k efektu dobrému,
4. pozitivní efekt převažuje nad efektem negativním, nebo je alespoň stejný,
5. aktivita, která má i negativní efekty, nemůže být v dané situaci nahrazena jinou, bez těchto efektů.
 
Princip svobody a odpovědnosti - důležité je zvažování svých vlastních skutků nejen ve vztahu k sobě, ale i k jiným lidem. Absolutní svoboda může vést a často i vede k násilí a ke konfliktům.
 
Princip společenství a vzájemné pomoci - dosažení obecného dobra se lze dobrat jen skrze dobro individuální, každému, kdo potřebuje pomoc, je potřeba vyjít vstříc. Výchozím momentem je u tohoto principu povinnost vzájemně se respektovat a uznávat důstojnost každé lidské bytosti. Uvedené principy se týkají nejen lékařství, ale celkově zdravotní péče o člověka, tedy celého zdravotnictví.
 
Podstatou křesťanské etiky v lékařské medicíně a ošetřovatelství spočívá v tom, že vidí v trpícím člověku Ježíše a miluje ho tak, jak ho miluje Bůh. Život chápe jako dar každého lidského života, bez ohledu na jeho vnější kvalitu. Křesťané vyjadřují svou morálku v Desateru božích přikázání. Která je náboženskou ústavou mravnosti. Desatero božích přikázání křesťané chápou jako zákon, který dodržují.
 
Desatero božích přikázání lze rozdělit do zákonů:
Zákony přírody
V životě je vše řízeno pevným zákonem (rozmnožování).
 
Zákon mravní – zákon vyššího druhu.
Pro člověka existují zákony vyšší než zákony přírody. Člověk se bytostně liší od ostatních živých bytostí. Má živočišné tělo, ale zároveň v něm působí něco vyššího (rozum). Mezi vyšší zákony je zahrnuto i Desatero božích přikázání.
 
Zákon pozitivní
Zakotvené pravidlo chování. Vztahuje se ke společnosti na daném území. Normy jsou legitimně vynutitelné, např. právo.
 
 
Desatero božích přikázání:
Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.
Nezneužiješ jména Hospodinova.
Dbej na den odpočinku, že ti má být svatý, šest dní budeš pracovat, ale sedmý den nebudeš dělat žádnou práci.
Cti svého otce i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.
Nebudeš toužit po ničem, co patří tvému bližnímu.
 
 
Protestantismus
Zcela se shoduje s katolicismem a judaismem v tom, že základy mravnosti jsou postaveny i na teologickém poznání. Protestanská lékařská etika postrádá jasné a jednoznačně formulovatelné obecné zásady.
Paul Ramsey rozpracovává mnohé etické zásady na základě teorie smlouvy. Vztah mezi lékařem a nemocným je projevem dodržování smlouvy, která má platit i v mezilidských vztazích obecně.
 
Oblast křesťanských ctností.
Ctnosti jsou vyjmenovány v předcházející podkapitole o katolicismu. Nejdůležitější křesťanskou ctností v protestantismu je láska (agapé). Evangelický myslitel Ramsey ji definuje jako „morální kvalitu jednání a postoje, kterými je člověk povinován každému, s nímž vstoupil do vztahu smlouvy“. Josef Fletcher, zakladatel současného moderního pojetí etiky, pokládá agapé také za ústřední etickou hodnotu. Za láskyplný akt však považuje takový, který vede k nejlepším následkům. Podle něj se každý jednotlivý případ velice liší, a proto je nutno ke každému případu přistupovat individuálně – a s láskou. Takovému přístupu se říká „situační etika“, což znamená, že se činitel rozhoduje především podle momentální situace, nikoliv podle předem stanovených mravních a etických norem. Situační přístup se často vyskytuje v sekularizovaných teoriích, ale v náboženství a víře se jedná o velmi ojedinělý přístup. Za tento přístup je však Fletcher dodnes v některých protestantských kruzích ostře kritizován (Vrublová, 2006).
 
Judaismus
Jde o náboženství židovského národa. Židovská lékařská etika je pevně zakořeněná v bohaté tradici židovského zákona, jehož nejpovolanějšími mluvčími a interprety jsou rabíni. V dřívějších dobách byli mnozí lékaři nejprve rabíny, a odhaduje se, že více než polovina nejznámějších středověkých rabínských učenců a spisovatelů byla současně i lékaři. I dnes, pokud se někteří z židovských lékařů věnují etice v lékařství, jsou patřičně vzděláni i v židovském Zákonu. Judaistická lékařská etika vychází především z Tóry – což je pět knih Mojžíšových, které tvoří první část Starého zákona – a z Talmudu, což je souhrn základních kodexů, týkající se chování a jednání židovských věřících. Lékařská etika je v judaismu zasazena do mravního zákona, přesahujícího lékařský kontext. Je srozumitelná i těm, kteří nemají lékařské vzdělání. Pokud se v léčení vyskytne závažnější etický problém, je jeho řešení ponecháno člověku vzdělanému v Zákoně. Na rozdíl od hippokratovského principu, kde je do určité míry subjektivně lékařem hodnoceno „blaho“ nemocného, stojí židovská lékařská etika na jasně formulovaných etických principech:
- posvátnost a důstojnost lidského života, neboť člověk je stvořen k obrazu Božím,
- povinnost pečovat o zdraví,
- nekompromisní odpor k pověrám a iracionálním způsobům léčení,
- rigidní kodex hygienických pravidel a dietetických opatření,
- kodex sexuální morálky.
 
Židé jsou největšími zastánci práva na život a v tomto směru nepřistupují na jakékoliv kompromisy (Vrublová, 2006).
 
Ortodoxní rabínské zdroje jsou naprosto jednoznačné. Povinnost zachránit život má přednost téměř před všemi rituálními příkazy. Je dokonce povinností neuposlechnout tato nařízení, pokud se dostanou do konfliktu s bezprostřední možností život nebo zdraví zachránit. Jedinými zákazy, které zde převažují, jsou ty, které směřují proti modlářství, incestu, cizoložství a vraždě. (Munzarová, 1995). V důsledku to znamená absolutní zavrhnutí euthanasie, asistovaného suicida i abortu. Výjimkou jsou snad hlasy některých liberálních rabínů, schvalujících provedení potratu v případě těžkého poškození plodu nebo v případě znásilnění. I zde je však zdůvodnění opřeno o snahu zachránit psychické zdraví ženy (Vrublová, 2006).
 
Na druhé straně je však jasně formulováno, pokud žena i v okamžiku porodu má život ohrožující těžkosti rozkouskuje se embryo v ní, protože její život má přednost nad životem jeho. V židovské historii neexistoval úřad, který by formuloval zákony. Rabíni, kteří texty tvořili, žili v malých komunitách, přihlíželi ke zvyklostem. Jedinečný je také důraz v péči o zemřelé. Každý musí vzdát vzdávat tělu zemřelého patřičný respekt a dodržovat určitý rituál. Aspekt vychází z přesvědčení, že člověk je obrazem Božím a to člověk celý s tělem i duší. Fyzické pozůstatky nesmí být jakkoliv degradovány U mrtvoly se nesmí jíst, pít, nesmí zůstat opuštěná bez dozoru. Pohřeb musí být vykonán téhož dne před západem slunce, kremace je přísně zakázána. Židé rozhodovali mezi dobrem a zlem po tisíce let. Z židovského pohledu musí svědomí člověka podpírat Zákon a ne Zákon tvořit. V židovském Zákoně je lékař povinen přijít zachraňovat postiženého bližního a provést jakýkoliv zásah, který považuje za podstatný na záchranu života pacienta Důraz je kladen na zodpovědnost lékaře léčit a sloužit víc než na právo být léčen (Munzarová, 1995).
 
Od počátku 17. století až do poloviny 19. století vznikají další směry.
 
Utilitarismus je novější směr empiristické etiky.
Dnes je takto označováno široké spektrum teorií filozofické etiky, která se však po mnoha stránkách od sebe liší. Utilitarismus jako normativní etika chce podat kritérium mravního posuzování.
 
Principy mravního posuzování
1. Princip následků
Mravní hodnocení jednání se děje na základě posouzení důsledků, které lze od jednání očekávat. Neexistuje jednání, které bychom mohli označit za mravně správné či nesprávné. Mravní soud se vztahuje na to, co jednání způsobuje.
 
2. Princip užitečnosti
Kritériem pro posouzení jednání je užitečnost, prospěšnost následků jednání.
 
3. Princip hédonismu
Je-li správné to, co uspokojuje potřeby a zájmy jedince, pak je stejně dobré pokud vede k pocitu štěstí u někoho četba a u druhého hra na klavír. V čem štěstí spočívá, si určuje každá osoba sama.
 
4. Sociální princip
Z mravního hlediska nejde jen o samotné štěstí jednajícího, ale o štěstí všech, kterých se jednání dotýká. Podle utilitární etické školy je mravný čin ten, který nejvíce naplňuje uvedené principy, vede tedy k největšímu užitku. Etické je nelhat, ale prospěje-li nemocnému neříkat mu pravdu o jeho zdravotním stavu, jedná se o lež mravní, správnou, která má na jeho psychiku pozitivní vliv. Zatím co pravda by měla na psychiku destruktivní vliv.
 
Na utilitaristy navázala v 19. století etika pragmatická.
Etika pragmatická (W. James, 1842–1910, J. Dewey, 1859–1952). Za mravné je považováno takové jednání, jehož výsledek je prakticky účelný.
Pragmatická etika učí, že o morálnosti rozhodují výsledky jednání. Dobrý výsledek může ospravedlnit kroky k jeho dosažení.
 
Pragmatická teorie pravdy – tato teorie se snaží sloučit korespondenční i koherenční teorii pravdy (korespondenční vytýkala vágní pojetí skutečnosti a koherenční zase nedostatečný vztah k empirii a skutečnosti). Získání pravdivého poznání i pochopení, co pravda je, předpokládá pochopit cíl poznání, vztah poznání k našim praktickým zájmům, jako i úlohu vědy při poznání (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravda).
Z řečeného lze rozlišovat dvojí druh pravdivosti. Buď se budeme při posuzování pravdivosti zaměřovat na obsah (faktuální pravdivost) nebo na formu (logická pravdivost):
Faktuální pravdivost je taková pravdivost výroku, která je závislá na souladu mezi jeho obsahem a stavem věcí (světa), tj. fakty. Faktuálně pravdivý výrok je pravdivý pouze v některých interpretacích. Příkladem může být věta, že „současným prezidentem ČR je Václav Klaus“. Tato věta je pravdivá pouze po dobu prezidentského mandátu českého občana prof. Václava Klause.
Logická pravdivost se týká pravdivosti výroku v souvislosti s logickými zákony, resp. stavbou tohoto výroku. Logicky pravdivý výrok je pravdivý v každé interpretaci bez ohledu na stav věcí (světa). Typickým příkladem jsou tautologie, např. smrad je smrad (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravdivost) (Ivanová, Zelina, 2010).
 
Kantova etika (Immanuel Kant 1724–1804) Kant považuje za dobré takové jednání a skutky, které vychází z naprostého ctění a respektování morálních norem, z čisté úcty k nim. Podle Kanta dává našemu jednání morální hodnotu úmysl, nikoliv provedení, proto bývá jeho etika označována jako etika morálního úmyslu.

Mravní zákon u Kanta, oproti egoistickým etikám, vystupuje jako povinnost, jako nepodmíněný příkaz, jako kategorický imperativ. Jednej vždy tak, aby se zásady tvého jednání mohly stát obecným zákonem. To platí absolutně za všech okolností. Etická autonomie je dle Kanta dána rozumem, který formuluje jak praktické, mravní zásady pro jednání jednotlivce, tak zásady obecné morálky. Za základní projev svobody považuje sebeomezení vlastních potřeb. V autonomním jednání jednotlivce musí být ohled na ty druhé (Goldmann, Cichá, 2004). Kantovi filozofické názory se nelíbily církvi a podnítil etický spor, kde Kantovi odpůrci zpochybňují etický imperativ, a tvrdí, že dodržování kategorického imperativu by doslova znemožňovalo existenci jakékoliv společnosti. Pro Kanta jsou klíčové otázky propojení svobody s morálkou.

3 Etické principy ve zdravotnictví


3.5 Testovací otázky

 
Vývoj ošetřovatelské etiky přinesl s sebou klasické mravní hodnoty. Historie ošetřovatelství ukázala a praxe potvrdila, že nejdůležitější hodnota je zajištění blaha pacienta. Hodnoty zobrazují vztah a postoje člověka k otázkám zdraví, nemoci, života a smrti. Mezi hodnoty materiálního charakteru patří strava, bydlení, majetek a pohodlí. Mezi sociální hodnoty lze zařadit lásku, přátelství a spolupráci. Dále rozeznáváme také hodnoty duchovní, morální a estetické. Každý člověk má svůj vlastní žebříček hodnot, podle kterého se chová. Z hlediska ošetřovatelského povolání je nejdůležitější dobro, blaho, spravedlnost, čest, svědomí, zodpovědnost, povinnost, svoboda a lidská důstojnost. Základní cíle a hodnoty ošetřovatelského povolání vyjadřuje etický kodex sester. (KOPECKÁ, KORCOVÁ a kol., 2008).
 
Etické jednání sestry je dáno ideovými, filozofickými, náboženskými názory a postoji. Historie a současnost ošetřovatelství nám ukazují rozdílnost v pojetí. Dříve se kladl důraz na ošetřovatelskou techniku, dnes je důraz kladen na psychosociální působení na pacienta. Psychická a sociální podpora je významným pomocníkem v léčbě. V dnešní době máme vysokou materiální úroveň i personální obsazení. Právní systém i zákonné normy, kterými se řídí ošetřovatelská péče. Etika má blízký vztah k právnímu systému a některá profesionální jednání jsou jištěna i zákonem. Vědecko-technická úroveň, materiální a personální vybavení pracoviště vytváří tlak na profesní vzdělávání sester na kultivaci osobnosti a naopak vzdělání sester vede k tlaku na poskytovatele zdravotnických služeb k lepšímu vybavení pracoviště. Postavení sestry a vymezení povinností a odpovědností souvisí se společenským zařazením ošetřovatelství. Etické jednání sestry je dáno osobními vlastnostmi a úrovní mezilidských vztahů na pracovišti. Pochopit lidské jednání není snadné a je potřeba vidět všechny souvislosti (KUTNOHORSKÁ, s. 37).
  
Literatura:
GOLDMANN, R.; CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. ISBN 978-80-244-0907-0.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. Praha: Galén, 1997. ISBN 978- 80-85824-54-X
IVANOVÁ, K.; TUCKEROVÁ., V. a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: VUP, 1998. ISBN 978- 80-7067-836-4.
IVANOVÁ, K.; ZIELINA, M. Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, 2010. 41 s. ISBN 978-80-87240-34-2.
KOPECKÁ, K.; KORCOVÁ, M. a kolektiv. Zdravotnícká etika. 2. vyd. Martin: Osveta, 2008. 119 s.
KOŘENEK, J. Lékařská etika. Praha: Triton, 2002. s. 276. ISBN 978-80-7254-235-4.
KOŘENEK, J. Lékařská etika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. ISBN 978-80-244-0324-2.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
VRUBLOVÁ, Y. Etika v ošetřovatelství. [cit. 2012-12-01]. Dostupné z: http://projekty.osu.cz/mentor/II-etika.pdf.
 
 

3.1 Etické hodnoty a normy

Na základě vývoje etického myšlení a mravního předporozumění je možno stanovit základní etické principy které platí obecně i aplikovaně v různých oblastech lidského konání. Princip znamená základ, zásadu, ale i původ (odvození od něčeho zásadního, základního) z čeho se vychází při odvozování dalších poznatků či následného jednání (IVANOVÁ, ZIELINA, 2010, s. 16). Hodnotový systém člověka je ovlivněn jeho příslušností k různým sociálním skupinám. Hodnota je vždy přijímaná jako norma, má tedy normativní charakter. Hodnoty tak výrazným způsobem určují morálku jednotlivců a zároveň jsou součástí motivace jednotlivců. K základním etickým hodnotám v jednání s lidmi řadíme zodpovědnost, spravedlnost a laskavost.
 
Existují hodnoty souměřitelné a nesouměřitelné. Hodnoty můžeme dělit dle hierarchie:
Hodnoty příjemného a nepříjemného  - hodnoty nejnižšího stupně ve smyslu motivace dle libosti a nelibosti.
 
Hodnoty vitálního cítění – hodnoty vyššího řádu ve smyslu životního pocitu v protikladech – vznešené a nízké, zdravé a nezdravé, mladé a staré.
 
Duchovní hodnoty – zde patří hodnoty morální, právní, estetické.
 
Hodnoty posvátna – nejvyšší skupina hodnot.
 
Hodnoty se mění v průběhu života bez ohledu na skutečnost, v jaké kultuře formovala jejich osobnost. Některé hodnoty v životě považujeme za zajištěné a neuvědomujeme si, že může nastat jejich změna (např. při ochrnutí). Identifikace hodnot má velký význam pro etické jednání sester.
 
Identifikace hodnotového systému pacienta pomáhá:
Najít nový a smysluplný systém životních hodnot po překonání úrazu, po ochrnutí dolních končetin, u pacienta na dialýze.
Získat informace o jeho reakcích na úraz, chorobu.
Hledat alternativní cíle, pokud původní hodnotový systém selhal a nelze jej obnovit.
Plánovat takové ošetřovatelské vstupy, které podporují kulturní a zdravotní přesvědčení pacienta.
 
Klíčovými hodnotami jsou:
1. Poskytování bezpečné, soucitné, kompetentní a etické péče.
 
2. Podpora zdraví a prosperity - zdravotní sestry pracují s lidmi tak, aby jim umožnily dosáhnout co možná nejvyšší úroveň zdraví a prosperity.
 
3. Podpora a respektování informovaných rozhodnutí - zdravotní sestry rozpoznávají, respektují a podporují právo pacientů na informovanost a jsou povinné dělat vlastní rozhodnutí.
 
4. Zachování důstojnosti - zdravotní sestry rozpoznávají a respektují přirozenou hodnotu každé osoby.
 
5. Zachování soukromí a důvěrnosti - zdravotní sestry rozpoznávají důležitost soukromí, důvěrnosti a ochrany osobních, rodinných a komunitních informací, které získají v souvislosti s profesionálním vztahem.
 
6. Podpora spravedlnosti - zdravotní sestry prosazují principy spravedlnosti, ochraňují lidská práva, chovají se poctivě a čestně a podporují veřejné blaho.
 
7. Odpovědnost - sestry jsou odpovědné za své jednání: je to proces, kdy si uvědomujeme hodnoty řídící naše jednání; podporuje rozhodování, podporuje rozvoj osobnosti, protože podporuje uvědomění sebe samotného, slouží jako klíč k hodnotám pacienta a usměrňuje intervence sestry; umožňuje vnitřní pohled do systému hodnot. Toto uvědomování umožňuje jedinci udržet si, resp. změnit hodnotový systém; ve zdravotnictví podporuje schopnost empatie.
 
Nejvyšším morálním kritériem by měla být ochrana a respektování základních lidských práv.
 
Etické normy sester
Etické principy jsou zakotveny v etických normách, přijatých Mezinárodní radou sester. Tyto normy jsou závazné pro ošetřovatelství.
 
Norma č. 1.
Sestra si váží jedince jako jedinečné lidské bytosti s jeho hodnotou a důstojností bez ohledu na pohlaví, etnickou skupinu, rasu, kulturu, náboženství nebo ekonomické postavení.
Při komunikaci dává najevo dostatečnou úctu a pochopení a také skutečnost, že se jedná o partnerství a ne podřízenost.
Zajišťuje soukromí při vyšetřeních, léčení a zaznamenává veškeré údaje.
K  identifikaci používá jméno pacienta a příslušné údaje, nehovoří o pacientovi jako o diagnóze, o čísle.
Používá spolehlivé metody přivolání pomoci v případě potřeby.
Vytváří prostor k tomu, aby pacient mohl vyjádřit své myšlenky, které se týkají jeho
dřívějšího i současného zdravotního stavu.
Akceptuje pacienta v jeho současné situaci bez hodnocení.
Podporuje sebeúctu pacienta tím, že mu umožňuje podílet se na plánování péče, která je mu poskytována.
 
Norma č. 2
Sestra pomáhá jednotlivcům, rodinám i jiným skupinám a také společenstvím dosahovat a udržovat optimální zdraví.
 
Zjišťuje ošetřovatelskou anamnézu, a provádí fyzikální vyšetření za použití vhodných nástrojů.
Monitoruje všechny potřeby nemocného a jejich uspokojování ve všech oblastech.
Pořizuje záznam, který obsahuje všechny údaje o pacientovi, který musí být průběžný a použitelný do budoucna.
Zjišťuje okamžité, průběžné i dlouhodobé potřeby pacientů.
Zjišťuje reakce a odpovědi pacienta na současné i potenciální zdravotní problémy.
Formuluje ošetřovatelskou diagnózu a stanoví plán ošetřovatelské péče po konzultaci s pacientem, a dle potřeby s ostatními členy ošetřovatelského personálu.
 
Norma č. 3
Sestra podporuje prostředí bez nebezpečí, aby bylo možné dosáhnout vysoké úrovně celkové spokojenosti, zdraví, resp. uzdravení z nemoci.
 
Sestra sbírá a využívá již získané údaje o nebezpečí, které hrozí ze strany životního prostředí v nemocnicích a domácnostech.
Zjišťuje aktuální a potenciální nebezpečí, které ohrožuje udržení zdraví.
Monitoruje rizikové životní prostředí.
Vede personál k praktikám, které minimalizují nebo vylučují rizika ze strany životního prostředí.
Informuje pacienty o změnách způsobu života, která minimalizují nebo vylučují rizika ze strany životního prostředí.
 
Norma č. 4
Sestra využívá vědecké poznatky jako základ pro rozhodování v ošetřovatelské praxi.
 
Kriticky zkoumá a zpochybňuje akceptované modely praxe.
Akceptuje nové poznatky, aby zlepšila způsoby praxe.
Sbírá údaje, které se týkají problémů ošetřovatelství.
Zjišťuje problémy klinického ošetřovatelství a využívá výzkumný proces, aby je pomáhala řešit.
K výzkumu přistupuje tak, aby byla mohla přispívat k tvorbě nových poznatků v ošetřovatelské praxi.
 
Norma č. 5
Sestra vykonává vhodné zákroky a léčebné úkony, aby ulehčila přežití období nemoci, zotavení z onemocnění, nebo přispěla k důstojnému umírání.
 
Využívá získané údaje o reakcích pacientů na onemocnění, které slouží při rozhodování při ošetřování.
Formuluje plán ošetřovatelských činností, které podporují terapeutický režim a předchází komplikacím.
Vykonává terapeutické zákroky, aby ulehčila tělesné a duševní uzdravení z onemocnění a předcházela komplikacím.
Uspokojuje všechny biopsychosociální potřeby pacienta podle jeho zdravotního stavu.
Vytváří vhodné prostředí, které přispívá k uzdravení, k získání zdraví nebo důstojnému umírání.
Hodnotí a stanovuje priority, stanovuje nové cíle a reviduje ošetřovatelský plán péče.
 
Norma č. 6
Sestra hodnotí účinnost poskytnuté péče na základě subjektivního a objektivního stavu pacienta a výsledků ošetřovatelského procesu.
 
Předvídá výsledky ošetřování na základě reakcí pacienta.
Stanovuje, zda existují měřitelné důkazy pro pokrok k dosaženému cíli.
 
Norma č. 7
Sestra pomáhá klientům dosahovat a udržovat si rovnováhu mezi potřebami
osobního růstu a optimálními funkcemi.
 
Pravidelnou edukací se snaží o změnu postojů ke zdraví nebo nemoci a usiluje, aby se sám cítil zodpovědný.
Učí pacienta odhalovat změny ve svém zdravotním stavu.
Vede pacienta k sebepéči, ke které využívá povzbuzení a pochvalu.
 
Norma č. 8
Sestra odhaluje změny zdravotního stavu a odchylky od optimálního vývoje.
 
Sbírá základní údaje o zdravotním stavu a pravidelně monitoruje jeho potřeby.
Zjišťuje tělesné a psychické reakce v oblasti zdravotního stavu.
Mění plán péče dle aktuálního zdravotního stavu ve spolupráci s pacientem a ostatními zdravotnickými odborníky.
 
Norma č. 9
Sestra je povinna soustavně se vzdělávat, zvyšovat svoji profesionální úroveň a přispívat k profesionálnímu růstu jiných.
 
Svůj profesní rozvoj zvyšuje dalším kontinuálním vzděláváním.
Účastní se seminářů, konferencí, kde si doplňuje a zvyšuje kvalifikaci.
Získané poznatky aplikuje v praxi a předává svým spolupracovníkům (HAŠKOVCOVÁ, 1997, s. 80, 83).
 
 

3.2 Etické principy péče v ošetřovatelství

Základy lékařské etiky vycházejí hippokratovské tradice. 
Princip nepoškození (nonmaleficience) zakazuje ublížit, poškodit nebo dokonce usmrtit jiné a jedy podporou známého nezabiješ.
 
Princip dobřečinění (beneficience) představuje pozitivní dimenzi neškození: předcházet poškození, odstraňovat je a současně podporovat dobro, duševní pohodu a veškerý prospěch nemocného, včetně pomoci při uskutečňování jeho vlastních plánů.
 
Princip autonomie - respekt k autonomi - ke stavu nezávislého, samostatného jednání v souladu se svými plány dle vlastního výběru, svých vlastních preferencí. Vyzvedávání autonomie zrcadlí individualismus, podporující tvůrčí schopnosti.
 
Princip spravedlnosti - má souvislost především s rozdělováním prostředků.
 
Mezi základní principy zdravotnické etiky je umožnit každému jedinci být bez bolesti, utrpení a důstojně umírat. Bolest, utrpení a umírání – nutnost respektovat člověka v jeho celosti.
Bolest je běžnou záležitostí života. Již Cicero konstatoval „mortalis nemo est, quem non attingat dolor morbusque“ (smrtelný není ten, jehož se nedotkla bolest a nemoc). Veškeré lékařské systémy v každé kultuře měly a mají za základ a důvod svého vzniku tlumení bolesti. Sám Hippokrates pojímal medicínu především jako odstraňování utrpení nemocných a mírnění prudkosti jejich chorob.
Bolest je nejčastěji považována za zdroj utrpení. Utrpení je specifickým stavem velkých těžkostí, způsobených ztrátou integrity, neporušenosti, soudržnosti nebo celosti osoby, anebo hrozbou, která povede ke zrušení integrity člověka. Utrpení trvá tak dlouho, dokud integrita není zrestaurována nebo dokud hrozba nepomine (VRUBLOVÁ, s. 14,15).
 
 

3.3 Práva nemocných

Historie práv pacientů je velmi krátká. Na 34. světovém shromáždění v Lisabonu v roce 1981 byla přijata deklarace, týkající se práv nemocných. Dokument (nazýván Lisabonská deklarace) pojednává o právech pacientů obecněji. V roce 1994 se uskutečnila v Amsterodamu Evropská porada o právech pacientů a byla přijata deklarace – dokument tzv. Principy práv pacientů v Evropě, který měl a má být pro jednotlivé země významným pomocníkem při formulování politiky na posílení těchto práv. V důsledku sociálního, ekonomického, kulturního, etického a politického vývoje se rozvinulo hnutí za zdokonalení a plné uplatňování práv pacientů. Dochází k prosazování nových pojetí práv, což souvisí s cíli zdravotní politiky. Tyto cíle se soustřeďují na plnou realizaci pojetí úcty k člověku a na rovnou dostupnost zdravotní péče. Každý pacient má svá práva a je povinností sestry znát tyto práva a seznámit pacienta s těmito právy. Práva pacientů znamenají respektování práv jednotlivce. Zásady nového pojetí práv pacientů byly doporučeny v mezinárodně významných dokumentech. Jsou to: Lisabonská deklarace, Amsterodamská deklarace, Zdraví pro všechny.
 
Existují dva typy práv. Sociální práva a individuální práva. Sociální práva se týkají závazků, které na sebe společnost vzala, a které zajišťuje tak, aby všem občanům mohla být poskytnuta přiměřená zdravotní péče. Sociální práva směřují k zajištění dostupnosti zdravotní péče bez diskriminace pro každého. Individuální práva jsou práva jednotlivce, která se snadněji vyjadřují absolutními pojmy než sociální práva. Tato práva zahrnují takové oblasti, jako je soukromí a náboženské přesvědčení každého jednotlivce (KUTNOHORSKÁ, 2007).
 
Chránit a respektovat základní lidská práva, především lidskou důstojnost, patří k etickým povinnostem sestry. Důraz na důstojnost lidské osoby je ve zdravotnictví mimořádný a jedinečný. V rovině lidské důstojnosti jsme si všichni rovni. Proces aplikace lidských práv se neustále vyvíjí. Vznikají regionální a obdobné charty práv (např. Charta práv rodiny, Práva pacientů, Práva onkologických pacientů, Charta práv dítěte). K základním lidským právům patří např. právo na život a jeho ochranu, právo na osobní svobodu, právo na soukromí, právo vlastnit majetek, právo na nedotknutelnost obydlí, právo svědomí a náboženského vyznání, rovnost a důstojnost lidí, odmítání diskriminace (KUTNOHORSKÁ, 2007).
 

Etické zásady obecně

Sociální, psychologická a zdravotní péče je založena na hodnotách demokracie a lidských práv, které jsou vyjádřeny v Chartě lidských práv spojených národů, v Úmluvě o právech dítěte a v etickém kodexu Práv pacientů. Dále se řídí zákony tohoto státu, které se od uvedených kodexů odvíjejí.


Každý člen týmu ctí jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.

Mezi základní hodnoty řadíme práva jedinců na soukromí, důvěrnost, sebeurčení a autonomii. Tyto principy se uplatňují v přístupu ke klientům a musí být v souladu nejen s profesionálními povinnostmi, ale i se zákonem.

Právo každého jedince na seberealizaci je zpochybnitelné, pokud dochází k omezení takového práva u druhých osob.

Pracovník usiluje o zajištění vysoké odborné úrovně, přičemž poskytuje pouze ty služby, které odpovídají standardům nízkoprahového zařízení a terénních programů a individuálním kompetencím jednotlivých pracovníků. Součástí etického přístupu je dobrá vůle pomáhat na základě znalostí, dovedností a zkušeností jednotlivcům, skupinám a komunitám při jejich rozvoji a při řešení konfliktů se společností. Profesionální odpovědnost má prioritu před osobními zájmy.
 
 
Práva pacientů
1.  Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.
 
2.  Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
 
3.  Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.
 
3.  Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
 
4.  V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
 
5.  Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.
 
6.  Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
 
7.  Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
 
8.  Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
 
9.  Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.
 
10.  Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.
Etický kodex "Práva pacientů" navrhla, po připomínkovém řízení definitivně formulovala a schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České Republiky.
Tato práva pacientů jsou prohlášená za platná za dnem 25. února 1992
 
Práva hospitalizovaných dětí
Děti mají být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.
Děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
Děti a/nebo jejich rodiče mají mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
Děti anebo jejich rodiče mají mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
S dětmi se má zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
Děti mají mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
O děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.
Děti mají mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu.

Nedobrovolná hospitalizace

Hospitalizovat pacienta bez jeho souhlasu je možné jen z důvodů, které jsou výslovně stanoveny v zákoně. Jedním z nich je i situace, kdy osoba ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, či je pod vlivem návykové látky. Nedobrovolná hospitalizace představuje závažný zásah do práv pacienta, a je proto možné realizovat ji pouze, pokud nelze hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí odvrátit jiným způsobem. Zdravotnické zařízení má povinnost oznámit nedobrovolné převzetí pacienta do 24 hodin soudu. Soud pak musí do 7 dní od začátku hospitalizace rozhodnout o tom, zda k nedobrovolnému převzetí došlo v souladu se zákonem. Pokud se tak stalo, začíná další fáze řízení, kdy soud do 3 měsíců rozhoduje na základě znaleckého posudku o tom, zda další držení pacienta ve zdravotnickém zařízení je přípustné, příp. jakou dobu. V případě, že soud rozhodne o další přípustnosti držení pacienta ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit nanejvýše na dobu jednoho roku. Poté musí přijít nové vyšetření a případně nové soudní rozhodnutí o další hospitalizaci.
 
Omezovací prostředky
Omezovacími prostředky se rozumí prostředky k omezení pacienta ve volném pohybu. Jedná se o úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami určenými zdravotnickým pracovníkem, pobyt na uzavřeném oddělení, umístění pacienta v ochranném (síťovém) lůžku, umístění pacienta v izolační místnosti, omezení pacienta v pohybu (ochranné pásy, kurty), užití ochranných prostředků (svěrací kazajky), připoutání k lůžku a jinému prostředku (kočárek, křeslo, nosítka), parenterální podání psychofarmak.  Lze je použít výjimečně v případě, že člověk svým jednáním ohrožuje sebe nebo své okolí, a jejich použití je omezeno na nezbytně nutnou dobu, ve které trvá toto ohrožení.
Použití omezovacích prostředků je právně pojímáno jako nedobrovolná hospitalizace a zdravotnické zařízení jej musí oznámit soudu. O užití omezovacích prostředků rozhoduje zásadně lékař. Omezovací prostředky smějí užívat pouze zdravotničtí pracovníci. Pacient omezený těmito prostředky musí být pravidelně kontrolován, musí být určeny intervaly kontrol, musí být zajištěno, aby se nezranil, aby nedocházelo k dehydrataci, podvýživě, podchlazení a k proleženinám a aby měl možnost osobní hygieny a toalety. Samo užití omezovacích prostředků není důvodem pro omezení návštěv pacienta.
 
Stavovské ctnosti – ideál lékaře:
1. trpělivost - jako nehraná statečnost v boji s nemocí, vytrvalé chápání problémů jemu svěřeného pacienta;
 
2. obětavost - kdy oběť není chápána jako vyčerpávající činnost, ale osobní schopnost umět prožívat vyšší motivaci své lékařské profese na základě pozitivního životního postoje;
 
3. vlídnost - jako výsledek sebeovládání na základě sebedisciplíny a vnitřní síly, povzbuzuje k trpělivosti, otevřenosti i k taktnosti;
 
4. sociální cítění - se dá pěstovat výchovou, ovlivnit společenskou atmosférou, mělo by v praxi vyústit v lidský soucit a respektování důstojnosti všech lidí bez rozdílu;
 
5. nezištnost - je uměním dávat bez očekávání odměny, autor cituje Seneku: “žít a nemilovat, žít a nedávat, žít a neobětovat se - to není život” a J. Londona: ,,Jen na toho myslí svět, kdo nemyslí na sebe”;
 
6. velkorysost - je neodmyslitelným základem obětavosti, nezištnosti a spravedlnosti, patří sem např. tyto atributy - umět se zřeknout pohodlí, bohatství, společenského postavení, ale i umění odpustit, nemstít se, správně hodnotit schopnosti svoje i druhých;
 
7. taktnost - souvisí s vlídností, velkorysostí, jemností, tolerantností, trpělivostí uctivostí, ohleduplností a diskrétností, je ovládání vlastních slov, gest, citů, vystupování, umění vcítit se do situace druhého, i mlčení může být v jistých situacích pokládáno za netaktní;
 
8. ohleduplnost - je schopnost soustředit se na druhé a zapomenout na sebe, polidšťuje vztahy ve společnosti
 
9. diskrétnost - je uměním poslouchat a uměním mlčet, předpokládá osobní disciplínu, trpělivost vyslechnout, chápavost, nezištnost, ohleduplnost a taktnost jsou nezbytné, zvláštním druhem této ctnosti je zachování lékařského tajemství, kterou ukládá zákon;
 
10. poctivost - předpokládá důslednost, ohleduplnost, svědomitost, spolehlivost, trpělivost, pravdomluvnost, nezištnost a prozíravost, poctivý lékař je zárukou nastolení důvěry mezi ním a pacienty;
 
11. spolehlivost - seriózní jednání na základě odborných kvalit, je třeba ji neustále pěstovat a rozvíjet
 
12. ochota - ochota pomáhat, snaha vcítit se do světa nemocných a vnímat i nevyslovené potřeby nemocného;
 
13. kolegialita - znamená respektovat osobnost kolegů, uznávat je za rovnocenné partnery, jako kolegové jsou vnímáni pracovníci, kteří se věnují společné práci;
 
14. stavovská čest, osobní bezúhonnost - s kolegiálností úzce souvisí stavovská čest, sebevědomá hrdost na osobní příslušnost ke společenské skupině (lékaři) (KOŘENEK, 2002).

Práva tělesně a duševně postižených


Duševně postižený občan má, pokud je to jen možné, stejná práva jako ostatní občané.
Duševně postižený občan má nárok na přiměřené lékařské ošetření a terapii odpovídající jeho potřebám, jakož i nárok na takové vzdělání, trénink, rehabilitaci a podporu, které co nejvíce mohou rozvinout jeho možný potenciál a schopnosti.
Duševně postižený občan má právo na hospodářské zajištění a přiměřený životní standard. Má také právo na produktivní spolupráci nebo odpovídající zaměstnání, které odpovídá pokud možno jeho schopnostem.
Tam, kde je možné, měl by duševně postižený žít se svojí vlastní nebo opatrovnickou rodinou a s ní společně sdílet život. Rodina, ve které žije, by měla ke společnému životu obdržet podporu. Pokud je nutný pobyt v zařízení, pak by se způsob života v tomto zařízení a podmínky v něm měly přiblížit normálnímu životu, jak jen je možné.
Duševně postižený občan má právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud je to k jeho blahu a zájmům žádoucí.
Duševně postižený občan má právo na ochranu před zneužíváním, pohrdáním a ponižujícím jednáním. Pokud je obžalován za přečin, pak má právo na řádné soudní vyšetřování a posouzení jeho míry odpovědnosti se zřetelem na jeho postižení.
Pokud duševně postižený občan není v důsledku svého postižení schopen v plném rozsahu využít všechna svá práva, nebo pokud by bylo nutné některá nebo všechna práva omezit či odejmout, musí se při průběhu omezení nebo odejmutí práv prokázat příslušná právní jistota proti jakékoliv formě zneužití. Tento proces musí vycházet z odborného posouzení sociálních schopností duševně postižené osoby a musí podléhat pravidelné kontrole, jakož i právu se odvolat k vyšší instanci.
rezoluce schválená VS OSN dne 20. prosince 1971
 
 

3.4 Práva ženy a dítěte

Rok 1979 byl vyhlášen Mezinárodním rokem dítěte a bylo konstatováno, že právo dítěte spočívá narodit se jako dítě chtěné, jehož příchod na svět rodiče plánují a v souladu se svým přáním mu připravují podmínky, které jsou optimální pro zdárný vývoj. Z toho vyplývá, že právo těhotné ženy a nenarozeného dítěte nemusí být v rozporu. Ideální je, když žena po boku svého partnera očekává příchod počatého dítěte. Problémy nastávají tehdy, pokud žena nechtěně otěhotní a zvažuje možnost interrupce. V některých zemích je interrupce legální, v jiných je uplatňován silný restriktivní zákon. Legalizace se opírá o názor, že žena má právo na takové rozhodnutí, neboť ona sama je schopna posoudit, svou lidskou, sociální a ekonomickou situaci. I při legalitě je interrupce pokládána za nouzové řešení. Pohlíží se na ni jako na výkon, který se provádí proto, že selhala dostupná preventivní opatření k zabránění těhotenství. V mnoha zemích interrupce není povolena anebo je povolena jen v případě, kdy je žena v ohrožení života. V Československu byly interrupce legalizovány v roce 1957. Úřední název výkonu zněl – umělé přerušení těhotenství. Návrh podléhal schválení komise. V roce 1973 došlo k dílčí úpravě. K výrazné liberalizaci došlo v roce 1986. Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne 7. 11. 1986, kterou se provádí zákon české národní rady č.66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství je podrobná a doplněná metodickým listem. Podstatou je, že zákon respektuje právo ženy a vymezuje, za jakých podmínek je možné interrupci provést. Omezená byla pouze žádost těhotných žen do věku 16 let a to se souhlasem rodičů nebo zákonného zástupce. Cizinkám, zdržujícím se na našem území nebyla interrupce povolena.
 
Deklarace práv počatého dítěte
„Vycházejíce ze všeobecné deklarace lidských práv OSN, Deklarace práv dítěte, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte, přijaté 20. listopadu 1989 a ratifikované ČR, majíce na zřeteli, že život je neopakovatelný dar celému lidstvu i základní lidská hodnota používající nejvyšší právní ochrany, a že právo na život je předpokladem realizace všech ostatních lidských práv a svobod, nezapomínajíce na to, že život každého z nás začal naším početím, kdy jsme se z jedné buňky, oplodněného lidského vajíčka, vyvinuli až do současné podoby, jelikož podle preambule Deklarace práv dítěte a Úmluvy o právech dítěte přijatých Valným shromážděním OSN „dítě z důvodu fyzické a duševní nezralosti potřebuje osobní záruky v péči, včetně přiměřené právní ochrany, před i po narození“, a v duchu zásady klasického římského práva „nascitur pro iam habetur, quotiens de commodo eius agitur“ (ten, kdo se má narodit, se považuje za narozeného) i zásady „in dubio pro vita“ (v pochybnosti je třeba se rozhodnout ve prospěch života).“(KOŔENEK, 2001).

4 Etické kodexy


4.3 Testovací otázky

 
 
Etické principy a normy, jsou shrnuty do přehledných definic a požadavku, které se nazývají kodexy. Kodexy jsou systémy pojmů a slov, symbolů nebo označení, které znamenají shodu, souhlas, či zásadu. Lékaři, soudci a kněží mají etické kodexy tisíce let. Nejznámějším je Hippokratova přísaha, která byla napsána v pátém století před naším letopočtem. Etické kodexy zavazují k určitému chování lékaře a sestry k určitému chování. V oblasti medicíny se uplatňují především o péči o pacienta. Etický kodex je veřejná deklarace přesvědčení a hodnot určité profese a jejich vykonavatelů a uplatňuje se jako specifický sjednocující prvek uvnitř dané profesní skupiny. Etický kodex nemůže sám o sobě přímo poskytnout řešení konkrétní situace, ani nemůže zabránit svému zneužití. Není sám schopen zajistit ani praktické provedení etických zásad. V neposlední řadě nezbavuje tíhy a odpovědnosti v situacích, které nejsou jednoznačně, a kdy vnitřní přesvědčení neurčuje jaký postup je správný.
 
Etické kodexy práv pacientů nejsou jednou provždy dány, ale v průběhu let se mění. Dle potřeby se doplňují, je revidován jejich obsah v souvislosti se změnami na straně pacientů nebo ošetřujících. Příkladem může být omezený kontakt příbuzných s pacientem po dobu hospitalizace. Dnes je denní navštěvování nemocných pokládáno za naprostou samozřejmost.
  
Literatura:
HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek o etice. 1. vyd. Brno: IDPVZ, 2000. 46 s. Edice: Ediční řada – Praktické příručky pro sestry. ISBN 978- 80-7013-310-4.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vydání. Praha: Glaén, 2002. 272 s. ISBN 978- 80-7262-132-7.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Grada, 2007.164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
 
 

4.1 Mezinárodní etické kodexy

Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester
V roce 1899 byla založena společnost ICN (International Council of Nurses), se sídlem pro Evropu v Ženevě. ICN je největší mezinárodní organizace zdravotních sester a ošetřovatelek, která přijala vlastní kodex. Předpokladem pro vstup do ICN bylo splnění podmínek. Přijata mohla být jen jedna největší národní sesterská organizace, která vyjádří souhlas se stanovami ICN a distancuje se od rasových předsudků a přijme doporučený nebo vlastní etický kodex. Československá společnost sester byla v Los Angeles v roce 1983 navržena za řádného člena. Členství trvá i po rozpadu Československa. Sestry z České republiky se prostřednictvím České asociace sester hlásí k Etickému kodexu Mezinárodní rady sester (ICN), který byl projednán sněmem předsedkyň a předsedů sekcí a regionů ČAS, přijat Etickou komisí a Prezidiem ČAS a je platný od 29. března 2003.
 
Hlavní úkoly sester
Sestry mají čtyři základní povinnosti: pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení. Potřeba ošetřovatelské péče je všeobecná.
Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelské péče je respektování lidských práv, jako je právo na život, na důstojnost a právo na zacházení s úctou.
Ošetřovatelská péče není omezena, pokud jde o věk, barvu pleti, vyznání, kulturní zvyklosti, postižení nebo nemoc, pohlaví, národnost, politické přesvědčení, rasu nebo společenské postavení pacienta.
 
Sestry poskytují zdravotnické služby jednotlivcům, rodinám a komunitám a koordinují svoje služby se službami jiných oborů.
 
Etický kodex sester připravený ICN má čtyři hlavní články, které vymezují normy etického chování.
 
1. Sestry a spoluobčan
Sestra spoluzodpovídá za péči poskytovanou občanům, kteří ji potřebují.
Při poskytování ošetřovatelské péče sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity.
 
Sestra zaručuje, aby byly jednotlivým osobám poskytnuty dostatečné informace, z nichž může vycházet jejich souhlas s péčí a související terapií.
Sestra dodržuje povinnost mlčenlivosti, chrání důvěrné informace pacienta. Tyto informace sděluje dalším lidem pouze na základě souhlasu pacienta a lékaře.
Sestra se spolupodílí na zahájení a podpoře aktivit zaměřených na uspokojování zdravotních a sociálních potřeb občanů, zejména občanů patřících do ohrožených skupin.
Sestra je také spoluzodpovědná za zachování přirozeného prostředí a jeho ochranu před znehodnocováním, znečišťováním, úpadkem a ničením.
 
2. Sestry a jejich ošetřovatelská praxe.
Sestra nese osobní odpovědnost za ošetřovatelské činnosti a za udržování své kvalifikace na potřebné výši průběžným celoživotním studiem. Sestra je povinna realizovat co možná nejvyšší úroveň poskytované péče.
Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči.
Sestra pečlivě posuzuje svou kvalifikaci a své schopnosti při přijímání určité povinnosti a stejně tak posuzuje kvalifikaci a schopnosti osob, které pověřuje plněním určité povinnosti.
Sestra za všech okolností dodržuje pravidla slušného chování, vytváří profesionální image a prestižní postavení sester ve společnosti, což přispívá k budování dobré pověsti profese a zvyšuje důvěru občanů.
Sestra při poskytování péče usiluje o to, aby se při užívání nové techniky a uplatňování vědeckého pokroku dbalo na bezpečnost, důstojnost a lidská práva občanů/pacientů.
 
3. Sestry a profese
Sestra hraje rozhodující roli při určování, vytváření a realizaci norem ošetřovatelské praxe, řízení, výzkumu a vzdělávání.
Sestra se aktivně podílí na rozvoji základní soustavy odborných znalostí vycházejících z vědeckého poznání.
Sestra se prostřednictvím profesní, odborové nebo jiné organizace podílí na vytváření a zachování spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v ošetřovatelství.
 
4. Sestry a jejich spolupracovníci.
Sestra úzce spolupracuje se všemi spolupracovníky oboru ošetřovatelství a dalších oborů.
Sestra je povinna účinně zasáhnout, pokud je péče o nemocného ohrožena jejím spolupracovníkem nebo kteroukoliv jinou osobou.
 
 
Návrhy na využívání etického kodexu Mezinárodní rady sester (ICN)
Etický kodex pro sestry připravený ICN poskytuje návod k aktivitám vycházejícím ze
společenských hodnot a potřeb. Bude mít smysl jedině tehdy, pokud to bude živý dokument a bude aplikován na skutečnosti ošetřovatelské a zdravotnické péče v měnící se společnosti. Aby Kodex splnil svůj účel, je třeba, aby jej sestry pochopily, osvojily si jej a používaly jej při všech aspektech své práce. Musí být k dispozici studentům v průběhu jejich studia a sestrám v průběhu jejich pracovního života.
 
Využívání jednotlivých článků Etického kodexu ICN
 
Články Etického kodexu pro sestry připraveného ICN poskytují rámec pro normy chování.
Následující tabulka by měla sestrám pomoci převést tyto normy do praxe. Sestry a studentky ošetřovatelství tak mohou:
Studovat normy spadající pod každý článek Kodexu.
Přemýšlet o tom, co pro ně každá norma znamená a jak uplatnit etiku ve své oblasti
ošetřovatelství: v praxi, vzdělání, výzkumu nebo řízení.
Diskutovat o Kodexu se svými spolupracovnicemi a dalšími lidmi.
Použít specifický příklad ze zkušenosti k určení etických problémů a norem chování, které jsou stanoveny v Kodexu. Sdělovat si navzájem, jak by sestry a studentky dané situace řešily.
Pracovat ve skupinách na objasnění etického rozhodování a dospět ke shodě, pokud jde o normy etického chování.
Spolupracovat s Českou asociací sester, spolupracovníky a dalšími lidmi při kontinuální aplikaci etických norem v ošetřovatelské praxi, vzdělání, řízení a výzkumu.
 
Etický kodex porodních asistentek
Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM, International Confederation of Midwives) si dala za cíl rozšířit pochopení a praktické užití Mezinárodního etického kodexu porodních asistentek (1999), a proto se rozhodla vydat následující dokument. V tomto dokumentu nalezne čtenář samotný Etický kodex, přehled použité terminologie, etický rozbor Kodexu, stručný komentář k jeho vzniku a návrhy, jak by tento Kodex mohly v praxi, vzdělávání a výzkumu porodní asistentky používat.
 
Mezinárodní etický kodex porodních asistentek.
 
Preambule
Cílem a snahou Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM) je zlepšit úroveň péče poskytované ženám, dětem a rodinám po celém světě tím, že vhodně využije profesních schopností, dovedností a vzdělání každé porodní asistentky. K dosažení tohoto cíle, k němuž patří zdraví žen a osobní rozvoj asistentek, má na poli výuky, praxe i výzkumu sloužit následující text. Tento Kodex uznává lidská práva žen, usiluje o spravedlnost pro všechny a rovnost (ekvitu) v přístupu ke zdravotní péči. Zakládá se na vzájemných vztazích úcty, důvěry a důstojnosti mezi všemi členy společnosti.
 
I. Vztahy v porodnictví
1. Porodní asistentky respektují právo ženy na informovanou volbu a snaží se ženy vést k tomu, aby přijaly odpovědnost za svá rozhodnutí.
 
2. Součástí přístupu porodních asistentek je podporovat právo žen na aktivní účast v rozhodnutích, která se týkají poskytované péče. Porodní asistentky rovněž usilují o to, aby se ženy-klientky mohly samostatně vyjadřovat k otázkám zdraví a rodiny ve své společnosti a kultuře.
 
3. Porodní asistentky i jejich klientky spolupracují s úřady a fondy na vymezení (definování) potřeb, které má zdravotní péče zajistit. Zároveň se snaží zajistit úměrné rozdělování dostupných zdrojů podle priorit.
 
4. Porodní asistentky se vzájemně podporují ve svém pracovním kolektivu a aktivně u sebe i u jiných pěstují přiměřený pocit vlastní hodnoty.
 
5. Porodní asistentky kooperují s dalšími zdravotnickými pracovníky. Podle potřeby se obracejí na jiné zdravotnické profese, využívají jejich kompetencí a konzultují s nimi stav svých klientek.
 
6. Porodní asistentky si jsou vědomy vzájemné závislosti lidí ve své profesi a snaží se řešit vznikající konflikty.
 
7. Porodní asistentky nesou odpovědnost i vůči své vlastní osobě jakožto jedinci s morálním vlastnictvím, sebeúctou a integritou.
 
II. Porodnická praxe
1. Porodní asistentky poskytují ženám a rodinám péči zohledňující kulturní různorodost. Současně usilují o to, aby aplikací těchto kulturních pojetí nevnášely do své péče postupy, jež by mohly působit škodu.
 
2. Porodní asistentky budují v ženách dané společnosti realistická očekávání, spojená s těhotenstvím, porodem a péčí o dítě. Minimálním optimistickým očekáváním je to, že žena by početím, donošením a zaopatřením dítěte neměla utrpět žádnou újmu.
 
3. Ve všech prostředích a kulturách porodní asistentky užívají svých znalostí z profese k zajištění bezpečného postupu při porodu.
 
4. Za všech okolností porodní asistentky reagují na psychologické, tělesné, citové a duchovní potřeby žen, o něž pečují.
 
5. Porodní asistentky jdou celoživotně mladým i starším ženám, rodinám i spolupracovníkům příkladem v účinné podpoře zdraví.
 
6. Porodní asistentky se po celou dobu své profesní kariéry rozvíjejí po stránce osobnostní, intelektové a odborné. Tento rozvoj se snaží využít v praxi.
 
III. Profesní odpovědnosti porodních asistentek
1. Porodní asistentky považují informace o klientkách za důvěrné a soukromé. Sdělují je pouze v odůvodněných případech.
 
2. Porodní asistentky nesou odpovědnost za svá rozhodnutí a činy, včetně důsledků, které z nich vyplývají pro příjemce péče.
 
3. Porodní asistentky mohou odmítnout účast na činnostech, s nimiž zásadním způsobem a z morálního přesvědčení nesouhlasí. Důraz na osobní svobodu svědomí by však neměl připravit klientky o základní zdravotnické služby.
 
4. Porodní asistentky chápou negativní důsledky, které by mohlo na zdraví žen a dětí mít jakékoliv porušení etických zásad a lidských práv. Usilují o to, aby k takovémuto porušování nedocházelo.
 
5. Porodní asistentky se podílejí na rozvoji zdravotní politiky a jejím zavádění do praxe, pokud se jedná o zájmy zdraví žen a rodin s dětmi. (Revidováno v květnu 1999.)
 
IV. Pokrok v porodnické teorii a praxi
1. Porodní asistentky zajišťují, aby  rozvoj v porodnictví vycházel z takových praktik, které chrání osobní práva žen.
 
2. Porodní asistentky mnoha různými způsoby (například výzkumem a tzv. peer review postupem) rozšiřují a předávají znalosti ve svém oboru.
 
3. Porodní asistentky se podílejí na formálním vzdělávání a výchově studentek i absolventek porodnických oborů.
 
Podnět ke vzniku etického kodexu, který by definoval morální souvislosti porodnictví při naplňování potřeb žen-klientek, vzešel z představenstva Mezinárodní konfederace porodních asistentek. Stručný přehled o tom, jak etický kodex v rámci ICM vznikal, snad pomůže čtenáři lépe pochopit, čím se řídil výběr zásad a koncepcí zařazených do Kodexu. Text Kodexu postupně vznikal při několika pracovních setkáních. První bylo setkání ve Vancouveru v roce 1986, další pak setkání v Hague (1987) a v Madridu (1991).
 
Konečná verze textu vznikla jako konsenzus Výkonného výboru v Madridu a byla předložena   Radě  ICM  ve Vancouveru  v  Britské  Kolumbii.  Kodex  byl  definitivně   přijat 6. května 1993.
 
Přípravy Kodexu začínaly zpracováním přehledu etických systémů, pochopením morálního vývoje jedince a stručným zmapováním dějin lékařských a ošetřovatelských etických norem. Dalším krokem byla analýza hodnot, které formuluje Ústava ICM, s ohledem na definici porodní asistentky podle ICM/WHO/FIGO3 a na přijatá oficiální stanoviska ICM z roku 1992.
 
Přípravný výbor usiloval o to, dát Kodexu ICM širší celosvětovou perspektivu. To znamená, že byly často upřednostněny formulace obecnější povahy, aby v nich zůstalo dostatek prostoru pro odlišnosti jednotlivých kultur, společenství a etnik. V průběhu roku 1991 bylo podrobeno analýze sedm samostatných etických kodexů různých porodnických sdružení. Vyšlo najevo, že vůdčími problémy etiky v oboru jsou:
 
Bezpečnost, kompetence, odpovědnost a vědomí odpovědnosti, důvěrnost informací, využití konzultací a předání do péče dalším odborníkům, ohled na lidskou důstojnost, zapojení klientek do rozhodování, účast na rozvoji porodnického oboru a řízení porodnictví a mateřské péče, uctivá spolupráce ve zdravotnickém týmu, podpora zdraví, spravedlnost a nestrannost, vyhnutí se diskriminaci, výchova a vzdělávání budoucích porodních asistentek.
 
Autoři Kodexu ICM usilovali o srozumitelnost, všeobecnou platnost formulací a takovou volbu slovníku, která by zohledňovala různé kultury.
 
Dva z význačných rysů Kodexu jsou:
1. snaha o vytvoření univerzálně platné roviny etických zásad bez ztráty ohledu na různorodost;
 
2. cílené vyhnutí se odkazům na konkrétní zákony. Ačkoliv etika a zákony mají jistou souvztažnost, liší se zákony té či oné země. Běžně se etika nevymyká platným právním systémům, ale někdy jde nad to, co platná legislativa upravuje.
 
Jak již bylo řečeno v úvodu, Etický kodex porodních asistentek si klade za cíl být „živým“ dokumentem, a proto Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM) vítá připomínky a návrhy vedoucí k lepšímu porozumění a praktické použitelnosti tohoto dokumentu v  dalších letech.
 
 

4.2 České etické kodexy

Etický kodex sester
- Sestra je povinna převzít profesionální odpovědnost za péči o zdraví, prevenci nemocí a za zlepšování zdravotního stavu nemocných právě tak, jako za tišení bolesti.
- Potřeba zdravotní péče je všeobecná. Se zdravotní a ošetřovatelskou péčí jsou nerozlučně spjaty: respekt k lidskému životu, důstojnost a lidská práva. Zdravotní péči je třeba poskytovat bez ohledu na národnost, rasu, víru, věk, pohlaví, politické přesvědčení a sociální postavení.
- Sestra poskytuje péči jednotlivci, rodině a společnosti a spolupracuje v tom i s reprezentanty jiných oborů.
- Sestra chrání informace o osobních poměrech pacienta, považuje je za důvěrné a svědomitě hodnotí, v jakém rozsahu a komu může tyto důvěrné informace předat.
- Sestra při poskytování péče respektuje životní hodnoty a obyčeje jednotlivce i jeho právo na sebeurčení.
- Sestra přijímá osobní odpovědnost za svá rozhodnutí při ošetřování a za následné chování.
- Sestra uplatňuje získané znalosti a řídí se individuální způsobilostí a schopností při vyhledávání konzultace, při přijímání a předávání sesterské činnosti jiným.
- Sestra usiluje o nejvyšší možný standard ošetřovatelské péče v mezích možností dané situace.
- Sestra spolupracuje s jinými profesionály zdravotní péče, uznává a respektuje jejich přínos a vyvíjí úsilí o patřičnou úroveň morálních vztahů zdravotnického týmu.
- Sestra provádí zodpovědně indikovanou odbornou péči, ale odepře účast na jednání, které odporuje etice či jejímu svědomí.
- Sestra na sebe klade při výkonu povolání vždy nejvyšší požadavky.
- Sestra má pro výkon své profese morální předpoklady a příslušné odborné znalosti a využívá každé vhodné příležitosti k udržení a ke zvýšení profesionálních znalostí a způsobilosti.
- Sestra svým příkladným chováním hraje velkou roli při zavádění žádoucích mravních zásad a kritérií do ošetřovatelské praxe.
- Sestra se podílí prostřednictvím profesní organizace na vytvoření, uskutečňování a zlepšování vhodných sociálních, ekonomických a pracovních podmínek v ošetřovatelství.
- Sestra se aktivně podílí na úsilí zdravotnictví chránit a uskutečňovat vysokou kvalitu sesterské péče.
- Sestra se spoluobčany a ostatními zdravotníky zodpovědně podílí na iniciativním uspokojování bio-psycho-sociálně-ekologických potřeb veřejnosti. 
- Sestra se podílí na objektivní informovanosti veřejnosti v oblasti zdraví a všech aspektů, které mohou zdraví ovlivnit.
- Sestra svým životním stylem ovlivňuje tradice a zvyky společnosti, v níž žije a pracuje.
 
 
Etický kodex České lékařské komory
 
Obecné zásady
1.  Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.
2.  Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře.
3.  Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva.
4.  Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.
 
Lékař a výkon povolání
1.  Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce).
2.  Každý lékař je povinen v případech ohrožení života a bezprostředního vážného ohrožení zdraví neodkladně poskytnout lékařskou pomoc.
3.  Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohrožení a při katastrofách přírodní nebo jiné povahy.
4.  Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen, nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit, a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby.
5.  Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkon nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí.
6.  Lékař nesmí předepisovat léky, na něž vzniká závislost, nebo které vykazují účinky dopingového typu, k jiným než léčebným účelům.
7.  Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné.
8.  U transplantací se lékař řídí příslušnými předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být zneužito ke komerčním účelům.
9.  Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven nebo když je to stanoveno zákonem.
10. Lékař, který vykonává své povolání, je povinen odborně se vzdělávat.
11. Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou nebo jinou formou. Ve všech případech je nutná přiměřená ochrana znemožňující změnu, zničení nebo zneužití.
12. Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe.
13. Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody.
14.  Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem pacienta.
15.  Lékař se podle svého uvážení účastní na prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch.
16.  Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob.
17.  Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje.
18. Lékař si má být vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí.
 
Lékař a nemocný
§3
1.     Lékař plní vůči každému nemocnému své profesionální povinnosti. Vždy včas a důsledně zajistí náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje.
2.     Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného.
3.     Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví.
4.     Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých okolnostech, které během léčení mohou nastat.
5.     Zadržení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je možné individuálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař, pokud nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky pacienta nebo osoby jemu blízké.
6.     Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.
 
Vztahy mezi lékaři
§4
1.     Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence, s přiznáním práva na odlišný názor.
2.     Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů.
3.     Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby.
4.     Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to vyžádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému názoru konzultanta.
5.     Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen dočasně a to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné předpoklady.
 
Lékař a nelékař
§5
1.  Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky vyškolenými v různých specializovaných činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí se přesvědčit, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto úkony vykonávat.
2.     Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských oborech a dalších osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud není lékařsky zdůvodněných námitek.
 
 
Etický kodex České stomatologické komory
Etický kodex České stomatologické komory byl schválen na sjezdu, který se konal v Churáňově v říjnu roku 1992. Autorem návrhu jsou Jan Podlipný a Václav Bednář. Kodex je obsáhlý a definuje odborné kompetence stomatologů.
 
Preambule
Já, stomatolog, jsem se svobodně a dobrovolně zavázal řídit se, v duchu Hippokratovy přísahy, těmito zásadami:
Budu vykonávat povolání zubního lékaře - stomatologa svědomitě a s plnou vážností. Své jednání budu zaměřovat na zachování a obnovení zdraví svých pacientů. Budu dodržovat zásadu úcty k lidskému životu, a ani pod nátlakem nepoužiji své odborné znalosti a um v rozporu se zásadami lidskosti a úcty k člověku. Ze všech sil budu ochraňovat tradici a vážnost lékařského povolání. Při jeho výkonu nebudu dělat rozdíly mezi občany z důvodů národnostních, rasových, náboženského vyznání, politického přesvědčení a sociálního postavení. Svým učitelům a kolegům budu prokazovat úctu a vážnost. Tyto zásady slibuji dodržovat na svou stavovskou čest zubního lékaře - stomatologa.

Všeobecná ustanovení
1. Zubní lékaři - stomatologové vykonávající své povolání na území České republiky se hlásí k plnění Etického kodexu zubních lékařů evropského společenství vydaného v květnu 1992 Liaison Committee for Dentistry in the EEC (Evropská hospodářská komise). Každý zubní lékař - stomatolog, člen Komory, pokud využije při výkonu svého povolání práva svobodného pohybu podle Ústavní listiny základních lidských práv, je povinen se přizpůsobit řádům a předpisům lékařské komory hostitelské krajiny a dodržovat její pravidla, včetně znalosti jazyka.
1.  Stavovský řád Komory upravuje chování a jednání lékařů při výkonu jejich povolání stomatologa i jejich vystupování na veřejnosti. Zavazuje každého člena Komory ho dodržovat.
2.  Porušení zásad Stavovského řádu Komory opravňuje vznést proti členu Komory podnět pro zahájení disciplinárního řízení v souladu s Disciplinárním řádem Komory.
  
Kodex lékárníka
1.    Lékárník slouží svou odbornou činností veřejnosti a je povinen poskytovat stejně kvalitní péči každému občanu. Je povinen zdržovat se všech skutků nebo činností, které by znevážily jeho postavení na veřejnosti.
2.    Lékárník je povinen znát zdravotnické zákony a závazné předpisy pro výkon svého povolání a dodržovat je.
3.    Všichni lékárníci jsou povinni dodržovat profesionální tajemství (mimo případy určené zákonem), nehovořit na veřejnosti o záležitostech pacientů, zejména o jejich zdravotním stavu, o kterých se dozvěděli při výkonu svého povolání, a tyto skutečnosti nesdělovat neoprávněným osobám.
4.    Lékárníkům, kteří jsou členy komory, je zakázáno vykonávat současně s lékárnickým povoláním jakoukoliv komerční činnost, která je neslučitelná s důstojností jejich povolání.
5.    Lékárník nesmí vstupovat do smluvních vztahů, které by jej omezovaly ve výkonu svobodného lékárnického povolání.
6.    Lékárník se nesmí zavazovat k tomu, že bude výlučně nebo přednostně nabízet nebo vydávat určitá léčiva. Lékárník ani ostatní pracovníci lékárny nesmějí uzavírat žádná obchodně právní ujednání nebo domluvy s lékaři nebo jinými osobami zabývajícími se léčením a ošetřováním nemocných, kde by předmětem ujednání bylo přednostní dodávání určitých léčiv, nasměrování pacientů nebo předpisů do určité lékárny.
7.     Každý lékárník se musí zdržet veřejného i skrytého urážení a osočování svých kolegů i ostatních zdravotnických pracovníků.
8.     Lékárník musí veškerou lékárnickou činnost provádět s náležitou péčí a svědomitostí. Dbá na to, aby veškeré činnosti byly prováděny v souladu s odbornou způsobilostí pracovníků.
9.     Lékárník se musí zdržet používání prostředků k získání pacienta metodami, které jsou v rozporu s vážností jeho povolání. To platí i o způsobu propagace lékáren na veřejnosti. Je zakázáno využívat prostředků nekalé soutěže při získávání pacienta nebo jiného odběratele.
10. Lékárník musí hledět za všech okolností na to, aby částky účtované za jeho péči a služby byly úměrné. Za neslučitelné s profesní morálkou se považují dohody nebo činnosti, jejichž předmětem je spekulace se zdravím.
11.  Lékárníci jsou povinni snažit se udržovat vzájemné vztahy důvěry s příslušnými orgány státní správy a samosprávy.
12.  Pokud to považuje objektivně za potřebné, je lékárník povinen vyzvat pacienta, aby se obrátil se svými zdravotními problémy na lékaře.
13. Stálou povinností lékárníka je aktualizace a zvyšování vlastních odborných vědomostí. Musí být schopen úroveň vlastního vzdělání prokázat.
14.  Lékárník musí mít na zřeteli, aby jím poskytované informace a publicita byly pravdivé a odpovídaly etice oboru. Lékárník se podílí na zdravotní výchově spoluobčanů.
15.  Lékárník je povinen jednat spravedlivě se svými podřízenými a vyžadovat od nich chování v souladu s etickým kodexem.
 
Etický kodex fyzioterapeuta
Služby fyzioterapeutů nesmějí být omezeny národností, rasou, vírou, barvou pleti, politickým přesvědčením, sociálním statutem, pohlavím a sexuální preferencí, a to jak ze strany fyzioterapeuta, tak i ze strany klienta, protože potřeba fyzioterapie je všeobecná.
 
Fyzioterapeut si musí být vědom své zodpovědnosti za zdraví klienta. Proto se zavazuje neaplikovat takový léčebný postup, který by podle jeho znalosti mohl ohrozit zdraví klienta. Pokud fyzioterapeutické výkony jsou výhradně profylaktické, výchovné nebo poradní povahy, může je fyzioterapeut vykonávat na přímou žádost klienta.
Fyzioterapeut musí svojí profesionální činností předcházet vzniku distability.
Fyzioterapeut je povinen průběžně udržovat nejvyšší možnou úroveň svého vzdělání a odbornosti.
Fyzioterapeut musí respektovat věk, kulturu a náboženské přesvědčení svých klientů.
V zájmu klienta spolupracuje fyzioterapeut s ošetřujícím lékařem a se svými kolegy ostatních zdravotnických profesí.
Fyzioterapeut je povinen dodržovat lékařské tajemství a držet v tajnosti osobní informace, jež mu klient sdělí.
Nesmí mluvit o záležitostech klienta s nikým jiným, než s tím, kdo je spoluodpovědný za péči o něj.
Fyzioterapeut je oprávněn si účtovat poplatky za své služby. Tyto poplatky musí být úměrné nákladům a kvalitě poskytované péče. Klient musí znát výši poplatku předem.
Fyzioterapeut musí za všech okolností dodržovat standard profesionální a osobní etiky, což činí jeho profesi důvěryhodnou. V případě porušení pravidel etického kodexu je fyzioterapeut povinen osobně upozornit kolegu, jenž kodex porušil. Nedojde-li k nápravě, je povinen informovat profesní organizaci.
V přítomnosti klientů neřeší problémy provozního, profesního a osobního charakteru.
 
Etický kodex byl vypracován v souladu s Etickým kodexem WCPT a byl schválen výkonným výborem UNIFY dne 12. 6. 1992
 
 
Etický kodex Asociace klinických psychologů ČR
Etický kodex Asociace klinických psychologů slouží k ochraně klienta před poškozením v důsledku nevhodně použitých psychologických postupů.
Je podkladem pro řešení sporných otázek, vzniklých ve vztahu klinického psychologa a klienta, resp. klinického psychologa a jiného odborného pracovníka.
Etický kodex je závazný pro všechny členy Asociace klinických psychologů.
 
§ 1 obecné zásady
I. Povinností klinického psychologa – člena AKP (dále jen klinického psychologa) je pečovat o duševní zdraví v nejširším slova smyslu a to u jednotlivce, rodiny a jiné skupiny v souladu se zásadami lidskosti a v duchu úcty ke každému člověku, s ohledem na jeho důstojnost a jedinečnost, bez jakékoliv diskriminace. Aktivity a zákroky, které by s tímto byly v rozporu, nesmí přímo ani nepřímo iniciovat, či se na nich podílet.
II. Klinický psycholog je povinen znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon jeho povolání a dodržovat je.
 
§ 2 klinický psycholog a výkon povolání
I. Klinický psycholog v rámci své odborné způsobilosti a v souladu s aktuálním stavem poznání v psychologii svobodně volí a provádí ty preventivní, psychodiagnostické, psychoterapeutické a rehabilitační úkony, které pro klienta považuje za nejvhodnější. Nesmí doporučovat a provádět odborné úkony z důvodů zištných a v situaci vlastní podjatosti.
II. Klinický psycholog má právo odmítnout péči o klienta z odborných, pracovních, nebo osobních důvodů. V případě, že klienta odmítne, navrhne mu jinou formu péče.
III. Klinický psycholog je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s psychologickou činností a které se vztahují ke klientovi. Této povinnosti jej může zbavit pouze klient, nebo jeho zákonný zástupce písemným prohlášením. I v tomto případě je však klinický psycholog povinen zvážit zachování mlčenlivosti, pokud je to v zájmu klienta. Smrt klienta nezprošťuje klinického psychologa této povinnosti. Tím nejsou dotčena příslušná ustanovení trestního řádu a povinnost vypovídat před orgány činnými v trestním řízení.
IV. Klinický psycholog, který vykonává své povolání, je povinen se dále odborně vzdělávat tak, aby byl způsobilý poskytovat svou péči kvalifikovaně.
V. Klinický psycholog je povinen při výkonu svého povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci ve smyslu platných předpisů. Je povinen zabezpečit její ochranu před eventuálně zničením, zcizením nebo zneužitím.
VI. Klinický psycholog je povinen adekvátně používat psychodiagnostické metody k odbornému posouzení psychického stavu klienta. Je povinen zabránit jejich zneužití nebo zveřejnění.
VII. Klinický psycholog je povinen věnovat patřičnou pozornost vyhotovení odborných psychologických zpráv, posudků, potvrzení a doporučení. Údaje v nich obsažené musí souhlasit se skutečností, být formulovány přesně a nedvojznačně a musí dostát formálním nárokům.
VIII. Klinický psycholog má rozpoznat hranice svých kompetencí. V případě konfliktu zájmů mají prioritu etické principy v zájmu klienta. Není etické využívat pracoviště, kde je zaměstnán, pro získávání klientů pro vlastní soukromou praxi. Úvahy o finančním zisku nesmí převažovat nad odbornými a humánními hledisky.
IX. Klinický psycholog by se měl zdržet všech nedůstojných aktivit, které se příčí vážnosti psychologického povolání.
 
§ 3 klinický psycholog a klient
I. Klinický psycholog musí vykonávat své povolání podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a mít na paměti nejlepší prospěch svého klienta. Klientovi ručí za odpovědnou a svědomitou péči. V případě potřeby předá informace o náležitých opatřeních, která zdravotní a psychický stav klienta vyžaduje. Nestačí-li jeho kvalifikace, doporučí klienta do péče jiného odborníka.
II. Klinický psycholog respektuje klienta jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy a povinnostmi, včetně jeho zodpovědnosti za své zdraví.
III. Klinický psycholog je povinen srozumitelně informovat klienta, nebo jeho zodpovědného zástupce o povaze problému, o zamýšlených odborných postupech, o prognóze a dalších důležitých okolnostech. Nepříznivé informace citlivě zvažuje. Zdržení informací o nepříznivé prognóze je záležitostí odborně podložené úvahy a svědomí klinického psychologa.
IV. Klinický psycholog nesmí jakýmkoliv způsobem zneužívat ve vztahu ke klientovi jeho důvěru a závislost.
 
§ 4 vztahy mezi klinickými psychology a jinými odborníky
I. Klinický psycholog je povinen konstruktivně spolupracovat s těmi psychology a jinými odborníky, kteří následně vyšetřují a léčí stejného klienta. Předává-li z odůvodněných příčin klienta jinému odborníkovi, pak jej, po vydání klientova písemného souhlasu, může informovat o dosavadním průběhu péče.
II. Klinický psycholog musí svoji práci vykonávat osobně. Zastupován může být jen dočasně a to psychologem splňujícím potřebné odborné předpoklady.
III. Klinický psycholog spolupracuje se zdravotnickými, školskými a dalšími odborníky. Musí respektovat jejich kompetenci a seznamovat se s jejich odbornými postupy.

5 Právní normy v ošetřovatelské etice


 
Naše jednání je ovlivnění tím, které činy jsou legalizovány, co je zákonem povoleno nebo naopak, co je sankcionováno. Etika má k právnímu systému velmi blízký vztah. Některá etická jednání jsou jištěna nejen eticky, jako právní norma, ale právně, jako zákon. Legislativa, která řídí zdravotní péči, tj. zákony, vyhlášky, metodické pokyny stanoví základní principy a podmínky péče. Morální povinnost přesahuje rámec norem právních. V případě, že se mi kolegyně svěří s něčím důvěrným a já tuto informaci budu šířit dál, tak jsem většinou nepostižitelná právně, ale provinila jsem se morálně. Právní i morální normy určují pravidla hry a stanoví mantinely, které tvoří určitý rámec, ve kterém se můžeme správně nebo svobodně rozhodovat. Etika je původním základem práva, ale právo představuje jen minimum etiky. Etika je normativní vědou, která vymezuje rozsah platnosti etických zákonů, které nazýváme kodexy.
 
Zdravotnická dokumentace
Ve zdravotnické dokumentaci jsou zaznamenávány informace v písemné nebo elektronické podobě v souladu s vyhláškou č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, která nabyla účinnosti 1. 4. 2012. Zdravotnická dokumentace je rozdělena do tří forem, které se vzájemně propojují a doplňují. Zdravotnická dokumentace vedená lékaři, dokumentace ošetřovatelská, vedená sestrami a provozní dokumentace. Do lékařské dokumentace zaznamenávají lékaři veškeré informace týkající se zdravotního stavu pacienta např. léky, výsledky všech vyšetření. Ošetřovatelská dokumentace je vedena sestrou a vztahuje se k péči o daného pacienta. Do dokumentace jsou zaznamenávány informace anamnestické, plán ošetřovatelské péče, hodnocení ošetřovatelského plánu atd. Provozní dokumentace zahrnuje fakta týkající se provozu zdravotnického zařízení, do kterého patří např. kniha evidence návykových látek.
 
Existují různé způsoby vedení zdravotnické dokumentace. Jednotlivá zařízení zpracovávají veškerou dokumentaci také počítačově. Každá samostatná část zdravotnické dokumentace musí obsahovat osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro jeho identifikaci a také označení zdravotnického zařízení, které ji vyhotovilo. Zápis v dokumentaci musí být veden průkazně, pravdivě a čitelně, jak požaduje vyhláška a je průběžně doplňován a musí být opatřen datem zápisu, identifikací a podpisem osoby, která zápis provedla. Nedostatečný je tedy takový zápis, který je ukončen nečitelnou parafou lékaře nebo sestry, kdy s odstupem času není možné zjistit, kdo zápis provedl. Pokud se provádějí úpravy nebo opravy v dokumentaci, musí být provedeny tak, aby původní záznam byl čitelný, a musí být jasné, kdo a kdy záznam opravil. Proto je nevhodné přelepování, které by mohlo mít za následek nejasnosti například v dokumentaci, která se týká podávání a skladování návykových látek.
 
Zdravotnická dokumentace v elektronické podobě
V případě zdravotnické dokumentace vedené v elektronické podobě je každý záznam do zdravotnické dokumentace opatřen elektronickým podpisem.
Technické prostředky pro vedení zdravotnické dokumentace v elektronické podobě zaručí:
a)  zabezpečení výpočetní techniky softwarovými a hardwarovými prostředky před přístupem neoprávněných osob ke zdravotnické dokumentaci
b)  vedení evidence všech přístupů ke zdravotnické dokumentaci včetně jejich oprav, změn a mazání
 
Pořizování fotodokumentace
Fotodokumentace slouží pro přesné uchovávání dat a jejich vyhodnocení. Jedná se o významný prostředek ve vedení ošetřovatelské dokumentace. Široké využití má fotodokumentace v léčení chronických ran, dekubitů, popálenin, kde se zaznamenává proces jejich hojení. Velký význam má fotodokumentace v případě, že se jedná o podezření na syndrom CAN – syndrom týraného dítěte. Vypracování je možné jen verbálním nebo písemným souhlasem pacienta. Při zhotovování fotodokumentace je nutné dodržovat základy etiky a brát zřetel i na celkový stav pacienta. Fotodokumentaci může provést pouze pověřený zdravotnický pracovník.
Materiál se stává součástí zdravotnické dokumentace. (ZÁMOSTNÁ, 2009).
 
Záznam o souhlasu s poskytováním informací
Záznam o souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce s poskytováním informací o zdravotním stavu pacienta obsahuje:
a) určení osob, kterým lze informace sdělit, popřípadě určení osob, kterým informace sdělit nelze,
b) rozsah informace, kterou lze sdělit,
c) sdělení, zda má určená osoba nebo osoby právo nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi a právo na pořízení její kopie nebo výpisu,
d) sdělení, zda má určená osoba nebo osoby právo vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb pacientovi, pokud tak nemůže učinit sám pacient,
e) sdělení, jakým způsobem mohou být informace poskytovány (například písemně, ústně, telefonicky, faxem, e-mailem, SMS), včetně odpovídajícího kontaktního spojení,
f) místo, datum a podpis pacienta nebo zákonného zástupce a podpis zdravotnického pracovníka, který záznam zpracoval.
 
Nahlížení do zdravotnické dokumentace
Nahlížení do zdravotnické dokumentace, pořizování jejích výpisů nebo kopií vyplývá ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), který mimo jiné upravuje práva a povinnosti pacientů, poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotních služeb.
 
§ 65
(1) Do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem nahlížet, pořizovat si její výpisy nebo kopie
a) pacient nebo zákonný zástupce pacienta; do záznamů autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky může pacient nebo zákonný zástupce pacienta nahlížet nebo si pořizovat výpisy nebo kopie pouze v rozsahu záznamu popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů,
b) osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem pacienta, pěstoun nebo jiná pečující osoba; v případě záznamů autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky se postupuje podle písmene a),
c) osoby blízké zemřelému pacientovi v rozsahu stanoveném v § 33 odst. 4; postupy podle písmene a), b) nebo c) nesmí narušit poskytování zdravotních služeb.
(2) Do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou bez jeho souhlasu nahlížet, jestliže je to v zájmu pacienta nebo jestliže je to potřebné pro účely vyplývající z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, a to v nezbytném rozsahu,
a) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání a jiní odborní pracovníci v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, kteří jsou zaměstnanci poskytovatele, a další zaměstnanci poskytovatele v rozsahu nezbytně nutném pro výkon povolání, a dále z důvodu splnění úkolů podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů a při hodnocení správného postupu při poskytování zdravotních služeb,
b) osoby podílející se na výkonu působnosti příslušného správního orgánu v souvislosti s přezkoumáním lékařského posudku podle jiného právního předpisu,
c) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání
1. pověřené příslušným správním orgánem vypracováním odborného stanoviska k návrhu na přezkoumání lékařského posudku,
2. pověřené příslušným správním orgánem, který převzal podle tohoto zákona zdravotnickou dokumentaci, pořizováním výpisů nebo kopií zdravotnické dokumentace pro zajištění návaznosti zdravotních služeb o pacienta,
d) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které se podílejí na výkonu působnosti správních orgánů, oprávněné k výkonu kontroly v rozsahu jejich pověření podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů a pověřené osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání přizvané ke kontrole v rozsahu jejich pověření,
e) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání pověřené zdravotními pojišťovnami k provádění činností v rozsahu stanoveném zákonem o veřejném zdravotním pojištění,
f) zdravotničtí pracovníci příslušní podle jiných právních předpisů k posuzování zdravotního stavu pro účely sociálního zabezpečení, zejména nemocenského nebo důchodového pojištění, státní sociální podpory, zaměstnanosti, sociálně-právní ochrany dětí, sociálních služeb, pomoci v hmotné nouzi a úrazového pojištění,
g) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání pověřené Státním ústavem pro kontrolu léčiv, oprávněné k výkonu kontroly podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů v rozsahu stanoveném těmito právními předpisy,
h) osoby podílející se na evidenci údajů nebo na kontrole sdělování údajů do Národního zdravotnického informačního systému podle tohoto zákona,
i) soudní znalci ve zdravotnických oborech a osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které byly pověřeny vypracováním znaleckého posudku znaleckým ústavem poskytovatelem nebo zdravotnickým pracovníkem, v rozsahu nezbytném pro vypracování znaleckého posudku pro potřebu trestního řízení nebo pro řízení před soudem podle jiných právních předpisů,
j) lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem,
k) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které jsou zaměstnanci orgánů ochrany veřejného zdraví, při výkonu státního zdravotního dozoru,
l) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání provádějící hodnocení kvality a bezpečí podle tohoto zákona a osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání provádějící externí klinické audity lékařského ozáření podle zákona o specifických zdravotních službách.
  
Literatura: 
Česko. 2011. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4749-4767 . Dostupný z WWW: http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
PRAVDA NA NEMOCNIČNÍM LŮŽKU. [online]. Pravidla na nemocničním lůžku [cit. 2012-02-12]. Dostupné na: http://www.stezen.cz/html/stezen/casopis/1999/01/1999_1_04.html
ŠITINA, J. Zdravotnická dokumentace z pohledu populace ČR v roce 2006. Praha, 2006. 69 s. Bakalářská práce (Bc.). Univerzita Karlova v Praze, 1. Lékařská fakulta,
Zdravotnická technika. [cit. 2012-02-12 ]. Dostupný na: http://ukb.lf1.cuni.cz/diplomky/bpsiti06.pdf
ZÁMOSTNÁ, B. Komplexnost a úplnost vedení ošetřovatelské dokumentace ve zdravotnickém zařízení. České Budějovice, 2009. 67 s. Bakalářská práce (Bc.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta. [cit. 2012-01-12]. Dostupný na: http://theses.cz/id/romd8f/downloadPraceContent_adipIdno_13139

5.1 Dodržování povinné mlčenlivosti

Povinná mlčenlivost
Povinností všech zdravotnických pracovníku je nejen dobrá znalost v oboru, ale také znalost právních dokumentů a etických kodexů. Lékařské tajemství odedávna upevňuje důvěru mezi lékařem a pacientem, ale i mezi pacientem a ostatními zdravotnickými pracovníky. Zákaz porušování lékařského tajemství obsahují téměř všechny kodexy.
 
Právní předpisy ukládají zdravotnickému personálu povinnost dodržování povinné mlčenlivosti o všech informacích, které nabyl v průběhu svého zaměstnání ohledně pacientů.
 
 

5.2 Poskytování informací pacientovi o zdravotním stavu

Pacient má plné právo být informován o svém zdravotním stavu, což znamená, že informace dostane včetně vysvětlení a to v takové formě, aby mohl vysvětlení porozumět a podle toho se svobodně rozhodnout o krocích své další léčby. Když si uvědomíme, že do dokumentace nejsou většinou zahrnovány pouze chorobopisy a záznam o anamnéze, ale i výsledky laboratorních vyšetření, rentgenové, ultrazvukové a jiné odborné snímky, je jasné, že pouhé nahlížení pacienta do své dokumentace nemůže nahradit vysvětlení profesionála, v případě, že tedy profesionál sám není pacientem. Tento systém je postaven na oboustranné důvěře mezi pacientem a jeho praktickým lékařem, kterého si sám a dobrovolně zvolil. Pacient má ze zákona právo na veškeré informace, ale současně je povinností lékaře pacienta nepoškodit.
Tato povinnost vyplývá ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), který mimo jiné upravuje práva a povinnosti pacientů, poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotních služeb.
 
Informace o zdravotním stavu pacienta a o navržených zdravotních službách
 
§ 31
(1) Poskytovatel je povinen
a) zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“),
b) umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny.
(2) Informace o zdravotním stavu podle odstavce 1 obsahuje údaje o
a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji,
b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu,možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů,
c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta,
d) další potřebné léčbě,
e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav a možnosti
1. vzdát se podání informace o zdravotním stavu podle § 32 a
2. určit osoby podle § 32 a 33 nebo vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu podle § 33.
Informace o zdravotním stavu je pacientovi sdělena při přijetí do péče a dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné.
(3) Informaci o zdravotním stavu podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb, kterých se podání informace týká; ošetřující zdravotnický pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána.
(4) Informace o zdravotním stavu se nepodá pacientovi, který v důsledku svého zdravotního stavu není schopen poskytované informace vůbec vnímat.
(5) Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům, právo na informace o zdravotním stavu a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci pacienta a pacientovi, je-li k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý.
(6) Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je poskytovatel oprávněn sdělit osobám, které budou o pacienta osobně pečovat, informace, které jsou nezbytné k zajištění této péče nebo pro ochranu jejich zdraví.
§ 32
(1) Pacient se může vzdát podání informace o svém zdravotním stavu, popřípadě může určit, které osobě má být podána. Záznam o vzdání se podání informace o zdravotním stavu a určení osoby, které má být informace o zdravotním stavu podána, je součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. K vzdání se podání informace o zdravotním stavu se nepřihlíží, jde-li o informaci, že pacient trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může ohrozit zdraví nebo život jiných osob.
(2) Informace o nepříznivé diagnóze nebo prognóze zdravotního stavu pacienta může být v nezbytně nutném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou zadržena, lze-li důvodně předpokládat, že by její podání mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. Podle věty první nelze postupovat v případě, kdy
a) informace o určité nemoci nebo predispozici k ní je jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu,
b) zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí,
c) pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl zajistit osobní záležitosti.
(3) Poskytovatel může v nezbytném rozsahu zadržet informaci o zdravotním stavu nezletilého pacienta jeho zákonnému zástupci, pěstounovi nebo jiné pečující osobě v případě podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání nebo ohrožování zdravého vývoje tohoto nezletilého pacienta, lze-li předpokládat, že poskytnutím této informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta. Obdobně se postupuje, jde-li o pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům.
§ 33
(1) Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto dokumentů a zda mohou v případech podle § 34 odst. 7 vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Pacient může určit osoby nebo vyslovit zákaz poskytovat informace o zdravotním stavu kterékoliv osobě kdykoliv po přijetí do péče, rovněž může určení osoby nebo vyslovení zákazu poskytovat informace o zdravotním stavu kdykoliv odvolat. Záznam o vyjádření pacienta je součástí zdravotnické dokumentace o něm vedené; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Součástí záznamu je rovněž sdělení pacienta, jakým způsobem mohou být informace o jeho zdravotním stavu sdělovány.
(2) Zákaz podávání informací o zdravotním stavu vyslovený pacientem se nepoužije na podávání informací, popřípadě na sdělování údajů, které mohou být sděleny bez souhlasu pacienta podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů.
(3) Jde-li o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby podle odstavce 1, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a na pořízení výpisů a kopií zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi osoby blízké. Pokud pacient dříve vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
(4) Osoby blízké zemřelému pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem, mají právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, a informace o výsledku pitvy, byla-li provedena, včetně práva nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o jeho osobě nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a pořizovat z nich výpisy nebo jejich kopie. Pokud zemřelý pacient za svého života vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
(5) Právo na informace o zdravotním stavu pacienta, a to pouze v nezbytném rozsahu, mají rovněž osoby, které s pacientem přišly do styku a tyto informace jsou rozhodné pro ochranu jejich zdraví.
 
 
Sdělení pravdy nemocnému
Sdělit pravdu nemocnému o povaze jeho vážné nebo nevyléčitelné nemoci je otázka závažná, opakovaně řešená a nikoli jednoznačně zodpověditelná.
Začátkem tohoto století zavládlo pravidlo tak zvaného milosrdného oklamání. Soudilo se, že nesdělí-li lékař nemocnému diagnózu závažné a zhoubné nemoci, ušetří jej psychické trýzně. Ve změněných podmínkách moderní medicíny a s respektem ke kodexu práv nemocného i ke svobodě člověka se zejména západní autoři kloní k zásadě pravdu říkat a to v plném znění, zpravidla ihned po definitivním stanovení diagnózy.
 
Tradiční přístup našeho zdravotnictví k vážně, chronicky a zejména nevyléčitelně nemocným je právě opačný a lze jej charakterizovat jako pravdu zakrývající, uplatňujeme tedy převážně praxi dogmatu milosrdné lži. Milosrdná lež někdy vyhovuje, často je však překážkou nejen konstruktivního rozhovoru nemocného s lékařem, ale především smysluplného života.
 
Nemocný má právo na autentický rozhovor, ve kterém lékař nemusí říci všechno, ale to co řekne, musí být pravda. Najít střední cestu, najít vhodnou formu je obtížné. Problém volby určitého postupu, metody a konečně slov je profesionální a osobnostní problém lékaře. Nemocný se zpravidla k pravdě protrpí a pochopí ji. Staré české přísloví říká, že nemoc si člověka připraví. Nesdělit pravdu ve chvílích, kdy je nemocnému „zcela jasno“, znamená posilovat v něm nedůvěru a strach z další léčby i z bezprostřední budoucnosti. Každý zkušený lékař potvrdí, že milosrdnou lež mohou oba zúčastnění partneři akceptovat pouze do určité míry, respektive do určité doby.
U nás je rozhodnutí informovat či neinformovat pacienta o závažnosti jeho zdravotního stavu ponecháno výlučně na volbě lékaře. Míra informovanosti má být vhodná, přiměřená a zejména nemá pacientovi přitížit. Většina lékařů dosud praktikuje milosrdné oklamání nemocného, tradičně a dokonce v rozporu se zákonem je informována rodina. Rodinní příslušníci totiž mají být informováni až po souhlase nemocného a nikoli ve větším rozsahu, než postižený sám. Praxe je nicméně přesně opačná a je realizována i přijímána s takovou samozřejmostí, že mnoho lidí ani neví, že je protizákonná. S odkazem na humanitu milosrdné lži však mnoho lékařů lpí na uvedeném postupu, a to i za situací kuriózních, například když si pacient přečetl chorobopis. Je nutné si přiznat, že úporné lpění na milosrdné lži je někdy vyvoláno neochotou nebo neschopností profesionálů převést hovor do poloh pravdy.
 
Vhodné je připravit schéma vysvětlení nemoci, které je pro laika pochopitelné. Problémy, jak zacházet s emočně nabitými slovy, zejména názvy diagnóz, jsou celosvětové. Sdělit pravdu nemusí nutně znamenat chorobu pojmenovat. Rozhodne-li se lékař sdělit pravdu bez výslovného názvu choroby, nebo s krycí diagnózou, pak je možné doporučit určitou gradaci slov, která na konci tápání vyvrcholí výrokem „dlouhodobá, popřípadě nevyléčitelná nemoc“. Bezpodmínečně je nutné zajistit, aby všichni členové ošetřujícího týmu používali zhruba stejných argumentů i vysvětlení a podobných, vzájemně se doplňujících, ale nikdy si odporujících konstatování. Znát techniku komunikace, zvlášť obsahové i hlasové formy sdělení je podmínkou profesionálního pojetí, jak pravdu říkat. I když se blýská na lepší časy a výuka komunikativních metod je zařazována do studia na zdravotních školách a lékařských fakultách, přec jen bude ještě chvíli trvat, než ošetřující všech profesních kategorií zvládnou elementární i speciální formy psychologické pomoci. Dosud převažuje na jejich straně úzkost a konverzace s nemocným na jakékoli závažné téma je briskně či naivně odmítána.
 
Kdy pravdu sdělit
S ohledem na tradici, s respektem k současné české praxi a především úctě před životem konkrétního pacienta je vyloučena možnost sdělovat pravdu ihned při zjištění závažného nálezu nebo při jeho definitivním potvrzení. Psychická odezva prožívání nemoci má určitou zákonitost a není tedy vhodné volit čas ke sdělení libovolně. Obecně se má za to, že ke konci fáze tápání, tedy tehdy, kdy si nemoc člověka připraví. Mimořádnou pozornost je třeba věnovat těm nemocným, jimž je nutné bez ohledu na fázi psychického prožívání sdělit pravdu ihned prostě proto, že výkon, či terapie nesnesou odklad, a kde z ryze medicínských důvodů hrozí nežádoucí prodlení. Sdělení pravdy není vrcholný akt vzájemného vztahu lékaře a nemocného. Je to bezesporu obtížný okamžik, který je nikoli koncem, ale začátkem vzájemného vztahování se za situace nouze jednoho z nich. Setkání lékaře a pacienta v mezích pravdivosti musí být vnitřním aktem, nikoli vnějším úkolem.
 
Kdo má pravdu sdělit
U nás má osoba lékaře tradičně vysoký kredit a právě proto by měl pravdu sdělovat ošetřující lékař. S tím koreluje i stávající právní norma: lékař je jediným profesionálem, který nese za pacienta plnou právní odpovědnost. Vzhledem k zvláštnosti vztahu nemocný – lékař je však možno doporučit, aby následný hovor navazující na sdělení závažného charakteru převzal klinický psycholog. Psycholog je však dosud na našich odděleních osobou relativně vzácnou a jeho role bývá zatím, zejména ze strany lékařů, přijímána jako konfliktní, jakoby nadbytečná. Důvodem je patrně zkušenost, že chybí tradice a vymezení nároků i odpovědnosti klinického psychologa.
 
Kde pravdu sdělit
Zkušeností v tomto směru nemáme nazbyt, a pokud nějaké máme, pak většinou ze zážitků diagnóz nevhodně sdělených. Na příklad při vizitě přede dveřmi, na chodbě v letu, nebo ji pacienti vyrozuměli z rozhovoru dvou lékařů diskutujících nad lůžkem nemocného, nebo na doslech od něho.
 
Rozhovor závažného charakteru by měl pokud možno probíhat v hovorně, nebo v takovém nemocničním pokoji, který není přeplněn přístroji, nástroji a skříněmi s léky a který tedy spíš vzdáleně připomíná útulnost obývacího pokoje a neděsí odcizenou zdravotnickou technikou. Sdělení by měl poskytnout ošetřující lékař. Pacient má být vyzván, aby se pohodlně posadil, rovněž lékař má zaujmout pozici vsedě.
V takovémto rozhovoru mezi čtyřma očima by oba aktéři neměli být rušeni, a to ani telefonem, ani vstupy jiných zdravotníků. Vlastní rozhovor nemusí být dlouhý, lékař se omezí na podstatné. Hovoří v krátkých větách a srozumitelně. Doba vhodná pro takové sdělení je odpoledne. Dopoledne žije nemocnice svým rytmem a čas je intenzívně zaplněn odbornými výkony. Večerní čas není vhodný, neboť spánek bývá střídán usilovným přemýšlením, naplněným obavami o vlastní osud. V souhlase s požadavkem nezůstat s pravdou sám, je právě rané odpoledne vhodné, neboť lékař, který sdělil pravdu, může být vystřídán. Vítaná je bezprostřední návštěva nejbližších z rodiny, přátel a podobně, v jejich blízkosti je možné ještě jednou vše probrat.
Záporné stanovisko pacienta, psychiatrická diagnóza či psychotická epizoda v minulosti vždy nabádají k opatrnosti či konsiliárnímu posouzení a mohou být důvodem k redukci či nesdělení pravdy. Legislativa dává lékaři možnost, aby podle svého zvážení i v některých dalších případech upustil od strategie pravdivé informace. V takových případech však NE musí být náležitě zdůvodněno. Informace rodinným příslušníkům by měly být podávány obezřetně, zpravidla po souhlasu nemocného, nikoli ve větším rozsahu. Už vůbec ne telefonicky. Platí zásada, že první, kdo má být informován, je nemocný. Výjimky jsou však možné a nutné, například u pacienta v bezvědomí.
 
Pamatujme na to, že sdělení pravdivých informací není vyvrcholením vztahu lékař a pacient. Často teprve s vyslovením obávaného se otevře prostor pro dlouhodobou a smysluplnou spolupráci, ve které lékař, či zdravotní sestra pomáhají nemocnému snášet trýzeň choroby a psychickou nerovnováhu.(Štěpánková, 1999).
 
Nejnebezpečnější je ta lež,
ve které jsou obsažena zrnka pravdy.
staré francouzské přísloví
 
Co pacientovi sdělit?
Problémem je, zda pacientovi sdělit diagnózu nebo nepravdivé sdělení může mít několik dalších forem, např. pravda situační, pravda o nemoci.
  
Pravda o nemoci
Diagnostická pravda
Sdělení diagnózy, které laik nerozumí, chce jí ale vědět, protože si z ní odvodí další pravdy. To znamená, co pro něj bude konkrétní nemoc znamenat. Jaká omezení nastanou v jeho běžném životě a jaká ho čeká budoucnost při sdělování diagnostické pravdy je potřeba pamatovat na vysvětlení.
 
Prognostická pravda
Zde nejde zatajit, že je situace vážná, nemocnému je třeba zdůraznit, že i zde je možné mnohé podniknout. Každý má právo vědět, jaký je jeho zdravotní stav a jaká je jeho prognóza a má právo na naději.
 
Kontraindikace pravdy
Pacientovo negativní stanovisko, pacient si nepřeje znát pravdu. Každý člověk o své nemoci nějakým způsobem ví, a nějakým způsobem ji přijímá. Záporný postoj pacienta, psychiatrická diagnóza vedou k opatrnosti při sdělování pravdy. Legislativní opatření dávají lékaři i zdravotnickým pracovníkům možnost upustit od sdělování pravdivé informace o zdravotním stavu. Je možné sdělovat pravdu omezeně nebo postupně.
Většina pacientů o své nemoci ví, ale nepřeje si o ní s nikým hovořit. Zásadou však je, aby o své nemoci byl první informován pacient a po té až rodinní příslušníci. Výjimkou jsou pacienti v bezvědomí a děti.  
 
 
Poškození pacienta zdravotníkem
Mezi zdravotnickými pracovníky se najdou jedinci, kteří jako v každé jiné profesi jsou nezodpovědní a na nemocného působí škodlivě. Negativní působení má velmi širokou škálu. Jevy, které souvisí se škodlivým působením zdravotníků na pacienty, mají svoji odbornou terminologii.
 
Iatropatogenie – poškození lékařem
iatros – lékař
gennam- tvořit
Podstatné jméno Iatrogenita znamená působení lékaře. Výraz iatropathogenia se používá pro poškození pacienta lékařem. Výraz, který signalizuje negativní děj.
Jde o označení pro preventivní diagnostický nebo terapeutický postup lékaře, který má za následek poškození zdraví nemocného.
 
Sororigenie- základ slova není řecký, ale latinský, soros = sestra,druhá část slova je řecká – genie. Na pacienty mohou negativně působit i sestry.
 
Egrotogenie – poškození pacientem
Informace, které pacientzískávánejsou jen od sester nebo lékařů. Zdrojem informací mohou být i spolupacienti, kteří mnohou informovat nepřesně, neúplně a pacienta šokovat. Pro negativní působení spolupacientů se používá termín – aegrotus (churavý člověk). Základ slova není opět řecký, ale latinský. Výraz egrotogenie byl utvořen k termínu iatrogenie.
 
Iatraliptagenie – poškození léčitelem
V dřívějších dobách se lidé svěřovali do rukou léčitelé a není tomu jinak i dnes. V mnoha případech léčitelé ohrožují zdraví i psychiku nemocného. Výraz pro mastičkáře – iatralipta, spolu se slovem gennam vytváří termín pro poškození léčitele
 
Nedbalost ze strany zdravotníka
Jedná se porušení opatrnosti při výkonu některé činnosti a nedodržení postupu lege artis, zvolení jiných postupů než jsou obvyklé nebo zvolení postupů, které nejsou v kompetenci daného zdravotnického pracovníka.
 
Rozlišuje se:
Vědomá nedbalost, kdy si zdravotník uvědomuje, že svým jednáním může pacientovi způsobit jisté následky, spoléhá však nato, že pravděpodobnost je malá, a že se nic nestane.
Nevědomá nedbalost, kdy zdravotnický pracovník neví, že může k následkům dojít a svým jednáním pacienta poškodí. Vzhledem ke vzdělání a okolnostem by o možných rizicích měl vědět.
 
Malpractice
Chyby v práci zdravotníka lze označit rozdílnými názvy.
Striktně právnický význam- zanedbání povinné péče při výkonu povolání
Volnější význam- málo pečlivé až lajdácké vykonávání určité činnosti, které vede k poškození pacienta.
 
 
Typy poškození pacienta:
K poškození pacienta může dojít ve třech rovinách. V rovině tělesné, psychické a ke kombinovanému poškození.
Tělesné poškození – somatické. Jedná se např. o zvýšenou dávku radioaktivního záření při použití rentgenového vyšetření, poškození léky.
 
Psychické poškození – debata nad nemocným, aniž je mu cokoliv vysvětleno, např. debata operačním zákroku. Nemocný je poškozen nevhodným sdělením o své diagnóze, je mu podána nesprávná informace. Jsou mu poskytnuty nepodložené a neověřené závěry o chorobě.
 
Kombinované poškození – došlo k současnému tělesnému poškození i narušení psychiky např. zbytečně ordinovaná vyšetření zatěžují pacienta somaticky a zároveň nasazení terapie bez bližšího vysvětlení.
 
Poškození se týká všech pacientů, bez rozdílu diagnózy, pohlaví, věku, fáze vývoje nemoci. U psychického poškození jsou nejvíce postiženy děti, dospívající, staré osoby těhotné ženy osoby handicapované, osoby těžce nemocné a osoby nevyléčitelně nemocné.

6 Etická dilemata


6.3 Testovací otázky

   
Právě od našich umírajících pacientů se učíme poznávat pravé hodnoty života. Kdybychom byli schopni dosáhnout stádia přijetí již v mládí, prožili bychom mnohem smysluplnější život, dokázali bychom se radovat z maličkostí a jistě bychom měli i jiný žebříček hodnot.“
E. Kubler-Rossová
 
Smrt znamená nezvratný zánik jedince, zánik života. Je chápána jako událost osobního, medicínského, právního, občanského a filozofického významu.
 
Klinická definice smrti je definována nezvratnou zástavou srdeční činnosti a dýchání s následným a nezvratným zánikem všech mozkových funkcí. Důsledkem je nezvratné ukončení základních životních funkcí metabolických a homeostatických.
 
Známky smrti dělíme:
Nejisté - srdeční zástava, zástava dýchání, ztráta zornicových a rohovkových reflexů.
 
Jisté – které dále dělíme na:
1. Fyzikální: posmrtná bledost, posmrtné chladnutí, posmrtné skvrny.
2. Chemické: posmrtné tuhnutí těla, posmrtný rozklad, posmrtné srážení krve.
 
V posledních letech nastal velký rozvoj v resuscitační léčbě, která dokáže nahradit do jisté míry tři ze čtyř základních životních funkcí tj. dýchání, krevní oběh homeostázou vnitřního prostředí, kromě mozkové činnosti.
V běžném životě je umírání chápáno jako závěrečná životní etapa.
 
Umírání i smrt má v životě člověka své přirozené místo. Smrt patří nejen k životu, ale patří i do života. V minulých dobách se v průběhu svého života člověk na svou smrt připravoval. Prostřednictvím smrti jiných lidí poznával i svou smrt (Haškovcová, 1990, s. 360).
  
Literatura:
BUŽGOVÁ, R. Etika ve zdravotnictví. Vydání 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. ISBN 978-80-7368-501-0.
GOLDMANN, R., CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci: 2004. ISBN 978-80-244-0907-0.
HAVLÍČKOVÁ, J. Hospic a paliativní péče v životě nevyléčitelně nemocných. Brno, 2008. 68 s. Bakalářská práce (Bc.). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd. [cit. 2012-03-12 ]. Dostupný na: http://is.muni.cz/th/179537/ff_b/Text_prace.doc
HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek o etice. 1. vyd. Brno: IDPVZ, 2000. 46 s. Edice: Ediční řada – Praktické příručky pro sestry. ISBN 978- 80-7013-310-4.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vydání. Praha: Galén, 2002. 272 s. ISBN 978- 80-7262-132-7.
HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie Nauka o mírání a smrti. Praha: Galén, 2007. 122 s. ISBN 978-80-7262-471-3.
Charta práv umírajících [online]. [cit. 2010-5-10]. Dostupný na: http://www.umirani.cz/charta-prav-umirajicich.html
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
LEŇOVÁ-BUREŠOVÁ, E. Pohřební rituály – jejich psychologický význam pro pozůstalé. Brno, 2007. 47 s. Bakalářská práce (Bc.). Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií. [cit. 2013-03-12]. Dostupný na: http://s.muni.cz/th/181706/fss./181706
PRAVDA NA NEMOCNIČNÍM LŮŽKU [on line]. Pravidla na nemocničním lůžku [cit. 2012-02-12]. Dostupné na: http://www.stezen.cz/html/stezen/casopis/1999/01/1999_1_04.html
ZÁMOSTNÁ, B. Komplexnost a úplnost vedení ošetřovatelské dokumentace ve zdravotnickém zařízení. [online]. České Budějovice, 2009. 67 s. Bakalářská práce (Bc.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta. [cit. 2012-01-12]. Dostupný na: http//theses.cz/id/romd8f/downloadPraceContent_adipIdno_13139

6.1 Etické aspekty umírání a smrti

Umírání dříve a dnes
Lidé umírali většinou doma v přítomnosti svých blízkých. Umírání mělo po staletí stejný scénář. Pečovat o umírajícího bylo samozřejmostí. Také nemocný věděl, co se bude dít, až přijde jeho čas. Akceptovat smrt a poznávat roli, kterou budou hrát, jako doprovázející osoba se učily i děti. V dnešní době umírají lidé spíše v institucionálních zařízeních, kde jim je dopřán standardní ošetřovatelský komfort. Umírajícím je sice poskytována potřebná péče, dominantní je ale prakticismus a profesionalita. Stinné stránky institucionálního modelu jsou zřejmé a jejich společným jmenovatelem je chladná profesionální péče“ (Haškovcová, 2000, s. 31).   
 
Sociální umírání
Haškovcová používá pojem sociální umírání, kterým označuje stav, kdy člověk sice žije, ale je vyvázán ze sociálních vazeb a interpersonálních vztahů, kdy je odtržen od všeho lidského a nelze jej vrátit do kontextu společnosti. Cílem všech snah je nedopustit, aby člověk nezemřel dřív psychicky a sociálně, než fyzicky.
 
Člověk by neměl zůstat v umírání sám
Umírající, kteří nejsou schopni obvyklé komunikace a jeví se svému okolí neteční, svou situaci prožívají. Proto je prvotní chtít pomoci a lidsky se angažovat.
V období blížící se smrti potřebuje člověk pomocnou ruku druhého člověka. Konkrétní formu pomoci je potřeba volit na základě potřeb nemocného a proto je nezbytné jeho přání znát.
Ideální je, když se obě strany dohodnou, lékař vytvoří jednotný scénář pomoci, který bude závazný a bude obměňován dle vývoje zdravotního stavu pacienta. Profesionál bude uplatňovat profesionální pomoc a emoční podporu. Rodina zajistí psychický komfort a bude se podílet na vlastním ošetřování.
 
Někteří autoři dělí období na pre finem, in finem a post finem.
 
Pre finem může být dlouhá a trvat několik měsíců i let. Dochází k postupnému selhávání základních životních funkcí orgánů s následným zánikem individua. Pre finem začíná, když ošetřující personál i pacient vezmou na vědomí, že nemocný trpí nevyléčitelnou nemocí, která je neslučitelná se životem.(Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
 
In finem je fáze „vlastního „umírání“, terminálního stavu. Umírání se děje převážně v nemocnicích nebo v ústavech sociální péče. Proti dřívějším dobám je to velká změna. Zdravotnická zařízení si často pacienty se špatnou prognózou předávají ve snaze vyhnout se péči o umírajícího. Dlouhodobě léčení pacienti jsou v terminálním stavu převáženi do nemocnice nejen z domova, ale i z pečovatelských domů. Všichni chtějí od sebe odsunout smrt, ačkoliv ona je nedílnou součástí práce zdravotníků na všech úrovních.(Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
 
Post finem fáze, která je charakteristická péčí o mrtvé tělo a také péčí o pozůstalé.  Začíná prohlídkou mrtvého těla, jeho zaopatřením a končí pohřbem.  Zde vznikají nejčastější etické problémy s oznamováním smrti nejbližším příbuzným. Od zdravotníků se vyžaduje citlivý, empatický přístup. (Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
 
Sdělovat nebo nesdělovat úplnou pravdu
Tato otázka je aktuální zhruba od druhé poloviny minulého století. Až do té doby se používala taktika milosrdné lži, kdy se pravda nesdělovala vůbec nebo se sdělovala zkreslená. Způsob vycházel z názoru, že pravda by mohla působit destruktivně a mohla by mu přitížit. Ve druhé polovině minulého století nastal pokrok v léčbě kardiovaskulárních chorob, nádorových onemocnění a situace se změnila natolik, že sdělení pravdy nemusí vždy znamenat vyřčení ortelu smrti, protože existuje naděje na léčení nebo dokonce vyléčení. Medicínská praxe se postupně odklonila od milosrdné lži k poskytování pravdivé informaci o diagnóze. Tento trend vznikl v USA a postupně jej převzaly ostatní vyspělé státy.
 
Pravdu by měl sdělovat:
- lékař, který je dobře informovaný ošetřující lékař
- vhodným způsobem
- ve vhodnou dobu
- na vhodném místě
- pacientovi, který o takovou informaci stojí a je schopen takovou informaci „unést“
O závažnosti stavu by měl být první informován pacient a poté s jeho souhlasem příbuzní. Bohužel, v praxi se to děje právě naopak (Goldmann, Cichá, 2004).
 
Domácí model umírání
Dnešní situace umírajících, především jejich citové strádání v důmyslných institucích, je pochopitelně poměřována s ideálem tzv. domácího umírání. Tento ideál spočívá v představě o hřejivé náruči všech blízkých, kteří zvládli laskavý doprovod při umírání. Vše, ale bohužel nebylo tak ideální. Umírající v dané chvíli sám zhodnotil vlastní situaci a poznal, že nastala jeho poslední hodinka. Svolal členy rodiny a vyslovil poslední přání. Pak se s nimi rozloučil a byl zavolán kněz. Ten připravil nemocného na neznámou cestu a poskytl mu nepřesně užívané „poslední pomazání.“ Umírající se pak zklidnil a dále už jen trpělivě čekal na svou smrt. Pokud trpěl silnými bolestmi, byl povolán lékař, který mu podal injekci zklidňujícího morfia. Je nutné ale dodat, že takové to umírání známé z beletrie bylo spíše vzácností, než pravidlem. Mnoho lidí rodinu vůbec nemělo, nebo ji mělo nefunkční. Ani lékař nebyl pravidelným účastníkem. Příčinou byl jednak nedostatek lékařů a jednak neschopnost rodiny zajistit alespoň minimální honorář. Proto bývalo morfium jediný výrazný a často i jediný způsob úlevy. Jedině pozitivum bylo, že nemocní, kteří měli rodinu, neumírali osamoceni.
 
Umírání bylo sociálním aktem. Rodinní příslušníci si rozdělovali pečovatelské role. Psychickou oporou jim byla vlastní víra, kněz a také sousedé. V dnešní době umírající postrádají psychickou podporu, proto často vzpomínají na domácí model umírání a často přehlíží negativa. Je třeba ale zdůraznit, že každý člen rodiny se v průběhu života setkal s umírajícím a se smrtí. Každý tedy věděl jak vypadá umírání a smrt z blízka. Lidé dokonce uměli předpovídat jednotlivé fáze umírání. Lidé ovládali tradiční ošetřovatelské úkony a prováděli je. Nabízeli zesláblému umírajícímu polévkové vývary a tekutiny. Přikrývali nemocného několika vrstvami přikrývek, protože správně tušili, že vysílený organismus pociťuje chlad. Nepřekvapovala je změna barvy kůže ani světloplachost. Když dotyčný zemřel, nejstarší syn mu zpravidla zatlačil oči a někdo z přítomných otevřel okno, aby mohla duše zemřelého odlétnout. Omýt mrtvé tělo, podvázat bradu a obléci mrtvého patřilo k zvládnutým dovednostem. Nikoho nepřekvapilo, že vzhledem k ochabnutí svěračů, může dojít k mikci či defekaci. Tento pravidelný proces není dnešnímu člověku znám, a dojde- li k němu, pak je laiky hodnocen jako něco zcela nepatřičného. Dnešní člověk tyto znalosti nemá a je většinou přesvědčen, že péče o umírajícího je prací zdravotníků. Setkání se smrtí v dnešní době bývá velmi vzácné, a proto pozdní setkání se smrtí bývá doprovázeno panickým strachem a bezradností.
 
Institucionální model umírání
Institucionální model se vyvíjel postupně. Nejprve bylo nutné zajistit, aby každý umírající měl čisté lůžko, teplo, jídlo, pití a základní hygienické zázemí. Nemocní byli většinou umísťováni do azylových domů (chudobince) a později do zdravotnických zařízení. Umírajícím nebyla dlouhou dobu věnována z hlediska ošetřovatelství žádná speciální pozornost. Nemocní umírali na lůžku ve velkém pokoji mezi ostatními pacienty. Ve snaze zlepšit tuto situaci vznikla praxe tzv. bílé zástěny. Tato zástěna se začala používat ve 20 letech 20. století. Měla zajistit umírajícímu klid a ušetřit ostatní pacienty pohledu na umírajícího. Postupem času se začal vyčleňovat samostatný pokoj pro umírající. Bílá zástěna se v některých zařízeních používá dodnes, ale převoz na samostatný pokoj je už minulostí.
 
Nemocní věřili na zázraky a lékaři využívali milosrdné lži. Proto nic netušící pacient, který byl schopen posoudit význam převozu, ihned pochopil, že nastává jeho konec a že bude umírat v naprostém osamění. Tento postup měl také negativní vliv na psychiku ostatních nemocných, kteří se obávali, že je v nejbližší době potká stejný osud. Postupně se uchytilo přesvědčení, že umírající potřebuje klid a pořádek. Ten byl zajištěn tak, že příbuzní byli vyloučeni z péče o nemocného. Návštěvní hodiny ve středu a neděli byli striktně dodržovány a tak v době, kdy nemocný potřeboval podporu rodiny, mu byla toto možnost odepřena. Bylo sice možné vystavit takzvané mimořádné propustky, ale těch příbuzní příliš nevyužívali. Báli se, že by nemocný mohl vytušit, že se blíží jeho konec a žádný z příbuzných nechtěl být poslem těchto špatných zpráv. Příbuzní se domnívali, že bude lepší, když těžce nemocného nechají umírat v rukou profesionálů, kteří to jistě umí nejlépe. A tak moderní člověk umírá sám, obklopený bílou zástěnou a v péči zdravotníků, kteří jsou pro něj stejně jen cizí lidé. Veřejnost tak odsunula těžce nemocné do nemocnic v naději, že ona „vítězná medicína“ dokáže zabránit smrti a zajistit důstojný odchod ze života. Dnešní medicína se snaží za každou cenu tedy i za cenu dystanázie zabránit smrti. Stinné stránky tohoto modelu jsou zjevné, chladná profesionální péče, naděje ve vítěznou medicínu a osamocení.
 
Fáze umíraní podle Elisabeth Kübler-Rossové
Šok
Bezprostřední reakce, která se může projevit zmateností, pacient nechápe co se s ním děje, není schopen přijímat ani třídit informace. Je to prudká reakce, která přechází do fáze popření.
 
1. fáze - NEGACE
Nemocný přijímá informace, které zapadají do jeho představ a co se neslučuje s jeho nadějemi, to nepřijímá. Sám sebe přesvědčuje, že jde o omyl. Nepamatuje si nic z toho, co mu lékař vysvětloval. Nemocného je třeba vyslechnout, klidně a opakovaně vysvětlovat, trpělivě odpovídat na jeho otázky. Postupně se stahuje do ústraní. Přeje si být sám, aby se mohl sám se svým osudem vyrovnat.
 
2. fáze – AGRESE
U nemocného převládají negativní emoce, které těžko ovládá. Snaží se přijít na to, co udělal špatně, zlobí se na celé okolí, na celý svět. Rodina by měla vědět, že se jedná o fázi umírání, která je přechodná, a že je přirozené, když na nespokojenost a rozmrzelost reaguje svými emocemi. Pokud nemocný má zájem, umožnit mu mluvit o jeho emocích. O vzteku, strachu, úzkostech a pocitech nespravedlnosti, o bezmoci, zoufalství, rezignaci, o smutku. Hněvivé výroky na adresu zdravých je potřeba chápat v kontextu jeho touhy žít a jeho zklamání, že nastala situace, která tolik změnila jeho život. Nebrat to osobně.
 
3. fáze – SMLOUVÁNÍ
V této fázi nemocný již ví, že situace je jasně dána chorobou. Uvažuje o smyslu života, přemýšlí, jak naplnit čas, který ještě zbývá, zamýšlí se nad tím, co by ještě rád zažil. Smlouvá o čas. Ten, kdo provází ve fázi smlouvání, má významný úkol pomáhat nemocnému vytvářet krátkodobé cíle a každý sebemenší splněný cíl ocenit.
  
4. fáze – DEPRESE
Zdravotní stav nemocného se zhoršuje a stále zřetelněji je konfrontován se skutečností, že směřuje ke smrti a že není vyhnutí. Přichází hluboký smutek nad ztrátou zdraví, nových možností a další budoucnosti. V této fázi mají deprese své místo antidepresiva. Nejlépe však pomáhá přítomnost člověka, který je s nemocným, naslouchá mu a provází jej těžkým obdobím na konci života. Dostane- li se mu podpory a pochopení, fáze deprese nemusí být dlouhá.
 
5. fáze - SMÍŘENÍ
Poslední fází je smíření, přijetí pravdy. Nemocný akceptuje svůj zdravotní stav a situaci, v níž se nalézá. Snaží se o co nejlepší způsob života v rámci daných podmínek. Do stavu vnitřního míru, klidu a vyrovnanosti se nemusí dostat každý. U nemocného může dojít k rezignaci, beznaději. Důležité je podporovat naději u doprovázeného, projevovat mu účast a být mu na blízku.
 
1.  NEGACE, šok, popírání
2.  AGRESE, hněv, vzpoura
3.  SMLOUVÁNÍ,  vyjednávání
4.  DEPRESE, smutek
5.  SMÍŘENÍ,  souhlas
 
FÁZE
PROJEVY
CO S TÍM
NEGACE
ŠOK, POPÍRÁNÍ
„Ne já ne, pro mne to neplatí. „To není možné“.
„To je určitě omyl.“
„Zaměnili výsledky.“
Neopustit, zůstat na blízku. Navázat kontakt, získat důvěru.
AGRESE
HNĚV, VZPOURA
„Proč zrovna já?“
„Čí je to vina?“
„Vždyť mi nic nebylo.“
Zlost na zdravé lidi, zdravotníky.
Dovolit odreagování, nepohoršovat se.
SMLOUVÁNÍ
VYJEDNÁVÁNÍ
Hledání zázračných léků, léčitelů, diet. Ochota zaplatit cokoliv. Činí velké sliby.
Maximální trpělivost. Pozor, nenaletět „uzdravovacím" podvodníkům.
DEPRESE
SMUTEK
Smutek z utrpěné ztráty.
Smutek z hrozící ztráty.
Strach o zajištění rodiny.
Trpělivě naslouchat, pomoci urovnat vztahy, pomoci hledat řešení.
SMÍŘENÍ
SOUHLAS
Vyrovnání, pokora, skončil boj, je čas loučení.
„Dokonáno jest.“
„Do tvých rukou.“
Mlčenlivá lidská přítomnost, držet za ruku, utřít slzu. Rodina možná potřebuje pomoc víc než pacient!
  
Nejčastější chyby při komunikaci
1. odstup zdravotníka od těžce nemocného
Tento postoj je ve své podstatě přirozený, protože představuje obranu vůči utrpení druhého, je to ale také strach z vlastního selhání, dostavuje se pocit osobního selhání.
 
2. nedovolení prožívání smutku
Nemocní jsou často káráni za smutné myšlenky, například: „Musíte být také veselý, chcete-li se uzdravit,“ nebo „u nás se nemocní uzdravují, smutné myšlenky nejsou dovoleny.“
 
3. bagatelizování otázek o smrti a umírání
Sestra obvykle tyto myšlenky odmítne a říká nemocnému, že není potřeba se těmito problémy zabývat. V těchto situacích si sestra není vědoma, že se jedná o její vlastní obranu. V podstatě si těmito výroky dodává odvahy sama. Jindy může sestra reagovat dokonce i agresivními odpověďmi typu: „Odkud mám vědět, jak budete umírat, já jsem ještě nezemřela.“
 
4. reakce na agresi
Nemocný v těžkých situacích často jedná agresivně. Proto si nebrat agresivní výpady nemocného osobně, nejednat impulzivně a protiútokem, vede k vyhýbání se pacientovi.
 
5. nabídky konkrétní pomoci
Bezradnost pacienta sestry lehce obcházejí nabídkou konkrétní pomoci. „Sestro, myslíte, že budu hodně trpět, až budu umírat?“ Nesprávná odpověď sestry může vypadat třeba takto: „Teď vám ustelu lůžko, vyvětrám a pak si hezky lehnete a usnete.“
 
6. projevy nadřazenosti sestry
Jistě nesprávně jedná ta sestra, která uplatňuje prvky své nadřazenosti a pacient je odsouzen k pasivitě. Svými odpověďmi dává nemocnému najevo, že ona je ta, která této problematice rozumí a pacient se má plně spolehnout na její úsudek. „Já přece musím vědět, co je pro vás důležité.“ Pro pacienta se sestra stává autoritou. Na základě toho se vytváří mezi oběma odstup, protože sestra a pacient nejsou na stejné úrovni, sestra je nadřazena. Odpovědí nemocného pak může být pouhé mlčení, protože on přece nebude pochybovat o své autoritě.
 
7. zaměření se na fakta

Každá sestra by měla vědět, že se nesmí omezit jen na slyšení toho, co  nemocný říká. Fakta jsou mnohdy méně důležitá než samotný emoční obsah sděleného.

 
Charta práv umírajících
 
Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 ,,O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících" ("Charta práv umírajících").
 
1. Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, která z ní lze odvodit.
 
2. Pokrok medicíny umožňuje v současné době léčit mnohé dosud neléčitelné nebo smrtelné choroby, zlepšení lékařských metod a rozvoj resuscitačních technik dovolují prodlužování života lidského jedince a odsouvání okamžiku jeho smrti. V důsledku toho se však často nebere ohled na kvalitu života umírajícího člověka a na osamělost a utrpení jak pacienta, tak jeho blízkých a těch, kdo o něj pečují.
 
3. V roce 1976 v rezoluci č. 613 deklarovalo Parlamentní shromáždění, "že umírající nemocný si nejvíce ze všeho přeje zemřít v klidu a důstojně, pokud možno v komfortu a za podpory jeho rodiny a přátel." V Doporučení číslo 779 z roku 1976 k tomu dodalo, že "prodloužení života by nemělo být jediným cílem medicínské praxe, která se musí současně zabývat i úlevou od utrpení."
 
4. Konvence o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti s ohledem na aplikaci biologie a medicíny od té doby vyjádřila důležité zásady a připravila cestu, aniž se explicitně věnovala specifickým potřebám nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí.
 
5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné umírání.
 
6. Jak v minulosti i v současnosti ukázaly mnohé zkušenosti s utrpením, je třeba tato opatření uskutečňovat zvláště v zájmu nejzranitelnějších členů společnosti. Tak jako lidská bytost začíná svůj život ve slabosti a závislosti, stejně tak potřebuje ochranu a podporu, když umírá.
 
7. Základní práva odvozená z důstojnosti nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob jsou dnes ohrožena mnoha faktory:
- Nedostatečnou dostupností paliativní péče a dobré léčby bolesti.
- Častým zanedbáváním léčby fyzického utrpení a nebráním zřetele na psychologické, sociální a spirituální potřeby.
- Umělým prodlužováním procesu umírání buď nepřiměřeným používáním medicínských postupů, nebo pokračováním v léčbě bez souhlasu nemocného.
- Nedostatečným kontinuálním vzděláváním a malou psychologickou podporou ošetřujícího personálu činného v paliativní péči.
- Nedostatečnou péčí a podporou příbuzných a přátel terminálně nemocných či umírajících osob, kteří by jinak mohli přispět ke zmírnění lidského utrpení v jeho různých dimenzích.
- Obavami nemocného ze ztráty autonomie, že bude závislým na rodině i institucích a stane se pro ně zátěží.
- Chybějícím nebo nevhodným sociálním i institucionálním prostředím, které by mu umožňovalo pokojné rozloučení s příbuznými a přáteli.
- Nedostatečnou alokací prostředků a zdrojů pro péči a podporu nevyléčitelně nemocných nebo umírajících.
- Sociální diskriminací, která je vlastní umírání a smrti.
 
8. Shromáždění vyzývá členské státy, aby ve svých zákonech stanovily nezbytnou legislativní i sociální ochranu, aby se zabránilo těmto nebezpečím a obavám, se kterými mohou terminálně nemocní nebo umírající lidé být v právním řádu konfrontováni, a to zejména:
- Umírání s nesnesitelnými symptomy (například bolesti, dušení, atd.).
- Prodlužováním umírání terminálně nemocného nebo umírajícího člověka proti jeho vůli.
- Umírání o samotě a v zanedbání.
- Umírání se strachem, že jsem sociální zátěží.
- Omezováním život udržující léčby (life-sustaining) z ekonomických důvodů.
- Nedostatečným zajištěním financí a zdrojů pro adekvátní podpůrnou péči terminálně nemocných nebo umírajících.
 
9. Shromáždění proto doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy, aby ve všech ohledech respektovaly a chránily důstojnost nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí, a to tím:
a) Že uznají a budou hájit nárok nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí na komplexní paliativní péči a že přijmou příslušná opatření:
- Aby zajistily, že paliativní péče bude uznána za zákonný nárok individua ve všech členských státech.
- Aby byl všem nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný přístup k přiměřené paliativní péči.
- Aby byli příbuzní a přátelé povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a umírající a aby jejich snaha byla profesionálně podporována. Pokud se ukáže, že rodinná nebo soukromá péče nestačí nebo je přetěžována, musejí být k dispozici alternativní nebo doplňkové formy lékařské péče.
- Aby ustavily ambulantní týmy a síť pro poskytování paliativní péče, které by zajišťovaly domácí péči vždy, pokud je možné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající ambulantně.
- Aby zajistily spolupráci všech osob podílejících se na péči o nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího pacienta.
- Aby vyvinuly a vyhlásily kvalitativní normy pro péči o nevyléčitelně nemocné nebo umírající.
- Aby zajistily, že nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak, dostanou přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tyto léčba mohla mít u příslušného jedince jako nežádoucí (vedlejší) účinek léčby za následek zkrácení života jedince.
- Aby zajistily, že ošetřující personál bude vyškolen a veden tak, aby mohl každému nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu člověku poskytnout v koordinované týmové spolupráci lékařskou, ošetřovatelskou a psychologickou péči v souladu s nejvyššími možnými standardy.
- Aby založily další a rozšířily stávající výzkumná, výuková a doškolovací centra pro obor paliativní medicíny a péče, stejně jako pro interdisciplinární thanatologii.
- Aby zajistily alespoň ve větších nemocnicích vybudování specializovaných oddělení paliativní péče a thanatologických klinik, které by mohly nabídnout paliativní medicínu a péči jako integrální součást každé lékařské činnosti. Aby zajistily, že bude paliativní medicína a péče ukotvena ve veřejném vědomí jako důležitý cíl medicíny.
b) Tím, že budou chránit právo nevyléčitelně nemocných a umírajících osob na sebeurčení a že pro to přijmou nutná opatření:
- Aby se prosadilo právo nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby na pravdivou, úplnou, ale citlivě podanou informací o jejím zdravotním stavu a aby přitom bylo respektováno přání jedince, který nechce být informován.
- Aby měla každá nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba možnost konzultovat ještě jiné lékaře než svého pravidelného ošetřujícího.
- Aby bylo zajištěno, že žádná nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba nebude ošetřována a léčena proti své vůli, že při svém rozhodování nebude ovlivňována nikým jiným a že na ni nebude nikým činěn nátlak. Musejí být zvážena taková opatření, aby takové rozhodnutí nebylo učiněno pod ekonomickým tlakem.
- Aby bylo zajištěno, že bude respektováno odmítnutí určitého léčebného postupu, vyjádřené v písemném projevu, vůle (living will), v "pořízení" nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby, která již nebude aktuálně schopná se vyjádřit. Dále musí být zajištěno, aby byla stanovena kritéria platnosti takových prohlášení, pokud jde o rozsah předem vyjádřených pokynů (advance directives), ale i pokud jde o jmenování zmocněnců a rozsah jejich pravomocí. Rovněž musí být zajištěno, že rozhodnutí, učiněná zmocněncem v zastoupení nemocného neschopného se vyjádřit, která se opírají o předchozí vyjádření vůle nebo o předpokládanou vůli nemocného, budou uznána jen tehdy, když v nastalé akutní situaci nemocný sám svou vůli nijak neprojeví nebo když ji není možno poznat. V takovém případě musí být jasná souvislost s tím, co příslušná osoba říkala v době krátce před okamžikem rozhodování, nebo přesněji, krátce než začala umírat, a to v odpovídající situaci, bez cizího ovlivnění a nátlaku, a ještě při zachovaných duševních schopnostech. Konečně má být zajištěno, aby nebyla respektována zástupná rozhodnutí, jež se opírají jen o všeobecné hodnotové soudy platné v příslušné společnosti a aby ve sporných případech bylo vždy rozhodnuto ve prospěch života a jeho prodloužení.
- Aby bylo zajištěno, že výslovná přání nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby týkající se určitých léčebných postupů budou respektována bez ohledu na zásadní terapeutickou odpovědnost lékaře, pokud nejsou v rozporu s lidskou důstojností.
- Aby bylo zajištěno, že v případě, kdy není k dispozici předchozí vyjádření vůle pacienta či pacientky, nebude porušeno jeho právo na život. Musí být vytvořen katalog léčebných úkonů, které musejí být poskytnuty za všech okolností a jež nesmí být zanedbány.
c) Že zachovají předpis, zakazující úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob a že zároveň:
- Uznají, že právo na život, zejména ve vztahu k nevyléčitelně nemocným a umírajícím osobám, je členskými státy garantováno v souladu s článkem 2 Evropské úmluvy o lidských právech, který říká, že "nikdo nemá být úmyslně zbaven života".
- Uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, nezakládá v žádném případě právní nárok na smrt z ruky jiné osoby. Uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, samo o sobě nezakládá legální ospravedlnění činností, úmyslně způsobujících smrt.
 
Text tohoto Doporučení byl přijat Parlamentním shromážděním 25. června roku 1999 na svém 24. zasedání převážnou většinou hlasů, kdy 6 hlasů bylo proti.
Z anglického originálu © Cesta domů přeložil MUDr. Zdeněk Bystřický
 
 

6.2 Etické aspekty eutanázie

Eutanázie
Slovo eutanazie znamená v překladu dobrá smrt a jedná se o slovo řeckého původu.
V dnešní době má toto slovo širší význam a dotýká se každého morálního postoje lékaře. Otázka eutanazie je obsažena i v kodexu lidských práv. Eutanázie se dotýká nejen medicíny ale i teologie, práva sociologie a etiky. Do širokého podvědomí lékařů a ostatních profesí dostala v 60 letech 20. století zřejmě jako reakce na nástup léčebných technologií, které začaly vyvolávat snahy na změnu etických paradigmat, ale také z důvodu zvýšeného prosazovaní lidských práv na kvalitu života.
 
Rozeznáváme eutanázii:
Aktivní eutanázii
Pasivní eutanázii
 
Aktivní eutanázie lze definovat různě:
Zabití nemocného na vlastní žádost
Úmyslné usmrcení na vlastní žádost
Usmrcení na požádání
Usmrcení ze soucitu
 
Dobře uvážené zakončení života nemocného ve snaze zabránit dalšímu utrpení. O aktivní eutanázii hovoříme, když  k ní dá nemocný souhlas. Souhlas může dát dospělý člověk, které netrpí duševní chorobou a není pod tlakem. O aktivní eutanázii se hovoří tehdy, když lékař oznámí, že:
- Smrt byla důsledkem látky, kterou on nebo kolega nemocnému předepsal, podal nebo ho nechal, aby si ji užil a urychlil konec života.
- Nemocný si tuto látku vzal sám.
- Lékař se rozhodl na výslovné přání nemocného.
 
Protože pojem pasivní eutanázie je nejednoznačně vykládán vede se diskuze, zda by vůbec neměl být používán. Tato nejednotnost spočívá v úmyslu, v cíli kterého má být dosaženo. Pasivní eutanázií se označuje zastavení umělého a neúčelného prodlužování umírání pomocí moderních lékařských technik, umělé výživy, hydratace.
Jako první země na světě legalizovalo možnost úmyslně usmrtit pacienta s nevyléčitelnou nemocí za účelem zkrácení jeho utrpení před deseti lety 1. dubna Nizozemsko. Eutanazii (z řeckého thanatos=smrt a eu=dobrý) i dnes uznává jen velmi málo zemí.
 
Země, v nichž je povolena aktivní eutanazie:
Čína: O eutanázii je málo zpráv. Provádí se u novorozenců a dětí s tělesnými a duševními poruchami.

Belgie: 23. září 2002 se stala druhou zemí světa, kde může nemocný člověk za přesně vymezených podmínek přijmout z rukou lékaře smrt na vlastní žádost.

Lucembursko: Parlament schválil eutanazii v únoru 2008, ale v prosinci 2008 zákon odmítl podepsat lucemburský velkovévoda. Nato reagoval parlament změnou ústavy, takže když v březnu 2009 zákon o eutanazii parlament schválil, podpis velkovévody již k platnosti nebyl potřeba. Zákon platí od dubna 2009.

Nizozemí: Umožněna zákonem, který vstoupil v platnost 1. dubna 2002; za určitých přísných podmínek však byla tolerována podle zákona platného od 1. ledna 1994. Od letošního 1. března začaly fungovat mobilní lékařské týmy provádějící eutanazii.
 
Švýcarsko: Švýcarský model eutanazie již léta umožňuje za jistých podmínek, avšak zcela legálně, asistovanou sebevraždu. Švýcarsko je jediná země, kde umírajícímu může pomoci lékař i laik. Podle švýcarské ústavy není pomoc při sebevraždě trestným činem za těch podmínek, že za ní nestojí egoistické zájmy a že nemocný před smrtí sám vykoná několik nezbytných úkonů.

USA: Na federální úrovni nelegální; zákonem je povolena ve státech Oregon (schválena v listopadu 1994) a Washington (schválena v roce 2008) jako asistovaná sebevražda.
 
Kampaň za prosazení smrti z milosti vedl bývalý patolog Jack Kevorkian, přezdívaný doktor Smrt, jenž asistoval u 130 sebevražd a v roce 1999 byl odsouzen za zabití na 25 let vězení.
 
Indie: V roce 1980 byl podán návrh zákona k usmrcení nevyléčitelně nemocných. Aktivní eutanázie nebyla uzákoněna.
 
Austrálie: Zákon byl důkladně propracován. Nejprve sepíše nemocný žádost a po té se čeká sedm dní, nemocný musí být starší osmnácti let. Při vykonání eutanázie musí být přítomni dva lékaři, z toho jeden musí mít psychiatrickou specializaci. Indikací k eutanázii musí být terminální stádium nemoci, bolesti a nesnesitelné útrapy. Lékař, který eutanázii provedl, musí poslat na policii zápis o provedení.
 
Pomocí při sebevraždě (asistovaná sebevražda) se rozumí poskytnutí prostředků na žádost jiné osoby, s jejíž pomocí si tato osoba způsobí smrt. Většinou tyto prostředky, či „návod k vysvobození,“ poskytuje lékař, sám však tento akt nevykonává.
 
Velmi zajímavým a u nás neprávem opomíjeným pojmem je sociální eutanázie. V ideálním případě by každý člověk mohl čerpat takovou péči, která odpovídá současným poznatkům vědy a špičkové medicíny. S ohledem na rozdíly mezi jednotlivými státy a především na jejich omezené ekonomické, geografické a vzdělanostní zdroje se může prakticky aplikovat pouze redukovaná zdravotní péče.
 
Obsah pojmu sociální eutanázie souvisí tedy s alokací zdrojů a stává se etickým problémem. Vyvstává otázka, zda při dostatku finančních prostředků by mohla být tato omezení odstraněna. Je potřeba brát v potaz geografickou dostupnost a také fakt, že některé diagnostické či léčebné postupy zatím dostatečně neovládáme. Toto dilema kontroverzně řeší myšlenka zavedení standardů, tedy takový objem a kvalita péče, která by mohla být garantována každému (Haškovcová, 2007).
 
 
Specifika komunikace v jednání s  pozůstalými
Specifika komunikace v jednání s  pozůstalými. Při příchodu pozůstalých na oddělení by měla sestra počítat s tím, že každý z nich se liší povahou, chováním, osobností, pohlavím, věkem, vědomostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Každý z nich má jiné komunikační schopnosti a způsob chápání. Vše je nyní navíc ovlivněno velkou ztrátou blízké osoby. Zdá se, že všichni jsou nyní ve stejné situaci, ale každý člověk prožívá otřes sám a jinak. Právě různé odlišnosti mohou být příčinou mnoha nedorozumění, která by mohla ublížit. Pro zdravotníka se časem smrt stane součástí povolání, ale pozůstalí nejsou ve stavu, kdy si sestra může dovolit s nimi jednat, jakoby se stala běžná denní událost. Důležité je nepodceňovat význam informací, které se zdají být samozřejmé. Analýza konkrétní situace a správné stanovení cíle rozhovoru, tedy jaké informace chce sestra podat je vhodnou metodou. (Bužgová, 2008, s. 38–42). V jednání s pozůstalými bychom měli dbát na společenské zásady. Oznámit někomu skon milovaného člověka je náročná situace. Psychologové tento okamžik označují za největší stresovou chvíli, v životě pozůstalých. V emotivně vypjatých situacích předepsaný společenský scénář umožňuje přiměřené chování.
 
- Pozůstalé je potřeba uvést na klidné místo, kde budou moci vyslechnout nepříznivou zprávu.
- Snažit se zachovat veškeré společenské rituály.
- Co nejpodrobněji popsat okolnosti úmrtí, po sdělení faktu nechat příbuzným čas zprávu přijmout a vyrovnat se sní.
- Být připraven na diskuzi a být připraven na kladení nepříjemných otázek.
- Seznámit příbuzné se všemi formalitami (Bužgová, 2008).
 
Pohřební rituály 
Pohřební rituály mají dlouhou historii a bohatou symboliku. Pomáhají lidem vyrovnat se s realitou smrti, stávají se poctou životu zesnulého, umožňují vyjádřit smutek způsobem, který odpovídá vyznávaným kulturním hodnotám, dávají příležitost vzájemné podpory truchlícím a prostor myšlenkám týkajícím se života i smrti, kontinuity a naděje všem živým. Ne v neposlední řadě představují akt rozloučení se zesnulým, bez ohledu na formu a hloubku víry pozůstalých. Právě pohřební rituál pomůže mysli uvědomit si fakt, který člověk podvědomě odmítá. Diskuze s pracovníky pohřební služby, plánování časového postupu a ceremoniálu, následně setkání s nebožtíkem, předání oblečení a další nezbytné kroky, přinutí pozůstalé uznat, že ten, koho milovali, zemřel. Pohled na mizející rakev je symbolem definitivního uzavření života.
Následující krok přináší nezbytné projevy zármutku, pro které vytváří pohřební rituál tu správnou atmosféru. Na pohřbu je plakat nejen možné, ale dokonce i vhodné a odpovídající. Pohřeb samotný je emocionálně vypjatým okamžikem, který umožňuje dát průchod skrytým pocitům všem účastníkům, nejen nejbližší rodině. A tak si na pohřbu zemřelého popláčí mnohdy i lidé, kteří nad vlastní ztrátou plakat nemohli nebo nedovedli. Při zpracování smutku musí být člověk schopen se přesunout ze situace fyzické přítomnosti zesnulého do oblasti vzpomínek. I tento posun umožní dobře a citlivě provedený pohřební rituál, který přirozeně vytváří prostředí k zamyšlení se nad dobrým i zlým, které jsme s nebožtíkem sdíleli. Nikdy jindy nebude již taková příležitost se soustředit na vyznění a ukončení vztahu se zesnulým a podělit se o své myšlenky s ostatními, kteří jsou právě v průběhu tohoto rituálu skutečně zúčastněnými a chápajícími posluchači. Řečník, někdy profesionál, většinou však někdo z blízkých příbuzných či známých, zmíní v oficiálním proslovu nejdůležitější okamžiky ze života zesnulého a navodí tak mimo jiné atmosféru sdílení vzpomínek mezi účastníky ceremoniálu. Právě vyprávění příběhů o zesnulém je v této fázi smutku velkou pomocí a zároveň utvrzuje pocit hodnoty jeho života a tím i života pozůstalých. Mnohdy se tak dozví i o věcech, jichž se nezúčastnili a doplní si tak vlastní obraz zesnulého.
Dalším z nezbytných kroků je vytvoření nové smysluplné identity v dalším životě. Lidé jsou tvorové společenští a naše vlastní životy získávají smysl až ve vztahu k životům lidí kolem nás. Zemře-li někdo blízký, umírá i část mé identity, kterou jsem definoval právě vztahem k němu. Pohřeb jako společenská událost mimo jiné umožňuje oficiální přijetí nové role ve společnosti. Ostatní jakoby svou přítomností na pohřbu říkali: „Uznáváme tvou změněnou identitu a chceme, abys věděl, že k nám stále patříš, a že nám na tobě záleží.“ Pocit sounáležitosti a přátelé a rodina kolem dávají v tyto těžké okamžiky pozůstalému pocítit, že ještě žije. Není-li uspořádán pohřeb, společnost neví jak se chovat k osobě, jejíž společenská identita se změnila, a často se jí proto vyhýbá. Zemře-li blízká osoba, snaží se člověk přirozeně najít smysl života i smrti. Tyto otázky jsou důležité i proto, že je třeba odpovědět na otázku nejdůležitější: Proč vůbec žít dál? A z ní vyplývající: Jak žít dál? Nelze čekat, že bychom se dobrali konečných odpovědí na otázky po smyslu lidského života, musíme však nalézt odpovědi dostatečně uspokojivé pro nás osobně.
V neposlední řadě dává pohřeb blízké osoby pocítit, že jednou zemřeme i my. Život i smrt jsou přirozený a nevyhnutelný proces. Pohřeb pomáhá v hledání smyslu života i smrti nejen zesnulého, ale i pozůstalých. Každý pohřeb, kterého se účastníme je svým způsobem zkouškou pohřbu našeho. Pohřeb představuje možnost vyjádření víry a životních hodnot každého jedince i celé společnosti. Již sám fakt uskutečnění pohřbu nese symboliku důležitosti, kterou pro nás smrt má. Umožňuje živým žít dál tak plnohodnotně a zdravě, jak jen to je pro ně možné. Účast na pohřbu je také veřejným vyjádřením podpory a nabídkou pomoci do budoucna. Umožní lidem ukázat city a nabídnout pomoc. Na pohřbu je dovoleno pozůstalé obejmout, verbálně i neverbálně jim projevit účast. Právě naznačení podpory patří k nejdůležitějším léčivým aspektům významu pohřebních rituálů. Pohřeb je konečně místem setkání pro truchlící. Pokud nám záleželo na někom, kdo zemřel, nebo na některém ze členů jeho rodiny, snažíme se pohřbu zúčastnit. Naše fyzická přítomnost je nejdůležitějším aktem podpory živým. Dáváme jim tak najevo, že ve svém smutku nejsou sami. Aby pohřeb splnil všechny výše uvedené požadavky, je nutné jej také považovat za smysluplný rituál a dobře vše naplánovat. Čas strávený jeho přípravou je pro pozůstalé méně bolestný uvědomí-li si, že energie, kterou vynakládají na vytvoření osobitého intimního ceremoniálu, se jim vrátí tím, že pomůže jim i jejich příbuzným a známým podstoupit léčivé působení zármutku jako podmínky vykročení do dalšího života.
 
První, akutní fáze po úmrtí dítěte je tzv. ohlušení, oněmění. V této fázi je vhodné dávat průchod všem svým pocitům, dát průchod žalu, bolu, s rodiči je nutno hovořit otevřeně o tom, co oni nyní cítí. V naší kultuře je zvykem nedávání najevo svých pocitů, „já to zvládnu sám“, pláč je brán jako slabost a je společensky nevhodný. Právě naopak musíme rodičům dát najevo jejich „právo na pláč“ – zadržování těchto silných emocí a jejich zasunutí do podvědomí je navíc výrazně rizikové z hlediska jejich zdravotního a duševního stavu v budoucnu… je nutné, aby přijali za své, že žal je naše „výkupné“, „daň“, kterou platíme za svou lásku. Pro profesionály kolem rodičů je významné uvědomit si, že na straně jedné (rodiče) je nutnost verbálně ventilovat ven své pocity, mluvit o tom všem, na straně druhé (lékař, sestra apod.) pak nesnažit se „racionálně“ komentovat situaci úmrtí a snažit se dát jim k ní „nadhled“, odstup… není to v této fázi ještě vhodné! Opět dvě slůvka: „sdělení“ (zahltit rodiče slovními informacemi) by v této fázi mělo ustoupit a dát přednost „sdílení“ (být s nimi, nechat je vypovídat se a odpovídat na jejich dotazy).
Pohřeb (a to platí nejen pro dítě) je nutný, důležitý – rozloučení je aktem etickým nejen vůči zemřelému, ale proběhne při něm také důležitá synchronizace prožívání smutku u pozůstalých, je to ritualizované truchlení (a emočně vypjatou situaci s pomocí rituálu člověk lépe zvládá), pohřeb je nezastupitelný jako výrazný předěl od dosavadního, společného života se zesnulým – tedy konec jednoho a začátek dalšího života pozůstalých. Není-li pohřeb, není toto ukončení, ale ono nerozloučení se odsouvá pozůstalým do podvědomí a vrací se pak opakovaně zpátky!
                                                 
Komunikace s umírajícím člověkem
Etickou péči o umírajícího nelze oddělit od komunikace s umírajícím neboť právě ona je morálním projevem. 
- Umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, byla zachována jeho důstojnosti v posledních hodinách života a aby mu byla splněna poslední přání.
- Umírající člověk je stále člověkem, který vnímá blízkost lidí, se, kterými můžeme komunikovat třeba jen gesty.
- Umírající má právo být informován o svém zdravém stavu.
- K vyrovnání se osudem je potřeba vyjádřit psychickou podporu, která je založena na empatii.
- Je potřeba vytvořit pocit sounáležitosti, podpory a pohody při vykonávání denních aktivit.
- Doteky, uklidňující slova i podání ruky potlačují strach z osamocení.
- Každý člověk potřebuje posilovat naději, která by umírajícího neměla opouštět ani v posledních okamžicích života.
 
Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.
 
Podrobně o paliativní péči hovoří Doporučení (2004) 23 Výboru ministrů Rady Evropy O organizaci paliativní péče a Standardy a normy hospicové a paliativní péče v Evropě (2009) doporučené Evropskou asociací pro paliativní péči.
 
Potřeby pacientů v pokročilých stadiích nevyléčitelných nemocí a z nich plynoucí potřeba paliativní péče závisí na:
- základním onemocnění 
- stupni jeho pokročilosti (pokročilá, ale relativně kompenzovaná stadia, preterminální a terminální stadia onemocnění)
- přítomnosti více závažných onemocnění současně
- pacientově věku a sociální situaci (míra sociální podpory ze strany rodiny a přátel, finanční situace apod.)
- psychickém stavu (kognitivní a emoční stav, míra informovanosti, duchovní orientace atd.).
 
Podle komplexnosti péče nutné k udržení dobré kvality života je účelné dělit paliativní péči na obecnou a specializovanou.
  
Obecná paliativní péče
Obecnou paliativní péčí rozumíme dobrou klinickou praxi v situaci pokročilého onemocnění, která je poskytována zdravotníky v rámci jejich jednotlivých odborností. Jejím základem je sledování, rozpoznání a ovlivňování toho, co je významné pro kvalitu pacientova života (např. léčba nejčastějších symptomů, respekt k pacientově autonomii, citlivost a empatická komunikace s pacientem a jeho rodinou, manažerská zdatnost při organizačním zajištění péče a při využití služeb ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče atd.). Obecnou paliativní péči by měli umět poskytnout všichni zdravotníci s ohledem na specifika své odbornosti.
 
Specializovaná paliativní péče
Specializovaná paliativní péče je aktivní interdisciplinární péče poskytovaná pacientům a jejich rodinám týmem odborníků, kteří jsou v otázkách paliativní péče speciálně vzděláni a disponují potřebnými zkušenostmi. Poskytování paliativní péče je hlavní pracovní náplní tohoto týmu. (umírání.cz).
 
Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.
Euripidés

7 Etické aspekty interrupcí

7.1 Testovací otázky
 
Interrupce nebo umělé přerušení těhotenství, provokovaný potrat se označuje potrat, který je způsobený záměrnou činnosti. Ostatní potraty se označujeme jako spontánní a setkat se také můžeme s označením terapeutický potrat. Tento pojem vyjadřuje umělé přerušení těhotenství, provedené ze zdravotních důvodů. Důvodem může být ohrožení zdraví nebo života matky. Umělé přerušení těhotenství je u nás povoleno zákonem. Provedení je možné na žádost těhotné ženy nebo ze zdravotních důvodů. Interrupce musí být provedena na lůžkovém oddělení.
 
Přesnou definici porodu a potratu pro účely zákona stanovuje nová legislativa.
K 1. 4. 2012 vstoupil v platnost nový Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, kterým se zákon 20/1966, a tím i vyhláška 11/1988 ruší. Nový zákon o zdravotních službách však explicitně neobsahuje definici pojmů, jako jsou narození živého dítěte a narození mrtvého dítěte, je zde pouze v § 82, odst. 2 uvedeno, že:
 
Plodem po potratu se rozumí plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z těla matčina neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho porodní hmotnost je nižší než 500 g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 22 týdny. Biologickými zbytky potratu se především rozumí placenta a těhotenská sliznice.
Jak pro statistické, tak pro administrativní účely se proto jeví jako nezbytné doplnění těchto definic, které však není v současné době v ČR právně zakotveno. Určité zdroje doporučení k této problematice lze hledat v několika zdrojích: WHO ve své MKN-10, Instrukční příručce uvádí následující definice:
                                                                                                  
Narození živého dítěte je úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina −bez ohledu na délku těhotenství − jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života, jako srdeční činnost, pulzaci pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva, ať už pupečník byl či nebyl přerušen nebo placenta připojena. Každý plod při takovém porodu se považuje za živě narozené dítě.
 
Fetální úmrtí je úmrtí plodu, které nastalo před úplným vypuzením nebo vynětím z těla matčina − bez ohledu na délku těhotenství. Úmrtí je prokázáno tím, že po oddělení z těla matčina plod nedýchá, ani neprojevuje jinou známku života jako je srdeční činnost, pulzace pupečníku, nebo nesporný pohyb kosterních svalů.
Dále je zde uvedeno, že „právní požadavky na registraci fetálních úmrtí a živě narozených se liší mezi jednotlivými zeměmi a někdy dokonce i uvnitř jedné země. Přesto se doporučuje, aby tam, kde je to možné, byly do statistických přehledů zahrnuty všechny plody a děti s porodní hmotností alespoň 500 g, ať živé či mrtvé. Není-li k dispozici informace o porodní hmotnosti, měla by se použít odpovídající kritéria pro gestační věk (22 dokončených týdnů), nebo délka těla (25 cm od temene k patě)“.
 
 
Historie interrupcí
K umělému odstranění plodu z těla matky se většina historicky známých společností
stavěla negativně a v zemích se silným katolickým vlivem byla tato činnost přísně trestána. Umělé odstranění plodu z těla matky je záležitost velmi problematická a to z několika hledisek. Z hlediska zdravotních, psychických a etických. Historicky je interrupce předmětem mnoha sporů, i legislativních, a v mnoha státech byla a stále je protiprávní. Až do první světové války právní řády většiny zemí potrat zakazovaly. Prvním, kdo uzákonil umělé přerušení těhotenství na žádost ženy, se stalo SSSR (1923). Od poloviny padesátých let byl zákon o umělém přerušení těhotenství na žádost ženy zaveden ve většině bývalých socialistických zemí s výjimkou NDR (zde vešel v platnost roku 1965) a Albánie. V Anglii a Francii bylo umělé přerušení těhotenství uzákoněno až v sedmdesátých letech. V bývalém Československu byl potratový zákon uveden do praxe roku 1958. Jeho prováděcí předpisy však různými úpravami podmínky k provedení potratu omezovaly. Do roku 1965 se o interrupci zřídka mluvilo jak na veřejnosti, tak v soukromí. Interrupce byla v tuto dobu považována za veřejné zlo a diskuse na toto téma byly považovány za zcela nepřijatelné. S rychlým vývojem společnosti se však objevilo několik organizací a jedinců, kteří se o této problematice nebáli mluvit. Z tohoto důvodu jim byla také věnovaná mimořádná pozornost ve sdělovacích prostředcích. Interrupce se od této chvíle začala objevovat nejen v titulcích v novinách, stala se dokonce námětem důležitých článků ve většině časopisů a novinách. To vyvolalo bouřlivé diskuse v domácnostech a v neposlední řadě také mnoho sporů a rozdělení ve zdravotních a právních společnostech a ostrou debatu v zákonodárných orgánech. Většina televizních pořadů a dokumentů byla však neúplná a ukazovala vždy jen jednu stránku této záležitosti. Následné veřejné mínění bylo tedy založené na falešných předpokladech a omezených informacích.
 
Československá legislativa začala po roce 1948 kopírovat změny v pojetí interrupcí
v Sovětském svazu. Interrupce zde byly až do roku 1920 přísně zakázány, a to z jakýchkoliv důvodů. I přes tyto zákazy byly však interrupce velmi rozšířené, jelikož se staly důležitým prostředkem pro kontrolu porodnosti. Řada teoretiků uvádí, že zákon, který je roku 1920 zlegalizoval, odrážel revoluční víru v rovnost žen a Leninův výrok, že žádná žena by neměla být nucena donosit dítě proti své vůli. Autorka W.Z. Goldman se však domnívá, že šlo spíše o řešení problematiky nelegálně prováděných interrupcí, než o emancipaci a právo ženy na rozhodování o vlastní reprodukci. V roce 1936 však Sovětský svaz, pod vedením Stalina, potraty opět zakázal. Toto opatření bylo zavedeno z toho důvodu, aby se navýšila tehdejší porodnost. Právě na tuto sovětskou úpravu reagoval vůbec první československý zákon věnující se umělému přerušení těhotenství z roku 1950. K další změně pak došlo roku 1957, kdy byly po Stalinově smrti interrupce v SSSR opět zlegalizovány. Interrupce se směly provádět do dvanáctého týdne těhotenství. Pokud k zákroku došlo ilegálně nebo mimo nemocnici, hrozily vážné sankce. Počtem obyvatelstva, legislativními úpravami a rozšiřováním moderních antikoncepčních metod. Umělé přerušení těhotenství se na základě zákona č. 68/1957 Sb. stalo běžným zákrokem. Jako regulátory zde fungovaly interrupční komise, které posuzovaly oprávněnost jednotlivých žádostí. Činnost komisí byla spíše formální záležitost, povolovaly většinu žádostí. Ve světě nastal zásadní zlom  v roce 1960, kdy byl na americký trh uveden první hormonální antikoncepční přípravek Enovid. O rok později přichází na německý trh první evropský preparát s názvem Anovlar. Přestože se první preparáty vyznačovaly obrovskou dávkou hormonů, které způsobovaly řadu nežádoucích vedlejších účinků, šlo o převratný objev. Do tehdejšího Československa však nová antikoncepční metoda pronikala velmi pozvolna. Ještě deset let po uvedení první hormonální antikoncepce na světový trh, užívalo u nás podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR antikoncepci jen něco přes 100 000. Zhruba dvě třetiny z nich přitom používaly antikoncepci nitroděložní. Přestože počet žen, které se rozhodly pro hormonální antikoncepci, postupně přibýval, ještě do začátku devadesátých let převažovala obliba nitroděložní antikoncepce.
 
V roce 1986 bylo interrupcí ukončeno přes 85 500 těhotenství. V roce 1988 bylo již o 113 730 uměle přerušených těhotenství. Tento rok se zapsal do dějin, jelikož je považován za nejvyšší roční počet interrupcí v České republice. Od roku 1987 začal platit zákon, kterým byly zrušeny potratové komise, a rozhodování o počtu a době narození dětí bylo ponecháno plně na matce. Zároveň byla zavedena nová technika provádění potratů, tzv. miniinterrupce. Po roce 1990 však nastal značný úbytek v provádění umělého přerušení těhotenství a skutečnost pokračuje dodnes. Od roku 2000 začalo v České republice některou z moderních antikoncepčních metod, předepsanou lékařem, používat více než milion žen, přičemž téměř 900 tisíc z nich začalo užívat antikoncepci hormonální.
 
Celkový počet potratů v Československu či v Česku nikdy nepřesáhl počet porodů.
Interrupční komise byly zrušeny až v roce 1987, kdy vstoupil v platnost nový zákon č. 66/1986 Sb., který přístup k interrupcím zcela uvolnil. Záleží pouze na rozhodnutí ženy a doporučení lékaře, zda zákrok podstoupí.
 
Současně je pochopitelně brána v úvahu ochrana zdraví žen při možnosti svobodného rozhodování o dalším těhotenství a následném mateřství. Zákon upravuje dvě podmínky pro umělé přerušení těhotenství. Žádost ženy, jestliže o to písemně požádá, ovšem v situaci, kdy těhotenství nepřesahuje dvanáct týdnů a nebrání tomu její zdravotní důvody, nebo ze zdravotních důvodů, ovšem s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu. Případně jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu. Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody pro umělé přerušení těhotenství, je uveden v příloze vyhlášky č. 75/1986 Sb. Postup, který je v rozporu s těmito ustanoveními, naplňuje podstatu trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství. Zejména v posledních letech se stále častěji vyskytují případy, kdy nechtěně otěhotní ženy, tedy dívky, mladší šestnácti let. V tomto případě zákon stanovuje, že ženě mladší 16 let lze provézt umělé přerušení těhotenství pouze za souhlasu jejího zákonného zástupce, popřípadě toho, komu byla svěřena do výchovy. Dalším věkovým vymezením v interrupčním zákoně je rozmezí let od šestnácti do osmnácti let, kdy sice žena může sama rozhodnout o interrupci, ale zdravotnické zařízení musí vyrozumět její zákonné zástupce. Pokud ovšem těhotná již dosáhla věku 18 let, pak už o zákroku není nikdo jiný informován. Informace se neposkytují ani otci dítěte.
 
 
Zákon o umělém přerušení těhotenství pochází z 19. prosince 1957. Byl několikrát novelizován. Naposledy Zákonem České národní rady č. 66/1986 Sb., doplněným metodickým listem (příloha č. 75/1986) a vyhláškou MZ ČSR ze dne 7. listopadu 1996, kterou se provází Zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.
§ 1
Účel zákona
Zákon upravuje umělé přerušení těhotenství a se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství stanoví podmínky pro jeho provádění.
 
Předcházení nežádoucímu těhotenství
§ 2
Nežádoucímu těhotenství se předchází především výchovou k plánovanému a  odpovědnému rodičovství v rodině, ve škole a zdravotnických zařízeních, výchovným působením v oblasti sociální a kulturní a využíváním prostředků k zabránění těhotenství.
 
§ 3
Prostředky k zabránění těhotenství, které jsou na lékařský předpis, jakož i lékařské vyšetření a kontrola s tím související se poskytují ženě bezplatně.
 
Podmínky pro umělé přerušení těhotenství
§ 4
Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.
 
§ 5
Ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu.
 
§ 6
(1) Ženě, která nedovršila šestnácti let, lze uměle přerušit těhotenství podle § 4 se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy.
 
(2) Jestliže bylo podle § 4 uměle přerušeno těhotenství ženě ve věku od šestnácti do osmnácti let, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného zástupce.
 
 
Postup při projednání umělého přerušení těhotenství
§ 7
Žena písemně požádá o umělé přerušení těhotenství ženského lékaře zdravotnického zařízení příslušného podle místa jejího trvalého pobytu nebo místa pracoviště nebo školy. Lékař je povinen poučit ženu o  možných zdravotních důsledcích umělého přerušení těhotenství i o způsobech používání antikoncepčních metod a prostředků. Jestliže žena na umělém přerušení těhotenství trvá a zjistí-li lékař, že jsou splněny podmínky pro jeho výkon, určí zdravotnické zařízení, kde se výkon provede.
 
§ 8
(1) Jestliže lékař neshledal podmínky pro umělé přerušení těhotenství (§ 4 a 5), může žena do tří dnů písemně požádat o přezkoumání jeho závěru okresního odborníka pro obor gynekologie a porodnictví, který tuto žádost přezkoumá nejpozději do dvou dnů od jejího doručení. K  přezkoumání žádosti si tento odborník přizve dva další lékaře z tohoto oboru, popřípadě i lékaře z jiného dotčeného oboru. Zjistí-li, že podmínky pro umělé přerušení těhotenství jsou splněny, oznámí to ženě a  určí zdravotnické zařízení, kde se výkon provede.
 
(2) Jestliže okresní odborník pro obor gynekologie a porodnictví neshledal podmínky pro umělé přerušení těhotenství a žena na něm trvá, postoupí ihned její písemnou žádost k přezkoumání krajskému odborníkovi pro obor gynekologie a porodnictví, který si přizve dva další lékaře z  tohoto oboru, popřípadě i lékaře z jiného dotčeného oboru a přezkoumá žádost nejpozději do tří dnů od jejího doručení. Neshledal-li podmínky pro umělé přerušení těhotenství, písemně oznámí ženě výsledek přezkoumání, který je konečný; v případě, že podmínky pro umělé přerušení těhotenství jsou splněny, postupuje obdobně jako okresní odborník pro obor gynekologie a porodnictví podle odstavce 1.
 
§ 9
Na postup stanovený tímto zákonem se nevztahují obecné předpisy o  správním řízení.
 
§ 10
Umělé přerušení těhotenství cizinkám
Umělé přerušení těhotenství podle § 4 se neprovede cizinkám, které se v  České socialistické republice zdržují pouze přechodně.
 
§ 11
Příplatek nebo úhrada za umělé přerušení těhotenství
(1) Za umělé přerušení těhotenství provedené podle § 4 uhradí žena v  případech stanovených obecně závazným právním předpisem zdravotnickému zařízení příplatek.
 
(2) Úhradu za umělé přerušení těhotenství cizinkám upravuje zvláštní předpis.
 
§ 12
Zmocnění
Ministerstvo zdravotnictví České socialistické republiky vydá obecně závazný právní předpis, jímž podrobněji upraví podmínky pro umělé přerušení těhotenství, postup při projednávání umělého přerušení těhotenství a výši příplatku a podmínky jeho placení. Tento předpis též upraví okruh cizinek, kterým lze provést umělé přerušení těhotenství za úhradu.
 
§ 13
Přechodné ustanovení
Podle tohoto zákona se projednají též žádosti o umělé přerušení těhotenství, o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto před počátkem jeho účinnosti.
 
§ 14
Zrušovací ustanovení
Zrušují se
1. zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství,
2. vládní nařízení č. 126/1962 Sb., kterým se zřizuje interrupční komise a provádí zákon o umělém přerušení těhotenství, ve znění vládního nařízení č. 54/1966 Sb., a nařízení vlády ČSR č. 69/1973 Sb.,
3. vyhláška č. 71/1973 Sb., kterou se provádí zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění vyhlášky č. 80/1980 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 71/1973 Sb.
 
§ 15
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1987.
 
 
Pro-life
V roce 1992 bylo založeno Hnutí Pro život ČR
Hnutí Pro život ČR je občanským dobrovolným sdružením, občanů Sdružení má za cíl obnovit vědomí neměnné důstojnosti a nedotknutelnosti života každého člověka od jeho početí do přirozené smrti a uznání jeho plné právní ochrany. Hlavním úkolem hnutí je zákaz zabíjení dětí před narozením (umělých potratů, abortivní antikoncepce, zabíjení lidských embryí při IVF) a obnovení vědomí důstojnosti všech lidí, i nemocných a tělesně postižených (zákaz prenatální eugeniky, eutanazie). Zprostředkovává alternativní řešení ženám uvažující o potratu, pomáhá těm, které v důsledku potratu trpí psychickými nebo jinými potížemi.
Zastánci této strategie považují ukončení těhotenství za vraždu nebo minimálně za zabití.“ Mezi stoupence této strategie patří členové různých církví a náboženských vyznání – zejména katolická církev, islám, judaismus a evangelikální církve.
 
Zastánci pro-life názoru argumentují především tím, že „kompletní dědičnou informaci získává lidský jedinec hned po splynutí mužské a ženské zárodečné buňky. V tomto okamžiku vzniká konkrétní jedinec, který má již vepsán ve svém genetickém materiálu všechny své vlastnosti, které se dědí: např. barvu vlasů a očí, celkový vzhled, intelekt. Člověk je tedy člověkem od početí a již zygota je reálně existující lidský jedinec s právem na život a statusem člověka bez ohledu na to, že například mozek prozatím není plně funkční a jedinec není plně samostatný. Je to jedinec nezaměnitelný a neopakovatelný, na kterého se také vztahuje právo na život, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv.“ Haškovcová uvádí, že „strategie „pro-life“ (pro-život) se důsledně opírá o přesvědčení, že interrupce je vždy nemravným činem a je odsouzeníhodná. (Ždichinec, Kissneyllbecher, Pekárek, 1998).
 
 
Pro-choice
Mezi zastánci práva na interrupce, kteří jsou označování jako „pro volbu“ (pro-choice) existuje široké spektrum názorů, počínaje právem na interrupci za jakýchkoli okolností, přes právo na interrupci jen v určitých případech (např. po znásilnění nebo incestu) nebo povolením interrupce jen do určité doby od početí (např. do třetího trimestru, který je obecně považován za dobu, po které je plod schopen přežít mimo tělo matky). Většina zastánců práva na interrupce argumentuje tím, že embryo nelze považovat za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky a dokud mozek neexistuje nebo funguje příliš jednoduše, jedná se o část těla matky, ne o novou individuální lidskou bytost. Někteří zastánci práva na interrupce výslovně nepopírají, že zárodek nebo plod je počínající lidskou bytostí, ale považují za eticky přijatelné a v souladu s pomyslným zájmem této bytosti, aby se nenarodila do nepříznivých podmínek – toto rozhodnutí považují za odpovědnost matky, případně obou rodičů. Tento postoj lze přirovnat k praxi některých přírodních národů, kde bylo běžnou praxí zbavovat se nadpočetných novorozenců, které by rodina (matka, kmen) neuživila. Proto také odpůrci interrupcí argumentují, že tolerance interrupcí vede i ke snížení úcty k již narozeným dětem, které rovněž nejsou jedinci schopnými samostatného života a nemají rozvinutou lidskou osobnost. V mezinárodní rovině zastává pohled pro-choice například IPPF (International Planned Parenthood Federation). V USA patří k hlavním skupinám zastávající pro-choice názor Planned Parenthood, NARAL Pro-Choice America, National Organization for Women a American Civil Liberties Union. V ČR tyto skupiny zastupuje například Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu.
 
Tyto dva názorové proudy stojí ostře proti sobě. Na jedné straně je to skupina, zastávající názor „pro choice“ (pro svobodnou volbu ženy) a na druhé straně skupina „pro-life“ (pro život dítěte). Někteří zastánci práva na interrupce výslovně nepopírají, že zárodek nebo plod je počínající lidskou bytostí, ale považují za eticky přijatelné a v souladu s pomyslným zájmem této bytosti, aby se nenarodila do nepříznivých podmínek – toto rozhodnutí považují za odpovědnost matky, případně obou rodičů. Proto také odpůrci interrupcí argumentují, že tolerance interrupcí vede i ke snížení úcty k již narozeným dětem, které rovněž nejsou jedinci schopnými samostatného života a nemají rozvinutou lidskou osobnost. Haškovcová uvádí, že „legalizace interrupce se zpravidla opírá o názor, že žena má právo na takové rozhodnutí, neboť jenom ona je schopna nejlépe posoudit svou lidskou, sociální i ekonomickou situaci.“
 
 
Povinnost hlášení o umělém přerušení těhotenství
Povinnost hlášení o umělém přerušení těhotenství je podávána ÚZIS. Národnímu registru potratů. Údaje o potratech jsou tříděny podle místa trvalého bydliště ženy, rodinného stavu, věku ženy, stáří plodu v týdnech, druhu potratů (samovolné, miniinterrupce, jiná legální UPT, ostatní potraty a mimoděložní těhotenství), užívané antikoncepce.
 
Hlášení podává gynekologické oddělení poskytovatelů lůžkové péče, bez ohledu na zřizovatele. Ženský lékař provede údaje spojené s vlastním výkonem. Ostatní údaje doplní lékař nemocničního oddělení, kde bylo umělé přerušení těhotenství provedeno.
 
V Národním registru je uveden Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody k umělému přerušení těhotenství.
 
 
Sterilizace žen
Sterilizace je neplodnost, která je dosažená cíleně - uměle. K rozhodnutí o záměrném výkonu, který se nazývá sterilizaci, vždy vedou závažné důvody.
Jedním z důvodů zvažování k tomuto kroku je zdravotní stav ženy v zájmu jak jí samotné, tak v zájmu zdravotního stavu počatého dítěte. Znamená to, že by život ženy, případně i dítěte, byl porodem dítěte ohrožen. Nebo je předem zjevné, že by se dítě narodilo poškozené. Roli při rozhodování o volbě sterilizace hraje také skutečnost, zda žena už děti má a další si již nepřeje. Lékař navrhne umělou sterilizaci tam, kde je ženě již více let, blíží se k přechodu, kdy je riziko narození poškozeného dítěte značné, anebo by případné nechtěné těhotenství bylo ukončeno interrupcí. Ke sterilizaci se rovněž přistupuje u dospívajících dívek, které trpí některou z těžších forem závažné nemoci (např. těžká celiakie, kdy je dívka mentálně postižená a není schopná o svém pohlavním životě svéprávně rozhodovat).
O sterilizaci lze hovořit jako o jisté formě krajní antikoncepce. Tato antikoncepce je ale bohužel již trvalá, v podstatě nevratná. Proto je potřeba všechny důvody vedoucí k rozhodnutí řádně zvážit.
 
Provádí se chirurgicky, tak, že jsou tzv. podvázány vejcovody, to znamená, že uzavřou se, tím nemůže dojít ke spojení spermií s vajíčky, k následnému zahnízdění oplodněného vajíčka a otěhotnění, protože vajíčko nemůže pokračovat z vejcovodu do dělohy. Tímto způsobem je dosaženo tzv. umělé neplodnosti. Velmi často se provádí laparoskopicky. Jsou však i jiné metody. Pokud dochází k sterilizaci v rámci jiné operace, pacientka trpí velkou nadváhou apod., pak se provádí operativně tak, že se uskuteční řez břichem, případně v jiných případech se vede řez přímo ve vagíně.
 
Výhodou této metody je, že žena dále menstruuje a sterilizace nemá vliv na funkci vaječníků. Není negativně ovlivněna produkce ženských hormonů a není zasaženo do sexuálního života ženy.
 
Zákon o specifických zdravotních službách č. 373/2011 Sb., ze dne 6. 11. 2011, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012, vymezuje přesné znění:
Sterilizace
§ 12
Sterilizací se rozumí zdravotní výkon zabraňující plodnosti bez odstranění nebo poškození pohlavních žláz. Sterilizaci lze provést ze zdravotních důvodů nebo z jiných než zdravotních důvodů. Zdravotními důvody se rozumí takové nemoci nebo vady, u nichž existuje vysoká míra pravděpodobnosti vážného ohrožení zdraví nebo života v důsledku těhotenství nebo porodu nebo zdravého vývoje plodu nebo zdraví nebo života budoucího dítěte.
 
§ 13
(1) Sterilizace ze zdravotních důvodů se provede pacientovi, který dovršil věk 18 let, pokud k provedení sterilizace udělí písemný souhlas.
 
(2) Pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům, pacientovi s omezenou způsobilostí k právním úkonům tak, že není způsobilý posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí (dále jen „pacient zbavený způsobilosti k právním úkonům“), nebo nezletilému pacientovi lze provést pouze sterilizaci ze zdravotních důvodů, a to na základě
a) písemného souhlasu jeho zákonného zástupce (dále jen „zákonný zástupce pacienta“); tím není dotčeno ustanovení § 35 zákona o zdravotních službách,
b) kladného stanoviska odborné komise a
c) souhlasu soudu, který je místně příslušný poskytovateli.
 
(3) Odbornou komisi ustavuje poskytovatel. Členy odborné komise jsou
a) 3 lékaři se způsobilostí v oboru chirurgie nebo urologie, jde-li o sterilizaci u muže,
b) 3 lékaři se způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, jde-li o sterilizaci u ženy,
c) klinický psycholog a
d) osoba určená poskytovatelem, která získala vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti právo (dále jen „právník“).
 
(4) Nejméně 4 členové odborné komise nesmí být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k poskytovateli, členem kontrolního orgánu poskytovatele nebo statutárním orgánem, členem statutárního orgánu nebo společníkem poskytovatele.
 
(5) K jednání odborné komise může být přizván ošetřující lékař pacienta, který provedení zdravotního výkonu doporučil, avšak během rozhovoru členů komise s pacientem nesmí být ošetřující lékař přítomen.
 
(6) Pacient a zákonný zástupce pacienta je vždy přizván k jednání odborné komise; jednání odborné komise musí být započato tak, aby nedošlo k ohrožení života nebo zdraví pacienta. Odborná komise podá pacientovi a jeho zákonnému zástupci informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích a ověří, zda pacient a zákonný zástupce pacienta této informaci plně porozuměli. U pacienta přihlédne k jeho rozumové vyspělosti. Záznam o podání informace podepíší členové odborné komise, pacient a zákonný zástupce pacienta. Součástí záznamu je názor pacienta. Není-li pacient s ohledem na svou rozumovou vyspělost schopen informaci pochopit nebo záznam podepsat, uvede se tato skutečnost v záznamu. Záznam je součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi.
 
(7) Odborná komise po projednání žádosti vypracuje písemné odborné stanovisko, ve kterém zhodnotí, zda jsou splněny veškeré podmínky k provedení sterilizace; zároveň uvede dobu platnosti stanoviska a přitom zohlední naléhavost provedení zdravotního výkonu. Ke kladnému stanovisku s provedením sterilizace je zapotřebí souhlasu všech členů odborné komise. V případě, že se souhlasu všech členů nepodaří dosáhnout, odborná komise ve svém stanovisku popíše důvody, které k tomu vedly. Poskytovatel předá kopii stanoviska odborné komise zákonnému zástupci pacienta.
 
(8) Návrh na udělení souhlasu s provedením sterilizace podává soudu poskytovatel4). Poskytovatel k návrhu připojí písemný souhlas zákonného zástupce pacienta, vyjádření pacienta a stanovisko odborné komise. Není-li pacient s ohledem na svou rozumovou vyspělost schopen vyjádření učinit, poskytovatel uvede tuto skutečnost s jejím odůvodněním v návrhu.
 
§ 14
Sterilizaci z jiných než zdravotních důvodů lze provést pacientovi, který dovršil věk 21 let, nebrání-li jejímu provedení závažné zdravotní důvody, a to na základě jeho písemné žádosti. Žádost je součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi.
 
§ 15
(1) Před provedením sterilizace ze zdravotních nebo jiných než zdravotních důvodů je ošetřující lékař povinen podat pacientovi informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích. Informace musí být podána před svědkem, kterým je zdravotnický pracovník. Jestliže pacient požaduje přítomnost dalšího svědka podle vlastního výběru, poskytovatel to umožní. Záznam o podání informace podepíše ošetřující lékař, pacient, svědek, popřípadě svědci; záznam je součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi. Mezi podáním informace a udělením souhlasu musí být přiměřená lhůta; jde-li o sterilizaci ze zdravotních důvodů, lhůta musí být nejméně 7 dnů; jde-li o sterilizaci z jiných než zdravotních důvodů, lhůta musí být nejméně 14 dnů.
 
(2) Provádění sterilizace lze započít, jestliže k tomu pacient nebo zákonný zástupce pacienta bezprostředně před jejím započetím udělili písemný souhlas.
 
§ 16
Sterilizace nelze provádět ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby České republiky (dále jen „Vězeňská služba“).
 
Kastrace
(1)Terapeutickou kastrací nebo testikulární pulpektomií (dále jen „kastrace“) se rozumí zdravotní výkony odstraňující hormonálně aktivní část pohlavních žláz u muže s cílem potlačit jeho sexualitu.
 
(2) Kastraci lze provést pacientovi, který dovršil věk 25 let a který v minulosti spáchal násilný sexuálně motivovaný trestný čin, pokud u něho odborné lékařské vyšetření prokázalo existenci specifické sexuální deviace a vysokou míru pravděpodobnosti, že v budoucnosti opět spáchá násilný sexuálně motivovaný trestný čin, a pokud u něho nebyly úspěšné jiné léčebné metody.
 
(3) Kastrace se pacientovi provede na základě
a) jeho písemné žádosti
b) kladného stanoviska odborné komise.
 
(4) Pacientovi, který je v ochranném léčení nebo výkonu zabezpečovací detence, se kastrace provede pouze ve zvlášť odůvodněných případech, a to na základě
 a) jeho písemné žádosti,
b) kladného stanoviska odborné komise
c) souhlasu soudu, který je místně příslušný poskytovateli.
 
§ 18
(1) Odbornou komisi ustavuje Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“). Členy odborné komise jsou:
a) zdravotnický pracovník, který je zaměstnancem státu zařazeným na ministerstvo,
b) lékař se způsobilostí v oboru sexuologie,
c) lékař se způsobilostí v oboru psychiatrie,
d) klinický psycholog,
e) lékař se způsobilostí v oboru urologie,
f) právník se znalostmi v oblasti zdravotnického
práva.
 
(2) Člen odborné komise nesmí být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k poskytovateli, nesmí být členem kontrolního orgánu poskytovatele nebo statutárním orgánem, členem statutárního orgánu nebo společníkem poskytovatele.
 
(3) Žádost pacienta předá poskytovatel neprodleně ministerstvu; k žádosti připojí souhlasné stanovisko ošetřujícího lékaře se způsobilostí v oboru sexuologie s provedením kastrace a nezávislý lékařský posudek prokazující vysokou míru pravděpodobnosti, že pacient v budoucnosti spáchá násilný sexuálně motivovaný trestný čin. Součástí souhlasného stanoviska je diagnóza a popis dosavadní léčby. Ministerstvo může požádat za účelem ověření splnění podmínky spáchání trestného činu podle § 17 odst. 2 o opis z evidence Rejstříku trestů; žádost o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů a opis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.
 
(4) Pacient je vždy přizván k jednání odborné komise, které se koná nejpozději do 3 měsíců ode dne podání žádosti pacienta. Odborná komise podá pacientovi informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích a ověří, zda pacient této informaci plně porozuměl a zda k podání žádosti dospěl pacient zcela dobrovolně. Pacienta, který je v ochranném léčení nebo výkonu zabezpečovací detence, poučí o tom, že kastrace nezakládá nárok na jeho propuštění.
 
(5) Záznam o podání informace podepíší členové odborné komise a pacient.
 
(6) Odborná komise po projednání žádosti vypracuje písemné odborné stanovisko, ve kterém zhodnotí, zda jsou splněny veškeré podmínky k provedení kastrace; zároveň uvede dobu platnosti stanoviska a přitom zohlední naléhavost provedení zdravotního výkonu. Ke kladnému stanovisku s provedením kastrace je zapotřebí souhlasu všech členů odborné komise. V případě, že se souhlasu všech členů nepodaří dosáhnout, odborná komise ve svém stanovisku popíše důvody, které k tomu vedly. Odborná komise předá ministerstvu odborné stanovisko ve 3 vyhotoveních a kopii záznamu z jednání.
 
(7) K jednání odborné komise může být přizván ošetřující lékař pacienta, který provedení zdravotního výkonu doporučil, avšak během rozhovoru členů komise s pacientem nesmí být ošetřující lékař přítomen.
 
(8) Součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi je
a) písemná žádost pacienta,
b) kopie souhlasného stanoviska ošetřujícího lékaře
se způsobilostí v oboru sexuologie,
c) nezávislý lékařský posudek podle odstavce 3,
d) záznam z jednání odborné komise a
e) stanovisko odborné komise.
 
(9) Ministerstvo předá
a) kopii stanoviska odborné komise a kopii záznamu z jednání odborné komise pacientovi,
b) 2 vyhotovení stanoviska odborné komise poskytovateli pro založení do zdravotnické dokumentace podle odstavce 8 a předání soudu podle odstavce 10 a kopii záznamu z jednání odborné komise.
 
(10) Návrh na udělení souhlasu s provedením kastrace podává soudu poskytovatel. Poskytovatel k návrhu připojí písemnou žádost pacienta a stanovisko odborné komise.
 
§ 19
Provádění kastrace lze započít, jestliže k tomu pacient bezprostředně před jejím započetím udělil písemný souhlas.
 
§ 20
Kastrace nelze provádět ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby a osobám ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Kastraci rovněž nelze provést pacientovi
zbavenému způsobilosti k právním úkonům.
 
 
Literatura:
ČESKO. 2011. Zákon č. 372, ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4749-4767 . Dostupný z: http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
ČESKO. 2011. Zákon č. 372, ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131. s. 4779. Dostupný z: http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
Československo. 1986. Zákon č. 66, ze dne 20. 10. 1986, o umělém přerušení těhotenství. In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 22 s. 484-485. Dostupný z: http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
ČESKO. 2011. Zákon č. 373, ze dne 6. listopadu 2011, o specifických zdravotních službách. In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4805-4807 . Dostupný z: http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
DEMOGRAFICKÝ INFORMAČNÍ PORTÁL. [online]. [cit. 2012-4-28]. Dostupný z: http:// demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=849&PHPSESSID html
GRADY, J.L. INTERRUPCE ANO nebo NE? Praha: Řád, 1979. s. 3-4. ISBN 80-901189-3-3.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. 272 s. ISBN 80-7262-132-7.
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: TRITON, 2003. s. 21. ISBN 80-7254-329-6.
POHUNKOVÁ, D. Úcta k životu: Život nenarozený. Praha: Zvon, 1991. s. 32. ISBN 80-7113-010-9.
WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2013-04-21].  Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Interrupce.
ŽDICHYNEC, B., KISSNEYLLBECHER, J., PEKÁREK, J. Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Pragma, 1998. 493 s. ISBN 80-7205-520-8.
 
 

8 Etické aspekty dárcovství orgánů


   
Dárcovství orgánů lze považovat za velmi citlivou etickou a legislativní problematiku, která je srovnatelná s eutanazií. Zdravý člověk si během svého života nepřipouští, že může nastat situace, kdy by mohl potřebovat transplantovaný orgán anebo svůj orgán popřípadě darovat.
 
Smrt byla od nepaměti potvrzována pouze na základě zkušeností. Pokud ustalo dýchání a srdeční činnost, objevily se brzy i další známky smrti, které nakonec vedly k rozkladu celého těla. S postupným rozvojem znalostí v oblasti resuscitace jsme si začali klást otázky: Jak smrt definovat? Kdy prohlásit člověka za mrtvého? Kdy nemocného odpojit od přístrojů?, atd. Od šedesátých let minulého století se začínají objevovat nová kritéria, která jsou zaměřená na smrt mozku. Zaznívají také názory, zda by mohl být za mrtvého prohlášen ten, kdo je v bezvědomí díky ireverzibilní ztrátě jen vyšších mozkových funkcí. O této záležitosti se diskutovalo v souvislosti s případným odběrem orgánů k transplantačním účelům u anencefalických ,avšak dosud živých dětí a rovněž v souvislosti s ukončením péče ve vegetativním stavu (Munzarová, 2005). K nesouhlasům může dojít proto, že se zde mísí tři úrovně diskusí.
 
1)  Koncepční rovina: Lidská smrt je ireverzibilní ztrátou, toho, co je bytostně nejdůležitější pro přirozenost člověka. To souvisí s otázkou, co je přirozenost lidské bytosti a jaké jsou její podstatné charakteristiky? Odpovědí na tuto otázku bude podle toho, jak je na bytost pohlíženo (jako na materiální fyzickou jednotu nebo zcela spirituálně). Tento aspekt bude také ovlivňovat i výběr odpovědí ve vztahu k definici smrti.
 
2)  Kriteriologická rovina: kterou lze ji řešit, až vyřešení první roviny. Významné znaky člověka se spojují s funkcemi lidského organismu.
 
3)  Rovina diagnostická, která definuje testy, které určí reverzibilní ztrátu funkcí, tedy smrt. Je třeba definovat, v jaké úrovni diskusí se pohybujeme, a je třeba si uvědomit významnou provázanost s tím, že první rovina je nejdůležitější.
 
Literatura:
Česko. Zákon č. 44, ze dne 31. ledna 2013, kterým se mění zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In Sbírka zákonů České republiky. 2013, částka 19, s. 305-318. Dostupný z: http://mvcr.cz/clanek/sbirka-zakonu.aspx . ISSN 1211- 1244.
MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN 978- 80-247-1024-2.
KST Transplantační program ČR. [online]. [cit. 2013-05-25]. Dostupný z: kst.cz/web/?page_id=1102.
SLEZÁKOVÁ, Lenka a kol. Ošetřovatelství v chirurgii II. Praha: Grada Publishing, 2010. 308 s. ISBN 978-80-247-3130-8.
 
 

8.1 Možné systémy dárcovství

Opting–in (rozhodnutí pro vyjádření souhlasu s darováním)
Jedná se o systém, ve kterém jsou lidé nabádáni k tomu, aby za života dali souhlas, zda chtějí po své smrti darovat své orgány k transplantačním účelům. Je nutné, aby se přihlásili během života a nosili u sebe doklad, který skutečnost o dárcovství potvrzuje. Souhlas dotyčného může být respektován v případě, že se názory rodiny po smrti liší. Nevýhodou takové postupu je, že je nedostatek orgánů. Většina lidí nemá motivaci k takovým to skutkům. Závazek k darování jim často připomíná vlastní smrt a může se projevit úzkost a strach. V tomto případě je potřeba zajistit informovanost a výchovu společnosti k probuzení svědomí (Munzarová, 2005).
 
Required request (povinné požádání) 
V systému platí zásada, aby každý potenciální dárce byl dopředu dotázán, zda chce být skutečně dárcem. Každý má možnost projevit svůj osobní názor. V tomto způsobu by byl dodržen respekt vůči zemřelému a zřetel by byla brána i na rodinu. Zůstává však ne vyjasněno, kdy by měl být dárce dotazován. Při vstupu do nemocnice? V tomto případě je malá naděje na úspěšnost. Při vstupu do nemocnice je nemocný stresován, prožívá úzkost a jeho rodina se rovněž bojí o svého blízkého. Ti, kteří nebyli osloveni pro darování orgánů, se mohou cítit postiženi tím, že už k ničemu nejsou, jsou odvrženi. Jak řešit případy, kdy došlo k automobilové nehodě a jedná se o nejvhodnějšího dárce orgánů k transplantaci. Tito lidé již nemohou být tázáni a oslovení příbuzných o vyslovení souhlasu nám připadá nevkusné a necitlivé.
 
Ouping out – (rozhodnutí o neúčasti)
Výhodou způsobu je, že pokud někdo umře v nemocnici a splňuje lékařská kritéria, která jsou daná. Může se stát po své smrti dárcem orgánů. Málo lidí se hlásí k odmítnutí, a proto se stala tato praxe skutečností. Nemocný měl možnost nesouhlasit a problém, pokud je nutné respektovat jiný názor rodiny, pak je možné vyjádřit formulací patřičných zákonných předpisů. K tomu, aby lidé důvěřovali tomuto systému je potřeba zajistit co nejširší informovanost veřejnosti a zaměřit výchovu k probuzení k probuzení svědomí společnosti. Pokud nebude společnost dostatečně informována, blíží se stav spíše k následujícímu systému (Munzarová, 2005).
 
Routine salvaging (odběry jako běžná praxe)
Systém nevyžaduje žádost o souhlas od dárce ani od jeho rodiny. Orgány, které jsou vhodné pro použití, jsou odebrány automaticky. Přijetí takových způsobů by vedlo k tomu, že vyjádření souhlasu by bylo považováno za nepodstatné. Chyběla by úcta k člověku a nebyla by mu dána možnost vyjádřit se jako je v systému opting-in (Munzarová, 2005).
 
V České republice je uznáván model opting out. Aby tento způsob byl etický je potřeba informovat širokou veřejnost obyvatelstva na jedné straně a na druhé straně vést evidenci, kteří se stát dárci nechtějí. V současné době je společně s transplantačním zákonem 44/2013 Sb., kterým se mění zákon 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantací tkání a orgánů do provozu Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. V tomto zákonu je věnována pozornost definici smrti, a uvedená jsou nutná vyšetření, která jsou nutná prokázat.
 
 

8.2 Diagnostika smrti mozku

Klinické vyšetření se provádí jedenkrát včetně apnoického testu (dvěma lékaři nezávisle na sobě). Metoda se provádí vždy a je rozšířeno spektrum metod potvrzujících klinickou dg. smrti mozku. Vedle stávající angiografie mozkových tepen a scintigrafie mozku, lze nově použít i CT angiografii, transkraniální dopplerovskou ultrasonografii či sluchové evokované kmenové potenciály (BAEP). U jedinců s jasně objektivně prokazatelnou struktuální infratentoriální lézí se provádí pouze klinické vyšetření. Vzor protokolu smrti stanoví MZ vyhláškou (Vyhláška č.114/2013 Sb.).
 
Živými dárci mohou být osoby, které mají vztah k nemocnému, kterému orgán nebo jeho část poskytnou. Podmínkou k darování je zachování zdraví dárců a dobrovolný charakter jejich daru. Nemusí jít o pokrevního příbuzného. Výhodou je kvalita orgánů odebíraného při plném zdraví dárce, provedení transplantace za podmínek, s krátkou ischémií odebraného orgánu a ve většině případů v genetické příbuznosti dárce a příjemce. Zde se jedná nejčastěji o dárce ledviny. Ojediněle se provádí od živých dárců transplantace jaterního nebo plicního laloku anebo části pankreatu. Většina nemocných je ale odkázána na orgány od zemřelých osob.
 
Zemřelými dárci jsou osoby s izolovanou smrtí mozku. Jejich rozpoznání a ohlášení je rolí zdravotnického zařízení, ve kterém k úmrtí došlo (tzv. dárcovská nemocnice). Regionální transplantační koordinátor spolu s pracovníky tzv. dárcovské nemocnice, posuzuje medicínskou způsobilost osoby s klinickými známkami smrti mozku k odběru orgánu. Je nutné provést vyšetření, na základě kterých je možné předpokládat, že odebrané orgány v těle příjemce obnoví svoji funkci. Pokud jsou splněny veškeré medicínské předpoklady odběru orgánů, stává se osoba s klinickými známkami smrti mozku potencionálním dárcem. V okamžiku, kdy je potenciální dárce prohlášen za mrtvého, je hlavním cílem zajistit nejlepší funkci orgánů vhodných k odběru. Odebrat orgán je nutné v co nejkratší době. Zajištění legislativních předpokladů pro odběr prověřuje dárcovská nemocnice spolu s odběrovým koordinátorem. Po odběru orgánů legislativa vyžaduje provedení pitvy zemřelého.
 
 

8.3 Transplantace


 
Co je to transplantace?
Transplantace je záměrné přenesení tkáně či orgánu z jednoho místa organismu na druhé nebo z jednoho člověka na druhého. Transplantovanými orgány mohou být ledviny, srdce, slinivka břišní, játra.

8.3.1 Historie transplantologie

První experimentální transplantace byla provedena u psa v roce 1902. Experimenty na zvířatech pokračovaly v 30.–40. letech minulého století. U člověka se poprvé pokusil transplantovat ledvinu ze zemřelého Voronoj v roce 1933 mladé ženě se selháním ledvin způsobené otravou rtuti. Ledvina neobnovila funkci a pacientka zemřela. První transplantace ledvin na světě byla poprvé provedena u 15 letého dítěte, které po úrazu přišlo o ledvinu. Dárkyní ledviny byla matka. Ledvina přestala po 22 dnech pracovat a za 10 dnů pacient zemřel na selhání ledvin.
 
První úspěšnou transplantaci u člověka provedli Joseph Murray a Hartwel Harrison v USA v Bostnu 23. prosince 1954 mezi jednovaječnými dvojčaty. V naší republice byla první transplantace provedena v Hradci Králové v roce 1961, kterou provedl profesor Navrátil. Po technické stránce byla zvládnuta, ale klinicky úspěšná nebyla. Důvodem bylo odmítnutí transplantované ledviny příjemkyní z důvodu imunitního systému. V roce 1966 byl zahájen transplantační program v Praze (IKEM) (SLEZÁKOVÁ a kol., 2010). První transplantace jater byla provedena v Brně v roce 1983. Transplantace jater se prováděla na několika pracovištích ve světě. U nás se jednalo o první transplantaci z východního bloku. Ve stejném roce byla provedena současně transplantace slinivky břišní a ledviny v pražském IKEM. V roce 1984 se uskutečnila první transplantace srdce. Nejmladší program v České republice transplantací je program transplantace plic, který byl zahájen v roce 1997 v motolské nemocnici.
 
 

8.3.2 Koordinační středisko transplantací (KST)

Co je to Koordinační středisko transplantací (KST)
Koordinační středisko transplantací (dále KST) je organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem zdravotnictví dne 7. 7. 2003, podle ustanovení § 25 zákona č. 285/2002 Sb. tzv. „transplantační zákon“. KST je v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví a je zřízeno za účelem zajištění a zprostředkování transplantací, přičemž plní několik úkolů.
 
Pracovníci Koordinačního střediska transplantací při své práci naplňují hlavní poslání KST:
„Koordinační středisko transplantací je transparentní a nezávislou institucí zřízenou Ministerstvem zdravotnictví ČR. Posláním KST je zajišťovat a koordinovat transplantace v souladu s poznatky moderní medicíny, etiky a práva. Cílem činnosti týmu KST je maximální měrou přispět ke zlepšení kvality života pacientů nebo k jeho záchraně.“
 
Koordinátoři KST, kteří mají nepřetržitou službu, přijímají informace o potencionálních dárcích z regionálních transplantačních center. Přijímané výzvy jsou posléze zpracovány. Orgány jsou dle národní čekací listiny a alokačních algoritmů nabídnuty do příslušných transplantačních center konkrétním čekatelům. Z důvodu většího počtu čekatelů na ledviny, než v případě ostatních orgánů, je alokace ledvin prováděna pomocí počítačového programu, který pracuje s přesně definovanými algoritmy (online).
 
Hlavní úkoly KST
1. Vedení registrů:
- Národní registr osob čekajících na transplantaci orgánů,
- Národní registr dárců tkání a orgánů,
- Národní registr provedených transplantací tkání a orgánů.
 
2. Koordinace odběrů a transplantací:
- Koordinace odběrových a transplantačních týmů jednotlivých transplantačních center,
- Výběr nejvhodnějších příjemců z Národního registru osob čekajících na transplantaci orgánů pro odebrané orgány,
- Metodická koordinace činnosti střediska pro vyhledávání dárců krvetvorných buněk,
- Předkládání návrhů na zařazení jednotlivých pracovišť do systému koordinace transplantací v ČR.
 
3. Informační činnost:
- Sběr, vyhodnocování a zpracování údajů o provedených odběrech a transplantacích a jejich výsledcích,
- Zpracování souhrnné zprávy o provedených odběrech, transplantacích a jejich výsledcích v národním měřítku za uplynulý kalendářní rok a jejich předložení ministerstvu do 31. března následujícího roku,
- Sledování vývojových trendů v oboru a jejich využitelnost pro činnost transplantačních center,
- Zapojení do systému výchovy a vzdělávání zdravotnických pracovníků.
 
4. Mezinárodní spolupráce:
- Zajišťování a koordinace spolupráce při provádění výměny tkání a orgánů určených k transplantaci (s výjimkou činností podle § 24, odst. 2, písm. e) transplantačního zákona),
- Sledování a vyhodnocování stavu organizace a provádění transplantací v zahraničí za účelem zvýšení efektivnosti vlastního systému transplantací v České republice,
- Zapojení do mezinárodních projektů (EUROCET).
 
5. Ostatní úkoly a činnosti:
- Plnění dalších úkolů určených ministerstvem,
- Předkládání návrhů a námětů pro zlepšení transplantačního programu.
 
KST je zřízeno k zajišťování koordinační a metodické činnosti v systému transplantačních center v rámci ČR.
KST může po předchozím souhlasu Ministerstva zdravotnictví, navazovat vztahy a spolupracovat s podobně zaměřenými orgány a pracovišti v zahraničí, vystupovat v mezinárodních organizacích pro koordinaci transplantací a stávat se jejich členem [online].
 
 

8.3.3 Zahraniční aktivity KST

Program ACCORD
    
Program ACCORD vychází z potřeb plnění Akčního plánu Evropské komise a je zaměřen na vytvoření srovnatelné úrovně jednotlivých aspektů dárcovství a transplantací v členských zemích. Respektuje různé priority účastníků a je rozdělen na dílčí pracovní skupiny. V první z nich spolupracuje Nizozemsko s Maďarskem a další účastníci na posílení jakosti a bezpečnosti v odběrové chirurgii, druhou tvoří Francie, Bulharsko a další subjekty a je zaměřena na zlepšení organizace odběru orgánů. Třetí skupinu vede Itálie, s níž spolupracují Malta, Litva, Kypr a Česká republika, a zde je hlavním cílem vytvoření systému akreditace a auditování transplantačních center.
 
COORENOR - Coordinating European Transplantation Initiative among National Organizations for Organ
  
Projekt COORENOR byl zahájen v dubnu 2010 a je plánován na období 3 let. Jeho hlavním cílem je posílit mezinárodní spolupráci ve výměně orgánů k transplantaci. KST bylo pověřeno vedením klíčové části projektu, v jehož rámci nejprve provede analýzu transplantační legislativy v jednotlivých zemích a poté vytvoří internetový portál, umožňující partnerským zemím rychle a efektivně předkládat nabídky orgánů, pro které nemají v zemi původu vhodné příjemce, nebo naopak zadávat požadavky na potřebné orgány pro pacienty, kteří jsou v akutním ohrožení života.
 
DOPKI - (Improving the Knowledge and Practices in Organ Donation)
  
DOPKI je jedním z projektů financovaných Evropskou komisí v rámci programu e-TEN. K práci na tomto projektu se v roce 2006 sdružilo celkem 12 organizací a institucí, které usilují o zvýšení celkové úrovně znalostí a praktických dovedností v oblasti transplantační medicíny. Vedením celého projektu byla pověřena španělská Národní transplantační organizace. Základní snahou je zavedení některých organizačních prvků tzv. španělského modelu, díky kterému má Španělsko naprosto bezkonkurenční postavení v počtu transplantací v celosvětovém měřítku. KST je jedním ze zakládajících partnerů tohoto projektu, na němž se také v omezené míře účastní i Fakultní nemocnice v Praze Motole a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
 
EOEO - (European Organ Exchange Organizations)
  
EOEO byla založena koordinačními autoritami deseti evropských států a svůj program vyjádřila ve společné Dohodě přijaté v roce 2004 v portugalském Cascais. Jejími členy jsou transplantační organizace Maďarska, Francie, Polska, Španělska, Švýcarska, Itálie, Spojeného království a Portugalska, včetně nadnárodních Scandiatransplantu a Eurotransplantu. KST je členem od roku 2006. EOEO usiluje o prosazování vysokých standardů kvality, bezpečnosti a dohledatelnosti při získávání a výměně orgánů k transplantaci.
 
EUROCET - (European Registry on Organs, Cells and Tissues)
    
EUROCET je projekt z programu e-TEN Evropské komise, na němž se účastní 20 organizací z celkem 12 evropských států. Cílem projektu je sjednocení transplantační terminologie a metodologie, aby mohla být vytvořena jednotná evropská databáze, v níž by se společně shromažďovaly, zpracovávaly a využívaly informace o medicínských, klinických a demografických aspektech dárcovství a transplantací. Vytvoření takové panevropské databáze, její průběžné doplňování a využití přispěje k lepšímu využití potenciálu transplantační medicíny ve všech zúčastněných zemích. KST je partnerem projektu EUROCET od 1. září 2005.
 
ETN - (European Transplant Network)
  
Iniciativa ETN byla založena v roce 2004 jako výsledek Pražské deklarace ministrů zdravotnictví některých starých a přistupujících zemí EU. V současné době je sídlo ETN v Římě. Hlavním cílem ETN je užší spolupráce v transplantační medicíně, předávání zkušeností a pomoc zemím, v nichž je transplantační program méně rozvinutý. Členské země mohou využívat služeb společného koordinačního dispečinku pod názvem Gate to Europe. KST má v rámci členství v ETN uzavřeny dohody o užší spolupráci s partnerskými organizacemi v Polsku, Maďarsku a Itálii. Členy ETN jsou: Česká republika, Estonsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Řecko a Slovensko. Ke spolupráci s ETN se hlásí i Rada Evropy a WHO, naopak některé ze zakládajících států svou aktivitu po vstupu do EU výrazně omezily.
 
MODE - Mutual Organ Donation and Transplantation Exchanges: Improving and developing cadaveric organ donation and transplantation programs
    
Evropská komise přijala Akční plán pro dárcovství a transplantace orgánů, který si klade za hlavní cíl posílit spolupráci mezi členskými zeměmi. Projekt MODE je zaměřen na revizi nejlepších praxí v oblasti dárcovství a transplantací v jednotlivých zemích a jejich představení ostatním státům tak, aby mohly tyto modely využít ke zvýšení úrovně své transplantační medicíny. KST provedlo analýzu slabých a silných stránek transplantační medicíny v partnerských zemích a zorganizovalo sérii návštěv s cílem vysvětlit konkrétní nejlepší praxe, sdílet know-how a předat zkušenosti mezi partnery.
 
 

8.3.4 Transplantační program ČR

Transplantační program si dává za cíl nahradit funkci selhávajícího orgánu a zlepšit kvalitu života v případě tkání. Součástí jsou nejen dárci a příjemci nebo-li čekatelé, ale i transplantační týmy a koordinátoři orgánových a tkáňových transplantací.
 
Transplantace rozdělujeme na tři základní části:
- transplantace orgánů
- transplantace tkání
- transplantace krvetvorných buněk
 
Za začátek transplantací v České republice lze považovat rok 1961, kdy byla v tehdejším Československu provedena první transplantace ledviny (23. listopadu) ve Fakultní nemocnici Hradci Králové. Ledvina byla transplantována 16leté nemocné, která přišla o svou solitární polycystickou ledvinu. Dárkyní byla matka. Štěp sice obnovil svou funkci, nemocná však po 16 dnech zemřela na infekci. S dalšími transplantacemi začalo toto pracoviště v roce 1969. Systematický program transplantací ledvin v Československu zahájili a první úspěšnou transplantaci ledvin provedli 21. března 1966 v Ústavu klinické a experimentální chirurgie (dále IKEM) v Praze, Krči. Příjemcem byl nemocný Karel Pavlík a dárkyní byla jeho matka. Štěp fungoval 3 roky, nemocný zemřel v roce 1969 na krvácení do mozku.
V současné době se v České republice kromě ledvin (IKEM Praha, Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie (dále CKTCH) Brno, transplantační centrum (dále TC) Motol, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Hradec Králové) transplantuje srdce (IKEM Praha, CKTCH Brno), plíce (TC Motol Praha), játra (IKEM Praha, CKTCH Brno) a slinivka břišní včetně Langerhansových ostrůvků (IKEM Praha).
V případě transplantací tkání jde zejména o oční rohovky. Tato transplantace je nejstarší v klinice prováděnou alotransplantací. První úspěšnou transplantaci rohovky provedl Zirm v Olomouci v roce 1905. Zvláštní kapitolou zůstává transplantace krvetvorných buněk.
 
Novela transplantačního zákona
ZÁKON č. 44/2013 Sb., ze dne 31. ledna 2013, kterým se mění zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
 
Zákon, vstoupil v účinnost 1. 4. 2013, zapracovává příslušný předpis Evropské unie a nově upravuje možnost odběru tkání nebo orgánů od zemřelého dárce, který je cizincem. Cizinci ale musí být prokazatelně držiteli „dárcovské karty“ – dokladu, který jasně deklaruje souhlas s posmrtným darováním tkání nebo orgánů. Pokud takový doklad nevlastní, je povinností Koordinačního střediska transplantací zjistit u příslušného orgánu státu, zda cizinec nevyjádřil ve své vůli nesouhlas s posmrtným odběrem orgánů. Zároveň vzniká povinnost v této souvislosti kontaktovat osobu blízkou. V případě, že potřebná souhlasná stanoviska nebudou dodána do 72 hodin, není možné transplantaci provést.
Zákon zpřesňuje povinnosti pro poskytovatele zdravotních služeb, kteří provádějí odběry tkání a transplantace tkání, a transplantační centra. Upravuje rovněž výši a způsob uhrazení náhrad žijícím dárcům a to dle následujících pravidel. Dárce obdrží náhradu výdajů a ušlý výdělek v prokázané výši, nejvýše však ve výši dvojnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství (zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů). Do náhrady výdajů se nezapočítává náhrada cestovních nákladů dárce. Ty jsou hrazené podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, a to na základě zaslání jeho žádosti na zdravotní pojišťovnu. Zákon upravuje rovněž výši a způsob úhrady příspěvku na náklady pohřbu osobě, která vypravila pohřeb zemřelému dárci.
 
Výňatek ze zákona
§ 28a
Příspěvek na náklady pohřbu
(1) Osobě, která vypravila pohřeb zemřelému dárci, kterému byl proveden odběr orgánu, náleží příspěvek na náklady související s vypravením pohřbu ve výši 5000 Kč.
(2) Žádost o výplatu příspěvku na náklady pohřbu musí kromě obecných náležitostí podle správního řádu obsahovat
a) doklad o zaplacení nákladů na vypravení pohřbu dárci,
b) údaje vztahující se k zemřelému dárci, a to jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození a datum úmrtí,
c) název a adresu poskytovatele zdravotních služeb, ve kterém byl proveden odběr orgánu,
d) určení, jakým způsobem má být částka vyplacena.
(3) Není-li žádost ministerstvu podána do 12 měsíců ode dne vypravení pohřbu zemřelému dárci, nárok na příspěvek na náklady pohřbu zaniká.
(4) Dopravu těla zemřelého dárce z místa pitvy do místa pohřbu hradí zdravotní pojišťovna příjemce.
 
§ 28b
Náhrada poskytovaná žijícímu dárci orgánu
(1) Dárci orgánu náleží náhrada účelně a prokazatelně vynaložených výdajů (dále jen „náhrada výdajů“) a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění, který mu vznikl dočasnou pracovní neschopností v souvislosti s odběrem orgánu a poskytováním zdravotních služeb, které si tento odběr vyžádal (dále jen „ušlý výdělek“).
(2) Žádost o výplatu náhrady výdajů a ušlého výdělku musí kromě obecných náležitostí podle správního řádu obsahovat
a) datum provedení odběru orgánu a období, v němž mu byly poskytnuty zdravotní služby související s odběrem orgánu,
b) název a adresu transplantačního centra, které provedlo odběr, a adresu poskytovatele zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení byly dárci poskytnuty zdravotní služby související s odběrem orgánu,
c) doklad osvědčující výši účelně a prokazatelně vynaložených výdajů a výši ušlého výdělku, popřípadě jeho ověřenou kopii,
d) ověřenou kopii dokladu o ukončení dočasné pracovní neschopnosti související s odběrem; osoba, které se nevydává doklad o dočasné pracovní neschopnosti, doloží písemné vyjádření poskytovatele zdravotních služeb o době, po kterou nemohl vykonávat činnost, za niž vyžaduje náhradu ušlého výdělku.
(3) Ministerstvo požádá transplantační centrum, které provedlo odběr, a poskytovatele zdravotních služeb, který zajišťoval poskytnutí zdravotních služeb dárci, o potvrzení skutečností podle odstavce 2 písm. b) a dále o vyjádření, zda požadované výdaje a ušlý výdělek souhlasí s obdobím, kdy byl dárci proveden odběr orgánu a kdy mu byly poskytovány s odběrem související zdravotní služby. Transplantační centrum a poskytovatel zdravotních služeb jsou povinni poskytnout požadované informace do 10 dnů ode dne doručení žádosti.
(4) Není-li žádost o výplatu náhrady výdajů nebo ušlého výdělku podána do 24 měsíců ode dne provedení odběru orgánu, nárok na jejich náhradu zaniká.
(5) Dárci se uhradí náhrada výdajů a ušlý výdělek v prokázané výši, nejvýše však ve výši dvojnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené a zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů pro účely zaměstnanosti23). Do náhrady výdajů se nezapočítává náhrada cestovních výdajů dárce hrazená podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění.
(6) Poskytovatel zdravotních služeb je povinen zajistit, aby byl dárce před odběrem orgánu informován o možnosti požadovat náhradu výdajů a ušlý výdělek a za tím účelem podat žádost podle odstavce 2. [online].

9 Etické aspekty in vitro fertilizace a klonování


 
V současné době neplodnost trápí stále více mladých párů, kterým se nedaří po mnoho let počít dítě přirozenou cestou. Světová zdravotnická organizace považuje poruchu plodnosti za stav, ne za nemoc. V nejnovějším vydání Mezinárodní klasifikace je vedena jako diagnóza. Sterilita je nejen problém zdravotní, ale i sociální, protože bývá důvodem k rozpadu manželství.
 
Asistovanou reprodukcí se označuje jakýkoli medicínský zásah, napomáhající procesu lidského rozmnožování. Volba nejvhodnější metody záleží na určení správné diagnózy neplodnosti páru. V určitých situacích lze použít hormonální stimulaci vaječníků, popřípadě chirurgické zprůchodnění vejcovodů a k oplození po té může dojít přirozeným způsobem.
 
Ve světě existují tři pohledy na metody asistované reprodukce:
1.   Děti jsou degradací rodičovství.
2.   Asistovaná reprodukce je žádoucí, protože přirozená reprodukce je sexuální loterií a ruletou rodičovských chromozomů
3.   Reprodukce je žádoucí i bez asistence technologií, ale i přes to je potřebný vývoj metod pro neplodná manželství (STANISLAVOVÁ, L. 2010 ).
 
Umělé oplození (angl. artificial insemination), bývá někdy používáno jako synonymum AR, v užším slova smyslu znamená, že do těla ženy jsou uměle vpraveny spermie. Nejčastěji používanou metodou AR je oplození ve zkumavce neboli fertilizace in vitro – IVF. Ke spojení spermií dochází mimo tělo ženy. Vzniklé zygoty jsou v laboratoři kultivovány a embryo je následně zavedeno do dělohy ženy.
 
Fertilizace in vitro asistovaná reprodukce je velmi složitý léčebný proces. Skládá se z několika fází:
- Podávání léků, které stimulují růst vajíček ve vaječníku.
- Sledování účinku léků a přizpůsobení dávek.
- Načasování dozrání vajíček pomocí hormonu, který zajišťuje zrání vajíček v poslední fázi.
- Odběr vajíček z vaječníků a vyhledání v laboratoři.
- Přidání spermií k vajíčku.
- Výběr oplozených vajíček a kontrola růstu embryí.
- Přenos embryí do dělohy
 
Literatura:
Česko. 2011. Zákon č. 373 ze dne 6. listopadu 2011 o specifických zdravotních službách. In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4802 - 4805 . Dostupný z: http://aplikacemvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
Kapitoly z lékařské etiky. [online]. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z: .
Lékařství - Biotrin. [online]. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z: http://www.biotrin.cz/czpages/inf051303g.htm‎.
ONDOK, J. P. Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Praha: Nakladatelství Triton s.r.o., 2005. s. 137.
STANISLAVOVÁ, L. Etické problémy reprodukční medicíny. České Budějovice, 2010. 65. s. Bakalářská práce (Bc.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z: http://theses.cz/id/l6dbx5/downloadPraceContent_adipIdno_16239.txt.
ULékaře.cz Přejete si pomocí umělého oplodnění holčičku nebo chlapečka? [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupný z: http://www.ulekare.cz/clanek/prejete-si-pomoci-umeleho-oplodneni-holcicku-nebo-chlapecka-6341.
 
 

9.1 Historie IVF

Jako první byla pro léčbu neplodnosti vyvinuta metoda Intrauterinní inseminace (IUI). V zápětí se objevila IVF. První úspěšné IVF bylo provedeno ve Velké Británii. Dne 25.6.1978 se „ze zkumavky“ 3 minuty po půlnoci ve Všeobecné nemocnici v Oldhamu narodila Louise Brownová. Lékaři, kteří stáli u tohoto úspěchu, který znamenal revoluci v léčbě neplodnosti, byli MUDr. Patrik Steptoe a MUDr. Robert Edwards. V České republice se první dítě pomoci IVF narodilo 1982 v Brně a velkou zásluhu na tom měl prof. Ladislav Pilka. Celá metoda IVF se postupem času zdokonalovala a ve farmakologickém průmyslu se objevily stimulační léky a léky navozující ovulaci. Také technika kultivace se zlepšila. Začaly se objevovat nové postupy, a ty umožnily prakticky všem párům naději na vlastní dítě. (http://www.lekari-online.cz/lecba-neplodnosti/zakroky/mimotelni-oplodneni-ivf ).
 
V poslední době zasáhla do lidské plodnosti celá řada sociálních vlivů. Ambice žen, které ovlivňuji postoj k založení rodiny. Práce je pro ženu natolik naplňující a motivující, že je ochotna odložit založení rodiny. Rozšířené je také užívání hormonální antikoncepce, které způsobuje zamezení nechtěného těhotenství. Mnoho pohlavních chorob zůstává neléčeno, jehož důsledkem je snížená schopnost plodnosti. Neblahý vliv na plodnost mají toxické látky, které se vyskytují v životním prostředí.
 
 

9.2 Metoda IVF

Selekce pohlaví dítěte
Při metodě IVF je selekce pohlaví embrya skutečně možná. První metodou je výběr spermií, kdy se oddělí spermie s chromozomem X a Y. Zvolené spermie se potom použijí při IVF k oplození vajíčka. Druhou možností je vyšetření pomocí PGD (preimplantační genetická diagnostika). Díky této metodě lze testovat genetické vlastnosti embryí ještě před přenesením do dělohy, včetně zjištění pohlaví. V České republice a dalších zemích, které podepsaly Bioetickou konvenci Rady Evropy, je však výběr pohlaví embrya zakázán. Zákon o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech je u nás platný od 1. 1. 2006 a výslovně zakazuje používání asistované reprodukce k manipulacím s pohlavím embrya. Výjimkou jsou určité lékařské příčiny, kdy lze přistoupit k umělému oplodnění a přitom vybrat k zavedení do dělohy embryo se známým pohlavím. Jde o případy, kdy jsou rodiče přenašeči závažné dědičné choroby, která je vázána na pohlaví. Příkladem takové poruchy je hemofilie. Je to onemocnění, které geneticky přenášejí geny, ale chorobou jsou postiženi pouze jedinci mužského pohlaví. Výběr pohlaví dítěte na přání rodičů je především velkým etickým problémem. Kvůli narušenému poměru pohlaví by se mohlo stát, že budou převažovat buď muži, nebo ženy. Nadřazenost jednoho pohlaví je z morálního hlediska zcela nepřípustná. Právě z tohoto důvodu je genetická selekce pohlaví ve většině vyspělých zemí zakázána. Postupy asistované reprodukce IVF tedy neslouží k výběru pohlaví budoucího miminka na přání rodičů. Pokud jimi však lze předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví dítěte, jsou ze zákona povolené. (http://www.ulekare.cz/clanek/prejete-si-pomoci-umeleho-oplodneni-holcicku-nebo-chlapecka-6341)
 
IVF - in vitro fertilizace
Pokud se páru nedaří počít do dvou let při pravidelném nechráněném pohlavním styku, je vhodné poradit se s odborníkem o metodách asistované reprodukce. Jednou z nich je i tzv. IVF, in vitro fertilizace, neboli oplození ve zkumavce. Tato metoda je založena na oplození vajíčka ženy, nebo dárkyně, spermiemi partnera, nebo dárce, mimo tělo ženy. Je zapotřebí získat zdravá vajíčka a vzorek spermatu. K získání vajíček se využívá tzv. hyperovulace. Při ní žena od začátku ovulačního cyklu užívá pohlavní hormony. Ty způsobí, že ve vaječníku nedozrává pouze jedno vajíčko, ale dozraje jich hned několik. Růst a zrání vajíček se kontroluje ultrazvukovým vyšetřením. Když dozrají, je proveden jejich odběr. Odběr vajíček neboli oocytů je zákrok, který se provádí v celkové anestezii, trvá 15–20 min. a provádí se ambulantně. Po zákroku ještě žena odpočívá zhruba dvě hodiny na lůžku a poté, pokud je vše v pořádku, může odejít domů. Po odběru se vajíčka nechají v laboratorních podmínkách oplodnit spermiemi muže, po dobu tří dnů se kultivují a poté se vpraví zpět do dělohy ženy.
 
Oplodnění
Pro početí potomka je potřeba splynutí spermie a vajíčka. Ideálně jednou za měsíc ve vaječnících ženy uzrává jedno vajíčko. Když vajíčko dozraje, dojde k tzv. ovulaci, při které se vajíčko uvolní do vejcovodu. Tam vajíčko setrvá asi 24 hodin, aby mohlo být oplodněno. K tomu jsou potřeba spermie muže. Spermie se tvoří ve varlatech, kde mají ideální teplotu a prostředí pro svůj růst. Při pohlavním styku dochází k ejakulaci neboli výronu semene do pochvy ženy, odkud spermie cestují vzhůru přes dělohu do vejcovodu. Po oplození vajíčka spermií nastává složitý proces vývoje. Oplozené vajíčko putuje z vejcovodu do dělohy, která je už hormonálně připravena na jeho uchycení, růst a vývoj. Pokud není vajíčko uchyceno v děloze, vyloučí se společně s krví při menstruaci. Pokud se v nějakém kroku oplodnění stane chyba, dochází k poruchám plodnosti.
 
 

9.3 Průběh IVF

Při IVF neboli in vitro fertilizaci je žena nejprve stimulována pohlavními hormony, aby došlo k tzv. hyperovulaci, při které ve vaječníku dozraje více vajíček najednou. Do pochvy ženy je nejdříve zavedena ultrazvuková sonda, která lékaři umožňuje vidět vaječníky a vajíčka. Poté je proveden vpich jehlou přes poševní stěnu a zralá vajíčka jsou jí nasáta. Vajíčka jsou takto odebrána přímo pacientce, nebo dárkyni. Dále je k uskutečnění IVF zapotřebí získat mužské pohlavní buňky, spermie masturbací. Tady se nabízí dvě možnosti, a to použití spermatu od partnera nebo od dárce.
 
Průběh IVF v laboratoři
Po odběru je sperma podrobeno různým vyšetření. Provádí se spermiogram a testy na infekční choroby, jako jsou HIV, nebo žloutenka typu B a C. Spermiogram je laboratorní vyšetření mužské plodnosti, při kterém se pod mikroskopem vyšetřuje kvalita a počet spermií. Jedná se o neinvazivní a nebolestivé vyšetření, tudíž není nutné se jej obávat. Odebrané sperma a vajíčka se spolu umístí do reakční nádobky v inkubátorech se správnou teplotou. V ideálním případě dojde k přirozenému oplodnění vajíček a tedy ke vzniku embryí. Pokud však spermie nedokáže proniknout ochranným obalem vajíčka, existuje možnost jak spermii pomoci. Jedná se o metodu ICSI neboli intracytoplazmatickou injekci spermií. Touto metodou je pod mikroskopem speciální jehlou do vajíčka vstříknuta vybraná kvalitní spermie a vajíčko se oplodní. Oplozená vajíčka neboli embrya jsou testována na různé genetické vady a jsou vybrána jen ta zdravá.
 
Závěrečná fáze IVF
Žena se na příjem embrya musí také speciálně připravit. Příprava probíhá tak, že je jí podáván další hormon, progesteron. Tyto hormony způsobují změny děložní sliznice a zlepšují podmínky pro přijetí zárodku. Implantace neboli vložení embrya do dělohy, se provádí dlouhou jehlou v době tzv. implantačního okénka. To je období mezi 2. a 6. dnem podávání progesteronu. Uchycení embrya se kontroluje ultrazvukem a sledováním hladin hormonů. Neimplantují se všechna embrya. Na počtu se vždy žena dohodne s lékařem. Dnes se upřednostňuje implantování menšího počtu embryí. Pokud totiž dojde k uchycení všech embryí, je nutné některá z nich odstranit. Jejich ponechání v děloze i jejich odstranění z dělohy je pro vybrané embryo rizikové. Zbylá embrya je možno uchovat zmrazením.
 
Rizika IVF
Stejně jako jiné metody, i IVF neboli in vitro fertilizace má svá rizika. Ta největší jsou během podpory hyperovulace. U ženy se totiž může projevit ovariální hyperstimulační syndrom. Je to v podstatě reakce těla ženy na vysoké dávky hormonů. Proto je žena po celou dobu procesu IVF intenzivně sledována. Častý je pocit tlaku v podbřišku nebo nízký tlak. Pokud tuto léčbu podstupujete a máte nějaké obtíže, je nutné informovat o nich svého lékaře (http://cs.medixa.org/lecba/ivf-in-vitro-fertilizace).
 
 

9.4 Asistovaná reprodukce

V dubnu roku 2012 vešla v platnost novela zákona 373/2011 Sb. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (Díl 1, § 3-11 → Asistovaná reprodukce)
 
Asistovaná reprodukce
§ 3
(1) Asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy, při kterých dochází k odběru zárodečných buněk, k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem umělého oplodnění ženy
a) ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže, jestliže
1. je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla přirozeným způsobem nebo aby donosila životaschopný plod, a
2. jiné způsoby léčby její neplodnosti nebo neplodnosti muže nevedly nebo s vysokou mírou pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění, nebo
b) pokud jde o potřebu časného genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví budoucího dítěte ohroženo z důvodu prokazatelného rizika přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad, jejichž nositelem je tato žena nebo muž.
(2) Zárodečnými buňkami se pro účely asistované reprodukce rozumí vajíčka a spermie.
(3) Umělým oplodněním ženy se rozumí
a) zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy, nebo
b) přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy.
(4) Pro umělé oplodnění ženy lze použít
a) vajíčka získaná od této ženy
b) spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně,
c) zárodečné buňky darované jinou osobou, než která je uvedena v písmenech a) a b) (dále jen „anonymní dárce“); anonymním dárcem může být pouze žena, která dovršila věk 18 let a nepřekročila věk 35 let, nebo muž, který dovršil věk 18 let a nepřekročil věk 40 let.
(5) Zárodečné buňky a lidská embrya mohou být použita pouze pro umělé oplodnění. To neplatí, jde-li o lidská embrya nevyužitá pro umělé oplodnění, která lze použít pro výzkum na lidských kmenových embryonálních buňkách za podmínek a pro účely stanovené zákonem upravujícím výzkum na lidských kmenových embryonálních buňkách.
 
§ 4
Léčbu metodami asistované reprodukce může provádět pouze poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína.
 
§ 5
(1) Metody a postupy asistované reprodukce lze provádět, jestliže byly splněny požadavky stanovené zákonem o lidských tkáních a buňkáchnote?doc=d41391v52201&id=f2.
(2) Použití metod a postupů asistované reprodukce není dovoleno pro účely volby pohlaví budoucího dítěte, s výjimkou případů, kdy použitím metod a postupů asistované reprodukce lze předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví.
 
§ 6
(1) Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“). Žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců; je součástí zdravotnické dokumentace vedené o ženě.
(2) Umělé oplodnění nelze provést ženě, která má k muži, s nímž předložila žádost podle odstavce 1, příbuzenský vztah vylučující podle jiného právního předpisu uzavření manželství.
 
§ 7
(1) Zárodečné buňky lze odebrat a použít pro metody a postupy asistované reprodukce, jestliže byla posouzena zdravotní způsobilost
a) osob, kterým mají být zárodečné buňky odebrány, a
b) ženy, které má být umělé oplodnění provedeno (dále jen „příjemkyně“).
(2) Příjemkyní nesmí být osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba s omezenou způsobilostí k právním úkonům tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí, nebo k rodičovské zodpovědnosti, a to i částečně. Příjemkyní nesmí být rovněž osoba umístěná v policejní cele, ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence.
(3) Anonymním dárcem nesmí být osoba
a) zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba s omezenou způsobilostí k právním úkonům tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí,
b) umístěná v policejní cele, ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence,
c) které byla nařízena izolace, karanténa nebo je ve výkonu lůžkového ochranného léčení, nebo
d) hospitalizovaná bez souhlasu
 
§ 8
(1) Před zahájením metod a postupů asistované reprodukce je poskytovatel povinen podat neplodnému páru informaci o povaze navrhovaných metod a postupů, jejich trvalých následcích a možných rizicích a o způsobu, jakým může být naloženo s nadbytečnými lidskými embryi, včetně předpokládané výše finančních nákladů na jejich uskladnění a dobu jejich uskladnění. Neplodný pár může požadovat, aby při podání informace byl přítomen svědek podle jeho výběru. Záznam o podání informace podepíše neplodný pár, ošetřující lékař, popřípadě svědek; záznam je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni.
(2) Na základě informace podle odstavce 1 neplodný pár udělí písemný souhlas s provedením asistované reprodukce; písemný souhlas musí být opakovaně udělen před každým provedením umělého oplodnění. Souhlas je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni.
(3) Jednotlivé výkony asistované reprodukce lze příjemkyni provést, jestliže před jejich započetím k nim udělila souhlas. Udělení souhlasu zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni ošetřující lékař, který záznam podepíše; záznam rovněž podepíše příjemkyně.
 
§ 9
(1) Pokud při umělém oplodnění příjemkyně nebyla použita všechna lidská embrya vytvořená ve prospěch neplodného páru, lze je uchovat a použít pro další umělé oplodnění této příjemkyně. To neplatí, jestliže neplodný pár písemně prohlásí, že tato embrya nehodlá použít pro své další umělé oplodnění a zároveň udělí souhlas s jejich použitím pro jiný anonymní neplodný pár, nebo udělí souhlas s použitím nadbytečných embryí k výzkumu podle zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách nebo s jejich likvidací. Prohlášení může neplodný pár kdykoliv odvolat; to neplatí, pokud byla lidská embrya použita u jiného neplodného páru nebo v souladu s prohlášením zlikvidována. Lidské embryo vzniklé na základě vajíčka příjemkyně nebo spermie muže z neplodného páru lze použít pro umělé oplodnění jiné příjemkyně, pokud byla posouzena zdravotní způsobilost neplodného páru v rozsahu stanoveném pro anonymní dárce.
(2) Pokud lidská embrya nebyla použita nebo neplodný pár neučinil písemné prohlášení o jejich likvidaci podle odstavce 1, může poskytovatel po 10 letech uchovávání těchto embryí opakovaně prokazatelně písemně vyzvat neplodný pár o vyjádření k dalšímu uchovávání těchto embryí, včetně udělení souhlasu s jejich zlikvidováním. Pokud neplodný pár nereaguje na opakovanou prokazatelně zaslanou písemnou výzvu poskytovatele, lze i bez vyjádření neplodného páru lidská embrya zlikvidovat.
(3) Opakovanou písemnou výzvou podle odstavce 2 se rozumí její prokazatelné zaslání prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu neplodného páru, která je poskytovateli známa, a to nejméně dvakrát s časovým odstupem nejméně 60 dnů. Lhůta pro vyjádření neplodného páru na základě druhé výzvy činí 30 dnů ode dne jejího doručení.
(4) Výzva je doručena dnem, kdy si ji adresát převezme, jinak se považuje za doručenou uplynutím lhůty 10 dnů ode dne oznámení o jejím uložení u provozovatele poštovních služeb. Jestliže je výzva s ohledem na změnu adresy neplodného páru nedoručitelná nebo bylo odmítnuto její převzetí, považuje se výzva za doručenou dnem jejího vrácení poskytovateli. Obdobně se postupuje, je-li výzva nedoručitelná jen jedné osobě z neplodného páru.
(5) Na základě písemného prohlášení podle odstavce 1 nebo písemného souhlasu učiněného na základě výzvy podle odstavce 2 poskytovatel zajistí likvidaci uchovaných zmrazených lidských embryí, a to za přítomnosti nejméně 2 zdravotnických pracovníků. Součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni je písemné prohlášení nebo písemný souhlas, popřípadě doručenka nebo jiný dokument osvědčující prokazatelné odeslání písemné výzvy neplodnému páru, a záznam o zlikvidování lidských embryí; záznam podepíší zdravotničtí pracovníci, kteří byli likvidaci lidských embryí přítomni.
 
§ 10
(1) Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce.
(2) Poskytovatel, který provedl posouzení zdravotní způsobilosti anonymního dárce a ženy nebo muže z neplodného páru, je povinen údaje o jejich zdravotním stavu potřebné pro umělé oplodnění předat poskytovateli, který provádí umělé oplodnění; tento poskytovatel je povinen údaje o zdravotním stavu anonymního dárce uchovat po dobu 30 let od provedení umělého oplodnění a na základě písemné žádosti předat neplodnému páru nebo zletilé osobě narozené z asistované reprodukce informaci o zdravotním stavu anonymního dárce.
 
§ 11
Za odběr zárodečných buněk nevzniká osobě, které byly odebrány, nárok na finanční ani jinou úhradu. Poskytovatel, který odběr provedl, hradí anonymnímu dárci na základě jeho žádosti účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním zárodečných buněk. Jejich náhradu může požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění, nebo na poskytovateli, kterému byly zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce předány. Poskytovatel, který převzal zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce a který uhradil výdaje podle věty druhé, může náhradu těchto výdajů požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění.
 
Zásadní změny v zákoně o asistované reprodukci
V případě asistované reprodukce budou pojišťovny ženám platit čtyři pokusy místo tří. Avšak pouze v případě, že při prvních dvou pokusech se bude používat jedno, nikoli více embryí.
Dle schválené úpravy by umělé oplodnění mohla podstoupit pouze žena, jejíž věk nepřevýší 49 let.
 
Národní registr asistované reprodukce (NRAR)
Účelem registru je evidence všech žen, u kterých byla zahájena ovariální stimulace nebo bylo zahájeno monitorování za účelem léčby sterility (sterility vlastní nebo sterility jiné ženy v případě darování oocytů) metodou mimotělního oplodnění (IVF) nebo příbuznými technikami. Sledování IVF cyklů zajišťuje nezbytné informace o způsobu, průběhu, výsledcích a případných komplikacích pro potřeby odborných zdravotnických pracovníků, Ministerstva zdravotnictví ČR, zdravotních pojišťoven i pro mezinárodní vykazování údajů. Národní registr asistované reprodukce je součástí Národního zdravotnického informačního systému. Správcem registru je Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, zpracovatelem je Koordinační středisko pro rezortní zdravotnické informační systémy. Získané informace umožňují hodnocení léčebných postupů a jsou využívány pro řízení a zkvalitňování péče o neplodné páry a pro realizaci státní politiky v oblasti asistované reprodukce a léčby sterility. Do NRAR jsou hlášeny údaje o umělém oplodnění, konkrétně o všech cyklech in vitro fertilizace (IVF/ICSI) a příbuzných metodách - KET a kryokonzervaci oocytů. Nejsou sbírána data o inseminacích a o kryokonzervaci spermií (http://www.uzis.cz/registry/narodni-zdravotni-registry/nr-reprodukcniho-zdravi/nr-asistovane-reprodukce).
 
 

9.5 Klonování


 
Slovo „klon“ znamená „větev“ a pochází z řečtiny. Tento termín nejvíce proslavil díky genovým technologiím. Je znám z biologie, kde klon a klonování představuje nepohlavní rozmnožování. Klonování značí proces, při kterém dochází k vytváření shodných organismů. Přesněji řečeno, organismu, který je geneticky shodný s organismem dárce. Tento proces nám není až tak neznámy a každý z nás potkal osoby, aniž o tom věděl, a „klonování“ sehrálo podstatnou úlohu u zrodu. Příkladem jsou jednovaječná dvojčata, popř. vícerčata, která takto vznikla, samozřejmě přirozenou cestou Touto cestou nejsou spojovány žádné etické nebo morální problémy (ONDOK, 2005).
Klonování je technika, která se používá k vytvoření identických organismů a chápáno jako tvoření kopie již narozeného jedince. Umělého klonování vědci běžně užívají u rostlin, u živočichů se o něj pokoušejí už přes padesát let. ().
 
Argumenty pro klonování
- terapeutické klonování (využití kmenových buněk k náhradě poškozených orgánů
- zhoršující se lidský genom (lékařská věda zachraňuje, dědičné i jiné choroby přibývají, škodliviny v životním prostředí)
- právo na potomky (i u homosexuálních párů) – rostoucí sterilita, neplodná manželství (využití přebytečných embryí, možnost "výroby" spermií a vajíček z tkáňových buněk
- klonování "nevyrábí" identické potomky (vliv prostředí, těla matky, výchovy)
- časem stejně ke klonování dojde nebo bude probíhat pokoutně (legislativou se umožní odpovídající podmínky, bude kontrolovaná)
- neměli bychom bránit rozvoji poznání, co když nám jednou klonování přinese
- odpověď na nové otázky
 
Argumenty proti klonování
- možnost komerčního zneužití
- degenerované děti (tělesné, duševní postižení)
- právo na život preembrya, navíc se ke klonování nemůže vyjádřit
- nízká efektivita, nezdařilo se zatím ani u jednoho primáta
- průmyslově vyrábění jedinci potřebných vlastností
- z hlediska náboženského by si člověk neměl hrát na „Boha“, tím že bude sám tvořit nové jedince (může se vymknout kontrole) (http://www.did.deliberating.org/locales/documents/Lessons_PartnersCzech_Cloning.pdf)

9.5.1 Historie klonování

Historie klonování se píše od počátku 19. století. Nejdříve se začaly klonovat (roubovat) rostliny. Vědecky popsal principy klonování poprvé nositel Nobelovy ceny Hans Spemann v roce 1938. Na něj navázali Američané Robert Briggs a Thomas King, kteří v roce 1952 poprvé uplatnili metodu klonování přenosem buněčného jádra u živočichů. Na studie Briggse a Kinga navázal v polovině 60. let Angličan John Gurdon, který zkoušel klonovat žáby. Po dalších pokusech červenci 1996 se potom narodila Dolly, nejslavnější ovce světa: tehdy se zdařilo klonování z tělní buňky dospělého jedince. Její narození bylo oznámeno až 23. února 1997. Další živočichové následovali: tele (1997), myš (1998), kozy (1999), prasata (2000), muflon a kočka (2001), králíci a krysy (2002), mezek, kůň a srnec (2003), moucha (2004) či pes (2005), fretka (2006). Pokusy o klonování lidských embryí jsou ze světa hlášeny od konce 90. let minulého století. V žádném případě však nebyl pokus úspěšný. Valné shromáždění OSN nedávno členským státům doporučilo zakázat všechny formy klonování lidí, protože zatím nese velká rizika narození tělesně či duševně postiženého dítěte. Zákaz klonování lidí je i u nás. Česko respektuje evropskou bioetickou úmluvu, která klonování lidských bytostí zakazuje (www.did.deliberating.org/locales/.../Lessons_PartnersCzech_Cloning.pdf).
 
 

9.5.2 Terapeutické klonování

Terapeutické klonování se poněkud liší. Využívá schopnosti embryonálních kmenových buněk regenerovat orgány či tkáně. Je strategií buněčné terapie, která používá kmenové buňky k vytváření zdravých kopií buněk či tkání nemocného člověka. Původní genetický materiál kmenových buněk je nahrazen genetickým materiálem pacienta. Tak mohou výsledné modifikované kmenové buňky růst a být transplantovány, aby opravily poškozenou tkáň bez spuštění imunitní reakce. Při této strategii je vyjmuto jádro z vaječné buňky a nahrazeno jádrem buňky, která byla odebrána dospělému člověku (pacientovi). Modifikovaná kmenová buňka pak obsahuje genetický materiál pacienta. Buňka je stimulována k tomu, aby se množila a vytvořila embryo. Toto embryo není přeneseno do dělohy jako je tomu u reprodukčního klonování, ale slouží jako zdroj embryonálních kmenových buněk. Cílem je získat specializované buňky a tkáně, které jsou geneticky identické s pacientovými buňkami. Mezi potenciální lékařské aplikace patří léčba degenerativních onemocnění, jako je Parkinsonova choroba, mrtvice, poškození jater, diabetes, popáleniny a mnoho dalších. Klinické uplatnění terapeutického klonování je stále ještě daleko. Terapeutické klonování je předmětem vášnivých debat, protože během tohoto procesu vznikají a zanikají embrya, z čehož vyplývají etické problémy.

9.5.3 Reprodukční klonování

Při reprodukčním klonování jde o generaci jedinců s identickou genetickou informací. Jsou známy dva typy reprodukčního klonování. Jedna technika generuje klony z embryí, zatímco druhá spočívá v přenosu buněčného jádra z dospělé buňky. Generace klonů z embryonálních buněk byla úspěšně použita při klonování laboratorních myší, koz, ovcí, dobytka a dalších savců.
Nejznámější prací klonování přenosem jádra bylo vytvoření ovce Dolly v roce 1997. V tomto experimentu bylo odstraněno jádro vaječné buňky (oocytu) a nahrazeno jádrem somatické buňky z dospělé ovce (samice). Vajíčko nyní obsahovalo genetický materiál (DNA) dospělé buňky. Výsledný „oplodněný“ oocyt se vyvinul v embryo, které bylo implantováno do dělohy jiné dospělé ovce. Dělilo se jako normální embryo, a jehně, které se narodilo, bylo klonem, tj. genetickou kopií původní dospělé dárkyně. V současnosti je tato metoda spojena s příliš vysokou pravděpodobností výskytu závažných genetických defektů u klonu, a poměr úspěšných pokusů je u savců obvykle velmi nízký (http://www.biotrin.cz/czpages/inf051303g.htm).
 
Reprodukční klonování lidí je ve většině zemí zakázáno zákonem.

10 Etické aspekty první pomoci

10.1 Testovací otázky
 
Poskytnutí první pomoci má zejména etický rozměr. Právo upravuje problematiku neposkytnutí první pomoci, ale i řadu dalších aspektů, které se k poskytnutí první pomoci vztahují. V literatuře se dočteme o povinnosti poskytnout první pomoc. V zákoně ale tato povinnost vysloveně uvedená není. Poskytnout první pomoc je daná nepřímo, kde je uvedeno, že na základě zákonů trestajících její neposkytnutí.
 
První pomoc je definovaná jako soubor jednoduchých a účelných opatření, která při náhlém ohrožení nebo postižení zdraví či života cílevědomě a účinně omezují rozsah a důsledky ohrožení či postižení (www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013první pomoc pravo.pdf‎).
 
Neposkytnutí první pomoci řeší především zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to v ustanoveních § 150 a 151. Podle těchto ustanovení platí:
 
§ 150
Neposkytnutí pomoci
(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
 
§ 151
Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku
Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti.
 
Z těchto ustanovení trestního zákona vyplývá, že naprosto jiná situace je při neposkytnutí pomoci řidičem při dopravní nehodě a jiná ve všech ostatních případech. Řidič dopravního prostředku (tedy již nikoliv spolujezdec) má uloženu zvláštní povinnost poskytnout pomoc vždy (tj. při sebelehčím zranění), když se stane účastníkem dopravní nehody. Naproti tomu neposkytnutí pomoci ve všech ostatních situacích je trestným činem jen v případech, kdy je zraněná osoba v nebezpečí života nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění. Tedy neposkytnutí pomoci lehce zraněnému někde v parku není trestným činem ve smyslu ustanovení § 150 trestního zákona, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo pomoc neposkytl, je osoba se zdravotnickou způsobilostí.
 
Pokud jde o riziko ublížení na zdraví při poskytování první pomoci laikem, pak jednoznačně platí, že zachránce nemůže nést trestní (ale ani jinou) odpovědnost, pokud se mu neprokáže zavinění. Zavinění se (nejen) v trestním právu rozlišuje na úmysl a nedbalost. Úmyslné poškození zdraví neodbornou první pomocí se jistě zachránci neprokáže. Nedbalost jako další způsob zavinění může být buď vědomá, nebo nevědomá. Vědomá nedbalost znamená, že zachránce věděl, že zákrokem může způsobit zhoršení zdravotního stavu poškozeného, ale bez adekvátního důvodu spoléhal, že se tak nestane. Rovnou řekněme, že u laika se tento stupeň nedbalosti většinou neprokáže (na rozdíl od zdravotníka, který má mnohem hlubší znalosti v oboru). A konečně pokud jde o nevědomou nedbalost, ta je definována tak, že zachránce sice nevěděl, že může zákrokem způsobit zhoršení zdravotního stavu poškozeného, ale vědět měl a mohl. To opět u laika většinou nelze prokázat (nemá odborné znalosti zdravotníka).
 
Rozhodně tedy platí, že má každý (tedy i laik) povinnost poskytnout první pomoc v situaci, kdy je osoba v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, i když není jisté, zda neodborné poskytnutí pomoci nepovede k nějakému jinému (méně závažnému) poškození zdraví zachraňované osoby. Neposkytnutí pomoci osobě v nebezpečí smrti nebo jevící známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění je vždy trestným činem a nelze toto neposkytnutí odůvodnit obavou ze způsobení jiné újmy ( ).
 
Laická první pomoc má v mnoha případech nesmírný význam pro přežití pacienta, a to zejména tehdy, pokud je bezprostředně ohrožen na životě.
 
Profesionální záchranáři mají zajistit ošetření pacienta do patnácti minut po nahlášení případu na tísňovou linku. Prodleva do jejich příjezdu je však mnohdy vzhledem k závažnosti postižení příliš dlouhá a výrazně snižuje naději na úspěšnou záchranu života pacienta.
 
Toto riziko hrozí především při zástavě krevního oběhu, prudkém krvácení, závažných úrazech, ale i v jiných situacích.   
 
O přežití člověka pak často rozhodují první minuty. Systém záchranné služby není možné zajistit tak, aby posádka byla vždy u postiženého během těchto prvních minut. Právě v těchto případech je velkou nadějí kvalitní laická první pomoc, poskytnutá svědky události, kteří jsou přítomni na místě. Jedná se zpravidla o jednoduché a snadno zvládnutelné úkony (www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=561).
 
Faktory, které ovlivňují poskytování laické první pomoci
Při poskytování první pomoci narážíme na různé překážky, nejčastěji psychologického charakteru. Velká část laiků se v roli zachránců ocitá jen jednou za život. V těchto situacích pak mohou selhat i teoreticky proškolení zachránci. Jedná se o velmi stresující situace, při kterých si většina laiků neví jak si počínat (Hastík, 2003).
 
Efekt přihlížejícího
Většina z nás považuje sebe samého za milého, hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže a také předpokládáme podobné chování od svého okolí (http://psychologie.cz/efekt-prihlizejiciho/).
Efekt přihlížejícího (bystander effect) nazývaný též jako apatický svědek, je psychologický efekt, který ve své podstatě formuluje pravděpodobnost poskytnutí první pomoci s ohledem na počet svědků události. Se stoupajícím počtem svědků nějaké špatné události nebo nehody dle tohoto efektu klesá pravděpodobnost šance, že někdo z přihlížejících zasáhne. Šance na poskytnutí první pomoci se zvyšuje, pokud je svědků méně nebo jen jeden. Tento jev zkoumali američtí psychologové B. Latan a J. Darley se závěrem, že skupinová dynamika znatelně působí na naše chování a chování. Člověk, který je sám a je jediným svědkem nehody cítí vlastí zodpovědnost za druhého a jedná. Efekt přihlížejícího se naopak zmenšuje, pokud se v roli postiženého nachází náš známý nebo rodinný příslušník.
 
Nezvládnuté emoce
Strach, beznaděj, úzkost se mohou projevit při neschopnosti zvládání svých emocí. Je třeba počítat s tím, že při řešení kritické situace laik selže. Jedinci jsou schopni pomoci za přítomnosti zkušenější a emočně stabilnější osoby. Tuto barieru je možné překonat v souvislosti se zvyšováním teoretických znalostí a praktických dovedností a celkovou připraveností lidí (Hasík, 2003).
 
Pocit nedostatečnosti  
Pocit nedostatečnosti paradoxně převažuje u odpovědnějších jedinců. Obava ze špatně poskytnuté první pomoci, negativní důsledky a očekávání špatné reakce ze strany okolí nebo zdravotníků může vést k tomu, že svědek události selže. Tyto pocity lze překonat výchovou lidí ke správnému sebevědomí (Hasík, 2003).
 
Obava o vlastní život  
Člověk, který se bojí o svůj život, je přirozená reakce. Obava o své bezpečí by měla být přirozenou prioritou ne hrdinský čin.
Nepovažuji za mravné vést nepoučeného laika k tomu, aby za každou cenu bez osobních ochranných pomůcek zachraňoval předávkovaného toxikomana, když vím, že při tom riskuje možnost nákazy nevyléčitelným onemocněním.“ (Hasík, 2013, s. 11)
 
Prostředí
Na ovlivnění úrovně poskytnuté laické první pomoci se podílí řada faktorů. Záleží na místě nehody, terénu na počasí, denní či noční době na dostupnosti odborné pomoci atd. Stane-li se událost v místě s větším počtem lidí, je zřejmé, že laická první pomoc bude poskytnuta rychleji, než když se jedná o člověka, který se nachází sám na odlehlém místě.
 
Nedostatek znalostí a dovedností
Otázka první pomoci je i v dnešní době stále diskutovatelným tématem. Stále přibývají různorodé sportovní úrazy, zvyšuje se počet dopravních nehod, počty civilizačních chorob. Proto také roste potřeba, aby veřejnost měla dostatek informací, které se týkají poskytování první pomoci. Výzkumy ukazují, že úroveň poskytování první pomoci je nízká. Důvodem může být lhostejnost, špatná osvěta, ale i nezájem.   Lidé se domnívají, že ve svém životě nebudou zřejmě znalosti nikdy potřebovat. Skutečnost je však jiná. Nikdy nevíme, kdy získané znalosti a zkušenosti budeme nuceni použít. Úroveň našich znalostí a dovedností může ovlivnit, zda postižený přežije či nikoliv.
 
Odpovědnost za chybné poskytnutí první pomoci
Obava z „právních problémů“ po poskytnutí první pomoci není – při dodržení zásady „rozumné přiměřenosti“ – v žádném případě na místě. Čím vážnější je stav, tím více si můžeme – a vlastně i musíme – dovolit. Pokud se zjevně pokoušíme zachránit život, není co ztratit a rozhodně nám to nikdo nemůže (právně ani morálně) vyčítat. Problémy by snad mohly hrozit pouze v případě poskytování „první pomoci“ násilím nebo proti vůli postiženého. Jinými slovy - o co aktivněji bychom měli zasáhnout tehdy, pokud je postižený zjevně ohrožený na životě (silně krvácí, nedýchá, je v bezvědomí apod.), o to více „zpátky“ je dobře držet se v situaci, kdy nic z toho zjevně nehrozí a postižený jasně deklaruje, že si naši pomoc nepřeje.
 
Aby mohla vzniknout trestní odpovědnost, vždy platí, že ten, kdo by měl být odpovědný, musí svým jednáním jednak naplnit skutkovou podstatu trestného činu, a jednak navíc následek zavinit, tj. úmyslně (nebo i neúmyslně, ale i z laického pohledu zjevně škodlivě) jednat tak, že právě proto k následku došlo. I neúmyslný čin vyžaduje, aby viník buď věděl, že může následek způsobit, ale nedbal toho, anebo sice nevěděl, ale vědět měl a mohl (o úmyslu ublížit zde neuvažujeme).
 
Zachránci tedy sice nelze zaručit úplnou beztrestnost v případě, že se při poskytování první pomoci dopustí chyby, tato chyba by ale musela být jasně poškozující a navíc i laikovi zřejmá. Autorovi není znám žádný případ, kdy by k podobnému odsouzení u nás došlo a v zásadě se dá říci, že pokud na jedné straně nezůstaneme lhostejní, a na druhé straně postupujeme s dobrou vůlí a „s rozumem“, je velmi obtížné představit si jakýkoliv druh právní odpovědnosti v souvislosti s poskytnutím první pomoci.
 
Odmítnutí pomoci ze strany postiženého
V praxi se někdy setkáme se situací, kdy my sami máme pocit, že by bylo namístě poskytnout první pomoc, ale postižený naši pomoc nepřeje. Pokud není ohrožení skutečně bezprostřední a zřejmé (např. velké tepenné krvácení), první pomoc nelze poskytovat proti jasně projevené vůli poškozeného. Pokud zraněný (nemocný) svoji vůli nebýt ošetřen jasně a srozumitelně deklaruje, nemůže být takové jednání trestným činem (chrání nás §31 trestního zákona – svolení poškozeného).
 
Obecná prevenční povinnost
Zákon sice na jednu stranu přirozeně nevyjmenovává (nezakazuje) všechny druhy rizikového jednání, ale na druhé straně stanoví (§ 415 občanského zákoníku) tzv. obecnou prevenční povinnost. Ta ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. To znamená, že každý je povinen zachovávat takovou míru opatrnosti, kterou po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a která – objektivně posuzováno – je způsobilá zabránit vzniku škody, nebo alespoň co nejvíce omezit riziko jejího vzniku.
Právě z toho vyplývá, že bychom měli i při poskytování první pomoci postupovat s rozmyslem a s přiměřenou aktivitou tak, abychom svým počínáním nezpůsobili „víc škody, než užitku“, vyvarovali se zbrklých „hrdinských“ činů apod.
 
Kdy lze při poskytování pomoci překročit zákon?
Při poskytování první pomoci se můžeme dostat do situace, kdy je nutné postupovat ne zcela v souladu se zákony či předpisy, případně může při poskytnutí pomoci vzniknout škoda na majetku. Zákon na tyto situace pamatuje institutem tzv. „krajní nouze“ (§28 trestního zákona). V zásadě platí, že pokud někdo odvrací hrozící nebezpečí a způsobí při tom škodu (případně poruší zákony či jiné předpisy) v míře, která není nepřiměřená možnému ohrožení, trestní ani jiná odpovědnost nevzniká. Zachránce má dokonce naopak nárok na náhradu škody, která při poskytování pomoci vznikla jemu samotnému. V praxi první pomoci to tedy znamená, že pokud je pro poskytnutí první pomoci vážně zraněnému nutné např. rozstřihnout část oděvu, rozbít okénko auta, vykopnout dveře kanceláře, kde je uložené AED apod., zachránce za tuto škodu neodpovídá. Pokud např. pro transport postiženého do nemocnice použije vlastní automobil, protože záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu k dispozici nebo je vytížená jinými pacienty, má právo i na náhradu nákladů, které takto vzniknou (provozní náklady, vyčištění auta apod.). Jiná věc samozřejmě je, zda v praxi zachránce takové náklady uplatní.
 
Závažnost hrozícího následku ovšem musí být zjevně vyšší, než způsobená škoda. Nelze tedy takto obhájit například porušování dopravních předpisů během jízdy do nemocnice s nemocným, který má „odřené koleno“, trpí průjmovým onemocněním, teplotou, má klíště apod. Naproti tomu, pokud má soused zjevné příznaky infarktu a záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu v daném okamžiku k dispozici (nebo třeba nemáme po ruce funkční telefon), nebude jízda do nemocnice pod vlivem alkoholu trestným činem ( ).
 
Literatura:
BYDŽOVSKÝ, J. První pomoc. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0680-6.
ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. In: Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 11, s. 386.
ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. In Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 11, s. 386.
DVORSKÁ, L., CICHÁ, M. Znalosti a dovednosti v první pomoci. In: Sestra, 2007, 17(4), 27-28 ISSN 1210-0404.
HASÍK, J. Nebojte se první pomoci [online]. Brno: MAAGS, 2003. Dostupný z: http://www.zzsol.cz/soubory/prvniPomoc.pdf
První pomoc a právo - Zachrannasluzba.cz. [online]. Dostupný z:
http://www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013_prvni_pomoc_pravo.pdf.
 
 

11 Etické problémy experimentální medicíny


 
Hlavním úkolem vědy je rozvoj lidského poznání. Každá vědecká disciplína má svůj předmět výzkumu, své přístupy a pracovní metody. V ošetřovatelském výzkumu je hlavním cílem zlepšit zdravotnickou péči. Výzkum má nejen svoji intelektuální, organizační a technickou stránku, ale je potřeba zvážit správné techniky. Badatel je povinen zvažovat i rizika a důsledky. Pracovník ve výzkumu by měl zachovat etické zásady výzkumu. Současný vývoj ukazuje, že je velmi obtížné ve výzkumu vymezit pevné hranice. Výzkum v ošetřovatelství má specifika jako v jiných oborech lidské činnosti.
 
Ve výzkumu rozlišujeme tři oblasti, které se dotýkají etiky:
1.  Etika shromažďování dat a jejich analýzy
2.  Etika odpovědnosti vůči společnosti
3.  Etika nakládání s účastníky výzkumu
  
Práce s daty
Pravda o zkoumané skutečnosti, tj. objektivní poznání je prioritou výzkumu. Standardem vědecké práce je požadavek poctivosti na vědce při sběru dat a při jejich vyhodnocení. Vědec by měl být schopen uznat svou chybu a být tolerantní k názorům druhých. Badatel je při analýze dat povinen učinit vše, aby zpracovaná data nebyla znehodnocena aplikací nevhodných metod.
 
Etika odpovědnosti vůči společnosti
Etika badatele, která má vztah  ke společnosti se týká zneužití objevu nebo vědeckých poznatků.
 
Etika nakládání s účastníky výzkumu
Badatel je povinen s osobami, které se výzkumu účastní zacházet ohleduplně a neuškodit jim. Poškozením se rozumí nejen fyzická újma subjektu, ale i integrita sociální, kulturní, psychická.
 
Ve zdravotnickém výzkumu se může vyskytnout řada etických problémů, mezi které patří informovaný souhlas a anonymita a důvěrnost.
 
Informovaný souhlas
Souhlas musí být dán svobodně, bez nátlaku na účastníky výzkumu. Souhlas musí být písemný nebo ústní. Písemný souhlas by měl být požadován vždy, pokud je součástí výzkumu vyšetření nebo intervence. Písemný souhlas je vhodné získat od pacientů před započetím rozhovoru. U všech forem výzkumu by měla být před žádostí o souhlas podána podrobná písemná informace, která by měla obsahovat: cíl výzkumu, použité metody, ujištění o důvěrnosti, informace o financování prohlášení o možnosti odstoupení v případě dotazníkové studie je zaslán vysvětlující dopis.
 
Anonymita a důvěrnost
Většinou nelze zcela dosáhnout. Výjimkou jsou korespondenční studie, kde jsou vyplněné dotazníky označeny pouze číselným kódem, což zaručuje soukromí. Mohou vznikat obavy, aby poskytnuté informace nebyly zneužity (IVANOVÁ, TUCKEROVÁ, 1998).
 
Ošetřovatelský výzkum
Cílem ošetřovatelského výzkumu je zlepšit zdravotnickou péči s ohledem na pojetí ošetřovatelství. Pacient je chápán jako celistvá osobnost s fyziologickými, sociálními, kulturními i ekonomickými složkami.
Výzkum v ošetřovatelství je součástí výzkumu ve zdravotnictví. Vytváří nové poznatky, které přímo nebo nepřímo ovlivňují ošetřovatelskou praxi. Umožňuje poskytovat vysoce kvalitní ošetřovatelskou péči založenou na důkazech. Probíhá ve výzkumných ústavech, na vysokých školách, v jiných vzdělávacích institucích, ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Výzkum se řídí platnými právními předpisy a mezinárodními etickými směrnicemi pro biomedicínský výzkum.
 
Výzkum v oblasti teorie ošetřovatelství se zabývá tvorbou systematických poznatků. Identifikuje nebo vysvětluje pravidelnosti, charakteristiky univerzálně pozorovatelné a vyjadřuje určité definované fenomény ošetřovatelství. Vznikají ošetřovatelské klasifikace, které slouží jako společný odborný jazyk ošetřovatelské profese. Tvorba ošetřovatelských klasifikací rozšiřuje vědecké základy ošetřovatelství o jejich identifikaci a určuje nové směry výzkumu:
- Výzkum z hlediska ošetřovatelské praxe navrhuje a ověřuje modely optimální ošetřovatelské péče. Provádět výzkum a používat jeho výsledky je jednou z podmínek rozvoje praxe založené na důkazech.
- V oblasti vzdělávání vytváří vzdělávací programy zaměřené na metodiku vědecko-výzkumné práce kompatibilní se směrnicemi Evropské unie a na tvorbu edukačních materiálů.
- Výzkum v oblasti řízení a managementu je zaměřen na nejrůznější pracovní postupy, a to zejména na hodnocení kvality péče, zátěž ošetřovatelského personálu, dělbu práce, vztahy mezi jednotlivými kategoriemi zdravotnických pracovníků, snaží se objektivizovat zdravotnické služby, sleduje jejich efektivnost.
- Ošetřovatelský výzkum je zaměřen na vytvoření vědomostí o lidských odpovědích na potenciální nebo skutečné problémy týkající se zdravotního stavu a na účinky ošetřovatelské činnosti na tyto reakce.
- Ošetřovatelský výzkum sestrám umožňuje zkoumat a hodnotit zavedené postupy. Zkoumat jejich efektivitu a hodnotu nových postupů.
- Výsledky výzkumu může ovlivňovat vzdělanost sester a délka jejich praxe.
- Ošetřovatelský výzkum je systematické kladení otázek systematická metoda dotazování.
- Mají li být výsledky výzkumu věrohodné a přínosné, musí být výzkum veden důkladně a logicky.
- Ošetřovatelský výzkum zahrnuje široké spektrum témat, mezi které patří např. vzdělávání sester, péče o zdraví, příčiny špatného stravování (KUTNOHORSKÁ, 2007).
 
Definice ošetřovatelského výzkumu dle WHO:
Ošetřovatelský výzkum se soustředí na vytváření znalostí o péči o lidi ve zdraví a v nemoci. Směřuje k pochopení základních genetických, fyziologických, sociálních a behaviorálních mechanismů a dopadů životního prostředí, které ovlivňují schopnosti jednotlivců a rodin udržet nebo zlepšovat optimální funkce a minimalizovat negativní dopady nemocí. Ošetřovatelský výzkum klade důraz na vytváření znalostí o programech a systémech poskytujících ošetřovatelskou péči účinně a efektivně o profesi a jejím historickém vývoji, o etickém kodexu ošetřovatelské péče a o systémech, které účinně připravují sestry naplňovat současné a budoucí společenské úlohy profese (KUTNOHORSKÁ, 2007, s. 98).
 
Literatura:
IVANOVÁ, K., TUCKEROVÁ, V. a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: VUP, 1998. ISBN 978- 80-7067-836-4.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. 164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
KUTNOHORSKÁ, J. Výzkum v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2009. 176 s. ISBN 978-80-247-2413 - 4.
MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN  978-80-247-1024-2.
 
 

11.1 Mezinárodní etické směrnice

1.  Norimberský kodex
Prvním dokumentem o etice výzkumu byl Norimberský protokol v roce 1947. Týkal se soudního procesu s lékaři, kteří během druhé světové války prováděli pokusy na válečných zajatcích a ve věznicích bez jejich souhlasu. V roce 1966 přijalo valné shromáždění OSN Mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech, kde v článku č. 7 je uvedeno: ,,Nikdo nesmí být podroben mučení nebo krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zejména nesmí být nikdo podroben lékařským nebo vědeckým experimentům bez svého dobrovolného souhlasu.“
 
2.  Helsinská deklarace světově lékařské asociace - přijata na 18. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Helsinkách ve Finsku v červenci 1964 a novelizována na:
29. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Tokiu, Japonsko, v říjnu 1975
35. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Benátkách, Itálie, v říjnu 1983
41. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Hong Kongu, v září 1989
48. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Somerset Westu, JAR, v říjnu 1996
52. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Edinburgu, Skotsko, v říjnu 2000
 
1. Světová lékařská asociace vyhlašuje v Helsinské deklaraci etické principy, jimiž se mají řídit lékaři a jiné osoby při medicínském výzkumu prováděném na člověku. Medicínský výzkum na člověku zahrnuje také výzkum na identifikovatelných látkách lidského původu nebo identifikovatelných datech.
 
2. Povinností lékaře je podporovat a chránit lidské zdraví. Znalosti a svědomí lékaře jsou zasvěceny naplňování této povinnosti.
 
3. Ženevská deklarace Světové lékařské asociace zavazuje lékaře slovy: „Zdraví mého pacienta bude mým nejpřednějším zájmem,“ a v Mezinárodním kodexu lékařské etiky se prohlašuje: „Při poskytování zdravotní péče, která by mohla oslabit fyzický nebo duševní stav pacienta, bude lékař postupovat vždy pouze s ohledem na zájem tohoto pacienta“.
 
4. Pokrok v medicíně je možný díky výzkumu, jehož nezbytnou součástí je i výzkum prováděný na člověku.
 
5. Při provádění medicínského výzkumu na lidech je nezbytné upřednostňovat zájem a blaho pacienta, který se výzkumu účastní, před zájmy vědy a společnosti.
 
6. Základním účelem medicínského výzkumu prováděného na člověku je zlepšit preventivní, diagnostické a léčebné postupy a napomoci lepšímu pochopení původu a rozvoje nemocí. I ty nejlepší osvědčené preventivní, diagnostické a léčebné metody musí být neustále přehodnocovány vzhledem k jejich účinnosti, hospodárnosti, dostupnosti a kvalitě.
 
7. Při poskytování zdravotní péče a při lékařském výzkumu je většina preventivních, diagnostických a léčebných postupů spojena s rizikem a zátěží pro pacienta.
 
8. Medicínský výzkum podléhá etickým standardům, které směřují k posílení respektu ke všem lidským bytostem a které posilují ochranu jejich zdraví a práv. Některé skupiny osob jsou zranitelnější a potřebují proto zvláštní ochranu. Je nutno uznat zvláštní potřeby ekonomicky a zdravotně znevýhodněných skupin. Zvláštní pozornost vyžadují osoby, které nemohou sami za sebe dát ani odmítnout souhlas, dále osoby, které by mohly být donuceny dát souhlas pod nátlakem, a ti, kterým výzkum nepřináší osobní prospěch, a osoby, které se účastní výzkumu v kombinaci s poskytováním zdravotní péče.
 
9. Řešitelé výzkumného projektu musí znát podmínky, jejichž splnění pro výzkum na člověku vyžadují etické normy, zákonné normy a další právní předpisy, které platí v jejich vlastních státech, jakož i požadavky vycházející z mezinárodních dokumentů. Žádné národní etické normy, zákonné normy ani další právní předpisy by neměly omezit nebo vyloučit ochranu lidských bytostí, která je dána touto Deklarací.
 
Základní principy vztahující se na veškerý medicínský výzkum
10. Každý lékař je v rámci vědeckého výzkumu povinen chránit život, zdraví, soukromí a důstojnost každého jednotlivce, který je předmětem výzkumu.
 
11. Medicínský výzkum na člověku musí být prováděn v souladu s obecně uznávanými zásadami vědeckého výzkumu založenými na důkladné znalosti vědecké literatury, dalších relevantních pramenech informací a na řádně prováděných laboratorních pokusech, a tam, kde je to správné, na pokusech na zvířatech.
 
12. Výzkum, který by mohl mít negativní vliv na životní prostředí, musí být prováděn s náležitou opatrností, rovněž je nutno respektovat blaho pokusných zvířat.
 
13. Návrh a provádění každého výzkumného postupu, do něhož jsou zapojeny lidské bytosti, musí být jasně formulován ve výzkumném protokolu. Tento protokol by měl být předložen k posouzení, připomínkám a pokynům a tam, kde je to vhodné, ke schválení zvláště ustanovené etické komisi, která musí být nezávislá na řešiteli projektu, sponzorovi a na jakékoli další možnosti ovlivňování. Tato nezávislá komise musí být v souladu s právní úpravou státu, ve kterém se výzkumný projekt provádí. Tato komise je oprávněna sledovat průběh výzkumných projektů. Řešitel projektu je povinen komisi poskytovat informace nutné k monitorování, zejména informace o všech závažných nepříznivých skutečnostech. Řešitel projektu by měl předložit komisi k posouzení informace týkající se zdrojů financování projektu, institucionální příslušnosti řešitele a další možnosti střetu zájmů. Zprávy o výsledcích výzkumu, které nerespektují principy této Deklarace, by neměly být přijaty k publikaci.
 
14. Výzkumný protokol musí vždy obsahovat vyjádření ohledně posouzení etických hledisek a vyjádření, že je v souladu s principy této Deklarace.
 
15. Medicínský výzkum na člověku musí být prováděn pouze vědecky kvalifikovanými osobami a pod dohledem lékařů oprávněných k výkonu klinické praxe. Odpovědnost za osoby vždy spočívá na medicínsky kvalifikovaných osobách a nikdy na osobách, které jsou předmětem výzkumu, přestože tyto osoby poskytly souhlas.
 
16. Každému medicínskému výzkumnému projektu, do kterého jsou zapojeny lidské bytosti, musí předcházet pečlivé zhodnocení předpokládaných rizik a zátěže, jakož i očekávaného prospěchu pro pacienta nebo pro jiné osoby. To předem nevylučuje, aby do lékařského výzkumu byli zapojeni zdraví dobrovolníci. Návrh a výsledky těchto výzkumných studií musí být veřejně dostupné a prospěch osoby, která je subjektem výzkumu, musí vždy převážit zájem vědy a společnosti.
 
17. Lékaři by se měli zdržet účasti na medicínském výzkumu na člověku, pokud si nejsou jisti, že byla řádně zhodnocena případná rizika a že je lze uspokojivě zvládnout. Lékaři by měli ukončit každý výzkum, u nějž by se ukázalo, že rizika převažují nad potenciálními přínosy nebo pokud je podán nezvratný důkaz o pozitivních a přínosných výsledcích.
 
18. Medicínský výzkum na člověku by měl být prováděn pouze tehdy, jestliže význam cíle výzkumu převažuje nad riziky a zátěží spojenou s tímto výzkumem. To je důležité zejména v případě, když jsou do výzkumné studie zapojeni zdraví dobrovolníci.
 
19. Medicínský výzkum je oprávněný pouze tehdy, pokud existuje rozumná pravděpodobnost, že skupina populace, na které se výzkum provádí, bude mít prospěch z výsledků výzkumu.
 
20. Osoby účastnící se na výzkumu musí být zdraví dobrovolníci a informovaní účastníci výzkumného projektu.
 
21. Právo na ochranu nedotknutelnosti (integrity) osob účastnících se na výzkumu musí být vždy respektováno. Je potřeba učinit vše pro to, aby bylo respektováno soukromí pokusných osob, aby byla zachována důvěrnost informací o pacientech a dále pro to, aby byly minimalizovány negativní důsledky výzkumné studie na fyzickou a psychickou nedotknutelnost (integritu) a svébytnost (identitu) osob účastnících se na výzkumu.
 
22. Při jakémkoli výzkumu prováděném na člověku musí být každý potenciální účastník odpovídajícím způsobem informován o cílech, metodách, zdroji financování projektu, možných konfliktech zájmů, předpokládaných přínosech a potenciálním riziku studie, jakož i o možném nepohodlí (nepříjemných stránkách), které jsou s výzkumem spojeny. Pokusná osoba musí být informována o svém právu kdykoli odstoupit od své účasti ve výzkumném projektu a právu odvolat svůj souhlas s účastí na studii, aniž by to mělo pro ni neblahé následky. Až se lékař přesvědčí, že pacient porozuměl všem informacím, měl by získat jeho dobrovolný informovaný souhlas, pokud možno v písemné formě. Není-li získán písemný souhlas, musí být zdokumentován postup získání tohoto souhlasu.
 
23. Při získávání informovaného souhlasu pacienta k účasti na výzkumném projektu se musí lékař zvlášť pečlivě přesvědčit, zda pokusná osoba není vzhledem k lékaři v závislém postavení nebo zda souhlas nebyl získán pod nátlakem. V takovém případě musí informovaný souhlas pacienta získat lékař, který se výzkumu neúčastní a ke kterému nemá pokusná osoba žádný vztah.
 
24. V případě, že se jedná o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, která je z fyzických nebo psychických příčin neschopná udělit svůj souhlas, nebo v případě, že se jedná o osobu nezletilou, musí řešitel projektu získat souhlas od zákonného zástupce, určeného podle platných právních předpisů. Tyto skupiny osob by neměly být zapojeny do výzkumu, pokud by to nemělo pozitivní přínos pro jejich zdraví a pokud by takovýto výzkum mohl být prováděn na osobách způsobilých k právním úkonům.
 
25. Pokud se jedná o osobu nezpůsobilou k právním úkonům, jako je nezletilá osoba, která je schopna dát souhlas s rozhodnutím o zapojení do medicínského výzkumu, řešitel projektu je povinen získat její souhlas, vedle souhlasu zákonného zástupce.
 
26. Výzkum na osobách, o nichž nelze získat souhlas, ani souhlas jím pověřené osoby, nebo předběžný souhlas, může být proveden pouze za podmínky, že jejich fyzický či duševní stav, který brání získání jejich souhlasu, je neodlučitelně spojen se zkoumanou skupinou populace. V protokolu výzkumného projektu, který se předkládá k posouzení a schválení hodnotící komisi, by měly být uvedeny konkrétní důvody pro zapojení osob, jež jsou ve stavu, který jim znemožňuje poskytnout informovaný souhlas. V protokolu by mělo být uvedeno, že souhlas k setrvání ve výzkumném projektu bude od dotyčného nebo od jeho zákonného zástupce vyžádán jak to nejdříve bude možné.
 
27. Jak autoři, tak vydavatelé jsou povinni dodržovat etické normy. Při publikaci výsledků výzkumu jsou výzkumní pracovníci povinni dodržovat jejich správnost (přesnost). Publikovány nebo jinak zpřístupněny veřejnosti by měly být jak negativní tak pozitivní výsledky výzkumu. V publikaci by měly být deklarovány vedle zdrojů financování projektu, institucionální příslušnost řešitele, tak jakákoli možnost střetu zájmů. Zprávy o výsledcích výzkumu, které nerespektují principy této Deklarace, by se neměly přijímat pro publikování.
 
Další zásady pro medicínský výzkum spojený s poskytováním zdravotní péče  
28.  Lékař může spojit medicínský výzkum s poskytováním zdravotní péče jen do takové míry, do jaké je výzkum oprávněný vzhledem ke své potencionální profylaktické, diagnostické a terapeutické hodnotě. Pokud je medicínský výzkum spojen s poskytováním zdravotní péče, je nutno dodržovat dodatečné standardy ochrany pacientů zapojených do výzkumu.
 
29. Přínos, rizika, zátěž pro pacienta a účinnost nových metod by měly být porovnávány s nejlepšími současnými preventivními, diagnostickými či léčebnými metodami. To však nevylučuje použití placeba nebo neléčení ve výzkumných projektech tam, kde žádné ověřené preventivní, diagnostické či léčebné metody neexistují.
 
30. Na závěr každého výzkumného projektu musí každému pacientovi, který se na něm účastnil, být zaručena dostupnost nejlepších ověřených preventivních, diagnostických či léčebných metod, které byly výzkumem identifikovány.
 
31. Lékař by měl plně informovat pacienta, které aspekty zdravotní péče jsou spojeny s výzkumem. Pacientovo odmítnutí účastnit se na výzkumu nesmí za žádných okolností narušit vztah pacienta s lékařem.
 
32. Pokud při léčbě pacienta neexistují žádné osvědčené preventivní, diagnostické a léčebné metody nebo jsou neúčinné, musí lékař mít svobodu, po získání úplného informovaného souhlasu pacienta, použít neověřené nebo nové preventivní, diagnostické a léčebné postupy, pokud podle úsudku lékaře nabízejí naději na záchranu života, znovunabytí zdraví nebo mohou zmírnit utrpení pacienta. Pokud je to možné, měly by se tyto metody stát předmětem výzkumu, aby se ověřila jejich bezpečnost a účinnost. Vždy je nutno zaznamenat veškeré nové informace a to, co má být zveřejněno, poskytnout ke zveřejnění. Je nezbytné se řídit dalšími relevantními směrnicemi této Deklarace. (www.pacienti.cz/dcHelDe.htm ).
 
3.  Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
 
V roce 1991 Parlamentní shromáždění Rady Evropy vydalo doporučení k přípravě Konvence o bioetice, kde měla být vytýčena veškerá opatření nezbytná k ochraně důstojnosti člověka a základních práv jedince v souvislosti s aplikací biologie a medicíny řídící komise, která byla složená z odborníků, se scházela dvakrát ročně ve Štrasburku. Vypracovala etické minimum. Připravený text byl přijat k podpisu v Oviedu 4. dubna 1997. Naše země podepsala smlouvu 24. června 1998 s dodatkovým protokolem o zákazu klonování. Oba dokumenty ratifikovala a včlenila do Sbírky mezinárodních smluv.
 
Kapitola I - Obecná ustanovení
Článek 1 - Účel a předmět
Smluvní strany budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez rozdílu zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny.
Každá smluvní strana přijme do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy.
Článek 2 - Nadřazenost lidské bytosti
Zájmy a blaho lidské bytosti budou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.
Článek 3 - Rovná dostupnost zdravotní péče
Smluvní strany, majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné zdroje, učiní odpovídající opatření, aby v rámci své jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality.
Článek 4 - Profesní standardy
Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.
 
Kapitola II - Souhlas
Článek 5 - Obecné pravidlo
Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.
Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.
Článek 6 - Ochrana osob neschopných dát souhlas
1.  Podle článků 17 a 20 uvedených níže může být proveden zákrok na osobě, která není schopna dát souhlas, pouze pokud je to k jejímu přímému prospěchu.
2.  Jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomuto zmocněny zákonem. Názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti.
3.  Pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákrokem z důvodu duševního postižení, nemoci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či instituce pověřených ze zákona.
Dle možnosti se dotčená osoba zúčastní udělení zástupného souhlasu.
4.  Zákonný zástupce, příslušný orgán, osoba nebo instituce pověřené ze zákona podle výše uvedených odstavců 2 a 3 obdrží na základě stejných podmínek informace uvedené v článku 5.
5.  Zástupný souhlas podle výše uvedených odstavců 2 a 3 lze kdykoliv odvolat, je-li to v nejlepším zájmu dotčené osoby.
Článek 7 - Ochrana osob s duševní poruchou
V souladu s podmínkami stanovenými v zákonu na ochranu těchto osob včetně právní úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání, může být osoba s vážnou duševní poruchou podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví.
Článek 8 - Stav nouze vyžadující neodkladná řešení
Pokud v situacích nouze nelze získat příslušný souhlas, jakýkoliv nutný lékařský zákrok lze provést okamžitě, pokud je nezbytný pro prospěch zdraví dotyčné osoby.
Článek 9 - Dříve vyslovená přání
Bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání.
 
Kapitola III - Ochrana soukromí a právo na informace
Článek 10 - Ochrana soukromí a právo na informace
1.  Každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.
2.  Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat.
3.  Pokud je to v zájmu pacienta může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění práv podle odstavce 2.
 
Kapitola IV - Lidský genom
Článek 11 - Zákaz diskriminace
Jakákoliv forma diskriminace osoby z důvodu jejího genetického dědictví je zakázána.
Článek 12 - Prediktivní genetická vyšetření
Vyšetření, která předpovídají geneticky podmíněné nemoci, nebo která slouží k určení nositele genu způsobujícího nemoc, nebo k odhalení genetické predispozice nebo náchylnosti k nemoci, lze provést pouze pro zdravotní účely nebo pro vědecký výzkum spojený se zdravotními účely a v návaznosti na odpovídající genetické poradenství.
Článek 13 - Zásahy do lidského genomu
Zásah, směřující ke změně lidského genomu, lze provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků.
Článek 14 - Zákaz volby pohlaví
Použití postupů lékařsky asistované reprodukce nebude dovoleno za účelem volby budoucího pohlaví dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné nemoci vázané na pohlaví.
 
Kapitola V - Vědecký výzkum
Článek 15 - Obecné pravidlo
Vědecký výzkum v oblasti biologie a medicíny bude prováděn svobodně při respektování ustanovení této Úmluvy a v souladu s dalšími právními předpisy, které slouží ochraně lidské bytosti.
Článek 16 - Ochrana osob zapojených do vědeckého výzkumu
Vědecký výzkum na člověku lze provádět pouze tehdy, pokud jsou splněny všechny následující podmínky:
    i. k výzkumu na člověku neexistuje žádná alternativa srovnatelného účinku,
   ii. rizika výzkumu, kterým by mohla být vystavena dotyčná osoba, nejsou neúměrně vysoká vzhledem k možnému prospěchu z výzkumu,
  iii. výzkumný projekt byl schválen příslušným orgánem po nezávislém posouzení jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení jeho etické přijatelnosti,
  iv. osoby zapojené do výzkumu byly informovány o svých právech a zárukách, které zákon stanoví na jejich ochranu,
   v. nezbytný souhlas podle článku 5 byl dán výslovně, konkrétně a je zdokumentován. Takový souhlas lze kdykoliv svobodně odvolat.
Článek 17 - Ochrana osob neschopných dát souhlas k výzkumu
1.  U osoby neschopné dát souhlas podle článku 5 lze výzkum provádět pouze při splnění všech následujících podmínek:
    i. jsou splněny podmínky stanovené v článku 16, pododstavcích i až iv;
   ii. výsledky výzkumu mohou přinést skutečný a přímý prospěch pro zdraví dotyčné osoby;
 iii. výzkum srovnatelného účinku nelze provádět na žádných jednotlivcích schopných dát souhlas;
 iv. nezbytná potvrzení souhlasu podle článku 6 byla dána konkrétně a písemně a
   v. zúčastněná osoba s tím neprojevuje nesouhlas.
2.  Pokud výzkum nemůže představovat přímý prospěch pro zdraví dotčené osoby, lze takový výzkum povolit za podmínek uvedených v odstavci 1, pododstavcích i, iii, iv a v, pouze výjimečně, při splnění podmínek, stanovených zákonem na ochranu takové osoby, a při splnění následujících podmínek:
    i. cílem tohoto výzkumu je cestou podstatného zlepšení vědeckého poznání zdravotního stavu, nemoci či poruchy dotyčného získat výsledky, které mohou přinést prospěch dotyčné osobě nebo jiným osobám ve stejné věkové kategorii nebo postiženým stejnou nemocí nebo poruchou nebo osobám ve stejném zdravotním stavu;
   ii. tento výzkum představuje pouze minimální riziko a minimální zátěž pro dotčeného jednotlivce.
Článek 18 - Výzkum na embryích in vitro
1.  Pokud zákon umožňuje provádět výzkum na embryích in vitro, musí být zákonem zajištěna odpovídající ochrana embrya.
2.  Vytváření lidských embryí pro výzkumné účely je zakázáno.
 
Kapitola VI - Odběr orgánu a tkáně z žijících dárců pro účely transplantace
Článek 19 - Obecné pravidlo
1.  Odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici žádný vhodný orgán nebo tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku.
2.  Nezbytný souhlas dle článku 5 musí být vyjádřen výslovně a konkrétně buď písemnou formou, nebo před příslušným úředním orgánem.
Článek 20 - Ochrana osob neschopných dát souhlas s odebráním orgánu
1.  Odběr orgánu či tkáně nelze provést u osoby, která není schopna dát souhlas podle článku 5.
2.  Při splnění ochranných podmínek stanovených zákonem na ochranu těchto osob lze výjimečně povolit odběr obnovitelné tkáně od osoby, která není sama schopna dát souhlas, pokud jsou splněny následující podmínky:
    i. není k dispozici žádný kompatibilní dárce, který je schopný dát souhlas,
   ii. příjemcem je bratr nebo sestra dárce,
 iii. darování musí představovat možnost záchrany života příjemce,
 iv. souhlas podle odstavců 2 a 3 článku 6 byl dán konkrétně a písemně, v souladu se zákonem a se souhlasem příslušného orgánu,
   v. uvažovaný dárce s tím neprojevuje nesouhlas.
 
Kapitola VII - Zákaz finančního prospěchu a nakládání s částmi lidského těla
Článek 21 - Zákaz finančního prospěchu
Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.
Článek 22 - Nakládání s odebranou částí lidského těla
Je-li v průběhu zákroku odebrána jakákoliv část lidského těla, může se uchovat a použít pro účely jiné než ty, pro něž byla odebrána, pouze pokud byly splněny náležitosti v souvislosti s poučením a souhlasem.
 
Kapitola VIII - Porušení ustanovení Úmluvy
Článek 23 - Porušení práv nebo zásad
Smluvní strany zajistí bez zbytečného prodlení odpovídající právní ochranu tak, aby předešly nebo zamezily porušování práv a zásad stanovených touto Úmluvou.
Článek 24 - Náhrada za způsobenou újmu
Osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.
Článek 25 - Sankce
Smluvní strany zajistí odpovídající právní postih pro případy porušení ustanovení této Úmluvy.
 
Kapitola IX - Vztah této Úmluvy k ostatním právním úpravám
Článek 26 - Omezení výkonu práv
1.  Žádná omezení nelze uplatnit na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této Úmluvě, kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
2.  Omezení, uvedená v předchozím odstavci, se nesmí týkat článků 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20 a 21.
Článek 27 - Širší ochrana
Žádná z ustanovení této Úmluvy nelze vykládat jako omezující nebo jinak ovlivňující strany Úmluvy při možnosti poskytnout větší právní ochranu při aplikaci biologie a medicíny než je stanoveno v této Úmluvě.
 
Kapitola X - Veřejná diskuse
Článek 28 - Veřejná diskuse
Smluvní strany zajistí, aby řešení základních otázek, které vyvstávají s rozvojem biologie a medicíny, proběhlo po řádné veřejné diskusi zejména, co se týče jejich významných lékařských, společenských, ekonomických, etických a právních důsledků, a aby jejich případná aplikace byla předmětem odpovídající odborné diskuse.
 
Kapitola XI - Výklad a dodržování Úmluvy
Článek 29 - Výklad Úmluvy
Evropský soud pro lidská práva může bez přímého vztahu k jakémukoliv probíhajícímu soudnímu řízení vydat stanoviska k právním otázkám týkajícím se výkladu této Úmluvy, pokud o to požádají:
- vláda státu, který je stranou Úmluvy, poté, kdy vyrozuměla ostatní smluvní strany,
- Výbor, ustanovený podle článku 32, s členstvím omezeným pro zástupce smluvních stran, podle rozhodnutí, přijatého dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů.
Článek 30 - Zprávy o aplikaci Úmluvy
Po obdržení žádosti od generálního tajemníka Rady Evropy podá každá smluvní strana vysvětlení o způsobu, kterým její vnitrostátní zákon zajišťuje účinné provádění všech ustanovení (MUNZAROVÁ, 2005, s. 88-91).
 
Etické komise
Hlavním úkolem etických komisí je dodržování etických zásad, které mají za úkol jedinci zaručit, že nebude vystaven neoprávněnému riziku a s výzkumem bude dobrovolně souhlasit. Dojde - li k nedodržení principů, může se jedinec obrátit na etickou komisi vysoké školy, univerzity, nemocnice nebo Ministerstva zdravotnictví ČR. Etická komise je oprávněna požadovat záruky k ochraně práv pacientů (KUTNOHORSKÁ, 2009). Ve zdravotnických zařízeních etické komise hodnotí hlediska u nových diagnostických a terapeutických metod, které jsou v daném zařízení zaváděny. Vypracovávají stanoviska týkající se etických problémů v souvislosti s poskytováním zdravotnické péče, poskytují konzultační a poradenskou pomoc v otázkách lékařské etiky. Posuzují projekty v oblasti medicínského výzkumu.
Do roku 1989 u nás ani v zemích východního bloku etické komise nebyly. První etická komise vznikla počátkem roku 1990 z iniciativy MUDr. Zdeňka Modra.

12 Etické problémy alternativní medicíny


 
Medicína zaznamenává stále větší pokrok a progresívně se rozvíjí. Vynakládané úsilí však není vždy adekvátní k dosaženým výsledkům. Stále více a více se objevují nové vážné nemoci, proti kterým je lidstvo bezmocné. Značný rozvoj medicíny byl zaznamenán díky rozvoji chemie, přístrojové techniky a jiných, pro medicínu důležitých oborů. V dnešní přetechnizované době se medicína stále více zaměřuje na technické prostředky a metody pro prevenci i léčbu a stále více se odklání od přírodních zásad a od přírodních léků a postupů. Profesor Jayasurija , prezident Světové organizace alternativní medicíny v 90 letech řekl: „Dnešní lékař nastavěl mezi sebe a nemocného tolik aparátů, že přes ně na chudáka nevidí!“ Levis Thomas přirovnával zdravotnictví k továrně, která stále více a více používá dražší stroje, zaměstnává kvalifikovanější zaměstnance, ale přitom méně produkuje. Z celé situace vyplývá jediná správná cesta, a to návrat k nevyčerpatelným zdrojům z přírody. Z tohoto důvodu vznikla v roce 1962 Světová organizace alternativní medicíny.
 
Pojem alternativní znamená založený na možnostech výběru, volba mezi dvěma eventualitami nebo založený na netradiční možnosti.
 
Alternativní školu chápeme jako školu plnící své úkoly jiným způsobem než běžným.
 
Alternativní medicínu chápeme jako medicínu, která používá léčitelské metody nebo medicínu, která je založena na přírodním způsobu léčení jako doplněk tradiční vědecké medicíny (GOLDMANN, CICHÁ, 2004).
 
Jiná definice, poznamenaná postmoderní hypertolerancí, říká, že alternativní medicína je širokou oblastí léčebných prostředků, která zahrnuje všechny zdravotní systémy, modality, praktiky a jejich průvodní teorie a víry, jiné než ty, které jsou vlastní politicky dominujícímu systému zdravotní péče konkrétního společenství nebo kultury v daném historickém období (www.zdravi.e15.cz).
 
K alternativní medicíně se počítají všechny metody a prostředky přírodního původu a nepoužívají nefyziologické prostředky. Většina klasických metod alternativní medicíny má mnoha tisíciletý základ v orientálním lékařství předpokládá i osvojení orientálního myšlení. Každá z metod představuje určitý vědní obor a musí se dokonale ovládat.
 
Neplatí, kdo vystudoval současnou medicínu, automaticky ovládá i alternativní medicínu. Každá léčba musí být poskytována komplexně. V současné k alternativní medicíně řazena celá řada různých postupů a bohužel některé z nich jsou extrémní (JANČA, 1990). V současné době je popsáno přes 200 léčitelských metod. Jedná se o různé metody např. petrolej v kapkách, čínské masáže, bylinkářství, operace bez skalpelu, metoda vymývání střev atd. Zdraví i nemocní lidé tyto preparáty kupují a vynakládají za ně neuvěřitelné částky. U většiny alternativních metod je hlavním a jediným účinkem psychoterapeutické působení, sugestivní působení - placebo efekt. Z těchto metod má objektivně prokazatelné účinky akupunktura a fyzioterapie (GOLDMANN, CICHÁ, 2004).
 
Akupunktura je nejznámější z orientálních metod. Jde o jednu z nejstarších metod pro léčbu a prevenci Akupunktura je evropský název a vychází z latiny. Acus znamená jehlu a puncto píchání. Základem této metody je stará čínská medicína (JANČA, 1990).
 
Odhaduje se, že alternativními metodami lze léčit 30 % nemocných, u kterých se převážně jedná o funkční ráz potíží, především psychosomatických. Léčitelé se snaží léčit i ostatní vážně a dlouhodobě nemocné. V popředí zájmu léčitelů jsou proto, že je léčení dlouhodobé a skýtá záruku, že je nemocní vyhledají opakovaně (GOLDMANN,CICHÁ, 2004).
 
Stinná stránka alternativní medicíny
- Pravděpodobnost zanedbání choroby opožděným stanovením diagnózy
- Opožděné zahájení léčby
- Pochybnosti v důvěru vědecky podložené medicíny
 
Existuje však mnoho pochybných léčebných a vyšetřovacích metod, které jsou provozovány šarlatány bez jakéhokoliv lékařského vzdělání. Můžeme zmínit např. scientologii, naturopatii, psychickou „chirurgii filipínského typu Ž“, kineziologii (nejde o nauku o pohybech těla), aromaterapii, psychotronickou diagnostiku (často s pomocí kyvadla či proutku), reiki, feng-šuej, léčbu dotykem, kovy, drahokamy, pyramidovými tvary, keltskými a jinými magickými symboly, talismany nebo barvami.
 
Důvody, proč lidé vyhledávají léčbu pomoci alternativní medicíny
- Alternativní medicínu vyhledávají lidé s typickým onemocněním, které medicína dosud nedokáže uspokojivě léčit.
- Nespokojenost s „odlidštěnou“ medicínou (pacient je často vnímán jen jako „melanom“ nebo „apendicitida“, lékař si nenachází dostatek času pro jeho vyslechnutí - léčitel má na to přinejmenším více času), relativní láce některých metod AM, pocit nadstandardu, náboženské přesvědčení či životní filosofie vycházející z postmoderních či orientálních představ, špatná lidská zkušenost s některými lékaři, doporučení známých, vliv klamavé reklamy, nekritické přístupy sdělovacích prostředků apod.
- Specificky u nás se ještě může uplatňovat posttotalitní „efekt zakázaného ovoce“.
- U nemocných s infaustními diagnózami jde často o snahu využít každou léčebnou metodu přinášející sebenepatrnější naději na vyléčení.
- Lékař - může být motivován snahou o maximální pomoc pacientovi i za cenu zapření vlastního přesvědčení.
 
Literatura:
GOLDMANN, R., CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1.vyd. Olomouc: PF UP, 2004. ISBN 80-244-0907-0.
JANČA, J. Alternativní medicína. 1. vyd. Praha: Eminent, 1990. 270 s. ISBN 80-900302-1-1.

12.1 Etické aspekty

AM představuje velký etický problém, a to z několika důvodů:
- Lékař morálně vázaný promočním slibem by měl svému pacientovi pomáhat způsobem co nejúčinnějším, měl by se tedy vyhýbat metodám, jejichž účinnost je sporná, malá či nulová.
- Lékař, ač by AM s ohledem na předchozí větu využívat aktivně neměl, musí rozhodovat, zda pacientovi AM doporučí (nebo povolí) či nikoliv, pokud bude dotázán. U rizikových metod by mělo být jeho stanovisko jednoznačně záporné, avšak jindy může být i kladné.
- Kladný vztah lékaře k AM může vést ke ztrátě důvěry u pacientů, kteří tyto metody odmítají jako šarlatánské, případně může být záštitou pro laické léčitele, kteří se takto dočkávají jistého odborného „požehnání“ pro svou činnost.
- Pokud bude lékař informovat o podstatě některé z metod AM svého pacienta objektivně, pak tím pravděpodobně zruší její povětšinou jediný, tj. placebový účinek. Pokud bude informovat o dané metodě neúplně nebo věcně špatně, riskuje ztrátu dobré pověsti, pokud se pacient dopátrá pravdivých informací jinde.
Pravděpodobně jediným rozumným východiskem je odmítavý nebo velmi zdrženlivý vztah lékaře k AM, provázený snahou o maximální posílení dodatečného placebového účinku racionální terapie a případným vysvětlením důvodů, které jej k odmítání AM vedou. Klíčem je tedy posílení důvěry pacienta v metody, které mu nabízí medicína založená na důkazech, což je zřejmě úkol dalece přesahující konfrontaci s AM.
 
Z výše uvedeného též vyplývá, že lékař by měl být během svého studia o alternativní medicíně přiměřeně a věcně informován. V rovině obecné je tento požadavek akceptován, v praxi však zatím není na našich lékařských fakultách nikdo, kdo by byl schopen a ochoten se takové výuky systematicky ujmout (www.zdravi.e15.cz‎).
Vědecká medicína udělala v posledních letech obrovský pokrok v diagnostice i léčbě, ale stále jsou nemoci, které vyléčit neumí. Nemocní, kteří nenašli pomoc ve vědecké medicíně, hledají pomoc u léčitelů.
 
Hromadné sdělovací prostředky
Chválu a obdiv alternativní medicína nachází ve sdělovacích prostředcích.
Většina léčitelů je přesvědčena o svých mimořádných léčitelských schopnostech.
 
Sledované senzace mohou být dvojí:
- Zprávy o neúspěších klasické medicíny
- Zprávy o úspěchu alternativní medicíny.
 
Když někoho vyléčí lékař, je to považováno za samozřejmost. Vyléčení u léčitele je považováno za zázrak. Pokud léčitel neuspěje, nic se neděje. Médiím tato skutečnost nevadí. Jedná se o typicky ambivalentní etiku sdělovacích prostředků (GOLDMANN, CICHÁ, 2004).
V posledních letech se stále častěji objevují lékaři, kteří používají psychoterapii a celou řadu i jiných alternativních postupů kam patří např.: homeopatie, akupunktura, psychotronické a biotronické léčitelství, konzumace moči – urinoterapie atd.
 
Rozdíly mezi vědeckou medicínou a alternativní medicínou
Tab. Rozdíly mezi vědeckou a alternativní medicínou
Medicína vědecká
Medicína alternativní
Respektování přírodních zákonů
Dosud nepoznané nebo iracionální síly
Logika
Rozpor s logikou
Srozumitelnost
Tajuplnost, mystika, magie
Přesná terminologie
Vágní, nepřesné termíny
Objektivita, experiment
Subjektivita, spekulace
Reprodukovatelnost
Jedinečnost
Přesná diagnostika
Nemožnost diagnózy
Kauzální nebo symptomatická léčba
Celostní léčba
Specifická léčba
Panacea
Přesná dokumentace a evidence
Chybění záznamů
Kontinuální vývoj
Dogmata nebo originalita
Erudovaní lékaři
Laici, často jen technické vzdělání
Kolektivní spolupráce
Individuální přístup
Pravdivost a serióznost
Demagogie, reklama, podvody, lži
Zdroj:

13 Souhrnné testovací otázky