Etika
1.2 Lékařská etika
Lékařská etika se zabývá jednáním lékaře ve vztahu k nemocnému. V dnešní době se lékařství stalo rozsáhlou biomedicínskou vědou a mravní otázky se již zdaleka neomezují na hodnocení vztahů dvou osob, lékaře a nemocného. Neustále se rozšiřující oblast zahrnuje mnoha mravních problémů, které tradiční etiku přesahují.
Prosazuje se pojem bioetika (termín poprvé použit počátkem sedmdesátých let). Bioetika se zabývá všemi etickými problémy. Lze ji definovat jako systematické studium lidského jednání v oblasti biologických věd a v péči o zdraví. Je to tedy obor širší než lékařská etika, snažící se sjednotit i požadavky, které vycházejí z jiných oborů. K rozvoji oboru přispívají nové oblasti přinášející složité mravní problémy (Munzarová, 1995). Za základní součást lékařské etiky je považována deontologie (nauka o povinnostech), vycházející z filozofického směrovaného deontika, který se zabývá logickou strukturou normativních a imperativních forem myšlení, uplatňujících se v oblasti morálky, práva.
Lékařská etika se dostala po roce 1945 do centra pozornosti ze tří důvodů:
1. politických
2. medicínských
3. lidských
Politické důvody
Po skončení druhé světové války vyšlo v Norimberském procesu najevo zneužití medicíny pod vlivem fašistické ideologie. Otřesená lékařská veřejnost začala hledat cesty, které by v budoucnu ochránily lékaře a pacienty před neologizací zdravotní péče.
Medicínské důvody
Vědeckotechnická revoluce vedla k rozvoji diagnostických a terapeutických metod. Dříve byli smrtelné a nevyléčitelné choroby pomoci nových byli lékaři schopni léčit a vyléčit Lékařské etice se začalo dostávat více pozornosti zejména ve vyspělých státech, kde bylo dosaženo významného pokroku a kde lékaři rychle reflektovali negativní zkušenosti s technickou medicínou. V některých vyspělých zemích se v té době začíná etablovat lékařská etika, jako obora začíná se vyučovat s různou intenzitou. V roce 1954 vyšla v USA kniha Josepha F. Fletchera „Morálka a medicína,“ která se dotýká problémů eutanazie, sdělení pravdivých informací pacientovi, umělého oplodnění a sterilizace. Kniha se ale nesetkala s příznivým přijetím. Až další Fletcherova díla zejména pak kniha „Situační etika“, byla přijata se zájmem, Joseph F. Fletcher je dnes považován za zakladatele lékařské etiky v USA. Po druhé světové válce vzrostla úroveň vzdělanosti, a tím se změnil i vztah mezi lékařem a pacientem. Do té doby byl vztah vysoce autoritativní. Změna postoje autoritativního postoje lékaře v postoj partnerský se ukázala vzhledem k technickému pojetí moderní medicíny jako nutná. Výsledkem této změny měl být dialog mezi lékařem a pacientem. To ale znamená, že pacient snímá z lékaře dříve absolutní zodpovědnost za své zdraví, a podílí se na ni. Například v neodkladné péči zůstane jako jediný možný přístup právě autoritativní přístup. Uvedené důvody pro vznik lékařské etiky doplňuje fakt, který se váže k rozdílnému způsobu vzdělání lékařů dříve a dnes. Dříve byly nezbytnou součástí studia medicíny i filozofické disciplíny, a to zejména etika a politika. Od minulého století je filozofie ve výuce medicíny minimalizována a dochází k převaze vzdělání přírodních věd (Ivanová, Tuckerová, 1998).