Etika

2.1 Vývoj etického myšlení

Za zakladatele etiky jakožto vědy je považován Aristoteles, který navázal na celou řadu myslitelů (Hérakleitos). Rozdělil vědu na teoretickou (matematika, fyzika), praktickou (politika, etika) a tvořivou (poetika, rétorika). Základním rozlišením mezi teoretickou a praktickou vědou, resp. filosofii, je pravidelnost zkoumaných dějů. Zatímco teoretické vědy zkoumají to, co nemůže být jinak, tak praktické to, co může být jinak. Ctnost je pro Aristotela správná funkce předmětu, a byl propagátorem tzv. situační etiky.
Pro téměř celý středověk byla morálka zakotvena v Bibli. Filosofie byla ve služebném vztahu k náboženství (philosophia ancilla theologiae – filosofie služka teologie). Nenaslouchat autoritě Boha, popř. církvi jakožto jeho zastupitelské instituci bylo často spojeno s vynucenou smrtí. Antická etika byla především o učení o ctnosti. Vycházela z předpokladu, že mravní dokonalosti může docílit každý člověk.
Mravnost je souhrn ctností jednotlivce. V antické etice byla chápána jako subjektivně osobnostní fenomén.
 
Antické teorie jsou rozděleny do tří etap.
 
1. antická předsokratovská etika
2. antická etika antropologická (Sofisti, Platón, Aristoteles)
3. období hedónismu a Římské říše (epikureizmus, stoicizmus, skepticizmus)
 
Skutečné dějiny etiky začínají už s nástupem filozofie, tedy v době, kdy si člověk klade otázky o smyslu života, o problematice dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. Epikurejská etika je výhradně individualistická. Hlavní otázku, kterou si epikurejci kladou, je otázka, co je největší dobro, co představuje dobro a co je potřeba udělat, abychom se vyhnuli zlu.
 
Aristoteles patří mezi největší myslitele lidstva. Kladl důraz na rozum, uspořádaný společenský život. Aristoteles vychází z nejvyššího konkrétního dobra, které je uskutečnitelné v praxi a ne z dobra teoretického. Dobro znamená přátelství, bohatství a krásu, urozenost a moc.
 
Platónova etika byla zpočátku pod vlivem Sokrata. Některým myšlenkám, které učil, zůstal věrný po celý život. Teoretickým základem jeho učení je učení o idejích. Jeho etika vycházela z učení o duši a skládala se ze tří částí. Z části rozumové, vášnivé a smyslné. Spojením všech tří částí duše pod vedením rozumu je ctnost spravedlivosti. Platónova etika chápe mravní život jako směrovaní k nejvyšší ideji dobra a opírá se o čtyři ctnosti: ctnost moudrosti, ctnost statečnosti, ctnost umírněnosti a ctnost spravedlnosti. V praktickém životě požadoval Platón pro člověka štěstí, slast a blaženost.
 
Démokritos vyvozuje mravní ideje z lidské přirozenosti. Domnívá se, že předpoklady lidského štěstí lze nalézt v přátelství, lásce k lidem, střídmostí, moudrostí a obecné prospěšnosti (ANZENBACHER, 2001). Demokritos říká, že kdo chce žít, nesmí začít mnoho věcí najednou v osobním ani veřejném životě a cokoli koná, nesmí nic podstupovat nad svoje síly a přirozené schopnosti, ale měl by si dát pozor na to, že dostane-li se mu štěstí, aby byl schopen něčeho se vzdát a nebral na sebe více, než jeho síly stačí, protože rovnováha je bezpečnější než rozvaha.
 
Sokratova filozofie se zcela obrací k etice je vyloučena přírodní problematika a problematika politická je převedena do mravní roviny. Sokrates analyzuje mravní pojmy a snaží se o odhalení jádra, jak čelit skepsi a mravnímu relativismu sofistů. Tvrdí, že rozumovým uvažováními je možné zdůvodnit normu jednání, v níž je správně pochopené štěstí jednotlivce v souladu se zájmy celku (ANZENBACHER, 2001).
 
Sokrates je považován za zakladatele čtyř filozofických škol.
Kyrénská škola (Aristipos z Kyrene, 435–355 př. n. l.). Její stoupenci vyznávali především tělesné slasti. Smysl života neviděli ve štěstí, ale v jednotlivých okamžitých rozkoších. Slast má člověk ovládat a ne jí být ovládán. Smysl a cíl života vidí v příjemných dojmech. Jde o ryze egoistické pojetí etiky.
 
Cynická škola (Antishénés, 440–336 př. n. l.). Hlavní podmínkou této štěstí této školy je skromnost. Čím je člověk moudřejší, tím méně má potřeb. Nejsvobodnější je ten, kdo nic nežádá. Ctnost je jediné dobro. Blaženost spočívá v ctnosti, nikoliv ve slasti, její stoupenci pohrdali tělesnými rozkošemi, státem, rodinnými svazky i zákony. K cynikům patřil i Diogenes (Goldmann, Cichá, 2004).
 
 
Epikurejská škola (Epikuros, 342–271 př. n. l.).
Podle epikurejců je svět řízen absolutní náhodou. Vše je hmotné a pomíjející a proto není potřeba obávat se posmrtných hrůz, ale je potřeba zabývat se pozemskou blažeností, která spočívá ve slasti. Epikurejci ji vidí v radostech odpočinku a vylučují všechny bolesti a strasti. Zdraví a klid duše je hlavní podmínkou. Epikurejská etika ovlivnila anglické utilitaristy.
 
Stoická škola (Zenon z Kitie, 340–265, př. n. l.). Ctnost v životě hledali stoici v souladu se sebou samým a s přírodou. Dle stoiků je smyslem života sebezáchova. Život je ve shodě s rozumem a přírodou, je nejvyšší ctnost a cesta ke svobodě. Ctnost a moudrost spočívá v tom, aby se člověk nevzpíral zákonům přírody a světa. Bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, úspěch a neúspěch, svoboda otroctví, to vše je nepodstatné. Stoická etika připravila půdu morálce a etice křesťanské, někdy bývá označována jako misionářská filozofie. (Goldmann, Cichá, 2004).
 
Hlavními představiteli středověké etiky jsou Aurélius Augustina a Tomáš Akvinský. Aurélius zdůvodňuje božský charakter etiky. Vychází z přesvědčení, že slovo bůh má morální obsah a myšlenka dobra má božský status. Láska je dle něho hybnou silou člověka. Tomáš Akvinský usiloval o spojení Aristotelovi etiky s křesťanskými představami o bohu. Hlavními ctnostmi jsou rozvážnost, spravedlnost, umírněnost a odvaha.