Etika
2.2 Hippokratova přísaha
Hippokrates byl nazýván otcem západní medicíny. Jeho přičiněním se lékařství stalo samostatným oborem, který byl ve dřívějších dobách slučován s filozofií nebo s některými druhy magie. Hippokratovým přičiněním začalo být ve starověku chápáno jako skutečná profese. Položil základy klinického lékařství a shrnul nebo vylepšil všechny dříve používané praktiky a znalosti, o nichž pojednal v několika odborných pojednáních.
Součástí lékařské praxe Hippokrata a jeho následovníků byla teorie o existenci základních tělesných tekutin, které byly u zdravého člověka vždy v dokonalé rovnováze a objemu. Když se tyto tekutiny (černá žluč, bílá žluč, hlen a krev) dostaly v těle do nerovnováhy, postižený neodvratně onemocněl a vyléčit ho mohlo jen navrácení do původní harmonie. Logickým důsledkem je, že terapie v podání hippokratického lékařství směřovala právě k tomuto cíli. Nemocnému byly proto podávány takové pokrmy a přípravky, které měly snížit nebo naopak zvýšit zastoupení některé z tekutin (proti přemíře hlenu měly například zabírat citrusové plody).
Hippokratovská medicína byla celostním oborem. Pacient byl považován za nedílnou součást přírody, která sama má nepochybně velkou léčivou sílu. Proto se
jedním z hlavních požadavků této školy stala zásada „znát celou přírodu“, ale také poznat osobnost pacienta a jeho celkový temperament. Podstatou léčivých sil přírody a samotného pacientova těla. Hippokrates totiž věřil, že tělo samo o sobě má přirozenou schopnost přivést své čtyři základní tekutiny zpět do rovnováhy a tak se i zcela vyléčit. Obecně však byli lékaři Kójské školy ke svým pacientům vlídní a šetrní. Udržovali je v čistotě a sterilním prostředí, jejich rány se směly omývat pouze čistou vodou nebo vínem. Hojivé obklady a medikamenty byly obvykle podávány jen zřídka, důvodem byla zejména opatrnost a snaha zabránit špatné indikaci. Hippokrates a jeho následovníci uplatňovali pevnou fixaci kostí a uvolňování tlaku na zlomené místo například natahováním nebo uvazováním zraněné osoby v napřímené poloze. Výrazného pokroku dosáhli Hippokratovi stoupenci v ozařování a léčbě chorob konečníku, například hemeroidů. Ty navrhovali vysoušet žhaveným železem, což se v modernější podobě provádí i dnes. Hippokrates také zavedl používání jednoduchého rektálního „kukátka“ (předchůdce pozdějších endoskopů).
Asi nejvýznamnějším dílem zakladatele západní medicíny“ byl Corpus hippocraticum. Tento svazek asi 58 až 70 starověkých vědeckých lékařských textu je psán iónštinou. Není dosud vyřešeno, zda byl Hippokrates skutečně autorem tohoto díla, pravděpodobně jej sepsali až jeho následovníci. Historici se nicméně domnívají, že vzhledem k střídajícím se odlišným stylům psaného textu i šíří odborného záběru nemohl být autorem pouze jeden člověk (někteří jich dokonce odhadují až devatenáct). V současné době se mnozí přiklánějí k tomu, že přísaha nebyla napsána samotným Hippokratem, lékařem pocházejícím z řeckého ostrova Kos (460–370 př. Kr.), a dohadují se i o datu jejího vzniku. Někteří je kladou do šestého století před Kristem, jiní naopak až do začátku období křesťanského. Ať je tomu jakkoliv, první odkaz pochází z prvního století po Kristu (Scribonius Largus), což svědčí o tom, že dříve přísaha nevzbuzovala mnoho pozornosti. Nejuznávanější a nejcitovanější je názor Edelsteina, který se snaží dokázat, že pochází zhruba z konce 4. stol. př. Kr. a že jejím autorem musel být někdo, kdo byl stoupencem učení starověkého filozofa Pythagora (asi 580–500 př. Kr.).
Léčení je v přísaze zmíněno ve třech rovinách – dietetické, farmakologické a chirurgické, což opět odráží myšlení stoupenců tohoto filozofa. (Nepoužívání nože v případě kamenů v močovém měchýři ukazuje na oddělení lékařů jako stavu od ranhojičů a lazebníků, jimž příslušela tato práce.) Všechna uvedená doporučení byla velmi vzdálena běžným praktikám lékařství tehdejšího Řecka a zrcadlila názory malé, izolované skupiny, prosazující přísnější morálku pro lékaře, než je ta, která byla formulována v Platónově nebo Aristotelově etice. Tyto názory však převážily nad všemi ostatními a staly se základem lékařských slibů a kodexů období pozdějších.
Je sice pravda, že v prvních staletích lékaři zřejmě příliš neinklinovali k jejich přijímání, později však, v souvislosti se sblížením křesťanského a řeckého myšlení a v souladu se vzestupem křesťanství, doprovázeným novým idealismem, dochází k oživení těchto zásad. Nejjasnějším argumentem pro vazbu mezi křesťanskou lékařskou etikou a hippokratovskou tradicí je existence rukopisu, pocházejícího z 10.–11. století, křesťanské verze Hippokratovy přísahy nazvané: „Z přísahy dle Hippokrata, na niž může křesťan přísahat“. Slib pohanským bohům je nahrazen oslavou jednoho Boha a je zde vyjádřeno zdůraznění odpovědnosti ve smyslu křesťanského bratrství. Slib tajnosti je změněn ve vyučování kohokoliv, kdo chce být vyučen, a to bez jakýchkoliv výhrad. Zatímco u nás, navzdory vší již uvedené neznalosti, má většina lidí představu, že Hippokratova přísaha je čímsi posvátným a hodným následování, v etické literatuře, především angloamerické, se dnes objevují
hlasy kritizující některé aspekty přísahy i tradice z ní vycházející. Varují před přílišným konsekvencialismem (zaměření jen na následek – blaho nemocného, a ne na povinnosti), především však před paternalismem. „Chtěli by rozumní lidé, aby byli ovládáni hippokratovským principem, který říká, že jedinou a primární povinností lékaře je vždy dělat to, co on sám si myslí, že je v zájmu nemocného.“ (Munzarová, 2005)
„Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii a při všech bozích a bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností a podle svého úsudku tuto přísahu a smlouvu:
Budu považovat toho, který mne naučil tomuto umění, za rovnocenného svým rodičům a budu žít svůj život v partnerství s ním; bude-li mít potřebu peněz, rozdělím se s ním o svůj díl; budu se dívat na jeho potomky tak jak ona své bratry v mužské linii a budu je učit tomuto umění - budou-li si přát být tomuto učeni, a to bez odměny a bez smluvní listiny; podělím se o předpisy, ústní instrukce a o všechny ostatní vědomosti se svými syny a se syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří podepsali závazek a složili přísahu dle lékařského zákona, ale s nikým jiným.
Budu aplikovat dietetická opaření pro dobro nemocných podle svých schopností a podle svého úsudku; budu je chránit před poškozením a před křivdou.
Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek. V čistotě a posvátnosti budu střežit svůj život a své umění.
Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch těch, kteří se zabývají touto prací.
Navštívím-li kterýkoliv dům, přijdu pro blaho nemocného a budu prost jakékoliv záměrné nepravosti, veškeré zlomyslnosti a obzvláště sexuálních vztahů ať se ženami nebo s muži, ať se svobodnými nebo s otroky.
Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení, dokonce mimo léčení v pohledu na život lidí, to, co se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro sebe; vždyť bych se musel stydět o tom mluvit.
Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu radovat ze života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi na všechny časy, které přijdou; jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je opak toho všeho mým údělem.“
Všechny principy, které přísaha obsahuje, není možné na dnešní dobu aplikovat.
Řada principů má i co říct dnešním lékařům:
Úcta k učitelům
Bratrské vztahy mezi kolegy
Aplikace opatření podle schopností a možností a pro dobro nemocných
Ochrana nemocného před poškozením a křivdou
Neochvějné popření aktivní eutanazie a asistovaného suicida
Nepodání abortivních prostředků
Vyvarování se sexuálních vztahů s pacienty
Zachování důvěrnosti
Hippokratova přísaha má stále co říci současným a budoucím lékařům Po staletí formulovala chování lékaře a ovlivňovala jejich smyšlení. Byla přijata i v křesťanských společenstvích s tím, že se jako přísaha skládala do rukou jediného Boha. Základní myšlenky však zůstávaly stejné. Lidé si uvědomovali posvátný charakter a lékař, který ji dodržoval, byl v každé společnosti skutečně vážen. (Ivanová, Tuckerová, 1998).