Verejne_zdravotnictvi

Máte zapnutý náhled celé osnovy, zpět na běžné zobrazení.

Načítání a prohlížení osnovy může být v závislosti na množství obsahu pomalejší.

Verejne_zdravotnictvi
Verejne_zdravotnictvi

Veřejné zdravotnictví

 
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoretický a klade si za cíl poskytnout ucelený přehled o problematice veřejného zdravotnictví na mezinárodní úrovni a v České republice. Obsahem studijního podkladu je definice základních pojmů v oblasti veřejného zdravotnictví, historie vývoje a aktuální problematika tohoto medicínského oboru. Zdůrazněna je úloha WHO a EU při podpoře veřejného zdraví. Pozornost je věnována aktuálním problémům veřejného zdraví a veřejného zdravotnictví v rámci Evropské unie a v České republice. Zmíněny jsou stěžejní strategické dokumenty WHO a ČR pro oblast podpory veřejného zdraví jako jedné z priorit veřejného zdravotnictví, komunitní programy WHO podporující veřejné zdraví, které jsou dlouhodobě realizovány v ČR. Detailní pozornost je věnována demografickému vývoji a zdravotnímu stavu populace ČR a jeho dlouhodobým trendům jako hlavní oblasti zájmu veřejného zdravotnictví. Zmíněn je Národní zdravotnický informační systém, monitoring zdravotního stavu populace ČR a výsledky mezinárodních studií realizovaných v ČR věnovaných sledování zdravotního stavu obyvatelstva a jeho vybraných populačních skupin. Zdravotní stav populace je hodnocen zejména s ohledem na srovnání se zdravotním stavem  populací ostatních států EU. Pozornost je věnována výdajům na zdravotnictví v ČR a zdravotnickým službám. V neposlední řadě je zdůrazněna nezbytnost zvyšování zdravotní gramotnosti populace jako nedílné součásti péče o veřejné zdraví v rámci veřejného zdravotnictví.
 
 
Kapitoly:
 
2 Zdravotnické systémy péče o zdraví populace
Přejít
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
10
Text
6 Podpora veřejného zdraví v České republice
Přejít
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
9
Text
7 Zdravotní stav populace České republiky a Evropské unie (EU15)
Přejít
Kapitola obsahuje:
10
Obrázek
1
Odpovědník
20
Text
8 Výdaje na zdravotnictví
Přejít
Kapitola obsahuje:
3
Obrázek
1
Odpovědník
1
Text
9 Zdravotní gramotnost obyvatel České republiky
Přejít
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
1
Text
10 Monitoring zdravotního stavu populace a životního prostředí, sledování zdravotního stavu populace
Přejít
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
7
Text
11 Souhrnné testovací otázky
Přejít
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník

1 Historie oboru veřejné zdravotnictví

1 Veřejné zdravotnictví jako medicínský obor
 
 
 
Literatura:
HOLČÍK, Jan. Systém péče o zdraví a zdravotní gramotnost: k teoretickým základům cesty ke zdraví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 293 s. ISBN 978-807-3921-293.
HOLČÍK, Jan, Pavlína KÁŇOVÁ a Lukáš PRUDIL. Systém péče o zdraví a zdravotnictví: východiska, základní pojmy a perspektivy. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005. ISBN 80-701-3417-8.
 
 

1.1 Historie oboru veřejné zdravotnictví

1.1 Historie oboru veřejné zdravotnictví
 
 
V průběhu historie oboru (cca 250 let) existovaly různé paralelní názvy pro označení tohoto medicínského oboru, a to státní medicína, hygiena, sociální hygiena, hygiena a epidemiologie, preventivní zdravotnictví, sociální lékařství, sociální lékařství a organizace zdravotnictví, veřejné zdravotnictví, zdravotnický management.
 
Počátky vývoje veřejného zdravotnictví úzce souvisejí s počátky vývoje oboru epidemiologie, za jejíhož zakladatele je považován anglický lékař John Snow (1813-1858), především pro jeho práci na pátrání po zdroji infekce během epidemie cholery v Soho v roce 1854.
 
Veřejné zdravotnictví v Rakousku-Uhersku
Počátky veřejného zdravotnictví na našem území sahají do 18. století, kdy Marie Terezie zřídila státní zdravotní službu. Byly stanoveny základní předpisy týkající se sanitárních opatření a trvalo se na jejich dodržování, čímž byly položeny základy ucelenému zdravotnickému zákonodárství. Začal být kladen důraz na sociální podmíněnost nemocí, význam chudoby a na dostupnost zdravotní péče.
V roce 1859 byly živnostenským zákonem zřízeny nemocenské pokladny pro zaměstnance. K vytvoření zdravotního systému moderní doby v tehdejším Rakousku-Uhersku došlo zákonem z roku 1887 o veřejné zdravotní službě. Na jeho základě a v návaznosti na tzv. zdravotní policii vznikla i v českých zemích hierarchicky uspořádaná síť institucí v čele s úředními lékaři, která zabezpečovala, sledovala a kontrolovala stanovená hygienická, protiepidemická a preventivní opatření. V roce 1888 byl v Rakousku-Uhersku včetně českých zemí zaveden systém nemocenského – zdravotního pojištění navrženého Otto von Bismarckem. Tento výše vymezený systém pojištění, založený na principu solidarity, pak byl adoptován do právního řádu samostatného prvorepublikového Československa.
 
Veřejné zdravotnictví za první republiky (1918-1938)
Po vzniku Československa bylo nemocenské pojištění upraveno zákonem č. 221/1924 Sb. z. a n. (Sbírka zákonů a nařízení), který upravil pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.
V prvorepublikovém Československu žilo přibližně patnáct milionů obyvatel a nemocenského pojištění se účastnilo 3 500 000 osob a rodinných příslušníků, kteří byli
rovněž pojištěni z těchto zaměstnaneckých pojistek. Zhruba asi polovina veškerého obyvatelstva byla pojištěna. Základem zdravotní péče byl praktický lékař. Lékaři byli honorováni platbou za výkon, za případ onemocnění, platbou za hlavu a rok a paušálem. Síť zdravotnických zařízení tvořily soukromé ordinace, které zabezpečovaly ambulantní péči, léčebné ústavy s lůžkovou péčí, sociálně zdravotní zařízení a soukromé léčebné ústavy.
Prvorepublikový zdravotní systém tak byl založen na principu povinného zdravotního pojištění. Zdravotní pojištění se však týkalo pouze námezdně pracujících. V době první republiky existovalo asi tři sta zdravotních pojišťoven. Z pojištění byla hrazena základní zdravotní péče, kterou poskytovali praktičtí lékaři a veřejné nemocnice.
Pojištění se vztahovalo i na rodinné příslušníky pojištěnců. Prvorepubliková výše pojistného byla 6 % mzdy a o její úhradu se dělil zaměstnavatel se zaměstnancem každý půlkou. V nemocnicích byly stanoveny třídy. Pojištěnci a jejich rodinní příslušníci měli při základním pojištění nárok na bezplatné ambulantní a nemocniční ošetření ve III. třídě nemocnice. Státní zaměstnanci měli nárok na II. třídu, I. třída byla za příplatek.
Pro veřejné zdravotnictví za první Československé republiky bylo charakteristické kladení důrazu na problematiku hygieny a epidemiologie, docházelo k prolínání hygienicko epidemiologického přístupu se sociálně lékařským hlediskem. Vyčlenila se oblast sociální hygieny, řešeny byly otázky nemocenského a úrazového pojištění a posudková činnost. V roce 1925 byl založen Státní zdravotní ústav jako moderní instituce, která účinně přispívala boji s infekcemi a zavedla nové přístupy v oborech hygieny a sociálního lékařství. V tomto období byl kladen důraz na epidemiologii infekčních nemocí obecně, zdravotní stav populace a jeho determinanty, rozvoj zdravotnické statistiky a vznikly kromě epidemiologie i samostatné medicínské obory jako hygiena práce, hygiena výživy, hygiena obecná a komunální, hygiena dětí a mladistvých.
 
Veřejné zdravotnictví v letech 1948-1989
V letech 1945-1948 nedošlo v pojištění k žadným podstatným změnám. Až v roce 1948 bylo nemocenské a důchodové pojištění sjednoceno do jednoho povinného systému zákonem č. 99/1949 Sb., o národním pojištění. Jeho správu převzala Ústřední národní pojišťovna se systémem okresních národních pojišťoven. Ambulantní péče byla poskytována převážně lékaři se soukromou praxí. Kdo nebyl pojištěn, byl ošetřen a léčen za přímou úhradu. Lázně a zřídla byly znárodněny. Zestátněny byly nemocnice a léčebné ústavy, znárodněn byl zdravotnický průmysl i distribuce léčiv. V roce 1951 byla převzata koncepce zdravotnictví z SSSR – Semaškův model. Systém povinného zdravotního pojištění byl zrušen a zdravotní péče se ocitla plně v rukou státu.
Úhrady zdravotních služeb začaly byt financovány z daní prostřednictvím státního rozpočtu. Zdravotnické služby přešly pod Ministerstvo zdravotnictví.
Právní ovládnutí zdravotnictví socialistickým státem bylo dovršeno zákonem č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči. Finanční prostředky ze státního rozpočtu přidělovalo Ministerstvo zdravotnictví krajským a okresním národním výborům přísně účelovým způsobem. Zdravotní péče se stala pro občana „bezplatnou“, bez přímé úhrady a byla financována pouze z daní občanů prostřednictvím státního rozpočtu. Vznikly krajské ústavy národního zdraví (KÚNZ) a okresní ústavy národního zdraví (OÚNZ), které zabezpečovaly veškerou léčebně preventivní péči ambulantní, závodní a nemocniční.
Okresní ústav národního zdraví sdružoval okresní nemocnici s okresními zdravotnickými středisky, obvodní zdravotnická střediska, ženské poradny, dětské poradny, stanice záchranné služby, noční sanatoria a transfúzní stanice.
Okresní ústavy národního zdraví plánovaly, řídily a kontrolovaly jednotnou preventivní a léčebnou péči v daném správním obvodě (okrese).
Obdobou okresních ústavů národního zdraví na krajské úrovni byly krajské ústavy národního zdraví. Ty sdružovaly krajské nemocnice s krajskými zdravotnickými středisky a zpravidla i transfúzní stanice a stanice záchranné služby. Typická pro toto období byla všeobecná dostupnost zdravotní péče. Systém v hygienické službě byl stejný, existovaly okresní hygienické stanice a krajské hygienické stanice. Státní zdravotní ústav byl přejmenován na Institut hygieny a epidemiologie (IHE) a důraz byl kladen na infekční nemoci a jejich epidemiologii. V roce 1953 vznikla na Karlově univerzitě fakulta vychovávající budoucí odorníky v oblasti hygieny, epidemiologie a veřejného zdravotnictví, která byla nazvaná Lékařská fakulta hygienická.
S pádem socialistického režimu v roce 1989 skončila také centralizovaná organizace zdravotnických služeb sovětského typu. Nastartoval se tak proces porevoluční transformace českého zdravotnictví a české zdravotnictvi se začalo opět ubírat směrem k Bismarckovskému modelu.
 
Veřejné zdravotnictví po roce 1989
Po roce 1989 nové společenské poměry otevřely dveře vzniku širokého spektra zdravotnických zařízení s právní subjektivitou. V roce 1991 došlo k zrušení OÚNZ a KÚNZ a ke změně typu financování zdravotnictví. Zavedlo se všeobecné zdravotní pojištění Bismarkovského typu, které je povinné a založené na solidaritě. V rámci příprav na zavedení zdravotního pojištění byly přijaty dva zákony. Zákon č. 550/91 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a zákon č. 551/91 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně. Tyto zákony vytvořily právní rámec pro nový systém financování. Konkrétní výši pojistného řeší zákon č. 592/92 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Pojistné činí 13,5 % z vyměřovacího základu. U osob v zaměstnaneckém poměru pak zaměstnavatel platí 9 % a zaměstnanec 4,5 % ze mzdy na zdravotní pojištění.
Od prvorepublikové výše 6 % tak došlo k navýšení pojištění na více než dvojnásobek. Nebyla zachována proporcionalita výše odvodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nynější systém tak oproti prvorepublikovému bonifikuje zaměstnance.
Zdravotní pojišťovny provádějí veřejné zdravotní pojištění v souladu s platnými právními předpisy.
Zdravotní pojišťovny jsou veřejnoprávní instituce, jejichž činnost je upravena především zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně a zákonem č. 280/ 1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.
Zdravotní pojišťovny jsou neziskové organizace, veškeré uspořené prostředky se musí vracet zpět do systému zdravotní péče.
 
K 31.12.2013 existovalo v České republice 7 zdravotních pojišťoven, a to  
- Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky 111
- Vojenská zdravotní pojišťovna 201
- Česká průmyslová zdravotní pojišťovna 205
- Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví 207
- Zaměstnanecká pojišťovna Škoda 209
- Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra  České republiky 211
- Revírní bratrská pokladna zdravotní pojišťovna 213
 
Institut hygieny a epidemiologie byl opět přejmenován na Státní zdravotní ústav. Pro preventivní medicínu bylo zavedeno nové označení „Veřejné zdravotnictví“. Obor veřejné zdravotnictví (public health) existuje nejen v rámci EU, ale ve všech vyspělých státech světa. Skutečnost, že se podařilo ve vyspělých státech významně eliminovat výskyt infekčních onemocnění, způsobila, že se veřejné zdravotnictví začalo označovat jako tzv. „new public health“ a obor se začal orientovat zejména na problematiku a intervence v oblasti chronických neinfekčních (kardiovaskulárních, nádorových, metabolických) onemocnění, sledování zdravotního stavu populace, prevenci, výchovu ke zdravému životnímu stylu, podporu zdraví a na zdravotnický management. Od 80. let 20. století začala být stále větší pozornost věnována v oblasti veřejného zdravotnictví zejména sociálním determinantám zdraví a dlouhodobě dochází k dalšímu posunu od individuálních determinant zdraví k populačním determinantám (chudoba, vzdělanost apod.).
 
Determinanty zdraví lze definovat jako osobní, společenské a ekonomické faktory a faktory životního prostředí, které významně ovlivňují zdravotní stav jedince, skupiny lidí nebo celé společnosti. Významně tedy ovlivňují stav veřejného zdraví.
 
Mezi základní determinanty patří:
- faktory životního prostředí (ovzduší, kvalita vody a potravin, klimatické podmínky, záření, hluk, chemické látky, biologické infekční faktory)
- genetické faktory (vrozené vady, dispozice ke vzniku nemoci, úroveň intelektových schopností, rozdíly ve zdraví mužů a žen)
- životní styl (způsob života, životní úroveň, sociální faktory, nezaměstnanost, způsob práce, stres, úroveň vzdělání, způsob stravování, pohybová aktivita, abusus drog či alkoholu, kouření, postoj k vlastnímu zdraví a péče o něj)
- zdravotnické služby a jejich kvalita (rozvoj medicíny a lékařské techniky, zdravotní politika, dostupnost zdravotní péče, zdravotnický systém, úroveň zdravotnictví, organizace financování a řízení zdravotnictví)
 
Pokusíme-li se kvantifikovat vliv takto definovaných determinant, pak faktory životního prostředí ovlivňují zdraví z cca 15-20 %, genetické faktory z cca 10-15 %, skupina faktorů životního stylu celými 50 % a efektivita, kvalita a dostupnost zdravotní péče ovlivňuje zdravotní stav populace „jen“ cca z 10-15 %.
Význam, dynamika a validita jednotlivých determinant se v čase samozřejmě mění a také váha vlivu těchto čtyř základních skupin determinant zdraví je v různých společnostech odlišná. V chudých rozvojových zemích jsou stále nejčastější příčinou úmrtí infekční a parazitární choroby, zatímco v bohatých zemích převládá úmrtnost na kardiovaskulární a onkologická onemocnění.
V České republice došlo v devadesátých letech 20. století k prudkému rozvoji zdravotnictví, který se promítl do zlepšování ukazatelů zdravotního stavu české populace. Především došlo k poklesu mortality na kardiovaskulární onemocnění v důsledku farmakologické kontroly hypertenze, rozvoje kardiochirurgie a zavedení nových léčebných postupů a organizace péče o pacienty s infarktem myokardu.
 
V kontextu svého životního stylu dosahuje jedinec ve struktuře společnosti určité sociální pozice a třídy, které nazýváme dohromady socioekonomický status. Sociální pozice je výsledkem jeho postojů a znalostí a jejím ukazatelem je vzdělání a povolání; třída (sociální skupina) ve společnosti je dána výší materiálních prostředků a jejím ukazatelem je příjem. K socioekonomickému statusu se váže zdravotní gramotnost, tedy rozhodování ve prospěch zdraví - lidé s vyšším socioekonomickým statusem mají lepší zdraví.  Vznikají tak zdravotní nerovnosti mezi různými sociálními skupinami.
 
 

1.2 Výchozí principy českého a evropského veřejného zdravotnictví

1.2 Výchozí principy českého a evropského veřejného zdravotnictví
 
 
Výchozí principy českého a evropského veřejného zdravotnictví jsou odvozeny od převažujících hodnot, veřejného zájmu, mezinárodních lidských práv a ústavního práva v ČR a zásadních poznatků společenských a medicínských věd. 
 
V evropském i českém kontextu musí být zdravotnické systémy:
- vedeny hodnotami
veřejné zdravotnictví musí být vedeno zásadami lidské důstojnosti, spravedlnosti, solidarity a odborné etiky
- zaměřeny na zdraví
veřejné zdravotnictví musí mít jasně formulované cíle v přínosu pro zdraví, přičemž ochrana a podpora zdraví musí být prvním zájmem celé společnosti
- zaměřeny na lidi
veřejné zdravotnictví musí být obráceno k potřebám lidí a demokratickým způsobem musí vzít v úvahu jejich očekávání v oblasti zdraví a zdravotní péče, přičemž občané mají mít možnost ovlivnit zdravotnický systém a jeho činnost, avšak musejí přijmout svou odpovědnost za své vlastní zdraví
- zaměřeny na kvalitu
veřejné zdravotnictví musí usilovat o neustálé zlepšení kvality zdravotní péče a hospodárnost jejího poskytování a k tomuto cíli musí obsahovat jasně vyjádřenou strategii
- založeny na solidním financování
financování zdravotních systémů by mělo být zajištěno tak, aby byla trvale poskytována kvalitní péče všem občanům
- orientace na primární péči
zdravotní služby na všech úrovních musí ochraňovat a podporovat zdraví, zlepšovat kvalitu života, předcházet chorobám, léčit a rehabilitovat pacienty a poskytovat péči nevyléčitelně nemocným
 
Mezi základní principy veřejného zdravotnictví patří
- rovnost v právech a svobodách pacientů
- právo na ochranu zdraví
- právo na zdravotní péči
- dlouhodobě vyrovnané hospodaření zdravotnictví
- objem a struktura péče odvozené od hodnocení potřeb
- zdravotní politika založená na objektivních důkazech a hodnocení výsledků
- efektivní produkce zdravotní péče
 
Úlohou veřejného zdravotnictví je prevence neboli předcházení chorobám.
Prevence je souhrn opatření, metod a prostředků k upevnění zdraví, zabránění vzniku nemocí a prodloužení aktivního života.
Prevence celospolečenská (nespecifická) zahrnuje ekonomická, právní, sociální, výchovná a zdravotnická opatření zaměřená na utváření a ochranu zdravého životního a pracovního prostředí.
Prevence medicínská (specifická) se rozděluje na primární, sekundární, terciární a kvartérní prevenci.
Primární prevence spočívá v posilování zdraví a zabránění/oddálení vzniku nemocí zvyšováním zdravotního uvědomění obyvatelstva, aplikací výchovných metod a preventivní medicínskou intervencí (např. očkování). Primární prevence se zaměřuje na období života, kdy je člověk zdráv.
Sekundární prevence spočívá v časné diagnostice a léčbě (screeningové programy, dispenzarizace, preventivní prohlídky). Cílem je vyhledávání asymptomatických stádií nemocí, jejichž časné odhalení zvyšuje pravděpodobnost návratu nemocného k plnému zdraví a snižuje náklady v souvislosti s onemocněním (výdaje na zdravotní péči, výdaje za pracovní neschopnost aj.).
Terciární prevence zabraňuje nebo snižuje následky poruch zdraví (rehabilitace).
Kvartérní prevence spočívá v identifikování a předcházení důsledkům progredujících a nevyléčitelných chorob a poruch, jedná se o optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života.
 
Zdravotní péče poskytovaná v rámci veřejného zdravotnictví zahrnuje
- aktivity zaměřené na prevenci v oblasti zdravotnictví
- aktivity zaměřené na léčbu chorob
 
Členění zdravotní péče
- základní zdravotní péče
- specializovaná zdravotní péče
 
Zdravotní péče se dle typu zařízení a specializace zařízení, které ji poskytuje, člení na
- primární zdravotní péči   
- specializovanou sekundární zdravotní péči        
- superspecializovanou terciární péči
 
Obrázek 1 Potřeba zdravotní péče ve společnosti
 
Obrázek 2 Finanční nákladovost zdravotní péče 
 
Primární zdravotní péče
- je základní zdravotní péče prvního kontaktu
- je trvalá integrovaná osobní zdravotní péče poskytovaná lékaři, všeobecnými sestrami a dalšími zdravotnickými odborníky ambulantně případně v domácím prostředí
- se vyznačuje nejvyšším podílem frekvence ošetření a vyšetření
- je kontinuální, dlouhodobá, komplexní, otevírá přístup do specializované zdravotní péče
- vedle kurativní složky zahrnuje též prevenci, zdravotní výchovu, poradenství, domácí péči, ochranu zdraví apod.
 
Primární zdravotní péče zahrnuje
- péči praktických lékařů pro děti a dorost
- péči praktických lékařů pro dospělé
- základní gynekologickou péči
- základní stomatologickou péči
 
V léčebné péči je snaha o preferenci primární zdravotní péče, zejména péče ambulantní. Primární zdravotní péče je zajišťována praktickými lékaři pro dospělé a praktickými lékaři pro děti a dorost. Praktičtí lékaři pracují samostatně v individuální smlouvě se zdravotní pojišťovnou. Do primární zdravotní péče patří i postupně se rozvíjející ošetřovatelská péče, terénní zdravotně sociální služby, poloústavní i ústavní péče, praxe psychologů, rehabilitačních pracovníků. Ambulantní péče je zajišťována také odbornými lékaři různých oborů. Z ekonomických, etických a dalších důvodů je upřednostňována před péčí nemocniční, která je určena pro nevyhnutelné případy.
 
Sekundární (specializovaná) zdravotní péče
Sekundární (specializovaná) zdravotní péče je zdravotní péče poskytovaná jako specializovaná ambulantní péče nebo jako lůžková péče poskytovaná v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech.
Sekundární zdravotní péči poskytuje lékař, který přebírá pacienta do sekundární péče nebo poskytuje konziliární péči na vyžádání ošetřujícího lékaře.
 
Terciární (superspecializovaná) zdravotní péče
Terciární (superspecializovaná) zdravotní péče je péče poskytovaná ve vysoce specializovaných zdravotnických zařízeních vysoce specializovanými zdravotnickými pracovníky např. kardio či neurochirurgie. Je často poskytována v zařízeních uskutečňujících postgraduální či pregraduální odbornou výuku např. IKEM, výzkumné ústavy zřizované Ministerstvem zdravotnictví, fakultní nemocnice.
 
Zdravotní péče se dle místa poskytování služeb člení na ambulantní, lůžkovou a zdravotnickou záchrannou a pohotovostní službu.
 
Dispenzarizace neboli dispenzární péče
je účinná forma prevence, jedná se o aktivní vyhledávání osob nemocných, osob na zdraví ohrožených, jejich komplexní vyšetření, léčení a soustavné sledování jejich zdravotního stavu
 
Dispenzarizace se zaměřuje na 
- vybrané skupiny osob zdravých nebo na zdraví ohrožených (např. těhotné ženy, děti do 1. roku života, osoby pracující v rizikových provozech apod.) 
- vybrané skupiny osob nemocných (např. diabetici, hypertonici, onkologičtí pacienti, pacienti s TBC apod.)
 
Stát má koncepční, legislativní a kontrolní úlohu v oblasti veřejného zdravotnictví a garantuje poskytování potřebné zdravotní péče.
Státní zdravotní správa je zastoupena na úrovni krajů odbory zdravotnictví, které garantují státní zdravotní politiku na svém území a ovlivňují rozvoj zdravotnických služeb v regionu.
Obce odpovídají za zajištění státem garantované potřebné zdravotní péče na území, které spravují.
V systému zdravotní péče má důležité místo a vliv Lékařská komora a další profesní organizace, odborné společnosti, ale i Vládní výbor pro zdravotně postižené občany i nevládní organizace uplatňující se v dobročinné péči.  
 
 

1.3 Základní pojmy a odborná náplň oboru veřejné zdravotnictví

1.3 Základní pojmy a odborná náplň oboru veřejné zdravotnictví
 
 
Základní pojmy oboru veřejné zdravotnictví
Zdravotnictví je rezortní systém obsahující soustavu odborných zařízení, orgánů a institucí (spolu s lidmi, vybavením, poznatky a metodami), které byly vytvořeny s cílem poznávat a uspokojovat zdravotní potřeby i oprávněné požadavky lidí. Zdravotnictví je subsystémem široce pojímané péče o zdraví a představuje její odbornou, profesionálně vykonávanou a rezortně pojímanou část.
Cílem zdravotnictví je přispívat ke zlepšování zdraví lidí a zajistit dobrou funkci systému poskytujícího zdravotnické služby.
 
 
Péče o zdraví je široce pojatý souhrn zdravotnických, organizačních, ekonomických, výchovných a dalších prostředků, opatření a aktivit, jejichž smyslem je chránit, upevňovat, rozvíjet a navracet lidem zdraví. Těžiště péče o zdraví spočívá v rodinách, školách a na pracovištích.
Cílem péče o zdraví je umožnit všem, aby dosáhli pokud možno plného zdravotního potenciálu a zvýšila se celková úroveň zdraví populace, tedy
- přidat roky životu (snížit počet předčasných úmrtí - před 75. rokem života)
- přidat zdraví životu (snížit nemocnost - prodloužit tzv. zdravé roky života - HLY- Health Life Years)
- přidat léta životu (posilovat a rozvíjet zdraví)
- snížit rozdíly v úrovni zdraví mezi jednotlivými sociálními skupinami (snížit nerovnosti ve zdraví, např. v ČR mají muži se základním vzděláním střední délku života o 14 let kratší, než muži s VŠ vzděláním).
 
Veřejné zdraví je definováno jako zdravotní stav populace, případně jednotlivých populačních skupin.
 
Veřejná zdravotní politika je cílevědomá činnost státu a ostatních subjektů hospodářské a sociální politiky zaměřená na ochranu, podporu a obnovu zdraví. Zdravotní politika je vyjádřením zájmu státu a jeho občanů o zdraví pomocí politických prostředků. Cílem zdravotní politiky je zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva a náplní zdravotní politiky je ovlivňování determinant zdraví obyvatelstva. Na zdravotním stavu obyvatelstva se podílí komplex různě spolupůsobících determinant. V důsledku přírodních, společenských a ekonomických vlivů, jejichž povaha, intenzita a dynamika se neustále mění, se mění i charakter a projevy determinant zdraví. Zdravotní politika musí aktuálně reagovat na tyto změny a musí nalézt způsoby, jak intervencemi ovlivnit působení těchto determinant na zdravotní stav obyvatelstva.
Zdravotní stav je charakterizován popisem a výsledky měření úrovně zdraví jednotlivce i určité populace v čase, umožňuje srovnání s jinou populací nebo se stanoveným standardem obvykle vyjádřeným nějakým ukazatelem zdraví.
Zdravotní potenciál je nejvyšší stupeň zdraví, kterého může jedinec dosáhnout.
Kvalita života je individuální vnímání svého životního postavení.
 
Odborná náplň oboru veřejné zdravotnictví
Veřejné zdravotnictví je interdisciplinární obor zabývající se zdravotním stavem populačních skupin nebo celé populace. Multidisciplinární medicínský obor veřejné zdravotnictví využívá a integruje poznatky různých vědních disciplín. Jeho základ tvoří řada medicínských a společenskovědních oborů (demografie, statistika, hygiena a epidemiologie, organizace a řízení zdravotnictví, sociální lékařství, ochrana zdraví, podpora zdraví, sociologie, psychologie, ekonomie, medicínské právo a řady dalších oborů). Veřejné zdravotnictví je částí zdravotnického systému, který v zájmu státu a v mezích určité zdravotní politiky realizuje vůči populaci opatření, která mají vést ke zlepšení zdravotního stavu. Veřejné zdravotnictví je tedy medicínským oborem, který se systematicky zabývá problematikou zdraví celé populace i jejích vybraných populačních skupin a problematikou zdravotnictví.
Základním znakem, který obor veřejné zdravotnictví odlišuje od ostatních klinických medicínských oborů, je uplatňování populačních přístupů. V centru zájmu klinických medicínských oborů je pacient jako jednotlivec, rozpoznání příznaků jeho nemoci a léčba této nemoci. Oblastí zájmu veřejného zdravotnictví není pacient jako individualita, ale veřejné zdravotnictví se orientuje na vybrané populační skupiny. Podle určitých konkrétních znaků je možné zařadit pacienta do určité populační skupiny. Mezi tyto charakteristické znaky, podle kterých lze pacienta zařadit do určité populační skupiny, patří věk, pohlaví, vzdělání, sociální postavení, příslušnost k minoritám, rizikové faktory životního nebo pracovního prostředí, způsob života, tedy hlavně stravování, úroveň pohybové aktivity, abúzus drog, závislost na alkoholu, kouření apod.
Na rozdíl od různých medicínských oborů, které se zabývají zdravím jednotlivce, a objektem jejich zájmu je konkrétní pacient, řeší veřejné zdravotnictví problémy, které se týkají zdraví celé společnosti, zdraví vybraných populačních skupin nebo zdraví komunit.
Dominantním cílem a smyslem péče o zdraví je zdraví lidí (zdravotní stav populace), které je rovněž základním kritériem kvality systému péče o zdraví.
Řízení péče o zdraví je vysoce odborná aktivita spočívající jak na vědeckých, stále se doplňujících poznatcích, tak na praktických, soustavně hodnocených odborných zkušenostech.
Pro oblast veřejného zdravotnictví jsou typické intervence: skupinové, populační, epidemiologické, preventivní či organizační a jsou pro ně charakteristické zásahy do životního prostředí, sociálního prostředí, způsobu života apod.

2 Zdravotnické systémy péče o zdraví populace

2 Zdravotnické systémy péče o zdraví populace
 
 
 
Zdravotnické systémy v jednotlivých státech světa vykazují velkou rozmanitost. Proto je zdravotnictví v každé zemi unikátní. Cílem zdravotnických systémů je zlepšovat zdraví jednotlivců a celé populace každého státu. Zdraví populace jako celku (veřejné zdraví) je však zdravotnictvím ovlivněno relativně málo (do 15 %).
 
Literatura
Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky. [cit. 2013-02-15]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/legislativa/dokumenty/zdravotni-sluzby_6102_1786_11.html

2.1 Zdravotnické systémy ve světě

2.1.1 Zdravotnický systém založený na všeobecném zdravotním pojištění

2.1.1 Zdravotnický systém založený na všeobecném zdravotním pojištění
 
 
Zdravotnický systém založený na všeobecném zdravotním pojištění je založen na myšlence všeobecné dostupnosti zdravotní péče. Zdravotní péče je hrazena z veřejného (povinného) zdravotního pojištění. Platí princip solidarity, kdy každý občan přispívá do základního fondu zdravotní pojišťovny dle svých možností (obvykle určité procento z vyměřovacího základu) a zdravotní péči čerpá dle svých potřeb. V Evropě je pravidlem státní garance za zdravotní péči pro všechny obyvatele. Tomuto modelu se také říká historicky „bismarckovský“. Zdravotnický systém založený na veřejném (povinném) zdravotním pojištění byl uplatňován nejdříve v Německu, Francii, Rakousku, Holandsku, Belgii, Lucembursku, Švýcarsku a v 90. letech 20. století byl zaveden také v České republice, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku aj. Tento model je historicky nejstarším zdravotnickým systémem, vznikl koncem 19. století v Německu a jeho zakladatelem byl Otto von Bismarck. Zdravotní pojištění je součástí komplexního sociálního zabezpečení, které se stalo povinným (spolu s nemocenským, úrazovým a důchodovým pojištěním). Zaměstnavatelé a zaměstnanci mají povinnost platit sociální/zdravotní pojištění jako určité procento příjmu. Zdravotní pojišťovny jsou většinou veřejné a neziskové, někdy také soukromé a jejich počet je různý. Rozsah garantované péče je vesměs podobný, existují však určité rozdíly mezi jednotlivými státy. Platí princip solidarity.
 
Výhody bismarckovského modelu zdravotnictví
- všeobecná dostupnost zdravotní péče, rovný přístup
- jistota pojištěnce, že bude poskytnuta potřebná péče
- vysoká kvalita péče
- svobodný výběr a pluralita poskytovatelů zdravotní péče
- spokojenost pacientů
- výrazná decentralizace, významnou roli mají regionální orgány a poskytovatelé, méně pravomocí centrální vláda
- povinnost zdravotní pojišťovny občana pojistit, ať je jeho zdravotní stav jakýkoliv
 
Nevýhody bismarckovského modelu zdravotnictví
- vysoká cena péče (dlouhodobě v řadě zemí přesahuje 10 % HDP, přesto jsou však náklady na zdravotnictví nižší než v zemích s tržním zdravotnictvím, neboť např. v USA činí tyto náklady 17 % HDP)
- velké administrativní náklady (provoz pojišťoven, IT technologie, velký počet administrativního personálu)
- složitost vztahů pacient – poskytovatel zdravotní péče – pojišťovna
 
 

2.1.2 Tržní zdravotnictví

2.1.2 Tržní zdravotnictví
 
 
Ze státních programů je hrazena téměř polovina veškeré zdravotní péče.
Medicare
- důchodci, tělesně postižení
- významná spoluúčast v ambulantní péči, stejné podmínky ve všech státech USA
Medicaid
- základní péče pro chudé
- rozdíly mezi jednotlivými státy
Veterans Health care Administration
- pro vojáky, válečné veterány a jejich rodiny, vysoké státní úředníky
Indian Health Care
- pro původní americké obyvatele, Indiány a Eskymáky
- zdravotní péče je poskytována bezplatně
Neodkladná péče v ohrožení života není v tržním zdravotnictví bezplatná, musí být však vždy poskytnuta, a to bez ohledu na solventnost pacienta.
 
Soukromé zdravotní pojištění v USA
Zdravotní pojištění v USA je dobrovolné a nenárokové. Pojišťovna nemá povinnost žadatele pojistit resp. pojistit v plném rozsahu, v případě již existujících zdravotních problémů žadatele. Existuje ve dvou formách, a to jako zaměstnanecké nebo individuální zdravotní pojištění.
 
Zaměstnanecké zdravotní pojištění
- tato forma pojištění se týká 2/3 všech pojištěných v USA
- hrazeno zaměstnavateli, kteří v rámci svých sociálních programů dobrovolně hradí zdravotní pojištění svým zaměstnancům
- rozsah pojištění je různý
 
Individuální zdravotní pojištění
- tento typ pojištění se týká asi 5 % populace USA
- je přizpůsobeno míře individuálního rizika
- různý rozsah, často kryje pouze hospitalizaci
- zdravotní pojištění v plném rozsahu je velmi nákladné, mnoho lidí má sjednáno pouze částečné pojištění
 
Výhody tržního zdravotnictví
- vysoká kvalita péče za podmínky dostatečného rozsahu pojistky
- více peněz pro vědu a medicínský výzkum
- rychlé uplatňování nových technologií a výsledků výzkumu v praxi
- sledování kvality péče, tlak na její zvyšování
- vysoké příjmy lékařů
 
Nevýhody tržního zdravotnictví
- sociální nerovnost a nedostatečná dostupnost zdravotní péče
- nákladnost a vysoká cena
- poskytování nadbytečné péče lidem se sjednaným pojištěním
- závažná nemoc je vnímána jako ekonomické ohrožení jednotlivce i rodiny, je to nejčastější příčina osobních bankrotů
 
 

2.1.3 Národní zdravotní služba

2.1.3 Národní zdravotní služba
 
 
Národní zdravotní služba je zdravotnický systém, kdy je zdravotnictví financováno z daní, tj. prostřednictvím státního rozpočtu. Zdravotnictví je politicky determinováno – stát garantuje určitý balík služeb, vlastní většinu zdravotnických zařízení, zejména nemocnic. Jedná se o státní (centralizované) zdravotnictví. Mezi znaky patří hlavně dostupnost zdravotní péče a rovný přístup ke všem obyvatelům.
 
Modely národní zdravotnické služby
Podle existence (resp. neexistence) soukromého sektoru lze národní zdravotní službu rozdělit do dvou modelů:
Semaškův model
- neexistují soukromé zdravotní služby (dříve bývalý Sovětský svaz a bývalé země východního bloku, nyní Kuba)
Beveridgův model
Velká Británie, Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Švédsko, Norsko, Finsko,   
Dánsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie aj.
- soukromé zdravotní služby existují, mají však doplňkový charakter, obvykle tvoří 15–20 % zdravotní péče, jejich podíl však roste, navíc lze uzavřít soukromé zdravotní pojištění
- určitá míra spoluúčasti existuje (léky, zubní péče, hospitalizační a ambulantní poplatky)
 
Výhody
- garance dostupnosti veškeré potřebné zdravotní péče státem
- rovnost v přístupu k péči
- všeobecná dostupnost základních služeb
- úspornost, nižší celkové náklady
- menší administrativní zatížení lékařů
- důležitý prvek národní ekonomiky, stát poskytuje zaměstnání zdravotnickým pracovníkům
 
Nevýhody
- dlouhé čekací doby na ambulantní specializované služby a drahé výkony
- omezená svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení
- různá úroveň nemocnic z hlediska komfortu pacientů

2.2 Zdravotnický systém České republiky

2.2 Zdravotnický systém České republiky
 
 
 
Zdravotnický systém ČR je jeden z nejsolidárnějších zdravotnických systémů na světě.
 
Zdravotní péčí se rozumí soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem
- předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady
- udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu
- udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení
- pomoci při reprodukci a porodu
- posuzování zdravotního stavu
- preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky
 
Zdravotní péče je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
 
Systém veřejného zdravotního pojištění v ČR je založen na třech subjektech:
- pojištěnec (příjemce zdravotní péče)
- poskytovatel zdravotních služeb (je oprávněný poskytovat zdravotní služby)
- zdravotní pojišťovna (instituce, u které je pojištěnec pojištěn)
 
Na území ČR jsou poskytovány zdravotní služby převážně na základě povinného veřejného zdravotního pojištění. V případě zaměstnaneckého poměru odvádí zaměstnavatel na zdravotní pojištění 13,5 % z vyměřovacího základu, z toho 1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel. V některých případech je plátcem pojistného veřejného zdravotního pojištění stát (za nezaopatřené děti, důchodce, ženy na mateřské dovolené, osoby ve výkonu trestu, nezaměstnaní registrovaní na úřadech práce a další osoby).
Cizinec je účasten veřejného zdravotního pojištění, pokud má trvalý pobyt v ČR a nemá-li trvalý pobyt, pak je-li zaměstnancem zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem v ČR. Získá tím stejné nároky na poskytování zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění jako ostatní pojištěnci.
Veřejné zdravotní pojištění v rámci České republiky provádějí zdravotní pojišťovny.
 
 

2.2.1 Principy, které tvoří pilíře systému zdravotní péče v České republice

2.2.1 Principy, které tvoří pilíře systému zdravotní péče v České republice
 
 
- Solidarita.
Solidarity mezi zdravými a nemocnými bývá ve zdravotních systémech dosahováno oddělením čerpání zdravotní péče od jejího financování. Solidarita ekonomicky aktivních s ekonomicky neaktivními znamená, že každý pojištěnec platí výši pojistného jako určité procento ze svého příjmu bez ohledu na to, jakou zdravotní péči čerpá nebo bude čerpat.
- Vysoký podíl samosprávy.
- Vícezdrojové financování s převažujícím podílem veřejného zdravotního pojištění.
Zdravotní péče je financována z veřejného zdravotního pojištění, přímých plateb, státního rozpočtu a krajských rozpočtů.
- Stejná dostupnost poskytované zdravotní péče pro všechny pojištěnce.
Zdravotní systém se snaží o nastavení podmínek, v rámci kterých nebudou rozdíly v dostupnosti poskytované zdravotní péče.
- Povinné očkování proti infekčním nemocem.

Zdravotní péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění je
- zdravotní péče preventivní, dispenzární, diagnostická, léčebná, léčebně rehabilitační, lázeňská léčebně rehabilitační, posudková, ošetřovatelská, paliativní (péče o umírající, která má zajistit léčbu a péči adekvátní stavu, která je nezatíží a umožní jim žít kvalitně a důstojně až do konce života) a zdravotní péče o dárce krve, tkání a buněk nebo orgánů související s jejich odběrem, a to ve všech formách jejího poskytování podle zákona o zdravotních službách
- poskytování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely, zdravotnických prostředků a stomatologických výrobků
- přeprava pojištěnců a náhrada cestovních nákladů
- odběr krve a odběr tkání, buněk a orgánů určených k transplantaci a nezbytné nakládání s nimi (uchovávání, skladování, zpracování a vyšetření)
- přeprava žijícího dárce do místa odběru a z tohoto místa do místa poskytnutí zdravotní péče související s odběrem a z tohoto místa a náhrada cestovních nákladů
- přeprava zemřelého dárce do místa odběru a z tohoto místa a přeprava odebraných tkání, buněk a orgánů
- prohlídka zemřelého pojištěnce a pitva včetně přepravy
- pobyt průvodce pojištěnce ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče
- zdravotní péče související s těhotenstvím a porodem dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem
 
Hrazené zdravotní služby jsou poskytovány zdravotnickými pracovníky, popřípadě jinými odbornými pracovníky ve zdravotnictví, a to v rozsahu své odborné způsobilosti.
Hrazené zdravotní služby jsou poskytovány v zařízeních poskytovatelů zdravotních služeb a na základě smlouvy mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou pojištěnce jsou touto zdravotní pojišťovnou hrazeny.
Toto se netýká lékáren, neboť pojištěnec může využít kteréhokoliv zařízení lékárenské péče bez ohledu na existenci smluvního vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně pojištěnce, a recept si vyzvednout. Recept však musí většinou vystavit lékař, který je ve smluvním vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou pojištěnce.
Pouze ve výjimečných případech lze hrazené zdravotní služby poskytnout i na jiném místě nebo v zařízení, které nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou pojištěnce.
Existují výkony, na které si pojištěnci mohou přispět (tzv. NADSTANDARD). Jde o zdravotní výkony, léčivé přípravky, případně zdravotnické prostředky, které jsou poskytovány nad rámec stanovený zákonem.
 
Obecně například
- plastické operace z estetických důvodů na žádost pacienta
- vybrané stomatologické výkony
- akupunktura
- vydání potvrzení o zdravotním stavu, např. pro vydání řidičského průkazu
 
Pacient se finančně podílí určitou částí na úhradě některých léčivých přípravků. Ty jsou rozděleny do skupin, přičemž v každé skupině musí být nejméně jeden, který je zdravotní pojišťovnou zcela hrazen.
 
Po dobu hospitalizace nehradí pojištěnec náklady na léčivé přípravky a zdravotnické prostředky, neboť ty jsou hrazeny v plné výši zdravotní pojišťovnou.
 
 

2.2.2 Druhy zdravotní péče

2.2.2 Druhy zdravotní péče
 
 
Ambulantní péče
Ambulantní péče je zdravotní péčí, při níž není nutná hospitalizace nebo přijetí pacienta na lůžko do zdravotnického zařízení, které poskytuje jednodenní péči, a je poskytována lékaři primární péče nebo odbornými specialisty.
V případě onemocnění se pacient obrací zpravidla nejprve na lékaře primární péče, tj. praktické lékaře pro dospělé, praktické lékaře pro děti a dorost, zubní lékaře a gynekology, u kterého se musí nejprve zaregistrovat.
 
Lékař může odmítnout zaregistrovat pojištěnce:
- jestliže by jeho přijetí znamenalo pro lékaře takové pracovní zatížení, jež by mu znemožnilo kvalitní péči o tohoto pacienta či o jiné pacienty, které již ve své péči má
- pokud by vzdálenost místa pobytu pacienta neumožňovala v případě poskytování zdravotních služeb výkon návštěvní služby
- pokud pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenou smlouvu.
V případě odmítnutí má pojištěnec právo, aby mu lékař odmítnutí potvrdil písemně. V případě nutné a neodkladné péče (tj. úraz či akutní náhlé onemocnění) nesmí lékař ošetření odmítnout, poté však předává pacienta jeho ošetřujícímu lékaři. Odborného specialistu může pacient navštívit bez doporučení lékaře primární péče.
 
Ambulantní péče je poskytována jako:
- primární ambulantní péče za účelem poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové péče a konzultací, dále koordinace a návaznost poskytovaných zdravotních služeb jinými poskytovateli; součástí je vždy návštěvní služba
- specializovaná ambulantní péče poskytovaná v rámci jednotlivých oborů zdravotní péče
- stacionární péče za účelem poskytování zdravotní péče pacientům, jejichž zdravotní stav vyžaduje opakované denní poskytování ambulantní péče
 
Lůžková péče
Pokud to vyžaduje charakter onemocnění, doporučí lékař primární péče nebo ambulantní specialista pacientovi léčbu v zařízení poskytovatele lůžkové péče nebo mu přijetí sám dohodne. Ve zdravotnických zařízeních je poskytována lůžková péče akutní standardní, akutní intenzivní, následná a dlouhodobá. Zákon o zdravotních službách definuje lůžkovou péči jako zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně a pro její poskytnutí je nezbytná hospitalizace pacienta. Lůžková péče musí být poskytována v rámci nepřetržitého provozu.
 
Lůžková péče je poskytována jako
- akutní lůžková péče standardní, která je poskytována pacientovi
s náhlým onemocněním nebo náhlým zhoršením chronické nemoci, která vážně ohrožuje jeho zdraví, ale nevede bezprostředně k selhávání životních funkcí, nebo za účelem provedení zdravotních výkonů, které nelze provést ambulantně, nebo za účelem včasné léčebné rehabilitace
- akutní lůžková péče intenzivní, která je poskytována pacientovi v případech náhlého selhávání nebo náhlého ohrožení základních životních funkcí nebo v případech, kdy lze tyto stavy důvodně předpokládat
- následná lůžková péče, která je poskytována pacientovi, u kterého byla stanovena základní diagnóza a došlo ke stabilizaci jeho zdravotního stavu, ke zvládnutí náhlé nemoci nebo náhlého zhoršení chronické nemoci, a jehož zdravotní stav vyžaduje doléčení nebo poskytnutí zejména léčebně rehabilitační péče; dále pacientovi, který je částečně nebo úplně závislý na podpoře základních životních funkcí
- dlouhodobá lůžková péče, která je poskytována pacientovi, jehož zdravotní stav nelze léčebnou péčí podstatně zlepšit a bez soustavného poskytování ošetřovatelské péče se zhoršuje a dále též pacientovi s poruchou základních životních funkcí.
 
Zdravotnická záchranná služba a pohotovostní služba
Zdravotnická záchranná služba je využívána v případech
- náhlých těžkých onemocnění nebo úrazů, kdy se pacient nemůže sám dopravit k lékaři a kdy je nezbytné rychlé ošetření na místě události
- přepravy postiženého do zdravotnického zařízení za stálého poskytování neodkladné zdravotní péče, aby nedošlo k dalšímu zhoršení zdravotního stavu nebo ohrožení života postiženého
 
Bezplatná telefonní čísla tísňového volání jsou
155 národní číslo tísňového volání k řešení zdravotních problémů
112 jednotné evropské číslo tísňového volání pro přivolání pomoci k událostem s větším počtem na zdraví postižených osob a pro aktivaci Integrovaného záchranného systému (policie, zdravotnická záchranná služba a hasiči)
 
Hrazené zdravotní služby jsou zajištěny i při méně závažném náhlém onemocnění včetně úrazu v době mimo ordinační hodiny nebo nepřítomnosti ošetřujícího lékaře a to v závislosti na místních podmínkách – buď se lékaři navzájem zastupují, nebo se organizují pohotovostní služby ve zvláštních ordinacích lékařské pohotovostní služby a pohotovostní služby zubních lékařů.
Uvedené pohotovostní služby obvykle poskytují i zdravotnická zařízení lůžkové péče (nemocnice).
 
Pracovně lékařské služby
Jsou preventivní zdravotní služby, v rámci kterých se hodnotí vliv pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádějí se preventivní prohlídky a hodnocení zdravotního stavu. Účelem je posuzovat zdravotní způsobilost k práci, poskytovat poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, zajišťovat školení v poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo služby. Pracovní prostředí je jednou ze součástí životního prostředí. Tyto služby hradí zaměstnavatel.
 
Dispenzární péče
Účelem je aktivní a dlouhodobé sledování zdravotního stavu pacienta ohroženého nebo trpícího nemocí nebo zhoršením zdravotního stavu, u kterého lze podle vývoje nemoci důvodně předpokládat takovou změnu zdravotního stavu, jejíž včasné zjištění může zásadním způsobem ovlivnit další léčbu a vývoj nemoci.
 
Lázeňská léčebně rehabilitační péče
Někdy se stává nezbytnou součástí léčebného procesu, kterou doporučuje ošetřující lékař a potvrzuje revizní lékař. Návrh na tuto péči podává registrující praktický lékař nebo ošetřující lékař při hospitalizaci.
 
Poskytování léčivých přípravků a zdravotnických prostředků
V ČR existuje rozsáhlá síť zařízení lékárenské péče (lékáren), které zajišťují distribuci léků, léčivých přípravků a zdravotnických prostředků, a to jak na základě lékařského předpisu, tak i bez něj, tj. ve volném prodeji.
Platnost lékařského předpisu:
- 1 den následující po dni jeho vystavení pro recept z pohotovostní služby
- 5 dnů pro recept na antibiotika a antimikrobiální chemoterapeutika
- 14 dnů pro ostatní recepty, neurčí-li předepisující lékař jinak
 
Preventivní péče
Lékař primární péče provádí preventivní prohlídky a očkování proti infekčním nemocem.

Povinnost hradit regulační poplatky mají všichni účastníci veřejného zdravotního pojištění (nebo jejich zákonní zástupci), stejně jako pojištěné osoby z jiných členských států EU, EHP a Švýcarska a osoby ze států, s nimiž je uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení nebo mezinárodní smlouva.
 
 

2.2.3 Práva účastníka veřejného zdravotního pojištění

2.2.3 Práva účastníka veřejného zdravotního pojištění
 
 
Účastník veřejného zdravotního pojištění má právo
- na výběr zdravotní pojišťovny, přičemž zdravotní pojišťovnu lze změnit jednou za 12 měsíců, a to vždy jen k 1. lednu následujícího kalendářního roku
- na výběr poskytovatele zdravotních služeb, který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně
- na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných smluvními poskytovateli příslušné zdravotní pojišťovny
- na poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), přičemž poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu
- na léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely bez přímé úhrady, jde-li o léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely hrazené ze zdravotního pojištění
- vybrat si variantu poskytnutí zdravotních služeb
- na poskytnutí informací od zdravotní pojišťovny o jemu poskytnutých hrazených službách
- podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče hrazené zdravotním pojištěním
- na vystavení dokladu o zaplacení regulačního poplatku; poskytovatel je povinen tento doklad pojištěnci na jeho žádost vydat
- na vystavení dokladu o zaplacení doplatku za vydání částečně hrazeného léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely poskytovatelem lékárenské péče; poskytovatel lékárenské péče je povinen tento doklad pojištěnci na jeho žádost vydat
- na uhrazení částky přesahující limit pro regulační poplatky a doplatky za předepsané částečně hrazené léčivé přípravky nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely zdravotní pojišťovnou v zákonem stanovené lhůtě.

2.3 Současné trendy v péči o zdraví v rámci veřejného zdravotnictví

2.3 Současné trendy v péči o zdraví v rámci veřejného zdravotnictví
 
 
Současné trendy v péči o zdraví populace v rámci veřejného zdravotnictví jsou
- v oblasti preventivní péče jsou vkládány investice do celonárodních kampaní na podporu zdravé výživy, nekuřáctví, dochází k omezování reklamy na cigarety, alkohol atd. Podle WHO je třeba do primární prevence vložit 10% očekávaných úspor, pokud tedy stát vloží 1 milión, očekávaná úspora bude 10 miliónů. 
- v oblasti nákladů na zdravotnictví je snaha o jejich regulaci
- dochází k podpoře a rozvoji primární péče, její návaznosti na ostatní segmenty, je snaha řešit co nejvíce problémů na komunitní úrovni
- trend zintensivnění nemocniční péče vede ke zkracování hospitalizace, poklesu počtu akutních lůžek, poklesu počtu nemocnic, jejich restrukturalizaci, (rozvoj následné péče, rehabilitace atd.)
 
Dochází k zlepšování kvality péče zaváděním sledování indikátorů kvality zdravotní péče na celonárodní úrovni, akreditací pracovišť, certifikací prostředků zdravotnické techniky, mezinárodním srovnávání v rámci OECD.

3 Národní zdravotnický informační systém

3 Národní zdravotnický informační systém
 
 
 
Ministerstvo zdravotnictví zřídilo Národního zdravotnický informační systém, který je tvořen národními zdravotními registry a pověřilo jeho správou Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR) v souladu se základním účelem a předmětem jeho činnosti vyplývajícím ze statutu ÚZIS ČR. Rozsah pověření je vymezen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
 
Národní zdravotní registry vznikly převážně z iniciativy odborných lékařských společností, které stanovily odbornou náplň. O každý národní zdravotní registr se stará určená státní instituce, tzv. správce registru, který garantuje metodickou a obsahovou jednotu registru a jeho účel. Poradním orgánem správce registru je Rada registru složená z reprezentantů navržených příslušnou odbornou lékařskou společností, zástupců Ministerstva zdravotnictví, pracovníků správce a případného zpracovatele. Příslušná odborná lékařská společnost je odborným garantem registru.
 
Přehled Národních zdravotních registrů
- Národní onkologický registr
- Národní registr hospitalizovaných
- Národní registr reprodukčního zdraví
- Národní registr kardiovaskulárních operací a intervencí
- Národní registr kloubních náhrad
- Národní registr nemocí z povolání
- Národní registr léčby uživatelů drog
- Národní registr úrazů
- Národní registr osob trvale vyloučených z dárcovství krve
- Národní registr pitev a toxikologických vyšetření prováděných na oddělení soudního lékařství
 
Vymezení rozsahu informací předávaných poskytovateli zdravotních služeb do národních zdravotních registrů je přesně stanoveno v datovém standardu Ministerstva zdravotnictví a závazných metodických pokynech k Národnímu zdravotnickému informačnímu systému.
 
Národní zdravotní registry
Účelem registrů je
- sledovat vývoj, příčiny a důsledky závažných onemocnění
- sledovat ekonomické důsledky závažných onemocnění a jejich dopady do sociální sféry a ekonomiky sociálního systému
- evidovat a sledovat pacienty, včetně zemřelých, s vybranými společensky závažnými nemocemi
- sledovat výskyt, vývoj, příčiny a důsledky společensky závažných nemocí a návaznosti další péče
- evidence a sledování pacientů s úrazy
- statistická a vědecká zpracování dat registrů zaměřená zejména na analýzy zdravotního stavu obyvatel a kvalitu a využívání zdravotní péče s cílem zlepšovat zdraví populace
Význam zdravotních registrů mimo jiné také spočívá v jejich možnosti monitorovat současné trendy v kvalitě poskytování zdravotní péče v celé ČR v porovnání s ostatními evropskými státy.
Informace z registrů slouží pro databáze zdravotnických ukazatelů Eurostat Evropské unie, databáze Health for all Světové zdravotnické organizace a pro další mezinárodní srovnání.
Záznamy v registrech neobsahují jméno, příjmení, adresu pacienta ani žádné detailní osobní charakteristiky.
Způsob hlášení a termíny pro předávání hlášení stanovuje vyhláška č. 116/2012 Sb., o předávání údajů do Národního zdravotnického informačního systému.
 
Přístup k datům a jejich ochrana
Individuální údaje z registrů nejsou veřejně přístupné. Údaje z registrů jsou poskytovány pouze v agregované podobě (např. za územní celky, za druhy zdravotnických zařízení, za skupiny diagnóz, za jednotlivé diagnózy).
Pouze pro vědecké a výzkumné účely lze poskytnout neagregované anonymizované osobní údaje. Vyjma případů, kdy data registru jsou přímo využívána při poskytování zdravotní péče, není důležitá identifikace osoby jako takové, ale to, zda nahlášené případy v registrech patří ke stejné osobě nebo k různým osobám. Bez identifikátoru osoby nelze zdrojová data do registru kontrolovatelně pořizovat, odstraňovat duplicitní hlášení, doplňovat časově i prostorově, čistit registr o zemřelé osoby a mít tak přesnější statistiky.
Ochrana dat ve zdravotních registrech je na vysoké úrovni. Přístup k individuálním údajům mají pouze pověření pracovníci správce a zpracovatele registrů a poskytovatelé zdravotních služeb. Mezi oprávněné osoby obecně nepatří úředníci státní správy, ti mají přístup pouze k agregovaným údajům a v žádném případě nemají přístup k individuálním osobním údajům. Většinu oprávněných pracovníků představují zdravotničtí pracovníci, kteří vkládají data do příslušného registru a počet oprávněných pracovníků, kteří mají přístup ke všem datům určitého registru je striktně omezen na jednotlivce. Správce registru určuje přístupová práva oprávněných uživatelů, zabezpečuje provoz sítě pro sběr dat, zajišťuje informační technologie, autentizaci, autorizaci a ochranu dat a jmenuje také správce databáze, tj. oprávněného pracovníka, který má přístup k datům registru a zodpovídá za jejich zpracování. Pouze správci databáze jsou přidělena přístupová práva k datům a má plnou zodpovědnost za jejich ochranu.
Při zpracování osobních údajů v registrech, jejich ochraně a poskytování, správce registru a případně zpracovatel důsledně dodržuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
 
Zdravotnické registry v zahraničí
Řada evropských zemí provozuje větší počet zdravotních registrů s identifikačním číslem osoby (PIN). Existují materiály na úrovni EU, které doporučují použití PIN jako základní předpoklad potřebné funkčnosti a kvality dat ve zdravotních registrech a informačních systémech, pochopitelně s přijetím potřebných prvků ochrany dat a soukromí pacientů. Na úrovni EU je požadována mnohem větší harmonizace v této oblasti, aby výklad směrnice o ochraně osobních údajů byl jednotný.
 
Literatura:
UZIS [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky. [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/registry/narodni-zdravotni-registry.
 
 

3.1 Národní zdravotní registry

3.1 Národní zdravotní registry
 
 
Národní onkologický registr - NOR
Účelem Národního onkologického registru (dále jen NOR) je registrace onkologických onemocnění a periodické sledování jejich dalšího vývoje, tj. shromažďování dat, jejich verifikace, ukládání, ochrana a zpracování. NOR poskytuje souhrnné údaje pro statistické přehledy jak na národní, tak i mezinárodní úrovni, dále pro epidemiologické studie a zdravotnický výzkum.
Údaje NOR slouží také k podpoře včasné diagnostiky a léčby novotvarů a před nádorových stavů, ke sledování trendů jejich výskytu, příčinných faktorů a společenských důsledků.
Souhrnná data jsou podkladem pro tvorbu, realizaci a vyhodnocování preventivních zdravotnických programů a pro odhady potřebných finančních nákladů na zabezpečení komplexní onkologické péče. Anonymní individuální data mohou být poskytnuta pro epidemiologické studie a zdravotnický výzkum jen v souladu s platnými zákony a se souhlasem Rady NOR.
NOR je členem IACR (Mezinárodní asociace onkologických registrů) v Lyonu, spolupracuje s Evropskou sítí onkologických registrů (ENCR) a udržuje kontakt s registry v zahraničí. NOR je nedílnou součástí komplexní onkologické péče.
NOR je celoplošný populační registr, do něhož jsou vkládána data z hlášení „Incidence a léčba zhoubného novotvaru“. Na vyplňování hlášení se podílejí zdravotnická pracoviště, která stanoví diagnózu (vyplní a předá do 1 měsíce od stanovení diagnózy) a zdravotnická pracoviště, zodpovědná za léčbu (vyplní a předá do 8 měsíců od stanovení diagnózy).
Toto rozdělení umožňuje získat rychlý operativní přehled o incidenci novotvarů v České republice a získat úplnější a přesnější přehled o léčbě těchto novotvarů.
 
Do registru se vkládají
a) údaje související se zdravotním stavem pacienta ve vztahu k jeho onemocnění a léčbě
sociální postavení pacienta, kouření, zaměření na zhoubný novotvar v rodinné anamnéze, v jaké souvislosti bylo onemocnění zjištěno (např. preventivní prohlídka, jiné vyšetření, screening, zaměstnání, studie vlivu životního prostředí na zdraví obyvatel apod.)
b) údaje o sledovaném onemocnění
diagnóza, kód dle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění desáté revize (MKN-10), anatomický popis nádoru (rozsah, lokalizace, přítomnost regionálních či vzdálených metastáz)
TNM klasifikace pro popis anatomického rozsahu nemoci
- rozsah primárního nádoru (T)
- nepřítomnost či přítomnost a rozsah metastáz v regionálních mízních uzlinách (N)
- nepřítomnost či přítomnost vzdálených metastáz (M)
c) údaje o způsobu léčby onemocnění
navržený léčebný postup, forma a typ léčby (radioterapie, chemoterapie, hormonální léčba apod.)
d) informace o zdravotnických zařízeních podílejících se na léčbě
e) údaje o úmrtí pacienta
 
Statistickou jednotkou zjišťování jsou všechna onemocnění ze skupiny diagnóz:
zhoubné novotvary (C00-C97),
novotvary in situ (D00-D09),
novotvary nejistého nebo neznámého chování (D37-D48) a
některé nemoci postihující lymforetikulární tkáň a retikulohistiocytární systém (D76.0)
zjištěná u osob, bez ohledu na pohlaví a věk, se státním občanstvím ČR a u cizinců s povolením trvalého pobytu a zjištěná klinicky (i případy histologicky nebo cytologicky neověřené) nebo zjištěná při úmrtí.
Zpravodajskými jednotkami jsou všechna zdravotnická zařízení, ve kterých bylo nádorové onemocnění diagnostikováno, léčeno (tiskopis „Incidence a léčba zhoubného novotvaru“) a dispenzarizováno (tiskopis „Kontrolní hlášení novotvaru“).
V souvislosti s  Národním onkologickým registrem byl vybudován webový portál o epidemiologii nádorů České republiky, který je primárně motivován snahou zpřístupnit tato reprezentativní a velmi cenná data širokému spektru uživatelů a zájemců. Ambicí webového portálu je poskytování relevantních informací o epidemiologii nádorů ČR do zahraničí. Portál o epidemiologii nádorových onemocnění je dostupný na webu http://www.svod.cz.
Správcem portálu projektu SVOD je Institut biostatistiky a analýz Lékařské fakulty a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
 
 
Národní registr hospitalizovaných - NRHOSP
Účelem zjišťování požadovaných údajů je získání zdroje informací o zdravotním stavu populace. Národní registr hospitalizovaných poskytuje podklady pro kvalitativní a kvantitativní hodnocení činnosti jednotlivých lůžkových zařízení a jejich oddělení. Data z NRHOSP jsou důležitým nástrojem pro řízení zdravotnictví a stanovení koncepce a realizace zdravotní politiky státu, potřebné k definování optimální sítě lůžkových zdravotnických zařízení. Výsledné informace z NRHOSP se předávají do databáze Světové zdravotnické organizace a dalším mezinárodním organizacím podle smluvních závazků.
V NRHOSP jsou evidovány osoby, které byly hospitalizované na lůžkových odděleních a jejichž hospitalizace byla ve sledovaném období ukončena.
 
Do registru se vkládají
- údaje o lůžkovém zdravotnickém zařízení (zpravodajské jednotce)
- údaje o pacientovi
- údaje týkající se přijetí a pobytu pacienta v zařízení ústavní péče
datum přijetí, čas přijetí, důvod přijetí, diagnóza základního onemocnění, které je příčinou hospitalizace a další diagnózy (MKN-10), operace, datum propuštění, úmrtí, příčina úmrtí apod.
 
Statistickou jednotkou hlášení je ukončený pobyt hospitalizovaného na oddělení.
Do NRHOSP se hlásí i případy jednodenní péče (jednodenní chirurgie), při jejímž poskytnutí se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku po dobu kratší než 24 hodin.
Zpravodajskou jednotkou je každé zdravotnické zařízení ústavní péče s výjimkou lázeňských léčeben a ozdravoven, ve kterém došlo k ukončení poskytování ústavní péče pacientovi.
 
Národní registr reprodukčního zdraví
Registr vznikl sloučením Národního registru rodiček, Národního registru novorozenců, Národního registru vrozených vad, Národního registru potratů a Národního registru asistované reprodukce do jednoho systému, který hodnocení kvality poskytované péče v oblasti reprodukčního zdraví.
 
Národní registr kardiovaskulárních operací a intervencí
Účelem registru je vytvoření národní centrálně vedené zdravotnické dokumentace osob se závažnými srdečními chorobami, u kterých byla provedena kardiochirurgická operace. Registr obsahuje informace o počtu provedených srdečních operací a umožnuje přesnější hodnocení a analýzu kvality výkonů včetně mortality, doby hospitalizace a stratifikace rizikových faktorů.
 
Národní registr kloubních náhrad
Registr poskytuje souhrnné údaje o pacientech léčených formou operace s užitím endoprotézy pro statistické přehledy jak na národní úrovni, tak i pro mezinárodní srovnávání, pro epidemiologické studie a zdravotnický výzkum. Poskytuje také informace o vlastnostech použitých implantačních materiálů především z hlediska jejich životnosti a nákladů na tyto materiály.
Souhrnná data jsou podkladem pro tvorbu, realizaci a vyhodnocování preventivních zdravotnických programů a pro odhady potřebných finančních nákladů na zabezpečení komplexní ortopedické péče.
 
Národní registr nemocí z povolání
je veden na Centru pracovního lékařství Státního zdravotního ústavu. Registr je napojen na statistický systém EUROSTATu o nemocech z povolání, zvaný EODS (European Occupational Diseases Statistics). Statistickou jednotkou je každá zjištěná nově vzniklá a uznaná nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání v důsledku výkonu zaměstnání v rámci současného či dřívějšího pracovního poměru k zaměstnavateli se sídlem na území České republiky bez ohledu na státní příslušnost, tj. včetně cizinců.
 
Národní registr léčby uživatelů drog - NRLUD
je registrem zaměřeným na shromažďování údajů o pacientech při vstupu do a výstupu z léčby závislosti včetně kontaktních, poradenských a resocializačních programů pro uživatele drog, tj. shromažďování dat, jejich verifikace, ukládání, ochrana a zpracování. Registr poskytuje souhrnné údaje pro statistické přehledy jak na národní, tak i mezinárodní úrovni, dále pro epidemiologické studie a zdravotnický výzkum. Údaje jsou použity při tvorbě protidrogové politiky a strategie ČR a v mezinárodním kontextu i v EU.
Indikátor žádosti o léčbu je jedním z pěti klíčových indikátorů drogové epidemiologie. Sledování žádostí o léčbu je součástí Drogového informačního systému, jehož realizaci předpokládá řada usnesení vlády k národním strategiím protidrogové politiky a jejich akčním plánům. Léčba spolu se sociální reintegrací a harm reduction, čili snížení negativních důsledků užívání drog, jsou dva ze čtyř pilířů české protidrogové strategie.
Statistickou jednotkou je osoba s problémy způsobenými užíváním návykových látek nebo osoba na nich závislá, která vstoupila nebo byla zařazena do programu zaměřeného na poradenství a léčbu závislosti prováděného léčebnými a poradenskými zařízeními.
Zpravodajskou jednotkou je každý poskytovatel zdravotních služeb poskytující odbornou péči osobám užívajícím návykové látky a osobám na těchto látkách závislým (ambulantní péče, jednodenní péče, lůžková péče, detoxifikace, substituční léčba) a každý poskytovatel sociálních služeb poskytující odbornou péči osobám užívajícím návykové látky a osobám na těchto látkách závislým formou služeb sociální péče, sociální prevence a programů sociálního poradenství.
 
Národní registr úrazů
Účelem zjišťování požadovaných údajů je registrace údajů týkající se úrazů ošetřených při hospitalizaci, údajů související se zdravotním stavem pacienta ve vztahu k úrazu a jeho diagnostice a léčbě, okolností, za kterých se úraz stal, jeho příčiny, podrobný popis místa a času úrazu, rychlost zásahu poskytovatele zdravotnické záchranné služby, údajů o primárním transportu, podrobný záznam o péči na urgentním příjmu a následném poskytování zdravotních služeb, a údajů potřebné pro identifikaci poskytovatele lůžkové zdravotní péče, v jehož zdravotnickém zařízení byl pacient hospitalizován.
Data shromažďována v rámci Národního registru úrazů jsou využívána především pro dosažení vyšší kvality zdravotních služeb v případě úrazů, stanovení optimálních a efektivních léčebných postupů a pro identifikaci rizik vzniku jednotlivých úrazů a stanovení opatření, vedoucích k jejich předcházení. Každý úraz je zaznamenán jednotlivě, z hlediska příčin jeho vzniku a vývoje, charakteru postižení, postupu léčení, výsledků léčby i možných zdravotních komplikací případně ve vazbě na jiné zdravotní problémy nositele. Zaznamenávány jsou závažnější úrazy, které si vyžádají hospitalizaci pacienta.
Sledovaná data odpovídají standardům, slouží ke sledování úrazů a nehod v Evropské unii a jsou základem pro porovnávání situace v jednotlivých členských zemích.
Statistickou jednotkou je každý hospitalizovaný pacient s úrazem a zpravodajskou jednotkou je každý poskytovatel lůžkové zdravotní péče, který hospitalizoval pacienta s úrazem.
Národní registr dětských úrazů
je databází umožňující sběr dat o dětské úrazovosti a jejich následnou analýzu a hodnocení.
 
Národní registr osob trvale vyloučených z dárcovství krve
Účelem sběru dat je registrace osob, u kterých jsou z definovaných důvodů, obvykle pro nosičství závažné krví přenosné infekce, z dárcovství trvale vyloučeny (jde o osoby s hepatitidou B a C, HIV či jinými infekcemi). Cílem registrace je zvýšit bezpečnost transfuzních přípravků určených k léčbě nemocných v ČR a snížit riziko přenosu závažných infekcí. Vzhledem k závažnosti případného přenosu infekce krevní transfuzí je nutné evidovat osoby vyřazené z dárcovství krve i bez jejich souhlasu. Vyřazené osoby je nutné dohledat jmenovitě, registr nelze anonymizovat (s výjimkou statistických výstupů).
Statistickou jednotkou je každá osoba trvale vyloučená z dárcovství krve, a to bezprostředně po ověření pozitivního výsledku konfirmačního vyšetření dané osoby na zjištění trvalého vyloučení z dárcovství krve. Zpravodajskou jednotkou je každý poskytovatel transfuzní služby, který identifikoval osobu trvale vyloučenou z dárcovství krve.
 
Národní registr pitev a toxikologických vyšetření prováděných na oddělení soudního lékařství
Účelem zjišťování požadovaných údajů je registrace údajů získaných z pitev a jejich toxikologických vyšetření na soudnělékařských odděleních. Registr je zdrojem informací o podrobnostech a okolnostech náhlých a násilných úmrtí a o jejich příčinách. Registr bude zároveň zdrojem informací o drogových úmrtích, tj. úmrtích na předávkování návykovými látkami a úmrtích z jiných příčin za jejich přítomnosti.
Statistickou jednotkou je každá provedená pitva včetně výsledků toxikologických vyšetření získaných při pitvě. Zpravodajskou jednotkou je každé pracoviště soudního lékařství, ve kterém byla provedena pitva a toxikologická vyšetření.
 
DPS (Data Presentation System), dynamická prezentace statistických dat ze zdravotnictví za všechny kraje ČR od roku 1996, spravuje ÚZIS.
Prezentované dynamické tabulky, týkající se zdravotní a zdravotnické situace ve 14 krajích České republiky v časové řadě od roku 1995, jsou připraveny na základě programu, který byl vyvinut s WHO. Ukazatele jsou rozčleněny do šesti tematických okruhů (skupin): Demografie, Zdravotní stav, Zdravotnické služby, Výdaje na zdravotnictví, Ekonomická situace, Životní prostředí a Novotvary. http://www.uzis.cz/data-presentation-system
 
Eurobarometer
Série průzkumů veřejného mínění, které od roku 1974 zadává sekce Analýz veřejného mínění Evropské komise. V rámci průzkumů jsou pravidelně vydávány zprávy o veřejném mínění v různých oblastech týkajících se Evropské unie, průzkumy se provádějí ve všech členských i kandidátských zemích EU. Výsledky jsou publikovány Evropskou komisí.
 
 

3.2 Mezinárodní zdravotnické registry

3.2 Mezinárodní zdravotnické registry
 
 
Mezinárodní zdravotnické registry
Mezinárodní klasifikace
Pro kvalitní rozhodování jsou nezbytná správná data a informace. To platí také v případě zdravotnických systémů. V současnosti je dostupné množství mezinárodních databází zdravotních dat. Databáze nejvýznamnějších poskytovatelů zdravotních dat jsou databáze WHO, WHO/Europe, OECD a Eurostatu. Vzájemné kombinování statistických údajů z různých databází může být nebezpečné, protože data jsou vzájemně nesrovnatelná. Je to způsobeno odlišnou standardní populací, rozdílnou definicí podobných atributů aj. použitých ke srovnání, což komplikuje mezinárodní srovnání dat.
Hlavním systémem mezinárodní klasifikace je Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (ICD), kterou vydává Světová zdravotnická organizace. Tento systém klasifikace se hojně používá pro sestavování statistik úmrtnosti a nemocnosti. Členské státy WHO od roku 1994 používají 10. revizi tohoto dokumentu (ICD-10).
 
Zdravotnická statistika Evropské unie
EUROSTAT je Evropský statistický úřad
Spolupráce ÚZIS ČR s Eurostatem zahrnuje předávání dat do databáze Eurostatu a účast na tvorbě metodologie ukazatelů. Statistická data z Eurostatu jsou dostupná na http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/statistics.
 
Zdravotnická statistika OECD – Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
OECD je světová organizace sdružující v současné době 34  ekonomicky nejvyspělejších zemí světa, které projevily zájem a splnily podmínky stanovené pro členství v OECD. Česká republika je členem OECD od prosince roku 1995, což jí umožňuje účastnit se mezinárodní mnohostranné spolupráce členských zemí OECD v oblasti zdravotnické statistiky. Data za oblast zdraví prezentuje OECD ve formě statistik OECD Health Data, která je dostupná na http://stats.oecd.org.
 
Zdravotnická statistika WHO - Světové zdravotnické organizace
Databáze WHO s názvem European Health for All database (HFA-DB) je pravidelně aktualizovaná a je dostupná na http://www.euro.who.int/en/data-and-evidence/databases.

4 WHO a podpora veřejného zdraví

4.1 Podpora veřejného zdraví členských států ze strany WHO

4.1 Podpora veřejného zdraví členských států ze strany WHO
 
 
V roce 1945 na Konferenci OSN o mezinárodní organizaci její účastníci jednohlasně schválili návrh Brazílie a Číny na vytvoření nezávislé mezinárodní zdravotnické organizace v rámci OSN. O rok později v roce 1946 v New Yorku podepsalo 61 států z celého světa včetně Československa (které vystupuje po rozdělení státu od roku 1993 jako samostatný členský stát) Zakládací smlouvu Světové zdravotnické organizace. Zakládací smlouva nabyla platnosti 7. dubna 1948, když 26 z 61 států, které jí podepsaly, ratifikovaly svůj podpis a uložily oficiální ratifikační listiny u generálního tajemníka OSN. Toto datum – 7. duben 1948 – je uznáváno jako datum vzniku Světové zdravotnické organizace (dále jen „WHO“ – World Health Organization). Od té doby se tento den na celém světě oslavuje jako Světový den zdraví.
Od svého vzniku v roce 1948 podporuje Světová zdravotnická organizace mezinárodní technickou spolupráci v oblasti zdravotnictví, realizuje programy na potírání a úplné odstranění některých nemocí a usiluje o celkové zlepšení kvality lidského života. Cílem činnosti organizace je dosažení co nejlepšího zdraví pro všechny.
 
Hlavní strategické záměry WHO jsou
- omezování úmrtnosti, nemocnosti a postižení zejména u chudých a sociálně slabých skupin populace;
- podpora zdravé životosprávy a omezení zdravotních rizik vyplývajících z ekologických, ekonomických a sociálních podmínek;
- rozvoj spravedlivějších a efektivnějších zdravotnických systémů, které budou odpovídat legitimním potřebám lidí a budou pro ně finančně únosné;
- rozvoj odpovídajících zdravotnických strategií a institucionálního zázemí a začleňování zdravotnických aspektů do sociálních, ekonomických, ekologických a rozvojových strategií.
Hlavními směry činnosti WHO je vypracování zdravotní politiky a konzultační činnost dle potřeb členských států, odborná pomoc při vypracování národních zdravotnických strategií, sledování indikátorů zdravotního stavu populace a ukazatelů hodnotících zdravotnické systémy jednotlivých států, rozvoj a testování nových technologií a postupů pro kontrolu nemocí a řízení zdravotní péče.
 
Aktivity WHO jsou zaměřeny na
- Podporu zdraví
- Podporu zdravotní bezpečnosti
- Upevňování zdravotnických systémů
- Využití poznatků z výzkumu při formulování strategií
- Posilování spolupráce členských států
- Zlepšení implementace rozhodnutí
 
Členské státy WHO jsou rozděleny do 6 geografických regionů
Regionální úřad pro Afriku (AFRO) – Brazzaville (Kongo)
Regionální úřad pro Severní a Jižní Ameriku (AMRO/PAHO) – Washington (USA)
Regionální úřad pro východní Středomoří (EMRO) – Káhira (Egypt)
Regionální úřad pro Evropu (EURO) - Kodaň (Dánsko)
Regionální úřad pro jihovýchodní Asii (SEARO) – Dillí (Indie)
Regionální úřad pro západní Pacifik (WPRO) – Manila (Filipíny)
 
Řídícím orgánem WHO je Světové zdravotnické shromáždění (WHA) složené ze 194 členských států, které se schází jednou za rok v Ženevě za přítomnosti ministrů zdravotnictví všech členských států. Úkolem WHA je schválit program a rozpočet WHO a projednat důležité otázky zdravotní politiky. Jeho rozhodnutí a strategie realizuje Výkonná rada (EB), kterou tvoří 32 zdravotnických expertů jmenovaných vládami a která se schází dvakrát do roka.
WHO sídlí v Ženevě (WHO Headquarters) a má 194 členských států, které jsou rozděleny do šesti regionů a řízeny regionálními úřadovnami. V květnu 2012 Světové zdravotnické shromáždění (WHA) jmenovalo Dr. Chan generální ředitelkou pro druhé pětileté období.
Sídlo Regionální úřadovny WHO pro Evropu se nachází v Kodani. Evropský region WHO zahrnuje 53 států, které se setkávají každoročně v září na Regionálním výboru (Regional Committee – RC), kde formulují regionální politiku, dohlíží na aktivity WHO/Evropa a schvalují rozpočet.
Dvakrát ročně také zasedá Výkonná rada WHO (Executive Board – EB) složená z odborníků členských států WHO. EB má 34 členů, kteří jsou voleni na tříleté období. Výkonná rada má za úkol napomáhat práci WHA a implementovat jeho rozhodnutí a strategie.
 
WHO a Česká republika
Sekce WHO na Stálé misi ČR v Ženevě spolupracuje s řídícími orgány WHO a podílí se na koordinacích postojů Evropské unie, které pak země EU společně prosazují v rámci WHO.
Kancelář WHO v České republice je zastoupením WHO na národní úrovni a zajišťuje především vzájemnou informovanost poskytováním údajů týkajících se situace ve zdravotnictví. Jejím důležitým úkolem je distribuce informací a materiálů WHO partnerům v České republice. Kancelář WHO ovlivňuje také tvorbu zdravotní politiky na národní i regionální úrovni. Úkolem Kanceláře je přizpůsobovat zaměření odborné pomoci WHO požadavkům, potřebám a možnostem zdravotnictví v České republice a přispět tím k jeho zlepšování. ČR se podílí na fungování Kanceláře WHO v ČR poskytováním sídla kanceláře (v budově MZV v Rytířské ulici v Praze).
Dvouletá smlouva o spolupráci (WHO Biennial Collaborative Agreement – BCA) je praktickou formou naplňování spolupráce mezi Regionálním úřadem WHO pro Evropu a Českou republikou. Smlouva stanovuje prioritní oblasti, očekávané výsledky a podmínky spolupráce mezi Ministerstvem zdravotnictví a WHO na příslušné dvouleté období. WHO na jejím základě poskytuje ČR přímou odbornou pomoc ve vybraných oblastech.
 
 

4.2 Strategické dokumenty WHO v oblasti podpory veřejného zdraví

4.2 Strategické dokumenty WHO v oblasti podpory veřejného zdraví
 
 
Koncept podpory zdraví jako pojmenování aktivit k uchování a zlepšení zdraví vznikl v 80. letech 20. století. Náplň podpory zdraví se však začala formovat už v roce 1948, když Světová zdravotnická organizace uveřejnila první moderní definici zdraví, kde bylo vyjádřeno, že nejde jen o nepřítomnost nemoci, ale komplexní stav tělesné, duševní a sociální pohody, a uvedla, že zodpovědnost za zdraví mají také vlády a jejich sociální a zdravotní opatření.
 
Podpora zdraví je definována jako proces usnadňující jedincům zvýšit kontrolu nad determinantami svého zdraví, a tak zlepšovat svůj zdravotní stav (Ottawská charta, 1986, Glosář podpory zdraví, WHO, 1998). Zaměřuje se na populaci jako celek v kontextu jejich každodenních životů, spíše než na lidi se specifickými zdravotními riziky, a orientuje se na ovlivnění determinant či podmínek zdraví. Podpora zdraví tedy neznamená pouze zodpovědnost zdravotnického resortu za zdraví jednotlivců a populace, ale vyjadřuje individuální ovlivnitelnost zdraví a zodpovědnost za ně prostřednictvím životního stylu.
 
Geneze podpory zdraví se odehrávala v následujících krocích v průběhu více než šesti dekád:
1946 – Mezinárodní konference ke zdraví, New York, USA (přijetí Ústavy WHO)
1948 – definice zdraví WHO v preambuli Ústavy WHO
 
1974 – prezentace LaLondeovy zprávy: Analýza vývoje zdravotního stavu v Kanadě,
1977 – 30. světové zdravotnické shromáždění, Ženeva, Švýcarsko (filozofie strategie „Zdraví pro všechny do roku 2000“)
1978 – WHO/UNICEF konference o primární zdravotnické péči, Alma-Ata, Kazachstán, (přijetí Alma-Atské deklarace)
 
1980 – Evropská strategie na dosažení zdraví pro všechny
1984 – oficiální přijetí strategie „Zdraví pro všechny do roku 2000“
1986 – První mezinárodní konference podpory zdraví, Ottawa, Kanada (Ottawské charty na podporu zdraví)
1988 – Druhá mezinárodní konference podpory zdraví, Adelaide, Jižní Austrálie (přijetí doporučení pro zdravé veřejné politiky)
 
1991 – Třetí mezinárodní konference podpory zdraví, Sundsvall, Švédsko (přijetí Sundsvallského prohlášení o podpůrném prostředí pro zdraví)
1997 – Čtvrtá mezinárodní konference podpory zdraví, Jakarta, Indonésie (přijetí Jakartské deklarace na podporu zdraví v 21. století)
1999 – nová definice zdraví WHO
 
2000 – Pátá globální konference o podpoře zdraví v Mexiko City, Mexiko (Zpráva – Podpora zdraví: překlenutí mezer ve spravedlnosti)
2000 – seminář WHO ve Veroně, Itálie - Veronská iniciativa – Investice do zdraví
2005 – Šestá globální konference o podpoře zdraví v Bangkoku, Thajsko (přijetí Bangkokské charty na podporu zdraví v globalizovaném světě)
2009 – Sedmá globální konference o podpoře zdraví v Nairobi, Keňa
(přijetí deklarace cílené na řešení problémů zdravotní gramotnosti a zdravotního chování, posílení systémů zdravotní péče, budování kapacit pro podporu zdraví, posílení partnerství a mezioborové spolupráce)
 
2013 - Osmá globální konference o podpoře zdraví v Helsinkách, Finsko
(přijetí deklarace o zdravé výživě, která může přispět ke snížení předčasné mortality na NCD (Noncommunicable Diseases neboli nepřenosné choroby) o 25 %, nutnost revitalizovat a posílit význam Evropské charty o boji s obezitou – Istanbulské charty, zejména na poli výživy)
 
Doporučení a klíčové strategie WHO v podpoře zdraví
- Zdraví 21 - Health 21 – Health for all in the 21st century (WHO, 1999)
- Evropský akční plán pro zdraví a životní prostředí pro děti (CEHAPE, 2004)
- Evropská zdravotní strategie péče o děti a mládež (European strategy for child and adolescent health and development, WHO, 2005)
- WHO Parmská deklarace k životnímu prostředí a zdraví (2010)
- Celoevropský program doprava, zdraví a životní prostředí (WHO/Evropa Ženeva, 2002)
- Decade of Action for Road Safety 2011-2020 Resolution WHO
- Globální strategie pro snižování škodlivého užívání alkoholu (2010)
- WHO Rámcová úmluva o kontrole tabáku (WHO, 2003, v ČR ratifikováno v 2012)
- Deklarace o duševním zdraví pro Evropu (Mental Health Declaration for Europe 2005)
- Evropská strategie pro prevenci a kontrolu neinfekčních onemocnění (Gaining Health: European Strategy for the Prevention and Control of  Noncommunicable Diseases, WHO/Europe, 2006)
- Evropská charta boje proti obezitě (WHO, 2006)
- Globální strategie zaměřená na výživu, fyzickou aktivitu a zdraví (2003)
- Evropský akční plán WHO pro potraviny a výživovou politiku 2007–2012 (WHO European  Action Plan for Food and Nutrition Policy 2007–2012)
 
- Health 2020 (Zdraví 2020)
Nová strategie na podporu zdraví a blahobytu evropských zemí „Zdraví 2020“ podporuje integraci a harmonizaci aktivit směřujících k podpoře zdraví a blahobytu napříč odvětvími na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Strategie se zaměřuje na hlavní problémy 53 členských států regionu, především na nerovnosti ve zdraví, finanční krizi a související snižování veřejných výdajů ve zdravotnictví a nárůst výskytu chronických neinfekčních onemocnění. Strategie byla schválena při jednání Regionálního výboru Světové zdravotnické organizace (WHO) pro Evropu na Maltě dne 12. září 2012. Přijetí nové strategie vychází z předpokladu, že další vývoj veřejného zdravotnictví je možný pouze za spolupráce všech složek společnosti a všech úrovní státní správy. Program Health 2020 byl schválen 62. zasedáním Regionálního výboru Světové zdravotnické organizace pro Evropu v září 2012.
 
Priority České republiky po dohodě s WHO
Podpora zdraví během života (Zdraví 21, Zdraví 2020, Zdraví ve všech politikách, Zdravé stárnutí, Primární péče)
Nepřenosná onemocnění (Prevence a kontrola, Výživa)
Dohled a bezpečnost (Připravenost na pandemická a epidemická onemocnění)
Univerzální zdravotní pokrytí
Management (e-Health)
V ČR je aktuálním vládou schváleným strategickým dokumentem pro oblast podpory veřejného zdraví Národní strategie podpory a ochrany zdraví a prevence nemocí Zdraví 2020.
 
Protokol o vodě a zdraví
„Protokol o vodě a zdraví“ byl přijat na 3. ministerské konferenci o životním prostředí a zdraví v červnu 1999 v Londýně. Jedná se o společnou iniciativu Evropské hospodářské komise OSN a Regionální úřadovny WHO pro Evropu. V ČR byl ratifikován v roce 2001 a vstoupil v platnost v roce 2005. Jeho hlavním cílem je na všech úrovních rozhodování podpořit ochranu lidského zdraví a duševní pohody, individuálně i kolektivně, v rámci trvale udržitelného rozvoje, a  to prostřednictvím zlepšeného hospodaření s vodou, včetně ochrany vodních ekosystémů, ochrany jakosti a množství vody a kontrolou a potlačováním chorob souvisejících s vodou. Země, které se staly stranami „Protokolu“, mají za povinnost do dvou let od začátku platnosti tohoto dokumentu stanovit a zveřejnit své národní cíle v oblastech, které „Protokol“ uvádí, spolu s plánovanými daty jejich dosažení.

4.3 Zdravotnické programy WHO zaměřené na podporu veřejného zdraví realizované v České republice

4.3 Zdravotnické programy WHO zaměřené na podporu veřejného zdraví realizované v České republice
 
 
Životní prostředí je významnou determinantou zdraví. Pracovní prostředí je nedílnou součástí životního prostředí a také významně ovliňuje  zdraví jednotlivce i veřejné zdraví. V ČR je dlouhodobě realizována řada komunitních projektů zaměřených na zlepšení životního a pracovního prostředí a životního stylu obyvatel.
 
Podnik podporující zdraví
V České republice je od roku 2005 každoročně hlavním hygienikem České republiky oficiálně vyhlašována soutěž o titul Podnik podporující zdraví. Na rozdíl od oblasti ochrany zdraví při práci, která je podrobně upravena legislativou České republiky, neexistují pro provádění podpory zdraví na pracovišti právní požadavky. Proto byl vybrán materiál Quality Criteria of Workplace Health Promotion Evropské sítě pro podporu zdraví na pracovišti a podniky usilují o získání tohoto prestižního titulu, který je výrazem kvalitní péče vedení podniku o zdraví pracujících daného podniku. Předmětem hodnocení je úroveň péče o zdraví zaměstnanců v organizaci a to jak povinná součást této péče daná legislativou České republiky, tak součást nadstavbová, což jsou opatření na podporu zdraví na pracovišti. Koordinátorem a garantem programu PPZ v České republice je Státní zdravotní ústav (SZÚ) se sídlem v Praze.
 
Škola podporující zdraví
Program Škola podporující zdraví je program Světové zdravotnické organizace, který je od roku 1991 k dispozici také školám v ČR. V současnosti je do tohoto projektu v ČR zapojeno více než 100 mateřských škol, přibližně stejný počet základních škol a několik škol středních, které vytvářejí dohromady tzv. Národní síť škol podporujících zdraví. Chránit a posilovat zdraví znamená pozitivně působit na všechny jeho složky. Důležitou roli přitom hraje životní styl jednotlivce i skupiny. Životní styl a chování, které zdraví podporují, je třeba vytvářet již v předškolním a školním věku dítěte, kdy se návyky a postoje upevňují nejtrvaleji. Nejsnáze se vytvářejí spontánně, přímou zkušeností dítěte, tzn. tím, že dítě kolem sebe vidí příklady zdravého chování a také tím, že žije ve zdravě utvářených životních podmínkách. Nejvýznamnějšími aktéry procesu podpory zdraví jsou rodiče a pedagogové. Proto je klíčovou institucí pro realizaci podpory zdraví právě škola. Cílem programu ŠPZ je rozvíjet životní kompetence každého žáka tak, aby úcta ke zdraví a schopnost chovat se odpovědně ke zdraví svému i druhých, patřily mezi jeho celoživotní priority. Klíčové životní kompetence jsou formulovány na úroveň dospělého člověka. Kompetencí člověka podporujícího zdraví se snaží dosahovat i pedagogové ŠPZ formami dalšího vzdělávání, výměnou zkušeností mezi pedagogy ŠPZ a vyhodnocováním svých pokroků. Celkovým stylem, který ŠPZ vede, jsou ovlivňováni rovněž rodiče žáků. Prostřednictvím svých učitelů a rodičů je každá ŠPZ přínosem pro výchovu ke zdraví a pro podporu zdraví i mezi populací dospělých lidí v obci. Program sdružuje školy, pro které zdraví neznamená jen nepřítomnost nemoci, ale vnímají jej jako výsledek vzájemně působících faktorů bio – psycho – sociálních, tzv. holistické pojetí zdraví, které odpovídá i pojetí WHO. Tyto faktory se školy snaží rozvinout pomocí respektu k přirozeným potřebám jednotlivce, podporou komunikace, spolupráce, důrazem na odpovědnost k vlastnímu zdraví a rozvíjením životních kompetencí všech členů školního společenství. Koordinátorem a garantem programu ŠPZ v České republice je Státní zdravotní ústav (SZÚ) se sídlem v Praze. Národní síť programu Škola podporující zdraví v ČR je zároveň jedním ze 43 členů evropské sítě Schools for Health in Europe (SHE), která má v Evropě tradici od roku 1992.
 
Zdravá města
V roce 1988 iniciovala Světová zdravotnická organizace mezinárodní Projekt Zdravé město (WHO Healthy Cities Project), ke kterému přizvala nejvýznamnější evropské metropole. Za dobu trvání projektu vzniklo v Evropě 1300 Zdravých měst ve 30 zemích. Po roce 1989 se myšlenky uvedeného projektu začaly realizovat i ve městech České republiky. V roce 1994 vytvořilo jedenáct aktivních měst asociaci s názvem Národní síť Zdravých měst České republiky (NSZM ČR). Od roku 2003 je asociace otevřena všem formám municipalit. Asociaci dnes tvoří více než 100 měst, obcí, mikroregionů a krajů.  Národní síť Zdravých měst ČR je asociací aktivních místních samospráv, které se programově hlásí k principům udržitelného rozvoje, zapojují veřejnost do rozhodovacích procesů a podporují zdravý životní styl svých obyvatel. V souhrnu lze říci, že Zdravá města, obce a regiony se promyšleně snaží utvářet město (obec, region) jako kvalitní, zdravé, příjemné a udržitelné místo pro život, na základě dohody s místními obyvateli. Světová zdravotnická organizace (WHO) řadí projekt Zdravá města mezi nejúspěšnější projekty.
 
Města přátelská seniorům
Projekt Světové zdravotnické organizace „Města přátelská seniorům“ („age-friendly cities“) vznikl v roce 2005 během světového kongresu gerontologie a geriatrie v Rio de Janeiru v Brazílii. Navázal mimo jiné na předchozí úspěšnou iniciativu Zdravá města, která se úspěšně realizuje také v České republice. Stárnutí populace a urbanizace jsou dva významné jevy formující 21. století. Současně s růstem podílu obyvatel žijících ve městech a velkoměstech se zvyšuje také podíl seniorů v nich. Rozvojové země stárnou mnohem rychleji než rozvinuté země. Do padesáti let bude více než 80 % seniorů žít v rozvojových zemích, zatímco v roce 2005 to bylo 60 %. V roce 2007 žila ve městech již více než polovina světové populace. Počet megapolí, tj. měst s více než 10 miliony obyvatel, se během 20. století zvýšil desetkrát z 2 na 20, a v roce 2005 v nich žilo 9 % světové městské populace. Do roku 2030 budou přibližně tři z pěti lidí žít ve městě, přičemž počet obyvatel měst v méně rozvinutých regionech světa bude téměř čtyřikrát vyšší než v rozvinutějších. Senioři v podpůrném a začleňujícím prostředí jsou pro rodiny, komunity a ekonomiky přínosem. Světová zdravotnická organizace (WHO) chápe aktivní stárnutí jako celoživotní proces formovaný různými faktory, které jednotlivě i ve vzájemné interakci přispívají ke zdraví, participaci a bezpečí ve vyšším věku. Cílem průvodce je v návaznosti na přístup WHO k aktivnímu stárnutí inspirovat města, aby se stala více přátelská seniorům a využila potenciál, který senioři pro společnost představují. Město přátelské seniorům podporuje aktivní stárnutí optimalizací příležitostí pro zdraví, participaci a bezpečí s cílem zlepšení kvality života. V praxi to znamená, že město přátelské seniorům přizpůsobuje místní životní prostředí i služby tak, aby byly přátelské a přístupné, začleňující a aktivizující pro starší generaci. Ptá se lidí, co potřebují a snaží se vycházet vstříc starším lidem s různými potřebami a schopnostmi.
 
Bezpečná komunita
Projekt Světové zdravotnické organizace, který přináší nejkomplexnější přístup k řešení prevence úrazovosti ve městech. Předpokládá vytvoření široké sítě spolupracovníků, kteří se z jakéhokoliv aspektu problematikou úrazů ve městě zabývají a systémový přístup k řešení úrazovosti všech skupin populace města. Účelem projektu je vypracovat preventivní program úrazovosti, zaměřený na všechny věkové kategorie a na základní životní prostředí (pracoviště, domov, doprava, sport, zábava). Zvláštní pozornost je věnována rizikovým skupinám (děti a staří lidé) a specifickým životním prostředím (např. cyklisté v dopravním provozu, bezpečnost dětských hřišť). Koordinačním centrem pro program WHO Safe Community (Bezpečná komunita) a certifikujícím centrem pro program WHO International Safe School (Mezinárodni bezpečná škola) je Centrum úrazové prevence při fakultní nemocnici v Motole.
 
Bezpečná škola
Úrazy jsou vážný zdravotně společenský problém. Nejen v české populaci jsou třetí příčinou úmrtí v pořadí za nemocemi krevního oběhu a novotvary. Avšak u dětí a mladých dospělých stojí úrazy na prvním místě příčin úmrtí. Většina úrazů se stává za stejných či podobných okolností, stejným skupinám osob. Obrana je tedy možná. Světová zdravotnická organizace si uvědomila nezbytnost široké koordinace prevence úrazů dětí a mládeže a vyhlásila kromě projektu Bezpečná komunita i odvozený projekt Bezpečná škola a Bezpečná mateřská škola. Program Mezinárodní bezpečná škola vznikl v roce 2001 jako součást projektu Světové zdravotnické organizace WHO Bezpečná komunita. V České republice je program Bezpečná škola pod záštitou Centra úrazové prevence. Projekt Bezpečná škola se zaměřuje dvěma směry, a to vytvořit ve škole a v okolí bezpečné životní prostředí a začlenit výchovu k bezpečí do praxe školy. Smyslem projektu je, aby se ve školách cíleně věnovalo prevenci úrazů, fyzického a psychického násilí a tak se vytvořilo příjemné psychosociální klima pro děti a také pro všechny ostatní členy školní komunity. V rámci projektu mohou školy například pořádat pravidelné akce k tématům jako je dopravní výchova, první pomoc, prevence šikany, atd. (celoškolní akce, nebo společné akce starších dětí s mladšími), spolupracovat se zřizovatelem na plánování údržby a investic v zájmu bezpečí (hřiště, tělocvičny, schodiště atd.), zařadit témata bezpečí do školního vzdělávacího programu nebo zmapovat rizika v okolí školy a vytvořit tzv. bezpečnou cestu do školy.  Cílem projektu je zvýšit odolnost žáků vůči rizikovému chování a snížit nebezpečí a vlivy, které ohrožují zdravý sociální vývoj žáků. Také budovat u žáků pocit bezpečí ve škole a důvěry vůči pedagogům.
 
Škola přátelská dětem (program UNICEF)
Férová škola (program Ligy lidských práv, zaměřen na inkluzivní vzdělávání)
 
Nemocnice podporující zdraví (Zdravá nemocnice), program WHO

5 EU a podpora veřejného zdraví

5 EU a podpora veřejného zdraví
 
 
 
Území EU zahrnuje v současné době 28 států s bezmála půl miliardou obyvatel, a proto koordinované reakce a činnost mohou mít v některých zdravotních otázkách zásadní význam.
Ochrana a podpora veřejného zdraví je důležitou součástí společné politiky Evropské unie, přičemž význam ochrany zdraví je zdůrazňován i v rámci jiných politik EU. EU doplňuje zdravotní politiku jednotlivých členských států a zaměřuje se na zlepšování ochrany veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování jejich příčin.
Členské státy však samy nesou plnou odpovědnost za organizaci politiky ochrany a podpory veřejného zdraví.
Až 40 % výdajů v oblasti ochrany zdraví v EU vzniká v souvislosti s nezdravým životním stylem.
 
Rizikové faktory zodpovídající za většinu chorob zatěžujících obyvatelstvo EU jsou
- vysoký krevní tlak
- spotřeba tabáku
- škodlivá a riziková konzumace alkoholu
- zvýšený cholesterol
- nadváha
- nedostatečný příjem ovoce a zeleniny
- nízká fyzická aktivita
- vysoký příjem soli (kuchyňské soli, NaCl), který souvisí s hypertenzí (CMP, levostranné srdeční selhání, nefrolitiáza), ale i karcinomem žaludku a osteoporózou
 
Nepřenosné choroby jsou z velké části preventabilní. Evropská unie se proto zaměřuje zejména na tyto oblasti podpory veřejného zdraví
- zdravou výživu (také regulace sortimentu doplňkového prodeje ve školách)
- prevenci a boj s obezitou
- omezování spotřeby tabáku, alkoholu, drog
- omezení úrazů a zranění
- epidemiologický dohled nad specifickými nemocemi
 
Kompetence Evropské unie v oblasti veřejného zdraví vymezuje článek 168 Smlouvy o fungování EU a spočívají především v koordinační, doplňkové či podpůrné činnosti.
 
Činnost Evropské unie v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví
Zdravotní péče je čím dál více zaměřena na pacienta a respektuje jeho práva, což zahrnuje účast na rozhodovacím procesu a jeho ovlivňování a také „zdravotní gramotnost“.
Hodnoty týkající se zlepšení zdraví musí zahrnovat omezení nespravedlnosti v oblasti zdraví. Ačkoli se mnoho Evropanů těší delšímu a zdravějšímu životu než předchozí generace, mezi členskými státy a regiony, v jejich rámci a rovněž celosvětově existuje obrovská nespravedlnost v oblasti zdraví. Například ačkoli celková populace EU stárne, předpokládaná délka života při narození se u žen liší mezi zeměmi EU o 9 let a u mužů o 13 let a úmrtnost dětí se liší šestinásobně. Tyto nejvyšší rozdíly jsou mezi zeměmi s nejvyšší nadějí dožití (Španělsko, Itálie a Francie) a nejnižší nadějí dožití (Litva, Lotyšsko, Bulharsko a Rumunsko). Cílem zdravotní politiky EU je odstranění této nespravedlnosti včetně cílené podpory zdraví a výměny osvědčených postupů.
Zdravotní politika musí být rovněž založena na nejlepších vědeckých důkazech vyvozených ze spolehlivých údajů a informací a na příslušném výzkumu. Evropská unie má možnost shromažďovat srovnatelné údaje z členských států a regionů prostřednictvím systému ukazatelů zahrnujících všechny úrovně (celostátní i regionální).
Systém zdravotních ukazatelů Evropského společenství se společným mechanismem pro shromažďování srovnatelných údajů o zdraví na všech úrovních umožňuje sdělení a výměnu informací týkajících se zdraví mezi členskými státy. Důležitým ukazatelem úrovně zdraví populace je ukazatel délky období života, kdy je člověk zdráv (HLY) Healthy Life Years (ukazatel délky života ve zdraví), čímž se zdůraznilo, že klíčovým faktorem hospodářského růstu není pouze délka života, ale očekávaná délka života prožitého ve zdraví.
Výdaje na zdravotní péči by měly doprovázet investice do prevence, ochrany a zlepšování celkového tělesného a duševního zdraví obyvatel, které v současné době činí v průměru 3 % celkových ročních rozpočtů na zdravotnictví jednotlivých členských států, zatímco 97 % se utratí za zdravotní péči a léčbu.
Zdravotnictví v EU je významným poskytovatelem pracovních míst a vzdělávání, protože odvětví zdravotní a sociální péče je hlavní hybnou silou rozvoje odvětví služeb a poskytuje více než 2,3 milionů pracovních míst. Rozrůstající se zdravotnictví je rovněž velkým zdrojem a uživatelem inovačních technologií a podporuje regionální politiku a sociální a hospodářskou soudržnost.
Zdravotní stav obyvatel není předmětem pouze zdravotní politiky. Klíčovou roli hrají i regionální politika, politika životního prostředí, zdanění tabákových výrobků, předpisy týkající se farmaceutických a potravinových výrobků, zdraví zvířat, výzkum a inovace v oblasti zdravotnictví, koordinace systémů sociálního zabezpečení, zdraví v rozvojové politice, ochrana zdraví a bezpečnosti při práci, informační a komunikační technologie.
Začlenění zdraví do všech politik znamená rovněž zapojení nových partnerů do zdravotní politiky. EU podporuje rozvoj partnerství s nevládními organizacemi, průmyslem, akademickými subjekty a médii.
Globalizace znamená, že jak zdravotní problémy, tak jejich řešení přesahují hranice států a jejich příčiny a dopady často sahají napříč různými odvětvími. Mezi příklady lze uvést koordinovaný přístup k boji proti HIV/AIDS.
Činnost Unie je zaměřena na zlepšování veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování příčin ohrožení tělesného a duševního zdraví. Má zahrnovat boj proti nejzávažnějším chorobám podporou výzkumu jejich příčin, přenosu a jejich předcházení, jakož i zdravotnické informace a zdravotní výchovu a sledování vážných přeshraničních zdravotních hrozeb, včasné varování před nimi a boj proti nim. Unie také doplňuje činnosti členských států ke snižování škodlivých účinků drog na zdraví, včetně informačních a preventivních opatření. Má podněcovat spolupráci mezi členskými státy, mj. také v oblasti příhraničního poskytování zdravotních služeb.
Oblast tzv. sdílených pravomocí mezi Unií a členskými státy je poměrně úzce vymezená a omezuje se na stanovení vysokých standardů kvality a bezpečnosti pro orgány, látky lidského původu, krev a krevní deriváty, dále na přijímání opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti a opatření k zajištění vysokých standardů kvality bezpečnosti léčivých přípravků a zdravotnických prostředků.
Naopak zcela v působnosti členských států zůstává stanovení zdravotní politiky, organizace zdravotnictví a poskytování zdravotní péče, včetně rozdělování na ně vyčleněných zdrojů.
Při vymezení a provádění všech politik a činností Unie je zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví.
 
Spolupráce v rámci EU
Evropská unie podněcuje spolupráci mezi členskými státy v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví zaměřenou na zlepšení vzájemného doplňování jejich zdravotních služeb v příhraničních oblastech.
Evropská unie a její členské státy podporují spolupráci se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi v oblasti veřejného zdraví.
Při činnosti Evropské unie je uznávána odpovědnost členských států za stanovení jejich zdravotní politiky a za organizaci zdravotnictví a poskytování zdravotní péče. Odpovědnost členských států zahrnuje řízení zdravotnictví a zdravotní péče, jakož i rozdělování na ně vyčleněných zdrojů.
Důraz je nezbytné klást na dodržování mezinárodních dohod týkajících se zdraví, jako jsou Rámcová úmluva o kontrole tabáku Světové zdravotnické organizace a Mezinárodní zdravotní řád a důležitá je i koordinace v oblasti zdraví s mezinárodními organizacemi, jako je Mezinárodní zdravotnická organizace a jiné příslušné agentury OSN, což posiluje vliv EU v oblasti světového zdraví.
 
 

5.1 Akční programy Společenství v oblasti veřejného zdraví

5.1 Akční programy Společenství v oblasti veřejného zdraví
 
 
Akční programy představují hlavní finanční nástroj pro realizaci cílů Evropského společenství v oblasti veřejného zdraví. Jsou financovány přímo z rozpočtu EU. Mají vést ke zlepšení ochrany zdraví občanů, podpoře zdravého životního stylu a šíření informací o zdraví a zdravém životním stylu, mají zlepšit přístup občanů ke kvalitnější zdravotnické péči, zajistit ochranu občanů EU před zdravotními hrozbami a pomoci vybudovat efektivní, inovativní a udržitelné zdravotnické systémy.
 
První akční program Společenství v oblasti veřejného zdraví byl přijat pro období 2003–2008 s cílem doplnit opatření členských států na ochranu a zlepšení veřejného zdraví. Program se zaměřoval na 3 cíle:
- informovanost o zdraví
- ohrožení zdraví
- zdravotní faktory
 
První program v oblasti veřejného zdraví podpořil 352 projektů, na něž Společenství přispělo částkou 231,7 milionů EUR.
 
Druhý akční program Společenství v oblasti veřejného zdraví pro období 2008–2013 navazoval na 1. akční program Společenství v oblasti veřejného zdraví. Program se zaměřoval na podobné cíle a činnosti jako první akční program, avšak se sníženým rozpočtem (53,7 milionů EUR namísto 59 milionů EUR ročně).
 
Třetí víceletý program činnosti EU v oblasti zdraví na období 2014–2020 navazuje na 2. akční program Společenství v oblasti veřejného zdraví, který byl realizován v období 2008-2013.
Navrhovaná alokace finančních prostředků pro 3. akční program v oblasti zdraví, tedy na období 2014–2020, činí 449 milionů euro. Do Programu se mohou, podle druhu finančního mechanismu, zapojit organizace a instituce veřejného sektoru, nevládní organizace, univerzity a výzkumné ústavy a také soukromé společnosti. Granty se dle návrhu Programu budou udělovat na provoz nevládních organizací a specializovaných sítí, na společné akce členských států a Evropské komise, na projekty s nadnárodním dopadem. V rámci Programu budou rovněž vypisované tendry na služby pokrývající aktivity typu: monitoring akcí a politik, vytváření studií, technická a vědecká asistence, sběr dat a tvorba databází apod.
 
Třetí akční program v oblasti zdraví je zaměřen na uskutečňování těchto cílů:
- Podpora zdraví občanů, prevence onemocnění a podpora příznivého životního prostředí pro zdraví a životní styl. V praxi to především znamená identifikaci, podporu a šíření postupů sloužících k efektivní prevenci před onemocněními stejně jako dalších opatření na podporu zdraví.
- Ochrana občanů před závažnými zdravotními hrozbami zvenčí pomocí identifikace a vývoje koherentních přístupů a podpory jejich implementace, které zajistí lepší koordinaci a připravenost v případě hrozících zdravotních hrozeb.
- Podpora budování kapacit veřejného zdraví a přispění k vybudování inovativních, efektivních a udržitelných systémů zdravotní péče. V praxi se jedná o identifikaci a vývoj nástrojů a mechanismů na unijní úrovni zaměřených na odstranění nedostatků v rámci lidských a finančních zdrojů a usnadnění dobrovolného zavádění inovativních metod do oblasti preventivních strategií a intervence veřejného zdraví.
- Usnadnění přístupu k lepší a bezpečnější zdravotní péči pro občany EU. Tohoto cíle se dosáhne pomocí zlepšení přístupu k lékařským službám a znalostem stejně jako k informacím nutným v rámci specifických zdravotních podmínek. Naplnění cíle dále zahrnuje podporu aplikace výzkumných výsledků a vývoj nástrojů ke zlepšení kvality zdravotní péče a bezpečnosti pacientů, například zlepšení zdravotní gramotnosti.
 
 
 

5.2 Strategické dokumenty pro oblast podpory zdraví v EU

5.2 Strategické dokumenty pro oblast podpory zdraví v EU
 
 
Bílá Kniha - Společně pro zdraví: strategický přístup pro EU na období 2008–2013 (2007)
Dokument, který usiluje o konkrétní zlepšení zdraví v Evropě, definuje dlouhodobé úkoly týkající se ochrany a podpory veřejného zdraví obyvatelstva EU s ohledem demografii obyvatelstva EU a potenciální hrozby pro veřejné zdraví. Má 4 hlavní zásady a 3 strategické cíle.
4 zásady:
- zaměření na společné hodnoty v oblasti zdraví a na pacienta a snižování nerovností
- uznání vazby mezi zdravím a hospodářskou prosperitou
- posílení hlasu EU v oblasti zdraví na celosvětové úrovni díky lepší spolupráci s mezinárodními organizacemi
 
Cíle strategického dokumentu Bílá kniha - Společně pro zdraví: strategický přístup pro EU na období 2008–2013
Cíl 1: Podpora dobrého zdravotního stavu ve stárnoucí Evropě
Stárnutí obyvatelstva plynoucí z nízké porodnosti a zvyšující se délky života je nyní realitou. Do roku 2050 se v EU počet lidí starších 65 let zvýší o 70 %. Skupina osob starších 80 let se zvýší o 170 %.
Demografické změny včetně stárnutí obyvatelstva mění běžnou strukturu nemocí a vyvíjejí tlak na udržitelnost zdravotnických systémů EU.
Podpora zdravého stárnutí znamená podporu zdraví v průběhu celého života, jejímž cílem je předcházet zdravotním problémům a postižením od mládí a také řešení nespravedlnosti v oblasti zdraví související se společenskými, hospodářskými a environmentálními faktory. Tyto otázky jsou pevně spojeny s celkovým strategickým cílem Evropské unie v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, jímž je solidarita.
Tyto změny pravděpodobně zvýší poptávku po zdravotní péči a současně sníží počet
pracujících. To by mohlo do roku 2050 zvýšit náklady na zdravotní péči v členských státech o 1 až 2 % HDP. V průměru by se jednalo o zvýšení nákladů na zdravotní péči přibližně o 25 % ve vyjádření jako podíl HDP. Pokud by lidé dokázali prožít delší život zdraví, snížil by se nárůst nákladů na zdravotní péči způsobený stárnutím na polovinu.
Zdravé stárnutí je třeba podpořit opatřeními na podporu zdraví a prevenci nemocí v průběhu života, a to řešením klíčových otázek, jako je výživa, tělesná činnost, spotřeba alkoholu, drog a tabáku, ohrožení životního prostředí, dopravní nehody a úrazy, k nimž dochází doma.
Zlepšení zdraví dětí, dospělých v produktivním věku a starších lidí napomůže dosáhnout zdravého a výkonného obyvatelstva a podpoří zdravé stárnutí nyní i v budoucnu. Zdravému stárnutí napomohou rovněž opatření na podporu zdravého životního stylu a omezení škodlivého chování a prevence a léčba specifických chorob, včetně genetických poruch. V rámci EU je třeba aktivně podpořit rozvoj geriatrie se zaměřením na individualizovanou péči, zabývat se paliativní péčí a lepším pochopením neurodegenerativních chorob, jako je např. Alzheimerova choroba.
 
Cíl 2: Ochrana občanů před zdravotními hrozbami
Další klíčovou oblastí zájmu je ochrana občanů před zdravotními hrozbami a zvýšení bezpečnosti pacientů.
Práce na úrovni EU zahrnuje vědecké posouzení rizik, připravenost a reakci na epidemie a bioterorismus, strategie řešení rizik souvisejících s konkrétními nemocemi, opatření ohledně nehod a úrazů, zvýšení bezpečnosti pracovníků a opatření v zájmu bezpečnosti potravin a ochrany spotřebitelů.
Rozvoj obchodu a cestování přinesl celému světu nová rizika, a to snazším šířením přenosných chorob. Boj proti pandemiím nebo biologickým haváriím a řešení hrozeb bioterorismu vyžaduje spolupráci na úrovni EU a koordinaci členských států. Rovněž je třeba přijmout opatření v souvislosti s nově se objevujícími hrozbami pro zdraví, jako například s hrozbami souvisejícími se změnou klimatu, a řešit jejich možné dopady na veřejné zdraví a systémy zdravotní péče. Potenciálními závažnými hrozbami pro zdraví obyvatel EU jsou tedy zejména pandemie, závažné biologické incidenty a bioterorismus. Klimatické změny vedou k novým druhům přenosných nemocí a úlohou EU je koordinace a rychlá reakce na globální ohrožení zdraví.
Vnitřní i vnější zdravotní politika by se měla zakládat na jasných hodnotách, zejména
systémy zdravotní péče by měly respektovat univerzálnost přístupu k dobré zdravotní péči, spravedlnost a solidaritu.
 
Cíl 3: Podpora dynamických zdravotních systémů a nových technologií 
Zdravotní systémy EU se nacházejí pod sílícím tlakem, aby reagovaly na výzvy plynoucí ze stárnutí obyvatelstva, zvyšujících se očekávání obyvatel, migrace a mobility pacientů a zdravotníků.
Nové technologie mají potenciál vnést do zdravotní péče a zdravotních systémů revoluci a přispět k jejich budoucí udržitelnosti. Cílem je zlepšit prevenci nemocí, poskytování léčby a podpořit posun od nemocniční péče k prevenci a primární péči. Zdravotnictví může pomoci poskytovat péči více zaměřenou na občana, snížit náklady a podpořit interoperabilitu napříč členskými státy a usnadnit tak mobilitu a bezpečnost pacientů. Nové technologie je však třeba řádně vyhodnotit, včetně jejich nákladové efektivity a spravedlnosti, a je třeba zvážit důsledky pro vzdělávání a kapacitu zdravotnického personálu. Nové a neznámé technologie mohou způsobit etické problémy a je třeba řešit otázku důvěry občanů.
 
Bílá kniha o sportu (2007)
Nedostatek tělesné aktivity zvyšuje výskyt nadváhy, obezity a četných chronických onemocnění, jako jsou kardiovaskulární choroby a diabetes, které snižují kvalitu života, ohrožují život jednotlivců a zatěžují rozpočty zdravotnictví a hospodářství. Hlavním cílem dokumentu je poskytnout strategickou orientaci v souvislosti s rolí sportu v Evropě, podnítit debatu o konkrétních problémech, zviditelnit sport při tvorbě politik EU a zvýšit povědomí veřejnosti o potřebách a specifikách tohoto odvětví včetně zvýšení kvality životního prostředí pro realizaci sportu.
Bílá kniha se zaměřuje na společenskou roli sportu, jeho hospodářský rozměr a jeho organizaci v Evropě. Sport je oblastí lidské činnosti, která se těší velkému zájmu občanů Evropské unie a která má zároveň obrovský potenciál je sdružovat a oslovovat, a to bez ohledu na věk či společenský původ. Přibližně 60 % evropských občanů pravidelně provozuje sportovní aktivity.
Sport kromě upevňování zdraví evropských občanů plní i funkci výchovnou a hraje roli společenskou, kulturní a rekreační. Společenská role sportu má rovněž potenciál utužit vnější vztahy Unie.
 
Strategie pro Evropu týkající se zdravotních problémů souvisejících s výživou, nadváhou a obezitou (2007)
Tento dokument je evropskou strategii pro snížení zdravotních problémů způsobených špatnou výživou. Tato strategie, která se opírá o účinná partnerství, se snaží na úrovni Společenství prosadit konkrétní opatření, aby špatná výživa a nedostatek pohybu nebyly prvotními příčinami civilizačních nemocí a předčasných úmrtí v Evropě.
Cílem je stanovit integrovaný přístup EU k tomu, jak přispět k omezení nemocí způsobených špatnou výživou, nadváhou a obezitou.
Nezbytná je integrace politik do všech oblastí od potravin a spotřeby po sport, výchovu a dopravu. Mimoto je nezbytné brát v úvahu sociálně-ekonomický rozměr problému, protože obezitou nejčastěji trpí osoby ze znevýhodněných vrstev obyvatelstva.
 
Opatření EU v boji proti obezitě spočívají na čtyřech pilířích:
- ve snížení všech rizik spojených se zdravím (špatná strava, nedostatek tělesného pohybu)
- v průřezovosti - opatření mají působit ve všech oblastech vládní politiky a na všech úrovních pomocí řady nástrojů, včetně právních předpisů, partnerství veřejného a soukromého sektoru a dialogu s občanskou společností
- v účasti soukromých subjektů, např. potravinářského průmyslu a občanské společnosti, stejně jako účastníků na místní úrovni
- v systematickém hodnocení a monitorování těchto opatření
 
Zvýšení zdravotní gramotnosti spotřebitelů
Zdravotní gramotnost je rozhodování ve prospěch zdraví. Znalosti, preference a chování jednotlivce, například v souvislosti s životním stylem a stravovacími návyky, jsou utvářeny prostředím, které jej obklopuje. Z tohoto důvodu je nezbytné zlepšení informací pro spotřebitele, zejména prostřednictvím nutričního značení.
Nezbytné je prosazování kodexů chování v oblasti reklamy a marketingu, jež ovlivňují stravovací režimy, zejména u dětí přípravou zvláštních informačních a vzdělávacích kampaní (špatná výživa, nadváha) zaměřených na ohrožené skupiny ve spolupráci s členskými státy a příslušnými zúčastněnými stranami.
 
Zpřístupnění zdravé výživy
Jedná se o pořádání kampaní určených mladým spotřebitelům, nebo vytvářením projektů na podporu spotřeby ovoce ve školách, spolufinancovaných EU.
 
Podpora tělesné aktivity
Komise definuje jako fyzickou aktivitu celou škálu činností od organizovaného sportu po „aktivní dojíždění do zaměstnání“ a přeje si, aby členské státy a EU přijaly aktivní opatření v této oblasti, včetně opatření týkajících se udržitelné městské dopravy a postupného zvyšování kvality životního prostředí pro sport.
 
Prioritní skupiny a prostředí
Obezita u evropských dětí prudce narůstá a neúměrně postihuje zejména děti z nižších sociálně-ekonomických skupin. Nezbytné je cílené vzdělávání dětí ve věku 0–12 let v oblasti výživy a tělesné aktivity.
 
Zapojení soukromých subjektů
Soukromé subjekty mohou pomoci k podpoře zdravých stravovacích návyků spotřebitelů, to znamená:
- podpořit výběr zdravých potravin tím, že zpřístupní zdraví prospěšné možnosti za dostupné ceny: potravinářský průmysl se musí zasazovat o změnu složení potravin, pokud jde o sůl, tuky a cukry
- informovat spotřebitele, obchodníky a podniky a přispívat k dobrovolným iniciativám členských států
- podporovat tělesnou aktivitu – sportovní organizace by mohly spolupracovat se skupinami v oblasti veřejného zdraví za účelem vypracování reklamních a marketingových kampaní, které tělesnou aktivitu prosazují
- zaměřit se na prioritní skupiny; bylo by vhodné navázat neobchodní partnerství mezi školami a soukromým sektorem
- podniky na pracovištích by měly přispívat k propagaci zdravého životního stylu svých zaměstnanců
- inspirovat se osvědčenými postupy organizací občanské společnosti působících v oblasti veřejného zdraví, mládeže a sportu, jejichž metody se ukázaly jako účinné
 
Strategie EU na podporu členských států při snižování škod souvisejících s alkoholem (2006)
Cílem strategie je podpora členských států při snižování škod souvisejících se škodlivým a nebezpečným požíváním alkoholu. Strategie stanovuje prioritní oblasti, určuje různé úrovně činnosti a mapuje opatření, která členské státy zavedly na podporu osvědčených postupů.
 
Strategie stanovuje pět prioritních témat s cílem snížit škodlivé a nebezpečné požívání alkoholu v Evropské unii. Pro každou z těchto priorit předkládá odůvodnění opatření a zdůrazňuje osvědčené postupy provedené v členských státech.
 
Chránit mladé lidi a děti
- omezit pití nezletilých a snížit nebezpečné pití mladých lidí
- omezit škodu působenou dětem v rodinách zatížených problémy s alkoholem
- omezit požívání alkoholu během těhotenství
 
Veřejná politika může účinně zasáhnout ve prospěch snížení škodlivé konzumace alkoholu mladých lidí. K opatřením prováděným členskými státy patří uložení omezení na prodej, dostupnost a marketing, který by mohl působit na mladé lidi.
 
Boj proti opilosti za volantem
Přibližně každá čtvrtá dopravní nehoda má spojitost s požitím alkoholu. Dopravní nehody jsou u mladých lidí nejčastější příčinou úmrtí.
Riziko silničních dopravních nehod, ke kterým dochází v souvislosti s konzumací alkoholu, roste s koncentrací alkoholu v krvi řidiče - Blood alcohol content (BAC). Proto všechny členské státy přijaly opatření ke snížení mezních hodnot BAC. Příkladné účinné vnitrostátní politiky se opírají o provádění častých namátkových dechových zkoušek a organizaci kampaní zaměřených na vzdělávání a zvyšování povědomí všech zúčastněných stran. Dalším příkladem je zavedení nižšího nebo nulového limitu BAC pro mladé řidiče a z bezpečnostních důvodů také pro řidiče veřejné dopravy a řidiče užitkových vozidel.
 
Předcházet škodám spojeným s alkoholem u dospělých
- snížit množství výskytu chronických tělesných a duševních poruch vyvolaných požíváním alkoholu
- snížit počet úmrtí v souvislosti s požíváním alkoholu
- poskytnout spotřebitelům informace, které jim umožní činit podložená rozhodnutí
- přispět ke snížení škod na pracovišti spojených s alkoholem
 
Existují opatření, která mohou snížit škody spojené s alkoholem u dospělých osob nebo jim předcházet a snižovat negativní dopad na pracovišti. Jedná se zejména o zavádění licencí, školení obsluhy, zásahy na pracovišti a kampaně propagující umírněnou konzumaci alkoholu.
 
Provádět akce na zvýšení povědomí o dopadech škodlivé a rizikové konzumace alkoholu
Strategie si klade za cíl zvýšit povědomí občanů EU o dopadu škodlivé a nebezpečné konzumace alkoholu na zdraví, na pracovní výkon a na schopnost řídit vozidlo.
 
Mezi aktivitami, které pomáhají k naplnění tohoto cíle, lze zmínit provádění vzdělávacích programů zaměřených na zdraví, započatých v raném dětství a v ideálním případě pokračujících během dospívání. Tyto zásahy umožňují zvýšit povědomí o nebezpečných účincích alkoholu a omezit rizikové chování. Příkladem je mediální kampaň Euro-Bob zaměřená na prevenci řízení pod vlivem alkoholu.
 
Získávat spolehlivé údaje
Nezbytné je aktualizovat statistiky o konzumaci alkoholu a dopadu iniciativ uskutečněných orgány členských států. Tyto údaje budou použity k vypracování a provádění opatření v boji proti škodlivé a nebezpečné konzumaci alkoholu.
 
K dalším strategickým dokumentům EU v  oblasti boje s alkoholizmem patří:
- Globální strategie pro snižování škodlivého užívání alkoholu (2010)
- Evropský Akční plán k snižování škodlivého užívání alkoholu (2011)
 
Zelená kniha – Zlepšení duševního zdraví obyvatelstva (2005)
Duševní a tělesné zdraví spolu úzce souvisí. Nejrozšířenějšími duševními poruchami jsou v EU úzkostné stavy a deprese. Očekává se, že do roku 2020 se deprese stane nejvýznamnější příčinou nemocí v rozvinutém světě. V EU v současnosti každoročně umírá v důsledku sebevražd zhruba 58 000 občanů, což je vyšší počet než v případě úmrtí v důsledku dopravních nehod, vražd nebo HIV/AIDS.
Zelená kniha navrhuje stanovit strategii EU v oblasti duševního zdraví a klade si za cíl zahájit s evropskými orgány, vládami, zdravotnickými odborníky, zúčastněnými stranami v jiných odvětvích, občanskou společností, organizacemi pacientů a výzkumnou obcí diskusi o významu duševního zdraví pro EU, potřebě strategie na úrovni EU a jejích možných prioritách.
 
K dalším dokumentům v oblasti podpory duševního zdraví patří:
- Evropská smlouva o duševním zdraví a osobní pohodě (2008)
 
Životní prostředí dětí a zdraví - Akční plán pro Evropu (CEHAPE, 2004)
Úspěšná ochrana a podpora zdraví je úzce podmíněna mimo jiné kvalitou prostředí, ve kterém lidé žijí. Důsledky, ke kterým vedou nemoci způsobené nezdravým životním prostředím, jsou mnohem závažnější u dětí než u dospělých. Vzhledem k tomu, že děti jsou velmi zranitelné, je nezbytné přijmout cílená opatření, aby mohly žít a růst ve zdravém životním prostředí.
 
Účinná opatření se zaměřují zejména na tyto oblasti:
- Primární prevence – zlepšení životního prostředí, zejména ovzduší, vody, bydlení a dopravy.
- Ekvita (spravedlnost) – pomoc dětem, které to v důsledku těžké životní situace potřebují, např. dětem imigrantů nebo dětem opuštěným.
- Snížení chudoby – lidé žijící v chudinských oblastech jsou vystaveni nejvyšším dávkám škodlivin zevního prostředí.
- Podpora zdraví – je důležité i to, jak lidé žijí, co dělají a co nakupují.
 
Priority Akčního plánu Životní prostředí dětí a zdraví jsou:
Priorita 1
Zavést adekvátní opatření, aby všechny děti měly lepší přístup k bezpečné a přijatelné vodě a sanitaci, a tím významně redukovat nemocnost a úmrtnost v důsledku chorob zažívacího traktu a dalších zdravotních problémů.
 
Riziko, které pro zdraví dětí znamená omezená dostupnost pitné vody a sanitace, je stále významné ve vesnických oblastech východních částí Evropského regionu. V mnoha zemích nemá více než 60 % vesnické populace k dispozici vodovod a více než 50 % zmíněné populace žije v domech, které nejsou napojeny na kanalizaci.
 
Priorita 2
Rozvojem a podporou bezpečného bydlení pro všechny děti předcházet zdravotním problémům, omezit zdravotní důsledky nehod i úrazů a snížit nemocnost, jejíž příčinou je nedostatek adekvátní tělesné aktivity.
 
V Evropském regionu jsou úrazy jednou z vedoucích příčin nemocnosti a úmrtnosti dětí i dospívajících. V jejich výskytu jsou mezi jednotlivými zeměmi velké odlišnosti.
Pády, utonutí, požáry a otravy, na které v Evropském regionu ročně umírá více než 75 000 dětí, jsou v některých východních zemích regionu několikanásobně četnější než v západních státech. Každým rokem jsou dopravní nehody příčinou 32 000 dětských úmrtí.
 
Priorita 3
Péčí o čistotu vzduchu v životním prostředí dětí předcházet nemocem dýchacího systému a snížit jejich výskyt způsobovaný znečištěným vzduchem. Současně přispět k omezení četnosti astmatických záchvatů.
 
Výskyt nemocí dýchacího systému v Evropském regionu velmi kolísá. V některých zemích jsou infekce dýchacích cest až stonásobně častější než v ostatních. V mnoha
zemích je podíl dětí s alergickým dýchacím onemocněním vyšší než 15 %. Zatímco úmrtnost na nemoci dýchacího systému je zřetelně vyšší ve východních oblastech regionu, u alergických chorob není tento trend zřetelný. Na funkci dýchacího systému
působí řada faktorů, které se navzájem ovlivňují, např. infekce, výživa, kouření, sociální podmínky a dostupnost i poskytování zdravotnických služeb. Znečištění vzduchu, a to jak vnitřního, tak venkovního, je jednou z rozhodujících determinant nemocí dýchacího systému, kterým lze předejít.
Téměř 90 % obyvatel městských oblastí, včetně dětí, je vystaveno takovému znečištění vzduchu, které přesahuje normy doporučené Světovou zdravotnickou organizací. Více než polovina evropských dětí je doma opakovaně vystavena pasivnímu kouření.
 
Priorita 4
Snížení rizika nemocí a invalidity vznikajících působením nebezpečných chemikálií (např. těžkých kovů), fyzikálních faktorů (např. intenzivního hluku), biologických faktorů a nebezpečných pracovních podmínek během těhotenství, dětství a dospívání.
 
Tato priorita se týká široké škály aspektů životního prostředí. Použitelné informace o daných problémech jsou neúplné a jsou dostupné v menším počtu zemí. Např. údaje o nebezpečných chemikáliích v potravinách jsou k dispozici jen pro celou populaci, a to jen ve 13 zemích EU. V regionu dosud není monitorován výskyt olova v dětském organismu. Ve světě se používá 80 000 chemických látek, k nimž každým rokem přibude 1 500 nově vytvořených chemických sloučenin. Tato čísla dále narůstají. Odhaduje že, v příštích 15 letech vzroste chemická výroba o 85 %.
 
Zdraví 2020 (2014-2020)
Je strategie na podporu zdraví a blahobytu, která podporuje integraci a harmonizaci aktivit napříč odvětvími na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Strategie se zaměřuje na hlavní problémy 53 členských států regionu, především na nerovnosti ve zdraví, finanční krizi a související snižování veřejných výdajů ve zdravotnictví a nárůst výskytu chronických neinfekčních onemocnění. Strategie byla schválena při jednání Regionálního výboru Světové zdravotní organizace (WHO) pro Evropu na Maltě dne 12. září 2012. Přijetí nové strategie vychází z předpokladu, že další vývoj veřejného zdravotnictví je možný pouze za spolupráce všech složek společnosti a všech úrovní státní správy
 
a další dokumenty.

6 Podpora veřejného zdraví v České republice

6 Podpora veřejného zdraví v České republice
 
 
 
Podpora veřejného zdraví je definována jako proces usnadňující jedincům zvýšit kontrolu nad determinantami svého zdraví a tak zlepšovat svůj zdravotní stav. Hlavním atributem podpory zdraví je dosáhnout vyšší odpovědnosti každého člověka za vlastní zdraví, posílit individuální přístup ke zdraví s cílem jeho zachování a předcházení nemocem zodpovědným chováním, které je vyjádřeno zdravým životním stylem.
Rozsah vlivu jednotlivých zdravotních determinant určuje stanovení priorit podpory veřejného zdraví.
Nejvýznamnější determinantou zdraví je způsob života, tedy dodržování nebo naopak nerespektování zásad zdravého životního stylu v komplexu chování jedince. Zahrnuje podporu zdravé výživy, omezování kouření, zvládání stresu, omezování spotřeby alkoholu, zdravou pohybovou aktivitu jako stěžejní faktory v prevenci chronických neinfekčních onemocnění, dále drogovou abstinenci, prevenci infekčních onemocnění a úrazů.  
V pořadí druhou nejvýznamnější determinantou je životní prostředí ve smyslu faktorů přírodních, sociálních a ekonomických.
Třetí a čtvrtou prioritou v pořadí důležitosti vlivu na zdraví jsou genetický základ a zdravotní služby, které mají ovšem na rozdíl od životního stylu a prostředí vliv na veřejné zdraví minimální.
Koncept podpory zdraví jako pojmenování aktivit k uchování a zlepšení zdraví vznikl v 80. letech 20. století. Náplň se však začala formovat už v roce 1948, když Světová zdravotnická organizace uveřejnila první moderní definici zdraví, kde bylo vyjádřeno, že nejde jen o nepřítomnost nemoci, ale o komplexní stav tělesné, duševní a sociální pohody, a uvedla, že zodpovědnost za zdraví mají také vlády a jejich sociální a zdravotní opatření.
Podpora zdraví a prevence nemocí je jednou z úloh hygienické služby. Hygienická služba v České republice podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění má za úkol chránit a podporovat veřejné zdraví, což označuje zdraví obyvatelstva a jeho skupin. Ochrana a podpora veřejného zdraví je pak definována jako souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví.
Krajské hygienické stanice, Státní zdravotní ústav a zdravotní ústavy se podílejí pod metodickým vedením Ministerstva zdravotnictví na tvorbě a naplňování národní zdravotní politiky a zdravotní politiky příslušných regionů.
Podpora zdraví je v České republice realizována cestou výchovy ke zdraví, která je cílena na vybrané populační skupiny ve zvýšeném riziku onemocnění, zejména prostřednictvím komunitních projektů podpory zdraví (Zdravá města, Zdravé kraje, Zdravé regiony, Bezpečná komunita, Města přátelská seniorům, Škola podporující zdraví a Mateřská škola podporující zdraví, Bezpečná škola a Bezpečná mateřská škola, Nemocnice podporující zdraví, Podnik podporující zdraví, Bezpečný podnik). Současně jsou realizovány projekty na celorepublikové či regionální úrovni ve spolupráci vládních a nevládních subjektů, které jsou financovány z dotačních programů rezortů, zejména Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, finančních zdrojů krajských úřadů, zdravotních pojišťoven, municipalit či od sponzorů. Edukační a intervenční projekty jsou zaměřeny na ozdravění výživy, omezování kuřáctví, omezování a zvládání nadměrného stresu, zlepšení reprodukčního zdraví, omezování spotřeby alkoholu, optimalizaci pohybové aktivity, prevenci škodlivého užívání drog, prevenci úrazů a otrav, zlepšení pracovního prostředí. Projekty zaměřené na prevenci nemocí se týkají jednotlivých onemocnění nebo skupiny nemocí. Jedná se o Národní kardiovaskulární program, Národní onkologický program, Národní gerontologický program, Národní program rehabilitace osob se zdravotním postižením, Národní diabetologický program, Národní perinatologický program a Národní program péče o duševní zdraví. V roce 2014 byl zahájen ve spolupráci Ministerstva zdravotnictví, zdravotních pojišťoven a odborných lékařských společností projekt adresného zvaní vybraných skupin populace na screeningové vyšetření v rámci prevence onkologického onemocnění prsu a děložního hrdla u žen a nádoru tlustého střeva u obou pohlaví, který by měl vést díky včasnému záchytu případných nálezů k snížení úmrtnosti na nádorová onemocnění v populaci.
 
Literatura:
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/Legislativa/dokumenty/spolecne-predpisy-ainstrukce_3543_1789_11.html
Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017. [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14540
Zdraví 21. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/obsah/program-zdravi-21_1101_5.html
Národní program zdraví – projekty podpory zdraví. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-07]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/obsah/narodni-program-zdravi-projekty-podpory-zdravi_2292_1.html
Zdraví 2020. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/Verejne/dokumenty/ramcovy-souhrn-opatreni-zdravi-2020_8526_3016_5.html
Akční plán zdraví a životního prostředí. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://databaze-strategie.cz/cz/mzd/strategie/nehap-1998
Akční plán realizace Národní strategie protidrogové politiky na období 2013–2015. [online]. Sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. [cit. 2014-09-13]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/protidrogova-politika/strategie-a-plany/akcni-plan-realizace-narodni-strategie-protidrogove-politiky-na-obdobi-2013-az-2015-104714/
Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České republice na období 2013-2017. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/obsah/narodni-program-reseni-problematiky-hiv/aids_1688_5.html
Národní strategie bezpečnosti silničního provozu 2011–2020. [online]. Ministerstvo dopravy. [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.ibesip.cz/data/web/soubory/akcni-program-besip.pdf
Národní akční plán na zvýšení proočkovanosti proti sezónní chřipce v České republice. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-30]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/dokumenty/narodni-akcni-plan_5329_1092_5.html
Národní akční plán prevence dětských úrazů na léta 2007-2017. [online]. Ministerstvo zdravotnictví. [cit. 2014-09-29]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/dokumenty/narodni-akcni-plan-prevence-detskych-urazu_2049_1009_3.html

6.1 Národní zdravotní politika

6.1 Národní zdravotní politika
 
 
Národní zdravotní politika je cílevědomá činnost státu a ostatních subjektů hospodářské a sociální politiky zaměřená na ochranu, podporu a obnovu zdraví. Zdravotní politika je vyjádřením zájmu státu a jeho občanů o zdraví pomocí politických prostředků. Cílem zdravotní politiky je zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva a náplní zdravotní politiky je ovlivňování determinant zdraví obyvatelstva, jejichž povaha, intenzita a dynamika se neustále mění. Zdravotní politika musí aktuálně reagovat na tyto změny a musí nalézt způsoby, jak edukací a intervencemi realizovanými v rámci výchovy ke zdraví ovlivnit působení těchto determinant na zdravotní stav obyvatelstva.
Vlastní podpora veřejného zdraví je v České republice realizována ve vzájemné spolupráci vládních i nevládních organizací zvyšováním zdravotní gramotnosti cílových skupin obyvatelstva prostřednictvím výchovy ke zdraví.
Výchova všech skupin populace k dodržování zásad zdravého životního stylu je jedním z důležitých úkolů rezortu zdravotnictví v České republice.
Finanční prostředky na podporu veřejného zdraví získávají subjekty, které výchovu ke zdraví v České republice realizují, z Evropských strukturálních fondů, z dotačních řízení Ministerstva zdravotnictví. Ministerstva školství, mládeže a sportu a dalších rezortů, z dotačních řízení jednotlivých krajů a z vlastních zdrojů jednotlivých municipalit.
 
Podpora veřejného zdraví cestou výchovy ke zdraví je zakomponována v řadě strategických dokumentů schválených usneseními vlády v gesci Ministerstva zdravotnictví, z nichž nejvýznamnější je Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR – Zdraví pro všechny v 21. století schválený usnesením vlády č. 1046/2002 jako racionální, dobře strukturovaný model komplexní péče společnosti o zdraví a jeho rozvoj a na něho navazující strategie „Zdraví 2020 – Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí“.
Na podporu aktivit vládních i nevládních organizací, které jsou v souladu s cíli a dílčími úkoly dokumentu Zdraví 21, byly zřízeny na Ministerstvu zdravotnictví dotační programy. Jedná se dotační programy Protidrogová politika určený na řešení zdravotních důsledků užívání návykových látek, Péče o děti a dorost, jehož úkolem je prevence dětských úrazů a násilí na dětech, program Národní program řešení problematiky HIV/AIDS, který podporuje prevenci sexuálního přenosu HIV v populaci a zajištění bezplatného anonymního testování (HIV screening). Nejvýznamnějším dotačním programem s dlouholetou tradicí od roku 1993 je dotační řízení Národní program zdraví – projekty podpory zdraví, jehož filozofií je podpora zodpovědného přístupu ke zdraví v cílových populačních skupinách, komunitách i v celé společnosti. Projekty jsou realizovány ve vzájemné spolupráci vládních a nevládních organizací. Tematickými okruhy posledního jmenovaného dotačního programu jsou ozdravění výživy a optimalizace pohybové aktivity, omezování kuřáctví a nadměrné spotřeby alkoholu a projekty komplexního charakteru.
Ministerstvo zdravotnictví podporuje v posledních létech zejména projekty s celorepublikovým rozsahem, případně inovační projekty sloužící k pilotnímu ověření nové metodiky projektu podpory zdraví na úrovni regionu.
 
 

6.2 Strategické dokumenty a právní normy ČR v oblasti podpory veřejného zdraví

6.2.1 Národní program obnovy a podpory zdraví

6.2.1 Národní program obnovy a podpory zdraví
 
 
Historicky první strategický dokument řešící oblast podpory veřejného zdraví po roce 1990 v České republice byl Národní program podpory a obnovy zdraví schválený vládou v roce 1991, který se stal součástí zdravotní politiky zaměřené na podporu zdraví a prevenci nemocí obyvatel České republiky po roce 1990.
V roce 1992 byla schválena jeho střednědobá strategie a v roce 1995 byla ve vládě projednána dlouhodobá strategie Národního programu zdraví. V této strategii bylo stanoveno 7 hlavních zdravotních problémů, a to
- kardiovaskulární a nádorová onemocnění
- narušování přirozené obměny obyvatelstva
- duševní nemoci
- drogové závislosti
- HIV/AIDS
- změna životního stylu jako priorita
 
Právě k implementaci a řešení jednotlivých problémů v praxi byl zřízen na Ministerstvu zdravotnictví dotační program s názvem Národní program zdraví – projekty podpory zdraví.
 
 

6.2.2 Národní akční plán zdraví a životního prostředí

6.2.2 Národní akční plán zdraví a životního prostředí
 
 
V roce 1998 schválila vláda ČR strategický dokument Národní akční plán zdraví a životního prostředí, který je zaměřen na zlepšování životního prostředí, méně se věnuje aktivitám ke zvládání negativních faktorů životního stylu.
 
 

6.2.3 Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

6.2.3 Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví
 
 
V roce 2000 byl přijat zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění, který v úvodu definuje ochranu a podporu zdraví jako „souhrn činností a opatření ve vytváření zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich chováním“. V zákoně jsou stanoveny povinnosti krajských hygienických stanic a zdravotních ústavů podílet se na vytváření a realizaci zdravotní politiky regionu, realizovat programy ochrany a podpory zdraví a zajistit výchovu ke zdraví.
 
 

6.2.4 Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu populace ČR - Zdraví pro všechny v 21. století

6.2.4 Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu populace ČR - Zdraví pro všechny v 21. století
 
 
V roce 2002 byla vládou ČR schválena dlouhodobá strategie zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR s názvem „Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu populace ČR - Zdraví pro všechny v 21. století“ (zkráceně ZDRAVÍ 21). Dokument ZDRAVÍ 21 představuje racionální, dobře strukturovaný model komplexní péče společnosti o zdraví a jeho rozvoj. Celkem 21 cílů programu je koncipováno ke zlepšení národní úrovně zdraví. Program si klade za cíl dosáhnout plného zdravotního potenciálu pro všechny cestou posilování a ochrany zdraví lidí během jejich celého života a snížením incidence chronických neinfekčních nemocí. Dokument definuje úkoly v primární a sekundární prevenci, včetně zodpovědných aktérů, termínů a indikátorů pro jejich hodnocení. Zodpovědnost za plnění cílů a dílčích úkolů programu má vláda, na jeho naplňování se účastní všechny složky společnosti, zejména všechny resorty, samospráva, nevládní organizace, odborné společnosti a řada další ch subjekt. Úroveň naplňování aktivit programu byla a je v jednotlivých krajích České republiky výrazně odlišná, protože bez opory v právních předpisech ČR je obtížné prosazovat plnění úkolů Zdraví 21 v krajích a municipalitách, neboť usnesení vlády jsou závazná pouze pro vládní sektor. Řadu úkolů programu se podařilo splnit, některé aktivity programu jsou nadále realizovány a jsou naplánovány ke splnění do roku 2020. Mezi hlavní úspěch programu patří výrazné snížení úmrtnosti na kardiovaskulární onemocnění u mužů i u žen mezi léty 1990-2013.
 
 

6.2.5 Zdraví 2020 - Koncepce hygienické služby a primární prevence v ochraně veřejného zdraví

6.2.5 Zdraví 2020 - Koncepce hygienické služby a primární prevence v ochraně veřejného zdraví
 
 
V roce 2014 přijala vláda strategický dokument „Zdraví 2020 – Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí“. Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí vychází zejména z programu Světové zdravotnické organizace Zdraví 2020, schváleného na 62. zasedání Regionálního výboru SZO pro Evropu v září 2012.
Zdraví 2020 je strategickým rámcem, umožňujícím jedinečné a specificky zaměřené přístupy zohledňující například pohlaví, věk či sociální zázemí lidí. K dosažení společných cílů využívá Národní strategie zejména nástrojů a postupů ochrany a podpory veřejného zdraví a prevence nemocí.
Dokument navazuje na „Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR – Zdraví 21“.
Národní strategie je podložena důkazy a využívá zkušeností a doporučení z hodnocení plněni jednotlivých cílů dokumentu Zdraví 21 od roku 2003 do roku 2012 a je v souladu s vývojem a závazky na mezinárodní úrovni jak v rámci Evropské unie, tak evropského regionu SZO.
Národní strategie jako rámcový souhrn opatření bude dále rozpracována do jednotlivých implementačních dokumentů (akčních plánů či jiných strategických a koncepčních dokumentů) dle stanovených témat ochrany a podpory veřejného zdraví a prevence nemocí, zdravotního stavu obyvatelstva ČR a dalších témat veřejného zdravotnictví a organizace zdravotní péče.
Účelem Národní strategie je především stabilizace systému prevence nemocí a ochrany a podpory zdraví a nastartování účinných a dlouhodobě udržitelných mechanismů ke zlepšení zdravotního stavu populace.
Zdraví 2020 rozpracovává vizi systému veřejného zdraví jako dynamické sítě zainteresovaných subjektů na všech úrovních společnosti a je tedy určena nejen institucím veřejné správy, ale také všem ostatním složkám – jedincům, komunitám, neziskovému a soukromému sektoru, vzdělávacím, vědeckým a dalším institucím. Má za úkol přispět k řešení složitých zdravotních problémů 21. století spojených s ekonomickým, sociálním a demografickým vývojem. Hlavním cílem strategie je k roku 2020 zlepšit zdravotní stav české populace a podpořit zájem široké veřejnosti, obcí, podniků a dalších složek společnosti o posilování zdraví a předcházení vzniku nemocí. Mezi prioritami strategie je podpora tělesných aktivit lidí a zdravé výživy, zvyšování zdravotních znalostí obyvatelstva, snižování zdravotně rizikového chování a nerovností ve zdraví, dále pak zvyšování úrovně sekundární prevence včetně screeningových programů.

6.3 Národní akční plány a strategie

6.3 Národní akční plány a strategie
 
 
Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017
Záměrem je komplexní přístup k řešení problematiky stárnutí populace, koordinace a propojování jednotlivých strategií rezortů v oblasti přístupů ke stárnutí a vytvoření společných priorit všech přijatých opatření. Základním rámcem Národního akčního plánu je zajištění dodržování a ochrany lidských práv seniorů.
 
Národní akční plán prevence dětských úrazů na léta 2007 - 2017
Cílem Národního akčního plánu prevence dětských úrazů na léta 2007 - 2017 je maximální snížení dětské úmrtnosti v ČR v důsledku úrazů a zastavení nárůstu a snížení četnosti dětských úrazů, zejména úrazů závažných a s trvalými následky.
 
Národní akční plán na zvýšení proočkovanosti proti sezónní chřipce v České republice
Národní akční plán na zvýšení proočkovanosti proti sezónní chřipce v České republice si klade za cíl zajistit edukační kampaně o významu očkování proti sezónní chřipce jak pro zdravotnické pracovníky, tak pro laickou veřejnost, dosáhnout co nejdříve 75 % proočkovanosti proti chřipce u starších věkových skupin a u osob se zdravotním postižením a osob chronicky nemocných a zvýšit proočkovanost proti chřipce u zdravotníků.
 
Akční plán realizace Národní strategie protidrogové politiky na období 2013 až 2015
Akční plán definuje čtyři základní priority, a to snížení nadměrného pití alkoholu a užívání konopí mezi mladými lidmi, omezení výroby, distribuce a užívání pervitinu v ČR, zefektivnění financování protidrogové politiky a integraci politiky v oblasti legálních a nelegálních drog.
 
Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České republice na období 2013 - 2017
Dokument definuje aktivity v oblasti prevence, diagnostiky, léčby, péče a podpory osobám žijící s HIV/AIDS v České republice. Zahrnuje aktivity vládních a nevládních organizací na místní, regionální, národní a mezinárodní úrovni.
 
Akční program jako příloha Národní strategie bezpečnosti silničního provozu 2011 - 2020
Dokument podrobně specifikuje jednotlivé aktivity, jejichž realizace směřuje k naplnění základního strategického cíle, a to do roku 2020 počet usmrcených v silničním provozu na úroveň průměru zemí EU27 a současně snížit počet těžce zraněných osob o 40 %.
Akční program se věnuje bezpečné pozemní komunikaci, bezpečným dopravním prostředkům a bezpečnému chování účastníků provozu.
 

7 Zdravotní stav populace České republiky a Evropské unie (EU15)

7 Zdravotní stav populace České republiky a Evropské unie (EU15)
 
 
 
Zdravotní stav obyvatelstva je široký pojem, který v sobě integruje množství měřitelných ukazatelů, které se získávají přímým vyšetřováním osob nebo pomocí zavedených statistických registrů. Někdy bývá tento pojem definován jako stav zdraví jedinců nebo skupin lidí a v širším pojetí k němu patří i determinanty zdraví, které ho určují.
Pro hodnocení zdraví jedince existuje dostatek objektivních kritérií. U hodnocení zdravotního stavu populace je situace odlišná - měřítkem je nejvyšší dosažitelná úroveň zdraví na světě či v regionu. Kritérium dobrého zdravotního stavu tedy nemá absolutní, neměnnou úroveň, je relativní a mění se s rostoucí vyspělostí lidstva.
 
V české populaci přetrvává nízká úroveň vlastní péče o zdraví, značná část populace stále podceňuje výskyt rizikových faktorů u sebe samých či dává přednost pouze farmakoterapii před režimovými opatřeními. Většina preventivních opatření je zaměřená pouze na sekundární prevenci, tj. vyhledávání osob s již přítomným rizikovým faktorem těchto nemocí nebo onemocněním samotným, nikoli na předcházení nebo oddálení vzniku choroby, tedy primární prevenci.
 
Literatura:
Zpráva o zdraví obyvatel České republiky [online]. MZ ČR 2014. [cit. 2014-07-16]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/Verejne/dokumenty/zprava-o-zdravi-obyvatel-ceske-republiky2014-_9420_3016_5.html
Novotvary 2010 [online]. ÚZIS ČR. [cit. 2014-07-12]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/publikace/novotvary-2010
Zdravotnictví ČR ve statistických údajích [online]. ÚZIS ČR. [cit. 2014-07-08]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/publikace/zdravotnictvi-cr-2012-ve-statistickych-udajich

7.1 Demografie

7.1.1 Střední délka života při narození (naděje dožití)

7.1.1 Střední délka života při narození (naděje dožití)
 
 
V posledních více než dvaceti letech dochází v ČR k nepřetržitému růstu naděje dožití při narození. Naděje dožití při narození od roku 1990 vzrostla o 7,5 roku u mužů a 5,5 roku u žen a dosáhla tak v roce 2012 hodnot 75,0 let pro muže a 80,9 let pro ženy. To řadí ČR k zemím s nejrychlejším poklesem úmrtnosti v tomto období. Nadpoloviční příspěvek růstu naděje dožití při narození byl způsoben poklesem úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy. Naděje dožití při narození se zvýšila za deset let více u mužů a žen v Česku (muži + 3,0 roky, ženy + 2,4 roku) než u obou pohlaví v EU15 (muži + 2,6 roku, ženy + 2,3 roku).
 

7.1.2 Naděje dožití ve věku 65 let

7.1.2 Naděje dožití ve věku 65 let
 
 
K poklesu úmrtnosti došlo i ve vyšších věkových skupinách, jak odráží naděje dožití ve věku 65 let, která vzrostla od roku 1990 o 4,0 roku u mužů a 3,7 roku u žen. V roce 2012 tak naděje dožití v 65 letech dosáhla hodnot 15,6 roku u mužů a 18,9 roku u žen. V naději dožití ve věku 65 let oproti mužům a ženám EU 15 ztrácejí muži a ženy ČR v průměru 3,0–3,5 roku života.
 
 

7.1.3 Zdravá délka života

7.1.3 Zdravá délka života
 
 
Údaje o úmrtnosti, jako ukazateli zdraví populace, se v posledním desetiletí doplňují daty o délce života ve zdraví, bez nemocí a zdravotních omezení. Zdravá délka života je indikátor, který se snaží zachytit kvalitativní stránku prodlužování lidského života a zodpovědět otázku, zda jsou roky prodlouženého života prožity ve zdraví a zda dochází k naplnění tzv. úspěšného stárnutí, které předpokládá odvrácení nesoběstačnosti a zachování odpovídající úrovně kognitivních a fyzických funkcí.
Celkový průměrný počet let prožitých ve zdraví byl v roce 2010 v ČR 62 roků. Toto číslo je blízké průměru EU 25. Od šedesátých let 20. století se však tato hodnota nezvýšila a prodlužování naděje na dožití tedy spočívá ve zvyšování počtu let prožitých v nemoci.

7.2 Problematika úmrtnosti

7.2.1 Kojenecká a novorozenecká úmrtnost

7.2.1 Kojenecká a novorozenecká úmrtnost
 
 
Míra kojenecké úmrtnosti je považována za obraz sociální a kulturní vyspělosti země. V ČR klesala od 60. let a tento trend pokračuje do současnosti. K pozitivním změnám došlo především v důsledku zlepšení prenatální a neonatální lékařské péče. ČR patří v Evropě dlouhodobě mezi státy s nejnižší hodnotou novorozenecké úmrtnosti. Od roku 1990 klesla novorozenecká úmrtnost o 80 %. Podobný vývoj má i kojenecká úmrtnost. Kojenecká i novorozenecká úmrtnost v ČR je mírně nižší než v zemích EU 15.
 
 

7.2.2 Celková standardizovaná úmrtnost

7.2.2 Celková standardizovaná úmrtnost
 
 
Základním ukazatelem vývoje zdraví společnosti jsou údaje o počtu zemřelých – úmrtnost. Jsou to údaje relativně přesné a odrážejí v dlouhých časových řadách vývoj v jednotlivých zemích a regionech a rozdíly mezi nimi. Tyto údaje mohou být i jedním z kritérií socioekonomického stavu společnosti.
Celková úmrtnost má v ČR trvale klesající tendenci. Mezi lety 2000-2010 došlo ke snížení úmrtnosti v ČR u mužů i u žen o 20 %. Údaje o úmrtnosti jsou věkově standardizované a přepočtené na 100 tisíc obyvatel daného pohlaví.(standardized death rate - SDR). Jedná se o úmrtnost, která je přepočtena na tzv. věkový standard (evropský), tj. jako kdyby v každé srovnávané populaci žili obyvatelé stejné věkové struktury, tj. stejného věku. Standardizace se provádí proto, aby se mohla úmrtnost v jednotlivých územích a letech srovnávat.
V roce 2012 v ČR zemřelo celkem 108 189 osob, z toho bylo 54 550 mužů a 53 639 žen. Trend v úmrtnosti navazoval na klesající tendenci předchozích let. Standardizovaná celková úmrtnost v ČR činila 903,1 mužů a 542,6 žen na 100 tisíc obyvatel daného pohlaví. Klesající trend se projevuje ve všech nejčastějších příčinách smrti, tedy u onemocnění srdce a cév, nádorů a vnějších příčin úmrtí. Podobný trend je zaznamenán stejně u obou pohlaví. V posledním dostupném roce databáze WHO Health for all dosáhla SDR mužů EU 15 hodnoty 657,2/100 000 mužů EU15 a 415,8/100 000 žen EU15, tedy výrazně nižších hodnot.
 
 
 
Zastoupení jednotlivých příčin úmrtí je rozdílné u mužů a u žen. Nejvýraznější rozdíl je u kardiovaskulárních onemocnění, na které umírá 44,8 % mužů a 48,7 % žen. Naopak na vnější příčiny umírá 7,9 % mužů a jen 4,2 % žen. U nádorových onemocnění je úmrtnost u obou pohlaví téměř stejná (26,9 % u mužů a 26,7 % u žen). Úmrtí na ostatní příčiny se také příliš neliší (10,2 % u mužů a 11,3 % u žen).
 
 

7.2.3 Úmrtnost na kardiovaskulární choroby

7.2.3 Úmrtnost na kardiovaskulární choroby
 
 
V České republice zůstávají kardiovaskulární choroby dlouhodobě nejčastější příčinou úmrtí, umírá na ně 50 % populace. Za posledních deset let se podařilo snížit úmrtnost o 20 %, a to především zásluhou účinnějších diagnostických a terapeutických postupů. I přes neustálé snižování zůstává úmrtnost na oběhová onemocnění v ČR 2x vyšší než v zemích bývalé EU 15. Snížení úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy od konce 80. let bylo důsledkem poklesu úmrtnosti na akutní formy onemocnění - infarkt myokardu a cévní mozkovou příhodu. Úmrtnost na cévní onemocnění mozku neustále klesá, což souvisí zejména s úspěšnou léčbou a kontrolou vysokého krevního tlaku. Stagnuje ale úmrtnost na chronické formy, jako je ischemická choroba srdeční. V posledních 20 letech se významně snížila (asi o 60 %) také předčasná úmrtnost (úmrtnost 0-64 let) na nemoci oběhové soustavy. Bude hlavně záležet na schopnostech společnosti omezit působení rizikových faktorů životního stylu, které mají s rozvojem srdečně cévních onemocnění přímou souvislost. V průběhu posledních 10 let stoupal počet lidí, kteří s onemocněním srdce a cév pravidelně navštěvovali lékaře, pozitivní vliv mělo také postupné snižování průměrné hladiny cholesterolu v krvi a zlepšující se péče o nemocné s hypertenzí, i když správně podchycena a léčena bylo jen u 15 % nemocných. Úmrtnost na nemoci oběhové soustavy je zhruba o 1/3 vyšší u mužů než u žen, tento rozdíl se však neustále snižuje. V roce 2012 zemřelo v ČR na nemoci oběhové soustavy téměř 53 tisíc osob a tyto nemoci byly příčinou 44 % všech úmrtí u mužů, resp. 54 % u žen. Mezi onemocněními oběhové soustavy je dominující ischemická choroba srdeční, která je nejčastější příčinou úmrtí v ČR. Společně s cévními onemocněními mozku tvoří 71 % všech úmrtí na nemoci srdce a cév a po přičtení aterosklerózy představují tyto diagnózy více než 77 % úmrtí ze všech úmrtí na nemoci oběhové soustavy.
Přes enormní změny v intenzitě úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy od konce 80. let jsou stále možnosti k dalšímu snižování tohoto ukazatele u mužů i u žen. Rezervy pro pokles úmrtnosti na nemoci srdce a cév jsou především v omezení vlivu rizikových faktorů životního stylu. Generace starších osob v populaci ČR jsou navíc „zatíženy“ dědictvím předcházejících desetiletí, a to jak důsledky zaostávání veřejného zdravotnictví, tak také nízkou úrovní péče lidí o vlastní zdraví. V roce 2012 dosáhla celková SDR na nemoci oběhové soustavy v ČR u mužů hodnoty 403,1 na 100 000 mužů a 264 na 100 000 žen. Poslední dostupná hodnota ukazatele databáze HFA WHO z roku 2011 pro muže EU15 dosáhla výše 197,4 a pro ženy 130,3, což jsou hodnoty dvakrát nižší než u populace ČR.
 
 

7.2.4 Úmrtnost na nádorová onemocnění

7.2.4 Úmrtnost na nádorová onemocnění
 
 
Nádorová onemocnění představují závažný zdravotní problém současné české populace, nejenom proto, že neustále narůstá počet nově diagnostikovaných onemocnění, ale také proto, že zhoubné nádory jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí v ČR. V roce 2012 byly nádory příčinou úmrtí u 26,9 % mužů a 26,7 % žen. Mezi lety 2000–2010 klesla úmrtnost na zhoubné nádory o 17 % u mužů a 14 % u žen. Pozitivní je, že v současné době rostoucí incidence není provázena vzestupem úmrtnosti. To je dáno jednak zvyšující se kvalitou léčby, ale také včasnějším záchytem těchto onemocnění, kdy je léčba účinnější a většinou i levnější. K včasnému záchytu napomáhají mimo jiné screeningové programy.
V porovnání celkové úmrtnosti na nádorová onemocnění mezi jednotlivými státy EU se ČR stále pohybuje na horších místech, přestože v posledních letech došlo k výraznému poklesu. Úmrtnost na novotvary u mužů EU 15 v posledním dostupném roce databáze HFA WHO v roce 2011 dosáhla hodnoty 207,8 a byla o 41,4/100 000 zemřelých mužů nižší než v témže roce v Česku, kde dosáhla hodnoty 249,2/100 000 mužů). U žen je úmrtnost v porovnání s muži nižší, ale v porovnání s průměrnými hodnotami EU mají české ženy vyšší celkovou úmrtnost na nádory. V roce 2011 dosáhla úmrtnost žen EU 15 na novotvary hodnoty 125,5/ 100 000 žen EU 15 a byla o 20,9 úmrtí nižší než u žen ČR, kde dosáhla výše 146,4 na 100 000 žen ČR. K poklesu úmrtnosti v ČR došlo s několikaletým zpožděním oproti státům západní Evropy.
U mužů došlo k výraznému poklesu u všech tří nejčastějších příčin úmrtí na zhoubné nádory (průdušek, průdušnice a plic, prostaty a kolorekta). Úroveň úmrtnosti na zhoubný novotvar plic se snížila o 25 %, úmrtnost na zhoubný novotvar prostaty o 25 % a úmrtnost na zhoubný novotvar kolorekta o 22 %. U žen byl podobný pozitivní trend zaznamenán u zhoubného novotvaru kolorekta, (pokles o 28 %) a zhoubného novotvaru prsu (pokles o 24 %).
 
Zdroj: ÚZIS ČR. Dostupné z: http://www.uzis.cz/publikace/novotvary-2010
 
Úmrtnost na zhoubné novotvary průdušnice, průdušek a plic  
Úmrtnost na nádory plic u mužů tvoří čtvrtinu celkové úmrtnosti na nádory, od roku 1995 se u mužů snížila o 48 %, za posledních deset let o 25,5 %. U žen naopak úmrtnost na zhoubné novotvary plic, průdušnice a průdušek stoupá. Na rozdíl od mužů v případě žen došlo k nárůstu úrovně úmrtnosti na zhoubný novotvar plic a průdušek o 5 %. Tento rozdílný vývoj mezi muži a ženami je dán především vzestupem počtu žen - kuřaček. V roce 2010 byla incidence a úmrtnost na karcinom plic u mužů přibližně 3x vyšší než u žen.
 
Úmrtnost na zhoubné novotvary prsu
Zhoubné nádory prsu představují nejčastější nádory u žen v ČR, jejich incidence stále stoupá, ale úmrtnost má trvale klesající trend. Tyto nádory představují po nádorech tlustého střeva druhou nejčastější příčinu úmrtí na nádorové onemocnění žen.
Úmrtnost poklesla o 23,7 % za posledních deset let a dokonce o 34,3 % od roku 1995.
 
Zdroj: ÚZIS ČR. Dostupné z: http://www.uzis.cz/publikace/novotvary-2010

7.2.5 Úmrtnost na infekční onemocnění

7.2.5 Úmrtnost na infekční onemocnění
 
 
Od roku 2007 má v ČR úmrtnost na infekční onemocnění vzestupný trend. Může zde spolupůsobit faktor stárnutí populace a zvýšené riziko seniorů pro úmrtnost na infekční onemocnění. Hlášení případů úmrtnosti na sepsi ve srovnání s minulostí podstatně zvýšilo statistiku úmrtnosti na infekce. V souvislosti s chřipkou zemře ročně 2 000 osob, což je mnohem více lidí, než v důsledku dopravních nehod, přitom pozornost se jí věnuje podstatně menší.
 
Úmrtnost na infekční nemoci na 100 000 obyvatel v ČR v letech 1990-2012
 
 
Zvýšená smrtnost v populaci seniorů je zjišťována u řady infekčních onemocnění, například u invazivních pneumokokových onemocnění, kde ve věkové skupině nad 65 let dosahuje 25-30 %.
Mezi onemocnění s vysokou smrtností patří také invazivní meningokokové onemocnění, kde celková smrtnost v uplynulých 10 letech dosahovala více než 10 %. Přibližně 2 % všech úmrtí, což v ČR představuje téměř 2000 osob ročně, je možné považovat za úmrtí v souvislosti s chřipkou. K většině úmrtí dochází v důsledku komplikací chřipkového onemocnění.
 
 

7.2.6 Ostatní příčiny úmrtnosti populace ČR

7.2.6 Ostatní příčiny úmrtnosti populace ČR
 
 
V ČR jsou úrazy nejčastější příčinou úmrtí dětí a mladých dospělých a třetí nejčastější příčinou úmrtí v celé populaci. Na úrazy zemřelo za posledních 10 let o pětinu mužů méně, u žen není pokles tak výrazný, pouze o 12 %. Úmrtnost na dopravní úrazy klesá, ale stále představuje 20 % ze všech úrazů. Úrazy jsou závažným problémem nejenom z hlediska zdravotnického, ale i společenského a ekonomického. Patří k nejzávažnějším příhodám trvale měnícím zdravotní stav početné části populace, zvyšují počet předčasných úmrtí a stojí společnost obrovské finanční prostředky. Zásluhou zavádění preventivních opatření se situace v dané problematice stabilizovala a počty úmrtí se snižují. V ČR jsou úrazy nejčastější příčinou úmrtí dětí a mladých dospělých a třetí nejčastější příčinou úmrtí v celé populaci. Úmrtnost u mužů v ČR má stabilně sestupný trend, podobně jako ve státech EU, ale stále je ve srovnání s nimi vyšší. U žen jsou rozdíly nižší.
 
Úmrtnost na úrazy u dětí
U dětské populace dle statistik dochází k nejzávažnějším úrazům v dopravním prostředí. Úmrtnost dětí na dopravní úrazy v posledních letech klesá, v roce 2012 byla tato úmrtnost již pouze 4,3 na 100 tisíc dětí. ČR se podle posledních dat zařadila mezi státy EU s nižší hodnotou ukazatele úmrtnosti na vnější příčiny u dětí. Věková kategorie 15–18 let představuje z hlediska vzniku úrazů velmi rizikovou skupinu, v níž lze zaznamenat jak vysoký počet úrazů, zejména dopravních, tak i rostoucí počet sebevražedných pokusů, sebevražd či případů sebepoškozování. Sebepoškozování je v posledních letech na vzestupu, a přestože je zásadním problémem dospívání, v řadě případů přetrvává i v dospělosti. Incidence sebepoškozování je v dospívání odhadována na 400-1 400 případů na 100 tisíc obyvatel za rok.

7.3 Problematika nemocnosti

7.3 Problematika nemocnosti
 
 
 
Nemocnost je jeden z nejdůležitějších ukazatelů zdravotního stavu obyvatelstva. Udává, jak často a čím lidé onemocní. Nejčastěji se vyjadřuje jako incidence, což je počet nově vzniklých (nebo hlášených, registrovaných apod.) onemocnění za určité období (nejčastěji za rok) vztažený na daný počet obyvatel (nejčastěji na 100 tisíc obyvatel).
Dalším ukazatelem je prevalence, která udává počet všech případů daného onemocnění za určité období, vztažený na daný počet obyvatel (nejčastěji na 100 tisíc obyvatel). Oba ukazatele jsou relativní čísla, vhodná pro vzájemná srovnávání nemocnosti, např. mezi jednotlivými okresy či kraji. Pro srovnávání je nutné ještě hodnoty standardizovat, což je matematické vyrovnání věkových rozdílů obyvatel ve srovnávaných územích.
Ukazatelem, který vyjadřuje závažnost nemocí a nutnost péče v nemocnici, je počet hospitalizovaných osob (tzv. hospitalizovanost) na určité onemocnění v přepočtu na 100 tisíc obyvatel.
 
 

7.3.1 Nemocnost na kardiovaskulární choroby

7.3.1 Nemocnost na kardiovaskulární choroby
 
 
V ordinacích praktických lékařů pro dospělé bylo v roce 2012 sledováno pro hypertenzní nemoci 22,4 %, pro ischemické nemoci srdeční 9,4 % a pro cévní onemocnění mozku 3,2 % registrovaných pacientů. Kardiovaskulární onemocnění jsou trvale nejčastější příčinou úmrtí, ale také nejčastějším důvodem hospitalizace. Ženy jsou pro nemoci oběhové soustavy hospitalizovány ve 12 % případů ze všech hospitalizovaných a předčí tak i novotvary. U mužů jsou nemoci oběhové soustavy příčinou hospitalizace v 18 % a až za nimi je početná skupina poranění a otrav, nemoci trávicí soustavy a novotvary. Počty hospitalizovaných se také liší podle věku a pohlaví dané populace. K výraznému nárůstu dochází ve věkové skupině 60–69 let, ve věkové skupině 70–79 let pak jsou počty téměř dvojnásobné a mírný nárůst pokračuje i po 80. roce věku. Dalším ukazatelem, který pomáhá hodnotit počty nemocných na kardiovaskulární onemocnění, je dispenzarizace. Pod tento ukazatel zahrnujeme všechny pacienty, kteří jsou pod stálým lékařským dohledem pro nemoci oběhové soustavy. Z registrovaných pacientů v ordinacích praktických lékařů pro dospělé bylo sledováno v roce 2012 pro hypertenzní nemoci 22,4 %, pro ischemické nemoci srdeční 9,4 % a pro cévní onemocnění mozku 3,2 % pacientů. V průběhu let 2000–2012 stále narůstají počty lidí, kteří s těmito nemocemi pravidelně navštěvují lékaře.
 
 

7.3.2 Nemocnost na nádorová onemocnění

7.3.2 Nemocnost na nádorová onemocnění
 
 
V roce 2010 bylo do Národního onkologického registru ČR nově hlášeno 82 600 případů zhoubných novotvarů a novotvarů in situ (zhoubný nádor, který histologicky má sice všechny znaky zhoubného nádoru, zatím však nemetastazuje), z toho 42 900 u mužů a 39 700 u žen. Výskyt nových případů nádorových onemocnění má v ČR mírnou, trvale vzestupnou tendenci, za posledních deset let 6 %.
Zatímco incidence (počet nově diagnostikovaných případů) v dlouhodobém vývoji roste, úmrtnost vykazuje trend opačný. Nejrozšířenějším zhoubným novotvarem (kromě jiných zhoubných novotvarů kůže) je u mužů od roku 2005 s incidencí 131,2 případů na 100 000 mužů v roce 2010 zhoubný novotvar předstojné žlázy, který vystřídal do té doby nejrozšířenější zhoubný novotvar průdušnice, průdušek a plic. Nejčastějším zhoubným novotvarem u žen (kromě jiných zhoubných novotvarů kůže) je zhoubný novotvar prsu, který v roce 2010 tvořil 16 % všech hlášených zhoubných novotvarů u žen s incidencí 121,3 případů na 100 000 žen. Pro porovnání nemocnost v posledním dostupném roce databáze WHO HFA dosáhla v roce 2010 hodnoty v Česku 785,4 a v zemích EU15 hodnoty výrazně nižší hodnoty, a to 524,9 nově diagnostikovaných případů novotvarů na 100 000 obyvatel.
 
Zdroj: ÚZIS ČR. Dostupné z: http://www.uzis.cz/publikace/novotvary-2010
 
Zhoubný novotvar kolorekta
Incidence nádorů tlustého střeva u mužů i u žen v posledním desetiletí velmi mírně klesá. Pokles je u mužů o 7,8 % a u žen o 9,1 %.
V roce 2010 bylo hlášeno 95,9 případů kolorektálního novotvaru na 100 000 mužů a 61,9 případů na 100 000 žen. U obou pohlaví je druhou nejčastější onkologickou diagnózou (po zhoubném nádoru prsu u žen a zhoubném nádoru prostaty u mužů). Až 80 % všech nádorů kolorekta je hlášeno u osob straších 60 let.
 
Zhoubný novotvar průdušek, průdušnice a plic
V roce 2010 bylo hlášeno 89,9 případů zhoubného nádoru průdušnice, průdušek a plic na 100 000 mužů a 35,3 případů na 100 000 žen. Většina případů onemocnění je zjištěna v prognosticky nepříznivém pokročilém stádiu onemocnění. V roce 2010 byla incidence a úmrtnost na karcinom plic u mužů přibližně 3x vyšší než u žen. Incidence novotvaru u žen stoupá, u mužů má stabilizovaný trend.
 
Zhoubné novotvary prsu
Zhoubné nádory prsu představují nejčastější nádory u žen v ČR, jejich incidence stále stoupá, ale úmrtnost má trvale klesající trend. Za posledních deset let vzrostla incidence o 10 %. V roce 2010 bylo hlášeno 121,3 případů onemocněním zhoubným novotvarem prsu na 100 000 žen, což představovalo cca 16 % všech hlášených zhoubných novotvarů u žen. Přestože je léčba karcinomu prsu v raných stádiích velmi úspěšná, zůstává zhoubný novotvar prsu i nadále nejčastější onkologickou příčinou úmrtí u žen.
 
Zhoubný novotvar prostaty
Nejčastějším zhoubným novotvarem u mužů (s výjimkou jiných nádorů kůže) je od roku 2005 zhoubný novotvar prostaty. V roce 2010 bylo hlášeno 131,2 případů onemocnění zhoubným novotvarem prostaty na 100 000 mužů. Nádor prostaty je v poslední době nádor s největší dynamikou nárůstu, zvláště od roku 2000. Incidence za posledních 10 let vzrostla o 25 %. Nárůst incidence je pozorován již od počátku 90. let 20. století, po roce 2000 nárůst ještě akceleroval. Vyšší výskyt novotvarů prostaty je vysvětlován jednak stárnutím populace, jednak nárůstem preventivního vyšetřování hodnot prostatického specifického antigenu u starších mužů, díky čemuž jsou odhalena i dosud klinicky němá stádia karcinomu. Jelikož kromě věku nejsou známy další rizikové faktory karcinomu prostaty, není specifická primární prevence v současné době možná.
 
Zhoubný novotvar žaludku
Incidence nádorů žaludku v ČR klesá, a to u obou pohlaví. Za posledních deset došlo k poklesu nových případů u mužů o 19,2 % a u žen o 21,4 %.
 
Melanom
Melanom patří k typům nádorů s trvalým vzestupem incidence u obou pohlaví. U mužů je výskyt o několik případů na 100 000 vyšší než u žen. U mužů za posledních deset let došlo ke vzestupu o 15,4 %, u žen o 11,9 %.
 
Ostatní zhoubné novotvary
Mezi další často se vyskytující zhoubné novotvary patřily v roce 2010 u mužů zhoubný novotvar močového měchýře, ledviny, zhoubný novotvar slinivky.
U žen byly kromě zhoubného novotvaru prsu, kolorekta a plic dalšími nejčastějšími zhoubnými novotvary tumor těla a hrdla děložního, vaječníku, ledviny, slinivky břišní. Pozitivní trend je patrný i v případě úmrtnosti na zhoubný novotvar ve věku do 65 let, tedy předčasné úmrtnosti. U mužů došlo k poklesu o 23 %, u žen o 17 %.
 
 

7.3.3 Nemocnost na metabolická onemocnění - diabetes mellitus

7.3.3 Nemocnost na metabolická onemocnění - diabetes mellitus
 
 
Diabetes mellitus patří mezi chronická neinfekční onemocnění, která nejsou dosud vyléčitelná. Společným znakem pro onemocnění různými typy diabetu je hyperglykémie (zvýšená hladina krevního cukru). Diabetes mellitus 1. typu převážně postihuje děti, mladistvé a mladé dospělé osoby. Příčiny vzniku tohoto onemocnění nejsou ještě zcela objasněny, působí zde zejména zevní faktory a genetická vnímavost jedince ke vzniku diabetu. Na rozvoji diabetu mellitu 2. typu se podílí především nesprávná výživa, obezita, nedostatek pohybové aktivity a stres. Důsledkem obou typů diabetu jsou akutní a chronické komplikace, které významně zhoršují kvalitu života a zvyšují úmrtnost. Celosvětově počet pacientů s diabetem neustále stoupá. Jedná se o onemocnění s nejdynamičtějším nárůstem případů, hovoří se o celosvětové epidemii diabetu. V České republice se v současné době léčí s tímto onemocněním 841 tisíc pacientů, do roku 2025 může tento počet stoupnout při současném trendu na více než 1 milion. Každoročně v ČR přibývá 20 tisíc i více nových onemocnění.
V ČR trpí diabetem přibližně 7 % obyvatel, z toho 90–95 % tvoří diabetici 2. typu, kterých je nejvíce ve věku nad 45 let. Dnes se však vyskytuje již i u dětí a dospívajících. Tento typ diabetu je ovlivnitelný životním stylem, především způsobem výživy, pohybem a udržováním správné hmotnosti, lze mu tedy předcházet.
 

7.3.4 Nemocnost na infekční onemocnění

7.3.4 Nemocnost na infekční onemocnění
 
 
Ročně je hlášeno v ČR cca 130 tisíc případů vybraných 95 různých infekčních onemocnění, avšak jedná se pouze o zlomek skutečné nemocnosti infekcemi. V roce 2012 bylo hlášeno 43 978 případů střevních infekčních onemocnění, tj. 418,5 případů na 100 tisíc obyvatel, s převahou kampylobakteriózy a salmonelózy. Obě tato střevní infekční onemocnění mají v posledních letech sestupný trend.
Ve skupině virových hepatitid pokračoval dlouhodobý setrvalý pokles nemocnosti hepatitidy typu B, u níž se provádí očkování dětí i rizikových skupin, až na dosud nejnižší zaznamenanou hodnotu 1,5 na 100 tisíc obyvatel. Naopak vzrostla hlášená nemocnost hepatitidou E v důsledku lepší dostupnosti laboratorní diagnostiky tohoto onemocnění (2,5 na 100 tisíc obyvatel). Nemocnost hepatitidou C byla 7,6 na 100 tisíc obyvatel a v posledních letech je stabilní. Nadpoloviční většinu případů stále tvoří injekční uživatelé drog. Nemocnost hepatitidou A byla 2,7 na 100 tisíc obyvatel.
 
 
Od začátku devadesátých let je vzestupný trend výskytu klíšťové encefalitidy a Lymeské boreliózy.
V roce 2012 byl zachycen dosud nejvyšší výskyt HIV pozitivních, 212 nových případů a potvrdil se vzestupný trend posledních let. K 31. 12. 2012 bylo evidováno v ČR více než 2 200 případů HIV pozitivních osob.
 
 
Vývoj výskytu bakteriálních sexuálně přenosných infekcí ukazuje také nepříznivý vzestupný trend.
V sezóně 2011–2012 bylo hlášeno celkem 574 případů závažných případů chřipky, z toho 151 úmrtí.
V roce 2012 onemocnělo tuberkulózou 611 osob (5,8 na 100 tisíc obyvatel), 105 z nich uvedlo jinou zemi narození než ČR. Nejčastěji byla postižena věková skupina nad 75 let. Epidemiologická situace TBC je dlouhodobě příznivá, ČR patří stále k zemím s nízkým výskytem TBC.
Na celkovém počtu 50 977 případů hlášených virových infekcí postihujících kůži v roce 2012 se s 42,5 tisíci případů opět nejvíce podílely plané neštovice. Dále bylo hlášeno 6409 případů herpes zoster.
Z infekcí s prováděným pravidelným očkováním se nejčastěji vyskytovaly příušnice, u nichž se incidence od roku 2009 zvýšila desetinásobně z 3,4 na 37,1 případů na 100 tisíc obyvatel v roce 2012.
Došlo také k opětovnému nárůstu výskytu dávivého kašle. V předchozích letech byl opakovaně nejvyšší počet případů zaznamenán ve skupině 10–14 letých osob. V roce 2012 došlo k posunu do skupiny 15–19 letých (265 případů, incidence 49,0 na 100 000 obyvatel).
V ČR nejsou dosud připraveny vakcinační programy pro stárnoucí populaci. Pneumokoková konjugovaná vakcína byla zařazena do očkovacího schématu malých dětí v roce 2010 a data surveillance invazivních pneumokokových onemocnění (IPO) ukazují významný pokles nemocnosti v cílové vakcinační skupině malých dětí, zatímco v populaci seniorů, kde neexistuje vakcinační program, zůstává nemocnost IPO vysoká.
Dlouhodobě je v ČR vážná situace v rezistenci k antibakteriálním látkám. Infekce spojené se zdravotní péčí zasahují v ČR asi 100 tisíc osob ročně.
 
 

7.3.5 Hospitalizovanost

7.3.5 Hospitalizovanost
 
 
V ČR jsou každoročně hospitalizovány více než dva miliony osob, žen asi o 250 tisíc více než mužů. Nejčastější příčinou hospitalizace jsou onemocnění srdce a cév, u mužů na druhém místě novotvary a u žen nemoci močové a pohlavní soustavy. Průměrná doba jedné hospitalizace byla nejdelší na odděleních psychiatrie – více než 18 dnů, dále pak na odděleních rehabilitace a geriatrie – 15 dnů. Průměrná doba jedné hospitalizace bez rozlišení oddělení byla 6,4 dne. Počet hospitalizovaných v ČR přesahuje 2 miliony nemocných za rok. Podle věku je nejvyšší hospitalizovanost u dětí do jednoho roku. Z velmi nízkých počtů hospitalizovaných v nižších a středních věkových skupinách vybočuje zvýšená hospitalizace žen v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Od věkové skupiny 55–59 let pak počet hospitalizací souvisle stoupá a současně se prodlužuje i průměrná doba jedné hospitalizace. Ve vyšších věkových skupinách jsou muži hospitalizovaní častěji než ženy.
 
 

7.3.6 Dispenzarizace

7.3.6 Dispenzarizace
 
 
Počet dispenzarizovaných dětí a mladistvých stále stoupá. V roce 2011 bylo dispenzarizováno 844 628 dětí a mladistvých. Nejčastěji byly dispenzarizovány děti pro alergie a nemoci dýchacích cest.
Alarmující je vývoj počtu dětí a mladistvých pacientů dispenzarizovaných pro diagnózu obezita a její následky. Od roku 1996 se jejich absolutní počet ztrojnásobil (z 10,4 tisíc na 30,9 tisíc dětí v roce 2012, u mladistvých z 6,1 tisíc na 20,1 tisíc v roce 2012).
Prevalence nadváhy a obezity je nejvyšší ve věkové skupině jedenáctiletých dětí.

7.4 Problematika nemocí z povolání

7.4 Problematika nemocí z povolání
 
 
Počet případů hlášených nemocí z povolání v roce 2012 byl u mužů i žen o 30 % nižší
než v roce 2003. Největším problémem nemocí z povolání zůstávají onemocnění muskulo-skeletální z přetěžování a z práce s vibrujícím nářadím. Proto je nutné i nadále zaměřovat pozornost právě na tento rizikový faktor, a to i z hlediska zaměstnavatelů, zejména v oblasti prevence, edukace, poradenské činnosti a zavádění programů podpory zdraví. Příkladem účinnosti lepšího uplatňování preventivních opatření je skutečnost, že i když v riziku hluku pracuje cca 40 % všech osob vykonávajících rizikové práce, představovala porucha sluchu způsobená hlukem pouhých 1,3 % hlášených nemocí z povolání v roce 2012.

8 Výdaje na zdravotnictví

8 Výdaje na zdravotnictví
 
 

8.1 Testovací otázky

8_Výdaje_na_zdravotnictví

 
Veřejné výdaje na zdravotnictví
Soudobá zdravotní politika spočívá na dvou principiálních pilířích. Prvním je úsilí o zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva, druhým pak je zabezpečení ekonomické dostupnosti péče o zdraví. Nastává však kolizní situace mezi vysokou úrovní poskytované zdravotní péče v protiváze k omezenosti zdrojů, jež nejsou schopny pokrýt nové požadavky a potřeby. To vše je základním rozporným rysem, jenž se projevuje v mnoha podobách a různých intenzitách v jednotlivých zemích. Poskytovatelem zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení. Objektem poskytování zdravotní péče jsou pacienti. Pacient má zájem na poskytnutí co nejlepší zdravotní péče a v co nejkratší době, kvalifikovanou osobou s profesním přístupem, dostupnými, moderními metodami v uspokojivém prostředí. Mnohdy zdravotní stav neumožňuje tyto hodnoty vnímat. Lékař jako poskytovatel zdravotní péče má povinnost poskytnout pacientovi adekvátní péči a neočekává omezení této péče finančními zdroji. Lékař z medicínského pohledu se vždy snaží pacienta uzdravit bez ohledu na výši finančních nákladů, v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Lékař má i obchodní zájmy, aby zajistil požadované prostředky pro léčení, fungování zdravotnického zařízení, ale i profesní zájmy a povinnosti jako člen České lékařské komory. Snahou zdravotnického zařízení je však poskytování zdravotnické péče co s nejmenším finančním zatížením. Mezi těmito snahami se musí stále hledat kompromis. Vzhledem k tomu, že možnosti financování zdravotní péče jsou již do značné míry vyčerpány, jediným řešením je nemocem předcházet, tedy nedopustit, aby vznikaly nebo jejich propuknutí oddálit. Znamená to více investovat do primární prevence, aby zbylo více prostředků na zdravotní péči u nemocných s chorobami, které preventabilní nejsou. Je nezbytné si uvědomit, že do primární prevence je třeba vložit 10 % očekávaných úspor a její efekt se dostaví nejdříve za 5-7 let (WHO).
Optimální řešení financování hledá Česká republika již od roku 1992. Principy financování zdravotní péče v České republice se již několikrát měnily.
Podle užívané mezinárodní metodiky se za veřejné výdaje na zdravotnictví považují státní rozpočet a územní rozpočty, což jsou rozpočty krajů a obcí a dále výdaje systému veřejného zdravotního pojištění, které se v České republice řídí příslušnými zákony o Všeobecné zdravotní pojišťovně a o zaměstnaneckých zdravotních pojišťovnách.
Podle údajů ze zdrojů Ministerstva financí a Ministerstva zdravotnictví dosáhly veřejné výdaje na zdravotnictví v roce 2012 výše 246 917 miliard Kč. Dosavadní vývoj výdajů veřejného zdravotního pojištění potvrzuje trvalý růst, naproti tomu výdaje veřejných rozpočtů již třetím rokem klesaly. Podíl veřejných výdajů na zdravotnictví na hrubém domácím produktu (HDP) se od roku 2009 pravidelně pohyboval nad 6 % a v roce 2012 činil 6,42 %.
Veřejné výdaje na zdravotnictví v přepočtu na 1 obyvatele dosáhly v roce 2012 výše 23 495 Kč. Přibližně 6 % z veřejných výdajů představovaly výdaje veřejných rozpočtů a cca 94 % činily výdaje veřejného zdravotního pojištění.
 
Soukromé výdaje na zdravotní péči přímo placené obyvatelstvem
Na jednoho člena průměrné domácnosti činila soukromá vydání na zdraví v roce 2012 3 330 Kč ročně. Výdaje na zdraví na 1 osobu v domácnostech důchodců přitom činily v témže roce průměrně 5 675 Kč. Nejvyšší podíl výdajů průměrné domácnosti tvoří platby za léky a zdravotnické prostředky, což v roce 2012 bylo 67,7 %. Procentuální podíl soukromých výdajů na zdravotní péči na celkových spotřebních vydáních průměrné domácnosti v roce 2012 činil 2,8 %.
 
Celkové výdaje na zdravotnictví
Po dvouletém mírném poklesu v letech 2010–2011 došlo k opětovnému nárůstu celkových výdajů na zdravotnictví. Výdaje roku 2012 ve výši 293 635 mil. Kč překonaly výdaje ve všech uplynulých létech a dosáhly rekordní výše. Podíl veřejných výdajů na zdravotnictví v roce 2012 činil 84,1 %, soukromé výdaje v témže roce tvořily 15,9 % výdajů na zdravotnictví. Trvalý mírný růst vykazovaly i nadále výdaje veřejného zdravotního pojištění, kde v roce 2012 dosáhly celkové výdaje systému veřejného zdravotního pojištění 231,3 mld. Kč.
Podíl výdajů na zdravotnictví na celkovém HDP se od roku 2009 pohybuje v rozmezí 7,5–8,0 %. Při porovnání podle zdrojů financování ve státech Evropské unie má Česká republika i nadále jeden z nejnižších podílů soukromých výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví.
 
Spotřeba léčiv
V roce 2012 bylo v České republice dodáno do lékáren, zdravotnických zařízení a prodejcům vyhrazených léčiv cca 280 milionů balení léčivých přípravků a jejich finanční hodnota byla 58,72 miliard Kč.
 
Náklady a výnosy zdravotních pojišťoven
Stát platil za své pojištěnce (důchodci, děti, studenti atd.) v roce 2012 téměř 59 miliard Kč, čímž pokrýval zdravotní pojištění za celkem 6 miliónů „státních“ pojištěnců (děti, důchodci, uchazeči o zaměstnání, osoby ve vazbě nebo ve výkonu trestu a další).
 
Údaje ze zdrojů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (VZP)
Všeobecná zdravotní pojišťovna má v České republice rozhodující podíl v oblasti zdravotního pojištění (59,3 % ze všech registrovaných pojištěnců).
Dle údajů poskytnutých VZP za rok 2012 byly nejčastěji předepisovanými hrazenými léky v roce 2012 Anopyrin, Milurit a Furon, nejnákladnějšími léky dle objemu úhrad byly léky Symbicort Turbuhaler, Seretide Diskus a Helicid 20 Zentiva.
 
Zdravotnická zařízení
Ke konci roku 2012 bylo v České republice evidováno 28 753 zdravotnických zařízení, ve kterých pracovalo 39 719 lékařů, 7 247 zubních lékařů a 107 478 samostatných zdravotnických pracovníků nelékařů s odbornou způsobilostí.
Na 1 lékaře připadalo v roce 2012 v průměru 224 obyvatel, na 1 ambulantního lékaře připadá 315 obyvatel.
Síť zdravotnických zařízení ústavní péče tvořilo 188 nemocnic, 158 odborných léčebných ústavů (včetně ozdravoven a hospiců) a 89 lázeňských léčeben. Lůžkovou kapacitu nemocnic tvořilo 58 832 lůžek, z toho 49 181 lůžek akutní péče, 2 191 lůžek novorozeneckých a 7 460 lůžek následné péče. Počet lůžek akutní lůžkové péče dlouhodobě stále klesá, oproti roku 2011 poklesl o 3,0 %.
 
Cenový vývoj ve zdravotnictví
Růst spotřebitelských cen ve zdravotnictví je obvykle dlouhodobě vyšší než růst spotřebitelských cen celkem.
Obdobně souhrn spotřebních vydání domácností na zdraví roste rychleji než souhrn spotřebních vydání domácností celkem.
 
Zdroj: Zdroj: ÚZIS ČR, Zdravotnictví ČR 2012 ve statistických údajích. 2013. s. 80
 
Vysvětlivka: DDD/1000/d – definovaná denní dávka na 1000 obyvatel a den
Zdroj: ÚZIS ČR, Zdravotnictví ČR 2012 ve statistických údajích. 2013. s. 81
 
Zdravotnictví jako v podstatě jediný segment české ekonomiky nebyl postižen krizí v plné míře a mezi roky 2009-2012 došlo k nárůstu výdajů zdravotních pojišťoven na zdravotní péči.
 
Výdaje zdravotních pojišťoven na zdravotní péči (zaokrouhleno)
2009
210 000 mil. Kč
2010
214 000 mil. Kč
2011
218 000 mil. Kč
2012
223 000 mil. Kč
 
Vývoj segmentů zdravotní péče za léta 2008–2012
Za hodnocené období se náklady zdravotních pojišťoven na zdravotní péči trvale zvyšovaly. Nejrychleji se zvýšily náklady mezi roky 2008-2012 na zdravotnickou záchrannou službu, dále na rehabilitační péči a domácí péči.
Úhrady nemocnicím se za sledované období také zvýšily. Náklady na lázeňskou péči se dokonce snížily.
Vzhledem ke skutečnosti, že současných 40 % zdravotních výdajů vzniká v souvislosti s nezdravým životním stylem, je třeba této oblasti věnovat náležitou pozornost. Vzhledem k celkově zvyšujícím se nákladům ve zdravotnictví je prevence a osobní odpovědnost každého jednotlivce za své zdraví jednou z cest, jak napjatým rozpočtům ulevit.
 
Výdaje na zdravotnictví v mezinárodním srovnání
 Podíl výdajů na zdravotnictví na celkovém hrubém domácím produktu (HDP) je často používaný ukazatel pro mezinárodní srovnání. Zjednodušeně představuje podíl výdajů na zdravotnictví na celkových výdajích na nákup zboží a služeb v dané zemi. Takovýto údaj je však nutno považovat vždy pouze za orientační, závisí na cenových hladinách v jednotlivých zemích a může být ovlivněn případnými metodickými rozdíly mezi zeměmi.
Ve vyspělých západoevropských zemích (Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Nizozemsko, Švýcarsko) ukazatel podílu výdajů na zdravotnictví na HDP pravidelně přesahuje 10 %. Ve srovnání s takovýmito hodnotami daného ukazatele se jeví zdravotnictví v ČR jako méně finančně saturované, je však třeba brát v úvahu i obecně vyšší cenové hladiny a vyšší nákladnost zdravotnictví ve jmenovaných zemích (kromě jiného pravděpodobně vyšší cenu práce).
Mezinárodní databáze Health Statistics nezahrnuje odhad průměrného podílu výdajů na zdravotnictví na HDP za členské země EU. ÚZIS ČR dodává odhad tohoto ukazatele ze zdrojů WHO, která odhaduje průměrný podíl celkových výdajů na zdravotnictví na HDP v zemích EU za rok 2011 na 9,56 %.
 
Zdroj: ÚZIS ČR, Aktuální informace 19/ 2014 s. 5
 
Běžné výdaje na zdravotnictví podle zdrojů financování za rok 2012
Health Statistics uvádí rovněž podíl zdrojů financování. V České republice tvořily veřejné výdaje v roce 2012 cca 83,7 % běžných výdajů na zdravotnictví. V tom přibližně 4,5 % tvořily výdaje státního a územních rozpočtů a 79,2 % představovaly výdaje veřejného zdravotního pojištění. Všechny evropské země OECD vykazují nadpoloviční podíl veřejných zdrojů financování, tedy úhrn veřejných rozpočtů a veřejného zdravotního pojištění. U srovnávaných evropských členských zemí OECD podíl veřejných zdrojů financování kromě Maďarska, Polska, Portugalska, Slovenska a Švýcarska přesahuje 75 %. Nejvyšší podíl veřejných financí za rok 2012 mají v tomto pořadí Nizozemsko (85,8 %), Dánsko (85,2 %), Česko (83,7 %) a Lucembursko (82,5 %).
Ve srovnávací tabulce dle Health Statistics jsou běžné výdaje uváděny i s rozlišením na veřejné rozpočty a veřejné zdravotní pojištění. Z podrobnějších porovnání pak vyplývá, že např. v Dánsku, Finsku, Portugalsku a Švédsku pochází převážná část veřejných prostředků na zdravotnictví z veřejných rozpočtů, naproti tomu např. ve Francii, Lucembursku, Německu, Nizozemsku a dalších zemích jde rozhodující podíl veřejných financí z veřejného zdravotního pojištění.
Soukromé výdaje na zdravotnictví (jsou jimi přímá vydání obyvatelstva, výdaje neziskových institucí, dary, výdaje zaměstnavatelů na zdraví zaměstnanců, soukromé zdravotní pojištění apod.) jsou dalším zdrojem financování zdravotnictví. Podle výše podílu soukromých výdajů na celkových běžných výdajích na zdravotnictví je v čele uváděných evropských zemí OECD za rok 2012 Maďarsko (38,1 %), Portugalsko (37,4 %), Švýcarsko (34,2 %) a Polsko (34,0 %). Zeměmi s nejnižším podílem soukromých výdajů v roce 2012 jsou Dánsko (14,8 %), Česko (16,3 %), Lucembursko (17,5 %) a Švédsko (18,8 %).
Ve srovnání přímých výdajů obyvatelstva na zdraví (Out-of-pocket payments, households) Česká republika se svým podílem 15,3 % z celkových výdajů na zdravotnictví ve srovnání s jinými zeměmi OECD nevyčnívá. Nižší podíl přímých výdajů obyvatelstva mají např. Dánsko, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemsko atd. Podíl vyšší než ČR mají kromě Portugalska nebo Švýcarska i Maďarsko, Polsko a Slovensko.
Zeměmi s nejvyššími celkovými výdaji na zdravotnictví na 1 obyvatele v přepočtu na paritu kupní síly v dané zemi - pomineme-li specifické USA - jsou Nizozemsko, Švýcarsko a Norsko (zhruba 2,5x a více ve srovnání s ČR). V porovnání veřejných výdajů evropských zemí OECD na zdravotnictví na 1 obyvatele v přepočtu na paritu kupní síly v dané zemi jsou nejvyšší veřejné výdaje v Norsku (3x vyšší než v ČR), Nizozemsku (2,5x vyšší) a Švýcarsku (2,3x vyšší).
ÚZIS ČR poznamenává, že ukazatel výdajů na zdravotnictví v přepočtu podle kupní síly může kromě poměřování objemu peněz jdoucích do zdravotnictví představovat i určité konstatování nákladnosti zdravotnických systémů v daných zemích, což je určitě případ USA, Norska, Švýcarska a dalších. Úroveň a výsledky zdravotnictví České republiky v mezinárodních srovnáních vychází i při objektivně daných finančních domácích zdrojích relativně příznivě.
 
Literatura:
Vybrané ukazatele ekonomiky zdravotnictví v mezinárodním srovnání. Aktuální informace19/2014. UZIS. [online]. [cit. 2014-08-15]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/rychle-informace/vytvorena-kopie-vybrane-ukazatele-ekonomiky-zdravotnictvi-mezinarodnim-srovnani
Ekonomické informace ve zdravotnictví. UZIS. [online]. [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/category/tematicke-rady/ekonomika-financni-analyzy/vydaje-na-zdravotnictvi
Zdravotnictví ČR 2012 ve statistických údajích. UZIS. [online]. [cit. 2014-08-25]. Dostupné z http://www.uzis.cz/book/export/html/233

9 Zdravotní gramotnost obyvatel České republiky

9 Zdravotní gramotnost obyvatel České republiky
 
 
 
Vznik a základní vymezení pojmu zdravotní gramotnosti
 
Světová zdravotnická organizace definuje zdravotní gramotnost takto:
 
„Zdravotní gramotnost znamená kognitivní a sociální dovednost, která determinuje motivaci a schopnost jednotlivců získávat přístup ke zdravotním informacím, rozumět jim a využívat je k rozvoji a udržení dobrého zdraví.“
 
Zdravotní gramotnost je rozhodování ve prospěch zdraví. Takto pojímaná zdravotní gramotnost úzce souvisí s obecnou gramotností. Úroveň gramotnosti, která obvykle, ale ne vždy, závisí na úrovni vzdělání, významně předznamenává zdravotní osudy jedinců i sociálních skupin.
Je známo, že lidé s omezenou gramotností jsou zdravotně znevýhodněni. Nízká zdravotní gramotnost ovlivňuje zdraví jednak nepřímo, a to prostřednictvím omezené volby zaměstnání a dosahovaného příjmu, a jednak přímo, např. prostřednictvím vlastní účasti, resp. neúčasti na realizaci preventivních opatření, při vyhledávání časných stádií nemoci, při omezování rizik plynoucích z vlivu znečištěného životního prostředí na zdraví, pokud jde o přístup ke zdravotnickým službám i co se týče podílu na terapii vlastní chronické nemoci.
Část negativních důsledků nízké zdravotní gramotnosti lze ve zdravotnickém systému do určité míry kompenzovat diferencovaným přístupem, dobrou komunikací se zdravotnickými pracovníky a citlivějším vedením při zvládání chronické nemoci. Zdravotničtí pracovníci však dokáží jen nepřímo působit na negativní důsledky omezené zdravotní gramotnosti, jako jsou malá možnost volby životního stylu, který souvisí s nízkou sociální pozicí a negativní vliv lokálně znečištěného životního prostředí na zdraví.
 
Je zřejmé, že zdravotní gramotnost, podobně jako péče o zdraví, je komplexní pojem zahrnující složitě sociálně podmíněný přístup k informacím, jejich utřídění a pochopení a jejich využití v kontextu každodenního života. Důležité je rozvíjet zájem i schopnosti jedinců a skupin převzít rostoucí podíl zodpovědnosti za své vlastní zdraví a za zdraví svých blízkých i spoluobčanů stejně jako kvalitu životního prostředí.
Zdravotní gramotnost má své kořeny ve výchově. Od pradávna se lidé snažili ovlivňovat své zdraví. Někdy mu prospívali, jindy spíše škodili. Obvykle se řídili osvědčenými tradicemi, které se týkaly způsobu života nebo osobní hygieny. Většina výchovných snah zaměřených na zdraví byla podmíněna závažností zdravotních problémů, problémů životního prostředí a možnostmi jejich zvládnutí. Dopad takové výchovy byl podmíněn ekonomickou a sociální pozicí jednotlivce i stavem společnosti jako celku. Přes dílčí úspěchy novověké medicíny lze přiznat, že toho nemohla až do konce 19. století mnoho nabídnout. Rychlý nárůst medicínských poznatků začátkem 20. století, a převážně v jeho druhé polovině, dodal zdravotní výchově významný impuls.
V první polovině 20. století se podařilo díky zvýšení zdravotní gramotnosti obyvatel zdravotní výchovou zlepšit péči o zdraví dětí v rodinách, např. pokud jde o prevenci infekčních nemocí. S rozvojem hygieny došlo k výraznému zlepšení životních podmínek. V 60. a 70. letech se zdravotní výchova, a to zejména v rozvinutějších zemích, začala orientovat na problematiku chronických nemocí podmíněných do značné míry životním způsobem a životním prostředím. Mnohé z tehdejších aktivit byly založeny na poměrně jednoduchém chápání vztahu rizikového faktoru a nemoci a vycházely z přesvědčení, že pokud lidé dostanou potřebné informace, změní své chování a jejich zdraví se zlepší.
 
Zkušenost ukázala, že řada programů zdravotní osvěty byla úspěšná jen u vyšších sociálních vrstev, dobře vzdělaných a žijících v relativním dostatku. U sociálně znevýhodněných populačních skupin byl přínos mnohdy nepřesvědčivý. Ukázalo se, že jednosměrné předávání informací a poučování nemá potřebnou účinnost. Jako vhodnější se ukázaly široce zaměřené zdravotně výchovné programy, které plně respektovaly sociální situaci osob, na něž byly zaměřeny. Další rozšiřování takových programů, jak co do obsahu, tak pokud jde o použité metody, postupně vyústilo v oblast nazvanou Health Promotion (podpora zdraví).
Podpora zdraví se stala součástí tzv. společenských zdravotnických programů, u nichž byla žádoucí spolupráce s širokou veřejností. Celosvětovou základnu získala podpora zdraví uspořádáním mezinárodní konference v kanadské Ottawě v roce 1986, na níž byla přijata tzv. Ottawská charta. Zmíněnou konferencí se podpora zdraví stala východiskem i metodou zdravotní politiky. Další mezinárodní konference v australském městě Adelaide přijala chartu týkající se zásad zdravotní politiky a dále konference ve švédském Sundsvallu v roce 1991 byla věnovaná zdravotně příznivému životnímu prostředí. Konference podpory zdraví v Bangkoku, v Thajsku, v roce 2005, se zabývala faktory, které ovlivňují zdraví v globalizovaném světě. Bangkogská charta navázala na hodnoty, zásady a strategie deklarované již v Ottawské chartě.
 
Zdravotní gramotnost se bezprostředně váže na rozvoj osobnosti každého člověka. Je potřebné a užitečné zdokonalovat komplikované a nákladné medicínské technologie, avšak jejich dopad na veřejné zdraví nesplní očekávání, pokud nebudou provázeny vlastním zájmem občanů o zdraví, sdílenou odpovědností rostoucího počtu lidí, rodin, škol, organizací i institucí za zdraví a posilováním schopností rozhodnout se pro zdravý životní styl v běžném životě a podporu a ochranu zdravého životního prostředí.
Zdravotní gramotnost je nespornou ekonomickou prioritou. Na základě studií provedených ve Spojených státech se odhaduje, že nízká zdravotní gramotnost působí každoroční ekonomickou škodu odhadovanou na 73 miliard dolarů. Zkušenost ukazuje, že zlepšení zdraví lidí prostřednictvím zdravotní gramotnosti si vyžaduje mnohem nižší náklady než následné řešení zdravotních problémů zdravotnickými službami.
Zdravotní gramotnost je jedním z důležitých předpokladů cesty ke zdraví.
Hlavní přínos zdravotní gramotnosti spočívá v tom, že napomáhá lidem zlepšovat své zdraví a životní prostředí a je důležitým nástrojem rozvoje osobnosti. Zdravotní gramotnost posiluje schopnosti občanů rozhodovat o svém zdraví i o životě a zvyšuje jejich sebedůvěru
 
Zdravotní gramotnost však není jen schopností jedince (pacienta) pochopit informaci týkající se uchování zdraví, ale je vázána i na schopnost lékaře (zdravotníka) sdělit, vysvětlit a napsat zdravotní informaci tak, aby tomu pacient plně a správně rozuměl. Zdravotní gramotnost by se u všech občanů, a zejména u pacientů, měla zvyšovat, neboť se jedná o důležitou metodu zvyšující vliv lidí na své vlastní zdraví a posilující jejich schopnost získávat a využívat informace i přijímat a nést svůj osobní díl odpovědnosti.
 
Při snaze o rozvoj zdravotní gramotnosti je žádoucí mít na paměti tři systémy, a to zdravotní systém, kulturu a společnost a systém výchovy a vzdělávání. Investice do zdravotního systému by v tomto kontextu měly směřovat zejména do podpory zdraví a zdravotní výchovy. Pokud jde o výchovu a vzdělávání, investice by se měly vkládat do vzdělávacích institucí jak pro děti a mládež, tak pro dospělé.
 
Úroveň zdravotní gramotnosti nepochybně závisí na gramotnosti obyvatelstva a na celkové úrovni vzdělanosti. Nízká gramotnost nejenže překáží rozvoji zdravotní gramotnosti, ale limituje i osobní sociální a kulturní rozvoj osobnosti. Avšak nízká zdravotní gramotnost nemusí nutně znamenat nízkou celkovou gramotnost. Dokonce i lidé vzdělaní mohou mít těžkosti, pokud jde o získávání zdravotních informací a o jejich pochopení. Osoba, která nemá problémy doma ani v práci, se může dostat do potíží, má-li se orientovat v systému zdravotní péče.
 
Zdravotní gramotnost zahrnuje:
- orientaci ve zdravotnickém systému
- aktivní péči o vlastní zdraví
- účast na rozhodování
 
Občané by měli přijmout za své jednání (ve všech třech zmíněných oblastech) plnou odpovědnost. Rozvoj zdravotní gramotnosti je do značné míry podmíněn kvalitou komunikace lékařů a dalšího ošetřujícího personálu s pacienty i s jejich blízkými. Je proto žádoucí, aby se pracovníci ve zdravotnictví v tomto ohledu soustavně zdokonalovali.
 
Zdravotní výchova (edukace pacientů, varování před zdravotními riziky a výchova ke zdraví) je jednou ze základních metod rozvoje zdravotní gramotnosti populace a možností, jak pozitivně ovlivnit veřejné zdraví. Výchova ke zdraví je základním nástrojem podpory zdraví a prevence nemocí. Zabývá se motivací populace ke správnému způsobu života a ke změnám jednání a chování, které vyžaduje zdravotní stav jednotlivců a komunit. Je také nezbytnou součástí edukace pacientů v sekundární i terciární prevenci. Předmětem činnosti výchovy ke zdraví je edukace jednotlivců, komunit a celé populace všech věkových, sociálních a etnických kategorií. Edukací je přitom míněno interaktivní vzdělávání vedoucí k získávání zdraví podporujících vědomostí, dovedností a návyků. Výchova ke zdraví se podílí podle aktuálních potřeb na realizaci lokálních a celospolečenských programů, zejména Zdraví 21, Zdraví 2020 a komunitních programů WHO.
 
Cílem zdravotní gramotnosti získané cestou výchovy ke zdraví je
- dosažení zdraví podporujících vědomostí o determinantách zdraví
- jejich využití k tvorbě zdraví podporujících postojů a návyků
- získávání vědomostí o způsobech podpory zdraví a prevenci nemocí
- získávání dovedností ve zvládání zdravotních obtíží a v režimové terapii
- vytváření zdravotně optimálního hodnotového systému
- dosažení celoživotního vzdělávání v oblasti ochrany a podpory zdraví
- uvědomění si vlivu jednotlivých faktorů životního prostředí na zdraví
 
Metody zdravotní výchovy jsou přizpůsobeny specifickým cílům a mají různé postupy
podle aktuální potřeby a naléhavosti jevu, kterým se zabývají.
Jsou to:
- upoutání pozornosti k danému problému (velkoplošná reklama, televizní spoty, plakáty, kampaně)
- sdělení základních informací (letáky, kalendáře, články v novinách, televizní a rozhlasové krátké pořady)
- sdělení obsažnějších informací a návodů (obsáhlejší televizní a rozhlasové pořady, brožury, knihy, přednášky a besedy, internetové stránky)
- návody ke změně chování (soubory doporučení a postupů, interaktivní počítačové programy, receptáře, výstavy, kurzy a systematické výukové plány).
 
Je nesporně důležité, aby zdravotní gramotnost byla rozvíjena v návaznosti na priority evropské zdravotní politiky a aby se na ní podílely všechny složky společnosti.
 
Kategorie základních zdravotních aktivit a jejich příklady
Zdravotní aktivita
Zaměření
Příklad materiálů
Příklad úkolů
Podpora zdraví
udržování a zlepšování zdraví
články v novinách, brožury, letáky, grafy, tabulky, informace na potravinách (složení, doba trvanlivosti)
plán zdravé životosprávy, výroba a prodej potravin
Ochrana zdraví
zdravotní bezpečnost zajišťovaná jedincem i společností
články, informace o zdravotních rizicích,
zprávy o kvalitě vody, intenzitě hluku, lokálním znečištění životního prostředí apod.
výběr zdravotně nezávadného zboží,
užívání ochranných pomůcek
Prevence nemocí
realizace preventivních opatření,
zjišťování časných stádií nemocí
využití médií,
očkování, preventivní vyšetření a oznámení jejich výsledků
zjišťování rizikových faktorů,
zajištění očkování a realizace screeningových
vyšetření
Zdravotnické služby
hledání zdravotnické pomoci a kontakt s poskytovateli zdravotnických služeb
chorobopis,
recepty,
instrukce při propuštění,
letáky, brožury
popis a zhodnocení symptomů,
pokyny k užívání léků (druh, množství a čas)
Systém navigace
(pohyb pacienta ve zdravotnickém systému)
dostupnost potřebných zdravotnických služeb,
pochopení práva na zdravotní péči
materiály umožňující základní orientaci,
formuláře žádostí,
přehledy práv a nároků, odpovědnost a informovaný souhlas
znalost adresy vhodných zdravotnických zařízení,
uplatnění žádosti o dávky v nemoci,
poskytnutí informovaného souhlasu
Zdroj: Holčík, 2010, s.163
 
Literatura:
Holčík, J. Systém péče o zdraví a zdravotní gramotnost. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 293 s. ISBN 978-80-210-5239-0.
 
 

10 Monitoring zdravotního stavu populace a životního prostředí, sledování zdravotního stavu populace

10.1 Monitoring zdraví a životního prostředí

10.1 Monitoring zdraví a životního prostředí
 
 
Monitoring zdraví a životního prostředí zajišťuje v České republice Státní zdravotní ústav, což je organizace přímo řízená Ministerstvem zdravotnictví.
Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky ve vztahu k životnímu prostředí je koordinovaným systémem sběru údajů o kvalitě složek životního prostředí, které představují přímé cesty expozice člověka škodlivinám, a hodnocení jejich vlivu na zdravotní stav české populace. Cílem je vytvořit validní informace pro rozhodování státní správy a samosprávy v oblasti politiky veřejného zdraví a také v rámci řízení a kontroly zdravotních rizik. Systém monitorování je realizován od roku 1994, což umožňuje hodnocení trendů ve vývoji některých dlouhodobě sledovaných ukazatelů kvality životního prostředí i zdravotního stavu obyvatel.
Souhrn výsledků monitorování, hodnocení trendů znečištění, expozic, dopadů na zdraví a zdravotních rizik je každoročně publikován ve zprávě zpracované Státním zdravotním ústavem.
 
Systém monitorování probíhá v osmi subsystémech:
- zdravotní důsledky a rizika znečištěného ovzduší
- zdravotní důsledky a rizika znečištěné pitné vody
- zdravotní důsledky a rušivé účinky hluku
- zdravotní důsledky zátěže lidského organismu chemickými látkami z potravinových řetězců, dietární expozice
- zdravotní důsledky expozice lidského organismu toxickým látkám ze zevního prostředí, biologický monitoring
- zdravotní stav a vybrané ukazatele demografické a zdravotní statistiky
- zdravotní rizika pracovních podmínek a jejich důsledky
- zdravotní rizika kontaminace půdy městských aglomerací
 
Systém monitorování je obsažen v zákoně 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění, a je jednou z priorit Akčního plánu zdraví a životního prostředí České republiky. Výsledky slouží jako srovnávací údaje o úrovni znečištění „běžného pozadí“, průměrného přívodu kontaminantů z ovzduší, pitné vody či potravin, při řešení lokálních problémů, při posuzování zdravotních dopadů plánovaných aktivit nebo při vytváření zdravotních plánů měst. K tomu mohou přispět také referenční hodnoty obsahu chemických látek v biologickém materiálu české populace anebo údaje o prevalenci či incidenci s prostředím souvisejících onemocnění, jako jsou alergie nebo onemocnění dýchacích cest. Úkolem systému monitorování je též vytvářet časové řady indikátorů, které dokumentují úspěšnost či nedostatky v plnění programů ochrany veřejného zdraví a životního prostředí.
Po vstupu ČR do Evropské unie se Systém monitorování zapojil do celoevropských informačních sítí a databází, a jeho činnosti se staly součástí plnění mezinárodních úmluv nebo požadavků Evropské komise. Některé projekty slouží jako vzorové pro ostatní země, například projekt dietárního přívodu cizorodých látek a nutrientů, který je pod vedením ČR implementován v některých západoevropských zemích.
 
 

10.2 Evropský průzkum zdravotního stavu - EHES - European Health Examination Survey

10.2 Evropský průzkum zdravotního stavu - EHES - European Health Examination Survey
 
 
Evropský průzkum zdravotního stavu (EHES) je mezinárodním projektem, kterého se účastní řada evropských zemí. Cílem projektu je sběr srovnatelných a kvalitních dat o zdravotním stavu a zdravotních rizicích evropské dospělé populace. V České republice proběhla, v letech 2010-2011, pilotní etapa studie ve dvou lokalitách a v červnu 2014 byla zahájena realizace 1. etapy celorepublikového šetření.
 
EHES je výběrové šetření zdravotního stavu populace s lékařským vyšetřením. Jedná se o národní modifikaci celoevropské studie EHES – European Health Examination Survey. Snahou studie je odhalit skrytá zdravotní rizika v populaci a získat srovnatelné údaje o zdravotním stavu osob v evropských zemích. Studie zahrnuje lékařské vyšetření: měření výšky, hmotnosti, obvodu pasu, krevního tlaku; stanovení celkového a HDL - cholesterolu a HbA1c (glykovaného hemoglobinu) v žilní krvi. Výsledky studie poskytnou podklady pro včasnou přípravu a realizaci preventivních programů.
 
 

10.3 Studie HELEN - Health, Life Style and Environment

10.3 Studie HELEN - Health, Life Style and Environment
 
 
Zdravotní stav obyvatelstva je v rámci Systému monitorování sledován dotazníkovým šetřením nazvaným HELEN. Hlavním cílem šetření je doplnit dostupné údaje demografické a zdravotní statistiky o další ukazatele zdravotního stavu a odhadnout prevalenci vybraných neinfekčních onemocnění a rizikových faktorů těchto onemocnění u městské populace ČR. V rámci šetření jsou zjišťovány také vybrané socioekonomické a psychosociální charakteristiky a ukazatele životního stylu. Dále jsou hodnoceny názory respondentů na kvalitu životního prostředí v místě bydliště a jsou sledovány jejich postoje k problematice životního stylu a zdraví. Studie probíhá opakovaně v intervalu 3-5 let.
 
 

10.4 Studie HAPIEE - Health, Alcohol and Psychosocial factors in Eastern Europe

10.4 Studie HAPIEE - Health, Alcohol and Psychosocial factors in Eastern Europe
 
 
Studie HAPIEE je mezinárodní prospektivní kohortová studie, která sleduje dopad životního stylu a psychosociálních faktorů na zdravotní stav populací ve vybraných státech střední a východní Evropy. Studie HAPIEE sleduje městskou populaci středního a vyššího věku a probíhá od roku 2002 v sedmi městech Česka, v Polsku, v Rusku a v Litvě a věnuje se problematice zdraví, životního stylu a kvalitě života stárnoucí populace z hlediska zdravého a aktivního stárnutí a ekonomické situace.
 
Indikátory zdraví a životního prostředí
Indikátory jsou základním kamenem Informačního systému zdraví a životního prostředí. Poskytují výchozí informace pro tvorbu politik a programů k ochraně veřejného zdraví, pro kontrolu účinnosti již přijatých opatření, a slouží také informování veřejnosti o vlivech znečištěného životního prostředí na zdraví. Základní nástroje pro informační systém byly vytvořeny mezinárodním projektem ENHIS koordinovaným Světovou zdravotnickou organizací. Systém představuje soubor indikátorů, které se týkají venkovního ovzduší, vnitřního prostředí, vody, chemických látek a fyzikálních faktorů, rizikových faktorů životního stylu a úspěšného stárnutí. Indikátory srozumitelně vysvětlují souvislosti, přehledně popisují trendy a komplexně hodnotí situaci.
 
Alergická onemocnění v dětské populaci v České republice
V rámci Systému monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí, který funguje v ČR od roku 1994, probíhá také sledování výskytu alergických onemocnění u dětí. Toto šetření je organizováno Státním zdravotním ústavem ve spolupráci s praktickými dětskými lékaři a umožňuje sledovat trend vývoje alergických onemocnění v dětské populaci od roku 1996 v 18 městech ČR.
 
 

10.5 Studie HBSC - The Health Behavior in School-aged Children

10.5 Studie HBSC - The Health Behavior in School-aged Children
 
 
HBSC studie (The Health Behavior in School-aged Children) je mezinárodní výzkumná studie kolaborativního charakteru životního způsobu u dětí. Studie vychází ze stanoviska WHO, že chování a životní styl v dospělosti jsou výsledkem vývoje v dětství a dospívání. Sledování výskytu behaviorálních komponent ovlivňujících zdraví u mladých lidí je důležité z hlediska veřejného zdraví, mladí lidé se specifickými rizikovými faktory by měli být dle WHO (2002) cílovou skupinou preventivních snah v oblasti podpory zdraví. Česká republika se spolu s dalšími 24 převážně evropskými státy studie poprvé účastnila v roce 1995, přičemž se výzkum opakuje vždy ve čtyřletých intervalech. Výzkumný soubor tvoří reprezentativní vzorek 11, 13 a 15letých školáků.
 
 

10.6 Biologický monitoring

10.6 Biologický monitoring
 
 
Hlavní úlohou biologického monitoringu je sledování expozice a zátěže profesionálně neexponované dětské i dospělé populace cizorodým, toxikologicky významným látkám z prostředí. Jedná se o toxické kovy (např. kadmium nebo olovo), chlorované pesticidy (např. DDT, HCB), polychlorované bifenyly, látky s dioxinovým účinkem nebo vybrané mykotoxiny. Dále je sledována saturace vybranými prvky s benefitním účinkem (např. selen, zinek). Expozice látkám či faktorům s genotoxickým působením je sledována pomocí cytogenetické analýzy periferních lymfocytů. Genotoxicky účinné látky prašného aerosolu ve venkovním ovzduší jsou monitorovány pomocí Amesova testu bakteriální mutagenity.
Získané výsledky pocházející z biologického monitoringu poskytují údaje o aktuální expozici a zátěži české populace vybranými toxickými látkami z prostředí člověka i o saturaci vybranými benefitními prvky. Data jsou používána k určení dlouhodobých časových trendů, k odhadu referenčních hodnot pro populační skupiny v podmínkách České republiky. Mohou být využity k signalizaci potenciálního zdravotního rizika zvýšené expozice a k návrhu případných preventivních opatření. Navazují na monitorování toxických látek v ovzduší, vodě a potravě.
Mezi sledované populační skupiny patří dospělí, děti a kojící ženy. V Praze a Ostravě probíhají navíc odběry vzorků ovzduší pro sledování mutagenity prašného aerosolu.

11 Souhrnné testovací otázky