Mikrobiologie a imunologie
13 Bioterorismus
13 Bioterorismus
13.1 Testovací otázky
Biologické zbraně patří nepochybně mezi zbraně hromadného ničení, jsou to zbraně způsobující hromadné ztráty, protože neovlivňují neživou sílu. V budoucnosti však není vyloučena změna této definice v souvislosti s vývojem mikroorganizmů a jejich působení např. i na neživé předměty, třeba zbraně. Biologické zbraně jsou velmi unikátní, co se týče různorodosti a z ekonomického hlediska jsou také levnější. Pro výrobu biologických zbraní můžeme použít řadu různých mikroorganizmů a každý z nich může mít různý efekt. Rozdíly finálního efektu původců infekčních onemocnění jsou dány jejich genetickou výbavou, antigenní výbavou, morfologií, anatomií a fyziologií, jejich virulencí, vztahem k lidskému organizmu a k zevnímu prostředí. Biologické zbraně dělíme podle původců infekcí na bakteriální, virové, rickettsiové, mykotické a toxinové. Je obecně známo, že virové infekce nelze léčit antibiotiky, většinu bakteriálních, plísňových a rickettsiových infekcí lze velmi úspěšně léčit antibiotiky. Biologické zbraně, které využívají ke svému účinku většinou bakteriálních toxinů, mají charakter chemických zbraní. Patří k nim mikrobiální toxiny, fytotoxiny a zootoxiny. Z mikrobiálních toxinů jsou kandidáty např. botulotoxin nebo stafylokokový toxin.
Historie biologických zbraní sahá až do neolitu, kdy původní jihoamerické kmeny obyvatel používaly kurare nebo toxiny obojživelníků k otrávení hrotů šípů a ke zneškodnění svých protivníků i zvířat. V období rozkvětu a slávy Římského císařství římští vojáci používali katapult k vrhání mrtvých lidských nebo zvířecích těl do obsazených míst. Asyřani v 6. století př. n. l. otrávili prameny nepřítele pomocí námelu. Během námořní bitvy v roce 184 př. n. l. proti králi Eumenesovi z Pergamonu Hannibalovy jednotky vrhaly na protivníka nádoby s jedovatými hady. Během první světové války byli Němci obviněni z rozšiřování cholery v Itálii a moru v Rusku v Sankt Petěrburgu. Dále si připomeňme, že v roce 1942 USA zahájily výzkum biologických zbraní. V roce 1947 Sovětský svaz tajně začal budovat závod pro výrobu biologických zbraní ve Sverdlovsku. V padesátých a šedesátých letech minulého století pokračuje americký biologický útočný program v Marylandu. Škála produkovaných původců je zajímavá – jsou to virová agens, původce Q-horečky Coxiella burneti, dále se jedná o program rozmnožování komárů určených k šíření malárie a horečky Dengue, blech přenášejících mor, množení původců cholery, antraxu a dyzentérie a v neposlední řadě se jednalo o rozmnožování klíšťat nakažených tularémií. V roce 1985–1989 Ken Alibek (Kanatjan Alibekov) vytváří v Sovětském svazu Alibekův antrax, jedná se o válečně využitelný kmen, v roce 1988 výzkumník v laboratořích Vektor v Kolcovu v Sovětském svazu se při práci s virem Marburg poranil a zaplatil vlastním životem za vývoj varianty U viru Marburg – je to jedna z nejúčinnějších biologických zbraní. Sekta Óm šinrikjó v Japonsku se v roce 1990–1995 snažila tzv. „nastolit nový světský pořádek“ likvidací starého světa zbraněmi hromadného ničení. Sekta získala mikroorganizmus Clostridium botulinum a snažili se ho ve svých laboratořích namnožit k získání jednoho z nejjedovatějších toxinů. Vyzkoušeli i nového původce – antrax z místní univerzity v Tokiu. Antrax se pokusili rozšířit v Tokiu formou aerosolu. Poté se vrátili k botulotoxinu, ale opět bez úspěchu.
Teroristický útok na Pentagon a Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 byl událostí, která spustila celosvětovou vlnu spíše psychologického teroru než reálného biologického nebezpečí. Týden po tomto útoku byl zaslán dopis do televizní stanice NBC, který obsahoval spory antraxu. Velmi reálnou možností je také použití obávaného viru neštovic pro biologickou zbraň.
Mikroorganismy jako bojové prostředky.
Hlavní vlastností biologické zbraně je způsobování strachu v napadené populaci. Včasná diagnóza je obtížná a předpokládá se rychlý začátek epidemie až pandemie.
V popředí jsou vysoká závažnost a vysoká smrtnost. K možným kandidátům z řad mikroorganizmů pro výrobu biologických zbraní patří:
Antrax (Bacillus anthracis) - inkubace trvá 2 dny až 6-8 týdnů. První příznaky jsou necharakteristické, pneumonie má až 90% smrtnost. Mezilidský přenos je vzácný (u pneumonie nebyl popsán). Vakcinace je možná, ale je spojená s vysokým procentem komplikací. Chemoprofylaxe a terapie je možná, účinný je Ciprofloxacin.
Botulotoxin (Clostridium botulinum)
Patří k nejjedovatějším známým substancím. Šíří se potravou, přenos vodou popsán nebyl. Počátek není charakteristický - nauzea, zvracení, mírný průjem, pak dominují oční příznaky pokles víček, dvojité vidění, mydriáza. Postupuje-li nemoc dále, dochází k obrně měkkého patra, oslabení svalové síly, poruše mikce, střevní peristaltiky (zácpa) a poruše dýchání. Nemocný je stále při plném vědomí. Je ohrožen ochrnutím dýchacích svalů. Pozdní podání antitoxinu je neúčinné. Vakcinace není zatím dostupná, je ve stádiu experimentu.
Mor (Yersinia pestis)
Plicní forma infekce je zpočátku necharakteristická. Inkubační doba trvá 1-2 dny u plicní formy. Mezilidský přenos je možný. Vakcinace prozatím není v České republice možná, vakcína není v ČR registrována. Terapie i chemoprofylaxe je možná.
Neštovice (Poxvirus variola) – inkubace je 7-17 dní. Smrtnost je 30%, mezilidský přenos snadný. Vakcinace – plošná byla v Československu ukončena v roce 1978. Vysoký počet závažných komplikací byl popsán v souvislosti s vakcinací. Kauzální léčba k dispozici není.
Tularémie (Francisella tularensis) - jedno z nejinfekčnějších agens. Inhalační infekce má 30-60% smrtnost. Vakcinace je možná. Léčba a chemoprofylaxe je také možná.
Dalšími kandidáty jsou původci těchto onemocnění:
- Venezuelská koňská horečka - původce virus Venezuelské koňské encefalitidy
- Žlutá zimnice - původce virus žluté zimnice
- Horečka Rift Valley – původce virus Rift Valley
- Q horečka – původce Coxiella burnetti
Podmínky použití mikroorganizmu jako bojové zbraně:
1. Výroba musí být snadná (výrobce je v největším riziku).
2. Největší problém je dostat zbraň k cílové skupině.
3. Další mezilidský přenos je nežádoucí.
4. Měla by být možná snadná kontrola infekce po skončení akce.
5. Znalosti a schopnost se s infekcí vyrovnat je nejlepší obrana.
Teroristické použití mikroorganizmu:
Cílem teroristického útoku je způsobit strach, upozornit na sebe, poškodit hospodářství. Důležitá je medializace útoku, i malá úspěšnost je však dostatečná. Často nezáleží na bezpečnosti teroristy a nezáleží ani na další kontrole infekce, mezilidský přenos je nepodstatný. Využití mikroorganizmu jako bojové zbraně je stále problematické, protože cílem útoku je poškození protivníka a ochrana vlastních lidí. Závěrem je nutné shrnout, že bioterorismus se stal jedním z nejdůležitějších světových problémů současnosti. Důležité je, abychom byli dobře a včas připraveni na takovou situaci.
Literatura:
Kingsbury, D.T., Wagner, G.E. Microbiology. 1. vydání. Philadelphia: Harwal Publishing, 1991. ISBN 0-68-06234-4.
Votava, M. a kolektiv. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno: Neptun, 2003. ISBN 80-902896-6-5.