Mikrobiologie a imunologie

12.1 Očkovací látky, organizace

12.1 Očkovací látky, organizace
 
 
Očkovací látky, které patří k nejstarším, byly připraveny jako suspenze usmrcených mikrobů – bakterií nebo virů fyzikálně a chemicky inaktivovaných anebo z nepatrného množství živých mikrobů uměle oslabených (dlouhodobým pasážováním za specifických laboratorních podmínek natolik, že ztratili schopnost vyvolat onemocnění). Tito mikrobi si zachovali schopnost podmínit a vyvolat tvorbu protilátek a vyvolat tak ochranu před infekcí a tyto vakcíny navozují zpravidla velmi dobrou a dlouhodobou imunitu. Postupem času se klasické metody přípravy očkovacích látek doplňovaly a rozšiřovaly a zjistilo se, že z hlediska protilátkové odpovědi jsou podstatné pouze určité struktury těla mikroorganizmů, kupříkladu některé virové proteiny nebo polysacharidy z povrchu bakterií.
 
K základním typům v současnosti používaných očkovacích látek patří:
1. Živé oslabené vakcíny
Jsou to čištěné kmeny vakcinálních živých laboratorně pěstovaných virů, event. bakterií. Používáme je k prevenci spalniček (morbilli), příušnic (parotitis), zarděnek (rubeola), dětské přenosné obrny (poliomyelitis), TBC, žluté zimnice.
 
2. Inaktivované - usmrcené vakcíny
Jedná se o čištěné suspenze usmrcených bakterií nebo virů. Takovou je např. vakcína proti dávivému kašli (resp. inaktivovaný původce dávivého kašle jako jedna ze složek kombinované vakcíny proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli), jeden z typů vakcín proti dětské přenosné obrně, vakcína proti klíšťové encefalitidě nebo vakcína proti virové hepatitidě A.
 
3. Anatoxiny
Jsou to toxiny – bakteriální jedy upravené tak, že neškodí, ale podněcují tvorbu protilátek. Uplatnění mají zejména v prevenci těch infekčních onemocnění, v jejichž rozvoji hraje důležitou roli právě toxin bakterií. Je to u tetanu nebo záškrtu. Patří k těm nejkvalitnějším vakcínám.
 
4. Subjednotkové vakcíny
K subjednotkovým vakcínám patří očkovací látky připravené rozložením viru na menší části (s použitím pouze těch, které jsou pro tvorbu protilátek potřebné), jejich čištěním a koncentrací, např. to jsou vakcíny proti chřipce.
 
5. Polysacharidové vakcíny
Tyto vakcíny se připravují koncentrací účinné složky - povrchového polysacharidu bakterie. Dále jsou také významným objevem 70. let a používají se v prevenci meningokové meningitidy nebo infekcí vyvolaných pneumokoky či bakterií Haemophilus influenzae b.
 
6. Rekombinované vakcíny
Patří k nim především moderní očkovací látky připravené genetickou rekombinací genů kvasinek, určitých bakterií nebo tkáňových kultur tak, že samy produkují části potřebné pro tvorbu protilátek, které se čistí a koncentrují do vakcín, je to např. běžně používaná očkovací látka proti virové hepatitidě B.
 
7. Chemické vakcíny
Jedná se o typ moderní očkovací látky připravené chemickou syntézou účinných komponent. Jejich hlavními výhodami je biologická čistota a předpokládané nízké výrobní náklady. Jejich příprava je prozatím spíše na úrovni experimentů a v praxi ještě běžné uplatnění nemají.
 
V České republice se používají vakcíny po předchozím prověření Státním ústavem pro kontrolu léčiv. S jejich použitím a registrací musí souhlasit hlavní hygienik ČR. Pro povinné pravidelné očkování dětí je vybrán vždy jeden typ vakcíny. Pro jiná očkování, např. na vlastní žádost, je ponechána možnost volby registrované vakcíny. U nás jsou pravidla vakcinace podložena zákonem 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně souvisejích zákonů a jeho prováděcími vyhláškami. Očkování plánují, organizují a kontrolují pracovníci hygienické služby a očkovacích center. Samotné očkování pak provádějí praktičtí lékaři, především praktičtí lékaři pro děti a dorost. Prvním plošným očkováním na území České republiky (v tehdejším Československu) bylo očkování proti pravým neštovicím (od roku 1919). Celosvětové očkování proti této nemoci vedlo až k jejímu úplnému vymýcení a ukončení očkování v roce 1979. Povinné očkování v České republice je realizováno proti záškrtu (od roku 1946), černému kašli (od roku 1958), infekcím způsobeným bakterií Haemophillus influenzae b (od roku 2007), dětské obrně (od roku 1960), žloutence typu B (od roku 2001), tetanu (od roku 1952), spalničkám (od roku 1969), zarděnkám (od roku 1982), příušnicím (od roku 1987) a tuberkulóze (1947 – 2010).
Významným milníkem bylo zavedení očkování kombinovanou hexavakcínou v roce 2007, která chrání proti 6 nemocem zároveň, a ukončení plošného očkování proti TBC k 1. listopadu 2010. V současnosti se u nás povinně očkuje proti 9 nemocem, a to 2 vakcínami. Proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím se očkuje tzv. MMR vakcínou, proti záškrtu, černému kašli, invazivním infekcím způsobeným Haemophillus influenzae b, dětské obrně, žloutence typu B a tetanu chrání děti hexavakcína.
 
Ve smyslu současně platných předpisů rozlišujeme:
- pravidelné očkování dětí do 15 let, ve stanoveném věku a stanovených časových intervalech
- zvláštní očkování osob, které jsou při své pracovní činnosti vystaveny zvýšenému nebezpečí nákazy
- mimořádné očkování, pokud to vyžaduje epidemiologická situace
- stanovená očkování osob v souvislosti s jejich pobytem v zahraničí, respektující mezinárodní pravidla
- očkování při poraněních a nemocech zvyšujících nebezpečí získání infekce, poskytující ochranu již bezprostředně ohroženým osobám
 
Pravidelné očkování se řídí celoplošnými programy, které vycházejí ze dvou základních principů. Je to bezplatnost a povinnost podrobit se očkování, které jsou legislativně podloženy. Cílem všech těchto programů je dosáhnout, aby procento očkovaných bylo co nejvyšší a mohl se tak uplatnit konečný efekt očkování, kterým je výrazné snížení výskytu onemocnění a úmrtí na konkrétní infekční nemoci. Strategie očkování vychází ze skutečnosti, že teprve v případě, je-li naočkována převážná většina dětí (u některých infekcí je nutné naočkovat až 95 % dětí), se může cirkulace dané bakterie nebo viru v populaci přerušit a konkrétní infekce tak může vymizet. V případě vysoce nakažlivých onemocnění, např. spalniček, stačí malé procento neočkovaných a vůči viru spalniček vnímavých osob a virus se v populaci udrží. Velmi důležité však je, aby byly očkovány všechny děti s výjimkou těch, u kterých jsou potvrzeny zdravotní překážky (kontraindikace) očkování. Dlouhodobě uplatňované programy pravidelného očkování dětí v České republice odpovídají mezinárodní úrovni a vycházejí z doporučení Světové zdravotnické organizace. Můžeme konstatovat, že doposud tyto programy fungovaly výborně a díky tomu u nás vymizely tak nebezpečné nákazy jako dětská přenosná obrna, záškrt nebo spalničky a výskyt ostatních infekčních nemocí, proti kterým se již řadu let očkuje, se snížil na minimální hodnoty. V posledním období ale zjišťujeme, že se začínají více objevovat některé infekce i přes pravidelné očkování proti nim, např. pertuse, parotitida a ukazuje se, že protilátky vytvořené vakcinací v dětství nemají protektivní účinek po celý život. Podle nového doporučení je třeba zvážit u dospělých od 40 let přeočkování jednou dávkou vakcíny. Velmi dobrá epidemiologická situace ve skupině infekcí, proti kterým se dlouhodobě očkuje, je obrovským úspěchem epidemiologů, pediatrů, mikrobiologů a infekcionistů. Pravidelné a povinné očkování dětí je uvedeno v očkovacím kalendáři.
Lékaři, kteří provádějí očkování, musejí zaznamenávat vztažné údaje (datum, druh očkování, šarži vakcíny) do očkovacího průkazu dítěte.