Máte zapnutý náhled celé osnovy, zpět na běžné zobrazení.
Načítání a prohlížení osnovy může být v závislosti na množství obsahu pomalejší.
Ošetřovatelská péče v oftalmologii
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoreticko-praktický. Rozšiřuje medicínské poznatky z oblasti klinického ošetřovatelství. Důraz je kladen na preventivní péči o zrak a zabránění vzniku vážnějšího zrakového postižení. Dále seznamuje s klinickými stavy z hlediska ošetřovatelské péče a potřeb pacientů změněných v souvislosti s očním onemocněním a seznamuje studenty s odlišnostmi multidisciplinární péče o nemocné a zrakově postižené v rámci ambulantních a lůžkových zdravotních služeb.
Kapitoly:
Kapitola obsahuje:
1
Obrázek
1
Odpovědník
1
Text
Kapitola obsahuje:
19
Obrázek
1
Odpovědník
5
Text
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
6
Text
-
5.1 Cizí tělísko v oku
-
5.2 Tupá poranění oka
-
5.3 Otevřená poranění oka
-
5.4 Poranění oka chemickými a fyzikálními vlivy
-
5.5 První pomoc při poranění oka
-
5.6 Vyšetření při úrazu oka
-
5.7 Edukace pacientů s úrazem oka
-
5.8 Zásady komunikace s pacientem s úrazem oka
-
5.9 Prevence očních úrazů
-
5.10 Možné komplikace očních úrazů
Kapitola obsahuje:
1
Obrázek
1
Odpovědník
13
Text
Kapitola obsahuje:
3
Obrázek
1
Odpovědník
7
Text
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
1 Anatomie a fyziologie zrakového ústrojí
1 Anatomie zrakového ústrojí
1.1 Testovací otázky
Zrakové ústrojí – je nejdůležitějším smyslovým ústrojím člověka, párovým uspořádáním vedle sebe umožňuje člověku panoramatické i prostorové vidění, vidění černobílé a barevné v závislosti na intenzitě osvitu zrakového pole. Základním orgánem zrakového ústrojí – organu visu je oko – bulbus, skládá se z koule oční (bulbus okuli), z nervu zrakového (nervus optikus) a z pomocného ústrojí oka (organa okuli accessoria), k nimž patří víčka (palpebrae), aparát slzní (apparatus lacrimalis), okohybné svaly (m. bulbi), cévy a nervy.
Oční koule (bulbus oculi) má tvar nepravidelné koule, je pevně vsazená do očnice v tukovém polštáři. Stěnu oční koule tvoří tři vrstvy:
1. vnější vrstva oka – tunica fibrosa bulbi (cornea - rohovka, sclera - bělima)
2. střední vrstva oka – tunica vasculosa bulbi (uvea - živnatka, dělí se na 3 části: a) iris – duhovka, b) corpus ciliare – řasnaté tělísko, c) chorioidea – cévnatka
3. vnitřní vrstva oka – tunica interna bulbi (retina – sítnice)
Každá z těchto vrstev se skládá ze dvou segmentů, přední segment umožňuje přechod světelných paprsků, je bezbarvý a průhledný, má v sobě centrální otvor. Touto úpravou se každá vrstva rozdělí na větší část zadní a menší přední část.
Zevní vrstvu tvoří vzadu bělima – sclera, vpředu rohovka – cornea. Střední vrstvu tvoří vzadu cévnatka – choroidea, vpředu řasnaté těleso – corpus ciliare a duhovka – iris. Vnitřní vrstvu tvoří vzadu sítnice – pars optica retinae, vpředu pars ciliaris et iridica retinae. Obsahům oční koule je v zadní části sklivec – corpus vitreum, v přední části čočka – lens, uložená v očních komorách – camera anterior
et posterior bulbi, vyplněných komorovým mokem – humor aquosus.
Rohovka (cornea) tvoří přední průhledný segment a je součástí dioptrického systému oka. Tunica fibróza bulbi je nejpevnější vrstva oční koule. Přední plocha rohovky je pokrytá více vrstevním dlaždicovým epitelem (epithelium anterius), který přechází nad limbus corneae, což je její zevní okraj, ten pak přechází:
1) buď je okraj rohovky zasazen do žlábku ve skléře,
2) nebo je okraj rohovky směrem od povrchu šikmo k periférii ztečen a okraj skléry jej překrývá.
Zadní endotel rohovky tvoří přední stěnu přední komory oční. Tkáň rohovky je homogenní a neobsahuje krevní, ani lymfatické cévy, je zcela průhledná. Rohovka je vyživována ze spojivkových cév a komorové vody.
Rohovka patří mezi nejcitlivější části lidského těla. Poškození rohovky je velmi bolestivé, hojí se jizvou, která zhoršuje průchod světelných paprsků.
Bělima (sclera) tvoří zadní, větší část, zevní vrstvu oční koule. Skléra je přímým pokračováním rohovky, má odlišnou strukturu. Je tvořená tuhými vazivovými vlákny s příměsí elastických vláken a je neprůhledná. V dětství je tenká a její stěnou prosvítají cévy cévnatky a pigment dětská skléry má namodralý nádech, u starých lidí ve skléře se ukládá tuk a její barva se mění v nažloutlou. Skléra prochází rohovkou postupně. Na hranici mezi rohovkou a bělimou je poloprůsvitný proužek (limbus corneae). Povrch skléry je v přední časti oční koule pokrytý spojivkou (tunica conjuctiva), která přechází na zadní plochu víček. Skléra je inervována z nn. ciliares. Výživa je zajišťována difuzí z okolí.
Cévnatka (choroidea) představuje zadní dvě třetiny tunica vasculosa bulbi – střední vrstva stěny oční koule. Cévnatka přechází v předním oddílu oční koule bez ostrých hranic v corpus ciliare. V místě hranice mezi oběma oddíly je nepravidelný okraj sítnice (ora serrata). Cévnatka je ke skléře pouze přiložena, pevně je spojena jen v oblasti žluté skvrny (macula lutea) a v oblasti discus nervy optici. Kapilární sítě jsou nejbohatší v oblasti žluté skvrny. Funkce cévnatky je výživa receptorů sítnice tyčinek a čípků - tvoří temnou komoru pro světločivý aparát. Podílí se na napínání závěsného aparátu čočky, kterou oplošťuje při zaostření do dálky. Přední část, tunica vasculosa, tvoří řasnaté tělísko (corpus ciliare) a duhovka (iris). Choroidea zajišťuje potřeby sítnice.
Řasnaté těleso (corpus ciliare) je z vnitřní plochy kryto lamina basalis, která je přímým pokračováním obdobné blanky na cévnatce. Vlastní obsah řasnatého tělesa tvoří m. ciliaris a stroma tělesa řasnatého, složené z řídkého, pigmentem bohatého vaziva, s velkým množstvím cév. Funkcí m. ciliaris je akomodace oka pro vidění do blízka. Oko se nemůže unavit pohledem do dálky, kdy není v činnosti akomodační sval, akomodaci do dálky udržuje elasticita cévnatky a krevní tlak. M. ciliaris je inervován parasympaticky z n. oculomotorius. Corpus ciliare je zdrojem komorové vody a slouží akomodaci oka.
Duhovka (iris) je nejeventuálnější částí tunica vaskulosa bulby. Na rozdíl od ostatních části této vrstvy oční koule nepřiléhá k bělimě, je to přepážka postavená ve frontální rovině, pokračování v přední části corpus ciliare. Je vzdálená od zadní plochy rohovky. V centru duhovky je okrouhlý otvor, zornice (pupila).
Duhovka se skládá z několika vrstev, nejširší z nich je tvořená kolagenním vazivem, cévami, buňkami hladké svaloviny a nervovými vlákny. Buňky na dorsální ploše duhovky obsahují pigment, jehož množství určuje barvu očí. V zadní části duhovky jsou uloženy hladké svaly. Při kontrakci m. sfinkter pupillea dochází k zúžení zornice – mióze. Mióza je reflexní odpověď na osvit sítnice. Při kontrakci m. dilatator pupillea dochází k rozšíření zornice – mydriáze.
Sítnice (retina) je na vnitřní vrstvě stěny oční koule (tunica interna bulbi), má velmi složité uspořádaní, skládá se ze zevní strany (pars pigmentosa retinae) a z vnitřní strany (opars nervosa retinae), ve které se rozeznávají další vrstvy. Pars pigmentosa retinae je jednovrstevný kubický epitel bohatý na pigment, naléhá na vnitřní vrstvu choroidey. Pars nervosa je složená s následujících vrstev: průhledná tenká blána, která obsahuje nervové elementy sítnice. Nervové elementy tvoří první tři neurony zrakové dráhy: první neuron – tyčinky a čípky, druhý neuron – ganglion retinae, třetí neuron – ganglion opticum. V přední části bulbu přechází pars nervosa retinae v tzv. slepou část sítnice, která neobsahuje nervové elementy. V zadní části sítnice jsou dva útvary – discus nervi optici, macula. Discus nervi optici má bělavou barvu, je místem, kde z očního bulbu vystupuje n. opticus. Makula je viditelná oválná sytě žlutá skvrna ve vzdálenosti 3 mm až 4 mm od disis nervi optici. Makula je okrouhlá nebo oválná, v centru mírně prohloubená (fovea centralis). V makule jsou pouze čípky. V dorsální části pars optica retinae je velké množství tyčinek a čípků, směrem dopředu jich ubývá a před ora serrata světločivé elementy chybějí. Fovea centralis je místem nejostřejšího vidění.
Sklivec (corpus vitreum) vyplňuje bulbu prostor za čočkou, je pokryt průzračnou membránou vitrea a zaujímá většinu obsahu oční koule. Skládá se ze zcela průhledné rosolovité hmoty, v niž nejsou ani cévy, ani nervy. Je tvořen jemnou sítí propletených vláken a bílkovinami bohatou tekutinou, jež vyplňuje prostory mezi vlákny. Přední plocha slivce je obrácená proti zadní ploše čočky a tvoří jakési lůžko pro zadní plochu čočky. Zbývající část sklivce naléhá na vnitřní plochu sítnice a má téměř kulovitý tvar.
Čočka (lens) má název podle svého tvaru. Je součástí dioptrického systému oka.
Má tři základní funkce: akomodativní, refrakční a udržení své vlastní transparentnosti. V průběhu života mění čočka svůj tvar, zvětšuje se a mění se i její optické vlastnosti. Refrakční index narůstá s přítomností většího množství nerozpustných bílkovin. Třetina z celkových dioptrií oka je zastoupena právě čočkou. Obvykle se udává hodnota podle Gullstrandova modelu oka. Čočka je tkáň bez inervace a přímého cévního zásobení. Jediným zdrojem výživy pro čočku je komorová tekutina, která rovněž odvádí od čočky produkty metabolismu. Čočkové pouzdro je tvořeno transparentní, pružnou a neobvykle silnou bazální membránou. Základní strukturu čočkového pouzdra tvoří bílkoviny – glykoproteiny a sulfátové glykozaminoglykany. Tato skupina je společná pro všechny bazální membrány a mimo ní obsahuje přední pouzdro ještě bílkovinu fibronektin, který pravděpodobně ovlivňuje konečnou strukturu pouzdra a hraje roli v adhezi buněk. Bílkovina tenascin, obsažená v zadní části pouzdra má antiadhezivní vlastnosti.
Za pomocí elektronového mikroskopu můžeme rozeznat lamelu, do které se upínají vlákna závěsného aparátu a to v oblasti ekvátoru. Čočkový epitel se skládá z různotvarých buněk. Tyto buňky tvoří jednu vrstvu pod předním čočkovým pouzdrem a dosahují pouze do oblasti ekvátoru. Buňky čočkového epitelu adhezují svou základnou směrem k pouzdru, které tvoří jejich bazální membránu, přičemž jejich apikální část se dotýká nejmladších čočkových vláken. Vývojem z ekvatoriálních epiteliálních buněk vznikají vlákna, jimiž je tvořeno čočkové stroma. V oblasti ekvátoru jsou buňky širší a jejich vnitřní konec se ztenčuje až do podoby vlákna. Jádro se díky koncentrické vrstvě těchto vláken stává tvrdším, větším a hustějším. Podle vzniku lze vlákna rozdělit na primární a sekundární. Primární vlákna zůstávají v čočce celý život, tvoří embryonální nukleus a vznikají v době embryogeneze přeměnou z buněk očního váčku. Diferenciací z epitelových buněk jsou vytvářena vlákna sekundární. Díky neustálému nabalování dalších a dalších vrstev sekundárních vláken, které vznikají v průběhu celého života, se čočka zvětšuje.
Oční komory (camerae bulbi) jsou uzavřené prostory uvnitř oka. Přední komora oční je vpředu ohraničena rohovkou a vzadu přední stranou duhovky. Zadní komora oční je vpředu ohraničena zadní plochou duhovky a vzadu přední plochou čočky, závěsným aparátem čočky, řasnatým tělesem. Obě komory jsou vyplněny komorovou tekutinou; humor aquosus je čirá zcela průhledná tekutina, bez bílkovin, obsahuje 0,7-1,2% NaCl a stopy močoviny a glukosy 0,1%. V přední a zadní komoře je celkem 0,2-0,3 ml komorové tekutiny.
Cévní zásobení oční koule – téměř všechny tkáně očnice jsou vyživovány a. ophthalmica, která je větví z a. carotis interna. Žíly odvádějí krev do vv. ophtalmicae.
Inervace oční koule – oční bulbus je: sensitivní inervaci obstarává převážně první větev trojklaného nervu (n. ophthalmicus). Z druhé větve trojklaného nervu, cestou
n. infraorbitalis a jeho větve, je inervována kůže a spojivka víčka. Motorická inervace je zajištěná z n. III, IV, VI, VII. Většina očních svalů je inervována z n. oculomotorius. Dráha parasympatiku – vlákna začínají v parasympatickém jádru. Sympatická dráha se nekříží. Centrální část sestupuje z hypotalamu a jde postranním míšním provazcem k ciliospinálnímu centru.
Činnost oka je zabezpečována přídatnými orgány oka: okohybné svaly, horní a dolní víčko, slzné ústrojí, oko chrání před poškozením a zajišťují postavení a pohyb obou očních koulí.
Optiku oka tvoří rohovka, komorová voda, čočka a sklivec. Obraz proti skutečnosti dopadá na sítnici zmenšený a převrácený, je zachycená jeho barva, tvar a velikost. Uvědomění si obrazu nastane tehdy, když se dostanou vzruchy zrakovým nervem do zrakového centra, které se nachází v mozkové kůře týlního laloku. Zde je obraz otočen zpět podle skutečnosti.
Anatomie oka
Literatura:
ABRAHAMS, P. Lidské tělo – Atlas anatomie člověka. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. ISBN 80-7181-955-7.
9. ČIHÁK, R. Anatomie 3. Praha: Grada avicenum, 1997. s. 655. ISBN 80-7169-140-2.
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. s. 106. ISBN 978-80-246-1325-3.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 240. ISBN 978-80-247-3422-4.
PETROVICKÝ, P., DRUGA, R. Systematická, topografická klinická anatomie. Praha: Karolinum, 1997. s. 86. ISBN 80-7184-108-0, ISBN 80-7184-118-8.
SYNEK, S., SKORKOVSKÁ, Š. Fyziologie oka a vidění. Praha: Grada Publishing, 2004. s. 98. ISBN 80-247-0786-1.
2 Diagnostika
2 Diagnostika
2.5 Testovací otázky
Diagnostika je proces rozpoznávání nemocí. Diagnostická činnost je souhrn operací, postupů a technik, jejichž cílem je stanovit diagnózu. Při diagnostické činnosti v medicíně jde zpravidla o získání znalosti o povaze a původu potíží klienta. Diagnóza je de facto klasifikací, zařazením jevu do určité třídy. Pojetí diagnózy je širší, nejde jen o zjišťování abnormit, nýbrž o rozpracování úrovně a kvality individuálních zvláštností zkoumané osoby, a to nejen staticky, nýbrž i v jejich vývoji. Proces vytváření diagnózy v sobě zahrnuje zjištění relevantních informací z dostupných zdrojů, analýzu dat a jejich interpretaci. Z hlediska stavby můžeme hovořit o diagnóze symptomatologické, syndrom logické, patofyziologické, etiologické, patogenetické, diferenciální a multidimenzionální. Jinak lze též dělit diagnózy na statické (popisující) a dynamické postihující jevy ve vztazích a ve vývoji.
Literatura:
HORNOVÁ, J. Oční propedeutika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 104. ISBN 978-80-247-4087-4.
HYCL, J. Oftalmologie. 2. vyd. Praha: TRITON, 2006. s. 149. ISBN 80-7254-827-1.
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. s. 106. ISBN 978-80-246-1325-3.
KVAPILÍKOVÁ, V. Vyšetřování oka. 1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1995. ISBN 80-7013-195-0.
MILAN, A. Refrakční vady a jejich vyšetřovací metody. Brno: NCO NZO, 2004. s. 96. ISBN 80-7013-402-X.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 240. ISBN 978-80-247-3422-4.
2.1 Anamnéza
2.1 Anamnéza
Anamnéza zaměření na identifikací projevů souvisejících se základním onemocněním. Zjistit u pacienta typ poruchy vidění – dalekozrakost, krátkozrakost, centrální nebo periferní porucha, dvojité vidění, barevné změny, citlivost na světlo, ztrácení zraku. Posoudit bolest – pálení, řezaní, svědění, vlhkost nebo suchost v oku, výskyt cizího tělesa v oku – projevuje se nauzea, vracení, úraz oka. Pozorovat zjevné změny na oku a zabezpečit požívaní vhodných pomůcek nemocnému. Je důležité edukace pacienta o hygienických návycích – péče o kontaktní čočky a brýle.
Životní styl: ekonomická a sociální situace rodiny, podmínky životního a pracovního prostředí, schopnost vykonávat aktivity denního života, výskyt závislostí, spirituální potřeby.
Psychologická anamnéza: související poškozením oka, soustřeďujeme se na onemocnění i příznaky, které mohou mít souvislost s očním postižením.
Rodinná anamnéza: zaměřit se na výskyt dědičných onemocnění (refrakčních chyb, glaukomu, katarakty, strabizmus, vrozené malformace) a jiných onemocnění, které ovlivňují současné onemocnění oka (diabetes mullitu, retinopatie, zlé hojení ran, hypertenze, krvácení, sklerotické změny na očním pozadí, trombózy, pooperační krvácení, alergické reakce, výskyt alkoholizmu, poškození zrakového nervu, reumatizmu, záněty, nádorové onemocnění, porucha imunity, onemocnění CNS ).
Osobní anamnéze: jaká onemocnění prodělal, případně jaké měl operace, jaké léky a kapky užíval nebo užívá. Vhodné je zjistit od kolika let dostal první brýle na čtení, případně brýle na dálku. Cíleně se tážeme, zda pacient neměl oko poraněné nebo oko nemocné, respektovaně opakování potíži, přítomnost bolesti a její posouzení, doba vzniku úrazu, čas a způsob poskytování první pomoci.
2.2 Fyzikální vyšetření
2.2 Fyzikální vyšetření
Sestra u jednotlivých vyšetření asistuje, nebo vyšetří samostatně podle platných legislativních předpisů.
Oči se vyšetřují aspekcí a palpací, fokálním osvětlením a na štěrbinové lampě.
Vyšetření rohovkového reflexu štětičkou - dotykem rohovky, baterkou se vyšetřuje reakce zornic.
Vyšetření spojivek (tunica conjunctiva) všímáme si – prokrvení spojivky - losovité barvy, ojedinělé drobné cévky, při onemocnění - anémie, hyperémie, krvácení pod spojivkou. Průhledná spojivka, při onemocnění – žlutá u ikteru, tmavé pigmentace při Addisonovi choroby. Povrch spojivky je hladký, lesklý, při onemocnění – folikuly - folikulární konjunktivitida, trachom, papily – vernální katar, chemóza – nezánětlivý otok u alergiků, snížený lesk – vysychání, nerovnosti – jizvy, srůsty – mezi víčkovou a bulbární spojivkou.
Vyšetření oční koule (bulbus oculi) - tvarem je fyziologicky zakřivená, při onemocnění je vyklenutí části bulbu, atrofie. Velikost je přiměřená, poloha v očnici odpovídá okrajům očnice, při onemocnění posun do očnice – enophthalmus, posun vpřed – exophthalmus.
Vyšetření víčka (palpebrae) – tvar víčka, při onemocnění – vrozený rozštěp víčka, nadbytek kůže a vnitřní kožní řasa. Pohyblivost víčka je volná, při onemocnění – pokles víčka, křečovité sevření víčka, trvale pootevřená štěrbina víčka.
Vyšetření očnice (orbita) - vyšetřujeme aspekcí a palpací oka, při onemocnění citlivý, bolestivý, nerovný při fraktuře očnice.
Vyšetření očních svalů (m. bulbi) – Pohyblivost bulbu volná všemi směry, pohyb je plynulý a symetrický, při onemocnění omezená pohyblivost, nedotahuje pohyb, asymetrie.
Vyšetření bělimy (sclera) – barva v mládí mléčně bílá, ve stáří žlutobělavá, při onemocnění – sub ikterická, ikterická, červenofialová – při zánětech skléry, šedavá. Tvar je hladký povrch pravidelného zakřivení, při onemocnění vyklenutí, ztenčení, oslabení, lokální zduřené pod spojivkové tkáně, palpační citlivost po zánětech, degeneracích v jizvě.
Vyšetření rohovky (cornea) – průhledná, při onemocnění má sníženou průhlednost – zakalení, zápaly, neprůhledná - rohovkový vřed, nepřítomnost rohovkového reflexu. Má pravidelné zakřivení, při onemocnění je rohovka oploštěná. Povrch je hladký a lesklý, při onemocnění je nerovný, matný. Citlivost rohovkového reflexu zkoušíme vláknem vaty, reflex je stejný na obou očích, u onemocnění je reflex snížen u hyperpetického onemocnění rohovky, poškození trigeminu, popálení, poleptání.
Vyšetření zornice (pupilla) – tvar okrouhlý při onemocnění nepravidelný – po úrazech, zánětech, operacích. Barva je černá, při onemocnění šedá - zákaly čočky, změny sklivce, žlutohnědá – zákaly jádra čočky. Reakce na světlo, velikost (anizokorické, mióza, mydriaza, negativní reakce na konvergenci, negativní fotoreakce). Šíře zornice je 2-5 mm, při onemocnění je zúžená, rozšířená, neúměrná šíře zornic. Pohyblivost je volná, při onemocnění je nepohyblivá - parciálni srůst, srůst zornicového okraje s předním pouzdrem čočky, uzavření zornicového prostoru. Obsahem je komorová tekutina, při uzavření zornicového prostoru neodtéká komorová voda a vzniká glaukom.
Vyšetření duhovky – barva je ovlivněná množstvím pigmentů, při onemocnění chybí pigment – albinizmus – světlé oči, heterochromie – rozdílné zbarvení duhovek obou očí.
Odběr materiálu na hematologické, biochemické, mikrobiologické, histologické vyšetření.
2.3 Speciální diagnostika
2.3 Speciální diagnostika
Speciální diagnostika – vyšetření zrakové ostrosti do blízka. Určuje se vzdálenost mezi nejvzdálenějším bodem ostrého vidění a nejbližším bodem ostrého vidění. Na vyšetření se používají Jägerovy tabulky, které jsou tvořeny odstavci textu nebo čísel různých velikosti. Vidění do blízka závisí na akomodaci oka. Akomodace se vyjadřuje v dioptriích.
Vyšetření zrakové ostrosti do dálky se určuje největší vzdálenosti 5 metrů na Snellových optotypech. Vyšetřuje se každé oko zvlášť a nevyšetřované oko je zakryté. Pokud nemocný nepřečte ani největší písmeno, zjišťujeme, na jakou vzdálenost spočítá roztažené prsty na tmavém podkladu. Nevidí-li prsty, hodnotí se pohyb ruky před okem nebo směr, odkud přichází světlo, hodnotí se rozdíl mezi světlem a tmou.
K vyšetření barvocitu se používají Stylingovy pseudochromatické tabulky, jde o písmena nebo číslice, které jsou složené z malých barevných kroužků na pozadí doplňkové barvy. Barvoslepému to znemožní rozeznat od sebe číslici a pozadí. Poruchy barvocitu jsou nejčastěji vrozené, sekundární poruchy barvocitu jsou získané v důsledku očních i celkových chorob. Zdravé oko je schopné vnímat barvy, vnímá tři barvy - červenou, zelenou, modrou.
Oftalmoskopie je vyšetření očního pozadí – sítnice, cévnatky, místa výstupu očního nervu, provádíme přímou či nepřímou oftalmoskopií. Přímou oftalmoskopií vidíme oční pozadí asi 16x zvětšené, díváme se jedním okem, pravým na pravé, levým na levé oko pacienta. Oční pozadí hodnotíme ve všech kvadrantech až do periférie fundu. Nepřímou oftalmoskopií sledujeme oční pozadí oběma očima, tak získáme plastický obraz fundu, který je zmenšený a obrácený.
Ultrazvukové vyšetření, přístroj – ultrazvuková sonda, se přikládá na rohovku, změří lomnou sílu rohovky, délku bulbu, vypočítá refrakční hodnotu umělé čočky při operaci šedého zákalu. Sondu lze přiložit přes víčko a rozezná cysty, hematomy, odchlípení sítnice, tumor.
Počítačová tomografie – zobrazení skeletu a měkkých tkání.
Heidelberský retinální tomograf – vyšetření sítnice a papily očního nervu.
Vyšetření nitroočního tlaku – bezkontaktní tonometr
Vyšetření zrakové ostrosti do dálky se určuje největší vzdálenosti 5 metrů na Snellových optotypech. Vyšetřuje se každé oko zvlášť a nevyšetřované oko je zakryté. Pokud nemocný nepřečte ani největší písmeno, zjišťujeme, na jakou vzdálenost spočítá roztažené prsty na tmavém podkladu. Nevidí-li prsty, hodnotí se pohyb ruky před okem nebo směr, odkud přichází světlo, hodnotí se rozdíl mezi světlem a tmou.
K vyšetření barvocitu se používají Stylingovy pseudochromatické tabulky, jde o písmena nebo číslice, které jsou složené z malých barevných kroužků na pozadí doplňkové barvy. Barvoslepému to znemožní rozeznat od sebe číslici a pozadí. Poruchy barvocitu jsou nejčastěji vrozené, sekundární poruchy barvocitu jsou získané v důsledku očních i celkových chorob. Zdravé oko je schopné vnímat barvy, vnímá tři barvy - červenou, zelenou, modrou.
Oftalmoskopie je vyšetření očního pozadí – sítnice, cévnatky, místa výstupu očního nervu, provádíme přímou či nepřímou oftalmoskopií. Přímou oftalmoskopií vidíme oční pozadí asi 16x zvětšené, díváme se jedním okem, pravým na pravé, levým na levé oko pacienta. Oční pozadí hodnotíme ve všech kvadrantech až do periférie fundu. Nepřímou oftalmoskopií sledujeme oční pozadí oběma očima, tak získáme plastický obraz fundu, který je zmenšený a obrácený.
Ultrazvukové vyšetření, přístroj – ultrazvuková sonda, se přikládá na rohovku, změří lomnou sílu rohovky, délku bulbu, vypočítá refrakční hodnotu umělé čočky při operaci šedého zákalu. Sondu lze přiložit přes víčko a rozezná cysty, hematomy, odchlípení sítnice, tumor.
Počítačová tomografie – zobrazení skeletu a měkkých tkání.
Heidelberský retinální tomograf – vyšetření sítnice a papily očního nervu.
Vyšetření nitroočního tlaku – bezkontaktní tonometr
2.4 Metody vyšetřování zrakové ostrosti
2.4 Metody vyšetřování zrakové ostrosti
Objektivní vyšetřovací metody
Výhodou tohoto typu vyšetření je velmi malá závislost na spolupráci a inteligenci pacienta, což využíváme například u dětí či osob mentálně postižených. Naopak nevýhodu vidíme v nedostatečné přesnosti měření. K získání hodnot zrakové ostrosti používáme nejčastěji objektivní metodu (skiaskopie, oftalmoskop nebo auto refraktometr) a poté vyšetřovaného subjektivně dokorigujeme.
Skiaskopie
Při vyšetření pomocí skiaskopie pozorujeme pohybující se reflex očního pozadí záměrně vyvolaný zdrojem světla (zrcátko, retinoskop). I když jde o poměrně složitou techniku, náročnou na zvládnutí bez praktických dlouhodobých zkušeností, jde o jedinou objektivní vyšetřovací metodu, kterou dosahujeme spolehlivých výsledků i při nepříznivých akomodačních stavech. Nejčastější vyšetřovací vzdálenost je jeden metr. Jako zdroj světla je použito planární zrcátko odrážející světlo nacházející se za hlavou vyšetřovaného.
Auto refraktometry
Tento automatický přístroj představuje významný pokrok v objektivním zjišťování hodnot refrakčních vad. Velice usnadňuje vyšetření indisponovaných osob a významně nám zkracuje dobu potřebnou ke stanovení objektivní refrakce. Nové generace refraktometrů provedou až 2000 měření během 1/10 vteřiny, které jsou během několika vteřin, za pomoci počítače, vyhodnoceny.
Subjektivní vyšetřovací metody
Pro dosažení komfortního a bezproblémového vidění tedy nesmíme opomenout subjektivní ověření zrakové ostrosti a kontrolu binokulární rovnováhy. Subjektivní ověření objektivní refrakce ověřujeme na optotypu. Vkládáme hodnoty před každé oko zvlášť, zatím co je druhé zacloněné a binokulární vyšetření provádíme až po jemném sférickém dokorigování.
Optotypy
Minimum separabile (rozlišovací schopnost, rozlišovací mez či, také nejmenší oddělitelný) je jedno z prověřovaných kritérií zrakové ostrosti. Jde o kritérium, prahovou hodnotu nejčastěji prověřovanou v každodenní praxi optometristů. Zrakovou ostrost chápeme jako jakýsi prostorový práh, tzv. minim separabile, což je vlastně nejmenší vzdálenost dvou konkrétních bodů, které je vyšetřované oko schopno rozeznat (rozlišit) jako dva samostatné body. Zraková ostrost (vizus) je ovlivňována celou řadou faktorů, a to faktorů fyzikálních, fyziologických a psychologických.
Obrázek 1 - Ukázka různých stylů provedení optotypů
Zdroj: http://www.argolens.cz
Současné znaky používané na optotypech
1) Landoltův kruh
2) Snellovy a Pflügerovy háky (optotypy)
3) Schoberovy optotypy
4) Goldmannův test
5) Dětské optotypy
Landoltův kruh
Je považován za normovaný znak. Připomíná písmeno C, ale jedná se o znak
v podobě kružnice resp. mezikruží s výřezem. Jde vlastně o neúplný kruh na tabuli, který slouží ke zkoušení zrakové ostrosti nebo rozlišovací schopnosti oka. Landoltův kruh bývá odbornou veřejností považován za nejobjektivnější vyšetřovací znak vůbec, a to i z toho důvodu, že je předepsán pro mezinárodně uznávané znalecké zkoušky.
Obrázek 2 Landoltův kruh
Pflügerovy háky
Podobají se písmenu E, přičemž obdélníkový základ výšky k šířce znaku je v poměru 5 : 3 a střední část je ještě o 1/5 zmenšena. Znázorňují se ve čtyřech pozicích a používají se u analfabetů, cizinců a dětí. Vyšetřovaný drží v ruce napodobeninu písmene E a otáčí ji do směru, který vidí na optotypu. I přes shora uvedené, mají tyto optotypy svoje místo i v dnešní době, kdy se nejčastěji a s oblibou používají při vyšetřování lidí nehovořících místním jazykem (cizinců) nebo osob, které jsou nevzdělané (analfabeti) či primitivní, ale i malých dětí v předškolním věku.
Obrázek 3 Pflügerovy háky
Zdroj: http://www.argolens.cz
Schoberovy optotypy
Používají se středně tučná, normovaná písmena, která jsou běžně používaná v polygrafické a reprodukční technice. Tento typ optotypů byl zaveden do praxe z důvodu přiblížení se „dennodennímu životu“, tzn., že zde dochází k jakémusi sblížení znaků s běžným způsobem ručního písma (krasopisu), ale i písma užívaného v tisku, tzv. typografii.
Goldmanův test (event. Foucaltův test)
Jde vlastně o čtverec, skládající se ze čtyř rastrových polí, který je postavený na jedné špici stejně jako jednotlivé rastrové pole. Jedno ze čtyř polí má výrazně hrubší rastrování než ostatní, a vyšetřovaná osoba musí sama určit to pole, které je rastrováno hruběji.
Dětské optotypy
Při určování vízu u dětí je vhodné používat, a také se používají, běžné obrázkové motivy (obrysy) z každodenního dětského světa (např. obrázky zvířat či věcí).
Obrázek 4 Optotyp obsahující tabuli s dětskými znaky
Zdroj: http://jablkon.eu
Vlastní použití optotypů (prezentace)
Vlastní použití optotypů, jejich prezentace velmi záleží na správně vytvořených podmínkách, a to zejména světelných v místnosti, kde je vyšetření prováděno. Například velmi důležité je zabránit možnosti oslnění vyšetřované osoby a tím i zkreslení či znehodnocení celého vyšetření.
Druhy provedení optotypů
V současné době se používá celá škála různých druhů a forem provedení optotypů, přičemž můžeme obecně tři nejběžnější kategorie optotypů, a to optotypy světelné, optotypy tištěné a optotypy projekční.
Optotypy do dálky:
Optotypy světelné, jsou stále jedni z nejrozšířenějších optotypů, jsou skladné a praktické a jejich užití není tak vázáno na správné osvětlení místnosti, kde je vyšetření prováděno (viz výše), jako např. užití optotypů tištěných. Mají vysoký kontrast znaků s vyváženým jasem testového pole a nemají oslňující účinek.
V České republice jsou nejčastěji používány jednoduché světelné optotypy domácí produkce, které jsou tvořeny jednou osvětlenou tabulí (tabulovým polem), na které je umístěna celá škála zkušebních znaků. Modernější jsou světelné optotypy, na kterých nesvítí celá tabule (pole), ale jen jeden řádek s konkrétními znaky, což má výhodu v tom, že pozornost vyšetřované osoby je koncentrována jen na tyto současně osvětlené znaky a není rozptylována všemi ostatními znaky tak, jak tomu může být u starších typů světelných optotypů.
Obrázek 5 Světelný optotyp
Zdroj: https://shop.medicton.com
Optotypy tištěné (nejjednodušší), jsou to v podstatě papírové či plastové tabule bílé barvy, na kterých jsou kompletní sady testovacích znaků. Vzhledem k tomu, že jsou nejjednodušší, jsou i nejlevnější, a proto jsou velmi často rozšířené v ordinacích praktických lékařů. Je nesmírně důležité je udržovat v pořádku a v čistotě, aby nedocházelo k ušpinění či zežloutnutí (zestárnutí) podkladového materiálu bílé barvy. Velmi důležité je také správné zavěšení a nasvícení tištěného optotypu, tak aby nedocházelo např. k oslnění vyšetřované osoby (sezení proti světlu) nebo nesprávným odrazům či odleskům (např. umístění proti odkrytému oknu) atd.
Obrázek 6 Tištěný optotyp
Zdroj: http://sk.wikipedia.org
Optotypy projekční, jsou vlastně konstruovány jako diaprojektory, se kterými se můžeme běžně setkat i mimo optometrii. K vlastnímu testu se využívá speciálních diapozitivů, na kterých jsou soubory znaků, které postupně promítáme vyšetřované osobě. Jsou zpravidla uložené v otočném (revolverovém) zásobníku, který se na základě impulzu pootočí o jedno či více okýnek a promítne požadovaný znak či znaky. Je možná i vzájemná kombinace promítaných znaků s různými typy testů, clon či polarizačních fólií, protože některé projekční přístroje umožňují větší množství zásobníků v jednom přístroji. Jsou velmi citlivé na osvětlení místnosti, zpravidla bývá osvětlení větší než potřebné a musí docházet k umělému zatmívání místnosti. Jednoduchým řešením by bylo promítání diapozitivů v temné místnosti, což je však nutno striktně odmítnou, protože vyšetření má být prováděno v běžných podmínkách, v běžných situacích a ne podmínkách umělých, takřka laboratorních.
Obrázek 7 Projekční optotyp
Zdroj: http://www.oculus.cz
Obrázek 8 Testy obsažené projekčním optotypu
LCD optotypy představují nejmodernější verzi optotypů. Největší výhodou je nepřeberné množství testů, které lze, díky zabudovanému softwaru či propojení s počítačem, měnit a samozřejmě stálý kontrast díky kterému není vyšetření tolik náročné na osvětlení místnosti tak jako u optotypu projekčního. Pro zamezení využití tzv. tvarové paměti při čtení znaků (např. Snellovy znaky) na dálku, lze použít pokaždé jiné a jinak seřazené znaky. Testy, které zahrnuje většina dobrých LCD optotypů jsou například optotypy ETDRS, Snellovy znaky (písmena a číslice), Landoltovy znaky (C), výběr číslic, výběr písmen, dětské optotypy, astigmatický vějíř či růžici, bodový optotyp, test na vyšetření kontrastní citlivosti, monokulární červeno-zelený test, Schoberův test, Worthův test atd. Jako další samostatnou skupinu může brát testy polarizační. Moderní optotypy nabízejí využití jak metody negativní polarizace, tak polarizace pozitivní. Velice důležitá z pohledu MKH metody, kterou měříme a korigujeme motorické odchylky a fixační disparity, polarizace pozitivní. Testy s pozitivní polarizací představuje křížový test, ručičkový test, dvouručičkový test, hákový test, stereotest s nastavitelnou bází trojúhelníků, stereovalenční test, víceřadý diferencovaný stereotest, test na vyvážení binokulární rovnováhy.
U každého LCD optotypu lze nastavit vyšetřovací vzdálenost, nejčastěji po 10-20 cm.
Optotypy do blízka
Při vyšetřování vidění do blízka hodnotíme schopnost číst (minimum legibile neboli čitelnost slov v textu) a vykonávat práci s jemnými detaily. Optotypy do blízka jsou nezbytné při stanovení subjektivní refrakce zejména u presbyopů, ale také jako kontrola pohodlného vidění na vzdálenost, na kterou vykonáváme běžné práce, např. po aplikaci kontaktních čoček zejména u myopů (osob krátkozrakých). Vyšetřovací vzdálenost bývá 30 cm, ale může být i jiná, a to podle druhu vykonávané činnosti.
Presbyopie neboli vetchozrakost, někdy také „stařecká vetchozrakost“, je poruchou akomodace, čili schopnosti zaostřovat oko. Jako klasický příklad presbyopa se uvádí muž ve věku 45–50 let, který „mžourá“ na noviny, které si drží ve vzdálenosti 40 cm od očí, aby vůbec přečetl písmenka. Vzhledem k tomu, co jsem uvedla shora, jsou místo použití klasických samostatných znaků, jak je tomu u optotypů do dálky, použity zpravidla části souvislých textů s různými druhy písmen a velikostí (vzestupně si sestupně). Tyto texty jsou upraveny jako kniha či potištěný list. Existuje více různých testů do blízka, např. Niedenovy tabulky, Birkhäuserovy tabulky, Snellenovy tabulky. U nás se pravděpodobně nejčastěji používají Jägerovy tabulky se souvislým tištěným textem. Text je upraven do knižní podoby, přičemž vlastní text je rozdělen na menší odstavce s různými velikostmi písma od nejmenších po největší. Odstavce jsou označeny pořadovými čísly, základní rozmezí je vyjádřeno pořadovými čísly 1–17. Normální zraková ostrost je rovna Jägerově tabulce č. 1. Nesmíme zapomenout na nejmodernější verzi optotypů do blízka, a to na optotypy elektronické. Tento typ je osvětlený, obsahuje více testů a dokonce i testy polarizační.
Physiological Visiotest
Visiotest je přístroj určený pro rychlé, orientační, vyšetření zraku a jeho funkcí (naturální vizus D/B, výskyt astigmatismu, kontrastní citlivost, okohybné odchylky, barvocit, prostorové vidění, zorné pole), který respektuje ergonomické vidění. Přístroj byl vyvinut pro orientační vyšetření a obsahuje 12 testových obrazců:
1. Test na uvolnění akomodace
2. Optotyp na dálku pro pravé oko, astigmatický vějíř
3. Duochromatický test pro pravé oko
4. Optotyp na dálku pro levé oko, astigmatický vějíř
5. Duochromatický test levého oka
6. Optotyp na dálku pro obě oči
7. Test na vyváženost binokulárního vidění
8. Test na kontrastní citlivost
9. Test na prostorové vidění
10. Ishiharův test
11. Optotyp na blízko pro obě oči
12. Test na vyšetření horizontální linie zorného pole
Obrázek 9 Fyziologický Visiotest vyšetření
Zdroj: http://www.essilor.pl
Pro stanovení optimálních výsledků, je potřeba dodržet určité podmínky, díky kterým by mohlo dojít ke zkreslení naměřených hodnot. Samozřejmě nesmí při vyšetřování dojít k oslnění vyšetřovaného. Dále je důležitá poloha zákazníka a nastavení Visiotestu. K nastavení výšky slouží tlačítko umístěné na základně přístroje. Vyšetřovaný by měl sedět pohodlně a toto nastavení provádíme před zahájením vyšetření. Opěrka na čelo slouží zároveň jako spínač osvětlení testů. K osvětlení předloženého testu dojde pouze tehdy, pokud je opěrka stlačena. Tato funkce nám zaručuje konstantní vyšetřovací vzdálenost během všech testů. Physiological Visiotest se dodává buď v manuální, nebo automatické verzi. Rozdíl mezi těmito přístroji je pouze v ovládání testů za pomoci dálkového ovládání či manuálního nastavování na straně přístroje.
Technické parametry:
- intenzita osvětlení segmentu testu zrakové ostrosti: 200 cd/m²
- kontrast optotypu se takřka rovná 1
- hmotnost automatické verze je 8,3 kg (manuální 7,3 kg)
- rozměry: 145 x 145 x 40 cm
- spotřeba 10 W
- osvětlení: 12 LED diod
Konstrukce testů do dálky je na 5 m a do blízka na 33 cm.
Seznámení s jednotlivými testy:
Test na uvolnění akomodace
Tento obrazec vyšetřovaný vidí prostorově z důvodu nestejného obrazu promítaného do pravého a levého oka. Při tomto testu seznámíme vyšetřovaného s testy, zatím co on fixuje horu, přičemž dochází k uvolnění akomodace. Důležité je, aby se po tomto testu vyšetřovaný díval již pouze na testy a neodkláněl se od přístroje z důvodu možnosti opětovného zapojení akomodace, tudíž ke zkreslení naměřených hodnot.
Obrázek 10 Test na uvolnění akomodace
Zdroj: http://www.essilor.pl
Optotyp na dálku pro pravé oko, astigmatický vějíř
Při předřazení testu dojde k zaclonění levého oka, takže vyšetřovaný se dívá pouze okem pravým. Optotyp je složen z 6 řádků označených na levé straně čísly 2, 4, 6, 8, 10, 12 odpovídající vízům 0,2, 0,4, 0,6, 0,8, 1,0, 1,2. Každý řádek obsahuje znaky v podobě písmen a čísel. Pouze řádek pod číslem 2 obsahuje 4 testové znaky, respektive 8, zbývající řádky obsahují 5 znaků respektive10. Dále se zde ve spodní části testu nachází astigmatický vějíř, sloužící k zjištění přítomnosti astigmatismu pravého oka. Skládá se ze 7 paprsků označených čísly, kde úkolem vyšetřovaného je označit nejtmavší paprsek, který si zaznamenáme.
Obrázek 11 Optotyp na dálku pro pravé oko
Zdroj: http://www.essilor.pl
Obrázek 12 Astigmatický vějíř
Zdroj: http://www.essilor.pl
Duochromatický test pro pravé oko
Tento test napomáhá ke zjištění důležité informace o pacientově tendenci k hypermetropii nebo myopii. Umožňuje dokonce zjištění správného vyvážení korekční pomůcky, kterou by mohl vyšetřovaný používat. Test obsahuje tři kroužky. Zde je úkolem určit, na kterém pozadí mají kroužky větší ostrost, kde jsou kontrastnější. Při uvedení na zeleném podkladu, víme, že vyšetřovaný má tendenci k hypermetropii. Musíme brát v potaz, že tento test je pouze orientační a nemusí vždy poskytnout validní informace. Může být ovlivněn barvosleposti, akomodačním spazmem, nastavení sítnice na určitou vlnovou délku a jiné.
Obrázek 13 Duochromatický test
Zdroj: http://www.essilor.pl
Optotyp na dálku pro levé oko, astigmatický vějíř
Tento test odpovídá stejnému složení jako test číslo jedna, pouze s tím rozdílem,
že zde jsou pouze jiné znaky a je zde zacloněno oko pravé.
Obrázek 14 Tabulka se znaky, které vidí vyšetřovaný
Zdroj: http://www.essilor.pl
Duochromatický test pro levé oko
Test odpovídá složení duochromatického testu pro oko pravé. Velikost kroužků je také 2,5/10 – 3,5/10 – 4/10.
Optotyp na dálku pro obě oči
Skládá se opět z šesti řádků odpovídajícím hodnotě vízu 0,2 – 0,4 – 0,6 – 0,8 – 1,0 – 1,2.
Obrázek 15 Tabulka se znaky, které binokulárně vidí vyšetřovaný
Zdroj: http://www.essilor.pl
Test na vyvážení binokulárního vidění
Úkolem tohoto testu je stanovit okulomotorickou nerovnováhu při vidění do dálky za použití červené tečky v zeleném obdélníku. Levé oko dívající se přes zelený filtr vidí pouze zelený obdélník a pravé oko, dívající se přes červený filtr vidí pouze červenou tečku.
Obrázek 16 Test na vyvážení binokulárního vidění
Zdroj: http://www.essilor.pl
Test na kontrastní citlivost
Zrakovou ostrost obvykle měříme za pomoci černé stupnice na bílém pozadí. Tento test se skládá ze tří řádků s písmeny a čísly pro měření zrakové ostrosti v rozsahu 0,4 - 0,6 - 0,8. Jednotlivé řádky mají tři různé kontrastní hodnoty, a to 0,6 – 0,4 a 0,2. Intenzita osvětlení je přibližně 200 cd/m². Vyšetřovaný s normálním kontrastním viděním by podle výrobce měl přečíst vše kromě řádku 0,8 při kontrastu 0,2, což jsou mezní hodnoty křivky při vízu 1,0 a kontrastu 1.
Obrázek 17 Tabulka se znaky, které vidí vyšetřovaný (bez postupného snižováni kontrastu)
Zdroj: http://www.essilor.pl
Test na prostorové vidění
Obraz prostorového, trojrozměrného předmětu se na sítnici vykreslí na dvojrozměrné ploše, tudíž nám k dokonalé reprodukci okolního světa chybí jeden rozměr. Při současném použití obrazů na dvou nezávislých plochách sítnice (pravého a levého oka) se vytváří třetí rozměr, protože perspektiva obou obrazů na sítnici se mírně liší v důsledku dvou různých úhlů pohledu pravého a levého oka.
Obrázek 18 Test na prostorové vidění
Zdroj: http://www.essilor.pl
Jestliže bereme nejvzdálenější tečku jako referenční bod, odpovídá zraková ostrost pro stereoskopické vidění těmto hodnotám:
- skupina 1:400´´
- skupina 2:200´´
- skupina 3:100´´
- skupina 4:70´´
- skupina 5:50´´
Ishiharův test
Ověřuje, zda schopnost barevného vnímání odpovídá chromatickému standardu, který stanovil Dr. Ishihara. V testu je použito 6 kruhových destiček. Tyto destičky umožňují určit poruchy v červeno-zelené ose, které byly popsány u kongenitální dyschromatopsiáze a některých forem získané dyschromatopsiázy.
Obrázek 19 Ishiharův test
Zdroj: http://www.essilor.pl
Optotyp na blízko
Při tomto vyšetření musí vyšetřovaný sklopit oči (o 33°) a pozorovat optotyp v ose dívání do blízka. Test se skládá ze šesti řádků a umožňuje určit poruchu akomodace ať už fyziologickou či získanou.
Test na vyšetření horizontální linie zorného pole
Tento test slouží k orientačnímu vyšetření horizontálního zrakového pole a nedá se srovnávat s vyšetřením na perimetru. Podstatou testu je za pomoci blikajících diod, jejichž barva odpovídá maximální citlivosti oka, takzvaná periferní stimulace. Vyšetření se provádí pro každé oko jednotlivě.
3 Terapie
3 Terapie
3.3 Testovací otázky
Literatura:
HYCL, J. Oftalmologie. 2. vyd. Praha: TRITON, 2006. s. 149. ISBN 80-7254-827-1.
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. s. 106. ISBN 978-80-246-1325-3.
KVAPILÍKOVÁ, V. Vyšetřování oka. 1.vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1995. ISBN 80-7013-195-0.
KUCHYNKA, P. a kol. Oční lékařství. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1163-8.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 240. ISBN 978-80-247-3422-4.
3.1 Konzervativní terapie
3.1 Konzervativní terapie
Konzervativní terapie - je podávaní léků ve formě kapek, mastí, výplach spojivkového vaku, everze horního víčka, odstranění cizího tělíska a injekčních roztoků. Léky se podávají lokální cestou a jsou to:
Antibiotika – užívají se při zánětech, při podávaní platí zásady: přesné dodržování a dávkování v pravidelných intervalech, dle ordinace lékaře.
Anestetika – používají se ke znecitlivění, anestezie se provádí při nitroočních operacích nejčastější pomoci retro bulbární injekce.
Antiseptika a dezinficiencia – užívají se při podráždění spojivek, u conjunctivitid po operaci oka.
Kortikoidy – mají silný protizánětlivý a protialergický účinek. Podávaní a dávkování dle ordinace lékaře.
Miotika – snižují zvýšený nitrooční tlak, zužují zornice - dojde ke spazmu akomodace a pacient vidí hůře na dálku.
Mydriatika – jsou léky, které se používají pro diagnostické a léčebné účinky. Rozšiřují zornici a způsobují cykloplegii. Jsou kontraindikována u pacientů s glaukomem - mohou vyvolat glaukomový záchvat.
Cykloplegie - je potřebné způsobit stav, kdy nastane "ochrnutí" svalstva, které zabezpečuje zaostření (tzv. cykloplegie), uvolnění akomodačních svalů (tzv. cykloplegie).
Nesteroidní antiflogistika – podávají se po operaci oka – po implantaci umělé čočky.
Injekční roztoky – aplikace léků patří do kompetence lékaře, sestra asistuje.
POZOR – Záměna i očních léků může způsobit těžké poškození zraku. Je nutná zvýšená pozornost a preciznost při jejich aplikaci.
3.1.1 Podávání léků do spojivkového vaku
3.1.1 Podávání léků do spojivkového vaku
Podávání léků do očí je, jak již bylo zmíněno, jedním ze základních úkolů sester na očním oddělení. Správně se však jedná o podávání léků do spojivkového vaku. Existují i jiné možnosti, které jsou však pouze v kompetencích lékaře. Jde především o aplikaci léků do očního bulbu nebo za něj. Sestra aplikuje oční léky – oftalmika, v tekuté formě a masti. Před použitím vždy zkontroluje datum exspirace, podle dokumentace si ověří správnost předepsaného léku a množství, jaké má konkrétnímu pacientovi podat. Dodržuje přesnou koncentraci a druh léku. Léky mají většinou pokojovou teplotu, pouze některé se uchovávají v chladničce. Před a po aplikaci provede pečlivou hygienu rukou. S pacientem jedná klidně a trpělivě, někteří pacienti mají problém s udržením otevřeného oka a často se stane, že při výkonu například mrknou. Po výkonu zaznamená vše do dokumentace a sleduje pacientův stav a možné projevy. Především pálení očí, bolest a svědění. Veškeré nežádoucí projevy okamžitě nahlásí lékaři.
3.1.2 Zásady aplikace očních léků
3.1.2 Zásady aplikace očních léků
Sestra důkladně informuje pacienta o chystaném výkonu. Vysvětlí, co je důvodem aplikace a jaké léky použije. Poté si připraví potřebné pomůcky, kterými jsou předepsané léky a vatový nebo mulový čtvereček na ochranu okolí oka. Zhodnotí, v jakém stavu je pacientovo oko, a v případě, že je na spojivkovém vaku hnis či jiné nečistoty, nejprve je odstraní důkladným výplachem oka. Provede samotnou instilaci očních kapek nebo aplikuje mast.
Při aplikaci očních léků pacient sedí na křesle nebo leží. Hlavu má mírně zakloněnou a na požádání sestry se podívá směrem vzhůru. Tím je usnadněn přístup pro aplikaci, snižuje se možnost, že pacient mrkne a navíc je částečně chráněna rohovka. Sestra použije vatový čtvereček pod palec a zlehka oddálí dolní víčko mírným tahem směrem dolů. Nikdy oko neotevírá násilím. Pokud se léky aplikují do obou očí, používá vždy nový vatový čtvereček. Při kapání dbá na to, aby se kapátkem nedotkala očního bulbu ani řas. Do vnitřního koutku oka kápne z kapátka nebo rovnou z originální lahvičky s kapátkem. Aplikujeme pouze jednu kapku, druhá se do oka už nevejde a zbytečně přetéká přes okraj víčka a požádá pacienta, aby zavřel oči po podání léku. Pro lepší rozetření léku je možné ještě pohybovat očním bulbem. Přebytečný lék, který steče z oka, setře vatovým čtverečkem.
Při podávání masti nebo gelu do oka sestra postupuje stejně jako v předchozím případě. Mast aplikuje z dostatečné výšky rovnou z tuby, které většinou mají speciální kónický tvar. Koncem aplikátoru se nesmíme dotknout oka pacienta. Vytlačí určité množství léku (aplikujeme asi 1cm masti) a směrem od mediálního koutku vloží do spojivkového vaku. Pacienta vyzveme, aby zlehka zavřel oči a pomalými krouživými pohyby bulbu rozetřeme mast po celé oční kouli. Po aplikaci je vhodné nechat víčka 2-3 minuty zavřené, aby účinná látka neodtekla se slzami a mohla se dobře vstřebat. Po aplikaci očních léků by se nikdy neměli oči mnout, musíme lék aplikovat v přiměřeném množství. Okolí očí očistíme od zbylé masti nebo gelu.
3.1.3 Výplach oka
3.1.3 Výplach oka
Výplach oka provádí sestra na očním oddělení za účelem vyplavení cizího tělíska ze spojivkového vaku či pro odstranění hnisu z povrchu oka před aplikací dalších očních léků. Výplach provádíme nejčastěji speciální nádobkou tzv. undinkou. Pacienta, stejně jako u aplikace očních léků, požádáme o spolupráci a výkon mu předem vysvětlíme. Poté si připravíme veškeré pomůcky, kterými jsou undinka a roztok borová voda (v případě nutnosti lze k výplachu použít běžnou vodu, zvláště u akutních stavů jako je poleptání a popálení), emitní miska, buničitá vata a buničité čtverce. Postižený sedí, hlavu má v mírném záklonu a na straně vyplachovaného oka si přidrží emitní misku s přiloženou buničitou vatou pro ochranu okolí očí. Sestra přistupuje k postiženému oku, nedominantní rukou provede dostatečné otevření očních víček (stejné jako u aplikace léků), dává pozor, aby se undinkou nedotkla oka ani řas a proudem roztoku vyplachuje oko vždy směrem od vnitřního k zevnímu koutku oka. Výplach provádíme dostatečně dlouho, aby byl odstraněn hnis, eventuálně cizí tělísko z oka. Po výkonu otře okolí očí čistým mulovým nebo buničitým čtvercem.
Obrázek 21 Výplach oka undinou
Zdroj: http://ppp.zshk.cz
3.1.4 Obvaz oka
3.1.4 Obvaz oka
Provádí se po komplexním ošetření poraněného oka. Slouží jako bariéra vniknutí infekce a další ochrana před možným podrážděním. Obvaz musí být funkční a pohodlný pro pacienta. Ne vždy se vyžaduje, aby byl sterilní, ale čistota musí být samozřejmostí. V současné době se setkáváme s využitím speciálně vyráběných očních obvazů Pro ophta, což je oční krytí z příjemných netkaných materiálů. Snadno se přizpůsobí tvaru obličeje a lépe chrání oko před vnějšími vlivy. Navíc obsahují nedráždivé lepidlo, silně fixující, ale po sejmutí nezanechává stopy a odstraní se beze zbytků. Pro děti se vyrábějí z netkané tenké textilie. Jsou prodyšné a šetří citlivou dětskou pokožku.
Při každém obvazu oka důkladně pacienta poučíme o změně vidění, tím pádem i vnímání viděného. V případě hospitalizace pacienta provedeme po oddělení, uložíme ho na pokoj a ukážeme potřebné věci - kde má noční stoleček, kde jsou toalety, jak může přivolat sestru. Zajistíme jeho bezpečnost. Nenecháváme věci v prostoru, kde pacient chodí. Dáváme pozor na ostré hrany nábytku, které často vyčnívají. V nemocnici pacienta aktivizujeme, aby nedošlo k sociální izolaci.
Pokud pacienta propouštíme po ambulantním ošetření domů, dbáme na zajištění doprovodu. Již při příchodu poraněného pacienta by měla sestra zjistit, jak se postižený k ošetření dostavil. Je zcela nevhodné, aby člověk bezprostředně po úrazu oka řídil motorová i nemotorová vozidla. Starším lidem zajistíme doprovod, pokud tak nemohou učinit sami. Nikdy je nenecháváme odejít samotné. Každá sestra by tudíž měla pacienta informovat o zákazu řízení motorových i nemotorových vozidel. Mnoho lidí může argumentovat tím, že oni přece vidí na druhé oko velice dobře. V takovém případě musí sestra znovu vysvětlit rozdílnost vidění s obvazem a bez něj, nevidí prostorově. Pacient by nezodpovědným chováním mohl ohrozit nejen sebe, ale i ostatní. Při poranění oka, kdy pacient na jedno oko nevidí, i když je druhé oko naprosto v pořádku, nesmí pacient jeden rok řídit motorové vozidlo.
Obrázek 22 Obvaz oka
Zdroj: http://www.wms.co.uk
3.2 Chirurgická terapie
3.2.1 Dlouhodobá předoperační příprava
3.2.1 Dlouhodobá předoperační příprava
Dlouhodobá předoperační příprava - pacient přichází s interním doporučením, které nesmí být starší 14 dnů, před plánovaným výkonem, dále má doporučení svého očního lékaře.
Při chronickém onemocnění pacient musí mít chorobu kompenzovanou – diabetes mellitus, hypertenze apod.
Pacient může mít výsledky ze základních vyšetření doplněné o výsledky speciálních vyšetření na základě svého aktuálního stavu, pacient je poučen o svém onemocnění, a informován o dalších postupech.
3.2.2 Krátkodobá předoperační příprava
3.2.2 Krátkodobá předoperační příprava
Krátkodobá předoperační příprava - pacient je přijímán den před výkonem, pokud je výkon plánovaný s pobytem na lůžkovém oddělení, zahrnuje období 24 hodin.
Sestra informuje pacienta o provozu na oddělení, informuje v rámci své kompetence, v případě nejasnosti informuje lékař.
Pacient je informován o lačnění před výkonem, je provedena kontrola lačnění 6-8 hodin před výkonem nesmí jíst.
Informace o zajištění hygieny s důrazem na hygienu obličeje, vlasů, nehtů.
Příprava operačního pole - stříhání řas se neprovádí, výplach oka – na základě ordinace lékaře. Pacient má zajištěné cennosti, vše předává proti podpisu.
Anesteziologická příprava – anesteziolog seznámí pacienta s anestezií, rozhoduje o druhu a době aplikace premedikace a anestezii.
Psychická příprava je hlavně spolupráci lékaře a sestry v podání informací pacientovi, vztahujících se k průběhu přípravy na výkon a pooperační péči. Cílem je minimalizovat strach z výkonu a navození spolupráce s pacientem. Je důležité poučení o zákazu prudkých pohybů před a hlavně po operaci.
3.2.3 Bezprostřední předoperační příprava
3.2.3 Bezprostřední předoperační příprava
Bezprostřední předoperační příprava - pacient je v den operace důkladně připraven. Na dolní končetiny přiložíme bandáž – v rámci prevence tromboembolické nemoci, změříme fyziologické funkce, pacient má zajištěnou hygienu těla a obličeje, dodržuje zásadu lačnění. Pacient má provedenou kontrolu chrupu – vyjmutí umělého chrupu. Pacient má zajištěné operační pole, je podána dle ordinace lékaře premedikace. Dokumentace pacienta je zkontrolována a doplněná potřebnými údaji.
3.2.4 Pooperační péče
3.2.4 Pooperační péče
Pooperační péče je shodná s pooperační péčí v jiných chirurgických oborech.
Sestra zajištuje polohu pacienta po výkonu, pokud je výkon v lokální anestezii, pacient je ukládán do Fowlerovy polohy nebo do polohy dle ordinace lékaře. Pokud je v celkové anestézii, nesmí být v poloze vleže na operované straně, pacient je uložen do polohy dle ordinace lékaře. Sestra sleduje operační ránu, monitoruje projevy bolesti a provádí záznam do dokumentace, sleduje aktuální ordinace lékaře, kontroluje fyziologické funkce – TK, TT, P, sleduje mobilitu pacienta, většina z nich je schopná za několik hodin po výkonu samostatného pohybu a zajištění sebepéče.
Převaz po operaci provádí lékař a sestra asistuje, do oka se aplikují ordinované léky. Obvaz oka je nahrazen novým obvazem nebo jsou pacientovi dány tmavé brýle na ochranu před slunečním světlem. Je nutné dbát na to, aby pacient na operované oko nesahal, neprováděl prudké pohyby hlavou.
V prvních dnech dbáme na zvýšenou osobní hygienu obličeje – obličej se lehce otírá, muži se neholí, nesmí se mýt operované oko. Výživa je nedráždivá - nedráždí pacienta ke kašli, měkká – nemá nutit pacienta ke zvýšenému žvýkání. Příjem tekutin je po malých doušcích. Sestra edukuje pacienta o vyprazdňování, neměl by namáhavě defekovat. Sledujeme celkový stav pacienta, zaznamenáváme do dokumentace.
4 Ošetřovatelská péče u vybraných skupin onemocnění
4 Ošetřovatelská péče u vybraných skupin onemocnění
4.6 Testovací otázky
Literatura:
HORNOVÁ, J. Oční propedeutika. Praha: Grada Publishing, 2011. 104 s. ISBN 978-80-247-4087-4.
HYCL, J. Oftalmologie. 2. vyd. Praha: TRITON, 2006. 149 s. ISBN 80-7254-827-1.
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. 106 s. ISBN 978-80-246-1325-3.
MILAN, A. Refrakční vady a jejich vyšetřovací metody. Brno: NCO NZO, 2004. 96 s. ISBN 80-7013-402-X.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada Publishing, 2011. 240 s. ISBN 978-80-247-3422-4.
4.1 Choroby spojivek
4.1 Choroby spojivek
Choroby spojivek – Conjunctivitis – zánět spojivky je způsobený infekcí, alergií, mechanickým nebo chemickým drážděním. Katarální zánět se projevuje svěděním, pálením, řezáním, často postihuje obě oči, může byt spojen s hlenovitou sekrecí.
Conjuktivitis epidemica – epidemický zánět spojivek je způsoben adenovirusy, onemocnění se projevuje edémem spojivek. Infekce se s šíří, postihne oči a rohovku.
Terapie - do spojivkového vaku se lokálně aplikují širokospektrální antibiotika, na zabránění sekundární infekce se do spojivkového vaku aplikuje výplach Oxycyanátem 1:5000, 1% AgNO3 2-3 denně.
Conjunktivitis purulenta – hnisavý zánět spojivek, vyvolávají různé druhy baktérii, nejčastější jsou stafylokoky, streptokoky, pneumokoky. Chronický zánět spojivek vyvolávají gramnegativní bakterie (Escherichia coli, Proteus mirabilis, Haemophilus duplex). Hnisavý zánět mohou vyvolat plísně, parazity.
Hnisavý zánět spojivek u novorozenců, kde původcem je gramnegativní gonokok, se dítě infikuje v porodních cestách. V ČR je uzákoněná profylaxe, každému novorozenci po porodu se aplikuje Ophthalmo–Septonex.
Terapie – do spojivkového vaku se lokálně aplikují širokospektrální antibiotika – dle kultivace a citlivosti. ATB se podávají v kombinaci s kapkami s dezinfekčním účinkem.
Postup při terapií oka – oko nezavazovat, tím rušíme samočisticí schopnost, oko často vyplachujeme, aplikujeme ordinované kapky a masti. Při ošetřovaní hnisavého zánětu dodržujeme hygienické požadavky (hygiena rukou, sterilní manipulace) při ošetření oka, protože záněty jsou vysoce infekční. Je důležitá edukace pacienta o dodržování hygienických opatření.
Conjunktivitidy novorozenců dochází k infikování spojivek v porodních cestách. V průběhu prvního měsíce po porodu se objevuje skupina typických conjunktivitid:
Toxická Conjunktivitida odezní do 24 hodin. Vzniká po kredeizaci či vkapáváním antibiotik po porodu.
Gonokoková conjunktivitida projevuje se tvrdým edémem víček a hustou hnisavou sekrecí. Neléčená vede k perforaci rohovky.
Bakteriální conjunktivitida - průběh jako u dospělých, objevuje se kolem 5. dne.
Inkluzní conjunktivitida - typická je hlenohnisavá sekrece a membrány na tarzální spojivce. Objevuje se 5-14 den po porodu.
Inkluzní conjunktivitida - typická je hlenohnisavá sekrece a membrány na tarzální spojivce. Objevuje se 5-14 den po porodu.
Terapie - dle ordinace lékaře, sestra při podání léků asistuje lékaři, v případě podání léků sestrou, lék přesně zaznamená do dokumentace.
Choroby víček – vzhledem k různým tkáňovým prvkům, tvořícím strukturu víček, nacházíme různé chorobné procesy (infekce, alergické reakce, tumory víček degenerace), tyto procesy mohou být příčinou anomálního postavení a jiných změn víček.
Terapie – konzervativní, chirurgická.
Nádory spojivky jsou vzácné. Benigní nádory vyskytují se dermoidy, hemangiomy, papilomy, névy - jsou různě lokalizované pigmentové útvary, které se během života nemění (někdy se zvětšují během dospívání). Maligní nádory - maligní melanom, rovněž pigmentový se zvětšuje.
Terapie – při menším rozsahu je možná excize ve zdravé tkáni, někdy s excizí rohovky a skléry. Při prorůstání se provádí exenterace orbity. Epibulbární karcinom – provádí se excize do zdravé tkáně, eventuálně s ozářením.
4.2 Choroby čočky
4.2 Choroby čočky
Choroby čočky – změny polohy čočky a poruchy průhlednosti, mohou být vrozené a získané.
Šedý zákal (cataracta) – na vznik působí faktory: fyzikální mechanická porucha pouzdra při perforačních poraněních (ionizující a neionizující záření, zásah bleskem, elektrickým proudem vysokého napětí a osmotické změny v komorovém moku).
Chemické – změny pH při zánětech - duhovky, poleptání oka, působením různých cytotoxických jedů, organických rozpouštědel, ale i endokrinní vlivy – diabetes, změna metabolismu vápníku při tetanii parathyreopriva.
Katarakta - vrozená má stacionární charakter, je vyvolaná poškozením plodu v prvních týdnech těhotenství, (např. u matky po překonání některých infekčních onemocnění např. rubeoly).
Katarakta získaná – vzniká na základě věkových faktorů, způsobená degenerativními změnami z biologického stárnutí čočky – senilní katarakta (cataracta senilis 55-60 r., ale i později).
Traumatická katarakta – úraz oka, kdy došlo k porušení čočkového pouzdra, rozvíjí se v průběhu několika hodin a dní po poranění, čočka silněji nabobtná a rychleji se zkalí.
Terapie – je chirurgická – spočívá v odstranění zkalené čočky a jejím nahrazení umělou čočkou. U traumatické katarakty je zákrok indikován co nejdříve obnovit binokulární vidění i za stavu, kdy vizus neklesl na hraniční hodnotu. Minimalizuje se komplikace a zkracuje se léčebná doba. Nejúčinnější je implantace nitrooční čočky. V pooperačním období se podávají antibiotikové kapky a kortikosteroidy, dle ordinace lékaře.
Zelený zákal – glaukom – vysoký nitrooční tlak (hranice normálního tlaku je 22 torrů), který vede k zániku nervových vláken na sítnici a ke ztrátě vidění. Nitrooční tlak se zvyšuje, pokud dojde k poruše rovnováhy mezi tvorbou a odtokem nitrooční tekutiny.
Terapie – konzervativně se podávají miotika, glaukom nelze vyléčit, pouze zastavit jeho postup. Pokud konzervativní terapie nepomáhá, onemocnění glaukomem lze řešit laserovým zákrokem nebo operativně.
4.3 Choroby rohovky
4.3 Choroby rohovky
Zánět – keratitis až vředy, projevuje se řezavou bolestí v oku, bolestí hlavy, neléčené vedou k ohrožení zrakové ostrosti až ke ztrátě zraku.
Při povrchových keratitidách nad infiltrátem, který začíná, nastává postupné odlučování buněk epitelu, na místě původního infiltrátu vzniká defekt, tzv. erose rohovky.
Při povrchových keratitidách nad infiltrátem, který začíná, nastává postupné odlučování buněk epitelu, na místě původního infiltrátu vzniká defekt, tzv. erose rohovky.
Opar rohovky – herpes simplex corneae virové onemocnění, v rohovkovém epitelu se tvoří puchýřky.
Podle etiologie virusové, bakteriální nebo systemové, vlhké obklady, lokálně antibiotika (prevence superinfekce), p. o.virostatika do 72 hodin od vzniku – tlumí množení virusu, systémovu diseminacii, snižují incidencii nejčastějších očních komplikací.
Rohovkové vředy – ulcus corneae – příčinou jsou hnisotvorné baktérie, viry, vznikají při osychající rohovce a vitaminóze A.
Terapie – širokospektrální antibiotika se podávají lokálně i celkově, dle citlivosti a důležitosti onemocnění. V každém případě aplikujeme mydriatika, po odeznění zmizení hnisavého procesu urychlujeme epitalizaci epitelizačně působícími přípravky. Je nutno vždy provést průplach slzných cest.
Terapie – širokospektrální antibiotika se podávají lokálně i celkově, dle citlivosti a důležitosti onemocnění. V každém případě aplikujeme mydriatika, po odeznění zmizení hnisavého procesu urychlujeme epitalizaci epitelizačně působícími přípravky. Je nutno vždy provést průplach slzných cest.
Kombinované lokálně a systémově antibiotika doxycyclin nebo tetracyclin (KI v graviditě), azytromycin.
4.4 Choroby sítnice
4.4 Choroby sítnice
Choroby sítnice - patří sem onemocnění – zánětlivé, oběhové poruchy sítnice degenerace, odchlípení, nádory.
Retinitis - záněty sliznice, vznikají při septikémii zanesením infekčního materiálu do větví a. centralis retinae. Příčinou bývají: endokarditida, sepse, fokální infekce. Příznaky i prognóza jsou závislé na virulenci baktérií, na rozsahu postižení sítnice, na odolnosti nemocného a na účinnosti terapie – ATB.
Retinopatie jsou patologické změny sítnice a jejich cév, které vznikají v souvislosti s celkovými chorobami, nejčastěji s arteriosklerózou, hypertenzní chorobou a u diabetes mellitus.
Retinopathia arteriosklerotica - vazivová a hyalinní degenerace cévní stěny, má za následek zúžení průsvitu cévy a zhoršení cévního zásobení sítnice, výsledkem je snížení zrakových funkcí.
Retinopathia hypertonica jsou změny na cévách a na očním pozadí u hypertenzní choroby, které se dělí na čtyři stupně.
Retinopathia při krevních chorobách se vyskytuje při perniciózní anémii, při sekundární anémii, při chloróze, leukémii, polycytémii, agranulocitóze.
Retinopathia diabetica -záleží na kompenzaci glykémie a vyvíjejících se změnách:
prvního typu – nevyžaduje zákrok, nutné kontroly, riziko oslepnutí je nízké,
druhého typu – preproliferativní diabetická retinopatie, změny jsou na cévách a sítnici, ošetření sítnice vyžaduje laser,
třetího typu – proliferatívní diabetická retinopatie – ztráta vidění, slepota, toto stádium již nelze ovlivnit, jsou nutné časté kontroly.
Terapie – jde o léčbu symptomatickou – spočívá především v normalizaci základní choroby.
Degenerace sítnice - sem řadíme onemocnění sítnice nezánětlivého původu a různého klinického obrazu, kterým je společné primární poškození nervových elementů sítnice, vztah k dědičnosti, oboustranném výskytu a progresi choroby.
Pigmentová degenerace sítnice je vrozené dědičné onemocnění, objevuje se v období puberty, začíná šeroslepost, zužuje se zorné pole, končí slepotou. Dosud není žádná účinná terapie.
Pigmentová degenerace sítnice je vrozené dědičné onemocnění, objevuje se v období puberty, začíná šeroslepost, zužuje se zorné pole, končí slepotou. Dosud není žádná účinná terapie.
Odchlípení sítnice – amotio retiae vzniká v souvislosti s degenerativními změnami sítnice, ale i dalších tkání oka – sklivce, cévnatky a bělimy. Rozlišujeme primární a sekundární odchlípení sítnice.
Primární odchlípení sítnice začíná vytvořením trhliny sítnice a pigmentová vrstva sítnice zůstává přiložená k cévnatce a ostatní vrstvy se od ní oddálí vznikající sub retinální tekutinou. Onemocnění postihuje osoby středního a staršího věku. Terapie je chirurgická – elektrodiaterie, foto koagulace, laser, kryopexe.
Sekundární odchlípení sítnice jsou: úrazy – přímé – perforace poranění oka, kontuze oka, nepřímé poranění – otřesy hlavy, nadměrná tělesná námaha. Extrakce katarakty, záněty očních tkání a záněty okolí oka, toxaemia gravidárum, nádory cévnatky a sítnice, cysty sítnice.
Nádory sítnice nejsou častým onemocněním, řadíme k nim – retinální cystu, retinoblastom, pseudogliom.
4.5 Refrakční vady
4.5 Refrakční vady
Refrakční vady - jde o oční vadu, při které dochází k chybné lomivosti dopadajících paprsků, které se v důsledku toho nezobrazí na sítnici, jak by bylo žádoucí a tím pádem se nevytvoří ostrý obraz. Mezi refrakční vady řadíme krátkozrakost (myopie), dalekozrakost (hypermetropie), astigmatismus a do jisté míry i vetchozrakost (presbyopii). Refrakční vady, zejména dalekozrakost, popřípadě ještě astigmatismus, provázejí i šilhání (strabismus) u dětí. Šilhání samo o sobě však refrakční vadou není.
Terapie - refrakční vady se korigují (napravují) buď konzervativně - brýlemi nebo kontaktními čočkami nebo operativně. Někdy refrakční vada vzniká jako komplikace u celkových onemocnění nebo úrazu očí apod.
Při pozorování zhoršení zraku, by se měl každý, co nejdříve nechat vyšetřit očním lékařem a dbát přesně jeho pokynů. Pokud refrakční vadu má, je nutná pravidelná návštěva očního lékaře.
5 Úrazy oka
5 Úrazy oka
5.11 Testovací otázky
Každé poranění očí je potenciální příčinou ztráty zraku. Proto je nutné v takovém případě vždy vyhledat lékařskou pomoc. S postupem času ubývá očních traumat způsobených při práci. Je to také díky tomu, že se důsledněji sleduje dodržování zásad bezpečnosti při práci a používání ochranných pomůcek. V důsledku toho se podařilo prakticky vyloučit profesionální poškození zraku (např. sklářská katarakta) a snížit pracovní úrazy očí na minimum. Poměrně vysokou se však stává mimopracovní úrazovost. Děje se tak především při provádění domácích prací neodborným způsobem a bez adekvátních ochranných pomůcek. Děti se taktéž stávají častou obětí očních traumat v důsledku nepozornosti rodičů, ale i dětí samotných. Při poranění oka je nutné nejprve získat důkladnou anamnézu, jak k poranění došlo, o jaký mechanismus úrazu se jedná, a poté neprodleně zahájit první pomoc. Vždy by měl postižení vidět oční lékař, aby se předešlo velice nepříjemným následkům, jakými mohou být vznik sekundární katarakty, odchlípení sítnice a v nejhorším případě i oslepnutí. Oční traumata lze rozdělit do několika skupin, které se mohou i vzájemně kombinovat. Patří sem poranění mechanickými vlivy, poleptání a popálení, poškození oka zářením a poškození oka elektrickým proudem.
Obrázek 23 Poranění oka
Literatura:
ANON. Oči a sport: Jsou zranitelné, ale můžete je chránit [online]. 2008. [vid. 2012_02_20]. Dostupné z: http://www.epuls.cz/zdravi/61-oi-a-sport-jsou-zranitelne-ale-mete-jechranit
ANON. Poranění očí [online]. 2009. [vid. 2012_02_26]. Dostupné z: http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/zc/xsl/65_2136.html
ANON. Úrazy oka [online]. 2008. [vid. 2012_02_29]. Dostupné z: http://www.lekari-online.cz/ocnilekarstvi/novinky/úrazy-oka
BOGUSZAKOVÁ, J., RŮŽIČKOVÁ, E., PITROVÁ, Š. Urgentní stavy v oftalmologii. Praha: Karolinum, 1998. 93 s. ISBN 80-7184-503-5.
HLINOVSKÁ, J. Edukace v ošetřovatelství – prostředek k získání aktivního přístupu klienta/pacienta k vlastnímu zdraví [online]. 2006. [vid. 2012_02_30]. Dostupné z: http://www.vzsp5.cz/vzs/aktivity/eu/cd/hlinovska.pps
HONZÁK, R. Komunikační pasti v medicíně. 2. doplněné vyd. Praha: Galén, 1999. ISBN 80-7262-032-0.
HORNOVÁ, J. Oční propedeutika. Praha: Grada Publishing, 2011. 104 s. ISBN 978-80-247-4087-4.
HYCL, J. Oftalmologie. 2. vyd. Praha: TRITON, 2006. 149 s. ISBN 80-7254-827-1.
KACEROVSKÝ, M. Nebezpečí očních úrazů [online]. 2001. [vid. 2012_03_20]. Dostupné z: http://www.braillnet.cz/sons/casopis/2001/zora06.htm
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. 106 s. ISBN 978-80-246-1325-3.
LUKÁŠ, J., DIBLÍK, P., VOSKA, P. a kol. Poranění obličeje z pohledu otorinolaryngologa, oftalmologa a maxilofaciálního chirurga. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-247-0232-0.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada Publishing, 2011. 240 s. ISBN 978-80-247-3422-4.
5.1 Cizí tělísko v oku
5.1 Cizí tělísko v oku
Cizí těleso pod víčkem (corpus alienum sub palpebram)
Ve víčkové spojivce se po eversi horního víčka nalézá cizí tělísko, které je možné setřít navlhčeným smotkem vaty. K tomuto úrazu dochází často při větrném počasí a obvykle ani není nutná návštěva lékaře. Je však potřeba dát si pozor, aby nedošlo současně k erosi rohovky.
Cizí tělísko v rohovce (corpus alienum corneae)
Jak je patrné již z názvu, cizí tělísko je zachyceno v rohovce. Pouze občas ho lze setřít vlhkým smotkem vaty. Často k tomuto poranění dojde při práci bez ochranných pomůcek - brýlí.
Terapie spočívá v opatrném vyškrábnutí pomocí ostrého nástroje. Tento zákrok se provádí po důkladném vykapání oka lokálním anestetikem. Velkým nebezpečím je infiltrace rohovky a následný vznik vředu. Následné ošetření se provádí vpravení instilací mydriatika a aplikací antibiotické masti. Vzhledem k častosti výskytu tohoto traumatu je důležitá role sestry, jako edukátorky.
Jejím cílem je zabránit opakovanému poškození očí. Toho dosáhne vhodnou komunikací s pacientem, při níž mu objasní nutnost používání veškerých ochranných
pomůcek.
5.2 Tupá poranění oka
5.2 Tupá poranění oka
Zhmoždění bulbu (contusio bulbi) příčinou tohoto uzavřeného poranění oka bývá úder tupým předmětem na oční bulbus. Tímto mechanismem poškození může dojít ke krvácení do přední komory. To se projeví vytvořením tzv. hyphaemy – hladinky, která se rychle vstřebává. Přistupuje se ke kontrole, zda nedošlo k hlubšímu poškození v komorovém úhlu.
Subluxace čočky se projeví při pohybech oka. Můžeme sledovat chvění duhovky a přední komora je nepravidelná. Časem vede ke vzniku katarakty, která se obtížně operuje v důsledku hrubého přerušení závěsného aparátu čočky. Podobně tak i úplná luxace čočky se v průběhu týdnů až let může vyvinout v sekundární glaukom. Bezprostředně po úrazu je vidět černá zornice, protože čočka se nalézá zcela mimo.
5.3 Otevřená poranění oka
5.3 Otevřená poranění oka
Vznikají ostrým předmětem či prudce letícím předmětem, který uvízne v oku. I malé poranění může vést ke ztrátě oka. Většinou jsou tato poranění očí indikací k okamžitému podávání vysokých dávek intravenózních antibiotik z důvodu vzniku infekce. I nadále však ránu sledujeme (např. spojivkové krvácení). Stane-li se, že je poraněno i pouzdro čočky, může dojít k sekundární kataraktě (čočka se zakalí). Diagnostický průkaz se provádí za pomoci skiagrafického vyšetření. Prognóza pronikajícího poranění oka závisí na rozsahu. Zasažení centra oka nemá tak dobré vyhlídky jako poranění periferie. Vedle rozsahu také závisí na materiálu, který poranění způsobil. Organické materiály (dřevo), zrezavělý kov apod. jsou častější příčinou infekce než materiály jako sklo nebo plast. Sklo většinou uvízne v předním segmentu oka, ale letící ocelová špona má dostatečnou kinetickou energii na prolétnutí všemi obaly oka. V ambulancích se pak nezřídka stane, že pacient ani netuší, že má v oku cizí materiál. Pokud nějaké takové tělísko pronikne do nitra oka, způsobí zde devastaci tkání.
Terapie těchto závažných úrazů spočívá v neodkladném odstranění cizího tělíska a chirurgické revizi. Při laické první pomoci předměty pevně zaklíněné v oku neodstraňujeme, přiložíme nejčistější krytí, co máme po ruce a raněného co nejdříve dopravíme k lékaři.
5.4 Poranění oka chemickými a fyzikálními vlivy
5.4 Poranění oka chemickými a fyzikálními vlivy
Poleptání oka - rozsah poškození způsobeného chemickými látkami závisí především na druhu látky, koncentraci, množství a době působení. Příčinou bývá nedodržení postupů bezpečnosti při práci. Lehčí poleptání se projeví překrvením spojivky až otokem s následným odloučením rohovkového epitelu. Udává se, že nejhorší variantou je zasažení oka louhem. Ten totiž proniká velmi hluboko do struktur oka, kde způsobí kolikvační nekrózu. Dalšími mechanismy poškození se potom stávají: zasažení oka vápnem, cementem či kyselinou z autobaterií. Masivní poleptání kyselinou způsobí koagulační nekrózu. Veškerá léčba poleptání oka nemá právě uspokojivé výsledky, když není včas zahájena první pomoc, která je navíc i velice obtížná. Terapie - oko vypláchneme čistou vodou, uložíme postiženého na bok zraněné strany a výplach provádíme minimálně 10 minut. A okamžitě zařídíme převoz k lékaři.
Poškození oka ultrafialovým zářením způsobí dotyčnému značné bolesti, má pocit „písku v očích“. To je způsobeno povrchní lézí spojivky a rohovky. Projeví se s určitým časovým odstupem cca 8 hodin a postižený pak přichází k lékaři většinou v noci. Je na něm patrné křečovité svírání víček (blepharospasmus) a subjektivním příznakem je zmiňovaná intenzivní bolest. Nejčastější příčinou tohoto poškození je záření vycházející při sváření, dalším zdrojem pak může být i germicidní lampa či solux (tzv. horské slunce). Někdy se uvádí i přirozený zdroj slunce vysoko v horských pásmech na sněhu. Potíže postiženého trápí zhruba 12 hodin, pokud vyhledá lékařskou pomoc, jsou mu aplikována anestetika a doporučen chladný obklad očí.
Poškození očí viditelným spektrem.
Sem patří např. přímé pozorování slunce bez dostatečných ochranných pomůcek, zásah laserového paprsku a nakonec i pohled do centra atomového výbuchu (i z mnohakilometrové vzdálenosti). Tato poškození jsou trvalého charakteru. V případě těchto úrazů hraje opět největší roli prevence, a to nejen ochrana samotného pracovníka (při sváření), ale i těch, kteří pracují okolo.
Poškození oka elektrickým proudem
Na oku při takovém úrazu vznikají změny tepelného charakteru nebo elektrická katarakta. Veškerý průběh léčby a také prognóza závisí na době působení a teplotě.
Konečný stav pacientova zraku lze hodnotit až s odstupem času stejně jako u poleptání. V současné době však toto poškození nebývá tak časté.
5.5 První pomoc při poranění oka
5.5 První pomoc při poranění oka
Každý se občas může ocitnout v situaci, kdy bude někdo v jeho blízkosti vyžadovat okamžitou pomoc při poranění oka, eventuálně obou očí. Proto by bylo vhodné znát alespoň základní úkony pro pomoc v takové situaci. Při prvním styku s dotyčným je vhodné zjistit minimální informace o mechanismu vzniku úrazu. Oční štěrbinu rozevíráme opatrně. Nepoužíváme tlak ani násilí, protože nikdy nevíme, co se pod víčky nachází, a mohli bychom pacienta ještě více poranit. Postižený je neklidný, stěžuje si na pálení, řezání očí. Můžeme na něm pozorovat slzení a v některých případech dokonce i krvácení z postiženého oka. V tomto případě neprodleně vyhledáme pomoc očního lékaře.
Jestliže dojde k poranění mechanickými vlivy, pacient uvádí veškeré výše zmíněné potíže. Navíc se může objevit světloplachost a křečovité svírání víček. Zásady pro první pomoc jsou především výzva k postiženému, aby si postižené oko nemnul.
Poté palcem a ukazovákem oddálíme víčka a prohlédneme spojivkový vak. Horní víčko prohlédneme tak, že provedeme everzi. Jednoduchým postupem uchopíme řasy, zlehka stáhneme dolů a přes palec druhé ruky obrátíme víčko nahoru. Pokud tělísko volně pluje ve spojivkovém vaku, použijeme k odstranění čistý smotek vaty nebo například kapesník. Další možností je provedení výplachu oka čistou vodou. Zaseknutá tělíska nikdy neodstraňujeme, ale vyhledáme pomoc očního lékaře.
Bolest, otok, pocit pacienta, že nemůže otevřít oko a hematom víček jsou příznakem tupého poranění oka. Pokud se setkáme s takovýmto pacientem, zajistíme první pomoc překrytím oka čistým obvazem (v terénu se využívají čisté mulové čtverce, kapesníky aj.), pokud máme možnost, postižené oko ledujeme. Provedeme kontrolu základních životních funkcí, zda nedošlo k většímu traumatu a zajistíme okamžitou kontrolu a ošetření erudovaným lékařem.
Poranění oka mají vždy velmi problematickou prognózu. Pacient udává velikou bolestivost a pozorujeme křečovité stažení víček. V žádném případě se v přednemocniční první pomoci nesnažíme odstranit cizí tělesa z oka. Nejúčinnější záchranou je co nejsterilnější překrytí obou očí a okamžité dopravení k lékaři nebo zajištění RZP. Nikdy nenecháváme pacienta o samotě. Obě oči zakrýváme z důvodu zabránění souhry pohybu obou očních bulbů, které by měly za následek fatální poškození oka.
Poleptání oka je další z nebezpečných traumat poškozujících zrak. První pomocí je intenzivní výplach oka vodou. Udává se doba výplachu minimálně 30 minut. Navíc se může stát, že leptající látky se uchytí pod víčky. V takovém případě provedeme neprodleně everzi horního víčka a zbytky látek se snažíme odstranit tak, aby na oční tkáň působila co možná nejkratší čas. Po výplachu přiložíme na obě oči čistý obvaz a opět co nejdříve dopravíme k lékaři. Správně provedený a včasný výplach oka má pro poškozeného veliký význam pro budoucí léčbu a následnou prognózu.
Poškození oka zářením se u pacienta projeví zarudnutím spojivek, pálením očí, pocitem písku v očích, bolestí a světloplachostí. V prvních hodinách po ozáření však ještě nemusí být patrné. Udává se až 12 hodin od působení, kdy se ještě mohou potíže projevit. Poškozenému zajistíme temnou místnost, na oči přikládáme chladné obklady, doporučují se i běžně dostupná analgetika. Pokud se, ale stav výrazně nelepší, zajistíme vyšetření u lékaře. Tato metoda první pomoci je účinná pouze u poškození ultrafialovým zářením (pobyt na horském slunci, sváření elektrickým obloukem bez ochranných brýlí). Na infračervené záření platí pouze prevence – nošení ochranných brýlí.
Úrazy očí elektrickým proudem bývají spojeny s celkovým postižením organismu. První pomoc má za úkol přerušení působení elektrického proudu, styku s vodičem. Poté, aniž bychom ohrozili sami sebe, zajistíme základní životní funkce a zavoláme RZP. U poškozeného dojde na oční tkáni ke vzniku nehojících se hlubokých nekróz.
5.6 Vyšetření při úrazu oka
5.6 Vyšetření při úrazu oka
Anamnéza je v případě očních úrazů obzvláště důležitá a vyžaduje důslednost lékaře i sestry. Zaměřujeme se při ní na subjektivní i objektivní příznaky, do kterých zahrnujeme červené, překrvené oko, pocit rozmazaného vidění, viditelné změny na oku, bolestivost a zejména pacientovo vyjádření, o jaký mechanismus úrazu se jednalo. V této souvislosti se také zajímáme, zda nejde o úraz opakovaný a neopomeneme ani přidružená onemocnění. Z chronických chorob nás zajímá hypertenze, diabetes mellitus (i rodinný výskyt), z očních poruch refrakční vady, přidružená oční onemocnění (zákaly). Odběr anamnézy musí splnit svůj cíl, který má vést k uzdravení oka bez funkčních poruch. Všechny činnosti, které sestra u pacienta provede, se společně s výsledky zaznamenávají do zdravotnické dokumentace.
Důležité je vyšetření zrakové ostrosti neboli schopnosti vidění předmětů a tvarů. Pomocí tohoto vyšetření lze hodnotit kvalitu centrálního vidění – zrakový vizus. Při samotném vyšetření se hodnotí vizus na každém oku zvlášť, a to nejprve vizus do dálky bez korekce a poté s korekcí (pokud pacient nosí brýle stále, hodnotí se nejprve vizus s dosavadní korekcí a poté eventuelně s novými brýlemi na základě hodnot zjištěných při refraktometrii). Vyšetření očního vízu provádí sestra za pomoci optotypů, které jsou umístěny v dostatečně dlouhé místnosti. Minimální délka vyšetřovny se udává pět až šest metrů. Ke zjištění potřebných hodnot se používají Snellovy tabulové optotypy, Landoltovy kruhy, Purovy, Jägerovy tabulky apod. Snellovy optotypy jsou tabule se světlým pozadím, s možností osvětlení a černými znaky (viz kapitolu 2). Optotypy jsou přizpůsobeny věku (existují i optotypy pro děti), berou ohled na inteligenční kvocient pacienta (optotypy pro analfabety) a také jsou různé pro různě veliké vyšetřovny. Největší znak na optotypech je nutno vidět ze vzdálenosti pěti až šesti metrů, u ostatních je délka udána vždy po okraji optotypu. Zrakovou ostrost sestra zaznamenává pomocí zlomku. V čitateli je vzdálenost, z níž pacient čte, a do jmenovatele zapisuje číslici, kterou je označen příslušný řádek na optotypu a vyšetřovaný ho ještě celý přečte. Proto, čte-li pacient řádek číslo 20 ze vzdálenosti šesti metrů, je vizus daného oka 6/20. Jestliže se stane, že pacient nepřečte ani největší řádek, zkracuje sestra vzdálenost čtení. Pokud i toto je neúčinné, zkouší sestra rozeznávání prstu na černé podložce, velikost prstu přitom odpovídá zhruba největšímu znaku na optotypu. Začíná ze vzdálenosti jednoho metru a postupně se vzdaluje. Výsledek zapisuje v metrech, na nichž pacient rozeznal prst na podložce. V případě, že ani na vzdálenost jednoho metru nerozliší prst, ale rozezná pohyb (i na menší vzdálenost), zapisuje sestra do dokumentace, že pacient udává pohyb před vyšetřovaným okem. Pokud pacient nevnímá ani světlo, mluvíme u něj o amaurose (úplné slepotě). Je to stav, kdy již nevnímá ani světlo přicházející do oka. Tabulky (Jägerovy, Purovy aj.) se používají během vyšetření zrakové ostrosti do blízka. V zásadě se jedná o tištěné texty, které jsou opět označeny čísly. Pacient čte text z 30-36 cm. Na některých pracovištích se lze setkat i s osvětlenými optotypy do blízka.
Práce sestry při vyšetření spočívá v důkladném vysvětlení postupu a samotném provedení. Sestra vyzve pacienta, aby se postavil, popřípadě posadil do příslušné vzdálenosti a zakryje mu nevyšetřované oko okluzorem. Při vyšetřování obou očí začíná pravým okem. Poté pacient čte příslušné řádky na optotypu nebo z tabulek pro vyšetření nablízko. Sestra vše důkladně zaznamenává do dokumentace dle výše zmíněných doporučení. Během vyšetření zajišťuje vhodné osvětlení a kontroluje, zda je nevyšetřované oko dostatečně zakryté. Po vyšetření není potřebná žádná zvláštní péče. Pro vyšetření spojivkového vaku je nutné provést jednoduchou nebo dvojitou everzi víček. Dvojitá everze se provádí za pomoci Desmaressovy lžíce. Prohlídkou pod horním víčkem můžeme zachytit drobná tělíska ve spojivkovém vaku, ale obzvlášť důležité je prohlédnutí při poleptání vápnem a jinými látkami poškozujícími zrak. Jak již bylo několikrát zmíněno, okamžité odstranění veškerých zachycených látek má vliv na stupeň poškození a tím i na výsledný stav zachování zraku pacienta. Za fyziologických okolností je spojivka vlhká a lesklá, patologií je změna barvy, cévní náplně či zduření.
Vyšetření očního bulbu má za úkol posouzení tvaru, velkosti a napětí. Po prodělání některých těžších úrazů můžeme na oku pozorovat zmenšení v důsledku změn na očním bulbu. Společně s tímto vyšetřením se také měří nitrooční tlak. Hodnota nitroočního tlaku je regulována složitými mechanismy a je ukazatelem pro výměnu nitrooční tekutiny. Normální hodnoty tlaku se zhruba udávají mezi 2,12 kPa (od 1,33 do 2,7 kPa) nebo 16 mmHg (rozmezí 10 až 21 mmHg), kolísá v závislosti na denní době (ráno vyšší) a lze ho měřit několika způsoby. Orientačně se provádí palpací, přičemž, pokud se palpují obě oči současně, vynikne rozdíl mezi napětím obou očních bulbů. Používá se spíše pro počáteční úsudek. Měření přístroji se nazývá tonometrie a existuje několik druhů tonometrů. Nitrooční tlak je tím nižší, čím více se rohovka zploští. Nitrooční tlak je při očních úrazech snížen, zvláště u těžkých perforujících úrazů a při odchlípení sítnice.
Vyšetření na štěrbinové lampě se provádí za účelem prohlédnutí předního a částečně i zadního segmentu oka. Vyšetřovaný sedí a hlavu má opřenou o opěrku pro čelo a bradu. Vyšetřující sedí proti němu a přes soustavu mikroskopů prohlíží spojivku, rohovku, přední komoru, duhovku, čočku i zornici. Během vyšetření je rohovka anestezována a tkáně oka lze barvit fluoresceinem pro lepší viditelnost. Toto vyšetření provádí lékař a sestra mu asistuje, pacientovi vysvětlí postup a pomůže mu zaujmout polohu pro vyšetřování.
Dalším vyšetřením, které je možno provádět při podezření na oční úraz, je ultrazvukové vyšetření. Využívá vysoké zvukové frekvence, které se různými tkáněmi šíří různou rychlostí. Výsledné signály jsou zpracovány a znázorněny na obrazovce, kde je lékař hodnotí, přičemž může přesně lokalizovat cizí tělísko, odhalit luxaci čočky nebo odchlípení sítnice. Často se k doplnění ještě provádí vyšetření počítačovou tomografií, při které je pacient zatěžován minimem rentgenových paprsků.
Rentgenologické vyšetření má význam při vniknutí cizího tělíska do oka pro jeho lokalizaci, zjištění tvaru či velikosti. Při perforačních poraněních se musí provést i prostý snímek očnice. Většina vyšetření se kombinuje s dalšími pro přesné stanovení diagnózy.
5.7 Edukace pacientů s úrazem oka
5.7 Edukace pacientů s úrazem oka
Nedílnou součástí péče o pacienta s poraněním očí se stává také velmi důležitá edukace. Sestra edukátorka musí pacientovi vysvětlit nutnost ponechání obvazu na oku minimálně do druhého dne po ošetření, pokud lékař neurčí jinak. Dále je na ní, aby pacientovi vysvětlila úskalí, která na něj čekají vzhledem ke snížené schopnosti vidět. Nestačí pouze ošetření, ale komplexní péče o úrazem postiženého člověka. V rámci této výchovy sestra plní kroky edukačního procesu a navíc reaguje na další potřeby pacienta eventuálně i jeho rodiny. Spolupráce s pacientovými blízkými může značně ulehčit péči a zabránit zbytečným komplikacím. Každý pacient má právo na vhodnou edukaci.
Předpokladem edukace je, že pacient snáze pochopí svoji zdravotní situaci, stává se zodpovědným za své zdraví. Sestra i rodinná opora navíc můžou značně pomoci redukovat pocity nejistoty, obavy a úzkost. Od sestry se vyžaduje dostatek odborných znalostí, praktických dovedností, empatie a v neposlední řadě i trpělivosti. Edukačním prostředím se v případě úrazu očí, stávají především ambulance očních lékařů či lůžková oční oddělení. Co se týče fyzikálního prostředí, není omezeno žádnými speciálními podmínkami, ale je důležité, aby pacient byl ochoten spolupracovat. Z typů edukace se zde uplatňují především: základní edukace, kdy se pacient s problémem setkává poprvé a nebyl ještě vůbec informován, a reedukace, která zahrnuje opakování základních informací, doplnění předchozích vědomostí a aktualizace při změnách podmínek.
Edukační proces má pět fází:
1. posouzení - sběr údajů,
2. stanovení edukační diagnózy a vymezení edukačních cílů
3. edukační plán
4. realizace
5. hodnocení – zhodnocení efektivity edukace.
2. stanovení edukační diagnózy a vymezení edukačních cílů
3. edukační plán
4. realizace
5. hodnocení – zhodnocení efektivity edukace.
5.7.1 Průběh edukace u pacienta s úrazem oka
5.7.1 Průběh edukace u pacienta s úrazem oka
Edukace pacientů s úrazem očí na očních ambulancích nebo lůžkových očních oddělení bude probíhat během ošetřování nebo bezprostředně po ošetření poraněného oka. Vždy bude probíhat individuálně, ústní formou. Edukátorka nejprve zhodnotí pacientovu ochotu ke spolupráci, zjistí jeho potenciál pro učení se novým věcem a posoudí jeho schopnosti vzhledem k věku, vzdělání a dalším faktorům. Po celou dobu edukace je nezbytné pacienta motivovat. V dalším kroku sestra vymezí oblasti, v nichž chce na pacienta působit – edukační témata. Těmi jsou péče o oči (obvaz očí, aplikace léků do očí), adaptace na nově vzniklou situaci, spolupráce pacienta se zdravotnickým personálem a prevence, která by měla být obzvlášť intenzivní u pacientů s opakovaným úrazem očí. Pokud si to žádá situace a sestra má pocit, že není v silách samotného pacienta vše zvládnout v požadovaném rozsahu, zapojí do procesu edukace i rodinu. Po zajištění těchto základních úkonů sestra přistoupí k samotnému vysvětlení postupů ošetřování. Nechává pacientovi prostor pro zpětnou vazbu, odpovídá na jeho dotazy a nechává si odpovídat na své. Zjišťuje, zda edukant vše dobře pochopil. Optimální čas edukace určuje sám pacient. Při ambulantním ošetření má však sestra kratší dobu na edukaci. Naproti tomu v případě pobytu v nemocnici může proběhnout i opakování, souhrn či jiná formulace informací pro snazší pochopení. V poslední fázi, zhodnocení proběhlého procesu, musí obě strany (edukátor i edukant) vyjádřit své hodnocení, jak bylo dosaženo krátkodobých cílů a jak budou plněny cíle dlouhodobého charakteru. Při objevení nedostatků se ještě společně zaměří na jejich řešení. Pro snadnější orientaci může sestra využít např. „Záznam o edukaci“.
5.7.2 Faktory ovlivňující edukaci
5.7.2 Faktory ovlivňující edukaci
Bolest snižuje schopnost koncentrace, neboť pacient upíná své myšlenky k jejímu zvládnutí. Řešením je odstranění, nebo alespoň zmírnění bolesti před samotnou edukací. Věk může přinášet změny schopnosti vnímat. Hlavně starší lidé můžou mít k samotnému úrazu ještě přidruženou poruchu zraku, sluchu a zhoršenou motoriku. Menší děti zase mohou mít problém s pochopením některých úkolů. Zde je nezastupitelná role rodičů, v případě starších osob pak někoho z blízkých, kdo danou péči zvládne. Při edukaci musíme brát na vědomí tyto okolnosti. Prognóza způsobí, že pacient se více soustředí na svou budoucnost, možné komplikace a není schopen adekvátně přijímat nové informace. V takovém případě se snažíme pokusit o spolupráci s rodinou, protože edukace v případě úrazu očí musí být včasná. Proto se ji nesnažíme odkládat.
Biorytmus řídí tělesné i mentální schopnosti. Vybíráme proto vhodnou denní dobu, která pacientovi vyhovuje.
City (emoce), z nichž převládá hlavně strach a úzkost, odvádějí pacientovu pozornost, snižují jeho schopnost učit se a ubírají mu psychické i fyzické síly. V tomto případě musí sestra zjistit důvod těchto emocí a odstranit možnou příčinu, která je způsobila. Ve většině případů je to nedostatek informací, neúplné informace, obava z další léčby apod. Jazykové a etnické bariéry jsou další z řady překážek v edukaci. Pokud sama sestra neovládá potřebný jazyk, může využít názorných ukázek nebo obrázků. Mnohdy ani to nestačí a je zde vhodná spolupráce s překladatelem. Iatrogenní překážkou se rozumí bariéry vytvářené samotným edukátorem. Jsou to postoje, chování a jednání sestry, která vedou k pacientově nedůvěře a neochotě ke spolupráci. Předpokladem efektivní edukace je prostředí, v němž se edukátor i edukant cítí příjemně. Navození rovnocenné spolupráce a dostatek empatie jsou úspěchem při učení novým věcem.
5.8 Zásady komunikace s pacientem s úrazem oka
5.8 Zásady komunikace s pacientem s úrazem oka
Tyto zásady vychází z pravidel pro komunikaci se zcela nevidomým. Navíc se může stát, že úraz utrpí někdo opakovaně nebo jsou postiženy obě oči a jeho schopnost vidění již může být změněna. V každém případě k pacientovi přistupujeme bez projevů soucitu, jednáme s ním jako se sobě rovným. I nevidomí lidé jsou zcela normální. Na základě akustických podnětů se orientují v prostředí a vnímají okolní svět. Potíže vyvstávají většinou v prostředí, kde jsou zbytečné zvukové kulisy, jako (např. puštěné rádio, televize apod.). Zúčastnění pak musí mluvit hlasitěji a pro nevidomého se toto prostředí stává nevhodným. Při úrazu se navíc musí pacient nejprve adaptovat na danou situaci. V krátkém časovém úseku je nucen začít vnímat svět bez pomoci očí. Přistupujeme k němu vždy tak, aby o nás věděl. Zásady správné komunikace dodržujeme i všeobecně. To znamená, že se vyvarujeme komunikačních chyb, k nimž patří i nevhodná mimika, postoje a gesta. Používáme pouze výrazy, kterým pacienti rozumí.
Veškeré prostory, kde se lidé se změnou zrakového vnímání pohybují, by měly být vhodně upraveny. Před propuštěním z nemocničního prostředí domů se doporučují vhodné úpravy i tam. Podlahy bez prahů, neostré hrany nábytku, nepoužívat koberce a předložky, o které by mohli zakopávat – to vše může pacientovi usnadnit zvládání běžných denních činností, aniž by přitom byla ohrožena jeho bezpečnost. Rozmístěný nábytek by neměl stát v cestě a rodinu pacienta upozorníme, aby nikdy nepřestavovali nábytek bez vědomí pacienta. O všech změnách ho musí v domácím prostředí informovat a v případě potřeby ho novým prostředím provést.
Pravidla komunikace při jednání s nevidomými (MUDr. Radkin Honzák, CSc.)
1. Nevidomí jsou zcela normální lidé, vyvarujte se projevů soucitu.
2. Jednejte vždy přímo s nevidomým, i když má s sebou průvodce.
3. Představte se a uveďte své funkční zařazení.
4. Popisujte, co a jak (u)děláte.
5. Informujte vždy předem o nepříjemném nebo bolestivém zákroku a současně vysvětlete, proč je nezbytný.
6. Vytvořte přijatelné akustické prostředí, odstraňte zdroje rušení a šumu.
7. Nepohybujte se tiše po místnosti – dávejte o sobě srozumitelně vědět.
8. Upravte ordinaci, odstraňte překážky a bariéry.
Specifika osobnosti jedince se zrakovým postižením
Vývoj zrakově postižených má svá specifika. Záleží na době vzniku poškození zraku. V případě úrazu očí se jedná o náhlou ztrátu zraku, která je pro postiženého větší zátěží, než kdyby se již s poruchou narodil. Již ve věku 5-7 let si dítě uchovává některé zrakové vjemy, vybavuje si je, orientace v prostoru je snazší a mohou se vytvářet zrakové představy. I přes to si dítě tuto nepříjemnost uvědomuje, je pro něj nesnadné adaptovat se, musí se najednou vyrovnávat s mnoha překážkami, překonat počáteční šok a překlenout obavy z budoucího života. V tuto chvíli hrají významnou roli nejbližší osoby, rodina a přátelé. Jejich vhodná a cílená podpora zajistí dítěti adekvátní vývoj osobnosti.
5.9 Prevence očních úrazů
5.9 Prevence očních úrazů
Prevence očních úrazů spočívá především v zodpovědnosti nejen k sobě samému, ale i vůči okolí. Příkladem jsou rodiče zodpovědní za chování a jednání svých dětí. Spousta úrazů se stává na dětských hřištích. Samo dítě může být ještě natolik malé, že si neuvědomuje nebezpečí a svým zásahem může poranit jiné dítě. U dětí mohou mít i drobná poranění fatální následky.
Kromě zajištění bezpečnosti svým chováním je také nezbytné používání ochranných pomůcek. Speciální ochranné brýle slouží jako kryt před mechanickými vlivy, např. v dřevařských závodech, při obrábění kovů apod. Na trhu jsou také k dostání brýle tmavé, ze speciálních materiálů, využívané při sváření jako ochrana před intenzivním zářením. Dále je možné se setkat s ochrannými štíty a kuklami, které plní stejnou funkci. Zaměstnavatel je ze zákona povinen zajistit bezpečné prostředí, ochranné pomůcky a pomůcky k poskytnutí první pomoci (lékárnička na pracovišti).
Také organizuje školení o bezpečnosti práce. Mohlo by se tedy zdát, že prevence se dodržuje, ale bohužel tomu tak není. Stále ještě se setkáváme s místy, kde se předpisy nedodržují. A navíc riziko existuje i při práci mimo zaměstnání. V poslední době se na očních ambulancích setkávají i s kuriózními případy slepení očních víček vteřinovým lepidlem, poranění očního bulbu při otvírání sektu apod. Je nutné nepodceňovat situaci a nepřeceňovat své síly.
Ochranné pomůcky by měli používat i laikové při práci na zahradě i doma. Při jejich výběru dbáme na doporučení prodejce a především na splňování evropských norem. Častost zranění při sportu je rovněž velmi vysoká. Doporučuje se proto nošení ochranných brýlí. Ty jsou upraveny speciálně tak, aby nejen chránily zrak před slunečními paprsky, ale i samotné oko před letícími předměty, povětrnostními vlivy apod. Oční lékaři také doporučují při sportu náhradu dioptrických brýlí za oční čočky. Dojde-li k rozbití dioptrických skel, může to mít dalekosáhlé následky pro oči. U velkého procenta lidí totiž dojde k perforačnímu poranění oka, které může mít osudné následky ve formě ztráty zraku. Investice do ochranných pomůcek není v žádném případě zbytečná a může nám ušetřit spoustu nepříjemností.
Takovéto předcházení úrazu očí vede k záchraně zraku, snížení rizika na minimální možnou míru nebo alespoň zmenšení rozsahu postižení. I široká veřejnost by měla mít základní informace, co může udělat pro své zdraví. Sester se prevence očních úrazů týká rovněž. Do jejich kompetencí totiž spadá i vhodná edukace v této oblasti. Navíc se předpokládá, že pacienti s opakovaným úrazem očí, by měli být v prevenci poučeni ještě intenzivněji v důsledku toho, že pravděpodobně už poprvé vzali svůj úraz na lehkou váhu.
5.10 Možné komplikace očních úrazů
5.10 Možné komplikace očních úrazů
Traumatická katarakta může vzniknout častěji po mechanickém úrazu, někdy se s ní lze setkat i po poleptání chemickými látkami nebo poranění elektrickým proudem. Projevuje se několika způsoby, ale základem je vždy zakalení čočky různé intenzity, které postihuje celou čočku nebo pouze její část. Velmi vzácně se udává i vznik traumatické katarakty po vniknutí cizího tělíska do oka. Tato příčina obvykle neovlivní zrakovou ostrost, ale někdy může způsobit v oku zánětlivé komplikace. Všechny typy traumatických katarakt mohou zůstat pouze v počáteční fázi minimálního zkalení, běžnější však je zkalení celé čočky s postupem času a nutnost operace, kdy se provede náhrada nitrooční čočky. U pacienta se katarakta projeví subjektivními příznaky snížení zrakové ostrosti a v pokročilém stadiu lze pouhým okem pozorovat zakalení oka.
Potraumatická uveitida neboli nitrooční zánět duhovky, ciliárního tělíska a cévnatky je další z možných komplikací očních úrazů a jejich léčby. V předním segmentu oka se projeví světloplachostí, bolestivostí oka, slzením a poklesem zrakové ostrosti. U některých penetrujících poranění oka je možnost vzniku chronických, opakovaných zánětů.
Odchlípení sítnice je další negativní následek úrazu oka. Během tupého úrazu dojde v sítnici k hlubokým trhlinám, které po čase vedou k úplnému odchlípení sítnice. Pro diagnostiku úrazu očí z toho vyplývá nutnost pečlivého vyšetření. Odchlípení sítnice se řeší chirurgickým zákrokem, ale prognóza závisí hlavně na rozsahu traumatického poškození. Nejzávažnější komplikací a stavem, který se po očních úrazech může vyskytnout, je bezesporu změna vnímání (slabozrakost) nebo úplné oslepnutí (nevidomost). Oba tyto stavy se mohou vyskytnout jako následek očního úrazu, a proto není možné na ně zapomínat. Pacient úrazem podstupuje riziko, že právě u něj dojde k této nepříjemné situaci. Slabozrakost je definována jako nevratný pokles zrakové ostrosti, přičemž na lepším oku je vizus pod 6/18 až 3/60 včetně, a nevidomost rovněž jako ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60. Nevidomost má ještě několik dalších podrobnějších dělení a nejtěžším stupněm je amauróza, což je plná slepota, kdy postižený může zcela ztratit světlocit. Při péči o zrakově postižené je nejlepším postupem v první řadě analýza funkční ztráty, určení cíle rehabilitačního postupu a poté volba pomůcek pro návrat do života. Jedná se tedy o péči léčebnou a sociální. Určení míry funkční ztráty je především záležitost odborného lékaře, který jako první stanoví pokles vidění a podle toho také prognózu onemocnění. Pacienta a jeho rodinu poté citlivým způsobem informuje o dané skutečnosti a ve spolupráci se sestrou zajistí pacientovi dostatek informací o možnostech rehabilitace.
Pomůcky pro nevidomé a slabozraké mají za úkol přiblížit zrakové vnímání k normálu popřípadě zlepšit kvalitu života pacienta. Jako vodítko pro výběr vhodné pomůcky se užívá zhodnocení zrakové ostrosti do dálky na méně postiženém oku. To je však pouze orientační způsob. Mezi pomůcky pro pacienty s postižením slabozrakostí patří např. lupy, hyperokulární skla, dalekohledové systémy a televizní čtecí lupy. Pro nevidomé je základem získávání informací zejména bodové písmo (Braillovo) a s rozvojem v oblasti elektroniky také využívání počítačů s hlasovým výstupem. Každá tato pomůcka má speciální použití a je vázána na předpis, který vyžaduje značné zkušenosti. Je vždy důležité vybrat nejvhodnější vybavení pro daného pacienta. Tato činnost už však přesahuje rámec běžné ordinace, a proto je nutná návštěva specialisty. S žádostí o pomoc se pacienti mohou obrátit i na centra pro lidi se zrakovým postižením, z nichž nejznámějšími jsou Tyfloservis a Tyflokabinet se sídly v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Jihlavě, Karlových Varech, Liberci, Olomouci, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Ústí nad Labem a Zlíně. Cílem těchto organizací je vybavení lidí se zrakovým postižením dovednostmi a informacemi, které jim budou stačit, aby mohli samostatně naplňovat své životní potřeby, rozvíjeli se a uměli v případě potřeby požádat o pomoc. Podporují u nich také zdravé sebevědomí, upevňují samostatnost a snaží se podporovat zájem společnosti o pomoc lidem se zrakovým postižením.
6 Charakteristika oftalmologie
6 Charakteristika oftalmologie
Literatura:
HORNOVÁ, J. Oční propedeutika. Praha: Grada Publishing, 2011. 104 s. ISBN 978-80-247-4087-4.
HYCL, J. Oftalmologie. 2. vydání. Praha: TRITON, 2006. 149 s. ISBN 80-7254-827-1.
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. 106 s. ISBN 978-80-246-1325-3.
KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. Ošetřovatelství 2. Martin: Osvěta, 1995. ISBN 80-217-0528-0.
KRIŠKOVÁ, A. a kol. Ošetřovatelské techniky. 2. přepr. a dopl. vyd. Martin: Osvěta, 2006. ISBN 80-8063-202-2.
KVAPILÍKOVÁ, V. Vyšetřování oka. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1995. ISBN 80-7013-195-0.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada Publishing, 2011. 240 s. ISBN 978-80-247-3422-4.
6.1 Oftalmopedie
6.1 Oftalmopedie
Oftalmologie je aplikovaný klinický odbor, který se zabývá prevencí, diagnostikou a léčbou patologických stavů, které postihují oko a přídatné oční útvary. V rámci ošetřovatelství je důležité poskytnout základní a specializovanou a následnou zdravotní péči. Hlavní úlohou ošetřovatelství je zabezpečit optimální primární prevenci onemocnění a úrazu oka, snižovat negativní vliv na zdravotní stav obyvatelstva. Poskytovat aktivní a individualizovanou ošetřovatelskou péči, metodou ošetřovatelského procesu z hlediska stanovených cílů a kritérii výsledku prostřednictvím nezávislých, závislých a současných ošetřovatelských činností. Poskytovat poradenství osobám všech věkových skupin se zaměřením na ochranu zraku. Podporovat osoby k aktivní účasti v péči o vlastní zdraví. Monitorovat a uspokojovat potřeby související se změnou zdravotního stavu a narušením zdravím a především u osob s poruchami zraku a u nevidomých.
Oftalmopedie je jedním z oborů speciální pedagogiky a zabývá se výchovou, rozvojem a vzděláváním osob se zrakovým postižením. Její název je tvořen z řeckého slova ophtalmos – oko, paidea – výchova. Lidé věnující se problematice oftalmopedie musí využívat i poznatků z několika dalších oborů, jimiž jsou psychologie, pedagogika, oční a dětské lékařství, neurologie a sociologie. Mají za úkol začlenit lidi se zrakovým postižením do společnosti a zplnohodnotnit jejich život. Připravují je na studium i výkon povolání. Zrakové postižení nejen snižuje schopnost adekvátního vnímání podnětů, ale navíc ovlivňuje celou lidskou osobnost, obě její části - fyzickou i psychickou.
6.1.1 Kognitivní vývoj
6.1.1 Kognitivní vývoj
Zrakové vnímání je změněné, a proto je vhodné, co nejdříve začít s kompenzací pomocí dalších smyslů. To je zásadním pilířem pro správný vývoj osobnosti jedince. Pro ještě větší zkvalitnění života se přistupuje k využití zbylého vidění a redukci zraku u dětí i dospělých. Dalším mechanismem vnímání je jejich sluch. Nepodložené jsou výroky o lepším sluchu nevidomých. Jedná se pouze o lepší využití analyzátoru sluchu, který jim pomáhá při orientaci v prostoru a více než lidé bez poruch zraku využívají i sluchovou paměť. Bezprostřední vnímání prostorů se děje za pomoci hmatu. Ten má za úkol poznat věci okolního prostorů. Tam je požadována dobrá paměť, koncentrace a opakované vybavení si v důsledku časové náročnosti. Za hmat lze považovat i orientaci v terénu pomocí bílé hole. Myšlenkové pochody zrakově postižených se v zásadě neliší od vidících lidí. Mohou však být zpomaleny a u nevidomých jsou problémy při srovnávání předmětů a zevšeobecňování. Vzděláváním a výchovou jsou však i tyto obtíže odstranitelné. Nevidomí mají možnost lepšího vyvinutí paměti, která je pro ně nezbytná. Význam řeči jistě není třeba zdůrazňovat. Těžce zrakově postižení považují jazyk a řeč za jeden z nejlepších kompenzačních mechanismů.
6.1.2 Pohybový vývoj
6.1.2 Pohybový vývoj
Jestliže jsou postiženy všechny oblasti vývoje jedince s poruchou zraku, pak pohybový vývoj není výjimkou. U dětí dokonce dochází k opoždění pohybového vývoje, protože nemají vhodnou motivaci, která by je nutila k pohybu. Jsou nejisté v chůzi a mají problémy s koordinací. Od začátku postižení proto nacvičujeme s dětmi i dospělými pohyb a prostorovou orientaci. Nesmíme dopustit, aby tito lidé ztratili motivaci a sebevědomí pro samostatný pohyb.
6.1.3 Socializace
6.1.3 Socializace
Začlenění jedince s postižením do společnosti na něj má pozitivní vliv. Interakce s ostatními lidmi utváří jeho osobnost a zlepšuje jeho vnímání okolního světa. Společenským prostředím se stává rodina, škola, vrstevníci a zaměstnání. Kladné přijetí rodinou je nejzákladnějším prvkem pro správnou formulaci osobnosti. Zrakově postižení lidé potřebují jistotu bezpečí, kterou pro ně je především rodina. V případě postižení v dětském věku se dalším společenským prostředím může stát škola, eventuálně mateřská škola. Zde se objevují první náznaky, že je dítě odlišné. Na uvážení rodičů zůstává volba mezi zařízením pro zdravé děti a specializovaným zařízením pro děti se zrakovým nebo i jiným postižením. Zrakově postižení nejsou vyčleněni ani z pracovního procesu.
6.2 Charakter práce sestry na ambulanci
6.2 Charakter práce sestry na ambulanci
Charakter práce sestry na ambulanci - provádí se základní ošetření a diagnostika akutních a chronických onemocnění, ošetření nebo vyšetření pacientů, kteří nepotřebují hospitalizaci. Oční ambulance musí být dostatečné prostorná, pro vyšetření zrakové ostrosti a s možností zatemnění oken pro speciální vyšetření, dále zákrokový sálek vybavený vyšetřovacím stolem a speciálním instrumentáriem k menšímu lékařskému zákroku. V oční ambulanci jsou dispenzarizovaní pacienti s onemocněním: diabetická retinopatie, glaukom, záněty, refrakční chyby, degenerace makuly. Sestra na oftalmologické ambulanci je adekvátní spolupracovnicí lékaře. Asistuje lékaři při malých chirurgických zákrocích a vyšetření zrakové ostrosti, připravuje pacienta na měření nitroočního tlaku, vede dokumentaci.
6.3 Charakter a specifika práce sestry na oddělení
6.3 Charakter a specifika práce sestry na oddělení
Charakter a specifika práce sestry na oddělení vyžaduje dostatečné odborné znalosti a dovednosti v diagnostice, léčbě a ošetřování nemocných s onemocněním zraku. Lůžková část je charakteristická bezbariérovým přístupem, tj. bez prahů, prostorový vstup do sprch a WC, madla na stěnách, nemění zařízení. Sestra si musí stále uvědomovat, že nemocní nevidí, nebo málo vidí, proto by měla předvídat případné pády, sestra včas musí upozornit pacienta na barieru. Pacienta s poškozením zraku sestra učí poznávat a orientovat se v prostředí. Sestra musí nejprve zvládnout své vlastní pocity, protože se často může setkat s pacientem, u něhož je špatná prognóza. Navzdory tomu, že pacient již např. nebude na postižené oko vidět, je nutné s ním stále zacházet jako se zdravým (třebaže tomu tak není). Prvotním úkolem sestry se tedy stává oproštění od přehnaného soucitu s pacientem. Neznamená to však poskytování péče bez veškeré empatie. Očekává se schopnost adekvátní komunikace přiměřeně k fyzickému i psychickému stavu pacienta. Sestry, které pracují na úsecích očního oddělení/kliniky, musí mít zároveň dostatečné teoretické znalosti a praktické dovednosti. Přínosem pro sestru může být specializace v oboru, zajišťující informace z oblasti diagnostiky, léčby a ošetřování pacientů, přicházejících na oční oddělení/kliniku. Vedle běžných ošetřovatelských činností je specifickou činností aplikace léků do oka, provádění vyšetření zrakové ostrosti, everze očních víček a mnohé další. Velkou roli hraje u profesních dovedností sestry její přesnost, spolehlivost a pečlivost. Lhostejný přístup totiž může nenávratně ohrozit zdraví pacientů.
Operační sál má vybavení jako v jiných chirurgických oborech, přístrojové vybavení a pomůcky umožňují operace na zrakovém ústrojí.
Oční ambulance
Operační sál – oční
7 Ošetřovatelský proces u vybraných onemocnění v oftalmologii
7 Ošetřovatelský proces u vybraných onemocnění v oftalmologii
Literatura:
HAMADOVÁ, P., KVĚTOŇOVÁ, L., NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie: Texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-145-4.
ČIHÁK, R. Anatomie 3 Praha: Grada avicenum, 1997. s. 655. ISBN 80-7169-140-2.
ABRAHAMS, P. Lidské tělo – Atlas anatomie člověka. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. ISBN80-7181-955-7.
ANON. Jak podávat oční léky? [online]. 2008. [vid. 2012_04_29]. Dostupné z: http://www.lekarionline.cz/ocni-lekarstvi/novinky/jak-podávat-ocni-leky
ANON. Oči a sport: Jsou zranitelné, ale můžete je chránit [online]. 2008. [vid. 2012_02_20]. Dostupné z: http://www.epuls.cz/zdravi/61-oi-a-sport-jsou-zranitelne-ale-mete-jechranit
ANON. Poranění očí [online]. 2009. [vid. 2012_02_26]. Dostupné z: http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/zc/xsl/65_2136.html
ANON. Pro-Ophta – oční obvazy [online]. 2009. [vid. 2012_02_14]. Dostupné z: http://www.lohmann-rauscher.cz/cz/produkty/oftalmologie/pro-ophta-ocni-obvazy/pro-ophta-ocni-obvaz-s.html
ANON. Úrazy oka [online]. 2008. [vid. 2012_02_29]. Dostupné z: http://www.lekari-online.cz/ocnilekarstvi/novinky/úrazy-oka
BOGUSZAKOVÁ, J., RŮŽIČKOVÁ, E., PITROVÁ, Š. Urgentní stavy v oftalmologii. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-503-5.
HLINOVSKÁ, J. Edukace v ošetřovatelství – prostředek k získání aktivního přístupu klienta/pacienta k vlastnímu zdraví [online]. 2006. [vid. 2012_02_30]. Dostupné z: http://www.vzsp5.cz/vzs/aktivity/eu/cd/hlinovska.pps
HONZÁK, R. Komunikační pasti v medicíně. 2. doplněné vyd. Praha: Galén, 1999. ISBN 80-7262-032-0.
HORNOVÁ, J. Oční propedeutika. Praha: Grada Publishing, 2011. 104 s. ISBN 978-80-247-4087-4.
HYCL, J. Oftalmologie. 2. vyd. Praha: TRITON, 2006. 149 s. ISBN 80-7254-827-1.
JIRSOVÁ, K. Tkáně – oční tkáň [online]. 2008. [vid. 2012_04_09]. Dostupné z: http://www.kst.cz/web/?page_id=2807
KACEROVSKÝ, M. Nebezpečí očních úrazů [online]. 2001. [vid. 2012_03_20]. Dostupné z: http://www.braillnet.cz/sons/casopis/2001/zora06.htm
KELNAROVÁ, E., SEDLÁČKOVÁ, J., TOUFAROVÁ, J., ČÍKOVÁ, Z. První pomoc II - Pro studenty zdravotnických oborů. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2183-5.
KOLÍN, J. Oční lékařství. 2. přepracované vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1325-3.
KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. Ošetrovateľstvo 2. Martin: Osvěta, 1995. ISBN 80-217-0528-0.
KRAUS, H. a kol. Kompendium očního lékařství. Praha: Grada Publishing, 1997. ISBN 80-7169-079-1.
KRAUS, H., KAREL, I., RŮŽIČKOVÁ, E. Oční zákaly. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-7169-967-5.
KRIŠKOVÁ, A. a kol. Ošetrovateľské techniky. 2. přepr. a dopl. vyd. Martin: Osvěta, 2006. ISBN 80-8063-202-2.
KUCHYNKA, P. a kol. Oční lékařství. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1163-8.
KVAPILÍKOVÁ, V. Vyšetřování oka. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1995. ISBN 80-7013-195-0.
KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, L. (ed.) Edukace dětí se speciálními potřebami v raném a předškolním věku. Brno: Paido, 2004. 126 s. ISBN 80-7315-063-8.
LUKÁŠ, J., DIBLÍK, P., VOSKA, P. a kol. Poranění obličeje z pohledu otorinolaryngologa, oftalmologa a maxilofaciálního chirurga. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-247-0232-0.
MILAN, A. Refrakční vady a jejich vyšetřovací metody. Brno: NCO NZO, 2004. 96 s. ISBN 80-7013-402-X.
NANDA International. Ošetřovatelské diagnózy. Definice a klasifika 2009-2011.1. české vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-247-3432-1.
NEJEDLÁ, M., SVOBODOVÁ, H., ŠÁFRÁNKOVÁ, A. Ošetřovatelství IV/2. Praha: Informatorium, 2005. ISBN 80-7333-034-2.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada Publishing, 2011. 240 s. ISBN 978-80-247-3422-4.
PALEČKOVÁ, J. Chraňte oči svých dětí [online]. 2009. [vid. 201_04_02]. Dostupné z: http://www.rodina.cz/clanek619.htm
PITROVÁ, Š. a kol. Chraňte svůj zrak. Praha: Grada Avicenum, 1993. ISBN 80-7169-037-6.
ROZSYPALOVÁ, M., HALADOVÁ, E., ŠAFRÁNKOVÁ, A. Ošetřovatelství II. Praha: Informatorium, 2002. ISBN 80-86073-97-1.
SCHMIDTOVÁ, Z. a kol. Vybrané odbory ošetrovateľstva. Martin: Osveta, 2008. ISBN 978-80-8063-295-3.
Základní údaje o Tyfloservisu. 2009. [vid. 2012_02_03]. Dostupné z: http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php
7.1 Ošetřovatelský proces u pacienta s onemocněním konjunktivitidy zánětu spojivek
7.1 Ošetřovatelský proces u pacienta s onemocněním konjunktivitidy zánětu spojivek
Zánět spojivek patří k nejčastějším očním chorobám, většinu z nich při dostatečné znalosti a zkušenostech může léčit i lékař – neoftalmolog. Spojivka je často vystavená různým škodlivým vlivům, jak infekcím, tak alergiím, mechanickým, chemickým a fyzikálním vlivům. Záněty spojivek při celkových chorobách. Proti škodlivinám působí samočistící mechanizmus slz, který škodlivinu odstraňuje, a proto je zásadní chybou při zánětu spojivek zavazovat nemocné oko. Zvýšením teploty pod obvazem se množí mikroorganizmy, rovněž samočistící schopnost slz je omezená.
Posouzení zdravotního stavu - nemocný pociťuje pálení, řezání, pocit cizího tělesa, které mění svoji polohu, pocit napětí kolem oka, při alergických zánětech má pocit silného svědění. Po spánku má zalepené oči sekretem, zejména u bakteriálních a chlamydiových zánětů, nebo sekret ulpívá ve vnitřním koutku. Sekrece vodnatá, hlenovitá i hlenu-hnisavá bývá u akutních zánětů i ve dne. U chronických zánětů bývají někdy značné subjektivní obtíže při nepatrném nálezu. Světloplachost a bolest znamenají též postižení rohovkového epitelu, který je vlastně pokračováním epitelu spojivkového, proto často onemocní současně. Prudké bolesti v oku nebo vystřelující do okolí oka nejsou nikdy příznaky zánětu spojivek, je nutno pátrat po dalším očním onemocnění.
Diagnostika – anamnéza, vyšetření v denním a fokálním světle, everze řasy, bio mikroskopické vyšetření, laboratorní vyšetření - KO, FW, bakteriologické vyšetření na K+C, alergologické vyšetření.
Rozdělení zánětu spojivek – infekční záněty: bakteriální, virové, chlamydiové plísňové, parazitární.
Terapie spočívá v odstraňování sekretu výplachu oka a aplikací dezinfekčních kapek, na noc je vhodné aplikovat mast, aby se oční štěrbina nezalepovala. U hnisavé sekrece je vhodné aplikovat antibiotika nebo sulfonamidy. Je vhodné dostatečně dbát na hygienu.
Terapie spočívá v odstraňování sekretu výplachu oka a aplikací dezinfekčních kapek, na noc je vhodné aplikovat mast, aby se oční štěrbina nezalepovala. U hnisavé sekrece je vhodné aplikovat antibiotika nebo sulfonamidy. Je vhodné dostatečně dbát na hygienu.
Alergické záněty - pylové, virální katar, atopické, lékové alergie, flyktenulózní.
Terapie je obtížná, spočívá v léčení základní choroby, aplikace kortikosteroidů.
Ošetřovatelské diagnózy podle NANDA Taxanómie II – diagnostická doména:
1. Porucha zrakového vnímaní - 00122
2. Riziko infekce - 00004
Terapie je obtížná, spočívá v léčení základní choroby, aplikace kortikosteroidů.
Ošetřovatelské diagnózy podle NANDA Taxanómie II – diagnostická doména:
1. Porucha zrakového vnímaní - 00122
2. Riziko infekce - 00004
1. Intervence sestry - Zajisti dostatečnou bezpečnost pacienta, tiché a klidné prostředí. Monitoruj v pravidelných intervalech oko a jeho okolí. Zajisti dostatečnou bezpečnost pacienta před úrazem. Zhodnoť stav informovanosti pacienta. Zajisti tělesný a psychický klid.
2. Intervence sestry – Monitoruj oko a všímej si možných doprovodných projevů infekce. Dodržuj při ošetřování oka pravidla asepse. Informuj lékaře při podezření na vznik infekce. Sleduj tělesnou teplotu a proveď záznam do dokumentace. Dostatečně edukuj pacienta o možných komplikacích.
7.2 Ošetřovatelský proces u pacienta s onemocněním katarakty – šedým zákalem
7.2 Ošetřovatelský proces u pacienta s onemocněním katarakty – šedým zákalem
Katarakta – šedý zákal je jakékoliv zkalení v čočce, které způsobí poruchu průhlednosti a rozptyl procházejícího světla. Katarakta (šedý zákal) je stále uváděna jako nejčastější příčina slepoty ve světě. Operace katarakty s implantací umělé nitrooční čočky je snad nejefektivnější chirurgická metoda v celé medicíně. Dosavadní teorie o vzniku katarakty a o možnosti její neoperační léčby jsou značně kontroverzní i přes intenzivní výzkum v oblasti fyziologie a biochemie čočky. Podařilo se jen zjistit a prokázat některé rizikové faktory, které mohou vést k tvorbě šedého zákalu, jako je UV-B záření, kouření, diabetes, alkohol, průjmová onemocnění a oxidativní poruchy. Návod, jak předcházet vzniku šedého zákalu, však není dosud znám. V podstatě rozlišujeme formy kongenitální a získané. U obou lze rozlišit několik hlavních typů uspořádání zkalení.
Posouzení zdravotního stavu
Katarakty vrozené a dětské - termínem kongenitální katarakta se označuje zákal dětské čočky v době porodu, pro zákaly vzniklé během prvního roku života užíváme název infantilní katarakta. Postižení plodu kataraktou při virovém onemocnění matky v počátcích gravidity je nejznámější rubeola. Ke kataraktě může vést poškození plodu v počátcích gravidity toxickými vlivy léků, zejména kortikosteroidy. Více než 1/3 tvoří případy neznámé etiologie. V minulosti se katarakta u dětí řešila jednoduchou revizi předního pouzdra a čekalo se do doby spontánního vstřebávání čočkových hmot. Nyní se provádí buď lensektomie přes pars plana nebo fakoemulzifikace. Vrozené katarakty se musí operovat co nejdříve, nejlépe do dvou měsíců. Po operaci je vhodné korigovat oční vadu kontaktními čočkami nebo brýlemi a až po druhém roce dítěte lze uvažovat o implantaci nitrooční čočky.
Senilní katarakta - příčiny senilního šedého zákalu jsou multifaktoriální a nejsou dosud přesně vysvětleny. Během stárnutí se čočka zvětšuje, nabývá na hmotnosti a ztrácí elasticitu, výsledkem jsou změny refrakčního indexu, snížení transparence a stále se zvětšující pigmentace jádra od jemně žluté až po hnědou barvu.
Diagnostika – anamnéza by měla být podrobná, jelikož může ovlivnit průběh a výsledek operace. Při odebíraní, je nutno pátrat po očních zánětech, úrazech, zda byl diagnostikován glaukom. Důležité jsou údaje z již provedené operace na prvním oku, její průběh a výsledek vidění. Výpočet čočky také ovlivňuje předchozí refrakční operace. Oftalmologické vyšetření – vyšetření zrakové ostrosti do dálky a blízka, vyšetření pomoci štěrbinové lampy, vyšetření nitroočního tlaku, očního pozadí, ultrazvukové vyšetření pro určení dioptrické síly umělé čočky. Komplexní předoperační vyšetření.
Terapie spočívá v odstranění zkalené čočky a jejím nahrazení umělou čočkou. Čočka je vyrobena z pružných gelových materiálů, zůstává v oku do konce života. V pooperačním období se podávají antibiotické kapky a 3-4 týdny kortikosteroidy.
Ošetřovatelské diagnózy podle NANDA Taxonomie II – diagnostická doména:
1. Strach z operace - 00148
2. Riziko infekce - 00004
3. Riziko pádů - 00155
4. Riziko poškození - 00035
5. Deficitní znalost - 00126
1. Intervence sestry: Zhodnoť a monitoruj celkový stav pacienta po operaci. Monitoruj úroveň zrakové ostrosti. Zhodnoť stav informovanosti pacienta o kvalitě zrakové ostrosti. Zajisti dostatečnou bezpečnost pacienta před úrazem po operaci. Zajisti pacientovi tělesný a psychický klid.
2. Intervence sestry: Monitoruj v pravidelných intervalech oko po operaci. Dodržuj při ošetřování oka pravidla asepse. Aplikuj dle ordinace léky. Asistuj lékaři při prvním převazu oka a odběru biologického materiálu na mikrobiologické vyšetření. Informuj lékaře při podezření na vznik infekce. Sleduj tělesnou teplotu a proveď záznam do dokumentace. Zajisti edukaci pacienta o možných komplikacích před odchodem do domácího ošetření.
Komplikace chirurgické léčby katarakt
Perioperační komplikace:
- ruptura pouzdra čočky za zonulární dialýzou s prolapsem sklivce,
- poškození rohovkového endotelu nebo Descementovy membrány,
- krvácení (hyphaema),
- expulzivní hemoragie, která je méně častá.
Pooperační komplikace:
- přechodný vzestup nitroočního tlaku až vznik maligního glaukomu,
- cystoidní makulární edém,
- intraokulární zánět a chronická operační endoftalmitida je nejobávanější komplikací
chirurga,
- infekce ze spojivkového vaku,
- pooperační astigmatismus, edém a striáta rohovky při poškození endotelu.
Pozdní pooperační komplikace:
- odchlípení sítnice,
- dislokace čočky, fibróza kapsuly s následným vznikem sekundární katarakty,
- bulózní keratopatie s následkem poškození rohovkového epitelu.
Edukace pacienta o pooperační péči
Po operaci musí klient používat oční kapky přesně tak, jak určí lékař, oko si úzkostlivě chránit před úrazem. Při silné bolesti oka neprodleně vyhledat lékaře zařízení, kde byl operován nebo navštívit lékařskou pohotovost. Povinností klienta je dostavit se podle pokynu lékaře na kontrolní vyšetření po operaci.
Po operaci není zakázáno sledování televize, čtení ani často mylně edukované zavazování tkaniček (ohýbání).
V ideálním případě je vhodné po dobu 5 týdnů po zákroku zcela vynechat koupání v bazénech, v moři i ve sladkovodních přírodních vodách. Klient, ale musí důsledně chránit oči slunečními brýlemi, přísně dodržovat zásady hygieny a zajistit, aby se mu do očí nedostala voda ani z moře, ani z bazénu.
Používání počítače a sledování televize nemůže po zákroku ublížit. Řada klientů sleduje televizi již večer v den zákroku - pokud oko neřeže a nebolí, není důvod to zakazovat. Pokud však první den po zákroku pociťuje bolest a řezání v oku, je lepší mít oči zavřené a televizi a počítač vynechat.
Tmavé brýle nejsou po operaci většinou nutné. V prvních dnech po operaci však může být pobyt na prudkém letním slunci nepříjemný. Klient by se měl řídit vlastními pocity. Pokud mu světlo vadí a nutí jej přivírat oči, jsou tmavé brýle vhodnou ochranou. Pokud světlo nevyvolává žádné nepříjemné pocity, nejsou tmavé brýle nutné. Při návratu do práce záleží na druhu práce a na vidění druhého (neoperovaného) oka. Při dobrém vidění druhého oka je možný návrat do kancelářských zaměstnání již za několik dní po operaci. Obvyklé domácí práce je možno vykonávat od druhého týdne. Ohýbání se a nošení předmětů, které nevyžaduje extrémní námahu, obvykle nevadí. Alespoň čtyři týdny je vhodné nevstupovat do infekčních provozů (chov dobytka apod.). Fyzicky velmi namáhavé práce je možno povolit od šestého týdne.
Po zákroku je nutné dbát na pravidelnou aplikaci předepsaných kapek do operovaného oka. Přesný druh a režim podávání kapek určí ošetřující oční lékař. Obvykle klient kape jeden týden 5x denně kombinaci antibiotik a kortikosteroidů. Další 1 až 2 týdny klient obvykle kape kortikosteroidní kapky 1 až 3x denně. Toto schéma může být modifikováno zdravotním stavem klienta či zvyklostmi konkrétního zdravotnického zařízení.