Vyzkum_v_osetrovatelstvi
6.1 Přípravná fáze
6.1 Přípravná fáze
K tomu, aby mohl být výzkumný problém dobře formulovaný, je třeba sestavit 1. výzkumné otázky, které souvisejí s cílem výzkumu. Výzkumné otázky konkretizují výzkumný problém a na jejich základě jsou vytvořeny hypotézy. (PUNCH, 2008)
Např. bude-li cílem výzkumu zjistit (potvrdit/vyvrátit) existenci vztahu mezi informovaností pacienta a jeho spoluprací se zdravotníky, související výzkumná otázka může být např.: zda jsou pacienti informováni o své nemoci.
Dalším krokem je vytvoření obecné hypotézy.
2. formulace obecné (teoretické) hypotézy také označované jako východiskové hypotézy
Obecná hypotéza vychází z výzkumníkových předpokladů o dané problematice.
Tyto předpoklady mají svůj podložitelný teoretický základ. Nejedná se o pouhé domněnky výzkumníka.
Příklad obecné hypotézy: Čím více je pacient informován o své nemoci, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude se zdravotníky spolupracovat.
V této fázi ještě není možné vytvořit výzkumné nástroje. Nejdříve je třeba obecnou hypotézu rozložit na pracovní hypotézy.
3. formulace pracovních (praktických) hypotéz, které jsou již konkrétní a specifikované
„Pracovní hypotéza je tvrzení, předpovídající existenci souvislostí mezi dvěma nebo více proměnnými.
Všechny proměnné v hypotéze musí mít validní operační definici.
Soubor pracovních hypotéz musí zahrnovat nejen proměnné reprezentující zkoumané koncepty, ale i ty proměnné, které mohou významně zkreslit interpretaci testovaných vztahů.“ (DISMAN, 2002, s. 79)
Zde je třeba vysvětlit nové termíny – operační definice a s ní související operacionalizace.
Operační definice ukazuje, jak lze měřit nebo popsat jednotlivé jevy.
Operacionalizace je převedení proměnných do měřitelné podoby. Je nutné vytvořit systém, jak měřit jednotlivé proměnné. K tomuto účelu se stanovují indikátory (neboli ukazatele).
Vyjdeme-li z příkladu výše uvedené obecné hypotézy, pak musíme identifikovat indikátory, pomocí kterých můžeme měřit nebo popsat vztah mezi „informovanosti pacienta o své nemoci“ a „vyšší pravděpodobností spolupráce“.
Jako indikátory informovanosti pacienta lze navrhnout např.:
- frekvence vyhledávání informací o dané nemoci na internetu/v odborné literatuře
- dotazování se lékaře nebo sestry na otázky související s danou nemocí
- odebírání relevantního časopisu (např. pro stomiky, diabetiky apod.)
- členství např. v organizaci nebo skupině sdružující pacienty s určitou diagnózou
- schopnost popsat svou nemoc
- schopnost detekce nových symptomů
Jako indikátory spolupráce lze navrhnout např.:
- dodržování předepsaného terapeutického režimu (diety, medikace apod.)
- ochota spolupráce
- aktivní a včasné objednávání se na pravidelné kontroly
- včasné vyhledání lékařské pomoci
Na základě indikátorů je možné vyvodit pracovní hypotézy.
Pracovních hypotéz je vždy poměrně velké množství, protože každý z indikátorů musí být využit v jiné pracovní hypotéze. Např.:
- Pacienti, kteří vyhledávají informace o své nemoci na internetu nebo v odborné literatuře častěji dodržují léčebný režim než ostatní pacienti.
- Pacienti, kteří dokáží určit nové příznaky své nemoci, častěji vyhledají včasnou lékařskou pomoc, než ostatní pacienti.
Velice důležitým faktem je, že „soubor pracovních hypotéz musí zahrnout hypotézy o všech proměnných, které mohou mít významný vliv na závisle proměnnou a jsou přitom asociovány také s nezávisle proměnnou.“ (DISMAN, 2002, s. 58)
Výše uvedená závislost proměnných nesouvisí přímo s kauzálním charakterem závislosti (viz 4 Limity výzkumu).
Závisle proměnná – ve výzkumu je tato proměnná vysvětlována; je ovlivňována nezávisle proměnnou, jde do jisté míry o její účinek; v rámci statistického zpracování bývá označována jako Y.
Nezávisle proměnná – působí na závisle proměnnou (bývá označována jako příčina nebo jako vysvětlující proměnná); v rámci statistického zpracování bývá označována jako X.
1.
Cíl výzkumu |
zjistit (potvrdit/vyvrátit) existenci vztahu mezi informovaností pacienta a jeho spoluprací se zdravotníky | |
2.
Obecná hypotéza |
čím více je pacient informován o své nemoci, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude se zdravotníky spolupracovat | |
3.
Indikátory |
informovanosti pacienta:
|
spolupráce pacienta
se zdravotníky: |
frekvence vyhledávání informací o dané nemoci na internetu/ v odborné literatuře |
dodržování předepsaného terapeutického režimu (diety, medikace apod.) | |
dotazování se lékaře nebo sestry na otázky související s danou nemocí |
ochota spolupráce
| |
odebírání relevantního časopisu (např. pro stomiky, diabetiky apod.) |
aktivní a včasné objednávání se na pravidelné kontroly
| |
členství např. v organizaci nebo skupině sdružující pacienty s určitou diagnózou |
včasné vyhledání lékařské pomoci
| |
schopnost popsat svou nemoc |
||
schopnost detekce nových symptomů |
||
4.
Pracovní hypotézy |
pacienti, kteří vyhledávají informace o své nemoci na internetu nebo v odborné literatuře dodržují léčebný režim častěji než ostatní pacienti | |
pacienti, kteří dokáží určit nové příznaky své nemoci, vyhledají včasnou lékařskou pomoc častěji než ostatní pacienti | ||
Tab. 1 Shrnutí postupu tvorby hypotéz
Existují 4 hlavní důvody, proč je třeba v kvantitativním výzkumu tvořit pracovní hypotézy:
a) pracovní hypotézy, nebo spíše jejich formulace, výzkumníkovi ukazuje, zda je výzkum vůbec možný – kvantitativně lze zkoumat problematiku, kterou lze definovat jako vztahy mezi proměnnými s validní operační definicí
b) optimalizace redukce informací – pomocí pracovních hypotéz lze určit využitelnost jednotlivých proměnných
c) na základě pracovních hypotéz lze vybrat vhodnou techniku výzkumu – protože pracovní hypotézy odhalují propojení mezi proměnnými, výzkumník může odhadnout typ analytických metod pro zpracování výsledků daného výzkumu
d) na základě pracovních hypotéz lze odhadnout rozsah a náročnost výzkumu
4. výběr populace a vzorku – viz 5 Výzkumný vzorek
5. pilotní studie
Jak již bylo uvedeno v 2. kapitole, pilotní studie ověřuje relevantnost výzkumného zájmu v určité populaci. Je prováděna pouze na malém výběru z dané populace.
Pro pilotní studii bývá využívána jiná technika než techniky v plánovaném vlastním výzkumu. Nejčastěji se jedná o nestandardizovaný rozhovor, tedy kvalitativní formu výzkumu. Důvodem je, že výzkumník potřebuje zjistit, zda v dané populaci získá požadované informace. Výsledky pilotní studie tedy potvrzují nebo naopak nepotvrzují, že respondenti, kteří tvoří danou populaci, mají potřebné znalosti, zkušenosti apod., tedy relevantní data.
Provedení pilotní studie přispívá ke zvýšení validity prováděného výzkumu.
V případech, kdy výzkumník dobře zná danou problematiku a populaci (např. je odborníkem v dané oblasti) lze tento krok vynechat.
6. výběr techniky sběru dat
Mezi základní techniky kvantitativního výzkumu patří:
a) pozorování
- přímé pozorování: výzkumník předem stanoví, jaká data pozorováním potřebuje získat; veškeré získané informace je nutné systematicky zaznamenávat např. do připraveného záznamového archu;
při přímém pozorování v kvantitativním výzkumu jsou sledovány jednotlivé indikátory jako např. četnost jevů (v chování, v provozu, účinků, výskytu apod.)
- standardizované pozorování: často využívá různé posuzovací škály,
jejich využívání je problematické z hlediska reliability, tedy v případě, že se podmínky pozorování nezmění (především se jedná o pozorovaný subjekt), výsledky opakovaného pozorování by měly být totožné (DISMAN, 2002);
v kvantitativním výzkumu se také v souvislosti se standardizovaným pozorováním setkáváme s tzv. zúčastněným pozorováním, kdy výzkumník přebírá roli zapadající do daného sociálního prostředí tak, aby mohl pozorovat subjekty v jejich přirozených interakcích a aniž by pozorovaní věděli, že jsou cílem výzkumu (v takovém případě se naráží na problematiku etiky); v případě, kdy pozorovaní vědí, že jsou součástí nebo cílem výzkumu, je reálné nebezpečí, že mění své chování a tím získaná data (viz 4 Limity výzkumu)
Pozorování patří mezi personálně a technicky náročný způsob provádění výzkumu, protože vyžadují od výzkumníka dostatek časového prostoru a to jak pro jednotlivá pozorování, tak i pro zvládnutí celkového počtu pozorovaných subjektů, případně je třeba zajistit více pozorovatelů (což vyžaduje proškolení jednotlivých pozorovatelů z důvodu jednotnosti provádění pozorování)
b) rozhovor - v kvantitativním výzkumu jde o standardizovaný rozhovor, který má předem stanovené otázky; tazatel musí veškeré otázky přečíst respondentovi vždy v nezměněné podobě, tak aby byly podmínky pro odpověď u všech respondentů totožné; v případě, že respondent nějaké otázce nerozumí, tazatel nesmí podat žádné vysvětlení a do záznamového archu zapíše, že respondent otázce nerozuměl;
rozeznáváme dvě formy rozhovoru:
- osobní (přímý kontakt tazatele a respondenta)
- telefonické interview
Rozhovor je také časově i technicky náročný způsob výzkumu, především z hlediska porovnání s dotazníkovou metodou. Nejvýznamnějším pozitivem rozhovorů je vysoké procento jejich úspěšného dokončení.
c) dotazník – lze jej přirovnat ke standardizovanému rozhovoru v papírové nebo internetové formě
Dotazník je efektivní metoda, protože není časově náročná, s minimálním personálním i finančním zatížením může pokrýt velký počet respondentů. Nevýhodou dotazníků je jejich nízká návratnost. Jako obecně akceptovatelná míra návratnosti dotazníků je zobrazena níže v tab. 2.
Počet oslovených respondentů |
Minimální akceptovatelná míra návratnosti dotazníků v % |
do 20 |
80 |
do 100 |
60 |
nad 100 |
50 |
Tab. 2 Akceptovatelná míra návratnosti dotazníků
Zdroj: FRANKLIN, McKINNON, 2001
d) analýza dokumentů – v případě kvantitativního výzkumu se jedná o standardizovanou formu, tzv. obsahovou analýzu
obsahová analýza je kvantitativní, objektivní analýza obsahu, formy, účelu sdělení nebo také jeho autora či adresáta sdělení;
výzkumník předem stanoví, jaké typy jednotek bude vyhledávat a získané informace následně přiřazuje k těmto definovaným znakům (např. rozsah – počet slov, délka trvání apod., téma, jména, atd.)
rozeznáváme dvě úrovně jednotek:
- záznamové – dané rozsahem, mírou, četností apod.
- kontextuální – dané kontextem dané jednotky, aby byl možný určit pravý význam tvrzení (z kontextuální jednotky výzkumník vychází při kategorizaci) (DISMAN, 2002)
Objektivita obsahové analýzy je podmíněna jednoznačností operační definice a pečlivou konstrukcí kategorií. Do těchto kategorií je přiřazován (kódován) obsah daného dokumentu. Termíny „kategorie“ a „kódování“ jsou blíže popsány v rámci kvalitativního výzkumu (viz 7.3 Analýza dat).
Za dokument může být považována celá řada předmětů, jako např. denní tisk, úřední nebo zdravotnické dokumenty, letáky, dopisy, nápisy apod.
Dokumenty se rozumí veškeré hmotné záznamy o činnosti osob, které prioritně nevznikly pro účely prováděného výzkumu.
7. organizační zabezpečení výzkumu zohledňuje několik oblastí:
- lokalizace provádění výzkumu
- časový harmonogram
- personální zabezpečení
- finanční, materiální nároky a způsob financování (JAHODOVÁ, 2013)
8. konstrukce nástrojů pro daný sběr dat – viz 6.2 Sběr dat
9. předvýzkum
Předvýzkum je prováděn na malém vzorku cílové populace (větším než v případě pilotní studie).
Cílem předvýzkumu je testování nástrojů, které má výzkumník v úmyslu použít.
V případě dotazníků jde především o ověření srozumitelnosti otázek.
Někteří výzkumníci tento krok přípravné fáze vynechávají nebo se spoléhají na názory např. svých kolegů. Je třeba si ale uvědomit, že např. kolegové nejsou součástí populace, ve které má být výzkum prováděn a navíc se u nich dá předpokládat obdobné myšlení a uvažování, jako u daného výzkumníka. Hrozí tedy, že pro kolegy, na rozdíl od vlastních respondentů, bude dotazník naprosto srozumitelný.
Literatura:
DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0139-7.
FRANKLIN, Sarah, Susan McKINNON. Relative Values: Reconfiguring Kinship Studies. Durham: Duke University Press, 2001. ISBN 0-8223-2796-1.
NĚMCOVÁ, Jitka. Skripta k předmětům Výzkum v ošetřovatelství, Výzkum v porodní asistenci a Seminář k bakalářské práci. Text pro posluchače zdravotnických oborů. Plzeň: Maurea, 2013. ISBN 978-80-904955-5-5.
PUNCH, Keith, F. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-468-7.