Vyzkum_v_osetrovatelstvi
7.2 Sběr dat
7.2 Sběr dat
Pro získávání dat v kvalitativním výzkumu je velice důležité, aby ze získaných informací bylo možné vytvořit skutečný obraz zkoumaného jevu. To znamená, že do sběru informací je třeba zahrnout nejen jednotlivá data, jevy apod., ale také celý kontext. „Snažíme se při tom jít za co a kolik a blížit se k proč a jak.“ (HENDL, 2008, s. 161)
Výběr způsobu sběru dat samozřejmě závisí na zaměření daného výzkumu, tedy na požadovaných informacích.
Jak již bylo uvedeno v kapitole 2 Metody výzkumu, mezi základní techniky sběru dat kvalitativního výzkumu se řadí:
- pozorování
- rozhovor
- Focus group
- analýza dokumentů
V následujícím textu budou jednotlivé techniky blíže popsány.
Pozorování je způsob získávání informací, který je možné začlenit jako součást některých dalších technik, především rozhovorů.
Cílem pozorování je hlubší poznání určitého jevu či skupiny lidí, jejich činností, vazeb, interakcí atd.
Nejčastějším nástrojem pro zaznamenávání pozorovaného jsou tzv. Field notes, nebo-li polní poznámky. Jde o záznam co možná nejvíce informací, které jsou pro daný výzkum relevantní (viz níže Field notes - příklad).
„Polní poznámky jsou v podstatě chronologický záznam toho, co se děje ve zkoumaném prostředí, co se děje s tímto prostředím i toho, co se děje v pozorovateli.“ (DISMAN, 202, s. 312)
Dále je možné použít fotodokumentaci, audio/videonahrávky apod., se kterými se dále pracuje v rámci analýzy dat jako s analýzou dokumentů (viz níže) a samozřejmě lze tyto techniky kombinovat.
Díky pozorování zachycujeme nejen zřejmý obraz, ale také možné jemné nuance sociální interakce, které by nebylo možné získat např. rozhovorem (případně by nebylo vhodné z etického hlediska se na danou problematiku ptát).
Proto, aby mohl výzkumník daný jev pozorovat, je třeba se jej účastnit (proto bývá tato metoda označována jako zúčastněné pozorování).
Právě míra zúčastnění rozděluje roli výzkumníka:
- úplný participant – výzkumník zcela přebírá roli člena pozorované skupiny, aby identita výzkumníka zůstala skryta (v případě výzkumu v rámci ošetřovatelství se můžeme setkat např. se všeobecnou sestrou, která provádí na svém pracovišti kvalitativní výzkum);
výhoda této techniky spočívá především v tom, že pozorovaná skupina nemění své chování ve snaze „ukázat se v lepším světle“, výzkumník má možnost hned od samého začátku pozorovat nezměněnou realitu;
nevýhodu je, že výzkumník si nemůže dělat poznámky, fotodokumentaci apod. během provádění výzkumu a své poznatky zaznamenává až zpětně;
za další negativum lze také považovat etický rozměr faktu, že účastníci výzkumu o daném šetření nevědí (samozřejmostí je schválení výzkumu etickou komisí či vedením organizace apod., ve které je výzkum realizován)
- částečný participant
- výzkumník jako participant (převažuje role výzkumníka)
- participant jako výzkumník (převažuje role participanta)
obě tyto role umožňují výzkumníkovi začlenit se v případě potřeby, a dle svých možností, do provozu např. nemocničního oddělení nebo být aktivním účastníkem zkoumaného jevu, situace apod. a zároveň využívat roli výzkumníka, což s sebou nese možnost pořizování si Field notes apod.;
z výzkumného hlediska je pro výzkumníka velice přínosné vyzkoušet si či zažít situace, které jsou cílem výzkumu, na druhé straně to vyžaduje zachování profesionálního odstupu a co nejvyšší míry objektivity
- úplný pozorovatel – role výzkumníka je všem zúčastněným známá;
výzkumník nezasahuje do chodu děje, jeho chování nesmí ovlivnit přirozený vývoj situací;
nevýhodou role úplného pozorovatele je vysoká pravděpodobnost zkreslení výzkumu vlivem efektu morčete (viz kapitola 4 Limity výzkumu), kterému lze předejít např. metodou odloženého startu (skutečného začátku výzkumu), kdy výzkumník např. několik hodin až dní, dle podmínek a zaměření výzkumu, pouze samotný výzkum předstírá; během této doby si účastníci výzkumu na přítomnost výzkumníka zvyknou a své chování přestanou modifikovat
Field notes – příklad
(časový snímek: 10 minut)
Kvalitativní výzkum zaměřený na interakci zdravotnických pracovníků prováděný všeobecnou sestrou pracující na daném oddělení (v době výzkumu není ve službě)
Situace: nemocnice XY, Praha, úrazové ortopedické oddělení – lůžková část, pracovna sester, 14.28–14.39 hod
přítomní: S – všeobecná sestra, 22 let
SS – staniční sestra, 28 let
Dr. – lékař, vedoucí oddělení, 40 let
V – výzkumník
V – sedí na židli v rohu místnosti
S – sedí za stolem a píše do zdravotnické dokumentace
Dr. – vchází rychlým krokem na sesternu, stoupne si za sestru a rukama se opře o opěradlo její židle, dívá se jí přes rameno do dokumentace
„Tak co, Míšo, jak to tu válčíte? Přijali jste něco?“
S – stále sedí u stolu, hlavou se otočí k lékaři
„Jo, máme dva, jsou támhle na lince. Hlezno a acetabulum.“
Usmívá se.
„Sbírka se rozšiřuje, už nám na každým mužským pokoji někdo visí.“
Ukazuje tužkou na tabuli s rozpisem pacientů na pokojích.
Dr. – Dívá se na staniční sestru.
„Doufám, že jste je nedali k sobě, protože….“
SS – skáče mu do řeči, sedí v křesle, na klíně má seznam léčiv, který si prohlížela.
Udiveně:
„Tomáši, to nemyslíš vážně!“
S – přestane psát a pozoruje udiveně staniční sestru a lékaře, zakroutí hlavou, hraje si s tužkou a poslouchá rozhovor
Dr. – pobaveně se dívá na staniční
„No co, jen se ptám. Míša je tu nová, tak jestli….“
SS – opět mu skáče do řeči, naštvaně:
„To si myslíš, že jsme tady všichni úplně tupí, nebo co?
Dr. – Zvedne obočí, rozhodí rukama
„To neříkám! Ale chci vědět, kde leží.“
SS – vstává z křesla
„Nech toho, prosím tě.“
Mávne rukou.
Dr. – usmívá se
„A co vy tam v růžku?… Jen si to pořádně všechno zapište! Ať vám nic neuteče!“
Spiklenecky mrkne na výzkumníka.
V – pokývá hlavou, usmívá se
S – Otočí se na židli na lékaře, nohu přes nohu.
„Pane doktore, tady u toho pána není napsanej Fraxiparin nebo něco.“
Ukazuje na chorobopis ležící na lince.
Dr. – Dívá se do dokumentace
„Jak to že ne? Beáto, sakra, jak to, že nejsou u příjmu napsaný medikace?“
S – jde k lékaři, kouká se s ním do chorobopisu
„Medikace jsou, jenom ten Fraxiparin jsem nenašla, třeba jsem ho přehlídla.
SS - myje si ruce
„Tomáši, proč se ptáš mě? Copak já kontroluju, co píšou doktoři?“
Dr. – hraje si v ruce s tužkou
„Jednou tu seš staniční, tak to tu máš na starosti.“
SS – ruce v bok, mírně zvedá hlas
„ Počkej, děláš si srandu? To maj´ jako sestry kontrolovat doktory? Ne že by to tak nebylo, ale nechceš mi říct, co ty holky mají dělat dřív? A vůbec, jak to s tím souvisí, že sem staniční. Co ti zas přelítlo přes nos?“
Dr. – zamyšleně
„Jo,…, aha, jo. Taaak mu dáme heparin.“
S - opět sedí u stolu
„Pane doktore, ten heparin 3x?“
Dr. – „Kolik váží?“
S – listuje v chorobopisu
„90“
Dr. – dívá se na staniční, hovoří pomalu
„Samozřejmě 3x, to snad víte, ne?“
SS – odchází ze sesterny a rozpouští si vlasy
Dr. – bere staniční sestru za loket
„Beáto, počkej, kam jdeš?“
SS – ucukne rukou, pobaveně odpovídá
„Domů, kam bych šla, podivej se kolik je hodin.“
Dr. – dívá se na hodiny
„To se tak někdo má! Já chudák sloužím. Naštěstí tu je silná sesterská sestava, že jo, Míšo?!“
SS – směje se, teatrálně:
„Chudáčku malej, jak to jenom vydržíš?“
odchází
„Mějte se, čau a nic už neberte! Tomáši, jasný jo?“
Dr., S a V – dohromady
„Čau zejtra!“
Dr. - sedá si do křesla
„Tak co, Míšo, jak se vám tu pracuje? Není Beáta moc přísná?
S – přestane psát a opře se o opěradlo, natočí se směrem k lékaři
„Beáta? Ne. Je to tu faj, rozhodně lepší než na allo.
Zazvoní telefon, sestra ho vyřídí, lékař si zatím pročítá chorobopisy
Dr. – drží v ruce chorobopis
„Jak je to s trojkou střed?“
S – povzdechne si
„Jo dobrý, diastolu má 90 a teplotu 37,3 tedy ve dvě. Je to tam napsaný.“
Dr. – pokyvuje hlavou
„Hm.“
Odmlčí se.
„To je vaše barva, Míšo?“
S – vykulí oči
„Co? Ježíši, doktore!“
Dr. – sedí stále v křesle; pobaveně
„Tak je nebo ne?“
S – usmívá se, píše a při tom odpovídá
„Pane doktore, to je sesterský tajemství!“
Dr. - usmívá se
„Tak to jo, to musím respektovat.“
S – „Budete večer dělat vizitu vy?“
Dr. – Zvážní
„Asi jo, potřebujete něco?“
S – otočí se na lékaře
„No, potřebuju podepsat dva dolziny.“
Dr. – natahuje ruku
„Tak mi to dejte hned. Byl tady už internista?“
S – vstane a podává lékaři vyjádření internisty
„Jo, je puštěná.“
Dr. – mávne odmítavě rukou
S – vrací vyjádření internisty a podává lékaři chorobopisy k podepsání
Do pracovny sester vchází sanitář, říká, že dokapala infúze na sedmičce a že ji zastavil. Sestra pokývala hlavou.
S – ukazuje prstem lékaři do chorobopisu
„Tady ten bude určitě potřebovat něco na noc.“
Dr. – pokrčí rameny a píše
„No tak jo, co mu dáme, klukovi? Novalginek by mu moh´ chutnat.“
S – podívá se na hodiny, usmívá se a významně klepe prstem na hodinky
„Pane doktore, už je čas! Hlášení.“
Dr. - vyskočí z křesla a odchází; s důrazem na každé slovo:
„Ježíši, to jste mi nemohla říct dřív? Chtěl jsem se ještě zastavit dole,… sakra.“
S – usmívá se, hledá chorobopis, poté v něm listuje, zapisuje, pak připravuje infúzi a odchází z pracovny sester
Rozhovor v kvalitativním výzkumu lze provádět několika způsoby:
- nestandardizovaný rozhovor – rozhovor se vyvíjí na základě dialogu mezi tazatelem a respondentem; na počátku rozhovoru je známo „pouze“ téma; formou nestandardizovaného rozhovoru je také tzv. narativní interview (biografický rozhovor), jehož cílem je zachytit subjektivní zkušenosti vypravěče pomocí volného vyprávění (respondent je vyzván, aby vyprávěl na dané téma, výzkumník do samotného vyprávění nezasahuje)
- polostrukturovaný rozhovor – výzkumník má předem připravené oblasti/dílčí otázky, které jsou do rozhovoru zahrnuty, celý rozhovor se ale také vyvíjí na základě dialogu mezi tazatelem a respondentem; jednotlivé polostrukturované rozhovory se tedy od sebe navzájem liší
Během rozhovorů je žádoucí, aby jak respondent, tak i tazatel cítili rovnocenný vztah a vzájemnou důvěru. Není-li tazatel „napojen“ na respondenta, je možné, že mu budou některé informace zatajeny (vědomě či nevědomě). S tím souvisí také problematika výběru role ze strany respondenta.
Oba tyto jevy vedou ke zkreslení. (viz kapitola 4 Limity výzkumu)
Zásady pro vedení interview dle Hendla:
1. „Zajišťujeme důkladnou přípravu a nácvik provedení rozhovoru.
2. Účel rozhovoru určuje celý proces interview.
3. V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem.
4. Vytváříme vztah vzájemné důvěry, vstřícnosti a zájmu. Jsme citliví k pohlaví, k věku a kulturním odlišnostem dotazovaného.
5. Při přípravě a provedení rozhovoru si uvědomujeme, že otázky v rozhovoru nejsou totožné s výzkumnými otázkami.
6. Otázky formulujeme jasným způsobem, kterému dotazovaný rozumí.
7. Klademe vždy jenom jednu otázku.
8. Otázky doplňujeme sondážními otázkami.
9. Dotazovanému dáváme jasně na vědomí, jaké informace požadujeme, proč jsou důležité a jak interview postupuje.
10. Nasloucháme pozorně a odpovídáme tak, aby dotazovaný poznal, že o něj máme zájem. Necháváme dotazovanému dostatek času na odpověď.
11. Udržujeme si neutrální postoj k obsahu sdělovaných dat. Sbíráme data, ale neposuzujeme osobu.
12. Jsme pozorní a citliví k tomu, jak je dotazovaný rozhovorem ovlivněn a jak odpovídá na různé otázky.
13. Zohledňujeme časové možnosti dotazovaného.
14. Jsme reflexivní, sebekriticky monitorujeme sami sebe.
15. Po rozhovoru kompletujeme a kontrolujeme své poznámky, jejich kvalitu a úplnost.“ (HENDL, 2008, s. 172)
Z výše uvedeného vyplývá, že výzkumník by se měl na rozhovor vždy náležitě připravit. V kvalitativním výzkumu není možné si připravit doslovný scénář, ale lze vytvořit určitou osnovu, která výzkumníkovi pomůže udržet požadovaný směr.
Rozhovor začíná iniciačními otázkami, které by se neměly týkat problémových či citlivých oblastí a měly by dotazovaného povzbudit k dalšímu vyprávění.
K prohloubení a doplnění odpovědí slouží sondáž (probing). Tato úvodní část vytváří kontext pro další hovor.
Následná fáze rozhovoru se věnuje informacím o subjektivních pocitech a názorech dotazovaného. Při kladení otázek se nejdříve zaměřujeme na přítomnost a následně pak na budoucnost či minulost.
Na závěr jsou kladeny otázky, které nejsou pro dotazovaného atraktivní, tedy např. zjišťujeme demografické údaje.
Tyto, pro dotazovaného, nezajímavé či nudné otázky lze také zakomponovat do průběhu hovoru tak, aby nenarušily sled hovoru a dotazovaného neodradily.
V kvalitativním rozhovoru se standardně využívá několik typů otázek dle zaměření:
- na chování a zkušenosti dotazovaného
- na názory a porozumění dotazovaného
- na pocity dotazovaného
- na znalosti, interpretaci faktů o zkoumané skutečnosti/jevu
- na vnímání dotazovaného – co viděl, slyšel, cítil
- na demografické a kontextové údaje (HENDL, 2008)
Pro následnou analýzu dat je nutné rozhovory zaznamenávat. Při použití audionahrávky je třeba dotazovaného předem opakovaně upozornit na nahrávání hovoru (samozřejmostí je informovaný souhlas respondenta s výzkumem).
Nahrané rozhovory jsou následně převedeny do písemné podoby.
Další možností, jak rozhovor dokumentovat, je pořizování písemného záznamu. Lze využívat zapisovatele, jehož úkolem je doslovný písemný záznam hovoru nebo může zápisky pořizovat sám výzkumník.
Tento způsob ale neumožňuje doslovný záznam a je pro výzkumníka náročný především protože je třeba, aby se soustředil nejen na samotný hovor, ale také na zápis. V tomto případě je výhodné, aby výzkumník při zápisu nechával mezi jednotlivými řádky prostor, kam je možné neprodleně po ukončení rozhovoru dopsat chybějící informace, poznámky apod.
V případě polostrukturovaného rozhovoru je vhodné si připravit záznamový arch, kde jsou předepsány témata/dílčí otázky, které se během hovoru mají probrat.
Přepis polostrukturovaného rozhovoru - příklad
Základní otázka: Co je obsahem pojmu profesionální chování všeobecných sester v péči o psychiatrické pacienty v souvislosti s problematikou etiky?
Dílčí otázky:
1. Co si představíte pod pojmem profesionalita?
2. Co profesionalitu ovlivňuje?
3. Co považujete za profesionální chování všeobecné sestry na psychiatrii?
4. Jak můžeme odlišit co je a co není profesionální?
5. Jak se profesionalita vytváří?
6. Jaký je Váš ideál profesionála všeobecné sestry? Proč právě ona/on?
7. Co považujete za etický problém v psychiatrickém ošetřovatelství?
8. Jak se projevuje etický přístup všeobecné sestry v péči o psychiatrické pacienty?
Přepis rozhovoru
T – tazatel
R – respondent (staniční ošetřovatel na psychiatrickém oddělení XY)
T: Ahoj Vláďo, díky, že jsi přišel, slibuju, že to bude jen chvilička.
R: Jojo, to je dobrý, já si to pak u tebe nějak vyberu, to si piš.
T: Už jsem ti prve říkala, o co se jedná, takže jen ve zkratce. Dělám výzkum do školy a jde mi o to, zjistit, co znamená profesionální chování sester, který pracujou na psychiatrii v souvislosti s profesionalitou etiky. Tenhle rozhovor nahrávám tady na ten diktafon, Tak, můžem začít?
R: Jojo
T: Co si představíš pod pojmem profesionalita?
R: No, asi že jako je profík.
T: ?
R: Jo, no že má školu na to co dělá, prostě to umí. Tady u nás na psychiatrii musí mít cit pro lidi, jinak si může jít kuchat na chirurgii, ale tam by se taky mělo umět jednat s lidma, jo, ale tady je to přeci jenom trošku jiný. Lehce se udělá chyba. Takže profík psychiatrická sestra umí jednat s lidma a taky je šikovná. Vždyť tady je kolikrát větší somatika než jinde. Jo a musí to umět s doktorama.
T: Cože?
R: Vždyť ty naši doktoři jsou nepoužitelný pro normální chod. Zvlášť na přijímáku. Vždyť víš, co myslim.
T: Já nevim, co myslíš.
R: Jo, aha, jo. No jako že je člověk musí pořád usměrňovat. Jak s dokumentací, co je kdy a jak potřeba. Oni perfektně zvládají medikace a tak, ale chod oddělení a takový ty běžný věci, to jde kolem nich. A to řikám já, jako chlap. A co teprve ženský, sestry. Pro ně to musí bejt úplně nepochopitelný, co doktoři a i doktorky kolikrát předváděj. Takže profík sestra vede celý oddělení. Ne jako my, staniční, to je jasný, ale i ve službě si jednička musí jako vést všechny. Vždyť si musí vést vlastně i nás. Říká, co je třeba objednat, koho kam přeložit a proč, co s uklízečkou, no jo vlastně všechno a já to pak buď řeším nebo tlumočim mudrum. Jo, profík sestra je šikovná, inteligentní, komunikativní velitel jednotky.
T: Vláďo, řikáš šikovná, to je taky dost široký…
R: … Jo, to je těžký (…) jako manuálně šikovná. Třeba že umí vyndat stehy, najít žílu a že se jí écétéčka neroztřesou kolena. Taky že umí vést komunity. Nemusí mít zrovna výcvik, ale že to má nějakou formu. Taky že si je jistá v kramflecích u standardů. Nebo aspoň ví, kde je najde. A taky že s lidma jedná jako s lidma. A tak, jo.
R: Hm, fajn. A myslíš, že je něco, co tu profesionalitu ovlivňuje?
T: Jo. No, určitě se něco naučíš ve škole. (…) Jako myslím na zdrávce nebo pak na vejšce. Prostě na nějaký tý vodborný škole. Vono to asi tak nějak je, že člověk profesionál je jako na něco vodborník, no asi jo. Ale hodně asi ovlivní člověka oddělení, kde je. Nejlíp to vidíš na absolventech, že jo, jo. No, asi nejvíc to oddělení a lidi tam. Možná i vůbec jakej ten člověk je. Jako že komu není z hůry dáno. Ale asi se to dá nějak naučit. Jo, vono, každej člověk si asi najde to, co mu nejvíc vyhovuje a kde je pak aspoň trochu dobrej. Někdo by nemoch bejt na kolonkách a někdo zase na neklidu. Jo, to taky udělá hodně, jako aby to oddělení člověku sedlo.
T: Co považuješ ty za profesionální chování sestry na psychiatrii?
R: (…) No, já, no… Asi jak jsem řek´. Tak nějak, no. Hlavně to musí umět s lidma no.
R: A to znamená co? Můžeš bejt konkrétnější?
R: Musí mít skvělý komunikační dovednosti. To hlavně a taky to, no musí bejt trpělivá. Ono je to s těma naléhavejma pacientama těžký. Jako aby hned nevyletěla. (…) Odhad, musí mít odhad na lidi. Ale to se časem naučí. Hm, nebo taky nenaučí. …
T: … takže řikáš komunikační dovednosti, trpělivá…
R: … A taky by měla vzbuzovat autoritu, ale tak aby se ty lidi nebáli. Jako, no spíš to… důvěru. To je to no, důvěru. Bez tý to ani nejde. Nikde a v psychiatrii kór. Nebo jako umět si jí získat. Ale hlavně musí mít ten teoretickéj základ! Přes to vlak nejede. …
T: Zkus ještě něco…
R: Nemá loudit na kolezích moudra! (úsměv)
T: Dobře to beru, ale přesto loudim…
R: …Vstřícnost. Jo a taky musí držet celý tým za jeden provaz, aby někdo nebyl jako hodnější a tak. To pak podkopává autoritu a působí to hodně neprofesionálně a pacienti, ty to teda pak uměj dobře využívat. Jo a mladý holky by neměly tak jako bejt trdla.
T: Trdla?
R:No, jo trdla. Všemu se divit a komentovat a tak. A taky by se personál neměl vybavovat o soukromejch věcech nebo tak před pacientama. To je taky takový jako hloupý. Tak ale fakt už nevim!
T: A jak můžeme odlišit co je a co není profesionální?
R: No asi nějak to člověk pozná. Některá sestra je třída a některá stojí za starou bačkoru.
T: A v čem je mezi nima rozdíl?
R: Kolikrát i v tom jak se tvářej. Některý bych dal fakt korunu. Některá neví jestli má pozdravit nebo ne. Nebo ty nehty, to je děs, co některý nosej. Nebo prstýnky.
T: Prstýnky?
R: Jo. Vypadaj jako vokroužkovaný slepice, na každým prstě prstýnek, náramky, chřestí to jen se pohnou, tak se radši nehejbou, asi aby nechřestily a je jim zatěžko něco udělat. Sestra má vypadat tak nějak čistě. Neřikám aby se nenamalovaly a všeho s mírou. Decentně. Vůbec by sestry měly bejt decentní. Takový čistý. Jak jsi se to ptala?
T: Jak se odliší co je a co není profesionální.
R: Jo aha jo. Vono na to asi žádná norma není. Ale možná (…) Že se držej standardů. Jo a taky, že přiznaj, že nevědí nebo že udělaly chybu. To je profesionální. A že pracujou s lehkostí, uměj si poradit v každý situaci nebo se zeptat když nevěděj. Odlišit,… to je těžký. Tak nějak lidsky (…) Asi je profi to, co dělá jako čest povolání. Vystupování a tak a taky ty dovednosti. Ale to už jsem řikal. Odlišit…. To je strašně subjektivní! Mě může přijít některá sestra jako profík a tobě může přijít úplně k ničemu. I když (…) to asi ne, (…) no já nevím. Třeba je to i o sympatiích. Když je mi někdo sypatickej, tak asi líp ( …) snažim se. To je blbost. To ne (…) ne.
T: Co je blbost?
R: Ty sympatie.
T: Proč?
R: No když je mi někdo sympatickej, tak mi přijde dobrej i když není. Takže to je asi fakt subjektivní.
T: Počkej, takže (...) Hm. Ty jako sestra nebo jako pacient?
R: Co?
T: Ty jako sestra se víc snažíš, když je ti někdo sympatickej nebo jako pacient jako…že ti přijde sestra dobrá i když není, když ti je sympatická?
R: Jako sestra, pacient. Teda, no jo, jo. Oboje. Jasně je to o sympatiích.
T: Em. Odlišit co je a není profesionální závisí na sympatiích? Tak to myslíš?
R: No. Jako pacient, když se mi bude nějaká sestra líbit, tak jí budu možná považovat za anděla. A jako sestra se budu chovat líp k někomu,kdo… To je blbost. To není profesionální, paní staniční, že?
T: Co?
R: To sme se učili! Ty vlastnosti (…) Jako že sestra má bejt jako ke všem stejná (…) Pak je správná sestra a tim pádem profesionální.
T: A jak je to s tim pacientem?
R: No, to víš, my chlapi dáme na vzhled.
T: Áha. Takže na vzhledu záleží…
R: ….. no a né snad? Když ti píchá depotku taková pěkná sestřička, tak ani nemukneš i když to od ní bolí jako čert! Au, ale myslíš si asi svoje. To radši od ňáký šeredky, ale co to umí bodnout. Člověče, taky se mi stalo, že mi někdo řekl, že chce kanylu napíchnout ode mě, protože jsem staniční a mám titul, tak to určitě umím líp. Nevysvětlil jsem mu, že to ta sestřička umí líp, protože to dělá denně a já ne. A ani nebyl ten člověk psychotickej. Možná trochu organickej (….). Ne ba ne (….). Hlavně je profesionální, když ty naše pacienty člověk ustojí. A taky že si na něj voni nestěžujou. Nebo stěžujou a pak se ukáže, že to je neoprávněný. Jako vždycky…. Teda skoro. Jo. Tak by se to asi dalo odlišit (…..) jo. Sestra nesmí bejt kňuhňa.
T: Co?
R: No kňuhňa.
T: A to je jako co?
R. Taková ta mouchy snězte si mě. Musí se umět chovat. Já nevim už. Dost. Prostě jede podle standardů. A podle toho jak chci na mym baráku já. Neškodí, jo. Ale stejně si myslim, že je to pro každého jiný. Ale musí mít takou tu čest. Stavovskou (…) Jo a taky by neměla mít propadlou registraci. Teda musí jí mít jako platnou.
T: ?
R:No když není způsobilá pracovat sama, tak to teda, podle mě, není profesionál!
T: Aha, a …
R: No tak já už fakt nevim. Nic mě nenapadá. Nevim.
T: Dobře, dobře. Ještě tu mám otázku, jak se profesionalita vytváří?
R: Ježiš, já nevim! Co?
T: Jak se dělá.
R: Jako kdo jí dělá?
T: ?
R: Co?
T: Odkud se vezme?
R: No asi ve škole. Podle nějakejch osnov. Ty se určujou na ministerstvu, ne? Měly by tak nějak odpovídat praxi. Což teda nevim. Ale asi jak která škola nebo člověk. A hodně se vychová na baráku. To asi nejvíc. Takový ty základy člověk má ze školy, to jo, ale praxe tě stejně předělá. Naučený věci, no nevim. Já si nemyslim, že je důkazem profesionality, když máš věci na tácku. Asi víc záleží na zdravym rozumu. To se naučit nedá. (…) Mě přijde profík ten, kdo ti odkloní pacienta a ne ten, kdo bazíruje na blbinách. Radši si dám neklidovku do kapsy, když jdu něco řešit. U zkoušky by tě za to vyhodili a mě to přijde profesionálnější. Prostě znát ty lidi nebo teda ty nemoce abys mohla předvídat. To je důležitý. Ten psychiatrickej čuch. Na to buď máš vlohy nebo nemáš. Určitě se ve škole něco naučíš, ale tohle se naučit asi nedá. To je jako navíc.
T: Takže?
R: Ale asi jo (….) Profík si plní dobře všechny povinnosti a tak. Když jako příde někdo novej, tak taky dělá ordinace, všechno co mu řekneš. To je vono. Co mu řekneš. Profíkovi nemusíš nic řikat! Teď jsem na to káp! Profík ví, co má dělat. A to se naučí až praxí. Nebo taky nenaučí.
T: Nebo taky nenaučí.
R: A to ale už pak není profík.
T: A jakej je tvůj ideál profíka zdravotní sestry?
R: Co? … No třeba Sefanie.
T: Stefanie? Proč právě ona?
R: (úsměv) No protože je to Stefi!
T: Ne, vážně proč? Nebo někdo jinej?
R. Ne vona, Vážně. Když se nad tím zamyslíš, tak ona tak všechno strašně jako řeší, no. Jo a zastává se lidí a klidně se pohádá s doktorem. To je mi sympatický. Asi tak, no. Jako že je pro lidi. Ne jenom pacient na trojce, ale člověk, jako ten jeden, no, konkrétní. Nojo asi tak.
T: Dobře. A co je podle tebe etický problém v ošetřovatelství na psychiatrii?
R: Jojo. Tak asi … no nelíbí se mi ty velký pokoje, třeba tady u tebe na přijímáku. To je fakt běs! A taky to,… no jak bylo, jako se to stalo tý doktorce S., když sloužila žurnál. No na příjmu se jí bodnul chlap do krku nebo kam a na áru na Bulovce snad pak umřel. Kdyby ho pořádně prohlídli, tak se tohle nestane! Mladej chlap! To že vypadal v pohodě není argument! Chudák chlap a vlastně i ta mudra. To je právě to, někdo vypadá, jako že nic a pak se z toho vyklube bůhví co! ….. Vono prohlížet a neprohlížet, člověku je to někdy blbý. Někdy ten člověk vypadá v pohodě, ale není. Ale na to se nesmí brát zřetel. Musí se prohlídnout fakt všichni.
T: Jo to si pamatuju. No ale dál. Co považuješ za etickej přístup v psychiatrickym ošetřovatelství?
R: Fff. To jsou otázky! No určitě. Etickej přístup…. Vždyť jsou i profesní etický kodexy. Nejenom v ošetřovatelství. Jo.
T: A jak se projevuje takovej etickéj přístup v péči o psychiatrický pacienty.
R: No,… asi hlavně tak, že ty lidi bereme jako lidi. Někdy je to sice fuška, ale pořád jsou to lidi. I na kolonkách.
T: A dál? Nebo je to všechno?
R: To je takový všeobjímající. S tím souvisí i takový to, že jim vykáme, i když jsou mentálně na já nevím kolik, nebo i při opakovanejch pobytech, opatrně to je s intimitou a já nevim co ještě.
T: Určitě něco ještě vymyslš….
R: Já fakt nevim. Asi je to hlavně o tý důstojnosti.
T: Důstojnosti? O tý jsi nemluvil….
R: … Ale jo, to jako ta nahota a vykání a tak. To je etickej přístup nebo jako problém. Jo a taky, že ty naši pacienti choděj slušně oblíkaný. Někdy je fakt votřes. Jo a návštěvy, že sem můžou. No asi tak nějak, no. … a hlavně přemejšlim a nedodržuju slepě nařízení. Když by to tomu pacientovi třeba ublížilo nebo ztížilo situaci. Jde přece o jeho dobro, nějak tu jeho situaci vyřešit a to co možná nejjednodušec. Třeba i proti předpisum.
T: Máš něco konkrétního na mysli?
R: Fff… Teď mě nic nenapadá, ale někdy jsou ty pravidla úplně postavený na hlavu, jo. A dost. Já už fakt nic nevymyslim. Neee! (vstává a jde ke dveřím)
T: Tak jo, díky moc. Moc jsi mi pomohl, a jestli tě můžu teda poprosit, pošli mi sem Honzu, já ho taky trochu vyzpovídám. Dík.
R: Jo, to je dobrý. Pošlu ho sem, neboj, zejtra má den, tak sem nějak po obědě doběhne.
Focus group, tedy ohniskovou skupinu lze označit jako skupinový rozhovor vedený moderátorem, jehož cílem je získání informací o postojích, míněních a názorech zúčastněných respondentů. (viz 2 Metody výzkumu)
Na moderátora jsou kladeny vysoké nároky a to především v zachovávání objektivity, dále je nutné, aby se vyznal v diskutované problematice, a v neposlední řadě musí ovládat techniky moderace jako např.:
- dotazování a vedení rozhovoru
- brainstorming
- brainwriting
- využívání moderačních karet
- řízená diskuse
- vizualizace
- vernisáž
- plenární diskuse
- řízení moderace (regulování, centrování, vedení, shrnutí)
Průběh Focus group musí být zaznamenáván. V současné době se nejčastěji využívá videozáznam. Jeho výhoda spočívá v možnosti analyzovat nejen samotnou obsahovou stránku sdělení, ale také chování účastníků, jejich neverbální komunikaci atd.
Dále jsou využívány internetové přenosy, případně sledování diskuse výzkumníkem jednocestným sklem.
Není-li k dispozici žádná záznamová technika, je nutné, aby byl přítomen zapisovatel.
Při analýze dokumentů je třeba dbát problematiku ochrany dat, která je legislativně upravena předpisem č. 525/2004 Sb. Úplné znění zákona č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn.
Za dokument lze považovat veškerý materiál, který nebyl prioritně vytvořen pro daný výzkum.
Dělení dokumentů (dle přístupu/vlastnictví):
- veřejné (např. filmová tvorba, tisk, internetové portály, e-diskuse, vydané dokumenty – deklarace, zprávy apod.)
- soukromé (dopisy, deníky apod.) – je nutné vyžádat souhlas majitele
- úřední (zdravotnická dokumentace, právnická dokumentace, policejní spisy atd.) – se získanými informaci je nutné již v prvotní fázi výzkumu zacházet tak, aby nebylo možné identifikovat osoby, jejichž jména jsou v těchto dokumentech obsažena
Výhodou analýzy dokumentů je, že si výzkumník může např. pořizovat kopie (není tedy odkázán na okamžitou analýzu dat) a většinou přístup k dokumentům není striktně časově omezen, tedy je možné se např. k danému materiálu po čase vrátit.
Jako nevýhodu lze označit výše uvedenou ochranu dat, dále pak např. náročnost vyhledávání relevantních dokumentů, jejich nekompletnost, nečitelnost apod.
V přepisu rozhovoru je barevně znázorněno přiřazení proměnných k jednotlivým kategoriím (viz 7.3 Analýza dat)