Filozofie
Filozofie

Filozofie

 
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoretický základ pro vytvoření hodnotového systému v ošetřovatelství. Uvádí do problematiky  filozofie a jejího vztahu k vědě, vědění, hodnocení a jednání. Objasňuje základní pojmy vztahující se k holistickému pojetí člověka, rodiny a společnosti.
 
 
Kapitoly:
 
Kapitola obsahuje:
1
Text
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník


1 Dějiny filozofie

1 Dějiny filozofie
 
 
 

1.5 Testovací otázky

 
Úvod do filozofie objasňuje základní pojmy filozofie. Nejzákladnějším pojmem je pojem filozofie. Naši předkové ho překládali slovem „libomudrctví“ později „mudrosloví“. Ani první slovo tvarově a ani druhé slovo obsahově neodpovídá dostatečně řeckému slovu „filozofie“. Filozofie pochází z řečtiny a skládá se ze dvou částí: „filos“ znamená přítel – milovník, ale také „přátelsky, láskyplně“ a „sofie“ znamená „moudrost“. Filo-sofie, filozofie tedy znamená lásku k moudrosti a filosof je milovník moudrosti.
Poprvé tohoto slova použil už Pýthagorás (kolem roku 580-500 př.n.l.). O filosofech mluví Hérakleitos z Efesu (kolem roku 540–480 př.n.l.). Teprve Sókratés (470–399 př.n.l) dal tomuto slovu význam, který přetrval v dějinách. V dialogu mezi Sókratem a moudrou Diotimou charakterizuje Platón (427–347 př.n.l.) filozofii, jako lásku k moudrosti, přičemž lásku k pravdě, dobru a kráse personifikuje Erótovi. Procházíme-li jednotlivá období vývoje filozofie v dějinách existence lidstva, obsah, význam a cíl filozofie je ve shodě s povahou dané doby, kde jednotliví filosofové vytvářejí rozmanité definice filozofie. To se projevilo i na vnímání filozofie nejznámějšími filosofy dané doby. Platon, řecký filosof, chápe moudrost ve smyslu vševědoucnosti, tedy chtít vědět, znát všechno. Ale on už konstatoval, že vševědoucí je jen Bůh; člověk, co se od přírody snaží, je zvědavý, a chtěl by vědět vše, nemůže být vševědoucí, no jednak chce vědět vše, a to je jádrem filozofie.
Aristotelova filozofie (384–322 př.n.l) zkoumá příčiny a principy věcí, je vědou o „existenci jakožto existence“.
Lactantius (250–326) rektor z Afriky, kterého také nazývali křesťanským Cicerem řekl: “Philosophia quaerit sapientiam, non ipsa sapientia est” - filozofie hledá moudrost, avšak sama není moudrostí.
V nové době Thomas Hobbes (1588-1679) podává filozofii poznání příčinné souvislosti, pokud je přístupna přirozenému lidskému rozumu.
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) vidí ve filozofii vědění o věcech možných, pokud jsou možné (scientia possibilium, quatenus esse possunt).
Immanuel Kantova (1724–1804) filozofie je filozofie negativně „vědou o hranicích rozumu“, pozitivně pak o „rozumovém poznání z pouhých pojmů (Vernunfterkenntnis aus blossen Begriffen) nebo vědou o vztahu všeho poznání k podstatným účelům lidského rozumu (teleologika rationis humannae).
Johann Gottlieb Fichte (1762–1814) vidí podstatu filozofie ve svém „vědosloví“ (Wiessenschaftslehre), jež tvoří nutný předpoklad všeho vědění, které je zvláštní a odkrývá vše, co ze stanoviska obecného vědomí zůstává nám skryté.
Friedrich Wilhelm Schellingova (1775–1854) filozofie je vědou o idejích jako věčných pravzorech věcí.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) filozofii definuje jako myslící pozorování předmětů a určuje blíže v souhlase se  Shellingem, jako vědu o absolutnu ve formě dialektického vývoje nebo jako vědu rozumu sebe sama chápající.
Friedrich Ernst Daniel Schleiermacherova (1768–1834) filozofie je filozofie s nejvyšším myšlením a nejvyšším vědomím.
Podle Johanna Friedricha Herbarta (1776–1841) má filozofie úkol „zpracovávat pojmy poskytnuté vědeckou prací a odstraňovat spory v nich skryté“. To se děje ozřejmováním, opravováním a doplňováním těchto pojmů v logice, metafysice a estetice.
Auguste Comte (1798–1857) učí, že filozofie je zvláštní disciplína, která se zabývá všeobecnostmi, vyabstrahovanými odbornou vědeckou prací a snaží se všechny stránky lidského bytí sloučit ve vzájemném pořádku tak, aby vytvořily jeho jednotné teoretické pojímání. Nazývá ji „všeobecná soustava lidských pojmů“ a má úkol zcela zvláštní: prozkoumávat to, co ve vědách je všeobecné. Herbert Spencer (1820–1903) učí, že všechno lidské vědění je neujednoceno (un-unified knowledge); věda je „vědění částečně ujednocené“ (partially-unified knowledge), filozofie pak „vědění zcela ujednocené“ (completely-unified knowledge). John Stuart Mill (1806–1873) definuje filozofii podle vzoru Humeova jako filozofii „vědeckého poznání o člověku jako rozumovém, mravním a sociálním jsoucnu“. Friedrich Eduard Beneke (1798–1854) uvádí filozofii jako „přírodovědu lidské duše“.
Theodor Lipps (1851–1914) vidí filozofii jako „duchovědu“ v nejvlastnějším slova smyslu, čili jakožto vědu o vnitřní zkušenosti.
Gustav Theodor Fechnerova (1801–1887) filozofie je „věda věd“.
Wilhelm Wundt (1832–1920) prohlašuje filozofii za všeobecnou vědu, která chce poznatky jednotlivými vědami zprostředkovaně sjednocovat v soustavu. Všeobecné metody a předpoklady poznání vyvozuje z jejich principů a zároveň vytváří všeobecný názor na svět a život, jenž má uspokojovat požadavky lidského rozumu a potřeby lidského srdce.
Wilhem Windelbandova (1848–1915) filozofie je kritickou vědou o hodnotách všeobecně platných, o nichž se jedná nikoliv jako o skutečnostech, ale jako o normách. (Její základní discipliny jsou proto logika, estetika a logika).
Paulsenova (1846-1908) filozofie je ve shodě s Platonem. Jedná se o souhrn všeho vědeckého poznání.
Podle Josefa Durdíka (1837–1902) je filozofie „vědou, která na základě výsledků ostatních věd hledí sestrojit jednotný názor světa“.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vidí ve filozofii „samostatnou vědu ve smyslu Baconově, podávající názor na výklad světa, jednotný metodicky i věcně, ale na ten čas neúplný“. Ze všech uvedených definic vyplývá, že filozofie:
 
a) je vědou o všeobecninách, o principech, o podkladu jsoucna,
b) podává poučení o pohnutkách a účelech lidského konání;
c) je předmětem a předpokladem zkoumání povahy lidského poznání.
  
Literatura:
ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 304 s. ISBN 80-04-26038-1.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 2. Nová doba. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1926. 536 s.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Triton, 2008. 262 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
KICZKO, L., M. MARCELLI, E. WALDSCHŰTZ a M. ZIGO. Dejiny filozofie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1993. 136 s. ISBN 80-08-01830-5.
MICHÁLEK, J. Co je filosofie? Praha: OIKOYMENH, 1995. 139 s. ISBN 80-85-241-19-6.
ONDREJOVIČ, D. Dejiny filozofie. Bratislava: Evanjelická bohoslovecká fakulta UK Bratislava, 1996. 91 s.
 
 

1.1 Filozofie a mýtus

Vznikem filozofie myšlení přešlo od reprodukování společných a anonymních mýtů k individuálnímu nastolování a řešení otázek. Co předcházelo filozofii, odkud udělal řecký člověk skok do filosofování? Odpověď zní z mýtu. Je všeobecně známým faktem, že před filozofií žili Řekové v mýtu a mýtus je chápán jako vyprávění, příběh, který zvláštním způsobem postihuje smysl všeho, co je. Odpovídá na to, co v člověku vždy už „dřímá“, co musí mít nějak zodpovězené, aby mohl žít lidský život. Celkové naladění mýtu můžeme z hlediska filozofie charakterizovat jako odpověď na nevyřčenou otázku. Avšak pro člověka doby mýtu je mýtus vyprávěním, které neodpovídá na otázku, nýbrž odpovídá tomu, jak se věci mají, a to tak, že je příběhem pojmenovává. Jako podstatná charakteristika mýtu se uvádí minulostní dimenze. Příběhy, v nichž se vypráví o lidských osudech, o lidech a bozích, berou zasvé východisko minulost, pračas, v němž vše, co je, se už zvláštním způsobem rozhodlo. Podstatná je ona praudálost, z níž se vše odvíjí a nabývá tak smyslu a určení. Tím je dán řád spojující přítomné s minulým. Příběh přerušuje a překonává původní chaos, celkovou nezkrotnost bez řádu a smyslu. O životě a smrti rozhodují bohové, tam, kde se o to pokouší člověk. Filozofická výpověď je vždy spjata s osobou konkrétního člověka, který ji vyslovil a obhajoval. Filozofické výroky se chápou jako individuální postoje a názory, které je možné probírat, ale také rozvíjet, kritizovat a vyvracet. Filozofie vychází ze situace, kdy svět před člověkem stojí již jako problém. Tento problém filozofie řeší pojmovými prostředky.
Vznik filozofie, zvláště u řecké, je možné označit jako přechod od mýtu k filozofii. Nejde tu však o radikální přelom, který dělí vývoj myšlení na dvě navzájem neslučitelná období. Na jedné straně je totiž nesporné, že prvky pojmového myšlení najdeme i v mýtech, a na druhé straně ve filozofii, kde se budou stále objevovat i obrazové představy, dokonce náznaky mytických příběhů. Přechod od mýtu k logu je teda takovou změnou orientace myšlení, která umožňuje návraty. Filozofie se tedy rodí v situaci, kdy přestáváme důvěřovat všeobecně přijatým výkladům, odhodláváme se k přiznání vlastní nevědomosti, a tím i k nejistotám hledání pravdy. Ten, kdo se odhodlal k filosofování, získal při svém prvním kroku jen pochybnosti a nejistoty. Svět, který ho doposud oslovoval důvěrně známými obrazy, klade mu najednou samé otázky: Proč vůbec něco existuje? Co se skrývá za jednotlivými věcmi, které vnímáme? Co tvoří skrytou jednotu světa? Co přetrvává ve změnách? Co je stálým zákonem? Na každé „Proč“ a „Co“ filozofie hledá odpověď, která již nepřipomíná minulost, ale argumentuje uváděním důvodů a důkazů. Nic dopředu nezaručuje úspěšnost tohoto hledání. Je možné, že výsledkem poznávacího úsilí bude pouze jen zjištění, že svět je vlastně nepoznatelný. V dějinách filozofie se budeme střetávat nejen s filosofy, kteří hovoří o tom, jaký svět ve skutečnosti je, ale i s filosofy, kteří popírají poznatelnost světa (agnostici). Pokud filosofování může vést i k těmto závěrům, vynořuje se otázka, co vlastně filozofie přináší člověku. Především musíme říct, že od filozofie nemůžeme očekávat nějaký bezprostřední materiální užitek.
 
 

1.2 Filozofické discipliny

Vzhledem na to, že se člověk snaží filozoficky odpovědět na neustále kladené otázky, které specifikují existenci vnímání podstaty světa, přicházejí myšlenkové soustavy filosofů, které dělíme do jednotlivých odborných věd a tyto vědy seskupujeme do stupnice věd. Také problémy filozofie seskupujeme do jednotlivých skupin, které nazýváme filozofické disciplíny. Filozofickou soustavu dělíme na filozofii teoretickou a praktickou. Teoretická podává názor na svět, praktická názor na život. Pod praktickou rozumíme vlastně etiku. Platon rozdělil filozofickou soustavu na dialektiku, fyziku a etiku. Pod dialektikou rozuměl disciplínu pojmového poznání, myšlení vůbec, které se vyvine tehdejšího způsobu v rozhovoru s někým o patřičném problému (dialegestai). Pod fyzikou nerozuměl odbornou přírodní vědu, ale nauku smyslového poznání (fyzis – příroda). Aristoteles Platonovy každé tři disciplíny rozdvojil a tak dostal 6 disciplín. Dialektiku rozdvojil na analytiku a metafyziku. Analytika pochází od slova analýza, znamená rozbor forem myšlení a to je dnešní logika. Metafyzika původně znamenala nauku o principech nadpřirozeného. Fyziku rozdělil na fyziku v užším slova smyslu, neboli nauku o přírodě, o světě jevů mimo člověka a na antropologii neboli nauku o člověku. Do této skupiny zahrnul také psychologii, nauku o duševním životě člověka. Etiku rozdělil na etiku v užším slova smyslu, která se zabývá mravním konáním jedince, a na politiku, která se věnuje nauce o politickém a společenském životě.
 
Rozdělením filozofické soustavy z nich následně vycházejí základní pojmy jednotlivých disciplín. Jsou to:
1. Ve filozofii náboženství:
předteismus – názor o modlách: mana, tabu, démon, fetiš, totem;
polyteismus – přijímá mnoho bohů;
henoteismus – přijímá jednoho boha pro sebe;
monoteismus – přijímá jediného Boha pro celou existenci a to jako původce, správce a soudce světa;
deismus – přijímá Boha jako původce, soudce, ale ne jako správce světa; Bůh mu je transcendentní, ne imanentní, neboli je od světa oddělený;
panteismus – ztotožňuje Boha s existencí;
agnosticismus – vyhlašuje Boha za nepoznatelného;
ateismus – popírá existenci Boha.
 
2. – 3. V metafyzice a filozofii přírody:
materialismus – podstatu existence hledá ve hmotě;
hylozoismus – podstatu existence hledá v živé hmotě;
energetismus – podstatu existence hledá v síle;
spiritualismus - podstatu existence hledá v duši;
monismus – přijímá jeden praživel existence;
dualismus – přijímá dva praživly existence;
trialismus – přijímá tři živly existence;
pluralismus – přijímá mnoho praživlů existence;
mechanismus – jevy se dějí podle zákona mechaniky, kauzality;
finalismus – jevy se dějí cíli přiměřeně.
 
4. V psychologii:
individuální psychologie – s předmětem duševního života jedince;
sociální psychologie – s předmětem člověka ve společnosti;
obecná psychologie – s předmětem člověka všeobecně;
diferenciální psychologie – s předmětem člověka odděleně podle věku, pohlaví, povolání atd.;
normální psychologie – s předmětem zdravého normálního člověka;
abnormální psychologie – s předmětem duševních abnormalit (patopsychologie, metapsychologie, parapsychologie)
intelektualismus – za základní duševní projev považuje mysl;
emocionalismus - za základní duševní projev považuje cit;
voluntarismus - za základní duševní projev považuje vůli.
 
5. V noetice:
a) ohledem na pramen poznání:
senzualismus – hledá pramen poznání ve smyslovém poznání;
empirismus – za pramen poznání uznává zkušenost;
empiriokriticismus – za pramen poznání uznává pouze čistou zkušenost bez subjektivních prvků;
racionalismus – uznává za pramen rozum;
kriticismus – uznává za pramen součinnost obou;
intucionismus – uznává za pramen vnitřní nahlížení;
mysticismus – uznává za pramen zvláštní vnitřní spojení s nadzemským;
eklekticismus – vybírá z různých směrů a subjektivně je spojuje v nový celek;
 
b) ohledem předmětu a obsahu poznání:
realismus – udává za obsah poznání skutečnost, věci;
idealismus – udává za obsah poznání ideje – představy;
fenomenalismus – udává za obsah poznání jevy a ne podstatu věcí;
fenomenologismus – udává za obsah poznání podstatu věcí;
 
c) ohledem platnosti poznání:
dogmatismus – uznává možnost poznání pravdy;
pozitivismus – uznává možnost poznání relativní pravdy;
pragmatismus – pravdu ověřuje praktickým životem;
probabilismus – neuznává možnost poznání pravdy, jen pravděpodobnosti;
skepticismus – pochybuje o možnosti poznání pravdy.
 
6. V etice:
a) ohledem původu mravních norem:
heteronomismus – hledá původ norem mimo člověka;
autonomismus – hledá původ norem v člověku, a to buď v jedinci anebo v lidském rodu;
 
b) ohledem předmětu mravního konání:
egoismus – za předmět považuje sebe
altruismus – za předmět považuje jiného;
 
c) ohledem cíle mravního konání:
eudaimonismus – za cíl konání považuje blaho;
perfekcionismus – za cíl konání považuje zdokonalování;
utilitarismus – za cíl konání považuje výhodu;
hedonismus – za cíl konání považuje rozkoš – slast;
 
d) ohledem svobody vůle:
indeterminismus – hlásá svobodu vůle člověka;
determinismus – hlásá, že vůle člověka je určena.
 
7. Ve filozofii dějin:
a) ohledem hybné síly dějin:
ideologismus – za hybnou sílu uznává myšlenku náboženskou, národní apod.;
historický materialismus – za hybnou sílu považuje hospodářsky třídní zájem;
 
b) ohledem nositele hybné síly:
individualismus – nositelem je jedinec;
kolektivismus – nositelem je celek, národ, třída, církev apod.;
 
c) ohledem vládnutí v dějinách:
mechanismus – hlásá zákon příčinnosti;
kondicionalismus – hlásá podmínky jevů v dějinách;
kontingentismus – hlásá nepřetržitost;
teleologismus – hlásá cíle přiměřenost;
fatalismus – hlásá osudovost v dějinách;
 
d) ohledem hodnoty života:
optimismus – vysoce hodnotí život;
pesimismus – život považuje za nejhorší.  
 
 

1.3 Filozofie a náboženství

Dříve, než se začneme zabývat jednotlivými etapami vývoje filozofie, musíme si všimnout problému a vztahu filozofie a náboženství. Filozofie a náboženství – obě pramení z touhy člověka po pravdě, po poznání podstaty věcí a smyslu našeho života, našeho bytí, v tomto smysluplném světě. Zatím co filozofující člověk se vždy nachází na cestě, která vede celou jeho myslí co je absolutní a věčné, náboženský člověk je tím absolutním, které nazývá Bohem, už nejvnitřněji naplněný blažeností. Zatím, co filozofující badatel se pokouší objasnit tajemství světa a dovést vědecky až po hranici všeho poznání, je podstata náboženství v tom, že začíná tam, kam nedosáhne žádná věda, projevuje se tedy v mysterii, v tajemství, které se jako neprobádatelné a nepochopitelné prolíná do našeho života. Zde tedy začíná působnost náboženství. Zatím, co filozofie zná to, co je pěkné a vznešené, co je udivující a děsící a hlavně to, co je nad námi, okolo nás, v nás a mezi námi, to stejné zná i náboženství; avšak filozofii chybí to, co náboženství vyjadřuje pojmem “svatý”, chybí jí to, co je možné nazvat bázní před nebeskými a démonickými mocnostmi a jeho zjevením: Boží bázeň a smrtelná úzkost, Boží láska a Boží blaženost, víra, divy, magie, modlitba a kult. Ke každému náboženství patří mýtus, který je s ním nejblíže spojen. Mýtus hovoří o začátku a konci světa, o jeho podstatě, o existujících tajuplných božských a démonických silách, o stvoření člověka, jeho poměru k Bohu a duchu, o prapůvodním stavu lidstva, o jeho dějinách, jako i o osudu, ke kterému bohové určili lidi.
Náboženství se tedy zabývá těmi předměty, s kterými se zabývá také filozofie. To platí pro všechna náboženství, ve kterých vystupují tyto motivy, buď v primitivní, anebo i v kultivované formě. Když chceme dnes více vědět o poměru filozofie k náboženství, tak nemyslíme na všechna ta nespočetná náboženství, která byla, anebo ještě i dnes jsou na zemi, ale myslíme přitom na určité náboženství, které poznáme, anebo máme poznat, a to na křesťanství, bez kterého bychom si dnes neuměli představit naši kulturu. Křesťanští teologové se zabývají poměrem filozofie k náboženství, co má vliv i na postoj křesťanů k filozofii. Tento postoj v obou významných konfesích, katolické a protestantské je však rozdílný. Podle ortodoxního katolického učení neprotiřečí vědomosti přirozeného rozumu, kterým Bůh vybavil lidi, názorům, ke kterým člověk dospívá na základě Božího zjevení. Co je nedostupné lidskému poznání a vědomí, to není protirozumové, ale nadrozumové. Ve filozofii je svět a všechno v něm, zkoumané a pozorované ve své přirozenosti. Víra však svět dává do vztahu k Bohu, který ho stvořil, takže Boží působení ve světě je možné poznat z Jeho díla. Tak lidským rozumem získané poznatky, jako i poznatky víry darované z Boží milosti, nestojí navzájem v protikladu, ale doplňují se. Co příroda začala, je dokončeno milostí. Úlohou křesťanské filozofie náboženství je, aby na toto poukazovala a snažila sa smířit víru s vědou. V ortodoxní protestantské teologii však tento poměr náboženství k filozofii, víry k vědě, není uznán jako poměr odpovídající evangeliu. (Evangelium je obvykle sbírka kratších textů nejrůznějšího charakteru, které autor-evangelista-posbíral, upravil, seřadil a z nichž utvořil jeden kompaktní text. Každý evangelista své evangelium koncipoval specificky, což vycházelo z toho, že každý promlouval k trochu jinému okruhu čtenářů. Všem evangeliím je však společné, že celková koncepce vypráví o Ježíšově životě a zvěstuje spásu). Obojí je postaveno do nesrovnatelného protikladu. Lidský rozum je pádem prvního člověka zatemněný, zkažený a převrácený. Všechno, co může rozum říkat člověku, stojí v protikladu k tomu, co mu Bůh říká ve svém zjevení. Samolibost, na které si člověk zakládá v přílišné důvěře na své filozofii, etice a světonázoru a podle toho také žije, je nejdokonalejším dílem jeho hříšnosti, která spočívá v nadřazenosti a podřízenosti Boží vůle a Jeho milosti. Zde můžeme hovořit také o teodícey.
Filozofická škola pozitivistická vylučovala z filozofie přirozené poznání Boha, tj. poznání Boha rozumem. Odmítala a priori existenci Boha. Tento směr představuje v dějinách filozofie jen nepatrný zlomek. Všichni velcí filozofové počínaje Sokratem, Platónem a Aristotelem, přes Kanta až po Jasperse, se zabývali myšlenkou Boha a vyslovovali o Něm poučky, ke kterým dospěli na základě čistého rozumu, bez vztahu k náboženským tradicím, ale i proti nim. Tak Sokrates, Platón a Aristoteles bez pomoci náboženství, tak i proti němu (neboť tehdy náboženství - kromě židovského - uznávalo mnoho bohů) dospěli svým přirozeným rozumem k uznání jednoho Boha. Přirozené poznání Boha patří do filozofie, neboť člověk se nevyhnutně, i bez náboženství, zamyslí nad existencí Nejvyššího jako nad poslední příčinou všeho bytí. Pro toto přirozené poznání Boha po dlouhá století se používal výraz “přirozená teologie”. Až po vydání Leibnitzova spisu “Essais de théodicée sur la bonté de Dieu” (1710) začal se na její označení používat výraz “teodicea”, což znamená odůvodnění Boha. Tento název je velmi přiléhavý, neboť teodicea přináší rozumové důvody pro existenci Boha, jeho přirozenosti a díla ve vesmíru, čímž zdůvodňujeme ideu Boha i takovým způsobem. Proto teodicea znamená vědu o Bohu, získanou přirozeným světlem rozumu. Jak jasně vyplývá z definice, předmětem teodicey je Bůh, neboť je poznatelný přirozeným rozumem. Tedy předmětem teodicey jsou především cesty, kterými dospíváme k existenci Boží jsoucnosti. Boha bezprostředně nevidíme a nepoznáme: jeho existenci dedukujeme z faktů, daných skutečností, tj. ze světa a člověka. I Boží vlastnosti se vyvozují z daností ve vesmíru. Z toho vidíme, že předmět teodicey je z filozofických disciplin nejvyšší. Tím jsou podmíněné i velké těžkosti při určování pravé Boží přirozenosti. Lidský rozum při hloubání v pravé Boží přirozenosti lehce zabloudí a často se dopouští těžkých omylů, jak nám to ukazují velmi jasně dějiny filozofie. Definicí je naznačen také rozdíl teodicey od teologie, vlastní, pozitivní. Pokud teodicea určuje o Bohu jen to, co poznává přirozený rozum, pozitivní teologie má za hlavní pramen pro poznání Boha zjevení, tedy pramen nadpřirozený. Tím se stává (a to je další rozdíl), že obsah teodicey je o mnoho užší, neboť v pozitivní teologii zjevení dodává mnoho poznatků o Bohu, které lidský rozum ponechává v sobě a zároveň je podstatně neschopný je objevit.
Filozofie jako rozumová věda zná pohyb vycházející od Základu a Smyslu nanejvýš jako hraniční pojem. Ptáme-li se, co je těmto jevům společné, zdá se být výstižná tato definice: Náboženství je „způsob lidské existence ze vztahu ke Smyslu a Základu (který nelze přesáhnout a který je v tomto smyslu „poslední“), který se týká–jakožto základ vůbec a zdroj smyslu–významu jsoucna v celku, jakož i všech oblastí jsoucna“. (Friedrich Schlette, 1915-2003) Poslední instancí je každému vlastní lidský rozum. Ale jaký je vzájemný vztah filozofie a náboženství? V obou se realizují stejné základní funkce. Náboženství do realizace těchto základních funkcí začleňuje pohyb vycházející ze Základu a Smyslu, filozofie to jako rozumová věda nečiní. Jejich vzájemný vztah je často pojímán jako vztah víry a vědění. Tradice zná prakticky všechny možnosti tohoto vztahu. Ukazuje tento přehled:

a) náboženství a filozofie nemají nic společného

Každá oblast má svou vlastní pravdu a své vlastní problémy. Stojí vůči sobě bez vztahu. Sem náleží například pojetí novopozitivismu: Výpovědi náboženství nejsou nepravdivé, nýbrž vědecky bezsmyslné (v tomto rozděleném účetnictví víry a vědění lze ovšem patrně velmi obtížně žít).

b) mezi náboženstvím a filozofií je rozpor
Jsou zde dvě možnosti:
1. Náboženství kontra filozofie: Víra se prosazuje v protikladu k rozumu a zavrhuje filozofii. Takto byl často interpretován výrok 1 Kor 1, 20: Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ Od Quintuse Septimiuse Florens Tertulliana (155-222) se traduje věta: Credo quia absurdum (Věřím, protože je to absurdní). Martin Luther (1483-1546) nazýval rozum děvkou ďáblovou. Søren Aabye Kierkegaard (1813-1855) pojímal víru jako existenciální setrvávání před absolutním božským paradoxem.
2. Filozofie kontra náboženství: Filozofie se snaží odhalit náboženství jako protirozumové. Formy takové kritiky náboženství existovaly už v antice. Působí ještě dnes. Ludwig Andreas Feuerbach (1804-1872) vyslovuje názor, že: Bůh je projekcí lidské vzájemné lásky mimo svět. Karel Marx (1818-1883): Náboženství je opium lidu. Friedrich Wilhelm Nietsche (1844-1900): Smrt Boha umožňuje nadčlověka. Sigmund Freud (1856-1939): Náboženství jakožto vztah mezi Já a nad-Já je projekcí vztahu dítěte k otci.

c) náboženství a filozofie tvoří jednotu
Zde jsou opět dvě možnosti:
1. Vychází se z náboženství: Zde jde především o „křesťanskou filozofii“, která ve znamení zásady Credo ut intelligam (Věřím, abych porozuměl; Aurelius Augustinus (354-430). Pravou filozofii umožňuje teprve víra. Víra hledá porozumění (fides quaerens intellectum). Anselm z Canterbury (1033-1109), osvěcuje rozum, aby filozoficky pravdivě poznával a aby (víra) pomocí filozofie teologicky reflektorovala sama sebe. V určitém smyslu patří do této tradice také Georg Wilhelm Friedrich Hegel.
2. Vychází se z filozofie: Filozofie se pokouší redukovat náboženství na filozofii a vysvětlovat náboženství rozumově a vědecky. Výsledkem je „náboženství v mezích pouhého rozumu“ (Kant) eventuelně „filozofická víra“ (Jaspers).

d) náboženství a filozofie jsou různé oblasti, ale jsou ve vzájemném vztahu
Toto pojetí vychází z Tomáše Akvinského (1225-1274) Říká toto: Jestliže existuje pohyb vycházející od Základu a Smyslu, pak tento pohyb předpokládá jako adresáty člověka a jeho rozum. Z toho vyplývá zásada: Gratia supponit naturam (Milost předpokládá přirozenost). Mimo to si (stvořený) lidský rozum a zjevení vycházející ze Základu a Smyslu nemohou odporovat, protože jsou stejného původu. Zjevení (náboženství) tedy předpokládá, že člověk si vždy už (svou přirozeností) klade problém vyjasnění existence, orientace ve světě a transcendování, který má rozvíjet filozofie jako rozumová věda. Zjevení (náboženství) je ve vztahu k tomuto problému člověka. Je Boží odpovědí na tento problém a jeho vyřešením. Teologie jako reflexe náboženské víry proto předpokládá ve své specifické vědeckosti definování filozofie a snaží se systematicky promýšlet zjevené v mediu filozofického vědomí problémů.
 
 

1.4 Rozdělení dějin filozofie z aspektu časové osy

Více než 3000leté dějiny filozofie můžeme dělit na 5 období:

1. Starověk od začátku filozofického myšlení, časově od roku 1000 př. n. l. do roku 529 n. l., do uzavření poslední pohanské filozofické školy v Řecku. V tomto období rozeznáváme filozofii orientálních a klasických národů. Z orientálních národů na poli filozofického myšlení vynikli Indové, Číňané a částečně Židé. Z klasických národů hlavně Řekové a částečně Římané. Obecně bychom mohli filozofii tohoto období pojmenovat filozofií pohanskou anebo předkřesťanskou.

2. Středověk je možné definovat od nástupu křesťanství do doby renesance a humanizmu, časově od roku 1 do 1440, do založení platonské akademie ve Florencii. Je to doba křesťanské filozofie, a to jak patristiky, tak i scholastiky a arabské filozofie.

3. Novověk od humanizmu do nástupu Kanta, časově od roku 1440 do 1780. Je to filozofie různých nových proudů, které bychom mohli charakterizovat krátkým názvem: filozofické reformy nebyly dobou filozofických reforem.

4. Filozofie 19. století. (1800 – 1899) Filozofové tohoto období netvoří školy, ale předkládají vlastní, často silně individuální pohledy na svět a na člověka v něm. Myšlenka dějinnosti – patrně nejzávažnější novinka 19. století – proniká do různých věd a v podobě Darwinovy evoluce dostává úplně novou podobu: dějiny nejsou jen lidská historie, ale dějinná je i příroda včetně člověka, který do ní patří.

5. Filozofie 20. století (1900 – 1999) Filozofie 20. století je pestrou směsí vzájemně se prolínajících a ovlivňujících směrů a škol. Ve 20. století vznikly či se rozvinuly směry jako  filozofie života, filozofie mysli, existencionalismus, marxismus, fenomenologie, novotomismus, strukturalismus, poststrukturalismus, postmodernismus a další. Postupně se však diferencovaly dvě poměrně samostatné skupiny, z nichž první – analytická filozofie – má silnou pozici v anglosaském světě (někdy též „anglosaská filozofie“), zatímco tzv. kontinentální filozofie je považována za tradičnější a vychází zejména (avšak nejen) z fenomenologie. 

2 Starověká filozofie


2.6 Testovací otázky

 
  
Literatura:
ANZENBACHER, A.: Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 304 s. ISBN 80-04-26038-1
DRTINA, F.: Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
JURINA, J.: Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
FIŠER, I.: Filosofická koncepce nejstaršího buddhismu. Praha: DharmaGaia 2000, 77 s.
FRIŠ, O.: Védské hymny. Praha: Dharma Gaia 2000, 203 s.
HLAVINKA, P.: Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s.  ISBN 978-80-7387-015-7
KING, P., J.: Sto filozofov. Bratislava: Perfekt 2002. 191 s. ISBN 80-8046-347-6
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B.: Obrazy ženství v náboženských kulturách. Praha: Paseka 2008. 242 s.
ONDREJOVIČ, D.: Dejiny filozofie. Evanjelická bohoslovecká fakulta UK Bratislava, 1996. 91 s.
SCHLETTE, F.: Germani mezi Thorsbergem a Ravenou. Praha: Orbis, 1996. 277 s.
ŠOKA, S.: Úvod do dejín filozofie, Starovek. Bratislava 1981.
TUKYDIDES: Dějiny peloponéské války. II. 40. Praha 1977.
VOLEK, P.: Dejiny filozofického myslenia v staroveku. Banská Bystrica-Badín 1996.
 
 

2.1 Indická filozofie

Indie je z hlediska duchovního a zeměpisného ojedinělá země, která patří k nejstarším kulturám, které kořeny sahají do 3- 4. tisíciletí před Kristem. Specifickým znakem filozofie starověkých Indů bylo to, že jejich myšlení bylo úzce spojeno s náboženskými naukami a směřovalo více k věčným než k ranným skutečnostem, proto někteří historici myšlení staré Indie nepokládají ani za filozofické. Cílem indického filozofického myšlení jsou pravdy o člověku, o jeho postavení ve světě, o smyslu jeho života, a to především z hlediska dobra a zla. Ve starověké indické filozofii byla středem zájmu metafyzika, teorie poznání, logika, kosmologie i etika podobně jako ve filozofii starověkého Řecka. Filozofii státu a estetiku chápali Indové jako zvláštní vědy a chyběla jim historie filozofie. Rozdíl mezi filozofií antiky a filozofií Indie je hlavně v tom, že indické myšlení bylo celistvé a jednotně založené na metafyzicko-etickém základě. Indičtí myslitelé shodně věřili, že přirozený řád světa je zároveň morálním řádem světa (rita) a každé slovo i skutek bude odměněn anebo potrestán (teorie karmy) formou reinkarnace, vzniku nového života, která se vztahovala i na zvířata a bohy i démony. Nejvyšší cíl života vidí Indové v osvobození z neklidu v tomto životě a na pozemském životě nevidí nic pozitivního. Ideál života vidí v nirváně odpoutání se od problémů tohoto světa, to je stav jakého si vyhasnutého vědomí. První kontakty Evropanů s indickou filozofií můžeme nalézt už u starých Řeků, kteří se s ní setkali při výbojích Alexandra Velikého (356-323). Potom se dlouho indické filozofii nevěnovala pozornost, ale když Vasco de Gama (1460nebo1469-1524) objevil mořskou cestu do Indie se myslitelé začali touto filozofií více zabývat.
 
Dějiny indické filozofie bude velmi těžké chronologizovat a dělit do období. Pokus o rozdělení indické filozofie by mohl být následující:
1. období ortodoxních věd (15. století-5. století před Kristem), které tvoří brahmanizmus a dělí se na tři období:
- období božských hymnů (15. -10. století před Kristem)
- období obětní mystiky (10. -7. století před Kristem)
- období upanišad (7. -5. století před Kristem).
2. období heterodoxních nauk, které tvoří budhizmus a džinizmus (5. století před Kristem-10. století po Kristu).
3. obdobie ortodoxných systémov: hinduizmu (védanty, mímánsa, vaišéšika, sánkhja, jóga, njája a lókájáta).
 
Bráhmanizmus védského období
Védy (véd - věda, poznání) jsou hymny, které pocházejí z 2. tisícletí před Kristem a jsou napsané jazykem véd, který je nejblíže sanskrtu. Obsahují náboženské nauky starých kněží, ve kterých jsou ukryté filozofické úvahy a názory. Ústředním tématem véd je otázka původu světa, kam patří bohové stejně jako lidé a všechny věci. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než Bible. Je to tedy souhrnný text pro posvátná písma hinduizmu. Bráhmanští kněží védské hymny rozdělili do čtyř částí, sanhit:
a) Období božských hymnů:
Nejstaršími hymnami, napsanými před rokem 1000 před Kristem jsou:
- Rgvéda (sbírka básní a chválospěvů na bohy),
- Atharvavéd (sbírka písní s magickými formulemi),
- Sámavéd (zpěvník jednotlivých obětních hymen),
- Jadžurvéd (poskytuje návod ke správnému provádění liturgických úkonů, bývá dělena na Černou a Bílou a obsahuje obětní formule).
Tyto hymny se dělí na čtyři části:
1. mantry - hymny, modlitbové formule,
2. bráhmany - návody na používání těchto formulí,
3. áranjaky - texty pro poustevníky v lesích,
4. upanišády - tajné nauky, které obsahují zajímavé filozofické stránky.
Počátky filozofického myšlení v božských hymnách je možné vidět v tom, že člověk se začal ptát na původ všeho a hledal vysvětlení. Toto vysvětlení v hymnách bylo vyjadřováno magicko-mytickými-náboženskými představami o životě člověka a jeho místě ve světě. Staří Indové se ptali na původ všeho, hledali vysvětlení zákonů přírody, morálky a kultu. Jednotný princip světa hledají v božství, které je transcendentní (přesahující svět a zároveň imanentní - přítomné ve světě).
 
b) Období obětní mystiky:
V tomto období se formovaly společenské instituce, které měly za úlohu striktně oddělit početně slabší árijské vládce od původních obyvatel (šúdrové). Tak vznikl kastovnický systém, kde nejvýše stáli bráhmani (kněží), níže kšatrijové (vládci, králové, bojovníci) a nejníže vaišijové (svobodní lidé). Pod nimi stáli šúdrové a ještě níže zavrhnutí párijové (domorodé kmeny, otroci a váleční zajatci). Pospolitý lid v období véd věřil, že nadpřirozené síly se dají ovlivnit modlitbou a obětí. Postupně brahmani-kněží dostali privilegium, jak si správně naklonit boží moc a tajemnými rituály získat požehnání. Tak se brahmani postupně dostávali k duchovní moci, zároveň měli monopol na získávání vyššího vzdělání. Zajímavé je, že kněží nikdy neusilovali o světskou vládu a ani se neuzavřeli do nějaké organizace s duchovní hlavou v čele. Zachovali si svobodu a rovnoprávnost jednotlivců. Záznamy, pocházející z období bráhmany, se proto vztahovaly na opis rituálů a obětních úkonů. Jejich filozofická hodnota byla pouze nepřímá, kdy se hledá poslední princip světa přijetím dvou pojmů: bráhma a átman. Védy se zamýšlejí nad tím, co je a co není, co existuje a neexistuje, zamýšlejí se nad příčinou existence, dále nad vztahem mezi dnem a nocí, mezi smrtelností a nesmrtelností. Védy považují za princip bytí a světa - bráhmu. Slovo bráhma označuje neosobní, věčnou sílu, nadsmyslovou schopnost, která je prasubstance všeho bytí a proniká skrze celé bytí. Slovo átman vyjadřuje dech, duši, jádro osobnosti, pravé „já“ člověka. Duše je nesmrtelná, jako je i nesmrtelná bráhma. Jejím určením je dosáhnout klid v brahmě. Avšak, pokud  je duše v lidském těle, nemá klid, a proto se usiluje zbavit tíhy těla. Toto své osvobození a vykoupení může dosáhnout jen svým úplným očistěním. Vyvrcholením očisťovacího procesu je stav hlubokého ponoření se do sebe, ve kterém se rozzáří světlo vidění a realizuje se úplné odevzdání se brahmovi a splynutí s ním. Takto se duše dostává do blaženosti a do absolutní pasivity - aktivní je tu jen brahma. Avšak ne všechny duše dospějí k potřebnému stavu očistění se před smrtí. Ty se musí potom po smrti opět vrátit do života a pokračovat v očistném procesu. Koloběh putování duše po smrti se jmenuje “samsara”. Doktrína o stěhování duší (metempsychosis, reinkarnace) přešla do budhizmu, hinduizmu, ale i do nauk některých řeckých myslitelů a v různých teozofických a antropozofických směrech se zachovala až doposud.
 
c) období upanišad:
Slovo upanišada je složené ze slov upa - blízko a sad - sedět. Tedy upanišada je nauka, která patří těm, kteří sedí blízko mistra, tedy nauka, která je tajná a přístupná jen zasvěceným. Upanišády jsou filozofické traktáty, komentáře ke čtyřem védam, myšlenky různých lidí, neznámých autorů. Jsou to nejstarší filozofické texty na světě, protože vznikaly od roku 800 před Kristem až do středověku. Mají ezoterický charakter, tedy jsou určeny jen pro zasvěcené. Upanišady završují periodu védské filozofie naukami o átmanu a bráhmě, karmickém zákonu, reinkarnaci a vysvobození duše (mókša). V nejvýznamnějších upanišádách (Čhandogje, Brihádaranjaka, Aitaréja, Kaušítakí, Tauttiríja) se objevují dvě základní filozofické myšlenky: nauka o bráhma a átman a myšlenka stěhování duší a spasení.
V textech upanišad dochází k rozvoji bráhmanizmu a k vyslovení rovnosti bráhman s átmanem: bráhma je átman. Ve světě existuje jedno pravé jsoucno, které se v pohledu na svět jako celek jmenuje bráhma a poznané v jednotlivostech átman. Cesta k pravdě znamená uvědomování si této jednoty v našem nitru pomocí půstu, mlčení a askéze. K tomu je možné se dostat jen po projití čtyř stadií, z kterých každé trvá 20 let. Nejdříve je třeba začít jako žák velkých mistrů (bráhmacárin), učit se nazpaměť posvátné texty véd pod vedením učitelů. Potom je třeba být hospodářem (grihasta) a založit si rodinu a vychovat děti. Potom třeba s rodinou jít žít do lesa, na osamělé místo (vánaprastha) a nakonec třeba opustit rodinu a žít jako potulný žebrák (sannjásí), jen takto se dá vejít do božského bráhma. Jednotu átmana s bráhmou je možné zažít jen uvnitř člověka, proto se všechno vnější stává pro mudrce bezvýznamné, je to jen mámení, iluze (mája).
Upanišády obsahují velmi pesimistické názory na život, který se chápe jako strast. Hlásají převtělování duší v nauce o pěti ohních, podle které se ti, kteří projdou různá stadia podle nauky o karmě, dostanou na měsíc, kde na určitý čas si vychutnávají odměnu za dobré skutky, potom se opět vrátí přes různé mezistanice na zem, jako déšť se dostanou do rostlin a také do semen podstaty věcí a přes ně do jim předem určeného mateřského lůna.
 
 

2.2 Řecká filozofie


 
Historie Řecka se vyvíjela od 20.-19. století před Kristem, kdy se objevily kmeny, původem z Balkánu anebo z rovin jižního Ruska. Tyto kmeny patřily mezi indoevropské národy a používaly archaický řecký dialekt. Jedním z těchto kmenů byli Mykéňané, kteří dali základy starověké řecké kultuře. Po zániku mykénské civilizace v 11.-8. století před Kristem, pod náporem dórských kmenů, došlo k demografickým změnám. V 8.-7. století před Kristem vznikly řecké polis (byla to města a stát současně), která už znamenala poměrně dobrou politickou i ekonomickou stabilitu. Právě tyto změny umožnily rozvoj kultury, umění, vědy a vytvářely jakési duchovní jádro, které podmínilo řecký zázrak - vznik samostatného myšlení. Zrození řecké filozofie se klade do 7.-5. století před Kristem. Geograficky se za místa zrodu řecké filozofie považují řecké kolonie na pobřeží Středozemního moře: v iónské Malé Asii, tedy na dnešním západním pobřeží Turecka a v jižní Itálii tj. v dnešní Kalábrii a na Sicílii. Řecký velmi úspěšný obchodně-informační akční rádius v té době dosahoval všude tam, kam zpravidla bezpečně doplouvaly lodě z tamějších řeckých koloniálních měst, přístavů a osad. Styk s ostatními oblastmi tehdy známého světa přitom Řekům nepřinášel pouze ekonomický profit, ale znamenal také ohromný přísun nového vědění. Z dříve věhlasných kultur Orientu Řekové čerpali poznatky v oborech matematiky, astronomie a kosmologie, medicíny a geografie. Epochální charakter mělo seznámení se s kalendářem. V hospodářství se prosadilo přejaté užívání mincí. Všeobecný kulturní dopad mělo šíření tajných orientálních nauk, pocházejících zejména z Egypta a Blízkého východu, a jejich zakomponování do kultů, které tradice zná například jako kult boha Dionýsa nebo elusínská mystéria. Z hlediska politologického byla typickým rysem doby a místa častá proměna vlády elitářské oligarchie nebo aristokracie v totalitní tyranii nebo vládu lidu, zvanou demokracie.
 
Literatura:    
Bondy, E.: Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. str. 188. ISBN: 80-85239-26-4.
Cassirer, E.: Filosofie symbolických norem. Praha: Oikoymenh, 1996. str. 302. ISBN 80-86005-10-0.
JURINA, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
Graeser, A.: Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH, 2000. str. 445. ISBN: 80-7298-019-X.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s.  ISBN 978-80-7387-015-7.
KING,P.,J. Sto filozofov. Bratislava: Perfekt, 2002. 191 s. ISBN 80-8046-347-6.
ŠOKA, S. Úvod do dejín filozofie, Starovek. Bratislava, 1981.
ŠPAŇÁR, J. Xenofon a jeho grécke dejiny. Bratislava: Translation Prologue and Sleevenote, 1985.
VOLEK, P. Dejiny filozofického myslenia v staroveku. Banská Bystrica: Badín, 1996.
 
 

2.2.1 Příčiny vzniku filozofického myšlení

Sama filozofie začala stavět své porozumění člověku a světu na opuštění mytologických vyprávění o působení božských postav homérské doby na přírodní lidský svět. Počátky řecké filozofie můžeme charakterizovat jako přechod od předfilozofických mýtů a náboženských představ k filozofické pravdě. Je zajímavé, že řečtí myslitelé měli odvahu vysvobodit se z původního způsobu myšlení a rozejít se s tradičním rodovým světonázorem - mýtem. Mýty a náboženské představy ve vývoji řeckého myšlení znamenaly klíčovou úlohu. Velmi významným způsobem napomohly dotvářet tyto nové filozofické proudy. K nejznámějším básníkům starořecké mytologie patřili Homér a Hesiodos. Homér (9. století před Kristem), který se ve svých básních (Illias a Odyssea) projevil jako uvědomělý muž, kritický, důmyslný a zbožný. Toto dílo vyšlo z prostředí, které se projevovalo pověrami a vírou ve fatum. Toto dílo není strašidlem, magií, alchymií a astrologií, ale je to Homérova lidská řeč, která uklidňuje, posiluje, povzbuzuje. Bohové Olympu jsou jakoby živé osobnosti, které mají všechny projevy lidí, jsou to zákonodárci světa. Politické a božské zákony byly jakýmsi prvním pokusem organizovat lid na základě myšlenky. Podobně i Hesiodos (8. století před Kristem) napsal knihu Theogonia (o zrození bohů), která byla jakousi kodifikací lidové řecké mytologie a náboženství. V této knize načrtnul přesně obraz o kosmu, o kterém se později vyjadřovali první filozofové. Poskytnul následující představu o vzniku světa: Počátečním stadiem světa, tedy prvním zrozením vznikl Chaos, ve kterém začíná stvoření světa v čase a etapách. Tyto etapy označují zrození bohů, které personifikují lidské vlastnosti a přírodní síly. Z Chaosu vzniká Zem (Gaia) a potom další plodivé složky a síly světa: černý Tartaros (posmrtné sídlo duší), Eros (láska, která je původcem všech věcí), Nyx (noc) a Erebos, kteří v lásce zplodili Aiter a Den. Zem sama plodí Urana (nebe) a z nich vzejde celé pokolení božstev. Všechno je řízené Osudem, který je jakoby rozložen ve věcech božských a lidských a všechno mu je podřízené. Svět se jeví jako konečný. Plochá Gaia je obklopena Okeánom (vodami), nad ní se klene Uranos a v podsvětí je Tartaros. Podstatné je to, že všichni bohové sídlí na řeckém Olympu. Kromě mýtů, které se staly veřejným náboženstvím, lidé přijímali i tajné náboženství -mystérii- náboženství orfické. Zakladatel této nauky byl mýtický zpěvák Orfeus, který si svým zpěvem uměl podmanit zvířata, rostliny a neživé kameny. Orfismus přinesl koncepci člověka, ve kterém přebývá démon, který byl za trest poslaný do těla. Tento démon je nesmrtelný, a tedy neumírá s tělem, ale je určený inkarnovat se postupně do dalších těl pomocí znovuzrození. Orfický život je potom neustálý způsob očisty. Z orfismu se zrodil první dualistický koncept dvou principů – duše a těla, které bojují proti sobě, kde duše je uvězněna v těle. Namísto mýtu se stával, v plné míře ovšem až od Aristolela, původcem filozofa na cestě k moudrosti logos (termín, který označuje vedle rozumu také slovo, nauku nebo rozumný řád světa). Na počátku filozofování – a dnes můžeme již říci, že nejen u starých Řeků – stojí schopnost odevzdat se naladění údivu. V údivu totiž ztrácí všechno samozřejmé a známé svou běžnost. Člověk se začíná, vycházeje z údivu nad tím, že jsoucno jest (řecky: ón), tázat. Ptá se na původ, začátek (arché) a první principy všech věcí. Tento původ přestává hledat pouze u mytických božstev, jakožto zdroje věcí vezdejších, a následně ho nalézá především v přirozenosti světa (fysis). Odhalování těchto prvních principů je v řecké filozofii zároveň spojeno s pojmem odkrytost (alétheia). Tento termín v překladu z řečtiny také označuje to, čemu dnes říkáme pravda. Filozofická nauka o člověku a etika jako nauka o morálce se zabývá otázkou vztahu lidské duše (psyché) k dobru (agathón) a k blaženosti (eudaimoniá) a také možností realizace ctnosti (areté). Vesmír vnímají staří Řekové jako projev ušlechtilého krásna, s pevně vymezenými konturami (kosmos). Pociťovali možná obavy z nekonečna, neboť v něm si asi jen obtížně dokázali představit danost jasného řádu, v němž všechny věci nacházejí své přesné vymezení a místo. Z hlediska chronologické časové osy můžeme starověkou řeckou filozofii rozdělit na následující období:
1. období kosmologické (kosmoontologické) (600-470 před Kristem) - orientuje se ne na člověka, ale na svět, přírodu, kosmos (iónští naturalisti, pythagorští racionalisti, elejští ontologisti, pluralisti),
2. období humanisticko-antropologické (470-399 před Kristem) - rezignují na zkoumání světa a orientují se na zkoumání člověka ne jako osoby, ale jako obyvatele státu v duchu zásady: člověk je mírou všech věcí (sofisti, Sokrates),
3. starověké systémy (427-322 před Kristem) - chce objevit všechno, i svět i člověka, ale systémově (Platon, Aristoteles),
4. starověké helenistické školy (po změně politické situace po Alexandrovi Velikém 323-31 před Kristem) dominuje morálka a etika, jak žít a být šťasten - stoici (odhoď, co je příjemné) a epikurci (žij, co je příjemné), skeptici,
5. synkretismus s náboženským charakterem (31 před Kristem - 529 po Kristovi) filozofie ztrácí schopnost ve svých možnostech a hledá pomoc v náboženstvích.
 
Řecká filozofie se tradičně člení na tyto etapy:
1) předsokratovskou filozofii
2) klasické období
3) helénistickou filozofii
 
 

2.2.2 Předsokratovská filozofie

Nejjižnější a největší z dvanácti iónských měst na maloasijském pobřeží, Milétos a Efezus, se stala místem zrodu filozofické a v širším kontextu také vědecké tradice západní civilizace. Tato města patřila mezi nejvýznamnější a nejbohatší z přístavních měst této oblasti, kde se tříbily myšlenky a mísily rozmanité kulturní vlivy. Můžeme proto také hovořit o filozofii ionské.
Za otce této filozofie považujeme Thalese z Milétu (625-545 před Kristem). Pocházel z řecké kolonie Milétos. Protože rozvíjel racionální a nemytologické vysvětlení přírodního světa, všeobecně jej považujeme za prvního skutečného vědce. Předpokládá se, že právě on přinesl Řekům geometrii a jako první dokázal, že průměr rozděluje kruh na dvě poloviny. Ve své kosmologii, kterou pravděpodobně ovlivnily egyptské a babylonské mýty o stvoření světa, zastával názor, že Zem má tvar válce nebo disku a zdola a také zhora ji obklopuje voda. Podle Aristotelova výkladu se Thalés poprvé zabýval otázkou, jaký je počátek a princip (arché), prvek všech věcí, kterou je původní látka, a z které jsou všechny věci. O jeho odpovědi víme pouze tolik, že by řekl: “Z vody je všechno a vodou bude zase všechno.” Thalés učil, že svět, který známe, je jakýmsi druhem polokulaté bubliny na vodě a že zem je plochý válec nebo kotouč, který plave plochou stranou uvnitř polokoule. Voda (hydor) je původcem vší existence. Byl to názor, který dávno předtím vyjadřovala stará Píseň o stvoření v Mezopotámii a názor, zachovaný v Genesis, že vody byly nad oblohou a v podzemí a že byly dříve než Hospodin začal své dílo stvoření apod. Thalés jako fyzik a astronom poznal za svého pobytu v Egyptě tehdejší moudrost zvláště matematiku, také poznal babylonskou astronomii a formuloval některé základní věty planimetrické. Vynalezl také vědeckou geometrii, předpověděl zatmění slunce (rok 585 před Kristem) a měl také mnoho vědomostí ze zemědělství.
Zcela odlišné pojetí původu světa zastával už přímý Thalétův žák, astronom Anaximandros (611-545 před Kristem), který je znám rovněž jako zeměpisec a kartograf (je autorem mapy tehdy známého světa). Tomuto filozofovi přisuzujeme položení základů kosmologie, která přetrvala neuvěřitelných dvatisíce let až do doby koperníkovské revoluce. V jeho kosmologii je středem vesmíru Zem, okolo ní se v uspořádaných kruzích pohybuje Slunce, Měsíc a hvězdy. Rozvíjel také teorii evoluce, podle které působením Slunce vznikají z elementární vody živí jedinci a vyšší živočichové vznikají z nižších (lidé se vyvinuli z ryb). Tvrdil, že svět musí mít svůj původ v jisté neurčité substanci, která je základem čtyř prvků (voda, vzduch, oheň, zem). Byl prvním filozofickým spisovatelem a řeckým prozaikem. Podle historiků napsal díla: O slunovratu a O rovnodennosti. Údajně napsal dílo, které se nám nezachovalo, známe pouze jen některé citace. Dílo má název Peri fyzeós (O přírodě), kde autor tuto pralátku označuje jako neomezené, neurčené (aoriston) nekonečno (apeiron). Apeiron znamená tedy neohraničenou látku aoriston - jakostně neurčitou látku. Od věků byla tato pralátka v pohybu, tím se z ní oddělovalo teplé a studené, z teplého se vyvinul vzduch a oheň, ze studeného zem a voda. Apeiron je plné božské síly tak, že jí patří epiteta, jako božská, nesmrtelná, atd.
Anaximandrovým žákem byl Anaximenes (588-504 před Kristem). Souhlasil s předchůdcem, co se týká kvantity pralátky, ale nesouhlasil s tím, že by nebylo možné určit jakost látky. Anaximenes tvrdil, že původním prvkem byl vzduch (mlha). Vzduchem Anaximenés mínil také oživující dech a duši. Pro tyto příznivce nebyla ani tak důležitá samotná teorie, ale hlavně jim šlo o celkový přístup. Již Egypťané a Babyloňané považovali vodu za prapůvodní prvek, ale při vysvětlování vzniku a charakteru světa se odvolávali na božské působení. Na rozdíl od nich Miléťané podávali naturalistická vysvětlení. Diogenes z Apollonie byl pokračovatelem Anaximenovy teorie, avšak vzduch chápal ve smyslu duše. Vzduch, jako duše má vlastnosti rozumu a moudrosti a tak vzduch je základem všeho.
Dalším významným představitelem předsokratovské filozofie je Herakleitos z Efesu (530-470 před Kristem). Narodil se v řeckém (dnes v tureckém) městě Efezos. Považovali ho za jednoho z nejvýznamnějších antických řeckých filozofů a dodnes zůstává pro nás „temnou postavou“. O jeho životě víme pouze málo. I když napsal minimálně jednu knihu „O přírodě“ z jeho děl se nám zachovali pouze fragmenty zachycené v pracech jiných autorů. Podle všeho Herakleitos věnoval obyčejným lidem jen málo času. Když ho požádali, aby napsal pro Efezos ústavu, odmítnul to s odůvodněním, že město je příliš úplatné. Podle něj obyčejným lidem chybí rozum, a tak se o ně vůbec nezajímal. Podobný postoj měl i k jiným filozofům, obzvláště k těm z blízkého Milétu. Pravděpodobně zastával autoritativně politické názory s důrazem na zákon. Nejdůležitější částí Herakleitova myšlení je jeho vysvětlení charakteru světa. Středobodem jeho systému je změna. Všechno ve světě, i svět jako celek je v nepřetržitém stavu plynutí. Za princip existence a života považoval teplo - oheň. Bohové nevytvořili svět, neboť svět a život je věčný, a to je oheň. Všechno je obměnou ohně. Z ohně dolů povstalo všechno a v ohni nahoru se zase vrátí všechno (ekpyrosis). Z ohně dolů povstaly živly: vzduch, zem a voda. Čím dále od ohně, tím je méně života v patřičném prvku. Oheň tedy není látkou, je spíše principem svojí proměnlivosti, plamenem a hořením. Je symbolem toho, co je podstatou existence. K tomuto ho vedl asi názor, že oheň je ještě pohyblivější než vzduch, nebo možná i význam, který měl oheň ve východních náboženstvích. Jeho známým výrokem je: „panta rei – panta chorei“ (všechno teče, všechno skáče, je v pohybu). Hlásal, že rovnováhu v měnícím se světě udržuje logos. Chápání loga je složité a těžce srozumitelné. U Herakleita má spíše úlohu univerzálního, kosmického zákona, i když běžně by se dalo přeložit také jako „slovo“, „řeč“, „myšlenka“ nebo „rozum“. Funkcí loga je smiřovat a sjednocovat protiklady, vytvářet a udržovat pořádek. I když proniká vším, běžný člověk mu vůbec nerozumí. Logos, ale i jiné části Herakleitových názorů je více než jen náznak Platonovy nauky o formách (Platon žil v letech okolo roku 428-348 před Kristem) a Plotinové představy jednoho (Plotinos žil v letech okolo roku 205-270 našeho letopočtu).
 
Pokud jónská filozofická škola viděla počátek existence v látce, pytagorijci ji nacházeli v číslech. Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto vymezujícího předsókratovského filozofického směru je Pýthagorás ze Samu (584-496 před Kristem). Založil filozofickou školu v Krotoně v jižní Itálii, chtěl umožnit mravně-náboženskou reformu hlavně usilovným studiem, bádáním a sebezapíráním. Nenapsal nic. O jeho názorech se dovídáme od jiných filozofů (Platón, Aristoteles a jiní). Jelikož nevíme, co pochází od něho samého a co od jeho žáků, hovoříme o takzvané pythagorské škole. Pýthagoras přemýšlel o prvních principech: bytí, poznání a konání. Hlavně meditoval o první a poslední příčině. Jeho filozofie má mravní a náboženský charakter tak, jak to vidíme u nábožensko-mravní společnosti, kterou asi roku 530 před Kristem založil v Krotoně na způsob orfických společností a zavedl v ní “pytagorovský způsob života” (spočíval na denním sebezpytování se, mlčenlivosti, podřízení se autoritě mistra, nepožívání masa, ani vína atd.). Tak jako u Herakleita je u Pýthagora podstatou všeho a hlavním symbolem oheň. Pýthagorás nalézá, podobně  jako židovská tajná nauka (kabala), původní principy, vedoucí k uspořádání světa, v číselných (arithmós) vztazích jeho rozmanitých hmotných i nehmotných projevech. Tyto vztahy nám otevírají dokonce i možnost číselně vyjádřit psychické a sociální útvary. Bylo by ovšem pomýlené vnímat pýthagorejské pojetí arché jako nějaké abstraktně kvantitativní lapání živoucího světa do sítě přísně formálně vymezujícího světa matematiky. Pýthagorejská čísla mají sobě daný a pro každé z nich jedinečný tvořivý potenciál, mají svůj interpretovatelný význam a specifickou působící sílu. Čísla jsou základem umožňujícím udržení harmonického řádu celého kosmu. Kosmický řád stabilizují svým mocným působením a vymezováním neomezeného apeiron (počátku). Druhým Pýthagorovým principem je hranice: tento jakoby se zrodil z Anaximandrovi myšlenky, který se domníval, že tato pralátka je neohraničená. Oproti tomu Pýthagorova škola postavila za druhý princip: (peras) - hranici, formu, tvar. Dvě věci, které tvoří podstatu, jsou tedy: k látce musí přistoupit něco, co tvoří věc, a to je ohraničení látky. Tímto vnesli pýthagorijci do řecké filozofie dva principy. Je to tedy názor dualistický oproti monistickému ionskému. Tento názor je předtušením Aristotelova názoru, který středověká filozofie vyjádřila větou: forma dat esse rei“. Látka je pasivní princip, hranice aktivní, látka je princip zemský - hranice, forma princip božský, tvořivý. Tento božský aktivní princip zformoval svět tak, že vnikl do středu pasivního předmětu látky, odkud ho protíná a formuje. Tyto dva principy jako matematik vyjádřil čísly a vyslovil, že podstatou všeho je číslo. Proto filozofii této školy nazýváme filozofií čísel. Všechno se dá vyjádřit v číslech. Čísla jako principy jsou dvojí: lichá - princip ohraničení, jsou božská a dokonalá, sudá - jsou nedokonalá, zemská. Ze složení čísel sudých a lichých povstal svět. Základní božské liché číslo je hen, případně monas - jedno. Základní pasivní číslo, jako prvek látky, jsou dyo, dyas - dvě. Pokud věc má formu, každá forma je geometrický útvar a tak je geometrický útvar možné vyjádřit číslem. Geometrickým výrazem je bod, dva je čára, tři je geometrický tvar plochy, čtyři je těleso. Součet těchto prvních čtyř čísel dává posvátné číslo deset - dekas. Nejdokonalejší geometrický tvar je koule a kouli odpovídá číslo deset, proto má svět formu koule.
Z toho vyplývá filozoficko-astronautický názor pýthagorců: středem existence není zem, ale nebeský princip - a to je oheň, který proniká existencí. Středobod drží všechno pohromadě a okolo něj se v kruhu pohybují: naše zem a naproti ní protizem, potom jednotlivé planety a až na konci světa je svět stálic, svět nebeský. Toto všechno, celá existence se pohybuje, točí okolo ústředního ohníčku a vydává krásný zvuk těles, takzvanou harmonii nebeských sfér. My tuto harmonii neslyšíme, neboť jsme se v ní narodili, tak jako necítíme tlak vzduchu. Jak je to v makrokosmu, tak je to také v mikrokosmu v člověku. V člověku pasivní princip, látka, je tělo a aktivní duše. Duše je sídlem božského rozumu, který jako dar pochází od Boha. Z trestu je ovšem duše spojena s pasivním principem - tělem, je v něm pochována jako v hrobě. Tyto myšlenky přešly ze sekty orfiků podle známé pověsti o zabití titanů a Dionýze Zagrea. Úlohou člověka je, aby se duše v těle očišťovala (katarsis), co se děje zvláštními očišťovacími prostředky: askezí a umýváním, zvláštním zařízením života, atd. Na tomto základě založil Pýthagoras zvláštní náboženskou společnost, mohli bychom  říci - sektu. Podle toho, jak se člověk očišťuje, tak se potom bude vyvíjet jeho osud. Duše po smrti podle zásluhy vandruje. V souvislosti s tím věřili v množství duchů, démonů a přísně zachovávali očišťovací předpis. Pýthagorova škola okolo roku 480 před Kristem zanikla, když vznikly politické nepokoje a nastal přechod z doby královské do doby republiky, když pýthagorci stáli na straně monarchie a republikáni zvítězili. Jejich žáci se rozptýlili, ale myšlenky školy rozšiřovali nadále. Působili na filozofii Empedokla, Platóna a v křesťanské době v takzvaném novopýthagorismu znovu ožila. Pýthagorci věřili v bohy, ale velmi se klonili k nejasnému a panteisticky zabarvenému monoteismu. Jejich zásadou bylo, že počátkem všech věcí je jednotka. Bůh je číslo par excellence, tj. sjednocuje všechny dokonalosti.
 
Na rozdíl od milétských filozofů neodvozuje Empedoklés z Akragantu (asi 492-433 před Kristem) původ světské rozmanitosti pouze z jednoho přírodního živlu, ale rovnocenně ze čtyř druhů živlů: ze země, vody, ohně a vzduchu. Narodil se v  Akragasu (Agrigentum), v aristokratické rodině, na jižním pobřeží Sicílie. Odtud přešel do Atén, kde založil školu. Předtím aktivně zasáhnul do politických bojů a odmítnul nabízenou královskou korunu. Působil jako fyzik, lékař, vojevůdce, řečník, státník, údajně svými přívrženci přezdívaný jako “divotvůrce”. Napsal několik knih, ale s jistotou se mu přiznává velké básnické dílo Peri fyseos (O přírodě) a Katharmoi (O očišťovaných). Své učení o principu všeho začal kritikou Parmenida a Herakleita.  Oba doložili původ světa jedním prvkem. Empedoklés tvrdil, že voda nemůže zrodit motýla anebo rybu a nemůže se měnit. Čistá voda zůstane navěky čistou vodou. Parmenidovi přiznal pravdu, když tvrdil, že se nic nemění. Herakleitos měl zase pravdu v tom, že třeba věřit smyslům, protože ve světě vidíme ustavičné změny. Empedoklés našel řešení v tom, že nemůže existovat jen jedna prvotní matérie, ale jsou čtyři principy, které nazval ridzóma - kořeny všech věcí: zem, vzduch, voda, oheň. Všechno ve světě je budované z těchto čtyř pralátek, které jsou promíchané v různých poměrech. Není pravda, že všechno se mění, protože i tyto čtyři elementy zůstávají kvalitativně neměnné. Tyto čtyři prvky se mezi sebou míchají rozpojením, dělením (diallaxis) a spojováním (mixis). Vedle nich ve světě působí ještě hybné a formující síly, láska (fília) a svár (neikos), které vyvolávají míšení a rozlučování živlů. Čistá láska vede všechny živly k jednotě a svár je příčinou jejich oddělující různosti. Současné působení obou těchto formujících sil vede k poměrnému promíchávání jednotlivých živlů. Právě v důsledku tohoto promíchávání vznikají jednotlivá jsoucna. Poznání smyslových jsoucen je možné podle Empedokla jen díky tomu, že z věcí vyvěrají mikroskopické výrony, které si nalézají cestu do sobě přiměřených prostorů, které se nachází ve smyslových orgánech. V těchto otvorech pak dochází k jejich poznání, samozřejmě za předpokladu, že ony výrony do nich přesně zapadají. Empedoklés totiž důsledně razil názor, že stejné se poznává se stejným. Svůj život na důkaz svého božství ukončil skokem do jícnu sicilské sopky Etny. V náboženském ohledu byl Empedoklés polyteistou, protože i čtyři elementy nazval jmény bohů: „Nejdříve poslouchej, které jsou čtyři základní prvky všech věcí: zářící Zeus (oheň), životadárná Hera (vzduch), Hádes (zem) a Nestis (voda), která svými slzami živí lidské prameny.“ Zbožstvil také prostor (sfairos) a dvě působící síly eros a eris.
Prvním filozofem, který popsal poslední příčinu existence věcí jako duševní princip, který dává matérii život a formu byl Anaxagorás z Klazomen (500-428 před Kristem) pocházel z Malé Ázie, z města Klasomené, blízko Smyrny. Jako první z iónských filozofů se rozhodl působit v Athénách, které však v té době nebyly ještě tak otevřené novým myšlenkovým proudům jako výše zmíněná koloniální území. Pocházel z bohaté rodiny a v touze po poznání odešel roku 463 do Atén, kde založil filozofickou tradici. Tady žil spolu s Periklem téměř třicet let. Anaxagorás se zabýval i astronomií. Tvrdil, že nebeská tělesa jsou stejné substance jako zem, protože našel meteorit. Podle toho hlásal, že i na jiných planetách žijí lidé. Tvrdil také, že měsíc nesvítí, ale odráží jas země. Protože tvrdil, že slunce není bohem, ale rozpálená masa větší než Peloponéz, byl obžalován za bezbožnost a musel opustit město. Emigroval do Lampsacu, kde jako 72 letý zemřel. Jelikož rozlišoval matérii a její hybnou duševní sílu, zařazujeme jej mezi dualisty. Toto učení popsal v díle „O přírodě“, napsané v iónském dialektu, z kterého se zachoval jeden fragment. Souhlasil s Empedoklém, že není jeden, ale více elementů je podstatou existence všeho. Anaxagoras poopravil tvrzení Empedokléa, že svět není složený ze čtyř prvků, ale z nekonečného množství malých semínek (spermata), která jsou stavebním materiálem celé skutečnosti. Jsou pro oko neviditelné a liší se od sebe látkou a barvou. Nazval tyto částečky homoiomery - zrnka anebo zárodky, protože v nich jako v semenu je již obsaženo každé těleso. Anaxagoras jako první mezi filozofy pochopil, že uspořádání kosmu, které má svůj účel nemůže usměrňovat slepý osud nebo neosobní zákon. Proto nous je autonomní, neohraničený, nekonečný, dokonalý rozum, který je nad všemi věcmi, je nemateriální a duševní. Je vševědoucí a relativně všemocný, to bylo předpokladem, že Aristoteles a Platón pochopili, že Anaxagorův nous bylo duševní bytí. Zajímavý je Anaxagorův pohled na nous a duši. Duši mají podle něho všechny živé bytosti. Nous má vládu nejen nad všemi věcmi, ale také nad „vším, co má duši, velkým nebo malým.“ Buď jsou nousduše rozdílné nebo jednotlivé duše tvoří části univerzálního nous. Anaxagorovo tvrzení, že „jevy dávají vidět skryté (opsis adélón ta fainomena)“, v sobě nese hluboké poselství, které je aktuální pro mnohem historicky vzdálenější vhledy fenomenologů ve století dvacátém.
 
Filozofové po Anaxagorovinechtěli myslet dualisticky, proto založili a upevnili materialistický směr, který nazýváme atomismem. Zakladateli atomismu jsou Leukippos z Miléta a Demokritos. Osobnost Leukippa (500-440 př. n. l.) známe velmi málo. Mnozí tvrdí, že Leukippos je pouhá fikce, ale větší shoda je v tom, že skutečně žil a přišel s teorií atomismu.
Demokritos (460-370 před Kristem) se narodil v Abdéře, v Trácii, na severním pobřeží Egejského moře. I když pocházel z bohaté rodiny mohl často cestovat po Egyptě, Persii, Abesínsku a Babyloně, kde sbíral vědomosti z matematiky a přírodních věd, které potom využil pro svoji filozofii. Byl žákem Leukippa, zakladatele atomismu. Byl velkým učencem, vrstevníkem sofistů a Sokrata. Z jeho děl se nám zachovali větší zlomky z fyziky a etiky. Byl považován za největšího učence své doby a byl znamenitým řečníkem. Vypracoval atomismus do uceleného systému. Souhlasil se svými předchůdci, že všechno ve světě se skládá z maličkých částeček, které jsou věčné a neměnné. Tvrdil, že každá změna je vyvolána pouze mechanickým spojováním a rozdělováním nejmenších částic. Ale v dalším svém myšlenkovém postupu se držel Leukippa: za princip existence všeho považoval dva principy, atomy, které jsou znakem plnosti a prázdný prostor, který je vlastně ne-bytí. Všechno na světě potom vyplňují atomy a prázdno. Plnost - to jsou atomy, nedělitelné a nezničitelné nejmenší hmotné částečky, které jsou co do jakosti, kvality stejné, liší se jen kvantitativními vlastnostmi, váhou, velikosti, tvarem, složením a polohou v prostoru, jejich počet je nekonečný. Neustále jsou v pohybu, který jim umožňuje prázdný prostor a který je přirozený. Tento filozofický systém nazýváme mechanický atomismus. Na něm je založená dnešní moderní přírodní věda. Vesmír a pořádek vznikly pohybem, ale tento pohyb podobně jako atomy je od jakživa a je nutný, dopředu daný a nepotřebuje žádnou vnější příčinu. Proto není potřeba žádných „hýbatelů“, všechno se v přírodě děje mechanicky podle přírodních zákonů. Sám se vyjádřil, že by raději pochopil přírodní zákony, než by se měl stát králem celé Persie. Demokritos byl materialista, protože nevěřil v existenci něčeho jiného kromě matérie. Duše jsou složené z nejmenších atomů, kulatých a hladkých, a to z atomů ohně, které se po rozpadu těla rozprchnou a tím zanikne i duše, proto jsou duše smrtelné a hynou společně s tělem. Zajímavý je jeho názor, že poznání smyslové je nedokonalé a rozumové je dokonalé. Člověk poznává na základě vnímání, které mu zprostředkují zvláštní atomy, které jako obrázky vyrážejí z předmětů a vytékající z předmětů se nám otiskují v hlavě. Takovéto poznávání má mnohé nedostatky, protože toto poznávání je příliš subjektivní a relativní, takže může poskytovat jen zdání o věcech. Demokritovy názory na etiku jsou takové, že když se duše skládá z jemnějších atomů, jako tělo je správné dát přednost duševnímu dobru před tělesným dobrem. Proto nejvyšším cílem člověka je dosáhnout harmonii rozumu a pohodu duše, blaženost-eudaimoniu tak, že člověk má trvale dobře smýšlet a nenechat se unést zmatkem a být stále v dobré náladě a veselosti. Moudré je ve všem zachovat míru a žít střídmě a nedělat zle, aby se člověk nemusel stydět sám před sebou. V otázce boží existence nemá úplně jasno, domníval se, že bohové neexistují, že je zplodil lidský strach.
 
Tragický konec milétské filozofie
Milétská filozofie měla více zástupců. Obsahovala o mnoho více myšlenek, než nám tradice zachovala. Milétos však ležel na území, které často ohrožovali řečtí nepřátelé, především Peršané, kteří si dělali nárok na pobřeží Malé Ázie. Když Milétos obsadili Peršané, Míléťané se pokusili o vzpouru proti perské nadvládě, která se však nepodařila a tragické zakončení vzpoury znamenalo i konec filozofování v Milétě. V roce 494 před Kristem město padlo a jeho obyvatelé byli deportováni až pod Kavkaz.

2.3 Křesťanská filozofie


 
Přechod řecké antické filozofie ke křesťanské filozofii
S úpadkem kultury řecké a římské dostavil se také úpadek domácích národních náboženství. U vzdělanců nadešla doba lhostejnosti a náboženské nevěry a u lidu pověry. Ani nevěra a ani pověra nedokázala uspokojit lidské nitro: hledala se proto nová náplň a to nejen ve filozofii. Když filozofie, jako základ vědy končila nejen v noetickém nihilizmu, ale také ve skepsi a v relativizmu, byla tedy hledána i nová náplň v náboženství. Překonáním starého náboženství, které sice stále přetrvávalo, ale bylo již na ústupu, hledalo se náboženství nové. Našlo se ve východních náboženstvích. Nastalo slučování vědeckého ducha s duchem náboženským, filozofie s náboženstvím. Ohlašovala se touha po novém zjevení, po nadpřirozeném, po milosti a odpuštění, po věčném životě. To se projevovalo ve filozofii této doby. I když doba posledních let před Kristem neměla velké originální duchovní osobnosti, byl v oblibě takzvaný eklekticizmus a v souladu s náboženskou náladou této doby dávala se přednost filozofii pytagorejské a platónské, protože oba tyto směry měly význam také náboženský (dualizmus ducha a hmoty, askeze).
 
Eklekticizmus z řeckého slova eklegein (volit, vybírat) je obzvlášť typický pro Římany, kteří si zcela prakticky vybírali ze všech učení přicházejících z Řecka účelné a pro ně použitelné myšlenky a soustavy. Známým eklektikem je hlavně Marcus Cicero (106-43 před Kristem), římský řečník a spisovatel, který studoval v Athénách a na Rhodu. Z jeho děl jsou nejznámější: Tusculské hovory, O povinnostech, Kato Starší o stáří, O přirozenosti bohů.
 
Alexandrijský eklekticismus není tak jazykově a stylisticky uhlazený jako eklekticismus římský, ale díky přijetí orientálních nauk, zvláště judaismu, je myšlenkově hlubší. Jeho hlavním představitelem je židovský učenec Filón Alexandrijský (žil v letech asi 25 před Kristem až 40 let po Kristovi). Zjevení pravdy se podle něj dostalo výlučně Židům, a řecká filozofie je proto pouhou odvozeninou myšlenek obsažených ve Starém zákoně. Ve Filónově filozofické soustavě se mísí božským duchem inspirovaná Mojžíšova vyprávěníplatónovou naukou o ideáchs pojmem logu, který přebírá od stoiků. Poznání a ctnost jsou dary boží a k jejich dosažení je nutno vládnout schopností asketického sebezapření. Více než rozumového pojmového poznání si Filón samozřejmě cenil možnosti poznání Pravdy mystickou cestou. Řecké slovo mystikos přeneseně znamená: zavřít oči před smyslovým světem a pohroužit se do vnímání nitra, v němž vede cesta k nesmrtelné lidské duši. Duše se může spojit s čistým bytím boha prostřednictvím jeho Syna, jenž byl Filónemem pojmenován logos. Na rozdíl od stoického panteistického monoismu, který podle něj nečinil zásadní rozdíl mezi hruběji hmotným tělem a jemněji hmotnou duší, byl Filón přísným zastáncem striktního odlišení smrtelného hmotného těla (sarx) a věčně živé duše. Někteří historikové filozofie a náboženského myšlení považují Filóna za jeden z významných inspiračních zdrojů propojování křesťanství s řeckou stoickou a platónskou filozofií. Apoštol Pavel používal obraty o duchu svatém a z ducha svatého – pneuma hagionSvatý Jan se ve svém evangeliu zmiňoval o tom, že „na počátku byl logos“. Filón uznává tři prameny poznání:
1. přímé osvícení od boha
2. alegorickou (obraznou) exegezi (výklad) Starého zákona
3. řeckou filozofii
 
Struktura jsoucna je podle Filóna následující:
a) Bůh je čiré bytí, které nemá absolutně nic společného s hmotou. Je čistou Pravdou, Dobrem a Krásou.
b) Logos, jako živý projev boží lásky v sobě zahrnuje souhrn idejí umožňující vztah světem a bohem. Je prvorozeným synem božím a Moudrost boží je jeho matkou.
c) Hmotný svět.
 
Literatura:
ASMUS, V.F. Antická filozofie. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1986. ISBN 25-132-86.
Bondy, E. Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. 188 s. ISBN: 80-85239-26-4.
ČECHÁK, V. a kol. Co víte o starověké a středověké filozofii. 1. vydání. Praha: Horizont, 1983. ISBN 40-030-83.
Graeser, A. Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN: 80-7298-019-X.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
HORÁK, P. Platón – Ústava. Praha. 1990.
JURINA, J. Stručný prehľad dejín filozófie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
NOVOTNÝ, A.F. O Platónovi. 1.-4. vydání. Praha. 1948, 1970
KICZKO, L., MARCELLI, M., WALDSCHUTZ, E., ZIGO, M. Dejiny filozófie. 7. vydanie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2008. 138 s. ISBN 978-80-10-01391-3.
PATOČKA, J. Negativní platonismus. Praha, 1990.
PATOČKA, J. Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha, 1992.
Patočka, J. Aristoteles, přednášky z antické filozofie. Praha: Vyšehrad, 1994.
PLATON. Obrana Sokratova. 1. vydání. Praha: Lyra Pragensia, 1970.
REALE. Platon. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha, 2005.
RODZIEWICZ, A. Idea i forma. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. On the Foundations  of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw, 2012.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7298-019-x.
WYLLER,E. A. Pozdní Platón. Praha, 1996.
 
 

2.3.1 Systémy pozdního helénizmu

Novopythagorejci
Dalšími synkretickými (smíchanými) systémy pozdního helénizmu jsou: novopythagoreismus a novoplatonismus. Filónovy názory, hlavně dva jeho základní názory přejímají novopythagorejci: mystické pojetí (chápání) božství a zprostředkující logos mezi Bohem a světem. Nejdůležitější z novopythagorejců byl Apolonius z Tyany (žil v letech 4 před Kristem až 98 po Kristovi). Jako filozof byl nazvaný prorokem a služebníkem Božím. Jeho životní názor byl nábožensko-asketický. Byl to nejtajemnější duchovní Mistr. Ovládal některé magické techniky, například umění stát se neviditelným nebo mluvit s duchy, také uměl prý úspěšně křísit mrtvé. Mnozí jej proto považovali za mesiáše. V roce 23 odjel Apollónios z Babylónu na velbloudech do Indie, aby v himálajských poustevnách praktikoval jógu. Později se například vydal také na pouť do Etiopie, která dodnes patří mezi země, která jsou, a to jistě nikoli náhodou, navštěvovaná četnými křesťanskými poutníky. O smrti Apollónios napsal: “Nikdo ve skutečnosti neumírá, umírá jen vnější vzhled, právě tak jako nikdo není ve skutečnosti zrozen, kromě toho, že se zrodí do vnějšího vzezření. Když se takto duch přemění ve hmotu, říkáme, že člověk začal existovat, a když se takto hmota přemění v ducha, říkáme, že někdo zemřel.“ Mezi dochovaná Apollónova díla patří spis O obětech. Apollónius zakazoval požívání vína, masa, vyžadoval panictví, nedovoloval přísahu a krvavé oběti. Vyžadoval společný majetek. Byl často také nazýván pohanským Kristem. Byl chválený pro svou moudrost a ctnost. Významem jeho života bylo povznášet se ve smyslnosti a tělesné patřičnosti k životu v Boha.
Dalšími zástupci tohoto helénistického proudu jsou například Moderatus Gadský nebo Níkomachos z Gerasy, autor známé učebnice Úvod do matematiky a též díla Božská podstata aritmetiky.
 
 
Novoplatonisti
Předchůdci novoplatonismu byli platónští eklektikové, kteří vyvíjeli, nebo míchali platónské myšlenky s aristotelismem a stoicismem. Hlavními představiteli byli: Plutarch z Chaironeje a Numejus z Apameje v Sýrii. Podle Plutarcha (žil v 1. století po Kristovi) byla úloha filozofie v: udělat člověka ctnostným.
Přebíral orientální prvky do názorů platónsko-aristotelovských.
 
Uznával dva principy:
1. Bůh je princip dobra, hmota je podmínkou zla. A k tomu ještě přibíral světovou duši, která je zlá, a proto odporuje světovému pořádku. Jedna její část je nakloněná vždy ke zlému, je příčinou smyslnosti a zla.
2. Podstatu Boha neznáme. Víme jen, že je jediný, neměnný. Lidská duše je Božím orgánem. Je tím čistější a svobodnější, čím více myšlenek jí nabízí Bůh.
 
Ještě dále než Platón a Plutarch zašel Numeius z Apameje (2. století po Kristovi). Vedle nejvyššího Boha uznával stvořitele světa (demiurgos). První Bůh je dobro samo, sama myšlenka (nús), princip sucha, existence (onsiasarché). Druhý je Bůh Demiurg, který je dobrý účastí na prvním (métonsia tú proton), působí na hmotu, tvoří svět, je tedy principem dění ve světě (neneseo archá). Svět je podle Numeia třetí Bůh. Zakladatelem novoplatonizmu je Ammonios Sakkas v Alexandrii (175-242). Jeho názory však známe od jeho žáka Plótínose (203-270), který je hlavní tvůrce novoplatonizmu. Narodil se v egyptském městě Lykopoli v roce 205 po Kristovi. Jeho životopis napsal jeho žák Porfyrios a vydal spolu se známými Enneadami v šesti svazcích po devíti kapitolách, a proto se nazývají Enneady (Devítky). Plótínos zemřel v Kampanii roku 270. V noetice Plótínos rozlišoval smysly, intelekt a nejvyšší rozum. Je zastáncem toho, že smysly nám zprostředkovávají počátky, nejsou pasivní, ale aktivní části duše, které umožňují myšlenkové úsudky. Intelektem si sjednáváme vědomí o vlastních myšlenkách. K poznání nejvyššího dochází bezprostředně nahlížením na božství, což se děje ve stavu extáze. Extáze je Plótínovi skutečným pramenem poznání Boha a světa. Od roku 244 vedl PlótínosŘímě školu a stejně jako Platón chtěl založit vzorové město - tentokrát ovšem v Itálii. Mezi jeho posluchače patřil i císař Gallienus. Plótínos byl asketa, pokorný a jemný duch. Od Platónovy nauky se Plótínův systém zásadně odlišuje tím, že všechno jednotlivé je v několikastupňovém sledu odvozováno z jediného posledního prazákladu, do něhož se také navrací – mystickým nebo posmrtným sjednocením. Světy nevznikly jako jednorázový volní akt boha, ale jsou produktem neustálého vyvěrání, vytékání bytí-emanace z Jednoho jediného pramene. Jednota ze sebe tímto nic neztrácí, stejně jako ze sebe nic neztrácí slunce, jež vyzařuje světlo a teplo. K vyvěrání bytí dochází prostřednictvím zrcadlení jeho vyššího stupně v nižším. Na základě těchto svých poznání Plótínus rozděluje jednotlivé stupně vzniku světa a bytí:
1. Jedno (řecky: hén) - absolutní jednota a plnost bytí. Vše co existuje, je pouze díky sepětí s Jedním, které je také nejvyšším Dobrem. Jedno je pojmově neuchopitelné, neboť se nalézá mimo jakéhokoliv rozlišování jsoucen-a z tohoto hlediska je nadjsoucí nebo zdánlivě překvapivě nejsoucí. „Vždyť duše pozbývá spojitosti s absolutnem a není zcela absolutnem, když získává vědecké poznání o nějaké věci, neboť věda je pojem a pojem je mnohost. Tak míjí duše absolutno, jelikož upadá do mnohosti.“ Poznání jednoho je možné jen díky extatickému sjednocení s ním, jež je zprostředkováno osvícením nebo zasvěcením lidské duše.
2. Obraz jednoho, duch (řecky: nús) vzniká tak, že Jedno se uvědomuje pohledem na sebe sama. Je to první zrcadlení Jednoho jako následek onoho nesmírného vyvěrání bytí. Obsah tohoto imaginárního zrcadla je duch a jeho svět idejí (inteligibilní - myšlený svět), dále pak identita a různost, pohyb a klid, číslo, kvantita a kvalita.
3. Plodem (obrazem) ducha je duše světa. Ta vytváří jednotu rozptýleného duševního světa mnohosti. Možnost soucitu a lásky mezi lidmi, znalost věcí minulých nebo budoucích - jasnovidectví nebo magické působení, ovlivňování věcí nebo bytostí obrazem či myšlenkou, to vše je možné jen právě díky oné stále přítomné jednotné formě světové duše. (Podobně uvažoval i mysticky orientovaný stoik Poseidónios z Apameie, který hlásá, že: „světová duše prostupuje svou inteligencí i tou nejmenší částečkou kosmu a obdarovává svět nám známé hmotné přírody souladným provázáním všech věcí“)
4. Světová duše v sobě zrcadlí mnohost jednotlivých duší. Ty se spojují s hmotným světem živlů prostřednictvím hmotného těla, a mohou pak hrát své osudové hry v hmotném světě, do něhož se vtělují jako následek svého úpadku. Odklon od původní jednoty je tedy následkem identifikace jednotlivých duší s myšlením a chtěním, který rozvíjí svět mnohosti.
5. Duše je podle Plótína celá v každé části těla a je jeho oživujícím světelným základem. Látka (hmota) je vzhledem k úplnosti bytí Jednoho nebytím, principem zla a temnotou. Plótínos ve své etické koncepci říká, že úkolem duše je očišťování sebe sama od nánosů hmoty a smyslového světa. Sebezapomínající odevzdání pak vede k mystickému sjednocení s božským Jedním. S Plótínem přišla doba odvrácení se od vnímání světa, který byl Řekům tak blízký, doba církevního supernaturalizmu, popření přírody. Tento supernaturalizmus neplynul z Ježíšova učení, ale z pramenů pohanských, náboženských (hlavně východních kultur) anebo z řecké filozofie (Pythágoras, Platón, Plótín). Řecké filozofii nadešel konec v roce 529 po Kristovi, kdy císař Justinián dal zavřít poslední školu řecké filozofie v Athénách. Tím byl zpečetěný osud filozofie, která od sedmého století před Kristem se zabývala řešením záhad světa. Škola se zavřela, ale myšlenky se staly majetkem evropské kultury a působí až do dnešní doby. Zatímco celý řecký život je možné charakterizovat naturalizmem, myšlením a filozofií racionalizmu, je potřebné říci, že středověk, jak životem, tak i myšlením je supranaturalistickýsupraracionalistický. Ježíš Kristus nepřinesl lidstvu filozofii, ale náboženství, které se stalo podnětem nového filozofického pohledu na otázky života a smrti, současnosti i věčnosti. Ježíšovo křesťanství však neznamená supranaturalizmussupraracionalizmus ve smyslu popírání života přirozeného a lidského rozumu ve smyslu východní filozofie a východních náboženstev, ale ve smyslu naplnění života přirozeného myšlenkou na Boha jako činitele transcendentního i imanentního, jako účinné příčiny, aby svět a život měl smysl a cíl. Supranaturalizmus v tomto smyslu je chápán tak, že základ života je duchovní, ne hmotný, cílem je Pravda, Dobro a Krása. Tyto pojmy jsou uskutečňované Bohem, jako v pramenu a původu svém i všeho ostatního. Prosvícení života lidského Pravdou, Dobrem a Krásou, které jsou obsahem i výsledkem myšlení a chtění absolutního ducha je cílem lidského života. Zároveň tvoří nevyhnutný základ pro pochopení počátků křesťanské filozofie a nejen počátků filozofie, ale i celé filozofie křesťanství. Proto je potřebné zkoumat a poznat celou řeckou filozofii. Je to dokonce podmínkou pro pochopení středověké filozofie. Druhou podmínkou je znalost Ježíšova evangelia.

2.4 Sokratovská filozofie


 
Sofistika
Sofisté (z řeckého slova Sofistés = znalec, učitel moudrosti). Sofisté byli řečtí filozofové, kteří se ve svých dílech zaměřovali na zkoumání problémů ve společnosti. Jako první v historii filozofie postavili člověka, osobnost za objekt filozofického zkoumání. Tenhle zvrat v dějinách filozofie se označuje jako antropologický obrat antické filozofie. Jejich myšlení se neopírá jen o přírodu, ale o osobnost člověka schopného poznávat svět. Sofisté věnovali svůj čas a myšlenky právě člověku a jeho schopnostem vůči okolnímu světu. Učili své žáky jak mluvit, přemýšlet a konat ve společenském a politickém vystupování. Sofistika ve své podstatě vytvořila vědecký základ přechodu nového vnímání filozofie, který prezentoval ve svém životě Sokratés. I když nenapsal žádnou filozofickou práci, dokázal oslovit ve svém životě a hlavně po smrti největší počet mladých filozofů, kteří v dalším období zastávali filozofické názory svého učitele. Nejvýznamnější názory Sokrata se projevovaly v propojování teoretické diskuse o ctnosti s vlastními životními rozhodnutími. Proto sofisté ve své podstatě sehrávají nezastupitelnou úlohu při formování řecké antické filozofie.
Popírali existenci nějaké vnější pravdy, nezávislé na lidských záležitostech a hlásali tři základní teze:
1. Fenomenalismus – skutečnost není poznatelná sama o sobě, ale jen taková, jakou se zdá být v jevech (fenoménech).
2. Subjektivismus či relativismus – jakékoli poznání závisí na subjektu.
3. Skepticismus – je nemožné rozhodnout o pravdivosti nebo nepravdivosti jakéhokoli tvrzení.
 
Těmto koncepcím se dostalo geniální syntézy ve slavném výroku Protágora: „Člověk je měřítkem všech věcí. Jaké věci se zdají mně, takové jsou pro mne, jaké se zdají být tobě, takové jsou pro tebe“. To bylo hlavní krédo sofistů, o co se opírali v celé své filozofii.
 
Hlavním představitelem sofizmu byl Prótagorás z Abdéry (491-411 před Kristem). Byl to starořecký filozof-představitel sofizmu. Zastával myšlenku, že člověk subjektivně rozhoduje o tom, co je mírou bytí a nebytí. V náboženských otázkách si ponechával volnost, za co byl obviněn z ateizmu. Uznával člověka, který tvoří měřítko všech věcí a vyjadřuje je v postavě Atlanta, který svými rameny podpírá celý svět. Tím, že přesunuli těžiště filozofického výzkumu z přírody na člověka, udělili sofisté rodícímu se filozofickému myšlení rozhodující impuls, jenž přispěl ke vzniku sokratovského humanizmu.
Jeho pokračovatelem byl Hippias z Elidy (443-380 před Kristem). Byl mladší současník Prótagora. Dobře rozuměl vědám jako je matematika nebo astronomie. Věnoval se gramatice, hudbě, literatuře, historii a oblibu našel i v některých řemeslech. Hippias ve svých úvahách ostře kritizuje společenský pořádek. Zformuloval antitézu: zákon (nomos) - příroda (fysis).
 
Po řecko-perských válkách se začínají rozvíjet instituce zaměřené na demokracii, a to hlavně v Aténách. Na člověka - politika začíná být vyvíjen větší nátlak na orientaci ve státním životě a řečnictví. Toto období s sebou přináší potřebu odborníků, kteří by poskytovali jakési školení nebo výcvik v rétorice, právu, historii a filozofii. Vznikají lidé, kterým se neřekne jinak než učitelé moudrosti – sofisté. Tito novodobí učenci cestovali po různých městech a za honorář poskytovali rady v oblasti společenského života, politiky, historie, filozofie a řečnictví. Největší příjmy jim plynuly z lekcí rétoriky, které nabízeli mladým Atéňanům, toužícím po politické kariéře. Příležitostně se sofisté stávali logografy (pisateli proslovů), a vykonávali tak funkci, kterou dnes zastává takzvaný ghostwriter (spisovatel, který připravuje projevy politiků), nebo advokát, pokud jde o řeči proslovené u soudu. Před athénským soudem se musel každý obhajovat sám, a proto jim tito logografové připravovali proslovy na obhajobu. Na to, aby sofisté byli schopni věrohodně poskytovat svoje učení v různých oblastech života museli dokonale zkoumat život ve společnosti. Poznatky o společenském životě v nich vyvolávaly kritiku zákonů, náboženství a morálky. Gorgiás (483-375 před Kristem), který se narodil v Syrakusách, zašel ještě dále a strhl filozofii do jediné nihilistické vlny (Nihilismus) a to jak ontologii – tím, že tvrdil, že „nic neexistuje“, tak gnozeologii – tvrzením, že „kdyby něco existovalo, nemohlo by to být myšleno“ a konečně i logiku a samotnou možnost existence nějaké kultury: „Kdyby něco existovalo a bylo to i myslitelné, nebylo by to stejně žádným způsobem sdělitelné“. Přání ohromit posluchačstvo výstředními tezemi vedlo Georgia k tomu, že napsal Obranu Heleny, krátké pojednání, v němž dokazuje nevinu ženy, která svou nevěrou vyvolala Trojskou válku. Georgiova argumentace je typicky sofistická: Helenu svedlo ke zradě manžela Paridovo řečnické umění, rétoriku – slova, která mají totiž schopnost strhnout toho, kdo ji naslouchá, okouzlit ho až do té míry, že ztratí sebekontrolu. Umění slova má s magií společnou právě schopnost svádět a manipulovat mysl, zbavovat ji svobodné vůle.
 
Sokratés (470-399 před Kristem) původem z Atén. Sokratés je charizmatickou osobností dějin filozofie. Sokratovým otcem byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Alópeké. Otec ho vedl k řemeslu – sochařství. O jeho mládí se nezachovalo mnoho záznamů. Vyučil se řemeslu a zpočátku vedl rodinný obchod. Do vojenských služeb nastoupil ve věku 12 let. Tedy kolem roku 449 před Kristem u kyperské Salami. Zde nastoupil jako mladý hoplit (voják, těžkooděnec). V létech 441–439 před Kristem bydlel ve společnosti Archealově, který se stal jeho učitelem a velkým vzorem. Taktéž se objevil ve společnosti Sofoklesa (496-406 před Kristem), který se často navštěvoval s Archealem. Sokratés sloužil ve třech vojenských výpravách, které dokládá Platón. Byly to roky 430, 426 a 422 před Kristem, kdy Sokratovi údajně bylo 39, 45, a 47 let. Své filozofické učení zaměřené proti společensko-politickému zřízení otrokářské demokracie začal v počátku Peloponéské války v Aténách. Sokratés žil na přelomu období athénské demokracie a jejího úpadku po porážce Athén v Peloponéské válce. Sokratés je člověk, kterého neznáme pod jeho původní profesí, ale právě jako filozofa starověkých Atén. Vzhledem k tomu, že nikdy nic nenapsal, zachovalo se po něm mnoho záznamů a významně ovlivnil vývoj filozofie. Nejvíc záznamů se zachovalo od jeho žáka Platóna (427-347před Kristem).
Sokratés ovládal vědy jako je matematika, astronomie, geometrie a celá řada dalších vědních oborů. Chodil mezi jednoduché lidi a předával jim své myšlenky. Sokratés promlouval ke konkrétnímu člověku, který byl přítomný tělem i duší a snažil se tak zvyšovat jeho vědomosti. V roce 420 před Kristem se oženil s Xanthippé, která byla podle záznamů z dobré rodiny a o dost mladší. Měl s ní syna Lamprokla. S druhou ženou Myrtó měl dva syny Sofroniska a Menexena. V různých pramenech je uveden spor, která žena byla první a která druhá v pořadí. Svatba a rodina nepatřily mezi přednosti Sókratése. Neženil se pro city, ale pro povinnost vůči státu obstarat mu nové občany a obránce. V rodinném životě zastával názor rozdílného postavení muže a ženy. Zatím co žena byla správkyní domácnosti a vychovatelka malých dětí, muž vystupoval na veřejnosti a žil svobodným životem, maximálně se staral o výchovu starších dětí. Sokratův zjev byl obyčejný, ničím významným nevynikal. Měl tupý a široký nos, široká ústa a ostrý pohled. Po celý svůj život chodil oblečen v jednom ošklivém rouchu, jakémsi komži (bílé liturgické roucho s rukávy, sahající po kolena a na okraji často zdobené krajkou) bez svrchního chitónu (domácí, ale i společenský oděv starověkých Řeků). V zimě nebo v létě, bez pokrývky hlavy a naboso. Podle záznamů, které se zachovaly, zůstal takto oděn i na smrtelné posteli, kdy odmítl vzácné roucho, které mu nabídl Apollodoron. Sokratés si počínal podobně jako sofisté, i když proti nim ostře vystupoval. Na athénském náměstí nebo v gymnáziu se dával do rozhovoru s lidmi, které považoval za hodné poučení. Nejčastěji promlouval k mladým lidem, mezi kterými si našel oddané žáky. Na rozdíl od sofistů, kteří se zaměřili na přírodu se Sokratés nezabýval jen zkoumáním, neboť to pokládal za ztrátu času, který může využít lépe - ve prospěch lidu. Sokratés zastával filozofii „Poznej sám sebe.“ Principem této teorie, myšlenky bylo sebepoznání a zdokonalení samého sebe. Účinným prostředkem sebepoznání byly rozhovory, které vedl s lidmi. Dával jim otázky, na které odpověděli, ať dobře nebo špatně. Špatné odpovědi neopravoval, ale dalšími otázkami budil u lidí rozpor, až sami přicházeli na správné odpovědi.
Byl velkým myslitelem a významným nositelem objektivního idealizmu, nepřátelského materialismu. Jeho výroky a kouzlo osobnosti mu umožnilo nasbírat kolem sebe mnoho stoupenců - žáků, se stejným názorem. Za ostrou kritiku proti aténské demokracii byl postaven před soud. Nebyl odsouzen jen z politických důvodů ale i z kažení aténské mládeže. Skutečným motivem byla Sokratova náboženská svoboda. Byl obviněn z mravního pohoršování mladých svou nevěrou v aténské bohy, to bylo hlavním důvodem pro vynesení rozsudku. Sokratés nazval hlas svého nitra bohem-daimonien. V rozsudku shledán vinný a odsouzený na smrt. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z Atén, ale to odmítl. Rozsudek považoval za nespravedlivý. V květnu 399 před Kristem vypil jed, tím ukončil své bytí na tomto světě, ve kterém zůstával nepochopen. Sokratovými věrnými žáky byli Platón (428-347 před Kristem) a Xenophón (427-355 před Kristem), díky kterým se zachovaly záznamy o Sokratově filozofii života. Platón, v díle Obrana Sokratova ukazuje, že za odsouzením Sokrata stojí nenávist vůči jeho politickým projevům. Sokratés za celý svůj život nic nenapsal, o jeho životě se dozvídáme prostřednictvím jeho žáků. Platón patří mezi hlavní žáky Sókrata. Ve všech dialozích, které Platón napsal, se věnuje Sokratovi. Zobrazují nejvěrnější obraz o Sokratovi, proto jsou i nazvané Sokratovské dialogy. Jedno mají všechny dialogy společné, Sokratés promlouvá k lidem na dané téma, dává jim otázky a ponechává na nich, jestli tomu sami rozumí nebo ne.
 
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Bondy, E. Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. 188 s. ISBN 80-85239-26-4.
Cassirer, E. Filosofie symbolických norem. Praha: Oikoymenh, 1996. 302 s. ISBN 80-86005-10-0.
Čechák, V. a kol. Co víte o starověké a středověké filozofii? Praha: Horizont, 1983. 315 s.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
Hussey, E. Presokratici. Praha: Petr Rezek, 1997. 213 s.
Graeser, A. Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X.
Höffding, H., Král J. Přehledné dějiny řecké filosofie. 2. vydání. Praha: Česká grafická unie, 1947.
ŠTEFKO, M. Predsokratovci a Platón-anatológia z diel filozofov. Bratislava: IRIS, 1998. ISBN 80-88778-50-6.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7298-019-x.
 
 
 

2.4.1 Sokratovské školy

Okolo 4. století před Kristem byli Sokratovými žáky založené filozofické školy na počest jejich učitele. Všechny školy řešily otázky nejvyššího dobra a poznání. Žáci Sokrata převzali filozofii a odevzdávaní myšlenek svého učitele v rozdílné formě. Tuto myšlenkovou rozmanitost reprezentovaly jednotlivé školy Sokratova učení. První tři školy dostaly název podle města, kde žil jejich zakladatel, poslední škola dostala název podle přezdívky Diogenésa ze Sinópé. Jednalo se o tyto čtyři školy, které také můžeme nazvat malé sokratovské školy:
 
1. Megartská
2. Élidsko-eretrijská
3. Kyrenaická (hédonistická)
4. Kynická
 
Megartská škola je sokratovská škola, která pokračovala ve filozofii Sokrata. Existovala do poloviny 3. století před Kristem. Dostala název, tak jak už bylo uvedeno podle města, ve kterém žil její zakladatel - Eukleides z Megary (Megara, je město ležící na korintské šiji nedaleko Atén) jeden z nejoddanějších Sokratových žáků, který navázal na sokratovskou filozofii. Byl zastáncem jednotnosti a ztotožňoval se s dobrem, bohem a rozumem. Základem filozofie megarské školy byla myšlenka, že objektem vědění mohou být pouze netělesné dobré vlastnosti, viditelné pomocí pojmů. Za jedinou cnost považovali poznání povahy samotného bytí. Své učení obhajovali pomocí nepřímých důkazů, tak jak to dělal Zenón z Eley. Megarská sokratovská škola značně ovlivňovala vývoj antické logiky. Hlavní představitelé vytvořili množství logických paradoxú - protichůdných tvrzení; to se vzájemně vylučovalo - (sofizem). Eukleides z Megary (450-370 před Kristem) patřil mezi nejstarší stoupence Sokrata, se kterým se setkával již během peloponézské války. V roce 432 před Kristem byl zakázaný vstup všem představitelům Megarské školy do Atén pod hrozbou trestu smrti. Eukleides patřil mezi přátele Sokrata, kteří ho byli navštívit poslední den jeho života ve vězení. Eukleides z Megary vytvořil po Sokratově smrti útočiště pro jeho žáky, mezi nimi byl i Platón. Mezi nejznámnější díla Eukleidesa patří: šest dialogů (bohužel se nezachovali): Lamprias, Aischinés, Foinix, Kritón, Alkibiades, Erotikos (O lásce). Některé literární prameny zpochybňují jejich pravost. Jeho přínos pro antickou logiku je velmi významný.
Je zakladatelem syntézy eleatské filozofie a Sokratova učení a také tvrzení: 1. Co jsi neztratil, stále máš. 2. Roky jsi neztratil. 3. Tedy je máš.  
Hlavní představitelé megarské školy jsou:
- Diodoros Kronos (350-307před Kristem)
- Eubulides z Milétu (asi v polovině 4. století před Kristem)
- Filón (žák Diodorov) (20 let před Kristem-50 let po Kristu)
- Stilpón z Megary (380-300 před Kristem)
 
Élidsko-eretrijská škola
Elidská škola anebo elidsko-eretrijská škola byla jedna ze sokratovských škol, která také navazovala na Sokratovou filozofii. Zachovalo se o ní jen velmi málo záznamů. Byla to škola, která se svými názory blížila k megarské škole. S megarskou školou ji spojovala myšlenka jednoty hrdinství a dobra. Tato škola však nepřinesla originální myšlenky do filozofie, tak jak to učinili další tři školy. Zakladatelem elidsko-eretrijské školy byl Faidón z Elidy. Představitelé elidsko-eretrijské školy se věnovali otázkám etiky a dobra. Menedemos (350-278 před Kristem) zastával názor, že všechny ctnosti mají jednotnou základnu, a proto je můžeme omezit na jediné kladné blaho, které je vlastně rozumem viditelnou pravdou. Menedemovi připisují i názor, že obecné vlastnosti předmětů samostatně neexistují, vyskytují se pouze v samostatných konkrétních věcech.
Mezi hlavní představitele patří:
Faidón z Elidy (5-4 století před Kristem) byl starořecký filozof, žák Sokratese a zakladatel elidské školy. Zastával názor, že etika je lékem na duši nemocného člověka, která mu pomáhá nabrat novou sílu. Neznáme jeho filozofické názory tak přesně jako u Sokrata, ale ze zdrojů můžeme říct, že se věnoval více etice. Co se jeho života týče, pocházel z aristokratické rodiny, v době války mezi Spartou a Elidou padl do zajetí, odkud ho odvlekli jako otroka. Sokrates donutil Kritóna, aby jej vykoupil z otroctví. Také Platón nazval jeden z jeho dialogů právě podle Faidóna. Jeho nejznámnějším dílem je dialog Zópyros (dílo se nezachovalo), řeší zde problematiku Zópyrosa, jak hodnotí Sokrata podle jeho zevnějšku a konstatuje, že je to člověk omezený a nemravný. Sokrates Zópyra chválí, za tento názor a říká o sobě, že kdysi takovým člověkem skutečně byl, ale díky sebevýchově se dokázal změnit v lepšího člověka. V tomto dialogu Faidón řeší otázku vztahu vzhled–charakter, vrozené vlastnosti, výchova a sebeovládání.
Menedemos (asi 350-275 před Kristem) byl starořecký filozof, představitel elidsko-eretrijské školy, který ji přinesl z Elidy do Eritreje na ostrově Euboia. Později právě zde založil školu eretrijskou.
 
Kyrénská škola (Hédonistická škola)
Kyrénska škola anebo kyrenaici byla starořecká sokratovská filozofická škola v severní Africe. Zakladatelem této školy je Aristippos rodák z Kýrén (425-355 před Kristem). Byl Sokratovým žákem, ale své učení rozšířil i u sofisty Prótagora. Ve snaze uživit se filozofováním putoval po řeckých městečkách. Byl opakem Aristhena, který zastával myšlenku minimalizace lidských potřeb a ovládání vášní. Aristippos chválil život v příjemném prostředí a v slastném požitku, neboť pro něj byla smyslem žití a filozofováni - slast (hédoné). Odtud také hédonizmus. Pro Aristipposa je jedno o jakou slast se jedná, vždy je slast jedna. Ve svých filozofických úvahách se opírá o Sokrata, sofisty a o přírodní filozofii. Tato přírodní filozofie mu umožnila vytvořit teorii vnímání, na které staví celou teorii poznání - agnosticismus. Aristippos odmítal náboženskou víru, protože zatěžovala mysl svými představami a radil vzdát se chtíče po penězích, bohatství, slávě a politické moci. Podle něj umění blaženého (eudaimonia) života spočívá ve schopnosti udržet zdravou míru přítomné slasti (hédoné). Sokrates inspiroval Aristipposa po vnitřní stránce, hlavně co se týkalo vnitřního osvobození. Svoboda spočívá v uspokojování žádosti a ctnosti v hledání požitků. Představitelé kyrénské školy hlásali hedonizmus: ztotožňování štěstí se smyslovou rozkoší, to znamená, že blaženost je třeba hledat v okamžitém uspokojování smyslových potřeb jako je jídlo, pití a v pohlavních rozkoších. Součástí myšlenky Kyrenaiků je nemyslet na budoucnost, protože ta člověku nepatří, jenom přítomnost je pro něj důležitá. Kyrenaici odmítají zákony a společenské konvence. Hégésiás vynesl závěr, že slastí je na zemi tak málo, že je málo pravděpodobné slasti dosáhnout a tím pádem štěstí je někdy neuskutečnitelné, proto je lepší někdy odejít. Hégésií tento druh školy končí.
Představitelé Kyrénské školy
- (320-280 před Kristem)
- Aristippos z Kyrény (asi 435-355 před Kristem)
- Euhemeros (340-260 před Kristem)
- Hegesias (330-270 před Kristem)
- Antipatros (397-319 před Kristem)
 
Tak jak kynikové stoikům, tak hédonikové byli kmotři epikurejcům. Tyto dvě školy se nejvýznamněji podíleli na zachování Sokratovských myšlenek a jeho filozofie.
 
Kynická škola
Je starořecká filozofická škola (jedna ze sokratovských škol 5. poloviny 4. století před Kristem), která převzala filozofii Sokrata. Hlavním představitelem kynické školy byl Antisthenés z Atén (455–360 před Kristem), neplnoprávný občan Athén, který byl oddaným posluchačem sofistů a v pozdější době se přidal k Sokratovi. Na Antistenésově filozofii je cítit vliv jeho druhého učitele Gorgiase. Antisthenés ostře odmítal Platónovo učení o netělesných idejích a zabýval se zejména etikou a rozebírá v ní následující problémy: Podle Antisthenése stejně jako podle Sokrata, je nutné, aby každý člověk byl schopen o sobě svobodně rozhodovat. Antisthenés káže jako kazatel, aby lidé měli pevnou, silnou vůli a to má vést k sebeovládání. Díky sebeovládání je člověk schopen ovládat své vášně. Cestou sebeovládání chce dosáhnout soběstačnost (autarkeia). Antisthenés vyslovuje odpor vůči otroctví, kultuře, zákonům a státu. Přiklání se k návratu k přírodě. Oceňuje náročnou práci, čehož vzorem je mu bájný hrdina Hérakles. Prosazuje myšlenkový směr preferující nadnárodní a nadstátní hodnoty a zájmy - světoobčanství, místo rodiny a soužití v ní - volnou lásku. Antisthenés učil, že každý předmět má svoje pojmenováni a není možné pro něj použít žádný všeobecný pojem. Mezi další představitele kynické školy patří jeho žák Diogenés ze Sinópy (400–323 před Kristem), který přespával za hradbami ve vyhozené hliněně amfoře. Byl to starořecký filozof, nejráznější představitel kynizmu v životní zkušenosti. Kvůli obvinění z falšování peněz odešel do vyhnanství. Opustil svou rodinu, stal se dobrovolně žebrákem a lidovým léčitelem. V Aténách se spřátelil s Antisthésem, převzal jeho učení, které vylepšil detaily a pak je uskutečňoval. Zachovalo se o něm mnoho příběhů. Spával v sudu a měl jen pár osobních věcí, které používal. Hipparchie byla představitelka dokonalé kynické etiky. Jako základ své myšlenky prosazovala pohrdání marnostmi, kterých si člověk obyčejně váží. Šlo o pohrdání společenskými normami, odmítání bohatství, slávy, všech vjemových požitků a tím docílení samostatnosti a vnitřní volnosti. Člověk má intenzivně vyhledávat práci a námahu. Prosazovala myšlenku, že čím je člověk vzdělanější tím méně potřeb musí uspokojovat. Jelikož je člověk vzdělaný, stačí si sám, patří mu všechno a cítí se ve své chudobě nejbohatším. Každá lidská bytost na tomto světe má uznávat jenom zákony přírody, jejich jediným předpisem je ctnost. Vliv kynické filozofie a rétoriky můžeme vidět v období vlády císaře Juliána, u církevních otců Řehoře z Nyssy, Tertulliána a v literární formě, kterou s oblibou využívali na kázání – diatribé. Představitelé kynizmu učili lidi rovnosti, bojovali proti otroctví a vyjadřovali postoje chudých. Cílem života člověka je život ve střídmosti a soběstačnosti. Jediné co je správně zřízeno je stát. Kynikové mají jednoho Boha, který nezasahuje do pozemského života. Mezi lidmi byli oblíbení, i když se jim smáli. Největší přínos kynické školy pro další období bylo, že přinesla sokratovské myšlení k stoikům.

2.5 Čínská filozofie


 
Čínská filozofie v interakci s mobilitou hlavních měst
Čína žije v obecném povědomí jako určitý prototyp usedlé zemědělské civilizace se silně rozvinutou koncepcí centrality, spojenou s hlavními městy budovanými jako odraz makrokosmu. O to pozoruhodnější je, že v čínském starověku se setkáváme s výraznými prvky mobility, které již po delší dobu vzbuzují pozornost západních badatelů. Můžeme tedy konstatovat, že tento zájem do značné míry odstartovaly ve 30. letech minulého století archeologické výzkumy na lokalitě Anyang 安陽, která byla mezi 13.–11. stol. př. n. l. posledním hlavním městem říše Shang , prvního spolehlivě doloženého státního útvaru na území dnešní Číny. Výzkum v Anyangu obrátil pozornost čínských i západních badatelů k dějinám říše Shang. Přitom, jak již bylo uvedeno, podle pozdějších textů z 1. tis. př. n. l. byl Anyang (který je většinou ztotožňován s městem Yin zmiňovaných v pozdějších pramenech) pouze posledním z celkem pěti hlavních shangských měst. Identifikace předchozích čtyř zůstává nejistá, i když především čínští badatelé na ni vynaložili enormní úsilí. Přesto je zřejmé, že tato centra byla od sebe značně vzdálena, a to někdy i stovky kilometrů. Je tedy otázkou, co bylo příčinou těchto přesunů, tím spíše, že stěhování centra shangské moci do posledního z pěti hlavních měst se týká i známý proslov krále Pan Genga 盤庚 zaznamenaný v Knize dokumentů (Shujing 書經),1). Dynastii Shang mělo podle seznamů v textech z 1. tis. př. n. – především v tzv. Bambusových análech (Zhushu jinian 竹書紀年) a v Zápisech historika (Shiji 史記) – vládnout celkem 29–31 králů. Soudobými písemnými prameny – nápisy na věštebných kostech a krunýřích pocházejících z Anyangu – je doložena vláda pouze posledních devíti shangských panovníků, přičemž z posledního hlavního města jich mělo vládnout celkem dvanáct. Co se týče shangských hlavních měst, spisy z 1. tisíciletí před. n. l. jich uvádějí celkem pět, přičemž o jejich identifikaci s konkrétními místy se snažilo již tradiční čínské bádání. V souvislosti s rozvojem archeologie ve 20. stol. byly s hlavními shangskými městy ztotožňovány rozličné lokality doby bronzové. Tak např. rozsáhlé opevněné město v Zhengzhou 鄭州, datované do 16.–15. stol. př. n. l., je někdy považováno za první shangské hlavní město Bo . Konkrétní odpovědi na otázku, co bylo příčinou poměrně častých přesunů shangských hlavních měst na někdy dosti značné vzdálenosti se různily a různí. Vzhledem k výše zmíněnému obrazu čínské civilizace jako civilizace usedlé byl v této mobilitě dokonce spatřován určitý cizorodý prvek, který by mohl souviset s předpokládaným cizím, polonomádským, původem shangské vládnoucí vrstvy. Tato představa je dnes těžko udržitelná, byly ovšem nabízeny i jiné konkrétní důvody pro přesuny shangských hlavních měst. Je dobře známo, že časté přesuny hlavních měst nebyly omezeny pouze na shangské období.
V následujícím 1. tis. př. n. l., v době vlády dynastie Zhou , kdy byla severní Čína rozdělena do několika desítek lenních státečků, které zprvu fakticky, později (od 8. stol. př. n. l.) pouze formálně uznávaly suverenitu zhouského královského domu, docházelo ke stěhování hlavních měst jednotlivých států poměrně často. A nešlo pouze o přesuny hlavních měst, nýbrž běžně i celých států, a to někdy opět na značné vzdálenosti.
První vlna těchto přesunů byla spojena se samotným ustavením říše Zhou v 11. stol. př. n. l., kdy zhouští králové po porážce Shangů ovládli rozsáhlá území severní Číny, která rozdělili do jednotlivých lenních států (označovaných jako guo nebo bang ), v nichž svěřili vládu do rukou vedlejších větví zhouského královského klanu (klanu Ji ), případně klanů spojeneckých center. Přitom i po samotném ustavení těchto lenních států mohlo dojít k jejich posunu, což byl zřejmě mimo jiné případ státu Lu (z něhož později pocházel Konfucius), který se podle některých názorů původně nacházel v oblasti centrální Číny. Teprve poté, co zhouská  expanze zasáhla dále na východ, se přestěhoval na území dnešní provincie Shandong ve východní Číně.
Druhá velká vlna stěhování zhouských státečků souvisela se zhroucením dynastie Západní Zhou v roce 771 př. n. l., kdy zhouská stará centra lokalizovaná v západní Číně, v povodí řeky Wei na území dnešní provincie Shaanxi 西, byla dobyta západními barbary. Zhouský královský dvůr se přesunul do bezpečnější oblasti v centrální Číně (v dnešní provincii Henan 河南), do východního hlavního města Luoyi 洛邑, které leželo zhruba tři sta kilometrů směrem na východ od starých sídel Zhouů. Stěhování zhouského královského domu bylo provázeno rozsáhlou vlnou přesunů menších lenních státečků, které se původně nacházely poblíž starých zhouských center na západě, směrem na východ do centrální Číny. V historických pramenech je nejlépe zachycen případ státu Zheng . Podle spisu Guoyu 國語 (Proslovy států) bylo Zheng založeno na samém sklonku vlády dynastie Západní Zhou a původně se nacházelo v údolí řeky Wei nedaleko od zhouských západních hlavních měst. Ještě před tragickými událostmi roku 771 př. n. l. vévoda z Zheng v předtuše blížící se katastrofy zakoupil od státečků v centrální části provincie Henan území deseti měst (či spíše osad ) a Zheng se posléze do této oblasti přesunulo.
Předchozí příklady snad ukazují, že v kultu předků, na němž závisela samotná existence raných čínských států, a v charakteru předmětů, které s ním byly spjaty, byl potenciál k mobilitě inherentně zakomponován. S určitými aspekty mobility se setkáváme i v některých dalších státních kultech. Vedle uctívání předků měly pro zachování a blahobyt státu velký význam kulty hor a řek ležících na území jednotlivých staročínských států a dále oběti na oltářích půdy a teritoria (she ). Kult hor a řek, které byly odpovědné především za úrodu, déšť a pohromy související s jeho nedostatkem či nadbytkem (sucho, záplavy), v sobě nesl výrazné rysy vazby na určité teritorium, protože působnost hor a řek se projevovala pouze na území států, v nichž se nacházely, a pouze ty jim směly obětovat. Uctívání přírodních nadpřirozených sil, především hor a řek, bylo však zřejmě určitým způsobem spjato s rituály na oltářích půdy, přičemž v tomto kultu naopak nacházíme určité mobilní prvky blízké kultu předků. Sepětí oltářů půdy s bytím či nebytím starověkých čínských států bylo tak těsné, že pojmu oltáře půdy a obilí (she ji 社稷) se běžně užívalo jako synonyma pro stát. Jak již bylo uvedeno, v kultech spojených se she se setkáváme s prvky, které je přibližují kultu hor a řek na straně jedné a na straně druhé kultu předků. Toto historické období tvorby státu Číny zároveň etablovalo specifickou problematiku filozofického pojetí existence bohů a jejich interakce s pozemským životem. Život člověka na Zemi se stal ve filozofickém pojímání centerem pozornosti čínské kultury, filozofie a materialismu.
 
Literatura:
CHANG, K. C. Shang Civilization. New Haven and London: Yale University Press, 1980.
CHANG, K. C. Art, Myth, and Ritual: The Path to Political Authority in Ancient China. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1983.
LI FENG, 2006. Landscape and Power in Early China: The Crisis and Fall of the Western Zhou, 1045-771 BC. Yale University Press, 2006.
MARŠÁLEK, J. 2008. Altars of Soil in Early China. Referát přednesený na výroční konferenci Evropské asociace čínských studií (EACS) v Lundu dne 7. 8. 2008.
Maršálek, J. K některým aspektům mobility v čínském starověku. Praha,  1993.
PRůŠEK, J. Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400 –300 B.C. Praha: Academia, 1971.
PRůŠEK, J. Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400 –300 B.C. Praha: Academia, 1971.
SHAUGHNESSY, E. L. Western Zhou History, In: M. Loewe, E. L. Shaughnessy (eds.) The Cambridge, 1999.
THORP, R. L. China in the Early Bronze Age. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2006.
WU., HUNG. From Temple to Tomb: Ancient Chinese Art and Religion in Transition. Early China, 1988. 78–115.

2.5.1 Čínské filozofické směry

Z bohaté škály filozofických směrů, které vznikly a působily v průběhu dvoutisíc pětset letého období dějin čínské filozofie, nejvýznamnější a nejtrvalejší byly dvě: konfucianizmus a taoizmus, přičemž v míře působení na život čínské společnosti patří prvenství konfucianizmu. Hluboká a všestranná spjatost filozofie se životem společnosti byla v Číně velmi výrazná. Filozofie bezprostředně ovlivňovala praktickou politiku, morálku celého národa, jakou umění, každodenní život jednotlivce a tvořila základ vzdělání, které bylo podmínkou účasti na vedení státu. Čínskou filozofii jako celek, na rozdíl od její dobové a vnitřní diferencovanosti, odlišují od ostatních filozofických systémů dvě zvláštnosti. První zvláštností byl fakt, že čínská filozofie vždy úzce souvisela s politickou praxí, filozofové se účastnili na politickém životě. Druhá zvláštnost byla v tom, že filozofie tradičně nedoceňovala přírodní vědy. Z tohoto období známe dva největší čínské myslitele, kteří působili téměř současně.
Prvním byl Lao Tše, lat. Laotius (narozen 604 před Kristem). Napsal knihu Tao-te-king. Podle něj, základem všeho je tao. Tao je prapříčinou všeho a vzorem pro všechno tvorstvo. Do lidského života vstupuje tao jako mravní zákon v podobě cnosti - te. Proto nazval svoji knihu Tao-te-king. Podle něj neosobní tao existovalo už před nejvyšším Pánem prvotního čínského náboženství, neboť “všechno plave v oceánu tao“. Podle Lao-tšeho mravouky se má člověk přísně starat o hygienu těla a duše, aby vášněmi nevyčerpal své síly a dožil se jemu vyměřenému počtu let. Takový člověk může potom klidně očekávat konec svého života a nemá strach před smrtí. Zemřít pro něho znamená jen odložit staré používané šaty a zaměnit je za lepší. Taoisté odsuzují a zavrhují válku. Podle nich spočívá moudrost života očekávat v klidu trvalý odpočinek za hrobem, kde všechna snažení v životě za něčím se jeví jako vrcholné poblouznění. Uctívání Nebes a potom i uctívání taoistického boha Nejvyššího – čistého, poskytovalo mandát panovníkovi, jako božímu zástupci na Zemi.
Druhým významným filozofem byl Kchung-C´, Mistr Kchung, z čeho vznikla latizovaná podoba Konfucius (551-471). Konfucius studoval klasické knihy, které obsahovaly myšlenky staré čínské filozofie, a vlastní interpretací z nich vytvořil své vlastní filozofické učení. Konfucius uznával existenci Nebes jako nepersonifikované, i když antropomorfní síly, v některých aspektech jsou totožné s přírodou. Nebesa stvořila člověka, který má pevně stanovené neměnné majetkové a společenské zařazení, ale v tomto rámci může vlastním úsilím a činností dotvářet svůj osud. Konfucius věnoval malou pozornost nadpřirozeným náboženským otázkám a soustředil se na lidské a společenské problémy. V hledání nápravy stavu současné společnosti kladl hlavní důraz na tradiční pravidla Li, která se v jeho pojetí stala normami společenského chování a vzájemných lidských vztahů. Porušení Li podle něho způsobovalo společenský chaos a války. Konfucius uvedl do čínské filozofie pojem Zen (lidskost, humánnost, lásku k bližnímu). Člověk se má podle Konfucia chovat vůči jiným tak, jak si přeje, aby se i oni chovali vůči němu. Má se mravně zdokonalovat. S pojmem Zen souvisí také Konfuciův odpor proti násilí, které se má nahradit nenásilným přiváděním lidí k dobrovolnému dodržování norem Li.
 
Konfuciovo učení šířili a rozvíjeli mnozí čínští filozofové. Nejvýznamnější z nich byl mistr Meng, Mensius a Mistr Sün, Sün Kchuang. Meng Kche, latinsky Mencius (372-289 před Kristem), byl významným propagátorem konfucianizmu a také vzdělaným obhájcem proti ostatním filozofickým školám. Doplnil především Konfucia o nové myšlenky idealistické filozofie. Rozpracoval vlastní teorii lidské přirozenosti. Zastával názor, že lidská přirozenost je svojí podstatou dobrá. Tím se značně odklonil od názorů původního konfucianizmu. Byl velmi vzdělaný a všestranný. Odmítal kosmologický panteizmus (nábožensko-filozofické učení, stotožňující boha s přírodou a pokládající přírodu za stělesnění božstva) Konfuciův a nahradil ho materialistickým a ateistickým vnímáním světa. Hlásal, že Nebesa nemyslí, ani necítí, nic neřídí a do ničeho nezasahují, existují objektivně jako součást hmotné přírody a řídí se vlastními neměnnými zákonitostmi. Nebesa jsou podle něho označením všeho, co je mimo Zemi a současně každého bytí. Všechno, co se jeví jako nadpřirozený vesmírný úkaz a vzbuzuje v člověku mystický strach, dá se vysvětlit přirozeně, protože v přírodě není nic nadpřirozené. I člověk je součástí přírody a v této hierarchii je nejvyvinutější bytostí, protože pozůstává z hmoty (stejně jako neživé věci), navíc má život (jako rostliny), vědomí (jako zvířata) a jako jediný má i morální vědomí. Stejně tak každá součást přírody bojuje o zachování svojí existence. Svůj osud tvoří vlastním úsilím, jakékoliv uctívání Nebes nebo strach před nimi jsou zbytečné. Mencius rozšířil vnímání Nebes a přisoudil jim i etické principy. Lidská přirozenost je proto dobrá, neboť tyto principy jsou člověku dané jako produkty a součásti Nebes. Jakmile člověk rozpozná a rozvine svoji přirozenost do dokonalosti, dostává se do mystické jednoty s Nebem. Konfuciánská filozofie přešla složitým vývojem a v některých obdobích v nich vystupovaly do popředí idealistické prvky, v jiných zase materialistické. Ikdyž se tyto prvky zachovaly až doposud, přesto jen postupně zaniká. Čínské myšlení představuje obraz uzavřené národní filozofie, protože Čína tvoří rozlohou a počtem obyvatel jednu oblast, kde kulturní, duchovní a náboženský vývoj tvoří jednu kontinuitu. Zaznamenané dějiny Číňanů sahají až do třetího tisícletí před Kristem a velmi těžce se zkoumají, protože prameny jsou nedostatečně probádané kvůli zvláštnostem čínského písma. Je možné však konstatovat, že v čínském myšlení se prolínají religiózní, mytologické i racionální prvky. Čínské myšlení na začátku spojuje náboženské doktríny s filozofickými, ale postupně se čínští myslitelé zaměřují na řešení otázek čistě filozofických.
 
Charakteristickými znaky čínské filozofie jsou:
1. Čínská filozofie je spojena s praktickým děním ve společenském životě,
2. Čínská filozofie je spojena s lidovou moudrostí a poezií.
 
Základem filozofického myšlení Číny byl racionalizmus a exoterizmus (filozofie určena pro široké vrstvy). Základem čínského racionálního filozofického myšlení je koncepce jednoho a jednotného světa jako celku, kterého integrální částí je člověk. V čínském myšlení je svět - příroda, která je dobrá. Pořádek v přírodě a jeho zachovávání je smyslem všeho úsilí člověka. Klasické jádro čínské starověké filozofie tvoří hnutí: taoizmus, konfucionalizmus, mohizmus, legizmus, škola men a škola jing-jang.
 
Taoizmus
Spolu s konfucionizmem je to nejvýznamnější filozofický směr v starověké čínské filozofii. Vyznačuje se náročností svých etických zásad, abstrakcí pojmů a hlubokou spekulací. Za zakladatele taoizmu se pokládá Lao-c´(asi 570-490 před Kristem). O jeho životě nemáme mnoho historicky jistých faktů. Podle některých historiků původně byl úředník v archivu Čen a historiograf, potom myslitel a reformátor. Svoji doktrínu sepsal v díle Tao-te-ťing (kniha o Tao a o Te). Obsahem díla jsou filozofické metafyzické názory a myšlenky, nauky o etických normách a činnostech. Je to sbírka aforizmů, které se vyznačují úsečností a náhlými přechody. Spolu však tvoří vyváženou a ucelenou soustavu. Základem učení Lao-c´a je princip Tao (cesta). Tao je označení pro přírodu jako princip všeho. Tento princip je nepochopitelný, neosobní, věčný, nemateriální, nedeterminovaný a neměnitelný. Tao je prazáklad světa, od něho pochází nebe i zem, avšak není aktem stvoření. Věci vystoupily z Tao, vyvinuly se z něho a Tao je také jejich konečným cílem. Tao je současně normou, cestou, vzorem a zdrojem činností, je zákonem všech zákonů na způsob indického bráhmu, anebo řeckého logos.
Taoizmus je dualistický směr, kde se v člověku spojují dva prvky, spirituální a materiální. Člověk zapadá do zákonitostí věčného pohybu a tato dynamičnost se projevuje ve dvou protichůdných prvcích: jin (ženský prvek) a jang (mužský prvek). Člověk se vyvíjí ve dvou směrech, vzestupně (odklonem od původního stavu harmonie s přírodou), anebo sestupně (návratem do souladu s přírodou). Odklon je pařeništěm bídy, utrpení člověka a společenstev. Taoizmus proklamuje generální únik od forem života civilizované společnosti a návrat k staročínské jednoduchosti. Štěstí dává člověku ne vědomost, ale jednoduchost života. Odsuzuje války, bohatství a moc. Hlásá skromnost, altruizmus a věrnost. Vzorem je Tao a cílem člověka je spojení se s Taem. Proto ideálem člověka a panovníka není moc a vzdělání, ale dobrota a svátost. Svátost spočívá v tom, že člověk žije přirozeně, nepotlačuje v sobě žádostivosti, vášně, pudy, protože patří k přírodě a bojovat proti nim, by znamenalo bojovat proti Taovi. Lao-c´si získal několik následovníků, nejznámější jeho žák je Čuang-c´(asi 369-286 před Kristem). Taoizmus však byla náročná a hluboká doktrina, někdy až přiliž abstraktní, a proto si nezískala pozornost širokých vrstev a lidu zůstala cizí.
 
Konfucianizmus
Nejvýznamnější a nejvlivnější směr, který byl v minulosti vyhlašovaný za státní čínskou filozofii, je konfucianizmus. Jeho zakladatelem je Konfucius (Kchung-fu-c´, co znamenalo Mistr z rodu Kchung, uvádí se také vlastním jménem Kchung-Čchiou, 551-479 před Kristem). Konfucius je latinská podoba jeho jména, kterou zavedli evropští historikové. Pocházel z bohaté rodiny. Narodil se v provincii Lu (Šan-Tung), z druhého manželství svého otce, který si jako 70 letý vzal 15 leté děvče. Když měl Konfucius dva roky, zemřel mu otec. Konfucius měl těžké mládí, žil v skromných poměrech, studoval staré a osvědčené mravy, zásady, pořádky a tradice, které byly tehdy zaznamenané v základních klasických knihách. Těchto pět knih zredigoval a komentoval. Jejich jádrem byl návod, jak se má člověk zachovat v různých situacích, jak se má kontrolovat a ovládat. Tyto knihy se dodnes zachovaly, protože o jejich vydání se přičinili Konfuciovi žáci. Konfucius působil jako pedagog, potom od 50. roku života jako úředník, později jako ministr spravedlnosti, ale pro neshody s tehdejší mocí odešel ze státních služeb a putoval třináct let jako učitel filozofie mravnosti od dvora ke dvoru téměř až do své smrti.
Celá Konfuciova doktrína byla vlastně soustavou etických norem a praktických návodů na vylepšení a zjemnění chování lidí. Při sestavování těchto norem vycházel z předpokladu, že člověk je od přirozenosti dobrý a náchylný konat dobro. Všechen řád na světě spočívá v konání dobra. Tento řád je potom zárukou štěstí jednotlivce a blaha společnosti. Centrálně situuje rodinu, kde by měly platit staré osvědčené zásady, cvičení se v jednoduchých činnostech a plnění si základních povinností. Nejpotřebnějšími činnostmi jsou lidskost, moudrost, slušnost, spravedlnost, věrnost, mírnost, střídmost, uhlazenost, zdvořilost. Konfucius uvedl do čínské filozofie pojem Zen (co znamená lidskost, humánnost, láska k bližnímu). Člověk se má podle Konfucia chovat vůči jiným tak, jak si přeje, aby se oni chovali vůči němu. Má se mravně zdokonalovat. S pojmem Zen souvisí i Konfuciův odpor proti násilí, které se má nahradit nenásilným přiváděním lidí k dobrovolnému dodržování norem.
O rozvoj konfucianizmu se přičinili mnozí významní myslitelé, zvlášť Meng-c´(Mencius, vlastním jménem Meng-Kche, asi 371-289 před Kristem). Byl významným propagátorem konfucianizmu a jeho vzdělaným obhájcem proti ostatním filozofickým školám. Doplnil Konfucia o nové myšlenky především o idealistické. Rozpracoval vlastní teorii lidské přirozenosti hovoře, že lidská přirozenost je svoji podstatou dobrá. Mencius rozšířil pojímání Nebes a přisoudil jim také etické principy. Lidská přirozenost je proto dobrá, neboť tyto principy jsou člověku dané jako produkty a součásti Nebes. Když člověk pozná a rozvine svou přirozenost do dokonalosti, dostává se do mystické jednoty s Nebem. Od názorů původního konfucianizmu se značně odklonil materialistický filozof  Sún-c´(Sün Kchuang, neboli Mistr Sün, 313-238 před Kristem). Byl velmi vzdělaný a všestranný. Odmítnul kosmologický panteizmus Konfuciův a nahradil ho materialistickým a ateistickým ponímáním světa. Nebesa nemyslí, ani necítí, nic neřídí a do ničeho nezasahují, existují objektivně jako součást hmotné přírody a řídí se svými neměnnými zákonitostmi. Nebesa jsou podle něho označením všeho, co je mimo země a současně každého bytí. Všechno, co se jeví jako nadpřirozený vesmírný úkaz a vzbuzuje v člověku mystický strach, dá se vysvětlit přirozeně, protože v přírodě není nic nadpřirozené. I člověk je součást přírody a v této hierarchii je nejvyvinutější bytostí, protože pozůstává z hmoty (stejně jak neživé věci), navíc má život (jako rostliny), vědomí (jako zvířata) a jako jediný má i morální svědomí. Stejně jako každá součást přírody bojuje o zachování svojí existence. Vlastní osud tvoří vlastním úsilím, jakékoliv uctívání Nebes nebo strach před nimi jsou zbytečné. Konfuciánská filozofie, jak jsme viděli, prošla složitým vývinem, v některých obdobích v ní vystupovaly do popředí idealistické prvky, v jiných zase materialistické a když se tu i tam zachovala až doposud, přece jen pomalu ale jistě zaniká.

3 Středověká filozofie


3.2 Testovací otázky

 
Formování středověké filozofie v renesanční a humanistickou filozofii
 
Středověká filozofie a literatura
Středověká filozofie je filozofie, která následovala po starověké filozofii a na kterou úzce navazuje novověká filozofie. Filozofové této doby uvažovali o místě člověka ve světě, jako důležité součástí středověké kultury. Tento směr se vyvíjel přibližně od 5. až do 14.-15. století našeho letopočtu. Období středověku se latinsky nazývá media aetas, medium aevu. V jejich průběhu se zformovali různé představy, postoje, názory a instituce, které jsou příznačné i pro naši kulturu. Tento trend se v plné míře projevoval hlavně v literatuře, která byla jediným zdrojem nového poznávání této doby. Filozofie a literatura se ruku v ruce vyvíjela a doposud se vyvíjí na základě myšlení, které pramení z doby antiky (ke kterým patří významní filozofové jako Aristoteles a Platón). Toto období středověké filozofie se dělí na dvě období: 1. Patristika a 2. Scholastika. Myšlením této středověké filozofie bylo náboženství. Období středověké filozofie se odvíjí na pozadí náboženské víry. V křesťanství je to Bůh, v islámu Allah a v židovství Jahve. Všechna náboženství vychází ze zjevení pravdy nadřazené nad pravdou rozumu, ke které přichází filozof. Bůh je všechno dobro, pravda a krása, o které je nutné se vyjadřovat. Člověk je chápán jako boží stvoření.
 
 
Hlavní znaky středověké literatury
Mezi hlavní znaky středověké literatury patří Septem artes liberales. Je to vzdělávací systém zasahující až do období sofistů ve čtvrtém století po našem letopočtu. Augustin měl potřebu napsat učebnici pro křesťanství, a tím chtěl spojit křesťanství se vzděláváním. Pro středověkou filozofii měli také význam Anitius Manlius Severinus Torquatus Boethius (475/480–524/526). Boethiusovy překlady antických spisů zařazují filozofické obory do dvou skupin: trivium - gramatiku, rétoriku, dialektiku a quadrivium - aritmetiku, hudbu, geometrii, astronomii. Místem vzdělávání byly v této době různé školy jako dvorské, klášterní a katedrální. Mezi hlavní představitele této doby a výuky můžeme zařadit Jana Scota Eriugena (810/815-877). Erugena do svého učení zařadil spis Martianuse Minneuse Felixe Capelly (401-500), který na rozdíl o jiných spisů nabízel antické vědění. Jednalo se o spis „Annotationes in Martianum“. V něm Felix Capella vypracovává čtyři obory, jakými jsou: aritmetika, hudba, geometrie a astronomie. Učení je typické i pro školy v Laoně a v Auxerre, které byly ovlivněné jeho učením. V učení ve středověké filozofii bylo prokázáno, že všechny vědy mezi sebou souvisí a jsou navzájem propojené.
 
Středověké učení zažilo obrat ve dvanáctém století, kdy všechny vědní disciplíny dostaly nový rozměr z arabských a řeckých zdrojů. Tyto dvě kultury zanechaly ve středověké literatuře zásadní změnu a přinesly pro gramatiku, rétoriku a dialektiku nové rozšířené vědění na základě logiky. Do roku 1140 byla logika nazvaná jako logica vetus (Aristoteles - Categoriae, De interpretatione, Porfyrios - Eisagogé, jednotlivé Boethiusovy spisy) později jako logica nova, ke které se připojila mnohá Aristotelova díla, jako Analytica priora, Analytica posteriora, Topica. Aritmetika, geometrie, astronomie a hudba se projevily formou písemného počítání arabskými číslicemi. Otvírá se nová oblast vědění a to hlavně v oborech:optika, medicína, mechanika, technika a jiné. Uvedený přelom měl velký vliv na vývoj jiných vědních disciplin, jakým byla například rétorika. Ta byla tímto přechodem ve značné míře odstraněna. Zato spojení gramatiky a logiky nabírá rychlý směr a je také zaznamenáno v spise De Grammatico od autora díla Saint Anselma of Canterbury (1033–1109). Mezi další představitele, kteří se zasloužili o logiku jazyka, jsou Gilbert de la Porrée (1075-1154) Peter Abaelard (1079-1142). Oba autoři se zasloužili o rozvoj gramatiky až ke spekulativní gramatice. Vytvořili jazykově logické traktáty s názvem De modis significandi. V těchto dílech jde hlavně o to, aby bylo vysvětleno, co je struktura, morfologie a syntax jazyka. Vysvětlení se uskutečňuje pomocí Aristotelovských kategorií. Mezi významné představitele středověké literatury je nevyhnutné zařadit: Rogera Bacona (1214-1294), Marinuse a Jana z Dácie, Tomáše z Erfurtu. Roger Bacon byl anglický filozof, člen františkánskeho řádu a jedním z nejdůmyslnějších myslitelů své doby – středověké filozofie. Propagoval experimentální vědu a ideologii městských řemeslníků. Byl velice moudrý a ovládal řečtinu, hebrejštinu a arabštinu. V roce 1277 mu bylo zakázáno uskutečňovat své přednášky na Oxfordské univerzitě a zároveň byl uvězněn v klášteře. Roger Bacon byl zastáncem toho, že člověk má mít nadvládu nad přírodou a ne ona nad ním. Zkušenosti člověka klade jako základ lidského poznání. Tyto zkušenosti jsou vnitřní podle učení svatého Augustinavnější vznikající na základě smyslového vnímání. Mezi Baconovy přednosti zařazujeme schopnost zkoumání přímé empirické skutečnosti, proto se zařazoval mezi zakladatele senzualizmu a empirizmu. Schopnost vědeckého zkoumání prezentoval v nejvýznamnějších dílech, do kterých patří: Opus maius, Opus minus, Opus tertium, Opus principale. Opus principale, které bylo jeho posledním dílem, mělo podat konečné vysvětlení lidského vědění. Filozofie patřila k jedné z fakult, která vyžadovala výučbu všech vědních disciplin včetně matematiky, geometrie, astronomie a hudby. V této době vrcholí systém učení a zavádějí se nové prvky literatury úvody, které mají být věcným a metodickým uvedením současně. Zde se výrazně projevuje vliv arabské kultury. Mělo se jednat o vytvoření spojení arabsko- židovské a latinské tradice.
 
Průlom v dějinách literatury můžeme připisovat Dominicusovi Gundissalinusovi (1110-1181), který v roce 1145 napsal filozofický spis De divisione philosophiae. Spis je věnovaný filozofii v nejširším slova smyslu a teologii. Podle autora, filozofie v širším slova smyslu se dělí na dvě části a to na: 1. Gramatiku, poetiku a rétoriku a 2. Logiku v osmi oddílech. Filozofie v užším slova smyslu je dělená na philosopia theoretica a practica. K teoretické filozofii se řadí fyzika - osm  věd,  matematika – sedm věd a teologie. K praktické filosofii se řadí politika, ekonomie a etika. Nové rozdělení filozofie na teoretickou a praktickou filozofii poukazuje na přetrvávající vliv Aristotela. Mezi samotnými filozofickými vědními disciplinami se ukazuje jakýsi spor o místo logiky. Pozdější díla, která jsou napsaná pod tímto druhem spisů je cítit vliv Dominica Gundissalinusa. Jedná se o díla napsaná po roku 1230. Mezi hlavní představitele patří Robert Kilwardby (1215-1279), napsal dílo zabývajícím se postavením filozofie ve společnosti a literatuře - De ortu et divisione philosophia. Vincent z Beauvais (1184-1264) je autorem nejslavnější ze všech středověkých encyklopedií Speculum Maius. Encyklopedie je rozdělena na Speculum naturele - O světě přírody, Speculum doctrinale - O umění, vědy a teologie a Speculum historicum - kroniky historie od stvoření až po rok 1254. Systém učení se tak začlenil do středověké filozofie.
 
 
Scholastika
Scholastikou je označovaná středověká teologie a filozofie. Název scholastika je odvozen z názvu doctores scholastici. Toto označení dávali klášterním i dvorním učitelům, později učitelům katedrálních vysokých škol. Tento termín však původně označoval formálně-metodický aspekt a specifikum středověké vědy. Scholastiku můžeme označit a rozdělit následovně: a) scholastika – středověká teologie a filozofie - raná (1100–1200) b) vrcholná (1200/1250–1300) c) pozdní (1300–1450/1500). V scholastice jako metodě se soustřeďovala snaha o poznání. Pod scholastikou rozumíme školní vyučování filozofie (schola-škola). Scholastikus byl učitel, který řídil školu. V širším slova smyslu scholastikus je učenec - profesor filozofie, anebo teologie. Učení se dělilo na:
1. stupeň studia: studium gramatiky, rétoriky, dialektiky, takzvané trivium
2. stupeň studia: aritmetika, geometria, astronomie a hudba, takzvané quadrivium
Spolu tvořily dva stupně sedmero svobodných umění. Dalším stupněm studia byla filozofie, která vedla k poznání božských věcí, těmi se zabývala teologie, která byla vrcholem vzdělání a vědění.
 
 
Doctrina sacra
V centru scholastické filozofie stál problém všeobecný, neboli spor realizmu a nominalizmu. Otázkou bylo: co jsou obecné pojmy (universalia) a jak je třeba chápat jejich poměr k jednotlivým věcem. Tato otázka zde byla již od Platóna a Aristotela. Spor o univerzálie byl řešen trojím základním způsobem:
a) obecnosti (universalia) mají samostatnou existenci, oddělenou od jednotlivých předmětů; existují před jednotlivostmi časově i příčině. To byl extrémní realizmus -
Universalia sunt ante (Platón)
b) univerzálie existují reálně, ale ne samostatně, existují v jednotlivých věcech. Označuje se jako umírněný realizmus - Universalia sunt in rebus (Aristoteles).
c) obecnosti jsou pouze výtvorem našeho myšlení, subjektivně jsou to souhrny jednotlivých věcí, které zahrnujeme buď pojem (conceptus), anebo slovo (nomen).
 
Jednalo se o nominalizmus, který se dělil na takzvaný konceptualizmus a nominalizmus v užším slova smyslu - Universalia non sunt realia sed nominalia et sunt post res. Prvním významným zastáncem nominalizmu byl kanovník Jean Roscellinus (1050-1120). Dával přednost rozumu před vírou, filozofii před teologií. Existuje reálně pouze, co je individuální, jednotlivé. Obecniny jsou pouhé abstrakce - voces, flatus voci. Nominalistické učení uplatňoval na článok víry o Trojici. Učil: “Není možné věřit, že by Bůh byl v třech osobách, ale bylo by třeba věřit ve tři Bohy, neboť obecnosti jsou pouhá jména, výtvory lidského rozumu“.
 
Nejznámějším a nejvýznamnějším mezi realisty byl Anselmus (1033-1109) arcibiskup z Canterbury. Z jeho spisů patří k nejvýznamnějším: De libero arbitriio (O svobodné vůli), De veritate (O Bohu) a Cur Deus homo (Proč se stal Bůh člověkem). Vyslovil závislost scholastické filozofie na náboženské víře téměř programaticky. Říkal: Non quaero intelliger, ut credam: sed credo, ut intelligam (...ale věřím, abych rozuměl)“. Zastával názor, že člověk může přirozenou silou vlastního rozumu poznat mnohé pravdy; zvláště existenci Boží. Stal se původcem ontologického důkazu Boží existence. Podle něho, z představy dokonalosti, jako nejvyšší bytosti, následuje, že realiter - je Bůh, neboť kdyby reálně Bůh, jako nejvyšší bytost neexistoval, tak by to nebyla dokonalost. V pojmu dokonalosti je obsažena i existence Boha. Bůh stvořil vše, jako umělec. Dříve než vytvoří dílo, má ho ideově v hlavě, i Bůh před stvořením měl vše v hlavě - idea liter. Souhrn všech ideí, plánu světa a věcí se jmenuje Logos-Kristus. Svět byl stvořen skrze Krista. Svět jako idealiter je věčný, ale realiter má začátek. Ohledně Krista, který se musel stát člověkem, aby přiniesl nekonečnou oběť za člověka (teorie satisfakce). Proto člověk, který touží po poznání, se musí zabývat tradičními texty, protože tu najde spojitost s minulostí. Nad tím vším je názor a vědomí, že vědění dosáhne pouze racionálním myšlením. Na základě tohoto poznání, mezi základní prvky středověké filozofie zařazujeme racionální myšlení, učení se z minulosti a zpracovávání a předávání vědomostí. Definované základy prvky souvisely se vznikem nových literárních druhů a forem vyučování. Vznikaly nové sbírky sentencí, které se zabývají postoji a tradicemi. V komentujících “lectio” začíná proces osvojování. Racionální konfrontace v nejširším smyslu probíhá v “quaestio disputata”, která ve své vyzrálé formě představuje zhuštění metodického úsilí a nejvyšší míru koncentrace, vědecké didaktiky a duševní ukázněnosti. Nejlépe je vidět umění scholastiky v nejmenších částech literární tvorby.
 
K hlavním představitelům scholastiky můžeme zařadit Petruse Lombarduse se svým dílem Libri quattuor sententiarum. Autor dílo chronologicky rozdělil na čtyři části podle vyznání víry. 1. Nauka o Bohu, 2. Nauka o stvoření, 3. Nauka o spáse, 4. Nauka o svátostech a eschatologie. Peter Lombardský neboli Petrus Lombardus (1100-1160) byl scholastický teolog a pařížský biskup. Byl autorem Čtyřh knih sentencí, které se staly standardní učebnicí teologie. Peter Lombardský (známý také jako Peter Lombard) se narodil přibližně v roce 1100 nedaleko města Novara v italské Lombardii. Jeho dětství, mládí, studium a život jsou značně neznámé. Pravděpodobně získal prvotní vzdělání v katedrálních školách ve městech Novara a Lucca. Uvádí se, že ho biskup města Lucca doporučil Bernardovi z Clairvaux, čímž se Peter dostává do Remeše a do Paříže. V Paříži později vyučuje na katedrální škole u Notre Dame, kde navazuje vztahy s Petrem Abélardem a Hugem od sv. Viktora, kteří byli už v té době významnými teology. Roku 1145 získává titul magistr teologie. V roce 1147 se stává knězem a v roce 1159 byl jmenován za pařížského biskupa. V roce 1160 Peter Lombardský zemřel. Peter Lombardský zanechal po sobě mnoho děl, mezi které patří různé komentáře k žalmům, ale nejvýznamnějším dílem bezpochyby je jeho Libri Quattuor Sententiarum – napsán jako Čtyři knihy sentencí (1150-1152). Tímto dílem se proslavil a stal se z něj velevážený teolog. Jeho metoda psaní je v tomto díle podobná Abélardovi – na rozhodování používá racionální myšlení, dialektiku a logiku. Na základě teologie a filozofie chce rozhodnout co je pravdivé. Síla Čtyř knih vzbudila takový zájem, že se v roce 1215 na Lateránském koncilu rozhodlo, že se stane povinným čtením pro každého studenta teologie. Téměř tři staletí, tedy od třináctého do šestnáctého se dílo neustále komentovalo a vycházelo se z něj i při studiu teologie na všech univerzitách. Každý kdo se chtěl stát magistrem, musel povinně číst dva roky v sentencích. Z tohoto důvodu vznikaly různé výklady k sentencím a zpravidla se sentence stávaly prvním velkým dílem autora. Čtyři knihy jsou napsané v biblických textech od církevních představených (jako byl i Augustin) a jiných myslitelů. Uvedené dílo je snahou Petra Lombardského, o jakési systematické uspořádání teologických témat. Sepsané knihy jsou sbírkou teologicko-filozofických poznatků, ale i výkladem Bible. Některé části antických filozofů jsou ovlivněné interpretací arabských komentářů. Dílo mělo rozhodující vliv na teologii Tomáše Akvinského. Petrovy Sentencie utváří jakýsi systém celé křesťanské teologie. Citáty, které uvádějí některé literatury, že jich je přes tisíc, jsou součástí Petrova díla a vybíral je z mnoha děl církevních otců. Mezi hlavní představitele, kteří měli vliv na Petra, byli: svatý Augustin a Abélard. Podle Petra Lombardského se filozofie hodí jenom pro věci stvořené. Oblast víry nepodléhá filozofickým důkazům. Navzdory tomu filozofii používá na vysvětlování víry prostřednictvím ontologie a filozofie. Proto člověk, který touží po poznání, se musí zabývat tradičními texty, protože tu najde spojitost s minulostí. Nad tím vším je názor a vědomí, že vědění dosáhne pouze racionálním myšlením. Mezi základní prvky středověké filozofie zařazujeme racionální myšlení, učení se z minulosti a zpracovávání a předávání vědomostí. Základní prvky souvisely se vznikem nových literárních druhů a forem vyučování.
 
Filozoficky pod scholastikou rozumíme filozofii, která usilovala o zpracování hotové dogmy v učební soustavu a bránit je proti arabským, mohamedánským, židovským a později také heretickým názorům. Vlastní názory ukládali scholastikové v takzvaných Summách, souhrnech, čímž byla naznačována syntéza vědy a víry, harmonický světový názor. Vrcholem teologie byla nauka o Bohu. Scholastikové měli důvěru v objektivitu poznání. Používali analyticko-syntetické metody. Nauka o Bohu se v scholastice zakládala na dvou tézích:
1. Bůh je osobnost odlišná od světa.
2. Svět je stvořený od Boha.
 
Scholastická metafyzika se zakládala na Aristotelových tézích o aktu a možnosti (actus, potentia), o podstatě a následku (essentia a accidentia), o příčině a účinku (causa a effectus). Hmotný svět byl vysvětlován teorií o látce a formě. Psychologie je spiritualistická, je založena na teorii substanciálního spojení duše a těla. Tělo a duše tvoří jednu podstatu v člověku. Poznání ideí je zprostředkované smysly a rozumovouabstrakcí. Vůle se považuje za svobodnou vůli a směřuje k blaženosti. Příroda je vysvětlovaná teleologicky (účelově). Etika dává člověku cíl ve stálém zdokonalování života. Mezi nominalizmem a realizmem působil Pierre Abélard (1079-1142). Hlásal, že univerzálie nejsou pouze nomina, ale skutečně existují a to před jednotlivostmi věcí (ante-res - před věcmi) totiž v Bohu, jako v jeho tvořivé myšlence; potom ve věcech (in rebus - ve - věcech) jako stejnost, anebo podobnost v jejich základních vlastnostech. Ale také po věcech (post res), jako obecné pojmy (conceptus), které vytváříme myšlením srovnávacím a abstrahujícím. Tím se klonil na stranu realizmu a dával mu zčásti za pravdu. S nominalizmem také připouštěl, že i jednotlivosti jsou skutečné bytosti, individuální substance. Tento způsob řešení sporu o univerzálie je nazýván konceptualizmem.
K tomuto názoru se přidali velcí scholastici, jakým byli Tomáš Akvinský a Duns Scotus. Poměr rozumu a víry určoval Abélard jinak, než Anselm. Podle Anselma má rozum ozřejmovat obsah zjevené víry a přibližovat ho lidskému poznání. Podle Abélarda není možné věřit bez zkoumání. Vyjadřuje to slovy: Intellectus praecedit fidei - rozum předchází víře. Třeba zkoumat rozumem, zda se smí věřit anebo ne. Na znázornění Trojice, Abérald používá podobenství: Bůh je kov, ze kterého je pečeť, Kristus je forma a otisk kovu je Duch Svatý. Tyto tři osoby jsou tři módy - stavy jednotného Božího bytí, a proto jeho směr nazýváme také modalizmem, který byl církví v roce 1142 zavrhnutý. V etice je Abélard známý spisem Scitio te ipsum. Podle něj u etického hodnocení nejde tak o čin, jako o úmysl. Zlo má trojí formu: vitium - náklonnost ke zlému; peccatum - souhlas se zlým, anebo nevykonání zlého; actio mala úmyslně vykonaný zlý čin. Ve svém spisu „Ano a ne“ (Sic et non) položil Abélard logické a metodolické základy scholastické metody, která se opírá o aristotelskou dedukci a přesné vymezování pojmů. K dalším významným představitelům církevní mystiky patřil Bernard Clairvaux (1091-1153). Je protivníkem Pierra Abélarda, kterého dokonce obvinil z kacířství. Bernard byl velmi vlivný, a také první, opat kláštera Clairvauxu, postupoval mnohdy bojovným způsobem, mimo jiné podnítil křižáckou výpravu roku 1145 nadšeným kázáním v bazilice svaté Marie Magdaleny v burgundském městečku Vézelay. Bernard Clairvaux na veřejnosti byl zastáncem absolutní svrchované moci církve. Obhajoval asketické následování mučednictví Ježíše Krista, jehož nauku vnímal jako poselství mystické nadrozumnosti a nadpřirozenosti. V duchovním životě byl vyznavačem augustiánského mysticismu, který usiloval o vnitřní poznání jediné Skutečnosti.
 
 
Středověká a arabská židovská filozofie
Filozofie v islámském prostředí vznikala okolo 9. století po Kristovi a její začátky byly spojeny s překládáním spisů řecké filozofie do arabštiny. Vztah arabských filozofů k islámu byl však mnohem volnější než srovnatelný vztah křesťanských myslitelů ke křesťanskému náboženství. Arabští myslitelé byli především lékaři nebo přírodní vědci. V soudobém islámu je už vliv tradice středověké arabské filozofie prakticky zanedbatelný. Arabští učenci o to více ovlivnili a inspirovali středověké křesťanské myšlení. Byli to zejména Avicenna a Averroes. Avicenna (980-1037) byl novoplatonik. Hájil názor, že z boha stále vyvěrají formy, vnichž se utváří tento svět. Láska však u Avicenny existuje od věčnosti, nezávisle od boha. Úkolem lidského života je spojit trpný rozum, podléhající pomíjivé smyslovosti s rozumem činným, který má již duchovní charakter a je spojen prostřednictvím stvořené mysli s božskými formami věčnosti. Napsal více jak devětset knih. Hlavní spis se jmenuje Kniha uzdravení a je jakousi encyklopedií věd. Averroes (1126-1198) ovlivnil latinský Západ především svými obsáhlými komentáři k Aristotelovi. Scholastičtí učenci, kteří se s nimi podrobně seznamovali, Aristotela přezdívali „Filozof“ a Averroovi hovořili „Komentátor“. Averoes tvrdil, že:
1. Látka je od věčnosti.
2. Individuální lidská duše není nesmrtelná.
3. Filozofii je třeba oddělit od teologie.
 
Ze židovských myslitelů sem především patří Avicebron (1020-1070) a Maimonides (1135-1204). Podle Avicebrona bůh netvoří svět prostřednictvím logu, ale ze své vůle. Vše stvořené se skládá z velmi jemné duchovní látky a formy. V duchovní látce jsou obsaženy zárodky všeho, co může vzniknout, to je zhmotnit se na hrubší úrovni. Tyto názory Avicebron obhajuje především ve své knize „Pramen života“. Maimonides, který své závěry opírá především o Aristotelovu nauku. Ve spisu „Průvodce zmatených“ tvrdí, že člověk vzniká spojením látky těla a formou duše. Duše je smrtelná, stejně jako tělo. Bůh, jenž uvádí vše do pohybu a tvoří svět z ničeho, vložil do ideje člověka svobodnou vůli. Lidská bytost má potom ve svém životě prostřednictvím svého rozumu možnost dosáhnout v sebezdokonalování až k pozemským sférám nesmrtelnosti. Židovské ezoterní učení „kabala“, které v sobě skrývá mystické a magicko-numerologické nauky a v mnohém rozvíjí duchovní učení starých Egypťanů, se pro duchovní elitu odkrylo za časů vrcholící renesance a počínajícího baroka.
 
 
Vrchol scholastické filozofie
Scholastická filozofie dosáhla svůj vrchol a rozkvět v Tomáši Akvinském, Janovi Dunsovi Scotovi, Rogerovi Baconovi. Kromě těchto velikánů scholastiky vynikl i Alexander z Hales (1175-1245), františkánský mnich, který podal první velkou syntézu celé teologie a filozofie pod názvem Summa theologica“. Alexander Hales využil jako první ze scholastiků celého Aristotela a jeho arabských komentářů k teologickým výkladům. Jeho summa theologica je zajímavým pokusem o zdůvodění křesťanské nauky sylogistickou metodou (deduktivní metody). Významem se nejvíce přibližuje k Tomáši Akvinskému.
 
Jeho učitel Albert Veliký, dominikán (1193-1280), zvaný „doctor universalis“. Je autorem 21 foliových svazků spisů. Zabýval se také otázkami filozoficko-teologickými. Tvrdil, že každá jednotlivá vědecká disciplína má mít svou autonomii. Předměty zkoumání jednotlivých speciálních věd se od sebe liší, a to nutně vede k různnosti metod výkladu. Pravda je ve skutečnosti jenom jedna a jejím jediným základem je bytí boha. Tato jedna boží pravda propůjčuje ze sebe bytí všemu stvořenému, a to pak má na něm svou účast. Míra této účasti na božím bytí vyjadřuje ontologickou hodnotu všech stvořených věcí a bytostí. Bůh na počátku stvořil první látku (materia prima), která přijímá příslušnou formu při vzniku těles. Dále stvořil čas a pohyb, nejvyšší nebesa, archandělské a andělské bytosti. Světlo božího intelektu prosvěcuje sféry nebeské a dosahuje až k lidskému rozumu a pozemské hmotě. Albertova etická koncepce nalézá východisko mravnosti ve svědomí. Ve svědomí lze nalézat měřítko jak pro etickou aplikaci při hledání obecných principů, tak pro jednotlivé neopakovatelné události. Podle Alberta existuje vnitřní mravní pohnutka (synderésis), jež v nitru člověka existuje jako vzpomínka na život v rajských světech a jež nás usměrňuje k dobru. Alert Veliký podal výklady Aristotelových děl, a tyto výklady byly přípravou pro Albertovy pozdější systematické práce Summa de creaturis a Summa theologiae. Albert Veliký byl ten, který uvedl do scholastiky Aristotela. Vysvětloval také Aristotelovy fyzické spisy a jako první z křesťanských filozofů, který soustavně učil zoologii, botaniku, nerostopis a přírodní vědu vůbec.
 
Hlubším a všestrannějším než byl Albert Veliký, byl ještě Roger Bacon, františkán (1210-1292), zvaný doctor mirabilis. Patřil mezi největší přírodopisce středověku. Měl už na mysli mnohé přírodovědecké výzkumy. Intuitivně hovoří o letadlech, ponorkách, atd. Svými zeměpisnými traktáty přispěl k objevení Ameriky a dávno před Koperníkem naznačil heliocentrickou teorii. Baconova géniem obdařená mysl se nelekala představ, které později vedly k sestrojení dalekohledu a mikroskopu. Věnoval se intenzivně optice. Chtěl především zjistit, jak funguje zákon o odrazu světla.
 
Mnozí historici v něm vidí středověkého předchůdce renesančního vědce Leonarda da Vinciho. Roger Bacon (1214-1292) byl představitelem oxfordské scholastiky. Jeho hlavní spis Opus maius (Velké dílo) se opíralo o syntézu novoplatonizmu, augustiniánství a aristotelizmu. Pro Rogera Bacona vrcholem poznání bylo osvícení (iluminace, jako u svatého Augustina). V osvícení, jak jej Bacon interpretoval, člověk dospívá ke spojení svého rozumu se světlem rozumu božího. Podobně zaměřen byl i matafyzik světla Robert Grosseteste, pro něhož bylo světlo boží forma společná všem věcem.
 
Svatý Bonaventura (1221-1274) tvrdil, že filozofie je plně závislá na teologických základech, to znamená, že vychází ze zjevení pravd. Adept spirituálního zasvěcení se připravuje na mystické sjednocení v duchovním Srdci a božím Bytím, které dalece přesahuje představivost a ambice lidského rozumu. Teologický předpoklad se jasným způsobem dotýká poznávacích možností člověka, jež jsou zakalené a slabé v důsledku dědičného hříchu. Duchovní spojení s boží podstatou však ta mračna rozptýlí a znovu se objeví nejjasnější záře svatého Světla, v němž se lidský rozum skutečně stane obrazem božím. Bonaventura rozlišuje tři stupně poznání:
1. Stíny skutečného bytí (smyslový svět)
2. Stopy skutečného bytí (rozumové poznání)
3. Obraz skutečného bytí (mystické poznání)
Na nejvyšším stupni dospívá činnost rozumu ke klidu a mysl se zcela rozplývá v bohu.
 
Tomáš Akvinský (1224-1274) se narodil v Roccasecca poblíž Neapole. Po několik let byl žákem Alberta Velikého. Vyučoval na univerzitách v Bolgni, Kolíně nad Rýnem, Paříži, Římě a Neapoli. V letech 1259-1268 působil ve službách papeže Urbana VI. Zemřel cestou na církevní koncil, který se konal v Lyonu. Už v roce 1323 byl církví svatořečen. Tomáš Akvinský je považován za nejvýznamnějšího systematika v celé středověké filozofii a teologii. V 19. století bylo jeho dílo katolickou církví prohlášeno za základ křesťanské filozofie. Svatý Tomáš Akvinský ve svých rozsáhlých spisech geniálně spojil zejména Aristotelovu filozofii s teologií augustiniánství a Dionýsia Areopagity. U posledně jmenovaného se inspiroval jeho pojetím nebeské hierarchie a negativní teologie (určení toho, co bůh není). Za komplexní syntézu Tomášova myšlení se považuje Summa teologiae.
Tomáš Akvinský pracuje s filozofií jako s oborem nezávislým na takových zjevených pravdách, jakými jsou například boží synovství Ježíše, trojjedinost boží, vykoupení z hříchu, zmrtvýchvstání atd. Filozofie má podle Tomáše svůj vlastní předmět (co a jak je jsoucno), principy (definovaný pojmový aparát) a metody (sylogismus aplikovaný ve scholastické metodě: pro-argumenty a proti-argumenty). Filozofické pojmy i metody jsou však aplikovány a rozvíjeny právě v oblasti teologie, tedy v myšlení o nejvyšším soucnu. Víra s rozumem, hlásá Tomáš, nejsou vůči sobě zdaleka v takové opozici, do jaké je postavilo učení některých patristických autorit, neboť obojí je darem od boha. Není proto myslitelné, aby teologie a filozofie skýtaly odlišné poznání.
Tyto disciplíny se však nicméně odlišují svými východisky: filozofie bere za svůj počátek, tj. Arché, svět stvořených věcí, aby nakonec završovala své poznání v božím bytí. Teologie bere bytí boha jako fakt, od něhož se počíná teologické myšlení. Věroučná dogmata překračují běžný dosah rozumu, jsou supraracionální, nejsou však zaměřena proti racionalitě. Poznání vychází ze smyslových dat, které zanechávají svůj obraz ve smyslovém orgánu. Tento obraz je následně zpracován obecně platným společným smyslem, který jej jako specifickou představu předává další poznávací mohutnosti, kterou je fantazijní obrazivost. Pomocí abstrakce se z tohto jevového podkladu, existujícího jako představa naší smyslovosti, vyjímá myšlenkový obsah. Tuto činnost má v kompetenci činný rozum. Ten vytváří myšlenkové pojmy, které vystihují obecnou podstatu věcí. Činný rozum (intellectus agens) tímto abstrahováním od smyslového a pojmutím obecného (univerzalis) realizuje poznání v možném rozumu (intellectus possibilis). Činný rozum je tedy - na základě řečeného – lidskou poznávací schopností a rozum možný jen polem skutečně dosaženého poznání.
Metafyzika Tomáše Akvinského je celá prodchnuta platónským motivem účastenství smyslového světa na ideových vzorech boží mysli. Každá věc má sobě přiměřený podíl na bytí. Nekonečné jsoucno je bůh, jehož esencí je existence. Je plně uskutečněným, tedy čistým, bytím (actus purus). Z jistého úhlu pohledu bůh tedy nemá žádné esenciální určení, neboť jeho jediným určením je právě bytí. Konečná jsoucna se podle Tomáše Akvinského skládají z esence a bytí. Esence jako možnost v sobě nese všechny myslitelné předpoklady a charakteristiky nutné k tomu, aby dané jsoucno mohlo být tím, čím má být. U konečných jsoucen je to ale teprve existence jakožto bytí, jež dává esenciální formě příslušného jsoucna uskutečňující bytí. Aby věc skutečně byla, potřebuje bytí, které ji daruje bůh, jenž je čisté bytí. U konečných jsoucen Tomáš Akvinský dále pracuje s termíny nejvyšších rodů, kterými jsou kategorie, substance a akcidenty.
Akcidenty jsou proměnlivé vlastnosti (tytéž jako u Aristotela: kvalita, kvantita, čas, činnost, trpnost, místo, čas, poloha a vlastnictví). Problém univerzálií řeší Tomáš „umírněným realizmem“: obecné pojmy existují již před věcmi v božím rozumu, jsou také obsaženy přímo ve věcech (Aristotelova forma) a existují také po jejich vyjmutí ze smyslové věci v rozumu. Tomáš Akvinský také prostřednictvím rozumu nalezl pět cest (quinquae viae) k bohu:
1. Bůh je příčina pohybu: všechno pohybující se musí začínat a končit svůj pohyb v něčem, co se samo nehýbe, ale může pohyb dávat.
2. Bůh je příčina příčin: bůh nemá příčinu v ničem jiném než sám v sobě a tak může působit sám jako příčina jiných jsoucen.
3. Bůh je nutnost sama v sobě: bůh nemůže být, to znamená, že jako bytí nutně existující může dávat i bytí tomu, co sice může, ale i nemusí být. Takovými jsoucny jsou všechny stvořené věci, včetně člověka. Proto dostávají nahodilá jsoucna nutného, tedy od boha.
4. Bůh je vrchol stupňovitosti. Celé stvoření je hierarchicky uspořádáno, a proto musí mít svou korunu.
5. Bůh je finální účel všech věcí. Všechno stvořené chce realizovat své možnosti, tou nejvyšší a završující je dosažení absolutního dobra v bohu.
 
V etice vychází Tomáš Akvinský z předpokladu, že člověk má rozum a svobodnou vůli. Rozum, který je příčinou tvarovou, jej vede k pravdě a vůle, která je příčinou účinnou a účelovou, jej vede k dobru. Tomáš Akvinský rozlišuje jednotlivá „dobra“ na:
a) Dobro vznešené se týká ctnosti, a přísluší tedy plně člověku. Projevem tohto dobra je usilování o spásu a schopností, která jej pomáhá realizovat, je rozumnost;
b) Dobro užitné je například majetek. Příslušná schopnost je vnímavost a v hierarchii pozemského bytí se týká zvířat;
c) Dobro potěšující je například jídlo. Projevem tohto dobra je schopnost růstu a dosahují jej už rostliny.
 
V člověku jsou všechny stupně duší a jednotlivých dober spoluobsaženy. Úkolem lidského života je nicméně na prvním místě snaha o spasení individuální duše, která je nesmrtelná. Ovšem vzhledem k tomu, že Tomáš konkrétního člověka vždy pojímá jako jednotu těla a duše, musí se konečné spásy posléze zúčastnit i vzkříšené, rekonstruované tělo. Učení svatého Tomáše Akvinského a jeho následovníků dostalo později v dějinách evropského myšlení název „tomizmus“.
 
Tomistická noetika
Tomáš Akvinský je objektivistou. Uznává existenci ve skutečnosti existující nezávisle na poznávajícím podmětu. Poznání je napodobení poznávajícího podmětu a poznávaného objektu. Podmět, který poznává, přijímá do sebe předmět (objekt) podle jeho formy. Obsah vědomí nazývá Tomáš - obraz (specie). Species je smyslová (sensibilis), pokud spočívá na smyslových dojmech, ale je i rozumová (intelligibilis), pokud myšlení vystihuje obecnost objektu (universale in re). Protože tato obecnost (obecné bytí, podstata předmětu), není smyslově-názorná, není možné ji nazvat “obraz”. Species není to, co se poznává, ale je pojednávací prostředek (intertio), t.j. směr vědomí k předmětu, tedy jeho představa toho předmětu. To, co je míněné v představě a co se poznává, je předmět sám. Poznaný předmět nevchází do poznávacího podmětu, ale má dvojí existenci: existuje “o sobě” (reálná existence), mimo poznávací podmět a existuje také ideálně v duchu toho, co poznává (který poznává). Tím Tomáš připouští určitou subjektivní stránku poznání.
Mimo podmětu existují předměty idividuální (jako individua) ve své konkrétní určitosti, ale jen ta species sensibilis, tj. čistě počáteční obsah vjemu, který (ten obsah)j ještě není žádným poznáním, má ráz individuální. Naproti tomu species intelligibilis (tj. pojem rozumový) vystihuje obecnost věcí. Kromě schopností tvořit abstraktní pojmy (species intelligibilis) z názorných představ (ze species sensibiles), má rozum ještě schopnost “soudit” přednášet o věcech soud. Soud spočívá ve spojování a rozdělování, souhlasením a popíráním. Touto reflexí (úvahou) poznává rozum také to, co je individuální. Rozum usuzuje o jednotlivém, a to potom podřizuje pod obecné pojmy a dokazuje, že obecné vládne v jednotlivostech. Smysly jsou při poznávacím aktu pasivní, rozum je aktivní. Smysly dostávají dojmy, rozum je abstrahuje, podřizuje, spojuje a rozděluje. Ale rozumové poznání začíná, vychází ze smyslových dojmů. (Omnis nostra cognitio intellectualis incipit a senzu). Smyslové dojmy jsou stavebním materiálem pro rozum, stavitele. Představy nejsou vrozené. Sám o sobě je rozum nepopsaná tabule (tabula rasa). Rozum má schopnost tvořit obecné pojmy, například: ens (bytí), res (věc, předmět), aliquid (něco), kategorie: podstata, kvantita, kvalita. Tvoří také principy a hlavní zásady poznání. Například: celek je větší než jeho část, princip dostatečného důvodu, princip identity. Tuto schopnost zpracovávat rozumové poznání na základě těchto principů, které jsou samo sebou evidentní, získávat pomocí nových poznatků, zvlášť pronikat, postupovat od smyslového poznání k nadsmyslnu, nazývá Tomáš - ratio (vyšší rozum). Kromě ratio zná Tomáš ještě intellectus, nižší rozum. Racio a intellectus nejsou v podstatě různé schopnosti: mají se k sobě jako pohyb a klid. Intellect dělá závěry, vnímá klidně, intuitivně. Kdyby rozum poznával všechno intuitivní, nebylo by potřebné diskurzivního myšlení. Andělé a Bůh myslí podle Tomáše intuitivně.
 
Tomistická metafyzika
Aristotelovy pojmy forma a matéria mají zásadní význam pro Tomášovu metafyziku. Tomáš rozeznává inherentní a substinentní formy. Věci tělesné, hmotné (i rostliny a zvířata) jsou ve své podstatě hmota a inherentní forma. Lidé jsou jediný rod, kde je hmota (matéria) spojena s formou substantní, totiž s takovou, která může trvat i bez těla. Lidské duše jsou podle Tomáše nejnižším druhem substinentních forem. Nad nimi, jako čisté inteligence jsou andělé a nejvýš je Bůh jako absolutní forma.
 
Tomistická etika
Ikdyž je podle Tomáše blaženost nutným a nejvyšším cílem vůle, přece je jeho etika eudaimonistická alebo hedonistická. S Aristotelem souhlasí v základu, že lidská
přirozenost je aktivní. A tato aktivita tím více oblažuje člověka, čím je dokonalejší. Nejvyšším cílem člověka je tedy dosáhnout dokonalosti, tj. napodobení se Bohu.
Touto dokonalostí je zároveň podmíněna blaženost. Z lidské činnosti hodnotí Tomáš nejvíce - shodně s Aristotelem - intelekt. Je proto intelektualistou. Poznání a ne chtění (které předpokládá poznání a je na něm závislé), je podle Tomáše najušlechtilejší činností člověka. Nejcennějším předmětem poznání je Bůh. Proto je nejvyšší blaženost v poznání Boha. S poznáním Boha se bezprostředně spojuje láska k Bohu. Poznání Boha je na zemi nedokonalé (vírou i rozumem). Dokonalé poznání nastává až po smrti. Po ní začíná i nejvyšší blaženost. Normou cnostného konání je Boží zákon, který poznáváme “přirozeným světlem” rozumu. Vědomí tohoto zákona v jednotlivých případech je svědomí (synteresis). Konání je dobré, pokud se
shoduje, co do obsahu, úmyslu (účelu) a okolností se zákonem mravním. Špatné je konání tehdy, když se jeví nedostatek této shody. Tehdy je zlo né nic pozitivního, ale něco negativního (defekt). Cnost je habitus - trvalý sklon k dobru. Jsou čtyři základní (kardinální) cnosti: moudrost (opatrnost), mírnost, statečnost a spravedlnost. To jsou cnosti přirozené. Nad ně staví Tomáš Akvinský cnosti nadpřirozené, vlité: víra, naděje a láska. Prvním hříchem byla lidská přirozenost zkažená, porušená. Člověk potřebuje ke konání dobra Boží pomoci, tj. milost. Té se mu dostává svátostmi, poskytovanými církví. Jsou to viditelná a působivá znamení. Tomáš Akvinský souhlasí s Aristotelem, že člověk animal sociale - je předurčen přírodou žít ve státě.
Filozofie Tomáša Akvinského je doposud filozofií římsko-katolické církve. Za takovou a jedině pravou ji prohlásil papež Lev XIII. dne 4. srpna 1879 encyklikou “Aeterni Patris”. Podle této encykliky je tato filozofie jedině pravá, jak je pravá jedině římsko-katolicka církev. Samozřejmě s Tomášem není možné se vším souhlasit. Důkazy Boží existence podané Tomášem Akvinským nejsou důkazy vědecké, ale rozumovým zdůvodněním víry v Boha.
 
 
Pozdní scholastika
Pozdní scholastika se rozvíjí ve 14. a 15. století. Hegemonie pozdní scholastiky končí současně s tím, jak se uzavírá éra jednotné katolické Evropy. Ve filozofii se postupně začíná prosazovat nominalizmus. Ten preferuje smyslové jednotliviny a hájí názor, že pojmy jsou jen konvencí vytvořené značky a jako pouhé záchvěvy hlasu nemají s konkrétními věcmi ve skutečnosti nic společného. Stále více se prosazuje směřování k přírodním vědám a jejich metodách zkoumání. Také pozdní scholastika po sobě zanechává velké učence. Jan Duns Scotus (1266-1308), kvůli své schopnosti velmi jemného pojmového rozlišování zvaný také „doctor subtilis“. Ve sporu o univerzálie hájil postoje realistů. K jeho hlavním závěrům patří následující:
a) Bůh je bytost absolutně svobodná, pro niž je vše možné;
b) Jsoucno jakožto předmět metafyziky je třeba definovat nikoliv jako to, co je, nýbrž jako to, čemu neodporuje možnost být. Každé možné jsoucno je také jsoucnem nutným a proto má esence věcí větší význam než jejich existence, která je náhodná;
c) Mnohost a různost věcí nepochází z látky, jak učil tomizmus, ale je dána zvláštní individuální formou, kterou je totost neboli haecceitas;
d) Psychologie stojí na principech typických pro celou františkánskou školu. Scotus jasně preferuje nezávislost aktů vůle na aktivitách rozumu. Všude tedy vyzdvihuje přednost vůle. Intelektuální zpřítomnění motivů jednání není příčinou, ale jen nutnou podmínkou volního úkonu. Je na ni samé, pro co se rozhodne;
e) Nejvyšší ctností a základem mravnosti je láska k bohu. Z míry této lásky se odvozuje každé dílčí dobro.
 
William Occam (1285-1349) získal vzdělání na univerzitě v Oxfordu. Tam si osvojil empirický přístup, zaměřený proti spekulativnímu racionalizmu metafyziky Tomáše Akvinského. V Avignonu, kde se zodpovídal ze svého učení, byly některé části jeho spisu označeny za kacířské. William Oscam navazuje na voluntarizmus Dunse Scota, když tvrdí, že vůle má primát nad rozumem. Bůh je absolutně všemocný a stvořil svět z ničeho. Ideje – univerzálie stvořených věcí v boží mysli jsou jen obrazy věcí již stvořených. Bůh totiž stvořil bezprostředně, bez obecných pojmů, všechny jednotlivosti. William Oscam tedy opouští Scotův realizmus a spojuje voluntarizmus s nominalizmem. Jako typický nominalista William Oscam předpokládá, že univerzálie neexistují, jsou to pouhé konvence. Obecný pojem je pouhým společenstvím znaku. William Oscam zdůrazňuje úlohu teologie a víry. Tvůrcem německé mystiky byl Jan Eckhardt (1260-1327). Byl profesorem v Paříži, v Římě, potom byl provinciálem dominikánského řádu v Kolíně nad Rýnem, odkud chodil po celém Německu a kázal na různých místech. Byl obviněn z bludu a přinucen odvolat. Bulla odsuzující dvacetosm jeho bludných vět ho však už nezastihla na živu. Ve svém duševním životě vychází z Tomáše Akvinského, z Alberta Velkého, z Augustína a hlavně z Dionýze z Areopagitu. Cílem Eckhardtovy mystiky je zánik duše v Bohu. Duše je jednodruhá forma těla, má však dvojí mohutnost: nižší, vnější (vnější smysly) a vyšší, paměť, rozum a vůli. Má dvojí stránku: jednu pro tento svět a druhou pro Boha. Duše je středním členem mezi Bohem a tvory. Nejvyšší činností duše je poznání, tj. stupňovité abstrahování od mnohosti a hmotnosti. K úplné pravdě však dospívá duše až poznáním nadrozumovým. Poznání je zde nadsmyslové, slovy nevyjádřitelné, nadpřirozené, proniknuté časem a prostorem, nezpůsobené člověkem, ale samotným Bohem. Proto je ono zároveň i nepoznávaným, slepotou a nevědomostí. Nad empirické poznání nazývá Eckhart vírou. Když rozum dospěl k hranicím svého poznání, zůstává ještě nadsmyslové a vůle, ozářená božským světlem, vrhá se k Bohu. Eckhart chválí utrpení. Pravé utrpení je “matkou všech cností”. Utrpení učí pokoře. Pokory je třeba, nutně třeba ke splynutí s Bohem. Jádro náboženství hledá Eckhart v mravnosti. Z Eckhartovy školy vyšli Henrich Suso a Jan Tauler.
 
 
Úpadek scholastiky
Ve 14. a 15. století nastal úpadek scholastiky. Nebylo velkých duchovních a ani myslitelů. Filozofii zastupovaly a pěstovaly filozofické školy: scotisti a tomisti, terministi a nominalisti. Žáci velkých mistrů nashromáždili tolik subtilností a distinkcí, že základní velké téze, které tvořily jádro scholastické syntézy, se pomalu ztrácely ze zřetele. Renesance, reformace a vědecké vynálezy urychlovaly úpadek. Scholastika se ztrácela v subtilnostech a tím se odlučovala od živého myšlenkového proudění nové doby. Špatná situacie, do které se dostala římsko-katolická církev v 16. století, vzpružila katolíky a způsobila obnovu scholastické filozofie a tomistické teologie. O toto obnovení se zasloužil zvláště František Suarez (1548-1617).
 
Literatura:
Aaron, R.I. The Theory of Universals, 1952.
Antológia z diel filozofov. 3. zv. Patristika a scholastika, 1975.
Anzenbacher, A. Einführung in die Philosophie. Wien: Verlegergemeinschaft
Neues Schulbuch, 1985. ISBN 80-04-25414-4. S. 202 – 203.
Arquilliere, H.X. L'augustinisme politique. Essai sur la formation des théories politiques du moyen age, 1934.
Heinzmann, R. Středověká filosofie. Přeložil: Břetislav Horyna. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-105-5. S. 73 – 79.
Hirschberger, J. Geschichte der Philosophie. Bd. I. Altertum und Mittelalter,
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Nakladatelství Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7.
Kratochvíl, Z. Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993.
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie, 1972Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. ISBN 80-8050-333-8.
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6.
 
 

3.1 Renesanční filozofie


 
Renesanční filozofie vzniká jako dějinný typ filozofie ve 14. až 16. století v Itálii na pozadí rozpadající se středověké společnosti. Ve společnosti převládá nemravní život, korupce, nemanželské děti, inkvizice, královská moc se opírá o měšťany. Nastává snaha o znovuzrození antiky (návrat člověka k přírodě, využití přírody ve prospěch lidí) a vytvoření světské kultury. Dochází k objevům (kompas, střelný prach, knihtisk). Rozvíjí se nové evropské myšlení – člověk se hodnotí jako svobodná bytost, která staví na lidském rozumu a zkušenostech. Člověk je středem světa (antropocentrizmus). Ideálem vzdělání je humanizmus, kterého představiteli jsou Petrarka, Boccaccio, Dante Aligieri, Montaigne („Člověk je uvolněný z pout a má mnoho a netušených možností.“). Človek se stává nejdůležitějším objektem filozofie, ale i uměleckého zkoumání, stává se ústředním článkem řetězce kosmického bytí. Renesanční filozofie je antischolastická, odmítá scholastickou filozofii. Žádá, aby se člověk díval na svět vlastníma očima, četl knihu přírody. Renesance je prezentována hlavně prostřednictvím uměleckých děl. Tam, kde středověký člověk kladl „závoj“, nastavuje nyní renesanční člověk zrcadlo. Nezpochybnitelnou avantgardou renesančního věku a výrazným iniciačním činitelem přechodu od středověku k novověku je výtvarné umění.
K významným umělcům tohoto období patřili především Cimabue (1240-1302), který namaloval ukřižovaného Krista ve smrtelné křeči. Renesanci prezentovalo vyjádření konkrétního člověka z masa a kostí. Postavy byly malovány i zezadu.
Dalšími neméně významnými malíři byli Giotto di Bondone (1266-1337) a Masaccio (1401-1428). Dílo těchto umělců počátku velké renesance v Itálii je typické oslavou prostoru, světla, vzdušnosti, harmoničnosti a použitím předmětné barvy.
Dále je pro renesanci charakteristická horizontalizace, decentralizace a pluralizace. Jednoduše řečeno, místo středověkého přísného hierarchického řádu (ordo), tu je najednou univerzum. Svět v jeho rozmanité jednotě božského a stvořeného umělci začínají malovat s užitím perspektivy. Na středověkém obraze se vždy to, co bylo z hlediska božského stvoření na nižší úrovni, malovalo dole, zatímco to, co mělo k atributům božského bytí blíže, se malovalo nahoře. Renesance je zkušenostní, a proto setrvává u viděného déle než scholastika. Podle renesanční filozofie existují dvě zrcadla světa:
a) vidění (spekulum externum-vnější zrcadlo)
b) myšlení (spekulum internum – vnitřní zrcadlo)
 
Jakoby učenci renesance chtěli říci: Video, ergo sum – Vidím, tedy jsem. Heslem renesance se stává: „k pramenům (ad fontés)“, to znamená ke smyslům, k vlastní zkušenosti, k přírodě a přirozenosti jako takové. Píší se takové knihy, jejichž zveřejnění v dřívějších letech by nebylo bývalo možné: Boccacio - Dekameron, E. Roterdamský - Chvála bláznivosti, L. Valla - O lidských vášních a požitcích a celá řada dalších knih. Renesanční univerzalizmus, uznávající hodnotu všeho stvořeného bytí, se pokouší prosadit také pluralitu náboženskou a politickou. Projevuje se v náboženské reformaci, humanizmu a novém právním a politickém myšlení. Renesance si programově začíná vážit lidské tvůrčí fantazie. Lidé se nemají představivosti bát. Je nutno ji považovat za tvůrčí, protože umožňuje skutečnost nově tvořit. V této roli se pak člověk stává opravdu obrazem božím. Paracelsus a Campanella dokonce říkají, že fantazie je nejvyšší duchovní činností člověka. Z toho vyplývá i úcta k duševně nemocným, k postiženým fantasmaty.
Francouzský filozof Michel Foucault považuje vztah společnosti k bláznům za signifikantní pro změnu epoch: Středověk „blázny“ neakceptuje, renesance ano, novověk a osvícenectví má znovu z bláznů strach, a tak je od zbytku „zdravé a rozumné“ společnosti separuje a zavírá do ústavů. Je třeba ovšem dodat, že i renesance rozlišuje bláznovství tvořivé a chorobné.
Renesance má tři nové autority: Mikuláše Koperníka, Paracelsiuse, Pietra Pomponazziho a Mikuláše Kusánského. Zatímco vrcholný středověk byl zasažen Aristotelem, tak renesance, zvláště ve Florencii, dává přednost novoplatonizmu. Ve Florencii byla totiž založena Platónská akademie, k jejímž vynikajícím představitelům patřili zejména Marsilio Ficino a Pico Della Mirandola.
 
Ficino (1433–1499) byl zakladatelem florentské platónské akademie. Hlavní problém viděl ve vztahu Boha a světa. Bůh se nerozkládá ve světě, ale svět v Bohu, nebo jinak by svět a příroda vůbec neexistovaly. V kategorii lásky Ficino vidí neustálou touhu, která začíná u Boha, vchází do světa a končí u Boha. Podle Ficina, svět je složený z pěti stupnicové hierarchie bytí (jsoucna): Bůh-anděl-duše-kvalita-hmota, která je nepřetržitém pohybu. Duše je ústřední kategorií - spojuje protiklady. Dynamizmus spojuje Boha a hmotu, jako věčné a dočasné, představuje nejcharakterističtější zvláštnost florentského novoplatonizmu.
Ficinova filozofie oslavuje důstojnost člověka jako tvořivé osobnosti, která je schopna zdokonalení. Dokonalost spočívá v tom, že jako jediný vládne sobě samému, řídí rodinu, buduje stát, panuje nad národy a přikazuje celé zemi. Velikost člověka a jeho ušlechtilost spočívá v úsilí o svobodu. Zabýval se například charakteristikami a možnostmi lásky duševní a fyzické. Zavádí se model skutečnosti, kterému se říká funkcionální. Na rozdíl od modelu substančního, typického pro aristotelizmus, jenž poznává jsoucna prostřednictvím uchopení formy věci jakožto obecného pojmu, renesanční filozofie dochází k poznání určité jednotliviny prostřednictvím jejího funkčního zařazení v celku univerza.
 
Giovanni Pico Della Mirandola (1463-1494) byl také nazýván „knížetem svornosti“. Hlavním jeho přínosem je učení o lidské svobodě člověka, která tvoří základ filozofické antropologie. Svoboda je podle Mirandola základem důstojnosti člověka. Člověk je postavený do středu světa, musí se sám zformovat jako svobodný a slavný mistr. Uchvacující štěstí je právě v tom, že jedině člověk může být tím, čím chce být. Jeho ústřední problémovou rovinou se stalo učení o přírodě. Je vedené v duchu filozofického panteismu. Zastává názor o věčném vytváření světa Bohem. Svět je u něho krásný, ale odmítá krásu v Boha, neboť ten je dokonalý. Jednota a imanentní souvislost hierarchie kosmu je u něj vysvětlována teologicky, to znamená, že věci směřují k Bohu jako prameni a cíli svého bytí. Přítomnost Boha ve světě se ohaluje jako jednota v mnohosti, jako hluboká vnitřní dokonalost světa, která je uzavřena v jeho dokonalosti, představující jeho skutečnou podstatu – Bůh je vše. V roce 1486 uveřejnil své známé téze (900), které chtěl obhájit na veřejném slyšení v Římě. Řeč, kterou chtěl otevřít tento celoevropský kongres, byla později nazvaná „Řeč o důstojnosti člověka“. Mirandola se snažil smířit Židy s křesťany, peripatetiky s platónovci, Řeky s Latiníky a takto odhalit pravdu.
 
Pietro Pomponazzi (1462-1525) je pokládán za největšího peripatetika doby. Boha chápal jako neosobní princip, ztotožňuje ho s přírodou, osudem a božskou prozřetelností s přírodní nevyhnutností. Hledal odpověď na otázku, co je pravdivé. Ve svém proslaveném traktátu „O nesmrtelnosti duše“ vyžaduje, aby se všechny problémy posuzovali ze dvou hledisek, a to z filozofického a teologického.
 
Mikuláš Koperník (1473-1543) byl polský astrolog, který vypracoval teorii heliocentrické soustavy. Jeho dílo „O pohybu nebeských těles“ znamenalo radikální revizi filozofických představ o světě. Přijal tezi o kulatosti a nekonečnosti světa a o pohybu země. „Svět je kulatý, nezměřitelný a podobný nekonečnému. Sféra stálic, která vše zahrnuje je nehybná, ale pohyb všech ostatních těles je kruhový. Zem se pohybuje několika kruhovými pohyby“. Tvrdil, že pohyb je normálním stavem všech planet. Tím, že mají kulatou podobu, je pohyb jejich přirozenou vlastností. Tímto není potřebný žádný první „první hýbatel“. Princip samopohybu těles byl do filozofie zaveden tím, že Bůh je stvořitel „světového mechanizmu“ a dále už nezasahuje do jeho fungování. Vztahy mezi věcmi a člověkem ve vztahu k vesmíru mají jisté proporce. A když známe tyto proporce a vazby, známe i samotné věci. Tento předpoklad podnítil zejména velký rozsah přírodních věd, včetně matematiky. Hlavní metodou ve filozofii se stává metoda analogie: jako je Srdce sluncem v lidském těle, je Slunce srdcem vesmíru.
 
renesanci dominují nauky, které se zabývají zkoumáním kvalit: Je to především tajemstvím opředená alchymie. O alchymii někteří myslitelé tvrdí, že stojí na prahu vzniku moderních přírodních věd. U alchymistů byl utvářejícím principem duch (spiritus). Ten může být naturalis (přírodní), vitalis (vyživující) nebo rationalis (rozumný). Například alchymista R. Lullus se chtěl fyzicky zmocnit duchů, kteří jsou nejjemnější látkou. Tyto duchy je podle jeho mínění třeba shromažďovat a využívat k uchopení sil přírody. Kromě jiných duchovních (spirituálních) praktik byla oblíbená zejména destilace. Opakovaně prováděnou destilací se podle alchymistů může dosáhnout vysokého zjemnění a extrakce duchovního životního principu. Alchymisté a filozofové tomu říkají pátá esence (quinta essentia). Završuje čtyři živlové podstaty: zemi, vodu, vzduch a oheň. Je shodou protikladů a uvádí k jednotě a nekonečnosti. Může se proto stát elixírem života a nesmrtelnosti. Alchymisté přicházeli s novým systémem elementů:
a) rtuť – kapalný princip, má zprostředkovatelský význam jako informační přenašeč – v astrologii síla oboupohlavního Merkuru
b) síra – plynný princip, síla Slunce
c) sůl – pevný princip, síla Luny
 
I v západní alchymii, podobně jako ve východních mystických naukách hraje základní roli při poznávání jediné skutečné pravdy, nesrovnatelně přesahující možnosti pouhého rozumového bádání, spojení mužského (Slunce) a ženského (Luna) prvku v duši adepta Velkého díla. Dosažení Velkého díla je v alchymii vrcholem lidského života. S kvalitativním přístupem, který se prosazuje v alchymii a magii, souvisí i další důležitý termín renesance, kterým je síla. Každá věc vyzařuje sobě příslušnou sílu. Mohli bychom říci, že kvalitu každé věci určuje energie, kterou vyzařuje a přijímá. V renesanci se hojně vyskytuje také sociální utopismus, na jehož poli tehdejší myslitelé vytvořili pestrou nabídku ideálních lidských společenství. Precizního rozpracování se dočkal nejen u Tommasse Campanelly a Francise Bacona Thomase Mora, ale také u našeho J.A. Komenského v jeho Obecné poradě a nápravě věcí lidských.

3.1.1 Humanizmus a reformace

Humanizmus znamenal průnik k původním pramenům evropské kultury, tedy antice. Thomas Morus (More, 1478-1535) byl italský humanista, který se snažil odpovědět na problémy doby, které viděl hlavně v příčinách majetkových nerovností mezi lidmi. Byl zastáncem toho, že dominanci má zemědělství, od kterého není nikdo osvobozen. Základní cnost u obyvatel viděl Thomas Mor v žití podle přírody. Ve svém spisu „Utopie“ se Thomas Mor věnuje kritice společensko-politické situace ve Velké Británii. Vykresluje ideální společnost – společné vlastnictví, vysoce organizovanou výrobu, spravedlnost, stejné rozdělování společného vlastnictví. V závěru spisu se autor zaměřuje na bohatství, náboženskou toleranci, ale také na otroctví, které je zachované.
 
Thommasso Campanella (1568-1639) byl italským mnichem. Ve své tvorbě se věnuje jako Thomas Mor společnému vlastnictví majetku, osudové nevyhnutnosti existence spravedlivého rozdělování. Jedná se o variantu teokratického monarchismu, který je založený na principech hierarchického uspořádání a intelektuálního aristokratismu. Jeho spis „Slunečný stát“ se věnuje metafyzickému pojetí vládnutí v obrazech moci, moudrosti a lásky.
 
Hugo Grotius (1583-1645) je pokládán za zakladatele mezinárodního práva. Zastával názor, že právo stojí nad státem. Toto své tvrzení obhajoval ve spisu „O právu války a míru“.
 
Dalším známým francouzským teoretikem státu a práva byl Jean Bodin (1530-1596). V průběhu svého života napsal šest prací o republice, ve kterých hlavní idejí je zdůvodňování silné centralizované panovnické moci, řídící se však zákony, která byla schopna vyvést Francii z politického chaosu a hospodářského rozvratu. Jako podstatné součásti při posuzování problematiky státu uvádí soukromé vlastnictví a rodinu (základ státu)
 
 
Reformace a protestantismus
Sloužily k hledání původního smyslu křesťanství. Martin Luther (1483-1546) považoval za základní ospravedlnění hříchu víru. Cesta ke spasení nevede přes placení odpustků, konání dobrých skutků a sčítání jiných zásluh, ale závisí pouze na hloubce křesťanovy osobní víry. Luther razil názor, že nejvyšší autoritou je bible. Odmítal scholastickou filozofickou tradici s tím, že: „Rozum je děvka a filozof ji pase“. Tvrdil, že poddaní mají vždy povinně vyznávat náboženskou víru svých pánů.
 
Jean Calvin (1509-1564) byl představitelem švýcarského reformačního hnutí, radikálního proudu, jenž svými kořeny tkvěl především v měšťanských vrstvách tehdejší společnosti. Hlavním střediskem kalvinistů byla Ženeva. Pro kalvinisty byly hlavními hodnotami přísná kázeň, pilná práce (rozvoj podnikání; kapitalizmus) a víra v predestinaci. Jen hluboká individuální víra má podle kalvinistů smysl, neboť svoje spasení člověk stejně nemůže ovlivnit, vše je předurčeno boží vůlí.
Kalvinismus měl značný vliv i na české reformační hnutí, rozšířil se však hlavně ve Švýcarsku, Anglii a USA (puritáni), ve Skotsku (presbyteriáni), Holandsku a ve Francii (hugenoti). Významný podíl na světové reformaci, tedy odklonu od římského katolictví, měla také reformace česká. Mezi její první významné představitele patřili mimo jiné Jan Hus, Tomáš Štítný ze Štítného. Později pak zejména Petr Chelčický. Svého vrcholu česká reformace dosáhla v Jednotě bratrské a ve filozofii Jana Amose Komenského.
 
Niccolo Machiavelli (1469-1527) hájil ve svých dílech názor, že je třeba vytvořit silný stát, nezávislý na církvi. Za ideální státní reformu považoval republiku. V knize „Vladař“ (Il Principe) hájil v zájmu sjednocení Itálie názor, že účel světí prostředky. Každý prostředek vedoucí k dosažení moci je přirozený, i když může být nemorální. Násilí, lest nebo podplácení Machiavelli doporučoval všude tam, kde se to vyplácí. Tím se nauka o státu zcela otevřela světským zájmům a mocenským cílům.
 
Hugo Grotius (1583-1645) v knihách Svobodné moře, Tři knihy, O právu válečném a mírovém zastává tyto názory:
a) Právo stojí nad státem a panovníkem;
b) Existuje přirozené právo, které nutně vyplývá z lidské přirozenosti. Přirozené právo zavazuje nejen každého člověka, ale i státy v míru a ve válce;
c) Je třeba ustavit a dodržovat mezinárodní právo (Ius Pentium). Jeho zakladatelem se Grotius skutečně stal.
 
Thomas Hobbes (1588-1679) v knize „Leviathan“ předkládá následující teorii vzniku státu:
1. Nejdříve byla v lidském společenství vedena válka všech proti všem (homo homini lupus – člověk člověku vlkem). Tento stav ale neuspokojoval přirozenou lidskou potřebu jistoty.
2. Proto bylo nutné zajistit všem bezpečí, a to prostřednictvím nadřazené moci státu. V Hobbesově pojetí státu absolutního, reprezentovaného jedním monarchou. Stát potom mohl – a činí tak i nadále – na svém území zajišťovat mravnost, právo a ochranu vlastnictví. Mezi státy ovšem může dále trvat nebo propuknout válka.
 
Mikuláš Kusánský (1407-1464) byl biskupem, největší německý filozof 15. století. Dosáhl kardinálské hodnosti a byl papeži pověřován důležitými diplomatickými úkoly. Studoval matematiku, teologii, filozofii a právo. Je tvůrcem myšlenky splývání protikladů. Ve tvorbě napsal „O učení nevědomosti“ (docta ignorantka), kde jádrem je nevědomost o vědění a nevědění. Tímto dílem vytvořil ontologickou základnu pro rozvoj novověké vědy. Sám je představitelem panteismu. Poznatky z matematiky aplikoval na filozofii. Hlavní myšlenky Mikuláše Kusánského:
1. Jsoucí je univerzum. Jednotlivá věc je obsažena v jiné jednotlivině prostřednictvím celého univerza. A každá věc dostojí své jedinečnosti, pakliže je funkční v celku univerza, do něhož je přirozeně zasazena. Toto pojetí světa, ve kterém neexistuje podřízenost a nadřízenost, ale pouze vztah, umožňuje Kusánskému navrhnout svérázné řešení problému univerzálií: Univerzálie (obecné pojmy) jsou vrstvami souvztažnosti určitých individuí. Toto řešení se nazývá kontrakční univerzalizmus.
2. Koncepce učené vědomosti je nezbytnou podmínkou poznání nekonečna. V Kusánském teorii poznání se vychází ze smyslových obrazů. Smysly nám podávají, jak známo, svět v jeho mnohosti a rozmanitosti. Rozum, jehož posledním principem je zákon sporu. Neméně sporný výrok Mikuláše Kusánského o bohu je následující: „Dues est infinitas“ Bůh je nekonečný. Vesmír jako obraz boží musí být také nekonečný, ale pouze kontrakčně. Je nekonečný v tom smyslu, že nelze zevnějšku vymezit jeho hranice. Naproti tomu bůh je nekonečný absolutně. Svět je jako obraz boží je nekonečný kruh nebo koule, který má střed všude a nikde. Všechny kosmologické termíny mají význam pouze relativní (nahoře, dole, pohyb, klid). Tradiční filozofie pojednává o jsoucnu. Mikuláš Kusánský chce postoupit za jsoucno, neboť každé mluvení o bohu v mezích jsoucna je zavádějící. O bohu ani nelze říci, že je, ani, že není, ani, že je i není. Bůh je za hranicemi těchto výroků. Tímto se odkrývá ona koncepce učené nevědomosti.
3. Bůh je nesrovnatelný s čímkoliv. Deus est non aluid – Bůh je ne-jiný. Jednotlivé věci jsou totiž jiné. Každou věc poznáte tím, že ji vidíte jako jinou než věci ostatní, s ní srovnatelné. Bůh je, ale nesrovnatelný s čímkoliv. Bůh jako absolutní nekonečno a ne-jistot je splynutím protikladů (cointidentia oppositorium) bytí a nebytí, malého a velkého, mužského a ženského atd.
4. Člověk jako bytost nejdokonaleji zahrnující celé univerzum je sice malou částí světa, ale je jeho dokonáním (perfectio mundi). Všechna nižší jsoucna jsou obsažena ve vyšších dokonalejších jsoucnech. Všechna vyšší jsoucna jsou pak nějak předznamenána, co do své povahy, ve jsoucnech nižších. Člověk má ze všech jsoucen nejvyšší ontologickou úroveň, proto, jak po stránce tělesné, tak po stránce duchovní – „obsahuje“ celé univerzum. Je proto schopen poznávat svět, neboť je v něm obsažen. Toto je typický renesanční rys analogického myšlení mezi mikrokosmem, zvaným člověk, a makrokosmem, zvaným svět. Závěrem třeba říci, že Mikuláš Kusánský předjímal otáčení Země kolem své osy ještě před Koperníkem. Jako filozof toužící dosáhnout jednoty skryté v mnohotnosti se zasazoval o sjednocování a harmonii v oblasti politické i náboženské.
 
Giordano Bruno (1548-1600) se původně jmenoval Filippo a narodil se v Nole u Neapole. Jméno Giordano přijal jako patnáctiletý, když vstoupil do řádu dominikánů. V roce 1588 pobýval také v rudolfínské Praze. Jako filozof pozdní renesance vytvořil koncepci panteistické metafyziky. Podle Brunova panteismu je celé univerzum proniknuto božským bytím. Svět jako univerzum je vytvořen z nekonečně malých částeček, ve kterých se rozkládá jednotící světová duše. Každá z těchto částeček zrcadlí celý svět a je nadána vědomím. Všechno na světě je provázáno vzájemnými vztahy. Z obrazu středověkého světa Bruno odstraňuje sféru stálic a absolutna, a tak odpadá rozdíl mezi nebem a zemí. Celý svět tvoří jednu nekonečnou, i když hierarchicky členěnou oblast, kterou dohromady drží jednota nejvyšší monády – boha. Principem všeho jsoucna a veškeré existence je bůh, projevující se jako mysl, řád, osud a jediná pravda jsoucna. Svět, v němž žijeme, ovšem není jediný, protože nekonečné univerzum v sobě obsahuje nekonečné množství stále vznikajících a zanikajících světů. Cílem člověka je sebezdokonalování, které závisí na stálém přibližování k pravému prameni pravdy, krásy a dobra. Bůh, ač stále uniká do nekonečných dálek, je na druhou stranu zase nevýslovně blízko, neboť působí v každém z nás.
Giordano Bruno napsal „O nekonečnu, vesmírech a světech“, kde navázal na Koperníkův heliocentrismus, ale v mnohém ho předstihnul. V roce 1592 v Benátkách udal Bruna inkvizici jeho žák, šlechtic Giovanni Mocenigo, jenž se u něho původně chtěl učit základům logiky. Giordano byl 13. února 1600 upálen v Římě na náměstí Campo dei fiori (náměstí květů). Jeho rekace po vynesení rozsudku zněla: „Vynášíte rozsudek s větším strachem, než s jakým ho já poslouchám“. Římská inkvizice ho odsoudila například za tyto pro církev nepřijatelné myšlenky:
1. Univerzum je svou nekonečností samo o sobě dokonalé. Bruno odmítá ideu boha, který by se nalézal mimo tento svět. To ovšem popírá křesťanskou nauku o stvoření světa transcendentním bohem.
2. Podle Bruna rovněž není možné, aby se bůh vtělil v dějinném okamžiku do lidského těla. Předpokládá totiž neosobní vtělení celého božství do celku univerza.
Giordano Bruno změnil lidský pohled na svět, kosmos a výsledkem jeho učení byl vznik nových cílů lidského života: moc, bohatství, umění, věda a to, co není zatížené pocitem hříchu.
 
Francis Bacon (1551-1626) byl přesvědčen, že cílem lidského vědění je ovládnutí přírody. Lapidárně to vyjádřil heslem Knowledge is power (Vědění je moc). Zde je vidět patrný definitivní rozchod s myšlením, které bylo zaměřeno pouze duchovně a kontemplativně. Lidské myšlení tak na počátku novověku nabírá nový kurz: „Poznej a ovládni svět!“ Během svého aktivního života Bacon dosáhl řady významných kariérních úspěchů – stal se i lordem kancléřem a získal prestižní titul baron z Verulamu. Hlavním postupem, který Bacon prosazoval v rámci filozofického a vědeckého poznání, se stala metoda indukce. Bacon ji začal propagovat zároveň s metodou experimentu. V této metodě se začíná shromažďováním a srovnáváním různých pozorování. Pak se z těchto jednotlivých faktů postupným zobecňováním odhaluje nějaká obecná forma nebo přírodní zákonitost. Dodržení této objektivní metody podle Bacona zabraňuje tomu, aby v člověku převládly matoucí představy. V knize None organon popisuje čtyři klamné obrazy – idoly:
1. Idol lidského rodu. Vzniká v důsledku toho, že rozum je jako pokřivené zrcadlo, které vykazuje sklon mísit lidskou přirozenost s přirozeností jiných věcí. Tím se ovšem skutečnost zahaluje do iluze antropomorfismu.
2. Idol jeskyně je idolem každého z nás jednotlivě. Jsou to všechny předsudky jednotlivce.
3. Idol tržiště. Zde nás může uvádět v omyl samotný jazyk. Slova mohou například svou mnohoznačností zastírat pravou povahu věci, kterou chceme uchopit.
4. Idol divadla. Všechny filozofické systémy působí v lidských duších zmatek a nejistotu, přičemž vytvářejí prostřednictvím svých teorií různé fiktivní a scénické světy podobné hrám v divadle. Francis Bacon napsal také utopistický spis Nová Atlantída. V tomto spisu představuje ideál společnosti. Renesanční kultura a myšlení vpustily do evropského prostoru čerstvý vzduch plný osvobozujících a tvořivých inspirací. Mnohé novinky přinášela bohatá překladatelská práce, která se soustřeďovala zejména na díla Platóna a na novoplatónské a novopýthagorejské texty. Renesance vyznává v mnoha svých projevech sjednocující potřebu vyložit svět z jednoho nekonečného božství. Vědecky založeným filozofům se příroda začala jevit jako jeden z ústředních pramenů poznání. Autoritami už nebyla jenom Bible a texty Aristotela. Pozornost začínala být výrazně soustředěná na člověka jako na obraz boží. A člověk je schopen kreativity při fascinaci plynoucí z ovládání světa i z fantazijních plánů o ideálním státě.

4 Novověká filozofie


4.4 Testovací otázky

 
Motivy filozofie v antickém Řecku původně vycházely z údivu nad tím, že něco existuje. Základním principem, který vedl tehdejší filozofy, bylo tázání se po prvních příčinách. Řekové chtěli zachytit počátky všech věcí. Ptali se dále, zda je takové poznání vůbec možné a zda je sdělitelné jazykem. Za cíl lidského života a usilování pak zpravidla považovali blaženost, jež vzniká z klidu duše a ovládání vášní. Vrcholem této pozemské blaženosti pak bylo teoretické filozofování. Ve středověku bylo filozofování zcela podřízeno teologii. Scholastičtí učenci spatřovali význam poznání a vědění pouze v tom, že umožňovalo dále prohlubovat víru a podporovalo zjevené pravdy rozumovými argumenty.
 
Filozofie zaujímala služební postavení na cestě k spáse duše. Renesance, přestože mnohé z antiky i středověku přijala a inspirovala se tím, najednou začala hledat nový cíl lidského poznání. Smyslem vědění podle renesančních myslitelů již nebylo pouze dosažení ctnostného a moudrého způsobu života. Vědění se stalo prostředkem k ovládnutí světa. Tohoto nového nároku se nezřekla ani další novověká epocha – baroko. Raně novověká filozofie na počátku 17. století vytvořila předpoklady pro vznik nového duchovního směru, jímž bylo osvícenství. Filozofové této doby již neřeší pouze teologické otázky. Filozofie chce definovat co nejmenší počet přesných, jasných, evidentních předpokladů pravdivého poznání na způsob matematických a logických axiomů. Jimi pak poměřuje různá tvrzení o světě, člověku a bohu, aby posoudila jejich pravdivost. Z těch, které takto obstojí, vyjde komplexní a pravdivý filozofický systém – světonázor. Filozofie tohoto období je racionalistická (ratio = latinsky rozum). Synonymem pro „pravdivé a objektivní“ je „jasné, zřetelné, evidentní, logické“ a tuto stránku poznání zajišťuje rozum. Empirie (zkušenost skrze smyslové vnímání, odtud empirismus jako protiklad racionalismu), kterou považovali za jedinou záruku pravdivého poznání, například: Hobbes, F. Bacon a J. Locke, je racionalisty považována za pochybnou. „Zkušenost je přece subjektivní! Člověk se může mýlit“. Zkušenost sama o sobě neznamená ještě žádné poznání, natož objektivní. Musí být začleněna do systému naprosto objektivních předpokladů a pravidel, která jsou evidentní sama od sebe.
 
Přírodovědné a fyzikální objevy vyžadují reakci filozofie, která se bude snažit uchopit tyto problémy racionálním způsobem. Tak se zrodí racionalismus, jehož duchovním otcem je René Descartes (1596-1650). Jeho základním nástrojem se stala metodická skepse, kterou uplatnil i na pojetí Boha. Hledaje jisté a spolehlivé poznání, předpokládal existenci klamavého démona, aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Tento argument spočívá v tvrzení, že Bůh by mohl být jakýmsi zlým démonem, jenž nás neustále klame, takže věci, které považujeme za pravdivé, vůbec pravdivé nejsou. To se netýká pouze smyslových dat, ale i vět matematiky. Přitom právě ty by měly být garantem jasného a pravdivého poznání.
 
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Coreth, E., Schöndorf, H. Filosofie 17. a 18. století. Olomouc: Olomouc, 2002.
Descartes, R. Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi. Praha :Oikoymenh, 2003.
Descartes, R. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998.
Drtina, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
Feuerbach, L. Podstata křesťanství. SNPL, 1956
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7. S. 24 – 25.
Jurina, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
Kratochvíl, Z.: Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993
Jan_Legowicz
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie. 1972. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Leibniz, G.W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982.
Leibniz, G.W. Theodicea. Praha: Oikoymenh, 2004.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. 172 s. ISBN 80-8050-333-8.
Ondrejovič, D. Dejiny filozofie. Ružomberok: Katolícka Univerzita v Ružomberku, 1996
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1. S. 294 -  311.
Röd, W.: Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: Oikoymenh, 2004.
Scruton, R. Krátké dějiny novověké filosofie. Brno: Barrister & Principal, 2000.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6. S. 14 – 16.
Šmajs, j., Krob, J. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
Tretera, I. Nástin dějin evropského myšlení (od Thaléta k Rousseauovi). Praha – Litomyšl: Paseka, 2000.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN: 978-80-7298-019-x.
Voltaire, F.M. Candide. Brno: Grafický klub, 1925.
Voltaire, F.M. Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. Praha: Votobia, 1997.
Voltaire, F.M. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1989.
Veselý, J. Studie z francouzského osvícenství. Praha: Karolinum, 2003.
Zatloukal, A. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995.
 
 

4.1 Barokní filozofie

Charakteristika barokní filozofie:
1. Priorita rozumu, tedy premise podnícená renesančními mysliteli, se pro barokní filozofy stávala zcela nezpochybnitelným předpokladem. Teoretické koncepce, které se opíraly o tento předpoklad, nabíraly na obrátkách.
2. Ideálem se stávala jednotná věda. Tohoto ideálu však bylo možno dosáhnout pouze prostřednictvím nazírání jednotné harmonie světa. Tomuto sjednocování a zákonitému provozování všech vědeckých oborů na exaktní základně se říkalo - mathesis universalis. Jako základ této jednotné vědy se přirozeně nabízely především matematika a fyzika, které barokním myslitelům imponovaly svou přehledností, účinností a exaktností.
3. Všichni hlavní představitelé barokního filozofického racionalismu se nějakým způsobem zabývali matematikou. Descartes objevuje analytickou geometrii, Leibniz infinitezimální počet, Pascal počet pravděpodobnosti a Spinoza napsal svou etiku, vyloženou geometrickým způsobem.
4. V barokní filozofii se svrchovaným pánem stal racionálně uvažující subjekt. Subjekt byl východiskem, předpokladem a zaštítěním veškerého poznání. Bůh, ve scholastice jako nadpřírodní tvůrce, se pro racionalisty stal pouhou rozumovou hypotézou, jakýmsi matematickým axiomem.
5. Matematický přístup se veškeré kvality, jedinečnosti, nezřejmosti a nezjevnosti snažil převést na kalkulovatelné mechanismy.
6. Baroko však nebylo pouze obdobím rozvíjení racionalistické filozofie. Bylo také odpovědí katolické církve na reformaci a renesanci, a to především v oblasti umění. V těchto souvislostech bylo obnovou žití, do poslední buňky prožívaní víry, v níž se má ohlašovat ono smysly nepostihnutelné a rozumem neuchopitelné tajemství „onoho světa“. Racionalismus barokní epochy vycházel z jistoty rozumového poznání. Podle barokních filozofů v lidské mysli existují nepochybné, axiomatické, rozumovou zákonitost určující vrozené ideje, které zaručují jistotu a evidentnost našeho poznání. Smyslové vnímání takto poznání poskytnout nemůže.
Tak se rodí racionalismus, jehož duchovním otcem je René Descartes. Jeho základním nástrojem se stala metodická skepse, kterou uplatnil i na pojetí Boha. Základní princip své nové vědecké metody nastiňuje ve spisu Rozprava o metodě správného vedení rozumu. Hledaje jisté a spolehlivé poznání, předpokládal existenci klamavého démona, aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Jeho známý výrok zní – „Cogito, ergo sum“(pochybuji-li, tedy myslím, tedy jsem). Tento argument spočívá v tvrzení, že Bůh by mohl být jakýmsi zlým démonem, jenž nás neustále klame, takže věci, které považujeme za pravdivé, vůbec pravdivé nejsou. To se netýká pouze smyslových dat, ale i vět matematiky. Přitom právě ty by měly být garantem jasného a pravdivého poznání. Descartes tedy vyjde odjinud, a to z jistoty sebevědomí a vlastní existence. Bůh nás sice může klamat, ale nemůže způsobit, abychom jako klamané bytosti neexistovali. Bez ohledu na to, zda jsou obsahy našeho vědomí pravdivé či nikoliv, stále myslíme, a tudíž i existujeme. Naše myslící „já“ (ego cogito) je tedy důkazem naší existence. O tom nelze pochybovat. Stále je zde však onen klamavý démon, který nám nikdy neumožní poznat pravdu. Proto se Descartes rozhodne dokázat nejprve existenci Boha a poté i fakt, že nás neklame. Kromě ontologického důkazu Boha, který se podobá Anselmově argumentaci, uvádí Descartes takzvaný aposteriorní důkaz neboli „důkaz boží existence z naší ideje Boha“. Ideu nekonečného a dokonalého Boha máme v mysli, i když sami jsme konečné a nedokonalé bytosti. Tato idea tedy musí pocházet od samotného Boha, jenž nám ji „vtisknul“ již při narození. Protože ji máme odjakživa, nepamatujeme se na ni. Aktem stvoření však boží působení nekončí, nýbrž pokračuje v trvalém zachovávání naší existence.
Tím, že Descartes rozdělil skutečnost na dvě složky (myslící a rozlehlou substanci), vzniká problém jejich vzájemného působení. Jejich vzájemně nezávislou existenci zajišťuje Bůh, což neznamená, že jsou na něm nezávislé. Naopak: ke své existenci potřebují „Boží součinnost“. Bůh je také prvotní příčinou pohybu a zachovává jeho konstantní množství ve vesmíru: „… Bůh, který na počátku stvořil látku zároveň s pohybem klidem a pouze svou řádnou součinností v ní celé zachovává právě tolik pohybu a klidu, kolik jej tehdy (do ní) vložil.“ Descartes ospravedlňuje Boha z hlediska našeho podléhání omylům. Bůh nás nemůže klamat, protože klam a nepravda jsou jakousi nedokonalostí, slabostí, které Bůh jako dokonalé jsoucno není schopen. Přesto se však běžně děje, že člověk omylům podléhá. Descartes to vysvětluje tak, že náš intelekt je omezený, ale vůle je neomezená, proto ji můžeme rozšířit i na to, co nechápeme adekvátně a přitakat tak nepravdě. Naše omylnost vyplývá z naší vůle, která je tímto svobodná. Toto ospravedlňování Boha je karteziánskou verzí problému Teodiceje u Leibnize. Teodicea řeší otázku zla ve světě v konfrontaci s dokonalostí či dobrotou Boha. Božská předurčenost a svobodná vůle jsou podle Descarta momenty, které nelze dokonale pojmout, protože máme konečnou mysl.
Toto nedůsledné řešení kritizuje Leibniz ve své Teodiceji. Nepřijatelná je pro něj i Descartova fyzika vzhledem k důsledkům, které z ní plynou pro svobodu Boha. Descartes tvrdí, že hmota postupně nabývá všech možných stavů, jakých je schopna, až k současné podobě světa. To by však znamenalo, že Bůh pouze vykonává to, co je nutné, tudíž jeho veškerá moudrost je zredukována na pouhou nutnost.
 
Jan Amos Komenský (1592-1670) učitel národů hájil učení zaměřené na kvality a zjemňování lidské bytosti. Ovšem nakonec v Evropě zvítězil vědecký, v mnoha ohledech vypočítavý, rozum, jenž chtěl opanovat tělo i ducha. Komenského univerzalistické myšlení v mnoha svých aspektech náleží ještě k renesančnímu období. Jan Amos Komenský se přiřazuje k barokním myslitelům zejména se zřetelem k tomu, že v téměř stejném časovém období, v jakém Jan Amos Komenský tvořil, dosahoval vrcholů svého díla Descartes.
Filozof světového formátu, pocházející z východní Moravy, jehož odborné dílo je v cizině zakotveno v daleko širším podvědomí než na domácí půdě, měl při své práci na paměti nejhlubší zdroje lidského poznání. Jako filozof Jan Amos Komenský do značné míry zastával renesančně-novoplatónské stanovisko. Dílo boží je tvořeno hierarchicky sestupnou řadou čtyř světů – podle Jana Amose Komenského: světa možnosti, světem archetypů, světem andělským a nakonec hmotným. Poznávací proces u Jana Amose Komenského postupuje od smyslového vnímání přes rozum až k víře, která stojí nejvýš. Duchovní svět je pro Jana Amose Komenského poslední zastávkou duše na cestě k věčnému světu boha. Mysticky nalézá tuto cestu v putování do vlastního duchovního Srdce, které je pro něj hlubinou bezpečnosti.
 
Baruch Benedikt Spinoza (1632-1677) byl členem židovské komunity v Amsterodamu. Pro svou neortodoxnost byl z komunity vyloučený a vykázaný z Amsterdamu. (mladická kritika Talmudských doktrín). Začal se intenzivně věnovat filozofii. Když mu tato práce finančně nepokryla náklady na živobytí, věnoval se broušení čoček. Prašnost této práce zhoršila jeho nemoc, umírá ve věku 45 let. Dílo „Etika“- je napsané podle vzoru Euklidovy geometrie. Spinoza dospěl ve své filozofii k radikálnímu monizmu. Substanci ztotožňuje s přírodoubohem. Podle Spinozy existuje pouze jediná substanceBůh neboli příroda = Deus sive natura. Bůh neexistuje mimo přírodu. Vše, co existuje je Bůh a Bůh je vše, co existuje. Největší vliv měl na něj Descartesův racionalizmus. Zamítnul však Descartův dualizmus a kritizoval i jeho subjektivizmus (filozofii začínající od „já“). Ústředním motivem jeho filozofie se stává „substance“, která je příčinou v sobě samé – causa sui. Spinoza definuje substanci následovně výrazem - fundament, základ substance, to znamená – nestvořitelnost substance. Zároveň substanci rozděluje na: nekonečnou, absolutně dokonalou, nezávislou na ničem a jedinou.
Spinoza určuje čtyři druhy metod jejího poznání:
1. autoritu - toto poznání je nekritické a nemá žádnou zvláštní hodnotu;
2. zkušenost - toto poznání je ohraničené a jednostranné;
3. rozum – intelektuální, intuitivně-deduktivní poznání;
4. racionální intuici – nejvyšší forma intelektuálního poznání, které se opírá o „vyšší rozum“(intellectus), který přesahuje běžné ratio.
Třetí a čtvrtá metoda je považována za vědecké způsoby myšlení - matematické poznání. Substance je podle Spinozy to, co je samo v sobě, co se dá pochopit pomocí sebe samého. Výsledkem jeho zkoumání je definice substance: je nejskutečnějším bytím, je základem mnohotvárnosti světa, je nekonečná, absolutně dokonalá, nezávisí od ničeho. Je jí vlastní substanční svoboda. Substance, jako příčina v sobě samé je ontologicky dříve než její projevy: atributy a módy. Kvalitativní a kvantitativní určenost přírodních jevů, těles, jako i člověka je vyjádřena atributy a módy:
a) Atribut: vyjadřuje nejpodstatnější vlastnosti a kvalitu substance;
b) Mód (modus): je to stav, způsob substance, jsou to jednotlivé reálné, konečné formy, konečné tělesa, objekty.
Substance má nekonečné množství atributů, avšak našemu poznání, jako konečnému, jsou přístupné pouze dva – atribut myšlení a atribut rozprostřenosti. Spinoza je považuje za rovnocenné. Rozprostřenost je = hmota, tělesnost, materiálnost, myšlení je = ideje. Reálná nekonečná příroda se rozprostírá v prostoru a mysli. To znamená, že substance atributů se projevuje prostřednictvím módů. Je to jediný způsob existence substance. Spinoza byl také zakladatelem vědecké kritiky Bible. V díle „Teologicko-politický traktát“ podal filologickou a historickou kritiku textů Starého zákona. Spinoza klade rovnítko mezi tím, co je nutné a co je boží vůlí, a proto každé rozumové poznání souvislostí a provázaností v přírodě, je pro něho současně projevem lásky k bohu. Z politických názorů Barucha Spinozy je známý elementární požadavek svobody slova ve státě. Moc státu, na který občané delegovali své částečné moci a práva, se má vždy zastavit před svobodou myšlení.
 
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) byl údajně poslední polyhistor v dějinách evropského myšlení, který byl do detailů obeznámen s veškerým věděním své doby. Friedrich Veliký jej nazval „akademií o sobě“. Leibniz se mimo jiné projevil i jako geniální matematik, když nezávisle na Newtonovi objevil diferenciální počet. Podle jeho pojetí Bůh stvořil ten nejlepší svět ze všech možných světů podle principu předjednané harmonie. To znamená, že percepce všech monád spolu vždy souhlasí, protože Bůh ustavuje jejich celkovou vzájemnou souvislost. Tato harmonie má zaručit dokonalý chod světa, aniž by do něj musel Bůh dále zasahovat. To je zásadní rozdíl oproti Descartovi, jehož Bůh musí existenci světa stále udržovat, tudíž je onticky tvořivý. Leibniz nahrazuje ontickou tvořivost předjednanou harmonií, která trvá na věky, a nepřímým božím působením. Takové pojetí však v sobě skrývá nebezpečí determinismu. Leibniz tvrdí, že aktivní princip, který v nás působí (duše, entelechia) nás pouze „naklání“ směrem k budoucímu rozhodnutí, ale nečiní jej nutným. U neživých věcí můžeme hovořit o jakési predeterminaci, u živých organismů o preformaci. Vidíme, že racionalistické uchopení Boha s sebou vždy nese problém determinismu. Jak Descartovo, tak Leibnizovo řešení nelze z racionálního hlediska považovat za uspokojivé. Víra se jednoduše rozumem vysvětlit nedá.
Oba filozofové jsou přesvědčeni o svobodě lidské vůle, přestože postulují božskou předurčenost světa. Descartes vidí podstatu svobody v možnosti indiference a v konečném rozhodnutí pro dobro, Leibniz v dosažení dobré vůle a blaženosti, takže v podstatě totéž. Leibniz od Descarta přejímá matematickou interpretaci matérie s tím rozdílem, že ji už nepovažuje za základ skutečnosti, ale za „dobře fundovaný jev“ (phaenomenon bene fundatum). V tomto smyslu spojuje klasickou metafyziku s raně novověkým přírodovědným myšlením (systém logických principů) a posouvá ji směrem k osvícenství. Z jeho koncepce materiální skutečnosti jako jevu vyjde později Kant. Descartova i Leibnizova substance jsou charakteristické myšlením a vědomím. Protože Leibniz substance hierarchizuje, přiznává vědomí i materiálním věcem, i když toto vědomí se podobá spíše bezvědomí. Jde o takzvané „malé percepce“, jimiž se vyznačují neživé bytosti. Základem skutečnosti jsou totiž monády duchovní povahy (silová centra), proto se u Leibnize nesetkáváme s matérií v pravém slova smyslu, tedy s neživou hmotou. S tím souvisí i nově pojatý pojem síly, kterou nechápe jako „mrtvou“ (karteziánská fyzika), ale jako živoucí princip. Bůh jej uděluje substancím (monádám) při stvoření a dále do nich nezasahuje. Působí na svět nepřímo jako účinek aktu stvoření, což je v rozporu s Descartovým tvrzením, že Bůh neustále musí uchovávat a vytvářet existenci substance. Jeho působení je tedy přímé.
Descartovy fyziky vyplývá, že Bůh pouze vykonává a prochází tím, co je nezbytně nutné, proto je pro Leibnize nepřijatelná. Znamenalo by to, že Bůh není ani moudrý, ani dokonalý, ani svobodný. Dokonalost a dobrota boží si vynucuje řešení problému omylnosti (Descartes) a zla ve světě (Leibniz). Jde v podstatě o různé verze ospravedlňování Boha. Blaisce Pascal (1623-1662) jako další z racionalistických filozofů dosáhl významných úspěchů v matematice. Patří k zakladatelům počtu pravděpodobnosti, a dokonce vynalezl sčítací stroj, podobný dnešní kalkulačce. Problémy lidského vědění, jak se Pascal domníval, lze jen znázorňovat, nikoliv však zdůvodnit, protože lidský rozum sám o sobě nemůže znát nejvyšší princip. Chceme-li uniknout hrozbě skepse, vyplývající z nemožnosti poznání, je nutno vsadit na jistotu víry v boha. Pascala zneklidňuje rozpor mezi rozumem a vírou, řádem stvořeného světa a nicotností lidské bytosti. Všímá si toho, jak člověk sám sebe ztrácí neustálým rozptylováním a jak může naopak sám sebe nalézt v samotě. Pascalova filozofie sebe získání nakonec vyžaduje odklon od filozofie a rozumu a příklon k bohu a srdci.
 
 

4.2 Osvícenství

Z kořenů raně novověké filozofie vyrůstá osvícenství jako syntéza racionalismu a empirismu. Jeho charakteristickými rysy jsou víra v pokrok, věda a ve všemoc rozumu, která se v myšlení odráží jako požadavek kritického znovu založení filozofie a odmítnutí všeho iracionálního. To, co nelze postihnout vědeckými zákony, je považováno za omezení lidského rozumu.
Filozofie má být založena vědecky, proto se většina filozofů zabývá také vědeckými disciplínami, zejména přírodními vědami. Vzniká potřeba sumarizovat veškeré vědění a zpřístupnit je pokud možno všem lidem. Proto dochází ke vzniku prvních naučných sborníků a encyklopedií, kde abecední řazení hesel splňuje karteziánské požadavky úplnosti, jasnosti a přehlednosti.
Z hlediska vnitřního obsahu se osvícenství vykazuje dvěma atributy, jimiž jsou liberalismus a deismus.
Liberalismus se projevuje jak v ekonomické a politické, tak i v teologické oblasti. Jelikož liberalismus vyplývá z individualismu, jeho důsledkem je nezájem o sociální potřeby obyvatel a individuum jako takové, což vedlo v hospodářství k vykořisťování dělníků, v politice k absolutismu a v náboženství ke zrušení vztahu mezi Bohem a člověkem.
Teologický racionalismus se bude snažit zbavit křesťanskou víru dogmat, ale i nevysvětlitelných obsahů jako zjevení, zázraky a legendy. Jeho cílem bude vytvořit přirozené rozumové náboženství. Tyto ambice povedou k rozšíření deismu, původně pocházejícího z Anglie, jehož zakladatelem byl Eduard Herbert (1581–1648).
Deismus je víra v Boha, který stvořil tento svět, vtisknul mu jeho zákony a dále do něj nezasahuje. To vylučuje jakékoli boží zásahy či zázraky, ale i požadavky vůči člověku. Bůh existuje „vně“ tohoto světa, takže není imanentním principem jako u Spinozy. Náboženství má mít výhradně praktický užitek vedoucí k pokroku lidstva, jímž je mravní jednání plynoucí z přirozené a rozumové etiky.
Mechanický materialismus vysvětluje kvalitativní změny mechanicky, snaží se kvantifikovat veškerou skutečnost. Důsledkem je vznik mechanického determinismu. Ten je navíc podpořen požadavky empirismu zbavit se všeho, co nelze vědecky dokázat a pozorovat.
 
Anglický empirismus a osvícenství ve Francii
Anglický empirismus nachází své počátky už ve filozofii středověkých myslitelů, například Rogera Bacona nebo Williama Occama. Tato tradice se později významně rozvíjela zejména v dílech Francise Bacona a Thomase Hobbese. Pro anglosaský svět je dodnes typický právě důraz na praktickou upotřebitelnost poznatků, střízlivý pragmatismus, ekonomismus v myšlení, přesvědčivost v argumentaci a liberalismus.
 
John Locke (1632-1704) patří k filozofům, kteří se snažili kriticky a vědecky postihnout kořeny naší poznávací činnosti. V teoretické filozofii se věnuje hlavně problematice poznání. Základy empirické filozofie položil v díle: „Rozprava o lidském rozumu“, čím ovlivnil gnozeologii celého 18. století. Usiloval o vysvětlení, jakým způsobem se náš rozum dopracuje k pojmům jednotlivých věcí. Vychází z analýzy vědomí, a tvrdí, že obsah našeho vědomí tvoří ideje, (zde je rozdíl mezi Platónovými idejemi, které mají ontologický význam, Lockovy ideje jsou obsahem, prvkem, složkou v našem vědomí). Všechny ideje pocházejí ze zkušenosti, to hovoří i uvedený citát: „Nic není v rozumu, co by předtím nebylo ve smyslech.“ Proto odmítá teorii vrozených idejí (Descartes). Vrozené jsou pouze přirozené schopnosti a vlohy, všechno poznání je získané. Duše se při narození podobá nepopsané stránce bílého papíru, čisté desce (tabula rasa), do které až zkušenost vrývá své znaky, a to jsou právě ideje. Tedy jen zkušenost je základem každého poznání.
Podle Locka existuje vnější a vnitřní zkušenost, na základě kterých rozlišuje dva druhy idejí. První pocházejí ze styku našich smyslů s tím, co nazýváme vnějším světem. Jsou to smyslové vněmy věcí, jevů, vlastností. Druhé pocházejí z pozorování našich vnitřních duševních aktů (myšlení, cítění, chtění…), a nazývá je reflexí. I když reflexe na první pohled nemají smyslový původ, patří do oblasti smyslové zkušenosti, protože reflektovat můžeme jen stavy naší mysli, která není prázdná, ale popsaná zkušeností. Locke tedy chápe zkušenost, jako smyslovou zkušenost, a takovou koncepci v teorii poznání nazýváme senzualizmus. Ideje dále rozlišuje podle složitosti na jednoduché – pocity a vněmy, které představují základní data našeho vědomí, a složené ideje – vznikající v procesu aktivity našeho vědomí, tedy vznikají při asociacích, spojování, abstrakci. Při složených idejích náš rozum nic nové nepřidává, jen uspořádává a zevšeobecňuje empirický materiál do podoby pojmů. Avšak Locke upozorňuje na to, že čím jsou pojmy všeobecnější, tím jsou více vzdáleny od původní zkušenosti.
Locke zkoumá i problém, do jaké míry obsah našich idejí věrně odráží vlastnosti a kvality vnějšího světa. Hovoří, že adekvátním odrazem vlastností vnějšího světa v našem vědomí jsou primárně kvality – rozměr, tvar, pevnost… Sekundární kvality však nemůžeme připsat samotným věcem, neboť vznikají až v procesu poznání. Tedy tyto kvality nevyjadřují objektivní stav věcí, ale jsou výsledkem interakce vlastností a našich smyslů schopných vnímat. Patří sem barva, vůně, pocity tepla, chladu. Kromě smyslového poznání, které považoval za základní, uznává také poznání intuitivní, když bezprostředně poznáváme vztah mezi dvěma idejemi a poznáním demonstrativně, když poznatky vyvozujeme z jiných poznatků. V rámci teorie idejí se Locke věnoval i přenášení idejí prostřednictvím slov, tedy jednoduše určené, slova představují ideje. Tak jak Locke odmítnul vrozené ideje, odmítá také apriory politické systémy, které by je vlastníci mohli vnucovat svým spoluobčanům. V jeho dílech se jasně ukazují myšlenky novověkého liberalizmu a demokratického uspořádání společnosti.
 
George Berkley (1685-1753) byl původem Ir. Studoval v Dublinu v době, kdy na tamější univerzitě už scholastický styl nahradila a základ vyučování tvořila moderní věda podle Isaaca Newtona a filozofie podle Johna Locka. Ve dvaceti pěti letech vydal spisek „Pojednání o základech lidského poznání“, který měl položit nové vědecké základy křesťanského náboženství. Berkeley byl při svém filozofování veden především snahou o vyvrácení jakéhokoliv materialistického, a tím i ateistického myšlení. Důkaz existence boha u tohoto irského učence vychází z předpokladu, že jsem-li já ve vztahu k nějaké ideji pasivní, musí být nějaká jiná bytost ve vztahu k ní aktivní.
 
David Hume (1711-1776) začínal studiem práv, které však nedokončil. Byl totiž naplněn ctižádostí vyniknout jako filozof. Ve Francii napsal první dílo „Pojednání o lidské přirozenosti“. Napsal také „Dějiny Anglie“.
Obsahy vědomí podle Davida Huma:
1. Jednoduché představy jsou tyto:
- imprese (dojmy) – bezprostřední smyslové danosti vnějšího světa i vnitřních prožitků
- ideje – kopie impresí, které plodí vzpomínky a fantazie. Imprese od idejí odlišuje stupeň jejich intenzity.
2. Složené představy – jsou stejně jako u Locka vytvářeny v rozumu kombinací jednoduchých tj. impresí a idejí. Hume uvádí tři principy, na jejichž základě dochází ke kombinaci jednoduchých představ:
a) princip podobnosti a odlišnosti. Platí především v matematice – všechna tvrzení lze odvodit čistě z rozumu;
b) princip prostorové a časové soumeznosti, kterému se říká substance;
c) princip kauzality jakožto vztah příčiny a účinku.
Pro dějiny filozofie se stala nesmírně důležitou Humova kritika pojmů substance a kauzality. Na těchto termínech byla totiž dosavadní filozofická tradice. Humova skepse a agnosticismus (nemožnost poznání, které by překračovalo svět jevů) vymezila zřetelně hranice filozofie. Podle Huma, filozofie by měla důsledně rezignovat na své metafyzické ambice.
 
Kritika pojmů podle Davida Huma:
1. Kritika pojmu substance:
Locke tvrdil, že za kvalitami je jejich nosič – substance.
Berkeley zase předpokládal, že existuje pouze mysl a její imprese. Za prožitky se neskrývá nic a jedinou skutečnou substancí je bůh.
Hume souhlasí s Berkeleyem, ale je radikálnější. Tvrdil, že pojem substance vzniká vnímáním složené ideje prostorové a časové soumeznosti. Huma dovádí jeho skepse tak daleko, že mu ze světa zůstávají pouze představy. Existuje podle něj jen tok představ ve vědomí, přičemž vědomí samo o sobě neexistuje.
2. Kritika pojmu kauzality:
Představa kauzality, to je reálná existence vztahu mezi příčinou a následkem, se opírá o zvyk něco předpokládat na základě předchozí zkušenosti. Jediným ověřitelným dokladem „příčinné souvislosti“ mezi dvěma nebo více jevy je pro Davida Huma počet pravděpodobnosti. Absolutní jistotu vědeckého poznání David Hume přiznává pouze matematice. Ta je analytickou vědou o kvantitativních vztazích našich představ. Jeho kritika je jednoznačně namířena především proti metafyzickým spekulacím, které provázejí dějiny filozofie od Platóna přes Aristotela a scholastiku až k racionalizmu.
 
Dalšími představitelly anglického osvícenství jsou: Adam Smith, Herbert z Cherbury a Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury. Adam Smith (1723-1790) byl zakladatelem ekonomického liberalismu, který preferuje v hospodářské politice volný trh, zákon nabídky a poptávky, soukromé vlastnictví, konkurenci a zákon silnějšího. Herbert z Cherbury (1582-1642) a Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury (1671-1713). Oba zastávali přirozené rozumové náboženství. Bůh svět stvořil, ale nijak do něj nezasahuje (deismus). Člověk je nadán přirozeným morálním smyslem, nezávislým na zjeveném náboženství.
 
Osvícenství ve Francii
Počátkem 18. století začaly radikální myšlenky výrazně pronikat z Anglie do Francie a osvícenství, v umění se projevující jako klasicismus, se začalo stávat evropským kulturním hnutím. Francouzské osvícenství ale bylo mnohem razantnější a radikálnější ve způsobu vyrovnání se s minulostí. Osvícenské hnutí v Anglii bylo totiž více svázáno s tradicí. Každý anglický myslitel té doby zůstal nějakým způsobem spojen s křesťanstvím. Proto byl rozchod s tradicí, provázený uvolněním cesty rozumu a vědě. Osvícenství ve Francii nabývá radikální podoby v důsledku absolutistického a náboženského útlaku a vyúsťuje ve Velkou francouzskou revoluci.
Jelikož reformace zde proběhla jen v oslabené formě, 16. století je poznamenáno náboženskými válkami. Poté, co Ludvík XIV. zruší r. 1685 Nantský edikt, dochází k tvrdému pronásledování nekatolíků. Díky rychlému hospodářskému vzestupu buržoazie vzniká napětí ve společnosti. Francouzští myslitelé zastávají radikální protináboženská stanoviska a vedou boj nejen proti katolicismu, ale i proti fanatismu reformovaného křesťanství (například nesnášenlivost kalvínského protestantismu). Příznačné jsou Voltairovy výzvy: „Rozdrťte tu hanebnost!“ (Écrasez l’infâme!). Významnými předchůdci francouzského osvícenství byli Pierre Bayle (1647–1705) a Jean Meslier (1664–1729), jež obdivuje Voltaire. Pierre Bayle byl autorem prvního Kritického a historického slovníku. Právě Leibnizova Theodicea vznikla z odpovědí na otázky vznesené Pierrem Baylem. Voltairovi vyhovovala jeho kritika Spinozova systému. Jean Meslier byl kněz s překvapivě radikálními názory na společnost a náboženství. Své myšlenky však raději nepublikoval. Snil o komunistické společnosti uspořádané na principu rovnosti a bratrství. Ne náhodou bude později Voltaire autorem hesla Velké francouzské revoluce. Roku 1762 vydal výtah z jeho jediného díla Závěť, které obsahovalo kritické úvahy o bibli, teologii a křesťanství. Osvícenská filozofie se svým nárokem na vědeckost spatřuje ideální způsob vědeckého myšlení v Newtonově fyzice, matematice a geometrii. Proto je silně ovlivněna mechanickým materialismem, který se snaží popsat svět pomocí mechanických zákonů vycházejících z pohybu. Ten je základním principem přírody.
Newtonovy fyziky přebírá koncept absolutního prostoru a času, kde hmota je na nich naprosto nezávislá a je umístěna v prostoru. Hmota je zároveň jedinou substancí ve vesmíru, jejíž pohyb je vysvětlován nemateriální silou. Ta je totiž chápána ještě tradičně jako účinek aktu nehybného hybatele, který uvedl do chodu celý vesmír. Vesmír je cyklický a statický, totéž se stále opakuje a nic nového nevzniká. Mechanický materialismus vysvětluje kvalitativní změny mechanicky, snaží se kvantifikovat veškerou skutečnost. Důsledkem je vznik mechanického determinismu. Ten je navíc podpořen požadavky empirismu zbavit se všeho, co nelze vědecky dokázat a pozorovat.
 
Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu (1689-1755) ve třiceti dvou letech napsal velice populární Perské listy. V Perských listech prezentuje fiktivní Peršan Usbec své dojmy z cesty po Evropě, kam přicestoval se svým přítelem. Politické a náboženské poměry tehdejší doby jsou tu šikovně nepřímým, ale velice ostrým způsobem kritizovány. V roce 1748 pak Montesqueiu vydal své hlavní dílo „O duchu zákonů“ (De esprit des lois). Předmětem jeho kritiky se opět stal především názor, že zákony státu jsou něco nahodilého a libovolného. Každý národ má mít své specifické zákony. Zákony nelze libovolně přenášet ze státu na stát. Montesquieu byl přesvědčeným zastáncem liberalismu a anglického konstitucionalismu. Přejal Lockovo dělení moci na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní, přičemž však moc soudní přiřknul největší váhu. Na těchto mocích se podle něj zakládá politická svoboda.
 
Franqois Maria Arouet (1694-1778) píšící pod jménem Voltaire. Byl synem bohatého notáře, a tedy potenciálním příslušníkem establishmentu, avšak po kratších pobytech v pařížské Bastile, odešel do Anglie, kde ho okouzlila duchovní a politická svoboda. Voltairovy myšlenky navazují nejen na Lockovu filozofii a společenskou teorii, ale – a to především – na Newtonovu fyziku a závěry, které z ní vyplývají. Voltaire kritizuje celou metafyzickou tradici, neboť je pevně přesvědčen, že se zakládá na předsudcích. Z toho vychází Voltairův neúprosný boj proti náboženskému fanatismu a církvi. Součástí nezávislé morálky by podle Voltaira měla být i snaha o spravedlnost a zmírnění lidských strastí. Ve filozofii dějin se Voltaire zaměřuje proti teologii, to je proti představě, že dějiny mají nějaký účel nebo smysl. Podle Voltaira smysl událostem dává až člověk ex post. Jako správný osvícenec tvrdí, že posledním účelem dějin je všeobecná osvěta a zvládnutí rozumu na Zemi. Těsně před smrtí Voltaire napsal: „V okamžiku smrti vyznávám, že uctívám Boha, miluji své přátele, nepociťuji nenávist ke svým nepřátelům a nenávidím pověru. Voltaire“
 
Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) Zaujímá v rámci osvícenství svérázné postavení. Na jedné straně vyhrocuje osvícenské volání po svobodě, na straně druhé patří jako hlavní představitel francouzského romantismu k prvním a ostrým kritikům myšlenek vědy, rozumu a pokrokové kultury. Je považován za nejradikálnějšího a nejrevolučnějšího představitele předrevoluční Francie. Jeho neurovnaný život je částí jeho neurovnané filozofie. Narozen v Ženevě, z prostředí kalvínského. V šestnácti letech opustil učení u rytce. Při svém putování se setkává nejdříve s katolickým farářem, ten se ho snaží obrátit na katolíka (z protestantského kalvinisty), poté ho listem doporučuje o dvanáct let starší baronce paní de Warens, pod jejím vlivem se přihlásil ke katolické víře. Strach z vlivu druhých se stal smyslem Rousseauova filozofování. Konstrukci člověka, kdy člověk odbíhá od vší skutečnosti a mimo společnost, této paradoxní zálibě říkal “přirozený člověk”, oproštěný od výchovy, od vlivu společnosti a jích tradic…“Rozpravou o vědách a umění“ z r. 1750 se stal slavným. Jedná se o práci jako výsledek na otázky “zda pokrok věd přispěl ke zkáze, anebo k zušlechtění mravů”. Odpověď by byla záporná. Zajímal se o hudbu, na tomto základě vzniká práce “Návrh o nových značkách hudebních”, v autobiografickém “Vyznání” se vrací ke svému vztahu k baronce de Warens: “… neměl jsem na celém světě nikoho jiného než ji, nepřicházelo v úvahu, abych u ní byl v nemilosti”.  Paříži, před vypovězením, se věnuje práci literární, jeho opera “Vesnický věštec” měla značný úspěch a byla uvedena i na královském dvoře. Měl úspěch “Smlouvou společenskou”, a “O vychování”, ale byl za ně vypovězen ze země.
V “Rozpravě o původu nerovnosti mezi lidmi” – spis, jenž se snaží vyjasnit otázku, jaké jsou příčiny nerovnosti mezi lidmi, zkoumal hospodářskou a sociální strukturu. U člověka rozeznává dva druhy nerovnosti:
1. Přirozenou (tělesnou) – je vytvořena přírodou a spočívá v rozdílnosti věku, zdraví, tělesných sil a vlastností ducha a duše.
2. Mravní (politická) – závisí na úmluvě a je podložena souhlasem lidí.
Při konstituování Evropy nové podoby byli všichni myslitelé “proroky” přirozenosti. Rousseau se však stal “prorokem” jediné přirozenosti. Nejde o rozumnou přirozenost, o to, co člověk nahlédne sám bez pomoci zjevení, ale jde o přírodu. Rousseau byl ovlivněn učením George L. Buffona, přírodozpytce, který byl nadšen anglickou filozofií. Jeho metoda spočívala v odevzdání se dojmu. Nepřeženeme, když budeme konstatovat, že příroda byla objevena rousseanismem, do té doby lidé znali jen “fysis”, natura rerum (přirozenost věcí). Příroda je pojem z jiného světa než přirozenost. Příroda je tu pojata jako všechno to, co je nám dáno a co bereme pouze na vědomí, čemu nerozumíme a nad čím nemáme moc. Právem stojí i před námi Voltairova otázka: „je příroda (tj. to, co je prostě dáno, co bereme jen na vědomí, čemu podléháme) vůbec přirozená?“ Rousseau objevuje novou přirozenost za hranicemi rozumu a sebekázně: myslící člověk, soudí Rousseau, je zvrhlé zvíře, člověk je od přírody dobrý, ale ničí ho, ruší jeho psychiku vědomosti, které nabyl. Nikoli příroda, nýbrž dobrá vůle tu je zárukou rovnosti lidí.     “Všechno je dobré, jak vychází z rukou průvodce všech věcí, vše se zvrhá v rukou člověka”, těmito slovy začíná Rousseauův spis “O výchově” (Emil), podobně je stylizována “Smlouva”.
V těchto dílech vychází ze základní premisy, že společnost se vzdálila, odcizila přírodě jako zdroji pravdy. Řeší zde problém, jak máme v této civilizaci, zkažené společnosti, ve které musíme žít vychovávat jedince tak, aby to nebylo proti přirozenosti. Při výchově dětí jim umožnit co nejpřirozenější duševní a fyzický vývoj, a to pokud možno co nejdéle.“O společenské smlouvě” je nejrevolučnější dílo Francie, rovněž celého osvícenství, ve kterém se projevila jeho kritika společnosti. Společenská smlouva je právě společenské uspořádání společnosti. Rousseau analyzuje první společnosti, kde vzdát se svobody znamená vzdát se lidské důstojnosti. Každý jedinec je chápán jako neoddělitelná část celku. Tímto se vytvoří z jednotlivých osob – účastníků takové smlouvy – kolektivní právní těleso, které sdružením, vyjadřuje vzájemný závazek celku i jedinců. Rousseau vychází ze tří základních typů vlád: demokracie, aristokracie, monarchie.             Základní myšlenkou jeho systému je, že člověk žil šťastně v přírodním stavu, staral se o své každodenní potřeby a byl od přirozenosti dobrý. Civilizace je umělý výtvor založený na racionalitě, utilitarismu a egoismu. V noetice vychází ze senzualismu, avšak smyslové poznatky nekoriguje rozum, ale cit. Proto je odpůrcem civilizace, techniky, učenosti. Svým myšlením se postavil proti osvícenskému racionalismu, staví svůj svět citu přírody a víry v dobro člověka. Rozum však nelze nahradit jinou substancí, můžeme ho jen kontrolovat a reflektovat.
 
 

4.3 Německá klasická filozofie

Německý klasický idealizmus, který se začal rozvíjet koncem 18. století, bývá považován za vrchol novověké filozofie. Osvícenské myšlenky přicházely do politicky roztříštěného a hospodářsky zaostalého Německa sice s opožděním, německý klasický idealizmus však překročil hranice osvícenství v chápání rozumu tím, že vyzdvihnul jeho aktivní, tvořivou povahu, kterou začlenil do historického procesu.
Spojuje se jmény: Kant, Fichte, Schelling a Hegel. Představitelem materializmu německé klasické filozofii je Feuerbach (antropologický materializmus). Tito filozofové byli většinou vysokoškolští profesoři a na jejich přednášky přicházeli i významné osobnosti veřejného života. První polovina 19. století bývá označována jako zlatý věk německé kultury.
 
Immanuel Kant (1724-1804). Jeho tvorba je rozdělena na dvě hlavní období:
1. Předkritické – věnuje se přírodovědní problematice, ve které formuluje hypotézu o vzniku sluneční soustavy z prvotné mlhoviny prostřednictvím přitažlivých a odpudivých sil (Laplaceova kosmogonická hypotéza), tedy na základě principů Newtonovy fyziky.
2. Kritické období (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti) Zajímá se o metafyziku, ještě před nastolením jejich problémů (zda můžeme rozumem dokázat existenci Boha, nekonečnost světa a nesmrtelnost duše) však chce vyřešit otázku, co je vlastně dostupné našemu poznání. Dospívá k závěru, že hranice poznání jsou dané hranicemi zkušenosti, co vylučuje možnost metafyziky v tradičním ponětí. Poznání začíná zkušeností, no ve vědeckém poznání přírody existují kromě zkušenostních – aposteriórních poznatků i takové, které na zkušenosti nezávisí, předcházejí ji, a jsou tedy apriorně – předzkušenostní (v matematice, fyzice…). Kant chce zjistit, na základě čeho je apriorně poznání možné (toto zkoumání se nazývá transcendentálním poznáním).
Skutečnost tvoří: 1. svět věcí o sobě - podstata, substance světa Þ tento svět je nepoznatelný Þ agnosticizmus;  2. svět jevů, fenoménů – věci pro nás. Tento svět je poznatelný. Kantůvkopiníkův obrat“ spočívá v tom, že poznání se nemusí řídit předměty, ale předměty se musí řídit našim poznáním, vycházet z apriorních forem („člověk je zákonodárce přírody“).
Poznáváme:
a) smysli – prostřednictvím apriorních forem prostoru a času; prostor a čas nepatří tedy k věcem samotným, ale jsme to my, kteří k věcem připojujeme představu prostoru a nahlížíme na procesy jako probíhající v čase (možnost matematiky);
b) umem – schopností vytvářet z obsahu smyslového nahlížení pojmy a soudy opět prostřednictvím apriorních forem, kterými jsou kategorie (kauzalita, nutnost a náhoda, možnost a skutečnost, existence apod.).
Pojmy vnášejí do rozmanitého obsahu jednotu (takto je možné přírodovědné poznání). Lidské myšlení však chce proniknout ještě dále, k nejvyššímu celku, k prvotní příčině všeho existujícího. Zde však už nemůže vycházet ze zkušenosti, a proto rozumem vytváří z pojmů a soudů jednotu zkušenostního světa prostřednictvím apriorní ideje Boha, duše a světa jako celku. Pokud tradiční metafyzika usilovala rozumem proniknout do této sféry, Kant tuto možnost vylučuje (zavrhuje tzv. důkazy boží existence a učení o nesmrtelnosti lidské duše). Důkazem nemožnosti jsou neřešitelná protiřečení, do kterých se rozum v tomto úsilí dostává (Bůh: existuje – neexistuje, svět: je konečný – je nekonečný, duše: je smrtelná – je nesmrtelná).
Tyto závěry není možné rozumem dokázat, ani vyvrátit, a tak na jeho místo nastupuje víra. Kritika praktického rozumu (praktický rozumrozum, který nám říká, co je správné v oblasti morálky Þ také vrozená schopnost). Podle Kanta celé naše konání nemůžeme vysvětlit vnějšími (společenskými nebo přírodními) příčinami.
Člověk je bytost schopna překonat pudy, egoizmus i tlak prostředí ve jménu morální zásady. Když se rozhodujeme mezi vícerými možnostmi konání, nacházíme v sobě morální zákon, apriorní formu, kterou posuzujeme vlastní i cizí činy (bezpodmínečná – nezávislá na okolnostech – povinnost morálního konání) Þ kategorický imperativ: „Konej tak, aby maximum tvojí vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství“. Abychom se mohli rozhodovat, musíme mít svobodnou vůli Þ a to předpokládá, že duší patříme do světa, kde neplatí jednoznačný determinizmus a je možné směřovat k nejvyššímu dobru (předpoklad nesmrtelné duše a Boha – tedy toho, k čemu nebylo možné dospět rozumem). V mravním konání jsme pozdviženi nad sféru věcí do nadsmyslového světa („člověk je občanem dvou světů“; „svědomí se neptá na čas“).
Kritika soudnosti – (soudnost – schopnost myslet obecně) - je jakýmsi svorníkem obou světů – přírody a svobody. Vnímání harmonie přírody a uměleckých děl ho přivádí k předpokladu účelnosti (opět apriorní princip), kde se také dostáváme za hranice poznání. Zde má svoje kořeny intuice a genialita (génius – svobodný a vzácný dar přírody, který spočívá v šťastném a nenapodobitelném sjednocení obrazotvornosti a rozvažování a přes kterého „příroda dává pravidla umění“). Na závěr o Kantovi je možné říci, že:
1. Kant spojuje dvě hlavní novověké filozofie, a to racionalismus a empirismus. Vidí, poznání, které je produktem čistého rozumu, a že poznání je možné pouze na základě smyslového vnímání. Podle Kanta je vědecké poznání syntézou v rozumu obsažených apriorních forem a smyslového vnímání zachycených empirických jevů. Metafyzický svět neviditelných substancí je postaven mimo možnosti vědeckého poznání.
2. Existenci nesmrtelné duše, svobodné vůle a bytí boha naopak Kant potřebuje jako nutnou podmínku umožňující založení mravního jednání.
3. Každé pozitivní státní právo se má opírat o přirozené právo: člověk nemůže být nikdy prostředkem, vždy pouze účelem.
  
Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) vynikající řečník, k jeho posluchačům patřil také kníže Metternich. Pro filozofii ho získalo především Kantovo chápání člověka jako svobodné bytosti. „Filozofii si volíme takovou, jací sami jsme“: Jsou dvě možnosti:
1. materializmus - odvozuje svoje představy od věci Þ zvolí si ho pasivní povahy;
2. idealizmus - začíná od myslícího subjektu; , aktivně klade před sebe předmět poznání a aktivně vytváří svět Þ idealizmus si volí ten, kdo touží po samostatnosti a činnosti.
Fichte odmítnul Kantovu „věc o sobě“ a snažil se dokázat, že celá rozmanitost obsahu v našem vědomí je výsledkem naší vlastní činnosti. Prostřednictvím spekulativní dialektické metody (jako první v německé klasické filozofii) překonává propast mezi JÁ a věcmi Þ JÁ přechází plynule do svého protikladu NE JÁ a vytváří jeho určení. Vnější realita – NE JÁ existuje pouze doté doby, pokud subjekt o ní ví, má ji ve svém vědomí. Fichte, jako první na německé půdě dospívá i k myšlence socialistického uspořádání státu.
  
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) je vlastním filozofem romantiky a jejím klasickým představitelem. Vychází z Fichta a jeho základních pojmů. Hlavní Schellingův systém se nazývá filozofie identity. Dualita subjekt (Já) – objekt (Ne-já) musí být pochopena z jednoty. Proto vnímá filozofii jako filozofii absolutní totožnosti – ducha a přírody, subjektu a objektu (vymanění německého idealismu ze sféry subjektivního rozumu). Tvrdí, že ve světě vždy převažuje buď subjektivní (ideový) princip, anebo objektivní (hmotný) svět; prazáklad – identita obou principů, absolutní jednota objektu (přírody) a subjektu (duše): Příroda je nevědomou činností duše a duše je sebeuvědomováním přírody“; jedinou pravou skutečností je tedy rozum – ne vázán na jednotlivého člověka, ale jako společná podstata vědomí i přírody. Naturfilozofie vychází z přírody a postupně spěje k inteligenci, která proměňuje přírodu na obsah vědomí. Opačným směrem postupuje druhá část jeho filozofie – transcendentální idealismus, ve kterém se Schelling pokouší ze subjektivního východiska odvodit základní určení vnějšího světa. K absolutní totožnosti se však nedostaneme pojmovým poznáním, ale intelektuálním nahlížením, které je dostupné pouze duchu génia. Schellinga neuspokojovalo mechanistické chápání přírody. Pro jeho filozofii přírody – naturfilozofii je charakteristický dynamický přístup, který umožňuje přírodě přiznat produktivní a tvořivé schopnosti a představu mechanizmu nahradit chápáním přírody jako organického celku, kterého části se vzájemně podmiňují a kterého vývoj směřuje dialektickým překonáváním protiklad k vzniku inteligence.
  
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1854) „Co je rozumové, je skutečné a co je skutečné, je rozumové“ ÞHegelově objektivně-idealistickém systému vrcholí tendence klasické filozofie, vycházející z přesvědčení, že podstata světa je rozumová, a tedy dostupná racionálnímu poznání. Zároveň je nejvýznamnějším představitelem dialektiky, protože jako první vysvětlil celý přírodní, dějinný a duševní svět jako proces, tedy v neustálém pohybu, změně, vývoji a pokusil se dokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost. Podstatou světa je absolutní ideje – neosobní, od člověka nezávisle existující rozum. Je to prvotní aktivní tvořivá síla, všechno ostatní je druhotné. Příroda a společenské jevy jsou jen projevem tohoto duševního principu a jeho ztělesněním. Idea jako podstata je přítomná v každé věci, v každém jevu. Je tím, co umožňuje, aby lidský rozum chápal tyto věci.
Hegel tedy ztotožnil myšlení a bytí, duši a hmotu. Idea se konkretizuje v přírodě, lidských dějinách a v lidském vědomí se stává vědomím. Vývoj absolutní idei se realizuje v procesu sebepoznávání vlastní podstaty – jednotlivé stupně vývoje jsou stupněm tohoto sebepoznávání:
1. na prvním stupni (TEZE) se idea vyvíjí v sobě samé, v říši čistého myšlení; zde má ještě úplně abstraktní povahu, mimo času a prostoru, nemá vztah k ničemu, kromě sebe samé – vytváří pojmy a v nich se poznává (o tomto stupni pojednává logika - studuje zákony myšlení, které jsou pro Hegela i zákony bytí);
2. na druhém stupni (ANTITEZE) se idea sama sobě odcizuje, popírá samu sebe – přechází z abstraktní sféry do konkrétní, do podoby jinobytí duše, t.j. přírody, trpné, pasivní hmoty (filozofie přírody – nejslabší část Hegelova systému: „Moje závěry odporují empirii? Tím hůře pro skutečnost“);
3. na třetím stupni (SYNTEZE) – filozofie duše - absolutní idea překonala svoji antitezi a na vyšší úrovni se opět vrací k sobě, stává se duší, které vývoj směřuje ve třech stupních od:
a) subjektivní duše – individuální psychický život, který studuje antropologie, psychologie,
přes b) objektivní duši - nadindividuální projevy duše: rodina, společnost, stát (studují ho dějiny filozofie, právo, morálka, státověda)
až k c) absolutní duši – absolutnímu sebepoznání idei Þ konečný cíl vývoje; děje se tak opět pomocí triády:
1) umění zjevuje soulad formou smysluplnosti,
2) náboženství – soulad pomocí pocitů a představ a 
3) filozofie – čistá forma myšlenky, duše dospěla úplně k sobě samé;
filozofii Hegel považoval za nejhlubší vyjádření pravdy a stavěl ji vyše než náboženství. Svoji vlastní filozofii považoval za konečný stupeň samovývoje absolutní idei.
Historii lidstva (2. stupeň – objektivní duše) chápal jako zákonitý proces (ne shluk nahodilých dějů) pokroku ve vědomí svobody, jako vnitřní přirozenosti člověka, kdy si člověk uvědomuje sám sebe a tak se stává skutečně svobodným (filozofie dějin není libovolným rozumováním, ale teoretickým zobecněním skutečného dějinného procesu); historie je postupný pohyb, ve kterém staré je určitým materiálem pro nové, hlubší chápání svobody: rozum vládne dějinami, konkrétní národy, civilizační stupně, jsou jen jednotlivými stupni sebepoznání duše (u orientálních národů byl svobodný jeden, v Řecku – někteří, až germánské národy – svoboda pro všechny). Stát považoval Hegel za nejvyšší ztělesnění svobody, za nejvyšší projev rozumu v rámci společenského vývoje.
Za vrchol společenského pokroku považoval pruskou konstituční monarchii. V souvislosti se samovývojem idei Hegel vypracoval ucelenou dialektickou metodu, umožňující pochopit chod dějin, kterou však aplikoval především na vývoj idejí, myšlení a poznání – jeho dialektika má proto idealistický charakter. Vymezil základní kategorie dialektiky a stanovil její tři obecné zákony:
zákon přechodu kvantity ve kvalitu, zákon vzájemného pronikání a střetávání protikladů a zákon negace negace.
Vývoj idei tedy postupuje od nižších forem k vyšším v důsledku přechodu kvantitativních změn ve změny kvalitativní, přičemž zdrojem vývoje jsou rozpory. Tento vývoj se odráží i v reálném světě. V etice je Hegel přesvědčený, že člověk je nástroj neosobní dějinné zákonitosti. Svoboda člověka je v uvědomění si nevyhnutelnosti a směřování vývoje, v respektování objektivního pochodu dějin. Individuální žití je podřízené nadosobnímu (hlavně státu). V dějinách nikdy nejedná jedinec, ale světový duch přes jedince (i silní jedinci jsou jen vyjádřením „ducha doby“). Lest rozumu spočívá v tom, že aktivní jedinec se domnívá, že slouží jen svým subjektivním záměrům, ale z hlediska dějin jen uskutečňuje historickou nutnost. Vnímá, že podstata člověka je historická, člověk je aktivním tvůrcem sebe samého, hodnot i dějin Þ smysl lidské činnosti. „Člověk je tím, čím se svojí činností učiní“.
  
Ludwig Feuerbach (1804-1872) byl Hegelovým žákem, později aktivní mladohegelovec, postupně se však s jeho učením rozešel a zavrhnul celý hegelovský idealizmus včetně dialektiky. Odmítnul myšlení, jako mimo přírodní a nadlidskou podstatu: myslí jen člověk, proto i filozofie musí být především učením o člověku a přírodě, kterou je součástí Þ antropologický materializmus: člověk je jednotná bytost, psychické jevy mají materiální podstatu – díky ní je člověk schopen vnímat a myslet. Rehabilituje lidskou tělesnost a smysluplnost („Tělo je způsob, jakým jsme na světě“). Nejhlubším vztahem je láska člověka k člověku – smyslová, pohlavní, vztah muže a ženy: Užitečnější prací než psát filozofická pojednání je zplodit hodně potomků. Láska – ne k Bohu, ale člověka k člověku je nejvyšší hodnotou nové humanity (antropologický ateizmus). Kritika tradičního náboženství a teologie: popření tradičního pojmu Boha – návrat ke smyslově konkrétnímu člověku. Bůh nestvořil člověka, ale člověk Boha.
Náboženství vzniká z lidské přirozenosti, tj. z egoizmu a z pudové touhy po štěstí a blaženosti. Příroda však klade člověku v realizaci jeho přání a potřeb hodně překážek. Člověk odděluje (odcizuje si) své přirozené vlastnosti, schopnosti a touhy od sebe samého a promítá je mimo sebe a svět. Bůh je projekcí ideálních lidských emocí a vlastností mimo svět, do nad smyslové sféry. Z tohoto „dětského snu“ by se měl člověk probudit a pokusit se svým aktivním jednáním získat ve sféře smyslové zkušenosti to, co prostřednictvím náboženství získavá jen v představivosti – šťastný život, osvobozený od surové a slepé přírodní náhodnosti. Aby se tedy mohl stát plně člověkem, musí nastoupit namísto lásky k Bohu, láska člověka k člověku. Ta je nejvyšším projevem humanity a skutečným náboženstvím. A v tomto náboženství bez Boha vidí Feuerbach cestu, jak obrodit společnost a jak ji reformovat. Feuerbachova kritika idealizmu a náboženství měla velký vliv na Marxe a Engelse. Oba se hlásili k Feuerbachovi, jako ke svému učiteli.

5 Filozofie 19. století


5.2 Testovací otázky

 
Mezi hlavní směry 19. století ve filozofii patří iracionalismus a voluntarismus.
Iracionalismus odmítá vůdčí role rozumu, akceptuje intuice a subjektivní pocity.
Voluntarismus prosazuje, že principem světa je vůle. Stojí v opozici vůči všem novověkým systémům, které spásu člověka viděly v rozumu.
K nejznámějším představitelům voluntarismu a iracionalismu patřili svérázní, osamocení a možná i lidsky nešťastní myslitelé: Arthur Schopenhauer, Soren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche. Všichni tři představitelé tohoto směru šli ke svému cíli poctivě a vytrvale, třebaže odlišným způsobem, neúnavně hledali nová východiska a filozofické práci obětovali celý svůj život.
 
Arthur Schopenhauer (1788-1860) Úspěch a uznání se dostavilo teprve na sklonku života. Ovlivnila jej silně indická filozofie, neboť v první polovině 19. století byly v Evropě již dostupné první překlady véd Upanišad a Bhagavadgity. Filozofie Arhura Schopenhauera začíná napsanou knihou „Svět jako představa“. První části této knihy Schopenhauerovy teze jsou známé již od Kanta, podle kterého jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy. Tím navozuje Schopenhauer na to, že Kantovu nauku sám označuje za vstupní bránu ke své vlastní filozofii. Je sice nezvratné, že svět je představa, ale chápat jej pouze takto, je přesto jednostranné. Podle Kanta metafyzika neexistuje. Ale Schopenhauer klade otázku, co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky nesmí být zásadně empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet z vnější či vnitřní zkušenosti. To by přece znamenalo, že řešení hádanky světa nelze najít ve světě samém. „Svět jako vůle“ – Zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. V individuu.
Arthur Schopenhauer dále vyvozuje, že podstata člověka neleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť, co se děje bez našeho vědomí neumdlévá. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody (chemická přitažlivost a odpudivost látek, gravitační přitažlivost) to vše je nevědomá světová vůle. V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i individuální smrt.
„Metafyzika pohlavní lásky“.
Metafyzika pohlavní lásky patří k nejproslulejším partiím jeho díla. Sotva se živá bytost postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování. Vůle se tu projevuje téměř nezávisle na poznání. Má-li u člověka poznání (dobrý rozum) své místo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem mozku. Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Každý miluje to, co jemu samému chybí. Nejmužnější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky. Jako v pohlavní lásce vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že individuum (vůbec každý myslitelný jev) je střídání látky v téže formě. Tím, ale Schopenhauer skoncoval s důležitým předpokladem, který byl od dob renesance, že svět je harmonický. Svět není ani logický či nelogický, je alogický. Od optimismu přechází k pesimismu. „Utrpení světa a vykoupení“. Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest…, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.
- Co máme, toho si nedovedeme vážit.
- Metlou většiny lidí je nouze.
- Nevyhnutelným údělem člověka je osamění.
- Pohlcovat a být pohlcován, to je život.
Podle Arthura Schopenhauera přesto existuje východisko: Poznáním, kterým je mu to umožněno, je umění. Umění není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v něm. Etická cesta vykoupení – je cestou myšlení starých Indů. Nechat se prodchnout duchem popírání světa. Popření vůle. Co to je sláva? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách jiných. Arthurovi Schopenhauerovi porozumíme snad jen tehdy, orientujeme-li se alespoň zběžně ve starých indických filozofiích – hinduismu a především buddhismu, z nichž si Arthur Schopenhauer vypůjčil nejednu myšlenku, jako např. neuspokojitelnou mysl, teorii reinkarnace (viz spisek O smrti), možnost vykoupení se z koloběhu utrpení atd.
 
Soren Kierkegaard (1813-1855) Dánský náboženský myslitel, syn kodaňského obchodníka. Původně studuje teologii, pak filosofii Hegelovu i německou romantiku, studuje i v Berlíně přímo u Hegela, ale brzy se odvrátil od tohoto typu filozofie a zahájil zcela nový typ myšlení, který uveřejňoval v řadě knih, z nichž většinu psal pod pseudonymy. V závěru života se rozešel s oficiální dánskou státní církví a vystoupil z ní. Prvním a principiálním krokem Kierkegaardova myšlení bylo odmítnutí spekulativní racionalistické filozofie (Hegel), která se ve své pýše domnívá, že vysvětlí vše v jediném absolutním systému. Základním jejím nedostatkem až chybou je neschopnost postihnout jedince v bytostném určení lidského života. Lidský život není možné zredukovat a zachytit do vědeckého systému (a ještě spíše ne Boha), zobjektivizovat. Filozofie nemá být akademickou záležitostí, ale otázkou života a v tomto úkolu prostředkem k oživení náboženství. Alternativu podle Kierkegaarda nabízí křesťanství. Nabízí možnost autentického subjektivního pojetí člověka a Boha. Mezi vírou a racionalitou je propast, víra je paradox, kde absentuje objektivní jistota. Soren Kierkegaard vidí vstup do existence a její tři stádia takovým způsobem, že člověk si sám sebe uvědomí, když začne jakožto davový zjišťovat, že mu společenská konvence nestačí, začne vytvářet své názory a rozejde se s obecností (obcí), aby se realizoval, rostl v individualitě.
Hlásá, že růst individua probíhá ve třech stadiích, kterých samozřejmě nemusí (ba zřejmě ani nemůže) každý dosáhnout, někdo prostě nebude s to opustit davovost, vždy se o něm bude rozhodovat podle davového mínění. (Vlastně není sám sebou, hodnotí-li, jedná-li, smýšlí-li jako dav.)
1. stádium estetické - je-li člověk v něm, vše osmysluplňuje a zdůvodňuje smyslovým prožitkem, dojmem. Estetický člověk je smysly ovládán, jsou mu impulzy. Zdá se, že je to svoboda (oproti davu určitě). On sám se rozhoduje, co bude dělat, podle kritérií libosti a nelibosti. Domnívá se, že není nad jedinečnost jeho dojmu. Takovým typem je Don Juan. Toto stadium je doprovázeno vágním vědomím neuspokojenosti a možnosti vyjití "ze sklepa budovy", rozhodnutí pro vyšší stádium.
2. stádium etické - dříve rozptýlený člověk přijme formu pro svůj život, kterou si sám uloží a tou je mravní zavázání, povinnost. Etické hledisko produkuje hrdinu, tragického hrdinu. Příkladem je Sokrates, který vydává sebe, aby uhájil to, co vydává za univerzálně platné ve smyslu kategorického imperativu Kantova. Jenže i zde si člověk může uvědomit svou neschopnost dostát za všech okolností mravním požadavkům a pocítí to jako vinu, hřích, což už nejsou mravní kategorie. Tak má opět šanci volit, opustit stávající a vyjít.
3. stádium víry - teprve zde se člověk stává individuem v plném slova smyslu, rozhoduje se sám před osobním transcendentnem - Bohem. Literárním typem jest Abrahám, obětující Izáka. Víra je osobní, jedinečný vztah k Bohu, plný paradoxů, překročení obecně mravních ohledů. Jednání a rozhodování v tomto stadiu není možné nijak objektivně měřit, hodnotit. Navíc onen akt víry není pojednou hotov, je třeba jej stále opakovat, vždy znovu a znovu volit sebe nebo sebe ztrátu, znamená to být v objektivní nejistotě.
 
Friedrich Nietzsche (1844-1900) studoval klasickou filologii a díky svému výraznému talentu byl ještě před obhájením doktorátu povolán jako profesor filologie na basilejskou univerzitu. Mezi hlavní směry Nietzschovy filozofie patřily následující pojmy:
a) Vůle k moci – je ústředním principem všeho bytí. Podle něj je dobré to, co vyvolává pocit moci;
b) Nadčlověk – tvrdil, že charakteristické je pro nadčlověka hrdost, sebedůvěra, pohrdání všedním a malicherným, touha ovládat a radostná moudrost;
c) Přehodnocení všech hodnot – tvrdí, že soucit je nemoc. Snaží se proto zaujmout pozici, jež se nachází mimo tradiční pojetí dobra a zla. Pro Nietzscheho je dobrá panská morálka (aristokratická), která podporuje vše silné a životaschopné;
d) Věčný návrat téhož – je u filozofa inspirován Hérakleitem. Život a svět se stále točí v kruhu.
Nietzschovi následníci obdivovali jeho smysl pro pluralitu hodnot. Hodnotné bylo pro ně a pro filozofa to, co jako hodnotné prosadili a prožili.
 
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Coreth, E., Schöndorf, H. Filosofie 17. a 18. století. Olomouc: Olomouc, 2002.
Descartes, R. Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi. Praha :Oikoymenh, 2003.
Descartes, R. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998.
Drtina, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
Feuerbach, L. Podstata křesťanství. SNPL, 1956
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7. S. 24 – 25.
Jurina, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
Kratochvíl, Z.: Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie. 1972. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Leibniz, G.W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982.
Leibniz, G.W. Theodicea. Praha: Oikoymenh, 2004.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. 172 s. ISBN 80-8050-333-8.
Ondrejovič, D. Dejiny filozofie. Ružomberok: Katolícka Univerzita v Ružomberku, 1996
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1. S. 294 -  311.
Röd, W.: Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: Oikoymenh, 2004.
Scruton, R. Krátké dějiny novověké filosofie. Brno: Barrister & Principal, 2000.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6. S. 14 – 16.
Šmajs, j., Krob, J. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
Tretera, I. Nástin dějin evropského myšlení (od Thaléta k Rousseauovi). Praha – Litomyšl: Paseka, 2000.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN: 978-80-7298-019-x.
Voltaire, F.M. Candide. Brno: Grafický klub, 1925.
Voltaire, F.M. Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. Praha: Votobia, 1997.
Voltaire, F.M. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1989.
Veselý, J. Studie z francouzského osvícenství. Praha: Karolinum, 2003.
Zatloukal, A. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995.
 
 

5.1 Novodobá evropská filozofie

Novodobá evropská filozofie byla charakterizovaná společenskými procesy, které reagovaly na převratné vědecké vynálezy a v mnohém ovlivňovaly filozofické směry, jakými byly: pozitivismus, materialismus a marxismus, pragmatismus a filozofie života.
 
Pozitivismus ve Francii
Auguste Comte (1798-1857), francouzský filozof a sociolog. Vzdělával se v exaktních vědách, kde si také začal vážit techniky. Už jako dvacetiletý měl jasně před očima program svého budoucího životního díla. Načrtl a vydal Plán naléhavých vědeckých prací nutných k reorganizaci společnosti (1822). Ale vnější okolnosti mimořádně zúžily provedení tohoto programu, třebaže už v roce 1824 předložil veřejnosti první rozsáhlé rozpracování svých myšlenek v Systému pozitivní filozofie.
Auguste Comte, chtěl vytvořit systém věd a hodlal o něm přednášet v soukromém kruhu. V této době ho, ale postihla duševní choroba, dokonce se pokusil i o sebevraždu. Od roku 1828 pak konal soukromé přednášky, které se později staly základem jeho prvního vlastního spisu – „Kurzu pozitivní filozofie“, který Comte napsal v letech 1830–1842. (dílo mělo šest svazků). V obou spisech autor zdůvodňuje vědecký přístup a obhajuje jeho hlavní charakteristické prvky. Principy pozitivizmu:
- jako pozitivní zkušenost je nám dán vždy „jev“;
- je nutné vycházet z daností a faktů a odmítat jako zbytečné všechny úvahy a tázání, které tuto pozitivitu překračují.;
- vědec a filozof může konstatovat pouze fakta dávající se formou jevu, která se může pokusit uspořádat podle určitých zákonitostí do nějakého systému;
- Comte navazuje na myšlenkové názory Francise Bacona (vědění je moc) a Reného Descarta.
Comtův pozitivismus hlásal systematický sběr, třídění, srovnávání a měření nejrozmanitějších pozitivních (smyslově daných) jevů. Z toho plyne, že prvotním požadavkem filozofie v polovině 19. století bylo definování subjekt-objektového vztahu. Subjekt se stal pozorovatelem objektu. Vždy musel být od pozorovaného přísně oddělen, aby byla zajištěna objektivita. Vývoj myšlení v jednotlivém člověku i v dějinách celého lidstva prochází podle Comta postupně třemi mezními etapami:
1. náboženské stádium, kde se člověk zaměřuje na zkoumání do nitra věcí a ptá se na podstatu, příčiny a poslední účely všeho. V tomto stádiu věří v možnost absolutního poznání. Náboženské stádium ještě dělí na:
a) Animismus – faktické přírodní procesy se nevykládají kauzálně, ale analogicky vlastnímu cítění a jednání, a proto věří, že se za každou věcí skrývá nějaká oživující síla a duch.
b) Polyteismus – každá oblast jevů má svého boha.
c) Monoteismus – za všemi viditelnými i neviditelnými silami a jevy stojí jediný bůh.
2. Metafyzické stádium – namísto nadpřirozených božských sil přichází abstraktní síly, pojmy a entity. Metafyzické stádium je obměnou stádia náboženského. Nejvyšší abstraktní úrovně je dle Comta dosaženo u metafyziků – v pojmu „příroda“.
3. Pozitivní (vědecké) stádium – nejvyššího stupně poznání je zde dosaženo při podřízení všech jednotlivých jevů určitému obecnému faktu, například gravitaci.
 
Comte – soustava a klasifikace věd
Podle Comta je nevyhnutné vytvořit zvláštní vědní oblast, která by studovala všeobecné zásady vědy. A to je právě pozitivní filozofie. Comte zařadil vědní obory podle objektivity poznání na následující stupnici:
1. Matematiku
2. Astronomii
3. Fyziku
4. Chemii
5. Biologii
6. Sociologii
Založení psychologie jako vědy není možné, neboť subjekt (pozorovatel) se zde kryje s objektem (pozorovaným). O to více však Comte sází na sociologii, kterou také jakožto vědní obor založil. Sociologii Comte dělí na společenskou statiku, zabývající se teorií přirozeného uspořádání a společenskou dynamiku, která je vlastním předmětem nauky o pokroku. Z Comtových nevšedních myšlenek můžeme například uvést, že Rada pozitivních filozofů a sociologů se stane nejvyšší instancí duchovního života. Výkonná rada, ale nebude této Radě filozofů a sociologů podřízena, neboť ji bude tvořit grémium hospodářských odborníků. Právě věda a ekonomie budou určovat společnost budoucnosti. V ní budou hlavními ideami náboženství humanity a altruismus.
 
Pozitivismus v Anglii
Navazuje plynule na tradici anglického osvícenství a nechává se inspirovat myšlenkami sociálního utilitarismu.
Představitelem anglického pozitivismu je John Stuart Mill (1806-1873) Jeho nejvýznamnější díla jsou: O svobodě a Utilitarianismus. Spojil Comtovu pozitivistickou filozofii a anglický empirismus. Zasadil se o význam psychologie v systému věd. Podle něj je psychologie základní vědou. Zkouší totiž fakta vědomí. Poznání může přijít jedině skrz zkušenost. Zabýval se též národohospodářskou politikou. Jeho nejznámější díla jsou:Systém induktivní a deduktivní logiky, Logický systém, Principy politické ekonomie, O svobodě. Etiku vnímá Milla jako cíl – dosáhnutí slasti. Předměty, které nám to umožňují, jsou hodnotné a to co je hodnotné pro jedince, je hodnotné i pro společnost.
 
Herbert Spencer (1820-1903) byl nejvlivnějším anglickým filozofem 19. století. Ve svých esejích „Teorie a populace a Vývojová hypotéza“ Spencer formuloval již několik let před Darwinovým vystoupením myšlenku vývoje. Pozitivizmus Spencer vidí jako metodu užitečnou k tomu, aby filozoficky vyčerpávajícím způsobem sjednotila rozmanitost jevů. Rozlišoval dva principy:
1. Všeobecný statický princip, který znamená zachování síly
2. Všeobecný dynamický princip – zákon vývoje.
V politických názorech se Spencer chce vyhnout krajnostem socialismu i kapitalismu. Prosazuje dobrovolné spojování na družstevním základě. Bouřlivě hájí právo na individuální svobodu a naprosto zásadně nedůvěřuje všem ostatním institucím. Osobní štěstí – „sacro egoismo“ je pro Herberta Spencera nejvyšším etickým postulátem.
 
 
Marxismus a materialismus
Materialisté ve filozofii obhajují představu, že objektivní realita hmotná a vědomí je na ní závislé. Typickým novodobým představitelem materialismu, od kterého se mnohému přiučil i Karel Marx, byl Ludwig Feuerbach.
 
Ludwig Feuerbach (1804-1872) studoval v Heidelbergu teologii, ale rozčarován z ní přešel na filozofii. Na univerzitě v Berlíně se dostal pod Hegelův vliv, ačkoliv sám se k delšímu rozhovoru se svým předchůdcem dostal pouze jednou. Promoval na univerzitě v Erlangenu a stal se tam nakrátko také docentem, ovšem po vydání spisu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti (Gedanken uber Tod und Unsterblichkeit) (1830) se musel s akademickou dráhou rozloučit. Zde napsal svou nejvýznamnější knihu, Podstatu křesťanství (Das Wesen des Christentums - 1841). Ve svých hlavních spisech Podstata křesťanství (Das Wesen des Christentums), Přednášky o podstatě náboženství (Vorlesungen uber das Wesen der Religion) a Theogonie se Feuerbach pokusil o široce založenou psychologii náboženství. Feuerbach poprvé v dějinách filozofie promyslel ateismus se všemi důsledky, odmítl vše nadsmyslové a soustředil se na člověka jako předmět filozofie.
Člověk podle Feuerbacha promítá do náboženství své touhy, dokonalost své vlastní podstaty, ideálního člověka (který ovšem existuje pouze v lidském druhu), a vytváří tak obraz Boha.
Feuerbach míní, že filozofie je tu proto, aby převzala úkoly teologie a obrátila svůj zrak na člověka, tedy na člověka skutečného, a nikoliv idealizovaného člověka-Boha. Podle Feuerbacha tak filozofie splyne s antropologií a fyziologii v univerzální vědě. Nové náboženství humanity bude založeno na mravnosti. Ideál člověka vidí Feuerbach ve státu, obci, v nichž by se harmonicky spojil člověčí egoismus s altruismem, jak Feuerbach říká, s komunismem. Na Feuerbacha navázali také Karel Marx a Bedřich Engels.
 
Karl Heinrich Marx (1818-1883) byl německý myslitel, politik a teoretik komunismu. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho vědecký i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek – marxismu – vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra. Ovlivnil i myslitele takzvané frankfurtské školy. Karel Marx byl při psaní svých děl ovlivněn třemi myšlenkovými zdroji:
1. Anglická politická ekonomie - liberální teorie o volném trhu a soukromém vlastnictví; David Ricardo – teorie nadhodnoty, kterou si přivlastňuje kapitalista
2. Francouzský utopistický socialismusHenri de Saint-Simon
3. Německá klasická filozofieG.W.F. Hegel – dialektika a Ludwig Feuerbach – materialismus.
Marxova filozofie dějin je založena na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, které ústí v syntézu, jež vývoj posouvá o krok dále.
Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu Karel Marx označil konflikt různých společenských tříd. Ten vrcholí revolučním přetvořením společnosti. Tím konflikt nabývá jiné, vyšší podoby. Tak byl ve středověku konflikt
mezi buržoazií a šlechtou nahrazen moderním konfliktem proletariátu a buržoazie.
Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní, komunistická společnost. Jejím hlavním pilířem je zrušení soukromého vlastnictví, které je právě příčinou nekonečného konfliktu. Karel Marx zastával koncepci tří období, prvobytně pospolné společnosti, třídní společnosti a beztřídní, komunistické společnosti.
 
Friedrich Engels (1820-1895), v českém prostředí někdy uváděný jako Bedřich Engels. Byl německý politický filozof a ekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost První i Druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe, s nímž se podílel prakticky na všech významných pracech z oblasti filozofie a ekonomie i na dílech o komunismu. Následně se začal hlásit k revolučním demokratům.
Po vojenské službě odjel do Manchesteru a zde se začal zajímat o životní podmínky dělníků, o místní chartistické hnutí, utopický socialismus a britskou ekonomii. Roku 1844 mu vyšel v Německo-francouzských ročenkách, které vydával Karel Marx, Nástin kritiky politické ekonomie. V době pobytu v Anglii Engels dokončil již započatý příklon k materialismu a od revolučního socialismu ke komunismu.
V roce 1844 Anglii opustil, navštívil Karla Marxe a s ním vystoupil proti mladohegelovcům. Tomuto tématu věnoval spis „Svatá rodina“. V roce 1845 napsal „Postavení dělnické třídy v Anglii“. Ve stejném roce s Karlem Marxem vypracovali kritiku pohegelovské německé filozofie – Německá ideologie.
V následujících letech získal vliv ve Svazu spravedlivých, který se pod jeho vlivem přeměnil ve Svaz komunistů. Friedrich Engels při té příležitosti sestavil Zásady komunismu, z něhož se vyvinul Manifest komunistické strany. Ten vypracoval s Karlem Marxem později. V roce 1848 nejdříve přesídlil do Paříže a v březnu do Kolína nad Rýnem. V roce 1849 se účastnil lidového povstání v Bádensku. Po jeho porážce se přestěhoval do Švýcarska a poté do Anglie. Veškeré své zisky věnoval na činnost Karla Marxe a socialistického hnutí.
O událostech roku 1848 napsal „Německou selskou válku“ a „Revoluci kontrarevoluce“. Díky revoluci Friedrich Engels musel pozměnit své názory na stát a komunismus. V Manchesteru se věnoval studiu (hlavně jazyků) a například i vojenství. Po založení První internacionály (1864) se sice nemohl přímo účastnit vedení, ale tyto problémy řešil v korespondenci s Karlem Marxem. V roce 1870 se přestěhoval do Londýna, čímž zvýšil svůj vliv v Internacionále a zde také v roce 1895 zemřel.

6 Filozofie 20. století


6.5 Testovací otázky

 
Filozofie ve 20. století se již neomezuje na práci osamocených myslitelů, kteří v potemnělých prostorách svých pracoven řeší hádanky bytí, aniž by se ohlíželi napravo či nalevo. Stojí zde před námi spíše řada směrů, jejichž název se vyznačuje buď předponou 'novo-' nebo naopak příponou '-ismus', eventuelně obojím. Tyto směry si své názory a teze předkládají na rozsáhlých konferencích a bohužel se na závěr nezřídka obviňují z nesmyslnosti a neschopnosti komunikace. Filozofie 20. století se prohlubuje ve filozofii pluralitní, osobnosti a jejich názory se rychle střídají. Je to podmíněno zejména prudkým vývojem konkrétních věd a stupněm jejich abstrakce. Pocit společensko-politických a hlavně ekonomických krizí nedokázal v tomto období zabránit také tragickým procesům – válkám. Zároveň tyto krize nevyřešily smysl lidské existence v moderním věku, když filozofie této doby se snažila najít pro lidstvo východiska. Polaritu 20. století lze zároveň označit jako scientizmus (orientace na vnější svět člověka) a antiscientizmus (orientace na vnitřní svět člověka).
 
Literatura:
ARIÉS, P. Dějiny smrti I - II. Praha: Argo, 2000.
BARTH, K. Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době. Praha, 1946
BULTMANN, R. Dějiny a eschatologie. Praha, 1996.
CAMUS, A. Cizinec. Praha, 1947.
DAVIES, D.J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007. 186 s. ISBN 978-80-7207-628-4.
Goody, J. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
Grondin, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 1997.
HEIDEGER, M. Bytí a čas. Praha, 1996.
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Nakladatelství TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
Hroch, J. Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno: Nakl. Georgtown, 1997.
Hrušáková-Králíčková, I. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 398 s. ISBN 80-7239-192-5.
HUSSERL, E. Ideje k čisté fenomenologii. Praha, 2001.
CHARDIN, P.T. Vesmír a lidstvo. Praha, 1990.
KŰNG, H. Světový étos. Projekt. Zlín, 1992. 
Možný, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 311 s. ISBN 80-86429-58-X.
Možný, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 250 s. ISBN 80-86429-05-9.
NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Překlad Gita a Dušan Zbavitelovi. Praha: Sefer, 1992. 285 s. (Judaica; sv. 1.) ISBN 80-900895-3-4.  
Oeming, M., Úvod do biblické hermeneutiky. Praha: Vyšehrad, 2001.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 1990.
PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ, J. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7.
Ottův slovník naučný, heslo Rodina. Sv. 21, str. 877.
Plaňava, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000. 294 s. ISBN 80-7239-039-2.
ONDRAČKA, L. et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6.
RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha, 1993
Szondi, P. Úvod do literární hermeneutiky. Brno: Host, 2003.
SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 271 s. ISBN 80-7192-914-X.  
VONDRÁČEK, V., HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.
 
 

6.1 Křesťanská filozofie 20. století

Katolicizmus, novotomizmus
Vzhledem ke stále mohutnějšímu rozvoji vědy a také s ohledem na stále sílící vliv modernizmu vyzval papež Lev XIII., roku 1879 všechny katolické myslitele k budování křesťanské filozofie. Jako podklad mělo tvořit dílo Tomáše Akvinského. Modernizmus v katolické filozofii znamenal ohrožení katolické tradice. Modernisté, ovlivněni historicko-kritickým výkladem Bible a evolucionismem (Darwinovou vývojovou teorií), totiž stále častěji dospívali k závěru o hluboké dějinné podmíněnosti a z toho plynoucí relativitě církevních dogmat. Proto bylo přikročeno k vydávání a překládání Akvinského děl a zároveň se probouzel zájem o tuto tradiční křesťanskou filozofii. V katolickém učení lze podle protagonistů tomistické nauky nalézt řešení umožňující nové uspořádání společnosti. Člověk má zvelebovat svět jako dílo boha, a tak se spoluúčastnit na stvoření, které je dobré.
 
Mezi představitele křesťanské filozofie patřili: Karl Rahner (1904-1984), Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955), Hans Küng (1928), Karl Barth (1886-1968) a Rudolf Bultmann (1884-1976). Karl Rahner byl žákem filozofa Martina Heideggera. Byl nakloněn antropologicky orientované transcendentální teologii, ve které je člověk bytostí otevřenou bohu. Podle Rahnera má skutečnost jednotný duchovní základ. Věřící člověk může jít vlastním příkladem v mravním a spirituálním posilování světa, což je také přirozený projev lidské snahy o spásu vlastní duše.
 
Pierre Teilhard de Chardin byl jezuita a vědec-paleontolog. Podle Chardina se vesmír vyvíjí z bodu alfa k bodu omega. Alfa bod je subatomární částice, která vytváří jednotlivé chemické prvky, které se později vyvíjejí v první organizmy. Asi v polovině vývoje vesmíru se dosahuje prahu vědomí. Tam přechází noosféra do noosféry, říše ducha. Člověku, který překračuje práh vědomí, směřuje k vyšší realizaci bytí v bohu. Ježíš Kristus byl bytostí čistého ducha, který ukázal lidem směr jejich dalšího vývoje: k bodu omega.
 
Hans Küng je hlavním filozofickým představitelem ekumenizmu, to znamená snahy o duchovní sjednocení a toleranci mezi jednotlivými křesťanskými církvemi i mezi různými náboženstvími. Podle autora je nevyhnutný stálý mezinárodní dialog. Ten by se neměl odehrávat pouze na úrovni náboženských elit, jak si jeho představitelé sami často stěžují. Při své argumentaci využívá Küng takových myšlenkových vzorů postmoderní filozofie, jakými jsou například respekt k pluralitě a různorodosti.
 
Protestantizmus – řeší otázky vztahu víry, Zjevení a lidských dějin. Jejím představitelem je Karl Barth. Zastává dialektické teologie kierkegaardovského ražení. Člověk je vydán vnitřní rozpornosti mezi svým smrtelným bytím a věčným životem v Kristu. Z této rozpornosti vede cesta směrem k existenciální syntéze, ke sloučení konečného a věčného bytí, a to prostřednictvím „skoku do víry“. Barth odmítá jako zavádějící filozofii náboženství a regionistiku. Cílem vyostřování protikladů je poukázat na nesouměřitelnost mezi člověkem a bohem jako takovým. Jediná možnost přítomnosti boha ve světě spočívá v uznání a pochopení jeho oddělenosti od světa.
 
Rudolf Bultamnn se svou koncepcí postavil proti stávající dominanci liberální teologie, která prosazovala historicko-kritickou metodu při zkoumání Nového zákona a snažila se nalézt historického Ježíše. Bultmann naopak na hledání důkazu historicity postavy Ježíše Krista rezignoval a na nějaký čas se zařadil do proudu označovaného jako ,,teologie Slova“, jež stavěla na existenciálním chápání křesťanského kérygmatu. Příčin této rezignace je několik. Je to především Bultmannův skeptický postoj k evangeliu, který vyjádřil už ve svém díle Dějiny synoptické tradice. Zde došel k závěru, že většina Ježíšových výroků v evangeliích nepochází přímo od něj, ale od nejstarších křesťanských komunit. Nadto tvrdil, že znát historického Ježíše není třeba, protože to pro evangelium samotné nemá žádný význam. Podle Bultmanna byla dokonce snaha o rekonstrukci historického Ježíše nelegitimní, protože už Pavel říkal, že,,neznáme Ježíše podle těla“ (tzn. světským způsobem) – to Bultmann chápe jako Pavlův nezájem o historického Ježíše. Podle něj nestačí analyzovat text samotný, ale je třeba jít za něj. Bultmann se soustředí na situaci čtenáře (resp. posluchače) biblické zvěsti, na jeho existenciální situaci. Nezbytnost nového způsobu interpretace biblických spisů je podle Bultmanna nutností, jelikož moderní člověk již nemůže porozumět biblickému mytickému výkladu světa.
 
 

6.2 Fenomenologie a existencionalismus

Fenomenologie je filozofický směr vzniklý na přelomu 19. a 20. století, kdy se ve vědě objevují nové poznatky. Pro fenomenologii, nauku o fenoménech, tedy o zjevení, je každá danost vždy výsledkem naší spoluaktivity s realitou. To jinými slovy znamená, že oblast toho, co je dáváno, splývá s tím, jak je to dáváno. Fenomenologie se obecně zabývá provozem zjevení, ve kterém má podstata a jev souznít v nezkalené absolutní evidenci.
 
Další významné fenomenologické koncepce:
- ontologická filozofie Martina Heideggera, Jana Paula Sartra,
- kosmologická fenomenologie Eugena Finka, který kromě jiného zkoumal fenomén
  a hry,
- strukturální fenomenologie Jana Patočky,
- koncepce Ludwiga Landgrebeho, Maurice Merleau-Pontyho a Emanuela Lévinase,
- ke stoupencům fenomenologie patřili i představitelé exaktních věd Otto Becker,
  Alfred Schütz, Oldřich Čálek a další.
 
Další významné fenomenologické koncepce:
- ontologická filozofie Martina Heideggera a Jana Paula Sartra.
 
Hlavním představitelem fenomenologie je Edmund Husserl (1859-1938) žid, který se narodil v Prostějově, ale hlásí se spíše k německé národnosti. Hlásal, aby člověk mohl sejít ke svému prvotnímu bytí (přirozenému světu), nesmí mít žádné předsudky, neboť předsudky zabraňují tomu, jak se jednotlivé věci ukazují (například: krásný dům se mi líbí, dokud nevím, že v něm bydlí zubař). Husserl volí termín „uzávorkovat“ (máme uzávorkovat předsudky, pracovat pouze s jevy předmětu). Husserl vnímá člověka, který hraje roli vcítění se, porozumění, vnímání času a prostoru. Vnímá také přirozený svět a svět vědy. Vidí, že svět vědy není oddělený, musíme proto rozlišovat, co je pro člověka přirozenější. Husserl zároveň zkoumá, jak poznat svět, zorientovat se v něm, pochopit smysl a význam věci a tím zkoumá i strukturu vědomí.
 
Existencionalizmus
Vývoj myšlení se dostal ve 20. století do krizové situace. V kruté zkušenosti světových válek a hospodářské krize totálně padá osvícenské pojetí dobrého a pozitivně se vyvíjejícího člověka; člověk je odhalen ve své bídě a bezmocnosti. Pozitivním přínosem existencializmu je jeho boj proti každodenní rutině života, proti lhostejnosti a bezmyšlenkové konzumní spokojenosti. Existencialismus byl výzvou ke svobodě a odpovědnosti.
 
Martin Heidegger (1889-1976) patří k nejuznávanějším filozofům v dějinách vůbec. Svým fenomenologickým stylem obohatil i literární vědu. Celé dílo Martina Heideggera je prodchnuto tázáním po bytí. I když se toto tázání prostředkuje přes dotazování na bytí člověka. Sám Heidegger odmítá být řazen pouze mezi existencionalisty. Tvoří přechod mezi fenomelogií a existencionalizmem. Jeho filozofie se dělí na dvě období. Nejproslulejší Heideggerovou knihou je „Bytí a čas“ (1927). Jejím ústředním motivem je snaha o rozkrytí ontologické diference. To znamená vzít vážně rozdíl mezi jsoucnem a bytím. Heidegger analyzoval dvě základní vyladění: úzkost a strach. Strach je podle autora nevlastní (neautentický) způsob vyladění. Strach se týká vždy nějakého předmětu, nebo z daného fenoménu nějaký konkrétní předmět dělá. Naopak úzkost nemá svůj předmět. Vyladění úzkosti chce Heidegger využít, neboť vytahuje člověka ze zajetí v předmětných danostech obstarávaného světa. Heideggerova existenciální analýza vycházela z fenomenologické metody, a proto měla odhalit bytí pobytu tak, jak se opravdu jeví. I když se tyto popisy pohybují na poměrně vysokém stupni abstrakce, Heidegger jimi zachycuje praktický a žitý pobyt člověka v jeho světě. Albert Camus (1913-1960) byl originálním filozofem existencionalizmu. Proslavil se také jako spisovatel a dramatik. Camus ve svém slavném díle Mýtu o Sýsifovi ukazuje, co je zážitek absurdity. Camus vedle pohrdání těžkým osudem hájí také revoltu, založenou na svobodě a lidské solidaritě, které je příkladem Prométheus. Řešení přitom nevidí v násilné revoluci.
 
Karl Jaspers (1883-1969) je dalším významným představitelem existencionalizmu.Ve svém hlavním filozofickém díle Filosofie (1932) jasně ukazuje rozdíl mezi objektivním, vědeckým poznání a niterným poznáváním vlastního bytí. Byl přesvědčen, že vědy zkoumají pouze vnější měřitelné charakteristiky, a nikdy tak z principu nemohou dojít k tomu jedině podstatnému, k vlastnímu bytí. Této existenciální proceduře Jaspers říká projasnění existence.
 
Jan Patočka (1907-1977) byl významným Husserlovým a Heideggerovým žákem. Zabýval se pojetím člověka, který by nebyl do sebe uzavřeným subjektem, jak tomu bylo v novověké tradici a zpočátku ještě i u Husserla. Podle Patočky je člověku totiž vlastní otevřenost vůči světu a touha po svobodě, jež mu dává možnost přesahovat svá konečná omezení a vztahovat se k neviditelnému pozadí všech jsoucích daností. Vztah k tomu, co není zjevné, co člověka přesahuje, je určujícím prvkem lidské existence. Existencionalizmus vyvádí konkrétního jedince z anonymního davu a dovádí ho ke konfrontaci, v níž se on sám střetává se svojí existencí.
 
 

6.3 Hermeneutika, strukturalismus a novopozitivismus

Slovo hermeneutika označovalo interpreta neboli toho, kdo „činí věci jasnými“. Řecký výraz pro interpreta má své kořeny už v řecké mytologii, kde se odvozovalo od boha Herma, vynálezce písma a řeči, jenž lidem tlumočil (interpretoval) poselství bohů. Hermeneutika jako vědecká metoda, jež se snaží porozumět určitému textu, aby jeho význam mohla dále „tlumočit“, má kořeny právě ve jméně boha Herma, který „činil poselství jasnými“.
Hermeneutiku lze charakterizovat jako výzkum a studium interpretačních teorií a porozumění textu. Bývá spojována především s interpretováním biblických textů, ale v současné filozofii je její uplatnění daleko širší. Dnes hermeneutika tvoří rámec interpretačních teorií a metod zabývajících se texty obecně. Pojem „textu“ v tomto případě chápejme jako jakoukoli formu textů ať psaných, vizuálních, či obecně kulturních – v podstatě se tedy textem může stát kterýkoli předmět interpretačního zájmu. Hermeneutika je tedy definována jako určitý systém či interpretační metoda, nebo jako specifická teorie interpretace.
Pro hermeneutiku je však typické, jak napsal hlavní představitel hermeneutického myšlení dvacátého století Hans-Georg Gadamer, že je určitou metodou a zároveň se metodologii vzpírá. Postupem času se krystalizovala základní hermeneutická témata, která se zaměřovala na samotný proces chápání a výkladu textu, ale také na pozici autora a interpreta. Od Schleiermachera hermeneutika vyzdvihovala v procesu interpretace především význam interpreta. Porozumění podle Schleiermachera nenastává při pouhém čtení, ale vyžaduje navíc znalost historického kontextu textu a psychologie autora. Dnes převládá Gadamerova teze, že perspektivy vlastní interpretace se protínají s perspektivou textu. Hlavním rámcem hermeneutické činnosti se stal takzvaný hermeneutický kruh, jenž popisuje proces chápání textu: „Částem mohu rozumět pouze z celku, avšak celek je mi přístupný jen skrze části. Ani celek ani jednotlivé části nemohou být tedy pochopeny zvlášť“. Tento cyklický charakter interpretace nečiní interpretaci textu nemožnou, spíše zdůrazňuje, že význam textu musí být hledán v celém kulturním, historickém a literárním kontextu.
Hermeneutika přesahuje také do praktického života, kde je aplikována především v
oblasti sociologie, práva, nebo ve vývoji informačních technologií. V sociologii je hermeneutika využívána k pochopení a interpretaci sociálních jevů. Tento proud byl
velmi populární v šedesátých a sedmdesátých letech. Ústředním principem sociologické hermeneutiky, blízkým samotnému hermeneutickému kruhu, je pochopení významů určité akce nebo výpovědi na základě zohlednění celého diskurzu nebo jinak řečeno světonázoru.
 
Paul Ricouer (1913-2005) byl představitelem moderní francouzské hermeneutiky. Svou pozornost poutal v rámci interpretace symbolů. Ve své filozofii se pohybuje mezi dvěma výkladovými polohami:
1. Je to zejména fenomologie náboženství, která se snaží odhalit skrytý význam a zahalené poselství, například biblického textu, a projevuje se tak jako hermeneutika důvěry.
2. Hermeneutika podezření v Ricourově podání svléká symbol z přestrojení. Neboť právě na typu přestrojení závisí to, jaké neuspokojené emoce symbol svou maskou kryje. Zde se Ricoeur nechával inspirovat zvláště Freudovou psychoanalýzou, s níž byl dobře obeznámen.
Jednou z mnoha dalších oblastí, do níž Ricoeur vnesl více filozofického světla, byla také narativita. Je to vypravování textu, událostí nebo příběhu. Její význam je v tom, že se v ní vytváří i subjekt vyprávění. Ricoeur považuje psaný i mluvený text za významově rovnocenné a svébytné útvary světa.
 
 
Strukturalizmus
Struktura, která je centrálním pojmem strukturalistické filozofie, se obecně vymezuje jako (funkční) souvislost vztahů mezi jednotlivými částmi nějakého jim nadřazeného celku. Přitom celek není pouhým kvantitativním součtem svých jednotlivých prvků, ale svou kvalitou se od nich odlišuje. Strukturalizmus můžeme chápat jako další odpověď pozitivizmu a pozitivistické vědy. Už český průkopník světového strukturalizmu Josef Ludvík Fischer (1894-1973) ve své filozofii kritizuje u pozitivizmu jeho nutný předpoklad stejnorodosti pozitivních faktů, díky které se pak mohou snadněji stát předmětem našeho počítání a měření skutečnosti. Dalším z významných představitelů strukturalizmu byl švýcarský psycholog Jean Piaget (1896-1970). Filozof charakterizuje strukturu jako metodologický pojem v knize „Strukturalizmus“ (1968) těmito atributy:
1. Totalita: struktura je celek, lhostejno zda materiální, myšlený nebo nějaký jiný.
2. Transformace: struktura je schopna sama měnit nejen své části, ale i sebe jako celek.
3. Samoregulace: struktura má tendenci neustále kontrolovat a vyvažovat své funkce.
 
 
Novopozitivizmus
Novopozitivizmus můžeme zároveň označit, jako analytickou filozofii. Mezi obecné zásady tohoto filozofického směru jsou:
1. Filozofie musí respektovat jako východisko poznání světa a její závěry musí být v souladu s výsledky empirických věd, podobně jako je tomu u pozitivizmu.
2. Rovněž musí respektovat logiku jako podmínku každého poznání.
3. Interpretace filozofických problémů je často zatemněná neadekvátními jazykovými obraty. Filozofická analýza proto předpokládá precizní jazykovou formulaci, která je předpokladem správného řešení.
 
Tematicky se analytická filozofie může rozdělit na dva velké okruhy:
1. Analýza vědy. V jejím rámci se stanovují kritéria empirického poznání. Jde především o ověření pravdivosti výroků vědy, vědecká vysvětlení, přírodní zákony, teorie modelů nebo o vztahy indukce a pravděpodobnosti.
2. Analytická teorie jazyka zkoumá vztah významu a pravdy, pravdy a jejich okolností, synonymie, metaforičnosti a jiné problémy.
 
Mezi nejvýznamnější představitele analytické a novopozitivistické filozofie patří: L. Wittgenstein, R. Carnap, G.E.Moor, B. Russell, G. Frege, J.L. Austin, G. Ryle a W.V.O. Quine.
 
Ludwig Wittgenstein (1889-1951) prošel ve svém filozofickém životě vývojem, který v mnohém odpovídá i vývoji samotné analytické filozofie. Rozvinul dvě různé koncepce filozofie. První je vyložena v knize „Tractatus logico-philosophicus“ (1919). Druhá je představena v posmrtně vydaných „Filozofických zkoumáních“ (1953). Základními tezemi spisu Tractatus logico-philosophicus jsou:
1. Svět je souhrn faktů, nikoliv věcí.
2. Fakt je existence věcných stavů. Obecná forma věcného stavu je „a“ se nachází ve vztahu k „b“.
3. Logickým obrazem faktů je myšlenka.
4. Myšlenka je smysluplná věta.
5. Věta je pravdivostí funkce elementárních vět.
6. Skutečnost porovnáváme s výrokem, a tak zkoumáme jeho pravdivost nebo nepravdivost.
7. O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.
 
Ludwig Wittgenstein tvrdil, že pokud se zodpoví všechny možné vědecké otázky, problémy našeho života tím ještě vůbec nejsou dotčeny. Nejde mu o kritiku metafyziky, ale o etiku.
 
Filozofie vědy, která je součástí novopozitivistické filozofie, formulovala několik pojetí pravdy:
1. Adekvační teorie. Pravda je shoda rozumu, výpovědi a věci.
2. Koherenční teorie. Pravdivost se netýká obsahu výroku, ale jeho formy, protože měřítkem pravdivosti určitého tvrzení je jeho logická bezespornost v množině výroků, které s ním souvisí.
3. Pragmatická teorie. Pravda není vnitřní vlastností idejí, ale idea se stává pravdivou, protože ji okolnosti takovou činí.
 
Filozofie vědy rovněž zformulovala několik typů vědeckých vysvětlení:
1. Vysvětlení deduktivně-nomologické. Vychází z toho, pomocí čeho vysvětlujeme. Logickou dedukcí odvozujeme to, co vysvětlujeme.
2. Vysvětlení genetické. Co vysvětlujeme (explanandum) je současně poslední článek na sebe navazující řady minimálně dvou předchozích vysvětlení. Genetické vysvětlení se používá v psychologii.
3. Vysvětlení pragmatické. Pomocí čeho vysvětlujeme (explanas), uvádí alespoň jednu dostačující podmínku, za které platí to, co vysvětlujeme.
 
 

6.4 Postmoderní filozofie

Postmodernizmus je názor překonávající soupeřivost různých směrů, vstřícný k minulým směrům. V současném světě je velmi složité se orientovat, kde hledat pevný bod, v co doufat v co věřit. Staré odpovědi nás už neuspokojují. Nové, obecně platné hodnoty lze těžko nalézt. Hlavním motivem doby se stala relativita, která vyjadřuje proměnu vědy i doby. Vědu 20. století charakterizuje změna paradigmatu. Moderní věda se stává více alternativní. I filozofie 20. století má mnoho filozofických přístupů. Změny jsou i v politických idejích, režimu a hranicích. I nám tak blízká rodina má nejrůznější modifikace. Přes různost kultur je svět mnohostranně propojen:
a) přírodně,
b) ekonomicky,
c) informačně.
Svět se rozrostl do šíře, do horizontu, ale ztratil svou hloubku, svou tajemnost. Současným symbolem života je spíše pohodlný obchodní dům, televizor s mnoha programy, a co možná nejméně náročný život. Není svět jen souhrnem informací? Na podobné otázky se pokouší odpovědět nejsoučasnější filozofie, filozofie postmoderní. Více známá jako postmodernismus postmoderní myšlení se projevuje tím, že ve filozofii, umění a kultuře je obecně zpochybňován optimismus historického vývoje západní civilizace a její intelektuální nadřazenost. Postmoderní filozofie je reprezentována především francouzskými autory. Mnohé podněty získala postmoderní filozofie ze strukturalizmu, který je spojen s jazykovědou, estetikou a literární teorií.
 
 
Moderna
Hlavním představitelem moderny je francouzský stoupenec postmoderního myšlení Jeana-Franqoise Lyotarda (1924-1998). Moderna vždy obsahuje:
1. Ve svém jádru určení meta-vyprávění. Za jednotlivými istmickými událostmi a jevy je hledán nějaký skrytý smysl, který je třeba odhalit.
2. Je to vždy vyprávění o emancipaci lidstva.
3. Jde vždy o metapříběh teologie ducha v idealistické filozofii.
4. V oblasti umělecké tvorby je moderna charakterizována takzvanou avantgardou. Avantgarda se vždy nese ve znamení víry v pokrok, který má být univerzální. Kdo se mu vyhýbá, nejde s dobou – není „moderní“.
5. Dalším rysem moderny je úsilí o vytvoření jednotného řádu a výkladu světa.
6. Moderna si nárokuje ideu jednotné vědy a unifikovanou vědeckou metodologii, přičemž vykročení z jimi daného rámce vede podle jejich představitelů k „nevědeckosti“.
 
 
Postmoderna
Postmoderna navazuje na myšlenky, které jsou obsaženy již v tradici moderny, ale které nemohly být v dostatečné míře rozvinuty.
Hlavní rysy postmoderny:
1. Tradice pluralizmu.
2. Tradice ironie a skepse.
3. Tradice citu pro diferentní (odlišné).
 
Typickými rysy postmoderny, která v oblasti politiky hájí svobodnou liberální demokracii, jsou:
- preference heterogenity (různorodosti),
- preference disensu (nesouhlasu),
- preference diachronie (představy, že historické epochy na sebe nenavazují a proto dějiny nemají nějaký skrytý smysl)
 
Filozofii postmodernizmu výslovně formuloval francouzský myslitel Jean-Francois Lyotard (1924-1998). Odpovídá na otázku co je charakteristické pro naši společnost. Civilizace se snažila sama sebe vysvětlit a legitimovat pomocí určitých příběhů, vyprávění, které ukazovaly vznik a smysl kultury a dávaly jí jednotný ráz. Později tuto úlohu převzala racionální věda sjednocující kulturu tím, že se dovolává univerzálního rozumu. Výsledkem racionality byla jednotící idea pokroku, jednotící filozofický komentář. Pro postmoderní dobu je však charakteristické, že tyto komentáře neboli meta-příběhy ztratily přesvědčivost. Postmoderní doba je prý bytostně otevřená. Ani filozofie už nevystupuje jako soubor vědění, či ideál vzdělávání. Úrovně výpovědi o světě a způsoby pojmenování vztahu člověka k němu jsou navzájem tak rozdílné, že ztrácejí vzájemnou srozumitelnost. Zanikají jakékoli jistoty, mizí možnost celostního přístupu ke světu. V takovém světě bez hranic i bez cílů zbývá jen jedna cesta - cesta zpět.
 
Jean Baudrillard (1929-2007) patří mezi představitele postmoderny. Je nazýván „teoretickým teroristou“, kvůli svým barvitým popisům vlivů ochromujících a ohrožujících moderní společnosti, jakými jsou například politický terorizmus, počítačové viry anebo pandemie AIDS. Uznává jediný princip, který funguje na náhodě a chaotičnosti, na které je založený svět. Hovoří o takzvané indiferenci (nerozlišitelnosti) smyslu. Postmoderní filozofie se otáčí zády vůči všem idejím, které si nárokují obecnou platnost. Odmítá zejména osvícenský jednotný rozum a vědu, podřízení osudu jednotlivce zájmům nějaké ideologie nebo hledání skrytého smyslu v dějinách lidstva. Namísto toho se tematicky dosti odlišní autoři postmoderny soustřeďují na rozmanitost a různorodost forem vědění. Pluralita ať už vědecká, etická, politická nebo umělecko-kulturní, je pro tuto filozofii nejvyšší hodnotou.

7 Životní cyklus a přechodové rituály


 
Literatura:
ARIÉS, P. Dějiny smrti I - II. Praha: Argo, 2000.
BARTH, K. Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době. Praha, 1946
BULTMANN, R. Dějiny a eschatologie. Praha, 1996.
CAMUS, A. Cizinec. Praha, 1947.
DAVIES, D.J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007. 186 s. ISBN 978-80-7207-628-4.
Goody, J. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
Grondin, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 1997.
HEIDEGER, M. Bytí a čas. Praha, 1996.
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Nakladatelství TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
Hroch, J. Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno: Nakl. Georgtown, 1997.
Hrušáková-Králíčková, I. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 398 s. ISBN 80-7239-192-5.
HUSSERL, E. Ideje k čisté fenomenologii. Praha, 2001.
CHARDIN, P.T. Vesmír a lidstvo. Praha, 1990.
KŰNG, H. Světový étos. Projekt. Zlín, 1992. 
Možný, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 311 s. ISBN 80-86429-58-X.
Možný, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 250 s. ISBN 80-86429-05-9.
NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Překlad Gita a Dušan Zbavitelovi. Praha: Sefer, 1992. 285 s. (Judaica; sv. 1.) ISBN 80-900895-3-4.  
Oeming, M., Úvod do biblické hermeneutiky. Praha: Vyšehrad, 2001.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 1990.
PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ, J. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7.
Ottův slovník naučný, heslo Rodina. Sv. 21, str. 877.
Plaňava, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000. 294 s. ISBN 80-7239-039-2.
ONDRAČKA, L. et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6.
RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha, 1993
Szondi, P. Úvod do literární hermeneutiky. Brno: Host, 2003.
SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 271 s. ISBN 80-7192-914-X.  
VONDRÁČEK, V., HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.
 
 

7.1 Dítě, dětství, výchova

Vývoj člověka začíná od jeho narození a formuje se celý život. Od narození až po smrt. Je provázen mnoha situacemi, kdy je nucen myslet a konat v souladu se svými vědomostmi, dovednostmi a pracovními zkušenostmi. Osobnost člověka vzniká ještě v průběhu vývoje plodu v období těhotenství a je formovaná po celou dobu jeho existence.
 
Dítě – kojenec, na jeho vývoj má velký vliv způsob života těhotné ženy. Plod reaguje na citovou stránku matky, jako je stres, bolest, úzkost, radost. Během vývoje plodu se objevují pohyby plodu a tepová frekvence srdce dítěte. Jestliže matka prochází citovým vypětím, plod na její pocity reaguje nadměrnou pohybovou aktivitou.
Vývoj plodu v období těhotenství je následující:
První měsíc: začíná tlouct srdce, vytváří se obličej a končetiny.
Druhý měsíc: koncem měsíce je možné ultrazvukem zaznamenat plod cca 4 cm, hmotnost embrya je přibližně 5 g.
Třetí měsíc: koncem měsíce se dotváří vývoj orgánů, kromě zaznamenání plodu ultrazvukem, je možné zachytit i činnost srdce.
Čtvrtý měsíc: objevují se první pohyby plodu a tep srdce je dvakrát rychlejší než tep matky.
Pátý měsíc: plod vnímá zvuky zvenčí.
Šestý měsíc: plodu rostou vlásky.
Sedmý měsíc: váha plodu je asi 1000–1500 g.
Osmý měsíc: plod se začíná výrazně projevovat intenzivními pohyby.
Devátý měsíc: plod je svým vývojem připraven na porod.
 
Po narození se zdá každé matce dítě krásné, milé a zdravé. To je jedna stránka pohledu na novorozence, z jiné strany se na to dívá lékař, který zjišťuje zdravotní stav dítěte, zda je dítě donošené a podle všech lékařských vyšetření zdravé. Po narození se dítě samo o sebe nedokáže postarat a veškerá odpovědnost je na dospělé osobě, matce. Matka se stává pro nově narozené dítě ochráncem, zdrojem potravy a lásky. Neustálým každodenním kontaktem si vzájemně budují citový vztah, který je doprovází po celý život. Nově narozené dítě se stává z  psychologického aspektu hlavním pilířem uspořádané rodiny. Váha a délka dítěte při narození závisí od více faktorů, jakými jsou dědičnost, pohlaví, výživa matky v období těhotenství, délka těhotnosti atd. Jednu věc mají však všechny dětí stejnou, a tím jsou znaky lidského rodu – velikost hlavičky v porovnání s tělíčkem. Mozek se vyvíjí, a proto se lebka musí přizpůsobit.
Rychlost vývoje u dětí je rozdílná u chlapců i děvčat. Rozdíly ve vývoji jsou mezi pohlavím, ale i v rámci něj, kdy se zaznamenávají individuální rozdíly, kdy se někteří jedinci vyvíjí rychleji a jiní pomaleji. Pozorováním pohlaví se dá říct, že dívky předbíhají chlapce ve vývoji v předškolním období a období dospívání. Stejný vývoj u obou pohlaví se zaznamenává v období školní docházky a chlapci předbíhají dívky po tělesné stránce na konci dospívání. Základ každého člověka tvoří reflexy, které jsou vrozené a získané. Vrozené reflexy se objevují v různých situacích a pomáhají zachovat život a zdraví člověka. Získané reflexy člověk nabývá během celého života a usnadňují mu přizpůsobit se v kolektivu. Nově narozené dítě má zpočátku vyvinuté jenom některé jednoduché reflexy, které mu umožňují přežít. Postupným vývojem nabývá nové reflexy a tím se přizpůsobuje externím podmínkám. Na základě vrozených reflexů, dítě získává učením získané reflexy, které můžeme opsat jako návyky. Tyto návyky jsou žádoucí i nežádoucí a dítě je samo o sobě nedokáže rozeznat. Správným vedením rodičů k žádoucím návykům se vyvíjí osobnost člověka a smysl pro ctnosti.
 
Novorozenec – dřív než přijde dítě na svět, je o něj postaráno v děloze matky. Po narození přechází dítě mnohými změnami. Musí si samo regulovat tělesnou teplotu, dýchat a mění se i jeho stravovací návyky. Novorozenec nemá úplně vyvinutou kostru, její počátky mu byly dány už v druhém měsíci těhotenství, ale definitivní podobu a pevnost získává až v období dospělosti. Na lebce je možné dítěti nahmatat dvě tenké lebeční místa – fontanely. Tyto se uzavírají kolem 18. měsíce života dítěte. Kůže novorozence je při porodu pokryta mazem, který chrání dítě i v období těhotenství. Trávicí systém je vyvinut na příjem mateřského mléka a jakákoliv jiná potrava může způsobit zažívací obtíže. Močový systém se vyvíjí s růstem člověka. Zpočátku dítě močí několikrát přes den, co je způsobené malým močovým měchýřem, který se růstem člověka zvětšuje. Nervový systém a mozek se vyvíjí. Zpočátku jde o zpracovávání vrozených reflexů a později získaných reflexů. Mozek tyto reflexy neustále přehodnocuje, což způsobuje, že se dítě unavuje a proto je nutné mu dopřát spánek. Proto spánek tvoří základ každodenního rituálu dítěte. Smysly u nově narozeného dítěte nejsou ještě vyvinuty. Zpočátku dokáže dítě rozeznat jenom světlo a tmu. První poznávání prostředí dítě uskutečňuje dotykem úst, hmatem, a až v pozdějším období zrakem. Dítě může prozkoumat všechno, co je v jeho dosahu. Sluch je po narození nedokonalý, už v nemocnici se pomocí přístrojů zjišťuje, zda dítě nemá poškozený sluch. Chuť je vyvinutá již od narození a hmat je ještě neobratný. Dítě je citlivé na chlad, teplo, hlad, vlhkost a bolest. Na tyto podněty reaguje pláčem. Koncem třetího měsíce se u dítěte objevuje mimika tváře – směje se. Později dokáže vesele mykat s končetinami. Při oslovení dítěte, mrmlá, směje se nahlas a víská. Při spánku je jeho typickou polohou, poloha na znak, ruce v pěstičky a pokrčené nožičky v kolénkách mírně do stran. Ve druhém měsíci se snaží dítě zvednout hlavičku, ve třetím měsíci zvedne hlavičku s použitím větší síly, v pátém měsíci se opírá o předloktí, zvedá hlavičku, ramínka a kope nohami.
 
Dítě v prvním roku života dítě se neustále vyvíjí. Už to není malé nemotorné stvoření, které má jenom základní reflexy. Je to malý člověk, který objevuje svět kolem sebe. Chce zkoumat nové věci, a proto se stává významným pozorovatelem. Pozoruje předměty kolem sebe, prostor, který ho obklopuje a zejména osoby jemu blízké. Velmi dobře dokáže vycítit harmonii domova. Milované dítě má v přítomnosti rodičů pocit bezpečí a blaženosti. Na konci prvního měsíce dokáže pozorovat osobu, která se mu věnuje. Otáčí se světlem a za předměty, které jsou v jeho dosahu. Rozeznává zvuky, na milé hlasy, známé osoby reaguje s upokojením. Na jiné ostré zvuky se vyleká a začne plakat. Předmět držící v ruce má uchopené velmi silně. Ve druhém měsíci se pohybuje víc i za předměty, o které zavadí s pohybujícími se ručičkami. Začíná reagovat na hudbu a vyjadřuje svůj odpor křikem a s tvrdším akcentem.  Koncem druhého měsíce už méně pláče a objevují se první úsměvy. Dítě naslouchá známým osobám a samé chce vydávat zvuky. Zpočátku jsou to jenom písmena, později slabiky. Dítě zaznamenává velký pokrok. Strava dítěte je doplněna kromě mateřského mléka i ovocem a zeleninou. Začíná se objevovat častější slinění, co má za následek prořezávaní zoubků. V pátém měsíci dítě pozná tvář nejčastějších osob v jeho životě. Více se dítě zaměřuje na prozkoumávání okolí, zvětšuje se jeho jídelní lístek, rostou zoubky, dokáže si sednout, postavit se. Začínají první pokusy o chůzi, za pomoci dospělých, oblékáme dítě a snažíme se, aby nám pomáhalo při oblékání. Umí si hrát s hračkami, tak že koordinovaně dokáže stavět kostky, strkat ručičku do kbelíku. Umí si hrát s dospělou osobou jednoduchou hru - na schovávanou. Toto období se vyznačuje prvním vzdorem, kdy si dítě uvědomuje svoji vlastní osobnost a snaží se prosadit si svoje aktuální touhy. Dítě učíme ,,chodit na nočník“. Toto je ideální období na to, aby rodiče začali vychovávat svoje ratolesti. Výchova se uskutečňuje v malých krocích. Cílem je osvojit dobré návyky dítěte. Začíná se den stanovením si určitých pravidel a povinností, jako je umytí rukou, společné stravování, úklid hraček, odpolední spánek, vítání otce z práce…. Batole je ve věku od jednoho do tří let. Dítě navštěvuje jesle nebo je doma s matkou. Chodí na nočník a dokáže udržet moč, papá většinu jídel a je schopno pít z hrníčku. Pozná 10-20 výrazů. Porozumí holé větě.
 
Předškolní věk je od tří do šesti let. Děti navštěvují mateřskou školu, nepomočují se a dodržují základní hygienické návyky po toaletě. Papají vše a ovládají složitější věty. Zdokonaluje se jejich pohybová zdatnost, umí jezdit na koloběžce, jezdit na kole, skákat a aktivně běhají. Kamarádí s dětmi stejného pohlaví.  Zvyšuje se jejich manuální dovednost, děti se umí obléci, umýt, učí se jíst příborem. Řeč se stává dominantnější, dokážou vyprávět své zážitky, i když skáčou z příběhu do příběhu. Neovládají výslovnost všech písmen. Dítě je schopné si zapamatovat detaily, ale hlavní znaky nepostřehne. Dítě je důvěřivé, zvědavé a aktivní.
 
Mladší školní věk – šest až jedenáct let. Dítě nastupuje do školy. Začíná myslet realisticky, myslí na úrovni příčiny a následku. Projevuje se mechanická paměť, když se učí básničky nazpaměť. Později nastupuje logická paměť, kdy se snaží jednotlivé naučené souvislosti v hlavě uspořádat. Ovládají celou abecedu.  Děti rostou cca 5-6 cm. ročně a přibývají na váze cca 2-3 kg ročně. Začínají jim vypadávat mléčné zuby a objevují se trvalé zuby. Mají kamarády stejného pohlaví a zároveň se začíná objevovat první zamilovanost. V zálibách jsou výrazné rozdíly mezi dívkami a chlapci.
 
Starší školní věk – jedenáct až patnáct let je obdobím puberty. Nastávají výrazné změny v chování chlapců a děvčat. Chlapcům se mění hlas od 13-15 věku života na hlubší a děvčata dostávají okolo jedenáctého roku věku první menstruaci a mění se jim postava. Období kolem 10-13 let se těmto dětem vymění mléčný chrup za trvalý. Končí období povinné školní docházky.
 
Studenti – patnáct až devatenáct let. Vyskytují se výrazné rozdíly mezi dívkami a chlapci. Je to období proměny dětí v dospělé osoby. Výchova dětí začíná už v prvním roce života. Rodiče učí své děti základním hygienickým návykům, jakým je mytí rukou před jídlem, po jídle, když přijde zvenku, slušnému chování nejen u stolování, ale i vůči jiným osobám, do čeho zahrnujeme pozdrav, poděkování a omluva. Výchova je na odpovědnosti rodičů, nejbližší rodiny a nástupem do kolektivu, jakými jsou jesle nebo mateřská škola, tyto edukační aktivity se rozrůstají a dítě si dobré návyky osvojuje i mimo domov. Výchova dětí nekončí ani po základní škole, neustále rodiče vedou děti k morálně správnému životu, až se z nich stanou sami rodiče a pak své děti vychovávají oni. Je to neustálý koloběh výchovy, který vyvíjí jedince, a lépe je adaptuje v společnosti.
 
 

7.2 Vzdělávání jako jedna ze životních etap

Vzdělávaní tvoří součást života každého člověka.
Vzdělávání je proces osvojování si znalostí a zkušeností prostřednictvím učení výuky. Výsledkem vzdělávání je získané vzdělání, co jsou získané vědomosti, které vyvíjejí osobnost člověka a jeho postoje. Teorií vzdělávání se zabývá didaktika, která řeší metodologii jednotlivých forem výuky.
 
Začátky vzdělávání můžeme zařadit už do období předškolního věku, tedy 3-6 leté děti, které navštěvují mateřskou školu. Zde se učí odvykat si od celodenní péče matky a zvykat si na větší různorodý kolektiv, nové tváře a  povahy dětí a učitelek. Tady získávají první edukační poznatky. Učitelka, která tady supluje roli matky, učí děti základním hygienickým návykům, sleduje vývoj řeči a učí děti správně vyslovovat písmena hravou formou a to učením říkanek, které jsou dětmi velmi oblíbené a rádi tak spolupracují s pedagogem. Procvičují si jemnou motoriku společnými hrami, jako je navlékání korálků, hry se stavebnicemi, učí se modelovat, malovat, kreslit, čím se rozvíjí jejich představivost. Po hrách následuje pravidelný úklid hraček, čím si děti osvojují návyky i na doma a krátký odpočinek na lůžku. V tomto období dětí je důležité zavést jim pravidelný režim, co se odráží na každodenním plánu školky. Jsou stanoveny aktivity během dne, které se musí dodržet a dítě má prostor na rozvoj své osobnosti během volných her. Každodenní program musí zahrnovat ranní rozcvičku, společné stravováni, odpočinek, vycházky, čas určený pro společné kreativní aktivity a čas na volné hry. Součástí před primární výchovy je i účast na společenských vystoupeních ke dni matek, na den dětí a pod., kdy děti pod vedením učitelky recitují básně, zpívají a tančí podle vlastního naučeného programu.
Děti navštěvující mateřskou školu se zúčastňují i různých kulturních akcii, jakými jsou loutkové divadlo, návštěvy ZOO, knihovny. Některé školky zabezpečují pro své děti péči lékaře, jakou je zubní prevence, logoped, psycholog. Také poskytují možnost absolvování různorodých kroužků, cizí jazyk, tanec, bruslení, plavání. Po absolvování mateřské školy by mělo být dítě schopné samo se obléci, jíst příborem, zavázat si tkaničky, vyslovovat všechna písmena zřetelně a jasně, vyrozprávět krátký děj, jezdit na kole bez oporných koleček, namalovat celou postavu člověka včetně detailů: co jsou prsty, uši, vlasy, ovládat rozdíl v geometrických tvarech, počítat minimálně do deseti, říci celé své jméno, věk a adresu, Toto je nejdůležitější období každého dítěte, neboť správná před příprava dítěte vede k lepší adaptaci v základní škole.
 
Základní škola – mladší školní věk od 6–10 let. Zde do školy přicházejí děti z různých mateřských škol, kde základní výchova byla zvládnuta a je nutné rozvíjet osobnost každého jedince. Zvonění po každé hodině je pro každého žáka novinkou, kterou v školce neznal a odpolední odpočinek ve škole není. V první třídě se učitelka věnuje hlavně v počátku plynulému přechodu dětí z předškolního systému na systém školní. Děti se v prvních dnech učí hravou formou, která časem přechází do úplného učení a dodržovaní určitých pravidel. Zvykají si na každodenní povinnosti učení a na domácí úkoly. Učitelka trpělivě přistupuje k novým žákům a učí je základní pravidla, jak mají správně sedět v lavici, neskákat do řeči jeden přes druhého, ale hlásit se o slovo, od lavice se smí odejít až o přestávce. V první třídě děti absolvují jen několik předmětů. Po skončení vyučováni se děti za doprovodu učitelky odeberou do jídelny, kde si samy musí vyzvednout jídlo na tác. To je pro ně také novinka, protože ve školce všechno dostali na stůl, a zde jsou vedeny k větší samostatnosti. V průběhu roku jsou děti hodnoceny, nejdříve slovně, později razítky a od prvního půlroku i číselně. Největší radost a hrdost děti pociťují na konci školního roku, kdy do rukou dostávají svá vysvědčení a těší se na dlouhé prázdniny. Během prvního stupně jsou děti naučeny na školní režim, počet vyučovacích předmětů přibývá, střídají se různí učitelé, náročnost výuky stoupá. Někteří jedinci se zúčastňují olympiád a kroužků volného času.
 
Starší školní věk – 11-15 let, zde se žáci dostávají do druhého stupně na základní škole nebo se dostávají na základě přijímacích pohovorů na osmiletá gymnázia. Zde na druhém stupni začíná byt největší nápor na učení dítěte. Učí se různé předměty, kterých z roku na rok přibývá. Předměty, které ho nejvíce zajímají, se v posledním ročníku stávají oporným bodem při hledání vhodné střední školy, na které by chtělo dítě pokračovat ve svém studiu. V posledním ročníku si dítě posílá přihlášku na několik středních škol, na základě doporučení rodičů, pedagogů a psychologa. Zúčastňuje se přijímacích zkoušek a na základě nich je pak přijat nebo nepřijat na zvolenou školu. V období patnácti let tedy po dokončení povinné školní docházky není nucen zákonem pokračovat ve studiu. Je však věcí výchovy, že jenom velmi malé procento končí studium s ukončenou základní školou. Velká většina jedinců pokračuje studiem na střední škole. Střední školy rozdělujeme na: učňovské, střední odborné školy a gymnázia.
 
Učňovské školy jsou zaměřeny na osvojování si praktik, které jsou důležité pro zvládnutí odborné praxe a věnují se výkonu řemesla. Tyto školy mají více praktických hodin, než teoretických. Například: kadeřnice, cukrář, tesař. Tyto školy jsou tříleté, kdy končí výučním listem nebo pětileté, kdy po skončení školy výučným listem je možné dokončit si školu řádnou maturitní zkouškou. Největší skupinu středních škol zastávají odborné školy, které připravují své studenty na uplatnění získaných vědomostí ze školy do praktického života. Jedná se o školy, které mají své specifické předměty a jsou úzce specializované. Průmyslové školy, obchodní akademie, hotelové akademie, zdravotnické školy. Tyto školy jsou čtyřleté a končí maturitní zkouškou.
 
Gymnázia – patří do poslední skupiny středních škol a jsou určeny zejména pro ty studenty, kteří chtějí po skončení studovat dále na vysoké škole. Slouží jako výborná před příprava, protože se na nich vyučují veškeré předměty nutné pro úspěšné začlenění studenta na vysoké škole. Tato gymnázia jsou osmiletá, kdy sem přichází žáci po skončení prvního stupně na základní škole, nebo po skončení základní školy, kde je gymnázium čtyřleté. Studium gymnázia končí maturitní zkouškou. Po úspěšném skončení střední školy se mohou studenti přihlásit ke studiu na vysoké škole. Na základě přijímacích zkoušek anebo na základě vynikajících studijních výsledků jsou studenti přijati na vysokou školu a studují předměty úzce specifikované pro ten, který obor.
 
Vysoké školy můžeme rozdělit na směry: technické, humanitní, ekonomické, zdravotnické, chemické, informačních technologií a jiné. Zde každý student studuje obor, který ho nejvíce zajímá a s tím souvisí i předměty, které se učí. Na vysoké škole je možné studovat formou prezenční, kombinované formy nebo externí formy. Studium na prezenční formu je plně hrazeno z rozpočtu státu, zatímco externí studium si hradí každý studen sám. Studium na vysoké škole je odstupňováno na tři úrovně, bakalářský stupeň – 3 až 4 leté studium, inženýrský/magisterský stupeň dvouleté studium a doktorandský stupeň – tří až pětileté studium v závislosti na formě studia. Bakalářské studium končí úspěšným obhájením bakalářské práce a vykonáním statní závěrečné zkoušky po 3-4 letech v závislosti na škole. Inženýrské/magisterské studium končí po 2 letech úspěšným obhájením diplomové práce a státní závěrečnou zkouškou.
 
Doktorandské studium končí po 3 letech, zdali studen studoval denní formou studia nebo po 5 letech, kdy student studoval doktorandské studium externí formou úspěšnou obhajobou dizertační práce a státní závěrečnou zkouškou. Součástí studia na VŠ je možnost částečného nebo úplného studia v zahraničí. Studium na vysoké škole se dá studovat i v jiných zemích EU, popřípadě v jiných zemích mimo EU.
 
 

7.3 Rodina, manželství, sexualita

Děti se vyvíjejí ještě během těhotenství a už v samém zárodku je daná sexualita každého jedince. Na svět přichází dítě, dívka nebo chlapec. Když jsou děti malé, tak si svoje odlišnosti nevšímají, hrají si společně a je jim jedno, chlapec a kdo dívka.
V období předškolního věku spolu kamarádí stejné pohlaví, protože mají společné zájmy. Dívky češou panenky, chlapci si hraji s míčem. Je to naprosto přirozené. Ve starším věku, kolem deseti let, se začíná vytvářet vlastní osobnost každého jedince a objevuje se první stud i láska. V těle se odehrává proměna dívky v ženu a chlapce v muže. Za to mohou žlázy s vnitřní sekrecí, zejména nadledviny, hypofýza a pohlavní žlázy – varlata a vaječníky. Tělo dívky nebo chlapce je ještě dětské, ale změnu v chování je vidět už kolem deseti let. Proto je důležité pro správný vztah rodičů a dítěte zvážit, jak dítě obeznámit s jeho dospíváním. Pohlavní žlázy jsou ovládány hypofýzou, která řídí činnost mužských a ženských pohlavních žláz. Tyto hormony působí při vytváření druhotných pohlavních znaků. U dívek okolo deseti let je vidět zaoblení boků a tvarování prsou.
Je spousta odlišností mezi mužem a ženou, a tyto znaky se dotváří až do samé dospělosti. Dá se říct, že muži jsou větší než ženy, mohutnější, mají větší svalstvo. Mají mohutnější hlas, je pro ně typický růst vousů, ochlupení na hrudi a v oblasti pohlavních orgánů. Ochlupení směřuje v tenkém pruhu až po pupek, prsa jsou jen náznakem oproti ženě. Tuk se ukládá rovnoměrně po celém těle, ale v menším množství.
U ženy je kostra vyvinuta jinak, jak u muže, je útlejší v ramenou, ale širší v pánvi, to je přizpůsobené na těhotenství a pro porod. Hlas má žena jemnější, tělo ženy je pokryto mnoha malými jemnými chloupky, které nejsou zdaleka tak výrazné, jako u muže. Ochlupení pohlavních orgánů je hustější a končí vodorovně v pánevní oblasti. Prsa jsou výrazná v důsledku růstu mléčných žláz. Tím, že se ukládá tuk u ženy pouze v některých partiích, působí postava ženy více zaobleně. Toto jsou fyziologické rozdíly mezi ženou a mužem v období puberty. Tyto dospívající jedinci jsou již pohlavně vyspělí. Hormony v nich vzbuzují touhu jednoho po druhém, ale zároveň v tomto období dochází k prvním milostným vztahům a sexuálním zkušenostem. Potrvá však ještě dlouho, než přijde do harmonie pohlavní vyspělost, rozum, cit a sociální uplatnění ve společnosti.
 
Manželství je právní a společenská instituce, která tvoří základ pro rodinu a výchovu dětí. V souvislosti s manželstvím je výběr partnera, pohlaví a počet partnerů různý, zvláště podle dané kultury. Manželství v naší kultuře je dobrovolným svazkem dvou lidí rozdílného pohlaví, které je založeno legislativně stanoveným způsobem, sňatkem. Hlavním úkolem manželství je založení rodiny a výchova dětí. V současné době rozeznáváme různé druhy manželství v závislosti na jednotlivých kulturách: monogamní manželství – vzájemný svazek dvou lidí různého pohlaví, polygamické manželství – je to soužití více osob v jedné domácnosti.
Zde rozdělujeme:
- polygynické manželství - soužití jednoho muže a více žen v jedné domácnosti
- polyandrické manželství - soužití jedné ženy a více mužů v jedné domácnosti.
Mezi specifický druh manželství můžeme zařadit registrované partnerství, což je soužití dvou osob stejného pohlaví.
V současné době je možné uzavřít sňatek dvěma způsoby. Je to sňatek uskutečněný za přítomnosti představitele církve nebo civilní sňatek. Civilní sňatek se uskutečňuje na radnici nebo na obecním uřadu, kde oddávajícím je starosta obce, města. Církevní sňatek se uskutečňuje v kostele a oddávající je duchovní podle víry novomanželů.
 
Manželství vzniká souhlasným prohlášením muže a ženy, že do manželství vstupují dobrovolně. Zánik manželství může být třemi způsoby a to, rozvodem, smrtí jednoho z manželů anebo anulování manželství (prohlášením za neplatné) nebo prohlášením soudu jednoho z manželů za mrtvého. Manželé mají právo a povinnost vychovávat svoje děti společně, hospodařit společně, sexuálně se stýkat a dědit. V náboženství jakým je židovské, Islám nebo křesťanství je to jediná možnost, jak se sexuálně stýkat, aniž by se pár dopouštěl hříchu.
Ketuba (židovská svatební smlouva) je právní svatební smlouva, která je už od nepaměti zavedena v židovském náboženství. V minulosti sloužila hlavně pro ženu, jako zákonná ochrana v případě, že se s mužem rozešla (smrt, rozvod). Je v ní zaznamenáno, kolik peněz žena získá po smrti nebo rozvodu manžela. Později byla tato svatební smlouva vylepšena a v současnosti se v ní uvádí, nejen majetek, který žena získá po mužově smrti, ale také je v ní uveden závazek muže, jakým způsobem se bude o svou ženu starat. Během svatebního obřadu, muž podepíše svatební smlouvu a symbolicky ji odevzdá své ženě. Ta pak po zbytek života o ni pečuje. V případě, že muž své slovo stvrzené na manželské smlouvě nedodrží, může žena podat návrh na soud, který její připomínky prověří. Soud může na základě nedodržení svatební smlouvy pár rozvést. Křesťanské manželství je spojení dvou lidí různého pohlaví za účelem duchovního a pohlavního soužití. V křesťanství se manželství dvou pokřtěných lidí považuje za svátost. Základem manželství před oltářem v kostele je manželský slib, který si dávají snoubenci.
Manželský svazek, do kterého vstupují snoubenci, je skládán na celý život, takže svazek končí jedině smrtí jednoho z manželů. Manželé podpisují oddací list v kostele, který stvrdí dva svědci. Před vykonáním tohoto druhu sňatku je poučení manželů pod vedením faráře. Po schválení všech dokumentů se smí snoubenci vzít v kostele. Manželství v pravoslavných církvích, se uzavírá požehnáním, které uděluje kněz manželům při svatbě – korunovaci. Na rozdíl od katolického manželství je v něm možnost ukončení manželství z důvodu smrti jednoho z manželů nebo setrvání v hlubokém hříchu. Partner, který rozpad manželství nezpůsobil, může znovu vstoupit do manželského sňatku. V případě, že se znovu pár rozhodne vstoupit do stavu manželského, nepodstupují obřad svatby, ale obřad kající bohoslužbou. Manželství bez věrovyznání se uskutečňuje na obecním úřadě, kde hovoří starosta obce. Je více formální a v případě už jednou rozvedeného páru je možné znovu uzavřít manželství na obecním úřadě.
 
Registrované partnerství ve většině států platí zákonné právo uzavírat manželství pouze dvou osob různého pohlaví. V posledních letech se začíná objevovat zájem nejen o soužití dvou lidí stejného pohlaví, ale také o sňatek mezi nimi. Některé země umožňují uskutečnit registrované partnerství daného páru. Výhodou registrovaného partnerství je, že každý z páru má možnost vědět zdravotní stav svého partnera a v případě nečekané události (například odvoz jednoho partnera do nemocnice) musí být druhý partner informován stejně, jako člen rodiny. Jediným rozdílem mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím prozatím zůstává otázka adopce a výchovy dětí. Rodina – je definovaná, jako určitá skupina osob, která je spojená pokrevně, manželským svazkem nebo adopcí, kde dospělé osoby jsou odpovědny za výchovu neplnoletých osob. Rodina se dělí na základní a rozšířenou. Základní rodina v sobě zahrnuje otce – muže, matku – ženu a jejich děti. Rozšířená rodina znamená, že základní rodina je rozšířena o příbuzenské vztahy – prarodiče, strýce, tety, sestřenice, bratrance, synovce a neteře.
Rodina může fungovat jako uspořádaná s oběma dospělými členy a neúplná rodina, kde je absence jednoho z rodičů. Může být z důvodu rozvodu nebo úmrtí rodiče. Velký sociologický slovník vymezuje rodinu jako "původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci" s hlavními funkcemi: reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. Z historie můžeme říct, že existovaly rodiny, které byly pouze dvougenerační, protože střední délka života neumožňovala vznik více generačního členění rodiny. Citová vazba v rodině byla velmi mělká, byla téměř stejná, jako kontakty s jinými členy společnosti. Rodina se vytvářela za účelem přežití. Proto se sňatky uzavíraly z ekonomických důvodů. Nehovořilo se o rodině, ale o domě jako takovém, do kterého kromě pokrevně spjatých lidí patřilo i služebnictví. Na přelomu 17. a 18. století začíná mít rodina hlubší význam zejména ve vyšších vrstvách. Projevuje se mateřská láska a postavení otce v rodině. Začíná mít dominantní postavení.
V dnešní době se klade důraz zejména na citovou stránku rodiny, která je uzavřena vůči okolí. Partneři si sami vybírají osobu, s kterou chtějí prožít svůj život a založit rodinu. Partneři v dnešní době zakládají svoji rodinu v pozdější době, než jak to bylo kdysi. Proto můžeme na přelomu 20. století pozorovat nárůst rodin, ale nezvětšování počtu členů v samotné rodině. Průměrný věk partnerů, kteří vstupují do manželství je 25 – 30 let a založení rodiny se odkládá, až když je pár schopen ekonomicky pokrýt své výdaje v případě, že žena zůstane doma s dítětem. V dnešní době se objevuje pokles potomků, než jak tomu bylo kdysi. V minulosti byli rodiny mnohočlenné, kdežto dnes má rodina průměrně jedno až dvě děti. Velmi ojediněle se vyskytují rodiny s vyšším počtem potomků. V dnešní době se rodí děti i nemanželským párům, co se v minulosti považovalo za hanbu celé rodiny. Doba se změnila a názor společnosti na tento aspekt se stal nepodstatným. Členové rodiny se označovali v minulosti jinak než dnes. Kdysi se označování rodiny rozlišovalo podle strany matky a otce, zatímco v dnešní době je označování stejné. Také v jednotlivých jazycích se nacházejí rozdíly v označování rodiny, někde je pojmenování určitého vztahu nazváno souhrnně (angličtina – bratranec, sestřenice), někde se klade vysoký důraz na rozlišování v pořadí jedinců (maďarština – starší, mladší sestra).
 
 

7.4 Stáří, smrt, pohřbívání

Stáří je jedno z období života, kdy už končí produktivní věk a nastává období odpočinku. Dospělí lidé končí svou neustále vykonávanou pracovní činnost a věk jim umožňuje postoupit do další fáze života – do důchodu. Zůstávají doma a systém, kterým doposud žili, musí upravit podle nových pravidel. Toto období začíná kolem šedesáti let, kdy v závislosti na pohlaví se lidé odebírají do důchodu. Ženy odchází do důchodu dřív a muži později, v závislosti na legislativních podmínkách. V tomto období se u více lidí začínají projevovat zdravotní problémy, co je příznakem přibývajícího věku, přechozených nemocí v minulosti a špatné životosprávy. Nejčastějšími problémy starých lidí jsou bolesti kloubů, páteře, vysoký krevní tlak, závratě, špatné dýchaní, zánět močových cest, onkologické problémy. Imunitní systém starších lidí je velmi citlivý a proto rychleji mohou podlehnout jakékoliv nemoci. Seniorům ubývá vápník a jiné důležité prvky, proto je nutné starší lidi podporovat nejen přírodními vitamíny, ale zabezpečit jim tak vyváženou a pestrou stravu. V životě seniorů se všechno mění, zejména po psychické stránce. Práce, kterou doposud vykonávali, jim zpestřovala život a cítili být se užiteční. Nyní mají celý den jen pro sebe. Většina důchodců si najde svoji zálibu v koníčcích, starají se o vnoučata, aby rodiče mohli chodit do práce, a tím se cítí být nápomocni. Psychika sehrává v této fázi života významnou roli, protože nejednomu staršímu člověku přeletí hlavou vzpomínka, jaké to bylo, když byli mladí, zdraví a silní a hlavně byli v neustálém kolektivu.
 
Stárnutí (senescence) je proces, který se na venek projevuje jako úpadek tělesné schránky jedince a snižováni jeho výkonnosti a funkcí organizmu, kumulováním chyb organizmu a jeho sníženou schopností tyto vady odstraňovat.
 
Smrt – je část života, která zákonitě přichází a nemine žádného živého jedince. Někdy přichází dříve, někdy později. Zasahuje do života rodiny a je provázena smutnými okamžiky. Tyto smutné okamžiky prožívají všichni ti, kteří s láskou vzpomínají na nebohou osobu.
Smrt přicházející nečekaně, bez stanoveného data, zasahuje mladé jedince i dospělé lidi. Samotná délka života člověka je daná jeho genetickým základem a má i vliv okolní svět. Délka života se neustále prodlužuje v důsledku zvyšování kvality zdravotní péče, hygieny a životního stylu. Lidé, kteří zemřeli za nějakých nejasných podmínek, jsou převezeni do nemocnice, kde lékař vykoná pitvu, aby zjistil příčinu smrti a zdali se nejedná o trestný čin. Při onkologických nebo jiných závažných nemocích se pitva vykonávat nemusí.
Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organizmu spojený s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt se kdysi stanovovala na základě zjištění zástavy dechu a srdce, toto se uskutečňuje dodnes. Pouze lékař stanovuje smrt, a to základě toho, že uvedené životní funkce už nelze obnovit ani kardiopulmonální resuscitací. Podle jednotlivých příčin můžeme smrt rozdělit na několik druhů: smrt podlehnutím nemoci, přirozenou smrt, kdy jedinec umírá na starobu, sebevraždu, jedinec sám a dobrovolně volí smrt, sebe zabití - jedinec se neúmyslně zabije sám, eutanazii, která má charakter asistované sebevraždy a smrt v důsledku nepříznivých podmínek pro přežití, jakými jsou: hlad, chlad, žízeň, utonutí.
Zabití – je smrt způsobená jedinci jinou osobou neúmyslně, vražda je smrt způsobena jedinci jinou osobu s prokazatelným úmyslem, poprava je smrt na základě rozsudku trestu smrti, náhlá smrt – je smrt, kdy člověk zemře bez jakýchkoliv předchozích příčin. Tyto druhy smrti je nutné rozdělovat zejména z dvou hledisek: a) neúmyslné zabití a b) vraždy.
 
Pohřbívaní – je poslední rozloučení se zemřelým člověkem, provázeno s ukládáním pozůstatků zemřelého uložením buď do země, nebo spálením jeho pozůstatků – kremace.   Každé náboženství a kultura mají pohřební zvyky odlišné. Jeden znak mají všechna náboženství stejný a to, že poukážou na to, co zbylo po zemřelé osobě – děti, majetek, duše. Některá náboženství jsou přesvědčena, že po smrti člověka existuje nesmrtelná duše, která neumřela a žije mimo dosah světa živých osob. Často je vykreslována ve spojitosti nebe a pekla, jako v náboženství (křesťanství, islám, judaizmus, buddhizmus, taoizmus).
 
Reinkarnace se vyskytuje ve východních náboženstvích a znamená převtělení duše zemřelého do nového těla, které nemusí být lidské. Veškerý konec bytí člověka zastávají ateisté a materialisté. Absolutně zavrhují myšlenku existence nesmrtelné duše. Z tohoto hlediska se po smrti zvyšuje entropie (vnitřní energie) a následuje postupná dekompozice (rozklad) těla. Hinduizmus hlásá, že lidská bytost je nehmotná duše, která nikdy neumře. Jediné co umírá, je vnější schránka, tělo, ale ne duch.
 
Pohřební obřady patří k nejstarším zvyklostem lidí a vždy představovali jakousi formu o životě po smrti. Rozeznáváme několik druhů pohřbívaní na základě víry:
 
Náboženský pohřeb je provázen myšlenkou, že lidská duše po smrti nekončí a i proto v duchu této myšlenky je tělesné schránce člověka prokazovaná jistá úcta. Pro křesťanství a židovství má velký význam představa soudu a vzkříšení.
 
Křesťanství – účelem pohřbu je vyprosit pomoc pro zemřelého, vzdát úctu jeho tělesné schránce a pozůstalé utěšit v jejich těžké chvíli. Klasický křesťanský pohřeb probíhá tak, že rozloučení nejbližší rodiny a obřad jsou v kostele, pak následuje průvod za rakví zesnulého až k místu hrobu, kde duchovní otec vysvětí vodou místo uložení ostatků. Rakev se za doprovodu faráře spustí na místo posledního odpočinku. Součástí pohřbu může být i mše svatá před, nebo po uložení ostatků zesnulého. Od 20. století se tyto katolické pohřby uskutečňují i v krematoriích, i když se tomu církev zpočátku bránila. Průběh katolického obřadu při kremaci je podobný, jako u uložení ostatků do země. Rodina se rozloučí s nebožtíkem v krematoriu, pak následuje obřad v krematoriu nebo kostele před kremací. Po kremaci se uskuteční mše, uložení urny na místo posledního odpočinku a motlitba.
 
Židovský pohřeb (kvura) je rituál, pohřbívaní nebožtíka, který se vykonává podle pravidel židovské víry. Osoby, které mu byly nejbližší, a které s ním byly i v poslední chvíli, oznámí jeho smrt, vykopou mu hrob a vyrobí rakev z nehoblovaných desek. Samotnému pohřbu předchází více fází.
První fáze se nazývá omývání, kdy zesnulého omývají před oděním. Je tradice, že omývaní uskutečňují lidé stejného pohlaví, jako je zesnulá osoba. Po omývání následuje odívání do bílého oblečení. Do rakve se nevkládají květiny ani šperky. Toto náboženství zastává rovnost chudých i bohatých při pohřbívaní, z toho důvodu je zemřelému oblékáno bílé oblečení z plátna a nehoblují se desky na rakve. Podle židovské tradice je tělo zemřelého pochováváno ještě v ten den, kdy dojde k úmrtí. Na znak smutku si blízcí příbuzní natrhnou část oblečení. Před pohřbem se zpívá motlitba a pak následuje smuteční řeč. Následuje průvod ke hrobu a současně je sedmkrát odříkáván žalm. Po spuštění rakve do hrobu, nejbližší rodina zasype trochou hlíny rakev. Poslední fáze se odehrává v synagoze, kde se modlí žalm a pak modlitba. Rituálně si všichni umyjí ruce a přátelé zvou pozůstalé na hostinu na památku zesnulého. Následuje období smutku, kde nejbližší rodina prvních sedm dní nesmí vycházet z domu. Potom následuje druhé období, které trvá třicet dní, a pravidla jsou o něco volnější. Při skonání rodičky, manželky nebo manžela je toto období prodlouženo na jeden rok. Úcta zemřelým se projevuje zapalováním svíček. Při více svátcích plamen svíčky musí hořet 24 hodin. Do roku od pohřbu se zakládá náhrobek, při aškenázských zesnulých. U nohou při sefardských zesnulých je ukládán u hlavy. Při některých komunitách se náhrobek zakládá i těsně po smutku.
 
Občanský pohřeb – nemá takovou citovou atmosféru jako nábožensky založené pohřby. Uskutečňuje se v krematoriu s hudbou, květy a proslovem rodiny anebo přátel zesnulého. Urna se následně zanese na místo určení nebo je rozprášen popel na zvláštním místě hřbitova. Mezi nejznámější způsoby pohřbívaní patří pohřbívaní do země a kremace. Jedna z forem pohřbívání je i mumifikace. Tělo zesnulé osoby se balzamuje a tím je chráněno před úplným znehodnocením těla. Díky archeologii a tehdejšího pohřbívaní nebo samovolné mumifikaci, kterou zapříčinila příroda vlastními procesy, je možné získávat ostatky lidí z velmi dávného období. Nacházejí se tak společné hroby, mohyly nebo samostatné hroby s kostními ostatky, které v současnosti slouží, jako objekty výzkumu. Při odhalování starých hrobů bylo zjištěno, že pohřby patřily do životních rituálů už velmi dávno a v hrobech se kromě kostí našly i střepiny džbánu, mince, květiny nebo zbraně, či šperky.

8 Filozofie a ošetřovatelství


8.5 Testovací otázky

 
Literatura:
Bezáková, S. Čo je podstatou holistického ošetrovateľstva. In: Revue profesionálnej sestry. 1994, roč. 1, č. 3, s. 8-9.
Cibulková, M. Vznik a vývoj domácej ošetrovateľskej starostlivosti. In: Slovenský zdravotník. 1999, roč. 9, č. 6, s. 4-5. ISSN 1335-4388.
Hanzlíková, A. a kol. Komunitné ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7.
Hejčová, H. Celostní medicína očima lékaře (rozhovor s MUDr. J. Jedličkou). In: Sestra. 1998, roč. 8, č. 6, s. 8. ISSN 1210-0404.
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na: http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125476
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na: http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125560
Hutchison, M. 1997. HEALING THE WHOLE PERSON: The Spiritual Dimension. Dostupné na: http://members.tripod.com/marg_hutchison/nurse-4.html
Jarošová, D. a kol. Trendy v ošetřovatelství II. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotní sociální fakulta, 2003. 122 s. ISBN 80-70-42-341-2.
Kozierová, B., Erbová, G., Olivieriová, R. Ošetrovateľstvo 1., 2. 1. vyd. Martin: Osveta, 1996. 1474 s. ISBN 80-217-0528-0.
Mastiliaková, D. Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1999. s. 164. ISBN 80-7013-277-9.
Mitschová, K. Rola sestry v súčasnosti. In: Sestra. 2005, roč. 4, č. 12, s. 11. ISSN 1335-9444.
Moore, C. 2008. Holistic Nursing. In: Nursing Site. Dostupné na: http://www.bellaonline.com/articles/art57577.asp
Nemčeková, M., Žiaková, K. Príspevok k problematike holizmu. Práca vznikla ako súčasť riešenia vedecko-výskumného projektu VEGA č. 1/7198/20 a fakultného projektu č. 12/20. Martin: Ústav ošetrovateľstva JLF Univerzity Komenského.
O´ Connor, M., Aranda, S. Paliativní péče pro sestry všech oborů. Praha: Grada, 2005. 324 s. ISBN 80-247-1295-4.
PALENČÁR, M. Miesto ošetrovateľských konceptuálnych modelov v štruktúre ošetrovateľstva. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľské konceptuálne modely. Martin: Osveta, 2007. s. 11–34. ISBN 978-80-8063-247-2.
PALENČÁR, M. Ošetrovateľstvo ako veda. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľstvo: teória a vedecký výskum. 2. prepracované vydanie. Martin: Osveta, 2009. s. 13–73. ISBN 80-8063-304-2.
Pavlíková, S. Teórie a modely ošetrovateľstva v kocke. Praha: Grada, 2007. 144 s. ISBN 978-80-247-1918-4.
SYSEL, D. et al. Teorie a praxe v ošetřovatelském procesu.
SYSEL, D. Ošetřovatelství jako vědní disciplína v pojetí M.E. Rogers. Mezinárodní konference ke dni ošetřovatelství. VSZ, o.p.s., Praha, 2011.
Watson, J. Assessing and Measuring Caring in Nursing and Health Science. Springer Publishing Company, 2002.
Willant, J., Willantová, V. Holistická léčba (s lékaři, manžely Willantovými). In: Meduňka. 2005, roč. 4, č. 4, s. 16. ISSN 1214-4932.
 
 

8.1 Filozofie ve vztahu k ošetřovatelství

Abychom pochopili příčinné souvislosti mezi historií, současností a budoucností v tak dynamickém oboru, jakým je ošetřovatelství, je potřebné si uvědomit, co všechno může ovlivnit tento obor. Mohou to být buď faktory globální (společenské, politické, sociální, ekonomické, spirituální) nebo osobnostní. Do interakce mezi globálními a osobnostními faktory vstupují jednotlivci, komunity, skupiny, které jsou ovlivněny určitými filozofickými názory. Filozofie překonala dlouhý proces svého vývoje a v různých obdobích byla různě pojímaná a vymezovaná. Filozofické myšlení začíná přirozeným a rozumovým vysvětlováním celé skutečnosti, která člověka obklopuje. Filozofování je proces kladení si rozmanitých otázek, které vyplývají z daného filozofického problému a hledání odpovědí na tyto otázky. Vzhledem k tomu, že filozofie se přímo dotýká prožívání každého člověka, ošetřovatelství, jako samostatná vědní disciplína využívá ve svém metaparadigmatu všechny atributy, které filozofie ve své podstatě o člověku odkrývá. Proto můžeme konstatovat, že filozofie a ošetřovatelství ruku v ruce přináší neocenitelné poznatky, které se využívají pro ošetřovatelskou praxi.
 
 

8.2 Kategorie filozofických názorů na ošetřovatelství

Při hledání odpovědí se striktně používá rozum. Existují dva způsoby jak začít filozofovat: údiv – postoj člověka k něčemu; pochybování – zamýšlení se nad něčím. Z toho vyplývají různé filozofické názory na ošetřovatelství. Záleží na tom, z jakého aspektu chceme řešit pacientovy problémy. Nejčastější aspekty, kterými snažíme se poskytnout ošetřovatelskou péči, jsou potřeby pacienta. Vycházejí z homeostázy (rovnováhy) lidského organizmu. Zde právě nacházíme silné pouto filozofie a zdraví u každého člověka. Praktickým příkladem úzkého vztahu filozofie a ošetřovatelství, je hodnocení pacienta z aspektu ošetřovatelské péče, kde se aktivně využívají různé metody klasické filozofie.
 
Metody klasické filozofie
Indukce je postup objasňování od jednotlivého ke všeobecnému. Filozofická indukce je základem pro vědeckou indukci. Dedukce je postup objasňování od všeobecného k jednotlivému. Abdukce je postup objasňování případu z výsledku a pravidla. Její závěr je pravděpodobný, ale rozšiřuje poznání, umožňuje vznik nových vědeckých koncepcí. Analýza a syntéza mají především ontologický (existenční) význam. Jako výsledek mají i logický význam. Analýza je postup objasňování a vyjadřování skutečnosti. Všechny myšlenkové pochody jsou prostředky analýzy. Na začátku a na konci lidského poznání se nachází syntéza. Propojení mezi nejasnou počáteční syntézou a jasnou konečnou syntézou zprostředkuje analýza. Světonázor je systém politických, právních, náboženských, filozofických, vědeckých, uměleckých, ekonomických a jiných názorů na objektivní skutečnost. Nositelem světonázoru je jedinec, skupina, komunita.
 
Základní roviny světonázoru:
Empirie (zkušenost), teoretická (například: vím, že se nemám přejídat), psychologicko-etická (vím, že se nemám přejídat, ale přejídám se). Nejznámější filozofické směry, které se velmi úzce dotýkají ošetřovatelství a vycházejí z nich různé druhy ošetřovatelských modelů:
Idealizmus jako základní filozofický směr považuje vědomí, myšlení a psychiku za prvotní. Hmotu, přírodu a fyzický svět za druhotné. Zdůrazňuje prvotní význam rozumového poznání před smyslovým. Nejznámější formy idealizmu jsou:
Tomizmus byl založený Tomášem Akvinským, který se stal základem katolické teologie a filozofie. Patří k vrcholné scholastice. Tomáš Akvinský byl italský dominikánský teolog a filozof. Působil v Kolíně, Boloni, Římě a Neapoli. Přednášel na univerzitě v Paříži. Podle jeho učení je pramenem celé pravdy bůh. Jsou jen nepřímé důkazy o existenci boha. Nižší bytost nemůže dokázat existenci vyšší bytosti. Jeho učení bylo zmodernizované ve druhé polovině 19. století.
Pragmatizmus, který vstoupil do dějin filozofie v 70. letech 19. století ve Spojených státech amerických. Americká společnost potřebovala takovou filozofii, která by odpovídala jejímu myšlení a způsobu života, která by vyjadřovala její náboženské cítění a která by odrážela praktický životní charakter. Pragmatizmus chápe a určuje pravdu jako praktickou hodnotu vyhovující subjektivnímu zájmu jedince.
Existencializmus byl rozvinutý hlavně ve Francii a v Německu. Svojí podstatou je tato filozofie spojená s kapitalistickou strukturou společnosti. Obhajuje bytí jako existenci, zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu sebe sama, existenci osobní svobody a vztah osobnosti ke světu.
Pozitivizmus je považovaný za nejvýznamnější směr poklasického filozofického myšlení. Pozitivizmus se drží skutečnosti, daných faktů, drží se toho, co je možné definovat. Vědecké poznávání je jediným adekvátním poznáváním reality. Zdůrazňuje, že všechno poznání pochází ze zkušenosti, podstatu jevů a věcí pokládá za bezvýznamnou.
Materializmus je základní filozofický směr, který pokládá přírodu (hmotu, bytí) za prvotní a vědomí za druhotné. Je protikladem idealizmu. Rozvíjí se od počátků filozofie. Rozvoj materializmu ovlivnily poznatky z astronomie, matematiky a dalších věd. Novověký materializmus se vyvíjel od 18. století.
Humanizmus jako filozoficko-etický postoj, kterým se ústřední místo přisuzuje člověku, jeho blahu, potřebám a zájmům, a který zpravidla odmítá náboženství a zdůrazňuje racionalizmus. Je to aktivní přístup k životu. Proti poznání boha staví poznání člověka a přírody. Historicky se vyvíjel od starověku.
Naturalizmus je filozofický směr, který pokládá přírodu za základního činitele vývoje. Odmítá vše nepřírodní a nadpřirozené.
Racionalizmus je postoj rozumu, soubor filozofických směrů, které do centra své pozornosti stavějí různé druhy rozumu (ratio), myšlení a um, racionalitu a logické uspořádání věcí. Racionalizmus je způsob myšlení osvícenství a sdílí jeho optimizmus, pokud věří v bez hraniční možnosti lidského poznání. Původ racionalizmu je v antice, ale rozvíjel se hlavně v novověké filozofii.
Empirizmus je opakem racionalizmu. Smyslovou zkušenost považuje za jediný pramen poznání. Empirizmus se snaží celé poznání zdůvodnit zkušeností a podceňuje rozumové poznání.
Determinizmus je filozofický názor, podle kterého je jakékoliv dění nevyhnutné příčinně dané (determinované). Jednotlivec je předurčený buď biologicky, geneticky nebo sociálně. Determinizmus popírá svobodu vůle.
Skepticizmus je starořecká filozofická koncepce. Pochybuje o možnosti poznat svět. Zakladatelem koncepce skepticizmu byl Pyrrhon z Elidy (období antiky). Krajní formy skepticizmu jsou nihilizmus (nic není) a agnosticizmus (i kdyby něco bylo, nemohli bychom to dokázat).
Holizmus je filozofický směr, který vychází z idealizmu. Hlavní význam holizmu stručně vystihl už Aristoteles v díle Metafyzika "Celek je víc než souhrn jeho částí.“ Termín „holizmus“ poprvé použil jihoafrický politik, filozof a velitel Jan Christian Smuts v knize Holizmus a evoluce (1926), ve které vysvětlil neredukovatelnost celku na souhrn částí. Podle Smutse, holistický proces nahrazuje zákon o zachování hmoty. Veškeré vědecké zkoumání je ovlivněné filozofickými názory. Koncepční modely ošetřovatelství odrážejí filozofické názory svých autorů.
Mechanistický názor vnímá jedince jako stroj, který se skládá z částí, je pasivní a reaguje jen tehdy, když jsou dostatečně silné podněty z prostředí. Mechanický názor je spjatý s redukcionizmem. Redukcionizmus převádí složité jevy na jednoduché. Podle mechanického názoru můžeme předvídat chování jedince, máme-li dostatek vědomostí o částech. Změny jedince jsou kvantitativní, přidávání nebo odebírání určitého počtu částí.
Organistický názor vnímá jedince jako živý organizmus, vnitřně spontánně aktivní. Jedinec vstupuje do interakcí s prostředím a reaguje na prostředí (teorie otevřených systémů). Chování jedince je spojené se strukturálními změnami v organizmu, které jsou kvalitativní i kvantitativní. Organistický názor je ovlivněný holizmem.
Názor založený na změně předpokládá, že změna je součástí života jedince. Procesy změny jsou kontinuální a jedinec musí reagovat a aktivovat svůj potenciál.
Názor založený na perzistenci řadí stabilitu (perzistenci) mezi zásadní požadavky života jedince. Zdůrazňuje udržování zavedených forem lidského chování prostřednictvím socializace a využívání podpůrných systémů (rodina, komunita, společnost). K změně dojde jen tehdy, je-li to nutné pro přežití. Názor založený na perzistenci hodnotí solidaritu a stabilitu.
Integrovaný přístup pokládá jedince za soubor bio-psycho-socio-spirituálních částí. Jedinec je adaptivní systém, vstupuje do interakce s prostředím, které může ovlivňovat ve prospěch svojí existence. V ošetřovatelství dominují holizmus a humanizmus.
 
 

8.3 Holistická filozofie a ošetřovatelství


 
Ve 20. století se ošetřovatelství i medicína přizpůsobily přetechnizované společnosti a zaměřovaly se více na technické pomůcky a výkony, přičemž nabývaly anebo záměrně přehlížely, přírodní postupy a zásady léčby. Objektem, na který soustředily svoji pozornost, přestalo být zdraví člověka, stal se jím konkrétní nemoc a orgán. Pod vlivem úspěchů v aplikaci různých věd ve zdravotnické praxi, se ošetřovatelství a medicína více jednostranně koncentrovaly na biologii lidského zdraví, čím psychologické a sociální činitelé ustoupili do úzadí. Péče o zdraví získala úzký charakter s orientací „na chorobu“ a ne „na zdraví“, soustředila se především na nemocniční péči. Prevence se dostala na okraj zájmu. Ošetřovatelství bylo ve své podstatě pod vlivem ideologie medicíny a lékařů, jako samostatný vědní obor se jen těžce prosazovalo a prosazuje. Profese sestry hlavně ve druhé polovině 20. století postupně nabývala technický charakter, orientovala se více na úlohy, na výkony a ne na člověka a celek jeho zdraví. Lékaři, jakoby neakceptovali skutečnost, že sestry mají více možností vytvářet si s nemocnými úzký a smysluplný vztah, co jim umožňuje hodnotit stav tělesného a duševního zdraví pacienta, jako odpověď na jejich léčbu. Ke konci 20. století, pod vlivem ošetřovatelské vědy, postupně dochází k zásadní změně image sestry, hlavně v jejím vzdělání a kompetencích.
 
Ošetřovatelství je integrovaná holistická koncepce celostního pohledu na člověka s jeho tělesnými, psychickými, sociálními a duchovními potřebami.
 
Aplikace nových myšlenek a technik do ošetřovatelské praxe vede k rozvoji oboru, k lepšímu pochopení jedince a jeho potřeb vztahujících se ke zdraví. Je to právě sestra, která dokáže skloubit odborné vědomosti, zkušenosti z ošetřovatelské praxe, entuziazmus, empatii, prostředky verbální a neverbální komunikace do jednoho celku a také je reálně v praxi uplatnit. Sestra má významnou úlohu v péči o nemocné nejen jako výkonný orgán na plnění ordinací lékařů, ale i po stránce psychologické. Pokud chceme aktivně bojovat za humánnější, respektive holističtější systém zdravotní péče a uzdravovat lidi jako celostní bytosti, musíme uznat jeho existenci. Změnit postoje rodiny, přátel a celkové veřejné mínění, které se zdá být vůči holistickému ošetřovatelství lhostejné. Uvědomujeme si, že daná problematika je často rozebírána. Mnohé otázky související s problematikou holizmu a holistického ošetřovatelství jsou však stále zahalené rouškou tajemství, někdy nedostatečného poznání, zvláště když jde o dalekosáhlé souvislosti a důsledky.
Holistické ošetřovatelství vnímáme jako ošetřovatelskou praxi, které cílem je uzdravit celou osobu. Ošetřovatelství je vykonávané jako povolání po staletí a bylo ovlivňované především humanistickou filozofií. Ve druhé polovině 19. století a začátkem 20. století se postupně krystalizovalo postavení a role sestry ve zdravotní péči do podoby, kde se hlavní rysy se zachovaly dodnes. Ošetřovatelství zpočátku kladlo hlavně důraz na mezilidské vztahy, později na techniku ošetřování a až potom přišel začátek zdůrazňování vědeckých aspektů ošetřovatelství. Uvedený sled přiblížení systémů a zdůrazňování vědy v 80. a 90. letech 20. století přechází do filozofie humanistického ošetřovatelství s respektováním holistických principů, jako reakce na přetechnizovanou ošetřovatelské praxe.
Holizmus je filozofický proud odvíjející se od idealistického směru. Idealizmus, jako protiklad materializmu, vychází z prvotnosti duchovního, nehmotného a druhotnosti hmotného. Přibližuje se k náboženským dogmatům o konečnosti světa v času a prostor. Samotný název holizmus, který je odvozen od řeckého slova holos (celý, úplný, nepoškozený), zavedl jihoafrický generál Jan Christian Smuts a vysvětlil ho v knize „Holizmus a evoluce“. Teorie holizmu se tedy zabývá celkem a celistvostí. Celek nedegraduje na souhrn jednotlivých a samostatných částí, ale vidí mezi nimi vzájemnou souvztažnost a ovlivnitelnost. Změna jedné části celku následně vyvolá změny v celku jako takovou, a tím se celek mění. Aplikaci této teorie na lidi a jejich zdraví, podle Krigera, zdůrazňuje skutečnost: „že sestra musí brát zřetel na osobu jako celek a musí se snažit pochopit současně vztah částí jedince ve vztahu k interakcím v celku a vztah celku k jeho částem.“
Holisticky pojímané zdraví zahrnuje celou osobu: celistvost daného jedince a všechny stránky jeho životního stylu. Holistické ošetřovatelství a medicína chápou člověka jako bio–psycho–sociální-spirituální bytost a ošetřují i léčí ho šetřícími a přírodními metodami. Princip holizmu v medicíně rozvinul profesor Pierre Roche de COPPENS, profesor antropologie, sociologie a psychologie, který nechápe nemoc jako nepřítele, ale jako signál, že na psychické a duchovní úrovni člověka není něco v pořádku. Holistická medicína neléčí nemoc, ale snaží se odstranit její příčinu. Současná praxe se soustřeďuje více na nemoc, než na zdraví nemocného. Taková léčba je v současnosti nejvíce rozšířeným medicínským postupem. Díky úzké specializaci vedl historický vývoj medicíny většinu sester, lékařů i nemocných k předpokladu, že jakákoliv léčba, by měla působit proti něčemu, případně by měla příznivě působit na něco, co se děje v našich organizmech. To však vůbec neodpovídá holistickému, tedy celostnímu chápání příslušných jevů. Chápání ošetřovatelství jako vědní disciplíny teoretici postupně obohacovali o hledání pravdy o člověku, zdraví, prostředí a ošetřovatelství. To vedlo k rozvoji názorů, které se koncentrovaly na základní potřeby, vývojové úlohy, náklonnost k objektu adaptabilita. Představili určitý vzor přístupu k ošetřovatelské praxi, usměrnili praxi v tom, co třeba brát do úvahy při interakci s nemocným a jak interpretovat získané údaje.
 
Na základě výše uvedených názorů, vznikly a vznikají holistické ošetřovatelské modely autorek, jakými jsou: F. Abdellah, I. J. Orlando, M. Levine, C. Roy, R. Rizzo Parse, J. Watson, D. E. Orem, M. Gordon, M. Rogers a další teoretičky, které nabízejí nové myšlenky a nové přístupy v péči o nemocné. Ve všeobecnosti jsou holistické názory mimo hlavní proud vědy, jako takové. A však skutečným potřebám péče o zdraví jsou blízké do takové míry, že je nemožné je eliminovat, neboť s ošetřovatelstvím a medicínou, jako vědními obory v různých podobách koexistují. Umožňují pochopit člověka jako bio–psycho–socio-spirituální bytost. Ve snaze o zachování rovnováhy mezi technickým pokrokem a potřebami člověka, začínají sestry postupně v praxi prosazovat holistický přístup, který si žádá orientaci na tělo, psychiku, sociální a duchovní oblast. Samotná sestra vnímá člověka jako bytost jedinečnou a nerozdělenou na celky. Je odhodlaná pomáhat lidem ve zdraví, usměrňovat je v prevenci, udržovat jejich zdravé a zároveň jim vysvětlit, že jejich zdraví je tvořeno i péčí o sebe, poskytovat péči a podporu nemocným a nevyléčitelně nemocným. Každý člověk má možnost rozhodovat, volit a ovládat své životní podmínky a společnost umožňuje dosáhnout zdraví všem.
Holistická ošetřovatelská péče akceptuje práva nemocných, která se v dnešní době stala součástí ošetřovatelského a léčebného procesu. Holistická péče o nemocného v naší společnosti zatím ještě nenašla velké pochopení, je však potřebné zdůrazňovat její přednosti, kterými krom celistvosti jedince je i spojitost s přírodou, potřeba magického a rituálního v lidském bytí. Především, ale poukazuje na vlastní zdroje sil nemocného na zvládnutí chorobných stavů, na tělesné i psychické rezervy, které je potřebné přirozenými prostředky mobilizovat a posilovat. Neoddělitelnou součástí holistického ošetřovatelství, jako i ošetřovatelství samotného, je zkoumat ošetřovatelský proces, který se sebou přináší potřebu systémového přístupu a komplexního řešení problémů nemocného. V rámci ošetřovatelského procesu jsou plány ošetřovatelské péče orientované na uspokojování tělesných, duševních, sociálních, emocionálních, kognitivních a duchovních potřeb lidí, o které sestry pečují. Psychická, sociální, duchovní a fyzická oblast každého jedince jsou v neustálé interakci, proto je chybou domnívat se, že ošetřování nemocného se týká pouze těla. Většina lidí vyhledávajících zdravotnickou pomoc pro somatické problémy, má ve skutečnosti poruchy komplexní interakce psychosomatického charakteru. Zdravotničtí pracovníci by měli akceptovat a přijmout za svůj názor, že poruchy homeostázy psychosomatického podkladu ovlivňují celého člověka v jeho sociálním i duchovním kontextu. Psychosomatická interakce má přímý vliv na vlastní vnímání zdraví a nemoci. Holistická koncepce profesionálního ošetřovatelství a její poslání v systému péče o zdraví obyvatelstva, dnes představuje v porovnání s biomedicínským pojetím autonomní a jedinečné funkce ošetřovatelské profese v praxi. Péče o nemocné je dokonalá tehdy, když vychází z předpokladu, že onemocnění a s ním souvisící situace mají multifaktoriální základ.
 
 

8.3.1 Zdraví a holistická filozofie

Všichni hledáme zdraví. Hledáme ho všude okolo sebe - v lékárnách, v obchodech, na internetu, u kamarádů atd. Náš život se pohybuje mezi extrémy: zdraví - nemoc, práce - odpočinek, stres - relax. Vůbec si neuvědomujeme, že extrémy, do kterých jsme často zatlačení i vlastním přičiněním, mají původ ve způsobu života a samozřejmě i v myšlení. Zdraví znamená zdravý způsob myšlení, jednání, stravování, žití a bytí. Pokud chceme být zdraví, musíme změnit způsob života. Zdraví má výraznou objektivní i subjektivní složku. Čím hlouběji je studované, tím výrazněji vystupuje jeho celostní a hodnotový charakter. Hodnotu zdraví není možné vymezit jednoduše. Říká se, že člověk pochopí hodnotu zdraví, až když onemocní. Zdraví každý jedinec vnímá individuálně, teoreticky však je možné zdraví definovat jako určitý „model“. Nejznámější modely zdraví, které ozřejmují různé aspekty, jak je možné zdraví pojímat jsou:
1. Klinický model - představuje člověka jako soubor fyziologických systémů a k nim patřících funkcí. Zdraví definuje, jako chybění znaků a symptomů nemoci nebo úrazu. Je to nejčastější interpretovaný model. 
2. Ekologický model - zdraví představuje vztahy jedince k prostředí, ve kterém žije. Obsahuje 3 prvky:
a) hostitel – osoba, která je nositelem onemocnění, ale sama nemusí být vystavena riziku onemocnění;
b) agens (činitel) - většinou jde o faktor vnitřní, vnější a společenský, který svým chyběním anebo přítomností může vyvolat onemocnění;
c) prostředí - vnitřní (např. snížená imunita překonaného předcházejícího onemocnění anebo vrozené vady) - vnější (zahrnuje optimální podmínky pro vznik onemocnění, například zvýšená prašnost na pracovištích a obsah oxidu vápníku v prachu).
3. Model hraní role - zdraví definuje na základě schopnosti jedince plnit jemu dané úlohy (role) ve společnosti (například vykonávat svoji práci). Podle něho je onemocnění neschopnost dané osoby vykonávat svoji roli.
4. Adaptační model - zdraví chápe jako tvořivý proces neustálé aktivní adaptace na měnící se prostředí. Tento model vychází z myšlenky, že každý jedinec se neustále aktivně adaptuje na prostředí, na jeho jednotlivé faktory. 
5. Eudemonistický model - zdraví pokládá za míru schopnosti každé osoby dělat, co chce a stát se tím, čím chce. To je pohoda nejvyššího stupně. Zdraví definuje jako stav rozvoje a uplatnění osobního potenciálu, vrozených a získaných schopností jedince. Je to nejvyčerpanější model zdraví. 
6. Celostní model - zdraví chápe v jeho celosti a bohatosti jeho projevů, okolností i důsledků. To je smyslem celostního anebo holistického pojetí zdraví. Pochopení obsahu pojmu zdraví může ulehčit poznámka, že slovo „zdraví“ má lingvisticky úzký vztah k pojmu „celek“. Například anglicky „health“ vzniklo ze staroanglického slova „hale“, mající bezprostřední vztah ke slovu „whole“ (celý, zdravý); podobně německé slovo „heil, znamená celek i zdraví. Ve slovanských jazycích se výrazy uzdravit a zcelovat sice už oddělily, ale například.: když se hojí rána, hovoříme, že se zaceluje. Pokud si položíme tři základní otázky předznamenávající cestu ke zdraví, kterými jsou: Jaké je zdraví? Proč je takové? Co uděláme proto, aby bylo lepší?“, potom nevystačíme s měřením zdraví na základě výskytu nemocí, případně úmrtí. Mnoho okolností nasvědčuje tomu, že zdraví není prostým protipólem nemoci, že je ve své podstatě jinou kategorií, jako nemoc. Je možné konstatovat, že zdraví je hodnotou spíše obecně-humánní a sociální než jednostranně medicínskou. Jeho determinanty i možnosti jeho ochrany, posílení a rozvoje široce přesahují tradiční doménu zdravotnických služeb. Není sporu o tom, že zdraví patří k životu. Lidé zdraví nejen studují, ochraňují a navracejí, ale i prožívají. Zdraví je jednou z charakteristik života, ve své celistvosti je fenoménem humánním a sociálním. Zdraví je možné jen s těžkostmi definovat a měřit. Úroveň zdraví je proto často vyjadřovaná mírami „negativního zdraví“, to znamená nemocností a úmrtností. Po staletí byla nemoc měřidlem, podle kterého se posuzovalo zdraví. Víme, jak dosáhnout určitou úroveň zdraví, ale stále ještě neumíme měřit zdraví. Až do konce 19. století bylo hlavním zájmem zdravotnických odborníků, „jak zvládnout nemoc“. Důraz na zdraví se začal klást až v poslední době. Již uvedená definice zdraví podle WHO má tři základní charakteristiky pozitivní koncepce zdraví:
- odráží zájem o jednotlivce, jako celistvou osobu, nejen jako jednoduchý součet  různých částí,
- klade zdraví do souvztažnosti s prostředím,
- dává znak rovnosti mezi zdravím a produktivním, tvořivým životem.
Pojímání zdraví je vysoce individuální, proto se i jeho vyjádření a popisy značně liší. Osobní definice zdraví člověka se nemusí vždy shodovat s definicí zdravotnických pracovníků. Nemoc je odrazem nesprávného nebo nevhodného životního stylu, holistické ošetřovatelství poskytuje návod i podporu sestrám při jejich aktivní účasti na uzdravujícím procesu, ve vztahu k harmonické rovnováze těla, ducha, mysli a emocí.
 
 

8.3.2 Holistické ošetřovatelství

Holistické zdraví je založené na právu na přírodu, která je jako celek složená ze vzájemně propojených částí. Země se skládá ze systémů, jakými jsou vzduch, půda, voda, rostliny a zvířata. Pokud si chceme udržet život, tyto systémy nemohou být oddělené, neboť to co se děje mezi nimi pociťují i všechny ostatní systémy. V centru zájmu holistického ošetřovatelství je člověk jako celek, co je výrazným protikladem vůči metodám, které se soustřeďují na části těla anebo na symptomy nemoci. Koncepce holizmu v ošetřovatelství zdůrazňuje skutečnost, že je potřebné brát ohled na osobu jako celek a pochopit vztah individua ve vztahu k interakcím celku i jeho částem. V holistickém přístupu třeba zvážit všechny rizikové faktory, aby se jich nemocný mohl ve snaze o uzdravení vystříhat. Znát možnosti holistického ošetřovatelství a rozvíjet jeho cíle pro sestry znamená:
- uvědomit si příležitost pro ty sestry, které jsou přístupné holistické péči,
- získat inspirace, podněty, při rozvíjení své osobní a profesionální ošetřovatelské praxe,
- ovládat koncepce: takzvané „sebepéče“ nemocného, dobrého cítění a preventivních intervencí,
- znát a uplatňovat různé přístupy, týkající se péče o nemocného ve zdraví, nemoci a k jeho životnímu stylu,
- ovládat techniky, které mohou vylepšit a zdokonalit profesionální odbornost sestry a nasměrovat ji k její větší kompetentnosti.
 
Současné holistické ošetřovatelství se opírá o pojem holistické zdraví, které zahrnují celou osobnost člověka jako celistvou bytost a všechny stránky jejího životního stylu - tělesnou zdatnost, primární prevenci negativných tělesných a emocionálních stavů, zvládnutí stresu, citlivost k prostředí, sebe koncepci a duchovní stránku osobnosti.
Holistická péče pomáhá lidem převzít zodpovědnost za své zdraví, hledat alternativy, zdravý způsob života, sebeuspokojování a mobilizaci vnitřních sil na léčení. Holistické ošetřovatelství vyžaduje nejen úplně nový přístup k nemocnému, ale i nový přístup nemocného k vlastnímu zdraví. Člověk by měl převzít úplnou odpovědnost za svůj život tím, že ho bude mít rád, bude se starat o své tělo, bude zkoumat jeho potřeby, udržovat v harmonii fyzickou a duševní stránku života. Od ošetřovatelství se očekává preventivní působení, podpora, udržování, zlepšování anebo obnovování zdraví v interakci se zdravými anebo nemocnými lidmi. Úlohou zdravotnických pracovníků je ozdravit celkové ovzduší lidské společnosti, vytvořit optimální model zdraví, poskytnout programy na ochranu a podporu zdraví, které přispějí ke zkvalitnění života a zdraví celé společnosti.
 
Pro celostní přístup k člověku v ošetřovatelství je důležité:
1. Posuzovat měnící se hierarchii a dynamiku potřeb jednotlivce v závislosti na jeho věku, pohlaví, zdravotním stavu, respektive stádiu onemocnění, psychické, kulturní, sociální a spirituální podmíněnosti a podobně.
2. Hodnotit možnosti respektive znát překážky bránící v jejich uspokojování.
3. Znát význam a důležitost těchto možností – překážek pro jednotlivce. Holizmus se stal filozofií teoretického i praktického ošetřovatelství. Pokud by se v medicíně uplatňoval Platonův výrok, který vyslovil před 2300 lety: „Ať se nikdo nepokouší léčit tělo bez duše, pokud je cílem zdraví těla a hlavy, je v první řadě potřebné se zabývat léčením vědomí“, tak by se holizmus měl stát filozofií teoretického i praktického zdravotnictví.
 
 
Trendy v holistickém ošetřovatelství
Trendem nazýváme obecné směrování anebo převažující tendenci. V současném ošetřovatelském povolání jsou následující trendy:
- poskytovat samostatnou domácí ošetřovatelskou péči,
- jmenovat manažerky kontinuálního zabezpečování kvality ošetřovatelské péče v každém ústavním zdravotnickém zařízení,
- vypracovat lokální ošetřovatelské standardy ve všech aplikovaných oborech ošetřovatelství,
- vypracovat standardy hodnocení kvality poskytované ošetřovatelské péče,
- pracovat v ošetřovatelské praxi podle ošetřovatelských standardů,
- zavést systém skupinového a týmového ošetřování,
- pracovat s ošetřovatelskou dokumentací v elektronické podobě,
- realizovat programy zaměřené na prevenci, podporu a upevňování zdraví obyvatelstva ve všech věkových skupinách,
- rozvíjet multikulturní ošetřovatelství.
 
Některé z uvedených trendů se vyvíjí pomalu, jiné jsou zřetelné a vynořují se na povrch rychle. Všechny se však navzájem doplňují. Předmět ošetřovatelství se rozšířil z péče o nemocné na péči o lidi ve zdraví i v nemoci a z péče výlučně o pacienta na péči o rodinu, komunitu nebo pomáhající osoby. Poznatky a zkušenosti ukazují, že roste množství nemocí, jejichž rozpoznání a léčení je v možnostech psychosomatického přístupu. Nejde přitom o tradiční rozdělení na organické a funkční poruchy, ale o chápání komplexního přístupu. V medicíně však stále platí zásada „diagnosis per exclusione“ a také stále platí, že možnosti medicíny končí v biologických limitech. V každém našem vyjádření proto považujeme za nevyhnutné konstatovat, že neexistují psychosomatičtí pacienti, psychosomatika totiž není samostatným medicínským a už vůbec ne ošetřovatelským oborem. Psychosomatický znamená nedělitelnou jednotu psychických a tělesných procesů u každého člověka. Komplexní, bio – psycho – sociální – duchovní (tedy nejen psychosomatický) přístup je způsobem myšlení a práce, který vnímá člověka v neopakovatelné jedinečnosti a v souvislostech jeho životního příběhu. To však v žádném případě neznamená podceňování objektivních biologických nálezů a výsledků instrumentálních vyšetření, ale spojitost života nemocného v zájmu volby nejvhodnějšího způsobu péče o člověka ve zdraví a nemoci. Holizmus a empatie musí být součástí pregraduálního i postgraduálního vzdělávání nejen sester, ale také lékařů. Pravé hodnoty, jakým jsou zdraví, život a láska k živým bytostem není možné ničím nahradit. Proto je pro povolání sestry nutné vybírat vhodné typy s patřičnými vlastnostmi, tak jak to vyjádřila už Florence Nightingal. Z pohledu holistického ošetřovatelství je profese sestry nenahraditelnou součástí zdravotní péče. Už samotný pojem sestra vyjadřuje něco důvěrné, blízké, až na úrovni intimního rodinného vztahu. Měla by být sestrou všem lidským bytostem v jejich problémech a obavách. Ona je prvním spojovatelem mezi nemocným a lékařem. Je schopna vytvářet určitý most, po kterém vede nemocného k lékaři. Pro holistické ošetřovatelství je ideálem sestry vyvážená osobnost, nepodléhající zbytečným emocím, která je však schopna dobře a přesně prociťovat všechny situace, hlavně pokud se spojí s její odbornou a profesionální zdatností.
 
 

8.3.3 Sestry – profesionálky, součást holistického ošetřovatelství

Profesionalizace ošetřovatelství je často ovlivňovaná společensko-ekonomickými, sociálními a kulturními podmínkami a úrovní zdravotní péče, demokracií, humanizmem, ale i právem národa na vzdělání. V době, kdy se v zahraničí mění ošetřovatelská profese a stává se autonomní, zaměřuje se na zdravého člověka a kvalitu jeho života, v době, kdy se ICN zabývá rozvojem ošetřovatelství, v době, kdy WHO vydává rezoluci o ošetřovatelství, je u nás přítomna asistentská role ošetřovatelství. Sestra je akceptovaná pouze jako asistentka lékaře a ne jako rovnocenná členka zdravotnického týmu, která je specialistkou v oboru ošetřovatelství. V posledních letech dochází i u nás ke změnám poslání a postavení sester ve společnosti. Na základě těchto změn musí být se sestrami - profesionálkami počítáno, jako s klíčovými partnery ve zdravotnictví.
 
Sestra, jako profesionálka by měla:
- posuzovat, plánovat, uplatňovat a vyhodnocovat teorii, výzkum a praxi ošetřovatelství;
- toto jednání by se mělo odrážet ve všech fázích ošetřovatelského procesu;
- přijímat, zvelebovat a udržovat nezávislost teorie, výzkumu a praxe – tyto prvky dělají z ošetřovatelství profesi, to znamená, že sestra by neměla jen tak  automaticky plnit činnosti zaměřené na splnění úlohy;
- komunikovat se sestrami a šířit teoretické a praktické vědomosti a výsledky výzkumu ošetřovatelství – profesionalizmus se musí prokázat podporou, radou a pomocí ostatním sestrám;
- podporovat v očích veřejnosti hlavní orientaci ošetřovatelství na služby lidem, čímž se ošetřovatelství odlišuje od zaměstnání vykonávaných především pro zisk;
- udržovat a zvelebovat profesionální organizaci, jako její hlavní představitelku, protože činnost řízená profesionální organizací odlišuje toto povolání od zaměstnání.
Cesta k profesionalitě není jednoduchá. Abychom se dostali až na konec této cesty, je nevyhnutné vytvořit legislativní podmínky na realizaci všech změn, které jsou pro rozvoj sesterské profese bezpodmínečně nutné. Už v roce 1988 si daly kolegyně ze zahraničí na Evropské konferenci WHO za cíl vytvořit nový typ sestry, která bude nezávislou kvalifikovanou pracovnicí, působící samostatně nebo ve spolupráci s jinými odborníky při poskytování zdravotní péče v každém prostředí. Její úlohou nebude sloužit jiné profesi, ale informovat, podporovat a pečovat o nemocné a o společnost. Systém zdravotní péče se tak v důsledku prosazovaných a moderní společností postulovaných změn stává humánnější, holističtější.
 
 

8.3.4 Holistické ošetřovatelství a alternativní terapie

Nespokojenost s výlučně biomedicínským přístupem k etiologii, diagnostice, léčbě, ošetřování a prevenci, se projevuje rozšířením ošetřovatelství v podobě bio–psycho–sociálně-spirituálního modelu zdraví a nemoci i úsilím vstoupit do ošetřovatelství různými přístupy a metodami takzvanou alternativní terapií anebo přírodní terapií. Využívání alternativní léčby má v holistické péči dlouhou historii. Mnohé „přírodní terapie“ byly odedávna součástí běžné ošetřovatelské péče. Patřily k nim dotyk, masáže, poslouchání, motlitba, používání vonných látek (aromaterapie), vysílání energie (terapeutický dotyk), diety, hudba, relaxační techniky, masáž chodidel (reflexologie), léčebné využití vody (hydroterapie), meditace, vizualizace a vytvoření léčivé nebo posvátné atmosféry. V určitém smyslu to, čemu dnes říkáme „alternativní terapie“, není ve skutečnosti nic jiného, než rozvinutí tradičních ošetřovatelských technik, které byly zapomenuty, a existovaly dříve, než začalo být normou „high-tech“ ošetřovatelství.
 
Přírodní a alternativní terapie obohacují holistickou péči a poskytují sestrám o mnoho více možností, jak pomoci zvýšit komfort nemocným. Na celém světě můžeme pozorovat posun k přírodním terapiím, snahu lidí integrovat lékařské a přírodní léčebné metody podle individuálních potřeb jedince. Využívání některé z forem přírodní terapie se odráží i v tom, že více nemocných používá přírodní terapii, jako doplněk metod oficiální medicíny. Holistické ošetřovatelství by mohlo být jednou z hlavních oblastí, ve které by se opět využívaly alternativní terapie, které mohou být součástí sesterských intervencí používaných v holistické péči. Ne vždy jsou s holistickou péčí totožné, protože i alternativní terapie je možné poskytovat mechanicky, bez osobního zaujetí. Využívání alternativní terapie můžeme chápat i jako možnost nemocného a jeho rodiny opět získat pocit kontroly nad onemocněním a léčbou. Získání pocitu sebekontroly u nemocných je považované za největší výhodu tohoto způsobu léčby.
 
Holistické ošetřovatelství mělo být základním kamenem současného zdravotnictví a zmírnění bio–psycho–sociálně-duchovních problémů nemocného je jednou z primárních rolí sester. Různá alternativní terapie může nemocnému pomoci zvýšit pocit kontroly a soběstačnosti i v přítomnosti velmi nepříjemných problémů. Musíme však předpokládat, že ne všichni nemocní mají stejné potřeby. Každý člověk má v určitých obdobích jedinečné požadavky. Smysly jsou cestou do našeho vědomí i těla a alternativní terapie poskytuje možnost zklidnění podrážděných smyslů. Hudba, aroma, dotyk, chutě, voda, barva a jemné látky jsou příkladem faktorů prostředí, které můžeme upravit podle potřeb nemocného. Pokud jde o blaho nemocného, sestra může tyto prostředky použít k tomu, aby vytvořila příjemné prostředí, které mu vyhovuje.
Alternativní terapie jsou v holistickém ošetřovatelství vhodným rozšířením ošetřovatelského umění. Pokud se používají profesionálně a s mírou, mohou tyto terapie rozšířit registr intervencí, které mají sestry k dispozici, aby mohly dosáhnout hlavní cíl holistického ošetřovatelství - komfort pacienta.
 
 

8.3.5 Holistické ošetřovatelství v praxi

Holistické ošetřovatelství, kterého neoddělitelnou součástí jsou alternativní metody léčby, je rozsáhlá a rychle rostoucí nová vědecká oblast. Je odvozené především ze starověku, z tradičních léčebných metod, které byly často praktikované na východě po staletí. Vzhledem k velkému počtu metod, které jsou zahrnuté pod tímto pojmem, existují různé definice holistického ošetřovatelství. Více méně, větší část literatury souhlasí s tím, že holistické ošetřovatelství je přesně to, co název napovídá: alternativní přístup k ošetřovatelské péči a technikám (Holistic medicine).
 
Americká Holistická ošetřovatelská asociace (AHNA) je organizace, která pracuje na principech holizmu. Holistickou ošetřovatelskou péči soustředila na komplexní léčbu zaměřenou na tělesnou, duševní, emocionální a duchovní bytost. Uvedená organizace předpokládá, že holisticky pracovat je možné prostřednictvím pochopení vzájemných souvislostí, to znamená uvědoměním si bio–psycho-sociálně–duchovních aspektů sebe samého a pochopením sebe samého v rámci vlastního životního prostředí. Holistické ošetřovatelství je založené na vědomostech, na vědeckých důkazech, podepřených výzkumem a na praktických schopnostech sester. Jeho cílem je zaměřit se na člověka, na uvědomění si vlastního celku. Holistická ošetřovatelská praxe je založena na souboru základních hodnot.
 
Holistická filozofie, ošetřovatelské teorie a ošetřovatelská etika jsou hlavními oblastmi zaměření. Na základě těchto nejdůležitějších hodnot se uskutečňuje holistické ošetřovatelství v praxi. Sestry se v rámci organizace musí naučit základní filozofii, teorii a etiku holistického ošetřovatelství, aby se naučili to, co budou dále odevzdávat nemocným. Svoji pozornost zaměřuje na udržení a podporu ošetřovatelského výzkumu a vzdělávání. Sestry se musí zaměřovat na nové výzkumy a zároveň se celoživotně vzdělávat, aby si udržely své schopnosti a byly připraveny přijmout holistické postupy. Sestra musí pečovat i sama o sebe. To je velmi důležitá hodnota, kterou jako poskytovatelky holistické péče dokládají příkladem. Jinými slovy, sestry v praxi vykonávají to, co hlásají. Holistické sestry se musí nejdříve podívat na svůj vlastní život, být sebevědomé a zároveň schopné sebereflexe. Další soubor hodnot, který považuje AHNA za důležitý, je celostní komunikace, léčebné prostředí a kulturní rozmanitost. Všechny tyto hodnoty jsou základními pojmy v celostním ošetřovatelství. Poslední hodnota je holistický ošetřovatelský proces, kterým o nemocné pečují. Je podobný standardnímu ošetřovatelskému procesu.
 
Holistický ošetřovatelský proces zahrnuje hodnocení modelů, potřeb, schopností, znalostí, plány léčebné péče, realizaci a hodnocení. AHNA věří v léčbu nemocného, rodiny, komunity a samého sebe. Její standardy pro praxi ovlivňují sestry, ošetřovatelské jednotky a organizace, ve kterých pracují. Vzhledem k tomu, že holistická sestra zkoumá svůj vlastní život, čímž dosahuje větší povědomí o potřebě rovnováhy vlastní mysli, těla a ducha, je schopná pochopit potřeby nemocných a s ní i její spolupracovníci. Schopnost sester vzájemně spolupracovat, by měla být posilňována a zároveň rozšiřovaná na komunikačních úrovních. Holistické sestry si uvědomují, že rodina a jiné životně významné osoby jsou důležité pro plán ošetřovatelské péče. Zdravotnické organizace, které se řídí holistickým přístupem, berou do úvahy tyto názory, jsou filozofií holizmu ovlivněné a uvedené do rovnováhy.
 
 

8.3.6 Duchovní rozměr holistické péče

Je velmi těžké najít sestru, která vidí jen fyzický aspekt péče o nemocného. Všichni přece víme, že když je člověk citově zraněný, začínají na povrch pronikat nejrůznější tělesné problémy. Na druhé straně, různé fyzické podmínky mohou mít vliv na mysl a duchovno. Ošetřovatelským povoláním je osoba tradičně vnímána jako celostní bytost, když byl tento pojem celostnosti sám o sobě uvedený do ošetřovatelské literatury až v roce 1980, například Martou Rogers, Rozemary Rizzo Parse a dalšími autorkami ošetřovatelských modelů a teorií. Dnes hovoříme o člověku jako bio-psycho-sociálně-duchovní jednotce. Obnovování celostnosti je legitimní úspěch ošetřovatelství a termín holistický, velmi vhodný způsob, jak opsat to, co si sestry stanovily za cíl vykonat. Holizmus je definován, jako spojení těla, mysli a duše v jeden celek. První americká holistická asociace sester definovala wellness (zdraví) jako „stav harmonie mezi tělem, myslí a duchem“. Podstatou holistické péče je pomoci člověku dosáhnout anebo zachovat zdraví v těchto dimenzích jeho vlastní existence. Proto musí být sestry školené a připravené poskytnut péči v každé z těchto oblastí a neměly by ve své práci zapomínat ani na duchovní rozměr – na povahu duchovnosti, na duchovní potřeby a úlohy sestry v péči o duchovno.
 
Potřeby duše
Duchovní potřeby a psychosociální potřeby jsou omnoho méně hmotné, jako fyzické potřeby, protože jsou často abstraktní, složité a obtížné. Tyto více nehmotné potřeby bývají často méně prioritní, než ty, které jsou zřejmé a lehce měřitelné. Je velmi pravděpodobné, že duchovní potřeby, které jsou vyjádřené, mimo náboženský rámec zůstanou bez povšimnutí. Pokud chceme zjišťovat duchovní potřeby a poskytovat duchovní péči, je třeba mít mnoho poznatků a zároveň porozumění pro povahu duchovnosti. Hutchison definuje duchovní potřebu jako „každý faktor, který je nutné podporovat pro zachování duchovní síly osoby anebo s ohledem na zmenšení duchovního deficitu. Nedostatky jakéhokoliv prvku anebo faktorů jsou nepostradatelné na udržení dynamického vztahu osoby s Bohem“. Ve vztahu k výše uvedenému je možné konstatovat, že osoba a Bůh nejsou omezovány pouze náboženským spojením a zvyklostmi, které tento vztah definuje. Proto duchovní potřeby mohou, ale nemusí být vyjádřené v rámci náboženské struktury. Problémem při identifikaci duchovních potřeb je možnost selhání při vyhledávání rozdílů mezi duchovními potřebami a psychosociálními potřebami, neboť ne vždy jsou v protikladu. Ve skutečnosti se mohou překrývat. Užitečným modelem při objasňování tohoto problému je ten, který popisuje osobu ve třech rozměrech:
a) fyzický nebo biologický rozměr - vztahuje se na svět okolo nás prostřednictvím našich pěti smyslů,
b) psychosociální rozměr - hovoří „o mně a ostatních“, a zahrnuje naše emoce, morální smysl, intelekt a vůli,
c) duchovní rozměr - přesahuje fyzické a psychosociální rozměry a má schopnost vyjadřovat vyšší bytí. Tyto tři rozměry jsou sice odlišné, zároveň se však překrývají. Nemohou být zapečetěné v oddělených prostorech. Krize nebo nemoc, která postihuje naše fyzické tělo, bude mít vždy stejný vliv na všechny ostatní rozměry. Ošetřovatelské diagnózy, jsou stanovené na základě aktuálních a potenciálních problémů jedince a na identifikaci jeho silných a slabých stránek. Hlavním cílem v duchovní péči je mobilizovat nemocné k duchovní pomoci. Zdravotničtí pracovníci by si měli uvědomit, že duchovní péče není pokus obrátit nemocné na víru anebo konvertovat na určitý bod víry. Dříve je to reakce na potřeby vyjádřené nemocným. Zákroky jsou buď na jejich žádost, nebo s jejich souhlasem. Duchovní péče by měla být citlivější a založena na vztahu důvěry mezi nemocným a sestrou. Měla by zahrnovat uvědomění si osoby jako individuality, její kultury, sociálních a duchovních preferencí, stejně jako úcty k jejich přesvědčení a vyznání. Uznání vlastních omezení a poznání, kdy co udělat anebo využít dalších členů týmu, je důležité jak pro duchovní péči, tak i pro ostatní aspekty péče. Význam dokumentování duchovní péče v ošetřovatelských plánech musí být akceptovaný, neboť se tím zabezpečí, že péče je systematická, dobře promyšlená a důsledná.
 
Předpoklady a příprava na duchovní péči
Duchovní péče může mít, ještě stále, pro mnoho sester skličující vyhlídky. Musíme vzít do úvahy nedůslednost sester v jejich každodenní práci. Mnohé ošetřovatelské intervence mají určitý stupeň duchovní podpory. Sestra je s nemocnými, naslouchá jejich obavám, je empatická. Pokud se jedná o uspokojování potřeb lidského ducha, tak jde o potřeby lásky a příbuznosti, naděje, smyslu a účelu. Sestry často selhávají u rozeznávání duchovních potřeb, v jejich zadokumentování a v poskytnutí přiměřené péče. Je nevyhnutné uznat, že stejně jako všechny ostatní aspekty ošetřovatelství, které poskytují kvalitní péči v tomto rozměru, i duchovní péče vyžaduje, abychom si neustále zvyšovali naše znalosti a rozvíjeli schopnosti. Absolvování průběžného vzdělávání, kurzů, seminářů zbývajících se problematikou ošetřovatelství, čtení příslušné literatury, interakce s kolegy a kontakt s nemocničním duchovním, mohou zvýšit povědomí sester o duchovních potřebách a jejich schopnost integrovat duchovní péči do ošetřovatelské praxe. Mezi jiné faktory, které mohou ovlivnit důvěru a kompetence při poskytování duchovní péče se zařazuje porozumění, vlastní přesvědčení a hodnoty, stupeň splnění našich vlastních duchovních potřeb. Je těžké odpovídat na duchovní potřeby ostatních, pokud sami prožíváme duchovní obavy a úzkost. Někdy sestra potřebuje najít vnější pomoc a podporu pro sebe, aby byla schopna více pomáhat ostatním. Základním cílem ošetřovatelství je pomáhat jiným k dosažení toho, co bychom za normálních okolností byli schopni dosáhnout pro sebe v prevenci onemocnění, obnovení zdraví anebo v případě terminálního onemocnění k dosažení klidné smrti. Splnění tohoto cíle od sester vyžaduje také péči o vlastní potřeby všech rozměrů. To může být prospěšnou zkušeností jak pro sestry, tak i pro nemocné a může sestry povzbudit k přípravě na tento rozměr péče, který patří do každé ošetřovatelské praxe.

8.4 Teorie a modely ošetřovatelství


 
V současném období už má ošetřovatelství vymezenou vědomostní bázi, která obsahuje specifické ošetřovatelské koncepce, teorie a koncepční modely, formulované vlivem různých vědomostních základů a různých filozofických názorů jejich autorů.
 
Základní terminologie
Model je vědecká konstrukce, obraz, představa, popis zkoumaného jevu.
Idea, vysvětluje pomocí symbolické nebo fyzikální vizualizace:
a) symbolické modely
- verbální – slovní vyhlášení;
- schematické – diagramy, kresby, grafy, obrazy;
- kvantitativní – matematické symboly;
Symbolické modely nemají rozpoznatelné fyzikáře formy a jsou na vyšší abstraktní úrovni než fyzikální modely.
b) fyzikální modely – mohou vypadat jako to, co mají znázorňovat, anebo mohou být abstraktní. Mohou být buď konkrétní (například model oka, atomu) nebo abstraktní (například model energetických polí)
Koncepce je způsob chápání, výkladu určitého jevu. Základní hledisko znamená, zda vedoucí ideje vysvětluje jevy. Je to soustava názorů na určitý jev. Hlavní záměr koncepce nebo konstrukčního principu při různých druzích činností, může být:
a) abstraktní – nezávislá na místě a v čase (například teplota);
b) konkrétní – specifická k místu a času (například tělesná teplota).
Teorie je výrok charakterizující určitý jev
 
Pozor na záměnu termínů:
koncept – první předběžné zpracování, předběžný návrh, pojetí koncepce;
konspekt – krátký přehled, výklad o něčem, krátký a výstižný výpis podstatných častí obsahu.
 
Metaparadigma ošetřovatelství.  
Každý vědní obor se zabývá specifickými jevy a procesy. Koncepce a teorie tyto jevy definují a uvádí do procesuálních vztahů. Tvoří tak metaparadigma určité vědní disciplíny. Metaparadigma je globální pohled na obsahové zaměření vědní disciplíny. Tvoří první úroveň rozlišení mezi vědními disciplínami. Metaparadigma specifikují koncepce a teorie. Metaparadigma ošetřovatelství se vyvíjí od doby, kdy Florence Nightingale poprvé upozornila na souvislost mezi činností sester a vlivem prostředí na zdraví člověka. K přesné formulaci došlo koncem 80. let minulého století. Mezi metaparadigmatické koncepce, které ovlivňují a determinují ošetřovatelskou teorii a praxi:
Osoba (jedinec, komunita, rodina, společnost) přijímá ošetřovatelskou péči;
Prostředí vnitřní i vnější, situace, za které k ošetřovatelské péči dochází;
Zdraví (definice WHO 1946) není jen absence nemoci nebo poruchy, ale je to komplexní stav tělesné, duševní i sociální pohody;
Ošetřovatelství ve smyslu činností poskytovaných sestrou ve spolupráci s příjemcem nebo v jeho zájmu;
Ošetřovatelský proces, jako metoda práce sestry.

8.4.1 Struktura ošetřovatelských konceptuálních modelů

I přes svou rozdílnost mají všechny konceptuální modely ošetřovatelství všeobecnou strukturu. Každý z nich obsahuje, respektive, měl by obsahovat, premisy, hodnotový systém a hlavní jednotky. Asumpce (předpoklady, premisy) jsou projevy skutečností, které lidé přijímají jako podkladové teoretické báze pro konceptualizaci ošetřovatelství, odvozují se od vědecké teorie anebo praxe a buď již byly ověřené, nebo je lze ověřit. Podle Pavlíkové (2007) vychází většina ošetřovatelských modelů z praxe. Předpoklady jednotlivých modelů (např. názory na zdraví, lidskou bytost, prostředí a ošetřovatelskou péči) se mohou lišit. Hodnotový systém se stává z přesvědčení, hodnot a norem, které jsou typické pro celé ošetřovatelství. Vyjadřují jeho základní myšlenky týkající se ošetřovatelské vědecké činnosti jako celku, ale zejména jejího prakticko-klinického aspektu, např. jedinečné úlohy sester v celkovém procesu ošetřování, orientace ošetřovatelské činnosti na pacienta, systémovosti ošetřovatelského procesu, upozorňuje na interpersonální vztahy sestra–pacient–lékař, na respektování lidské bytosti a celostní chápání osoby. Hlavní jednotky jsou prvky ošetřovatelského konceptuálního modelu, které vznikly na základě spojení premis s hodnotovým systémem a vedou ke konkretizaci základních cílů ošetřovatelství typických pro daný model.
 
Zformulovaných bylo sedm hlavních jednotek ošetřovatelského modelu:
1. Cíl ošetřovatelství: Uvádí, čeho se ošetřovatelství snaží dosáhnout. Specifické ošetřovatelské cíle se liší v jednotlivých modelech v závislosti na jejich asumpcích.
2. Pacient: Je definovaný jako příjemce ošetřovatelské péče. Hendersonová ho vidí jako nezávislou celistvou bytost se 14 základními potřebami, zatímco Johnsonová si představuje pacienta jako behaviorální systém složený z 8 podsystémů.
3. Role sestry: Musí být potřebná a akceptovaná společností stejně jako role lékaře, např. v Oremové modelu sebepéče je úlohou sestry pomáhat při ovlivňovaní dosažení optimální úrovně pacientovy soběstačnosti, zatímco v modelu Royové je její úlohou zlepšit jeho adaptační chování přes ovlivňování pudů.
4. Zdroj obtíží: Je v pacientovi, ne v sestře, je to pravděpodobně začátek či příčina pacientových problémů pozitivně ovlivnitelných ošetřovatelským zásahem. V modelu Hendersonové je příčinou problému nedostatek sil, vůle anebo znalostí, zatímco v modelu Johnsonové je to funkční anebo strukturální stres.
5. Ohnisko zákroku: Určuje zaměření ošetřovatelských intervencí. V Oremové modelu sebepéče je tímto ohniskem nedostatek pacientovy sebepéče, zatímco v modelu Royové je to jeho neschopnost adaptovat se na stimuly.
6. Způsoby zásahu: Objasňuje prostředky, kterými sestra disponuje při poskytování ošetřovatelské péče, odvíjí se od ohniska zásahu. V adaptačním modelu Royové je to manipulace se stimuly. Podle Florence Nightingalové je to manipulace s prostředím pacienta (teplo, světlo, čerstvý vzduch, potrava).
7. Důsledky: Jde o očekávané důsledky ošetřovatelské činnosti.
 
 

8.4.2 Kategorizace ošetřovatelských konceptuálních modelů

Ošetřovatelské konceptuální modely je možné klasifikovat na základě různých kritérií. Nejčastěji se vyskytuje jejich kategorizování na základě typu všeobecnějšího – filozofického, světonázorově-teoretického a všeobecně vědeckého pozadí. Existuje širší a užší kategorizace ošetřovatelských konceptuálních modelů.
 
Teorie je komplex názorů, představ a myšlenek zaměřených na vysvětlení nějakého jevu. Je odvozená z koncepčního modelu. Jevy posuzuje specifičtějším způsobem než koncepční model. Skládá se z koncepcí a předpokladů.
Koncepce teorií jsou konkrétnější a podrobnější než koncepce koncepčních modelů. Musí být definované konstruktivně a operačně (je možné empirické testování).
Předpoklady teorií popisují koncepce teorie, jsou specifičtější a dělí se na:
- nerelační předpoklady – výroky, které popisují nebo definují koncepce teorie, mohou být:
- existenční – konstatují existenci koncepce;
- definiční – definují koncepci;
- operační – specifikují, jak je možné koncepci měřit a testovat.
Relační předpoklady – propojují dvě nebo více koncepcí, mohou vyjadřovat souvislost mezi koncepcemi, vliv jedné koncepce na druhou.
Hypotéza – předpokládá, že existuje spojení mezi dvěma nebo více koncepcemi, v empiricky testovatelné formě.
Teorie je pro ošetřovatelství jedinečná a je odvozená z koncepčních modelů, vyvíjí se prostřednictvím výzkumu, přebírá poznatky i z jiných vědeckých disciplín.
 
Typy teorií:
a) popisné;
b) vysvětlující;
c) prediktivní (předpovídající).
 
Rozsah teorií:
- velké;
- střední;
- částečné.
 
Kategorizace koncepčních modelů a teorií ošetřovatelství
Širší kategorizace
Vývojové modely zdůrazňují proces růstu, vývoje a dozrávání, předpokládají, že lidé mají vnitřní potřebu pro změnu. Svoje centrální kategorie pojímají zejména z hlediska psychologie, ale i filozoficko-světonázorových přesvědčení založených na pojmech dynamiky a změny. Jedná se o pojmy, jako je změna, růst, vývoj, dospívání, schopnosti. Zařazujeme sem modely Oremové, Roperové a Wiedenbachové.
Modely systémů: Jejich hlavním znakem je systém (osoba, jejímiž částmi jsou orgány těla) a jeho prostředí (rodina). Podle Palenčára (2007) mají svůj teoreticko-kategoriální původ ve všeobecně vědní teorii systémů, resp. teorii otevřených systémů a částečně i v některých speciálních vědách (biologie, fyzika). Opírají se zejména o pojmy systém (otevřený a uzavřený), prostředí, zpětná vazba, dynamická rovnováha, adaptace apod. K modelům systémů patří modely Johnsonové, Royové, Kingové a Neumanové.
Modely potřeb se zaměřují na posuzování pacienta z pohledu potřeb a z pohledu funkce sestry. Pokud pacient neumí své potřeby uspokojit sám, je nezbytná ošetřovatelská péče poskytovaná sestrou. Mezi tyto modely patří modely Hendersonové a Abdellahové.
Modely výsledků jsou zaměřené na výsledky ošetřovatelské péče a jejich hodnocení. Mezi tyto modely patří modely Neumanové a Kingové.
Humanistické modely vycházejí z principů humanismu a respektování práv pacientů. Jejich charakteristickými rysy jsou empatie, soucit, úcta k člověku, akceptace autonomie a svobody jedince, existence, důstojnost, práva pacientů. Většina z nich se opírá zejména o filozofii existencialismu a fenomenologie. K humanistickým modelům patří modely Nightingalové, Hendersonové, Oremové, Parseové.
Modely energetických polí zohledňují koncepci energie v kontextu jedince a prostředí. Podle Archalousové (2003) patří mezi jejich charakteristické rysy energie, holistická bytost jako otevřený systém, vyváženost, rovnováha a rytmus. K těmto modelům patří modely Rogersové, Levinové a Fitzpatrickové.
Modely intervence zdůrazňují ošetřovatelský zákrok, jejich jádrem jsou odborná rozhodnutí a intervence sestry, pacient je objektem ošetřování a ne jen účastníkem ošetřovatelské péče. Mezi tyto modely patří modely Gordonové, Kingové a Abdellahové.
Modely substituce se soustřeďují na poskytování náhrady po dobu schopností pacienta, které ztratil anebo je nemůže aktivizovat. Patří sem model Oremové a Peplauové.
Modely konzervace zdůrazňují zachování příznivých aspektů situace pacienta, které jsou ohrožené chorobou anebo existujícími či potenciálními problémy. Patří sem model Roperové a Levinové.
Modely podpory se soustřeďují na pomoc pacientovi při jeho vyrovnávání se s poškozením zdraví. Patří sem model Wiedenbachové, Levinové a Hendersonové.
Modely posílení se zaměřují na zlepšení kvality života pacienta po poškození zdraví prostřednictvím posilňování všeho, co je onemocněním oslabené. Patří sem modely Johnsonové a Roperové.
 
Užší kategorizace, označovaná také jako klasické třídění
Humanistické modely (Nightingalové, Hendersonové, Abdellahové, Hallové, Oremové, Adamové, Roperové, Watsonové, Leiningerové, Parseové a Bennerové).
Modely interpersonálních vztahů zdůrazňují sociální úkony a vztahy mezi lidmi, především zjištění problémů v mezilidských vztazích. Jsou založené na kategoriích, které mají původ v sociologii, na filozoficko-světonázorových přesvědčeních, jedná se o pojmy jako komunikace, role, sociální chování, sociální vztahy, představa o sobě samém. Patří sem modely Peplauové, Orlandové, Wiedenbachové, Travelbeeové, Riehlové, Bernardové, Mercerové a Gordonové.
Systémové modely (modely Johnsonové, Kingové, Neumanové a Royové).
Modely energetických polí (modely Levinové, Rogersové, Newmanové a Fitzpatrickové).
 
Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi
          Koncepční model
                    Teorie
a) je abstraktní, zevšeobecněný systém
    koncepcí a tvrzení
a) zabývá se konkrétnějšími a specifičtějšími
    koncepcemi, předpoklady
b) je všeobecnou směrnicí, kterou je třeba
    dále specifikovat
b) pomáhá specifikovat koncepční model
c) poskytuje abstraktní a obecný pohled
    na metaparadigma
c) je konkrétnější, s omezeným rozsahem jevů
                                                                         Účel
d) vyčlenění poznatkové bázi
d) popis, vysvětlení nebo předvídání
    nebo předvídání specifických jevů
 
                                                   Počet kroků před testováním
1. formulování koncepčního modelu
2. odvození teorie
3. ke koncepci teorie přiřadit operační
    definice a odvodit hypotézy
1. vyslovení teorie
2. definovat koncepce a teorie
    a z předpokladů formulovat hypotézy
Model ulehčuje pochopení teorie
Teorie je empiricky testovatelná
 

9 Vybrané modely v ošetřovatelství


 
Pro lepší pochopení významu použití modelů v ošetřovatelské praxi, jsou v uvedené kapitole zakomponované nejčastěji používané modely v ošetřovatelství. Ve všeobecnosti vypracované modely, které byly vytvořeny teoretičkami od konce sedmdesátých let, až do devadesátých let minulého století se v dnešní době dají využívat pouze, jako východiska pro management ošetřovatelské péče v interních a chirurgických oborech. Svůj význam mají hlavně ve struktuře a metodice vypracovávání jednotlivých postupů v ošetřovatelské péči. V ošetřovatelském procesu sehrávají významnou roli zejména v jeho prvním kroku. Ideje každého modelu jsou zachované v záměru jednotlivých modelů a neztrácejí svoji zvláštní podstatu.
 
Literatura:
Bezáková, S. Čo je podstatou holistického ošetrovateľstva. In: Revue profesionálnej sestry. 1994, roč. 1, č. 3, s. 8-9.
Cibulková, M. Vznik a vývoj domácej ošetrovateľskej starostlivosti. In: Slovenský zdravotník. 1999, roč. 9, č. 6, s. 4-5. ISSN 1335-4388.
Hanzlíková, A. a kol. Komunitné ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2004. 279 s.ISBN 80-8063-155-7.
Hejčová, H. Celostní medicína očima lékaře (rozhovor s MUDr. J. Jedličkou). In: Sestra. 1998, roč. 8, č. 6, s. 8. ISSN 1210-0404.
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na: http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125476
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na: http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125560
Hutchison, M. 1997. HEALING THE WHOLE PERSON: The Spiritual Dimension. Dostupné na: http://members.tripod.com/marg_hutchison/nurse-4.html
Jarošová, D. a kol. Trendy v ošetřovatelství II. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotní sociální fakulta, 2003. 122 s. ISBN 80-70-42-341-2.
Kozierová, B., Erbová, G., Olivieriová, R. Ošetrovateľstvo 1., 2. 1. vyd. Martin: Osveta, 1996. 1474 s. ISBN 80-217-0528-0.
Mastiliaková, D. Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1999. s. 164. ISBN 80-7013-277-9.
Mitschová, K. Rola sestry v súčasnosti. In: Sestra. 2005, roč. 4, č. 12, s. 11. ISSN 1335-9444.
Moore, C. 2008. Holistic Nursing. In: Nursing Site. Dostupné na: http://www.bellaonline.com/articles/art57577.asp
Nemčeková, M., Žiaková, K. Príspevok k problematike holizmu. Práca vznikla ako súčasť riešenia vedecko-výskumného projektu VEGA č. 1/7198/20 a fakultného projektu č. 12/20. Martin: Ústav ošetrovateľstva JLF Univerzity Komenského.
O´ Connor, M., Aranda, S. Paliativní péče pro sestry všech oborů. Praha: Grada, 2005. 324 s. ISBN 80-247-1295-4.
PALENČÁR, M. Miesto ošetrovateľských konceptuálnych modelov v štruktúre ošetrovateľstva. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľské konceptuálne modely. Martin: Osveta, 2007. s. 11–34. ISBN 978-80-8063-247-2.
PALENČÁR, M. Ošetrovateľstvo ako veda. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľstvo: teória a vedecký výskum. 2. prepracované vydanie. Martin: Osveta, 2009. s. 13–73. ISBN 80-8063-304-2.
Pavlíková, S. Teórie a modely ošetrovateľstva v kocke. Praha: Grada, 2007. 144 s. ISBN 978-80-247-1918-4.
SYSEL, D. et al. Teorie a praxe v ošetřovatelském procesu.
SYSEL, D. Ošetřovatelství jako vědní disciplína v pojetí M.E. Rogers. Mezinárodní konference ke dni ošetřovatelství. VSZ, o.p.s., Praha, 2011.
Watson, J. Assessing and Measuring Caring in Nursing and Health Science. Springer Publishing Company, 2002.
Willant, J., Willantová, V. Holistická léčba (s lékaři, manžely Willantovými). In: Meduňka. 2005, roč. 4, č. 4, s. 16. ISSN 1214-4932.
 
 

9.1 Humanistické modely

Humanistické modely jsou koncepční rámce, ve kterých je analyzovaný vztah sestra-pacient, kde společně s pacientem tvoří interakci.
Florence Nightingale: narodila se 12. 5. 1820 ve Florencii, Itálie, zemřela 13. 8 1910 v Londýně, Anglie. Svoje poznatky a zkušenosti s ošetřováním nemocných F. Nightingale v roce 1859 publikovala v knize „Poznámky o ošetřovatelství“, kterou určila nejen sestrám, ale všem, kteří pečují o nemocné. Popsala v ní pět základních elementů zdravého prostředí – čistý vzduch, čistá voda, čistota prostředí, světlo a funkční kanalizace. F. Nightingale nikdy neplánovala vytvořit (a ani nevytvořila) teorii nebo model ošetřovatelství. Spíše se snažila řešit problém „co je a co není ošetřovatelství“, přičemž jejím cílem bylo definovat ošetřovatelství jako vědu a umění a poskytnout obecná pravidla pro praxi a rozvoj ošetřovatelství. Vycházela z empirických zkušeností. Teoretici ošetřovatelství se však shodují v názoru, že vytvořila první teorii ošetřovatelství založenou na vztahu jedince s prostředím.

Teoretické východiska teorie

- humanistická náboženská filozofie;
- matematika, statistika;
- analýza empirie;
- Dickensové komentáře a informace o stavu společnosti, o potřebě sociálních
  a zdravotních reforem.
 

Asumpce

Prostředí odráží momentální stav společnosti. Fyzické prostředí je hlavní zdroj infekce, nečistota a vlhkost jsou hlavní původci nemocí. Zdravé prostředí je nevyhnutné pro správné ošetřování. Zdraví je to nejcennější, co každý člověk má. Nemoc je reparativní proces, kterým reaguje příroda na nesprávný způsob života jedince. Ošetřovatelství zahrnuje manipulaci s prostředím, výživou a zachováním energie nemocného. Ošetřovatelství není vymezené ani formulované lékařským rozhodnutím. Sestra je vzdělaný, tvořivý a samostatný odborník, který není úplně závislý na lékaři.

 
Koncepce teorie
Přírodní prostředí - složkami jsou větrání, teplo, světlo, dieta, čistota a zvukové podněty. Působí na zdravého i nemocného jedince a zahrnuje všechno včetně verbální a neverbální komunikace.
Fyzické prostředí – základní součástí okolí zdravého i nemocného jedince.
Emocionální prostředí  - ovlivňuje  fyzickou stránku zdravého i nemocného jedince
Sociální prostředí – souvisí s předcházením vzniku onemocnění
Zdravé prostředí – nevyhnutná podmínka pro udržení zdraví, důležité je pro poskytování účinné ošetřovatelské péče. Patří sem: čistý vzduch, čistá voda, čisté prostředí, světlo a funkční kanalizace + teplo, ticho, dieta, poloha nemocného a odstraňování zápachu.
 
Pravidla pro rozvoj ošetřovatelské praxe
všeobecnost – vytvoření všeobecných návyků a návodů, týkajících se sestry, nemocného a prostředí;
přesnost – znamená postavit ošetřovatelskou praxi na pozorování a zkušenostech;
zdůvodnitelné následky – usměrňování sestry a jejího chování v zájmu nemocného i sebe v oblasti praxe, výzkumu i vzdělávání;
kreativita, univerzální humanita – důležitá pro potenciál schopností růstu a změn;
Sestra musí být vzdělaná teoreticky i prakticky.  Účinná a efektivní ošetřovatelská praxe může být zabezpečená jen prostřednictvím dobrého ošetřovatelského vzdělání.
 
 
Virginia Henderson: Teorie základní ošetřovatelské péče
 Narodila se v roce 1897 v Kansas City, USA. Zemřela v roce 1996 v Branfordu, USA
Teoretické východiska teorie
- poznatky z fyziologie, psychologie, sociologie;
- učebnice Betty Harmer :“Principy a zásady ošetřovatelství;
- názory Annie W. Goodrich, děkanky Army School of Nursing;
- práce Edwarda Thorndika z psychologie a výzkumu základních lidských potřeb;
- práce I. J. Orlando.
 
Asumpce
Ošetřovatelství je zakotvené v potřebách lidstva“ definice ošetřovatelství B. Harmer z roku 1922. Péče o nemocné jen podle služebních předpisů je nedostatečná a ošetřovatelství by nemělo být podřízené medicíně. Mnohým základním potřebám jedince není v nemocnici vyhověno. Cílem zdravotnického týmu je navrácení samostatnosti a nezávislosti nemocného. Sestra se snadno dopustí chyby při uspokojování potřeb nemocného, když si svůj výklad potřeb pacienta nezkonfrontuje s jeho výkladem.
 
Koncepce teorie
Základní potřeby
Lidé jsou tvořeni čtyřmi základními oblastmi (biologickou, psychickou, sociální a spirituální), které jsou souhrnem 14 základních potřeb: potřeba normálního dýchání, dostatečného příjmu potravy a tekutin, potřeba vylučování, pohybu a udržování vhodné polohy, potřeba spánku a odpočinku, vhodné oblečení, oblékání se a svlékání se, potřeba udržování fyziologické tělesné teploty, udržování úpravy a čistoty těla, potřeba odstraňování rizik a zabraňování vzniku poškození sebe i jiných, potřeba komunikace, potřeba vyznávání své víry, potřeba smysluplné práce, potřeba her a rekreace, potřeba učení se.
 
Základní ošetřovatelská péče:
V péči, kterou vyžaduje jakákoliv osoba bez ohledu na lékařskou diagnózu a terapii, která je odvozena z individuálních potřeb nemocného. Je ovlivňovaná věkem, kulturou, emocionální rovnováhou, fyzickými a psychickými schopnostmi, patologickým stavem. Základní ošetřovatelská péče se poskytuje jedincům v nemocnicích a také i v domácí ošetřovatelské péči.
 
Plán základní ošetřovatelské péče
Písemný plán sestavují zúčastněné osoby. Plán ošetřovatelské péče ukazuje celému zdravotnickému týmu, jaký postup mají zachovat. Tvoří předpoklad pro jednotnost a kontinuitu poskytované péče. Plán má být modifikovaný podle toho, jak se mění potřeby a rozsah soběstačnosti nemocného. Musí být také v souladu s medicínským plánem terapie.
 
Definice funkce sestry
„Jedinečnou funkcí sestry je pomoc (asistence) zdravému nebo nemocnému jedinci vykonávat činnosti přispívající k jeho zdraví nebo uzdravení či pokojné smrti, které by jedinec vykonával sám, bez pomoci, kdyby měl na to dostatek sil, vůle a vědomostí. Sestra vykonává tuto funkci tak, aby jedinec dosáhl nezávislost co nejdřív.“
 
 
Dorothea Elisabeth Orem: Teorie deficitu sebepéče
Narodila se 1914 v Baltimoru, USA. Zemřela 22. 6. 2007 v Savannah, Georgia, USA
Teoretické východiska
- práce H. Selyeho, R. Katze, E. Fromma a dalších;
- práce F. Nightingale, V. Henderson, H. Peplau, E. Wiedenbach, I. Orlando
  a dalších.
 
Asumpce
Lidé mají vrozenou schopnost starat se o sebe, mají schopnost sebekorekce a nezávislosti. Schopnost starat se o sebe a závislá péče jsou důsledkem potřeb a požadavků na homeostazi. V náročných životních situacích si jedinec může zabezpečovat péči sám, když má na to dostatek vůle, sil, schopností a podmínek. Nebo si ji zabezpečí jen částečně nebo vůbec ne. Ošetřovatelství poskytuje profesionální pomoc jedincům, kteří si nedokážou uspokojovat svoje základní potřeby.
 
Koncepce teorie
Sebepéče je soubor činností, které si každá osoba zabezpečuje sama za účelem zachování života, zdraví a pohody. Je ovlivňovaná věkem, schopnostmi, socio-kulturním prostředím, filozofií zdravého způsobu života. Konkrétní chování je ve prospěch vlastní existence.
 
Požadavky sebepéče
1. Univerzální požadavky sebepéče:
- na udržení a dostatečný příjem vzduchu, potravy a tekutin;
- na správnou funkci vylučování;
- na rovnováhu mezi aktivitami a odpočinkem;
- na rovnováhu mezi sociálními interakcemi a samotou;
- na rovnováhu mezi bezpečím a rizikovými činnostmi ohrožujícími život a zdraví;
- na podporu fyziologicky optimálního stavu.
2. vývojové požadavky sebepéče:
- na nynější životní fáze (a její změny při přechodu do následující fáze);
- na krizové a zátěžové situace a události (narušující růst a vývoj jedince).
3. terapeutické požadavky sebepéče: Jedná se o požadavky při poruchách, odchylkách od zdraví,  souvisejí s:
- následky onemocnění, vědomostmi o patologickém stavu;
- diagnostickými, terapeutickými a rehabilitačními výkony;
- dyskomfortem a negativními následky lékařské péče a adaptací organizmu;
- edukací – při trvalých vlivech nemocí a při terapeutických opatřeních.
 
Koncepce teorie
Péče o sebe
Toto chování je výsledkem vztahu mezi požadavky na péči, řízením péče a jednáním jedince.
Deficit sebepéče
Deficit sebepéče se manifestuje v situacích, když jsou neadekvátní vztahy mezi působením sebepéče a požadavky sebepéče.
 
Ošetřovatelský systém
1. Podporně – výchovný
2. Částečně kompenzující
3. Plně kompenzující
 
Pět způsobů jak pomoci jedincům:
a) zastoupení nebo jednání za nemocného
b) usměrňování, vedení nemocného
c) fyzická nebo psychická pomoc a podpora nemocného
d) zabezpečení podpůrného prostředí pro rozvoj schopností nemocného
e) edukace = učení nemocného
 
 

9.2 Modely interpersonálních vztahů

Model interpersonálních vztahů umožňuje sestře porozumět vlastnímu chování. Toto porozumění vede k pomoci druným lidem, k rozpoznání jejich těžkostí a prostřednictvím principů lidských vztahů zjištěné problémy urovnat nebo odstranit, k tomu také využívá vlastní zkušenosti. V interpersonálním vztahu sestra – pacient, jsou podstatné role sestry, které tvoří jádro psycho-dynamické péče, které tvoří několik dimenzí. Všechny tyto dimenze se zaměřují na plnění potřeb pacienta.
 
Ida Jean Orlando: Teorie ošetřovatelského procesu
Narodila se 12. srpna 1926 v Jersey City, USA. V 60. letech minulého století se v USA objevily snahy zaměřené na humanizaci společnosti a pozdvižení úrovně ošetřovatelství. Během své sesterské praxe se I. J. Orlando přesvědčila o nedostatečném poskytování ošetřovatelské péče a začala uvažovat o tom, jak zabezpečit optimální úroveň ošetřování.
 
Teoretické východiska
Ida J. Orlando vychází z:
a) Maslowovy teorie potřeb a motivace;
b) práce Carla Rogersa z oblasti humanistické psychologie;
c) práce H. Peplau;
d) výsledků spolupráce s E. Wiedenbach.
 
Asumpce
1. Osoba se stává nemocným a potřebuje ošetřovatelskou péči:
a) pokud nemá splněnou potřebu pomoci, která vzniká jako negativní reakce na prostředí, zkušenost anebo tělesné omezení a brání jedinci, aby se svěřil s potřebou pomoci,  kterou si nedokáže naplnit sám;
b) pokud má omezené schopnosti, které se stupňují při přijímání lékařské péče;
c) pokud pociťuje úzkost, zoufalství, tíseň, napětí nebo stres jako důsledek nenaplněné potřeby pomoci.
2. Stres je dynamická síla narušující funkční stav organizmu, jeho vývoje a rovnováhy
3. Potřeba je požadavek jedince zbavit se bezprostředních těžkostí.
Potřeba nemocného sestru orientuje, vede ji k tomu, jak zlepšit jeho stav.
4. Potřeba pomoci je požadavek nemocného.
Je to jeho žádost o pomoc při řešení jeho problému, který nedokáže zvládnout sám.
5. Po odstranění problému, uspokojení potřeby dochází u pacienta k úlevě, zmenšení potíží, zlepšení stavu a pocitu blaha.
6. Interakce zahrnuje chování se nemocného, akci a rekci sestry.
Interakční procesy mezi sestrou a nemocným vždy směrují k uspokojení aktuálních a potenciálních potřeb pomoci pacienta. Zlepšení znamená obnovení fyzického a duševního zdraví, to se projeví na chování pacienta, na jeho verbálních a neverbálních¨projevech.
 
Hlavní jednotky
Cíl ošetřovatelství - zlepšení fyzického a psychického zdraví nemocného, jeho komfort, pohodlí a pohoda;
Nemocný - jedinec charakterizovaný svým chováním, podstupující medicínskou léčbu a aktivně se zúčastňující procesu ošetřování;
Role sestry - vyhledání potřeby pomoci u pacienta a poskytnutí pomoci přímo anebo nepřímo;
Zdroj těžkostí - nesplněné potřeby pomoci při tělesném omezení pacienta anebo jako jeho negativní reakce na prostředí;
Ohnisko zásahu - oblasti potřeb pomoci;
Způsob zásahu - aktivní, vědomá ošetřovatelská péče;
Výsledky - fyzické a psychické zlepšení, pohoda, blaho.
 
Metaparadigmatické koncepce
Osoba - je dynamický, humánní systém v interakci s prostředím, podléhající změnám. Jedinec je charakterizován svým verbálním a neverbálním chováním. Když nedokáže sám naplnit, uspokojit svou potřebu, pomoc, tak trpí.
Prostředí - není autorkou definované, ale jako prostředí chápe bezprostřední situaci, ve které se nachází pacient.
Zdraví- je do teorie zahrnuto, ale není specifikované ani definované. Autorka v teorii uvádí termíny: fyzické zdraví, mentální zdraví, zlepšení, pohodu a blaho.
Ošetřovatelství - je nezávislé na medicíně a zabývá se potřebou okamžité pomoci nemocnému v bezprostřední situaci, kdy jedinec není schopen sám se o sebe postarat.
 
Koncepce
 
Humánní systém
Člověk je jednotný systém otevřený prostředí, který neustále podléhá změně. Humánní systém člověka tvoří tři navzájem se ovlivňující subsystémy:
a) biologický subsystém – zahrnuje celou fyzickou oblast jedince;
b) interpersonální subsystém - zahrnuje celou sociální oblast jedince;
c) intrapersonální subsystém - zahrnuje celou psychickou oblast jedince.
 
Změna
Člověk existuje ve změně – stále se vyvíjí. Narození, dětství, adolescence, dospělost, stáří a smrt jsou integrální součásti života. Vývoj zahrnuje biologické, interpersonální a intrapersonální změny, které navzájem souvisí a společně ovlivňují zdraví.
 
Proces stresu
Proces stresu pomáhá odhalit problém, který vznikl ve fungování a formě struktury, ve vývoji a v rovnováze (stabilitě) jedince. Stresový proces je způsobem přístupu k identifikaci problémů nemocného, který zahrnuje:
1. stresor – je předcházející anebo přítomný činitel, který aktivizuje proces stresu. Může být příčinou, katalyzátorem anebo základní součástí příčiny;
2. stres – je dynamická síla, která produkuje a vyvolává stresový stav. Jeho původ je buď ve vnějším stresoru anebo v organizmu jedince (vnitřní stresor);
3. stresový stav – je stav vyplývající ze stresu, popisován je jako „náraz stresu na organizmus. Je to reaktivní stav organizmu jako výsledek stresu;
4. adaptace – je zpětná odpověď organizmu na stresový stav anebo stres. Může být pozitivní anebo negativní, vede a určuje výslednou změnu;
5. stresová změna – je rozdíl, který nastane v organizmu jako výsledek stresového procesu. Týká se prožívání jedince;
6. stresový proces – to jsou důsledky reakcí, které se dějí, jako odpověď na stres.
 
Ošetřovatelský proces
Proces konání prožívají lidé, kteří jsou spolu v kontaktu, a tento proces se skládá z:
- pozorování chování se druhé osoby;
- myšlenek a pocitů vyplývajících z pozorování;
- činů, skutků jako reakce na pozorování, myšlenek a pocitů.
 
Chování sestry má čtyři fáze:
a) vnímání – chování pacienta všemi smysli,
b) myšlenky – související s tím, co vnímala (představy v mysli),
c) pocity – jako odezva na myšlenky,
d) činnost – pozorovatelné aktivity neboli reakce na to, jak se pacient verbálně a neverbálně chová. Činnost sester bude profesionální tehdy, pokud budou stanoveny cíle prostřednictvím vědomé činnosti – pomoc nemocnému v uspokojování potřeb pomoci. Sestra může nemocnému poskytnout pomoc:
a) přímo – tehdy, pokud pacient není schopen sám uspokojit svoje potřeby a sestra vykonává konkrétní ošetřovatelské zásahy, intervence;
b) nepřímo – tehdy, když sestra řídí anebo zabezpečuje neprofesionální péči (např. administrativní práce).
 
Obsah teorie
Jedinec vyhledá profesionální pomoc tehdy, když nemá uspokojené potřeby. Pokud má pacient omezené schopnosti, které se stupňují přijímáním lékařské péče a pacient pociťuje úzkost, tíseň, zoufalství, napětí nebo stres, to se následně projeví verbálním a neverbálním chováním. Vzájemná interakce sestry a nemocného je ovlivněna tím, co říká a dělá ten druhý. Následně sestra přistoupí k analýze stresu prostřednictvím stresového procesu, stanoví cíle a formuluje plán ošetřovatelských intervencí, které jsou zaměřené na vhodnou adaptaci a uspokojování potřeby pomoci, čímž se obnoví u pacienta fyzické a psychické blaho a pohoda. Vzhledem k tomu, že čím déle nemá pacient uspokojenou potřebu pomoci, tím větší je stupeň jeho úzkosti, napětí a stresu. Proto musí sestra ošetřovatelské aktivity vykonávat co nejdříve, s cílem zlepšit zdravotní stav nemocného.
 
 

9.3 Systémové modely

Systémové modely mají svůj teoretický původ v obecně vědních teoriích systémů (otevřené anebo zavřené systémy). V biologii a fyzice poznávají hranice svých možností, které se projevují v napětí, stresu, konfliktu, ve zpětné vazbě a equilibrii (rovnováze).
 
Callista Roy - Adaptační model
Narodila se 14. Října 1939 v Los Angeles, USA.
Callista Roy vychází z následujících teoretických východisek:
a) humanistické filozofie a holizmu,
b) Maslowovy práce,
c) sociální interakční teorie,
d) Helsonovi adaptační teorie.
 
Asumpce
Příjemcem ošetřovatelství je jedinec, skupina, komunita nebo společnost. Příjemce je holistický adaptivní systém. Lidé jsou živé systémy v stálé interakci s prostředím.
Prostředí a lidé jsou otevřené systémy, vyměňují si energii, hmotu a informace ve stále se měnícím prostředí. Jedinec si musí udržovat svoji integritu. Schopnost jedince zvládat změny zevního a vnitřního prostředí se mění v čase.
 
Koncepce modelu
Adaptace je proces přizpůsobení se na změny prostředí. 
Pozitivní adaptivní reakce ð jedinec reaguje pozitivně na změny zevního a vnitřního prostředí.
Neefektivní reakce ð vedou ke změně celistvosti jedince
Podněty, které ze zevního a vnitřního prostředí, vyvolávají adaptační odpověď:
fokální stimul = ohniskový = centrální – aktuálně působí na jedince v určitém momentě a na který jedinec okamžitě reaguje;
kontextuální stimul – náhodně působící podnět v čase působení fokálního stimulu, ke kterému má vztah;
reziduální stimul – podnět z osobnostní oblasti jedince, např. vlastnosti, postoje, názory, předcházející zkušenosti;
 
Adaptační niveau jedná se o adaptační úroveň – individuální rozsah efektivních reakcí jedince na stimuly. Jakmile stimul překročí hranice neboli individuální adaptační zóny, reakce na něho jsou neefektivní, nebo maladaptivní a dochází k porušení integrity jedince.
 
Adaptační systém jedince obsahuje:
a) primární subsystém – kontrolní;
b) sekundární subsystém – efektorový.
primární subsystém je kontrolní podsystém. Jsou to naučené nebo zděděné mechanizmy kontroly procesů nebo překonávání či zvládání situace. Patří sem:
1. regulátor – reaguje na stimuly ze zevního a vnitřního prostředí prostřednictvím nervových, chemických a endokrinních (autonomních) reakcí.
2. kognátor – reaguje na stimuly z prostředí převážně prostřednictvím vyšší nervové činnosti (paměť, učení, emoce, rozhodování,…) kde reakce jsou emočního typu.
3. efektorový subsystém – sekundární podsystém – po zpracování stimulů primárním subsystémem se reakce jedinců převedou do čtyř adaptačních oblastí (adaptační mody):
a) fyziologická oblast = physiological mode – zahrnuje dýchání, cirkulaci, výživu, tekutiny, vyprazdňování, aktivitu, odpočinek, spánek, celkovou regulaci (tělesná teplota, smysly, vitální funkce, endokrinní a neurologický systém); reakce spojené se strukturou těla a způsobem jeho funkce;
b) sebekoncepce = self concept – zahrnuje fyzikální, osobnostní a interpersonální složku;
c) rolová funkce = role function – obsahuje identifikaci a zvládání rolí, sociální interakce vzhledem k primární, sekundární a terciální roli (rolový strom);
d) vzájemná závislost = interdependence – zahrnuje vzájemnou závislost nebo nezávislost v průběhu interpersonálních vztahů dvou a více osob při zabezpečování potřeb jedince.
 
Imogene King: Systém a teorie cíle
Narodila se 30. ledna 1923 ve West Pointu, stát Iowa a zemřela 24. 12. 2007 v St. Petersburgu, stát Florida.
 
Teoretické východiska
- poznatky z psychologie, fyziologie, přírodních věd;
- výsledky výzkumů ošetřovatelství a příbuzných věd;
- teoretické práce o interpersonálních vztazích, o vnímání, o prostoru, o komunikaci, o interakci a transakci;
- práce H. Peplau, I.J. Orlando.
 
Asumpce
Ošetřovatelství je zaměřené na péči o jedince a jeho cílem je zdraví jedinců a skupin.
Ošetřovatelský cíl je možné dosáhnout prostřednictvím interaktivního procesu, v němž je člověk otevřený systém v neustálé interakci s prostředím. Základní vlastností všech jedinců je jejich smysluplná interakce.
 
Hlavní jednotky
Cílem ošetřovatelství je dosáhnout, obnovit, udržet nebo navrátit zdraví jedince pro jeho maximální potenciál.
Pacient je personální, interpersonální a sociální systém.
Role sestry je pomáhat prostřednictvím interakce.
Zdrojem těžkostí jsou stresory ve vnitřním nebo zevním prostředí.
Ohnisko zásahu se zaměřuje především na interpersonální systém.
Způsob zásahu tvoří interaktivní proces.
Výsledkem zásahu je optimální život a zdraví jedince v přiměřeném sociálním systému.
 
Metaparadigmické koncepce
Osoba
- sociální, racionální, vnímavá, kontrolující, cílevědomá bytost orientovaná v čase a prostoru;
- personální systém, který existuje v sociálním systému;
- je v neustálé interakci s interpersonálním systémem a sociálním prostorem
Zdraví je dynamický stav v průběhu života a neustálá adaptace jedince na stresory a stres ze zevního a vnitřního prostředí
Prostředí autorka nedefinovala
Ošetřovatelství je pozorovatelné chování v systému ošetřování. Je to zároveň interaktivní, interpersonální proces akce, reakce, interakce a transakce, ve kterém se setkávají sestra a pacient.
 
Koncepce modelu
Koncepce systémů
Jedinec, jako otevřený personální systém funguje v rámci sociálního systému a vytváří intrapersonální vztahy:
A) Personální systém obsahuje osobnostní, komplexní soubor vlastností (uvědomuje, chápe, myslí, představuje si, touží, rozhoduje), identifikuje cíle a volí prostředky:
1) vnímání (percepce)
2) růst a rozvoj – molekulární a buňkové změny, změny chování, aktualizace vlastního „já“.
Body image neboli obraz těla, který je subjektivní, dynamický, získaný nebo naučený.
Prostor, ve kterém jedinec žije – osobní, subjektivní, situační, má svůj rozměr a čas, který je založený na individuální percepci situace.
Čas - doba – období trvání mezi dvěma událostmi. Je to jedinečná individuální zkušenost, univerzální proces bytí. Je nenávratný a jednosměrný. Při setkání jednoho personálního systému s jinými personálními systémy vzniká interpersonální systém
B) Interpersonální systém tvoří interakce jedinců:
Interakce tvoří proces percepce a komunikace mezi jedinci verbálními a neverbálními projevy, které jsou zaměřené na cíl. Jsou složené z:
a) komunikace - procesu odevzdávání informací – přímo nebo nepřímo. Komunikace je buď situační, dynamická, verbální, neverbální;
b) transakce je proces interakcí k dosažení společného cíle.
c) role - očekávaný způsob chování jedince podle pozice v sociálním systému;
Stres nejvíce ohrožuje růst a vývoj jedince a ohrožuje jeho zdraví. Vzniká v rámci interpersonálních vztahů a při konfliktech rolí je ho možné redukovat transakcí.
Spojením interpersonálních systémů se vytvářejí sociální systémy.
C) Sociální systém. Každý jedinec má své místo, ve kterém probíhají aktivity potřebné pro život, zdraví a štěstí jedince. Sociální systém je složen z:
- organizace - formální a neformální role vyplývající z jejich pozic, realizace osobních a skupinových cílů;
- autority - neformální vliv jedince nebo organizace prezentovaná vedením, příkazy, zodpovědností;
- moci = základní vlastnost v organizaci. Je univerzální, situační, dynamická, řízená vlastními cíly a limitovaná zdroji. Moc je v přímém vztahu k autoritě a rozhodování;
- statusu = pozice jedince ve skupině nebo skupinách v rámci organizace. Status bývá situační, závislý na roli, spjatý s povinnostmi, privilegii, závazky;
- rozhodnutí = dynamické a systematické procesy, řídí výběr z různých možností tak, aby jedinci i organizace dosáhli cíl
 
Koncepce teorie dosažení cíle
Interaktivní proces se skládá z: akce, reakce, interakce a transakce. Kingová udává následující předpoklady interakce sestra – pacient:
- vnímání cílů, potřeb a vlivu sestry i pacienta v interakčním procesu;
- jedinci mají právo na vědomosti o sobě a zúčastňovat se na rozhodnutích;
- zdravotnický personál je zodpovědný za poskytování informací, které mohou pomoci rozhodovat;
- pacient má právo akceptovat nebo odmítnout péči cíle zdravotníků a cíle příjemce péče se nesmí lišit.
 
Předpoklady pro dosažení cíle
Sestra je odborně vzdělaná a zručná, poskytuje vhodné informace. Očekávané role a vykonání úloh sestry a pacienta jsou totožné. Pokud se vykonávají transakce v interakci sestra – pacient, potom bude mít jeho růst a vývoj vyšší kvalitu.
Úspěšné transakce sestra – pacient nastává v situaci, pokud jsou dosažené cíle ošetřovatelské péče efektivní.
 
 

9.4 Modely energetických polí

Modely energetických polí zdůrazňují zdravé, organické, progresívní, fragmentární změny mezi různými funkcemi a jednotlivými části celku. Teoretičky viděly v ošetřovatelské praxi sestru, která exaktně přináší kvalitu ošetřovatelské péče s akcentem plné kompetence a zodpovědnosti za vlastní odborný výkon. Hlavní role sestry představuje schopnost přijímat, zpracovávat a odesílat správné informace o stavu vnitřního a vnějšího prostředí jedince
 
Martha E. Rogers – Model jednotných lidí
Narodila se 12. května 1914. Zemřela 13. 3. 1994 v Knoxvillu, Tennessee
 
Martha E. Rogers je zakladatelka teoretického a empirického aspektu ošetřovatelství. Ve svých výzkumných vědeckých pracích a publikacích prezentovala nové poznatky ve významu tvorby modelů v ošetřovatelství, a tím položila základy ošetřovatelství jako vědního oboru. Martha E. Rogers viděla význam modelu v ošetřovatelské praxi sestře, která exaktně přináší kvalitu ošetřovatelské péče s akcentem plné kompetence a zodpovědnosti za vlastní odborný výkon. Hlavní roli sestry viděla v schopnosti přijímat, zpracovávat a odesílat správné informace o stavu vnitřního a vnějšího prostředí jedince. Martha E. Rogers vycházela z přesvědčení, že je nevyhnutný nový „světonázor“, který ve spojení s předcházejícími vědomostmi je nevyhnutným začátkem pro zkoumání lidského zdraví a způsobů jeho podpory na této planetě.
 
Martha E. Rogers vychází z následujících teoretických východisek:
a) poznatků z antropologie, biologie, filozofie, fyziky, historie, literatury, matematiky, náboženství, psychologie a sociologie;
b) prací Florence Nightingale o vztazích v přirozeném prostředí a statistického využití dat;
c) Einsteinovy teorie relativity, čtyři koordináty času a prostoru;
d) prací Burra a Northorpsa o organizaci elektrodynamických polí;
e) Bertalanffyho obecné teorie systémů.
 
Asumpce
- lidé jsou celistvé bytosti s vlastní integritou a vlastnostmi, jsou to jednotné celky, které znamenají více než pouze jednoduchý součet jejich jednotlivých částí. Celek není možné zkoumat a ani pochopit vyšetřováním jeho částí, neboť celek je více než jen souhrn jeho částí. (celistvost);
- jednotlivec a prostředí si neustále vyměňují hmotu a energii; trvalá výměna látek a energie charakterizuje jedince i prostředí jako otevřené systémy v Univerzu (otevřenost);
- životní proces jedince je ireverzibilní = nezvratný a vyvíjí se jednosměrně v časově – prostorovém kontinuu (jednosměrnost);
- lidé identifikují struktury a organizace, které jsou projevem jejich inovační celistvosti (strukturalita a organizovanost);
- jedinec je charakterizován schopností vnímání, myšlení, řeči, pocitů, emocí, představivosti a abstrakce (vnímavost, myšlení);
- lidské chování je synergické, to znamená, že je projevem jednotného chování se celého systému, který není podmíněné chováním se jeho separátních funkčních komponentů (synergie);
- systémové uspořádání celku a jeho správná funkce svědčí o negentropii, to znamená o uspořádanosti, komplexnosti a heterogenitě systému (negentropie)
- pole je základ všeho, co existuje v Univerzu. Životní pole, podobně jako pole popsané ve fyzice, mají své zákony, které dávají smysl jejich organizaci a změně.
- podle Marthy Rogers, energetická pole nahrazují buňky jako základní jednotky biologického systému. Energetická pole jsou podstatná pro životní proces (pole a životní proces).
 
Hlavní jednotky
cíl ošetřovatelství - dosažení maximálního zdravotního potenciálu;
pacient - jednotný integrovaný celek, otevřená bytost ve stálé interakci se svým prostředím;
role sestry - pomoc pacientovi přizpůsobit se změnám prostředí bez vzniku konfliktních situací. Aktivity sestry vycházejí z organizované báze vědomostí a jejich kreativního využívání.
zdroj těžkostí - disharmonické interakce mezi jedincem a prostředím;
ohnisko zásahu - koordinace vnějšího prostředí s vnitřními rytmy jedince;
způsob zásahu - pomoc při koordinaci interakcí jedince a prostředí, posilňování integrity jedince;
výsledky - maximální zdravotní potenciál, zvyšující se komplexnost a organizovanost;
osoba - je otevřený systém v kontinuální interakci s otevřeným systémem prostředí;
jedinec je jednotný integrovaný celek, který znamená více než jen součet jeho jednotlivých částí. Lidé jsou nejen tělesné částky, ale jsou to bytosti schopné vnímat, myslet, jsou čtyřdimenzionální negentropické energetická pole projevující se tím, že jejich vlastnosti a chování se odlišuje od jejich separátních částí.
 
Metaparadigmatické koncepce
prostředí - se skládá z celistvých systémů existujících mimo jedince. Každé pole prostředí patří k určitému lidskému poli a obě se stále kreativně mění. Prostředí je ireverzibilní čtyřdimenzionální negentropické energetické pole, které je možné identifikovat prostřednictvím struktur a tak odhalit vlastnosti, které ho odlišují od jeho částí.
zdraví - není autorkou definované, používá pojmy „pozitivní zdraví“ a „blaho“ jako symboly, které předcházejí onemocnění. Zdraví je hodnotový pojem definovaný kulturou i individuálně, podílí se na životním procesu jedince. Zdraví a nemoc představují určité struktury, kterým jedinec připisuje vysokou anebo nízkou hodnotu. Podpora pozitivního zdraví je úvodem, jak pomoci jedinci.
ošetřovatelství – podle M. Rogers: Pokud se má stát a být vnímané jako věda, musí vycházet z abstraktního vědeckého poznání.“ Ošetřovatelství je humanistická věda a umění, které hledá harmonickou interakci mezi prostředím a jedinci k podpoře koherence a integrity, k posilňování jedince a jeho interakcí s prostředím, ve snaze o dosažení maximálního potenciálu zdraví. Ošetřovatelství se zabývá hodnocením současného stavu jedince, rodiny, skupiny a prostředí. Následná intervence sestry závisí na zhodnocení a vědomé dimenzi podpory pravděpodobných výsledků, zaměřených na předem stanovený cíl.
 
Ošetřovatelství podle M. Rogers
Ošetřovatelství podle M. Rogers je vědní obor jednotných lidí a stává se jedinečným proto, neboť jako jediný vědní obor se zabývá celým lidstvem.
 
Koncepce modelu
Energetické pole - je podstatnou součástí jednoty života a smrti. Pole představuje jednotnou koncepci a energie jeho dynamický základ.
Identifikují se dvě pole:
- lidské energetické pole (tzv. personální pole) - to je jednotný člověk
- energetické pole prostředí (tzv. ekologické pole) – to je životní prostředí
 
Univerzum otevřených systémů
Energetická pole jsou otevřené systémy v širším prostoru bytí, neboli v Univerzu. Důkazem jejich otevřenosti je jejich vzájemná výměna energie a informací. Otevřený systém energetického pole jedince je v neustálé interakci s otevřeným systémem energetického pole prostředí i s Univerzem.
Struktury - struktura je rozpoznatelná vlastnost každého pole, která je vnímána jako jediná vlna. Podstata struktury se neustále obnovuje a mění, je dynamická. Struktury identifikují energetická pole. Každá struktura lidského pole je jedinečná, neopakovatelná a důležitá pro své ekologické pole.
Čtyřdimenzionalita - je definována jako nelineární oblast bez prostoru nebo časového atributu. I když lidé žijí v trojdimenzionálním světě, uvědomují si, že jejich život ovlivňuje širší prostor bytí – Univerzum. Vzájemné výměny energie se objevují v různých momentech času, prostoru a Univerza. Konstatuje se, že celá skutečnost je čtyřdimenzionální.

10 Závěr

Filozofie a ošetřovatelství ve svém historickém vývoji jsou velmi úzce spjaté s gnozeologií, ontologií a axiologií. Filozofie v těchto oblastech ukázala na jasné kořeny vzniku profesionálního ošetřovatelství, které se dynamicky projevilo až v polovině 19. století. Konkrétnější známky pokusu o definování ošetřovatelské péče přinášejí jednotlivá filozofická období. Jsou determinovaná aktuálním politickým, ekonomickým a společenským aspektem života lidské společnosti a kultury. Technická vyspělost byla dána vyspělostí každé kultury a osobnostmi, které v dané době žily. Na základě těchto znalostí se postupně tvoří různé koncepce lidské společnosti, které na základě získaných poznatků přenášejí do zdravotní péče stále kvalitnější péči o člověka. I ošetřovatelství postupně hledalo svůj vlastní prostor na identifikaci vlastní zodpovědnosti za úspěšné ošetřování nemocných. Opora proto podává globální pohled na filozofii jako takovou, která může lépe pochopit, proč vývoj ošetřovatelství procházel tak dlouhým obdobím a proč musí být samostatnou vědní disciplinou.

11 Souhrnné testovací otázky