Filozofie
5.1 Novodobá evropská filozofie
Novodobá evropská filozofie byla charakterizovaná společenskými procesy, které reagovaly na převratné vědecké vynálezy a v mnohém ovlivňovaly filozofické směry, jakými byly: pozitivismus, materialismus a marxismus, pragmatismus a filozofie života.
Pozitivismus ve Francii
Auguste Comte (1798-1857), francouzský filozof a sociolog. Vzdělával se v exaktních vědách, kde si také začal vážit techniky. Už jako dvacetiletý měl jasně před očima program svého budoucího životního díla. Načrtl a vydal Plán naléhavých vědeckých prací nutných k reorganizaci společnosti (1822). Ale vnější okolnosti mimořádně zúžily provedení tohoto programu, třebaže už v roce 1824 předložil veřejnosti první rozsáhlé rozpracování svých myšlenek v Systému pozitivní filozofie.
Auguste Comte, chtěl vytvořit systém věd a hodlal o něm přednášet v soukromém kruhu. V této době ho, ale postihla duševní choroba, dokonce se pokusil i o sebevraždu. Od roku 1828 pak konal soukromé přednášky, které se později staly základem jeho prvního vlastního spisu – „Kurzu pozitivní filozofie“, který Comte napsal v letech 1830–1842. (dílo mělo šest svazků). V obou spisech autor zdůvodňuje vědecký přístup a obhajuje jeho hlavní charakteristické prvky. Principy pozitivizmu:
- jako pozitivní zkušenost je nám dán vždy „jev“;
- je nutné vycházet z daností a faktů a odmítat jako zbytečné všechny úvahy a tázání, které tuto pozitivitu překračují.;
- vědec a filozof může konstatovat pouze fakta dávající se formou jevu, která se může pokusit uspořádat podle určitých zákonitostí do nějakého systému;
- Comte navazuje na myšlenkové názory Francise Bacona (vědění je moc) a Reného Descarta.
Comtův pozitivismus hlásal systematický sběr, třídění, srovnávání a měření nejrozmanitějších pozitivních (smyslově daných) jevů. Z toho plyne, že prvotním požadavkem filozofie v polovině 19. století bylo definování subjekt-objektového vztahu. Subjekt se stal pozorovatelem objektu. Vždy musel být od pozorovaného přísně oddělen, aby byla zajištěna objektivita. Vývoj myšlení v jednotlivém člověku i v dějinách celého lidstva prochází podle Comta postupně třemi mezními etapami:
1. náboženské stádium, kde se člověk zaměřuje na zkoumání do nitra věcí a ptá se na podstatu, příčiny a poslední účely všeho. V tomto stádiu věří v možnost absolutního poznání. Náboženské stádium ještě dělí na:
a) Animismus – faktické přírodní procesy se nevykládají kauzálně, ale analogicky vlastnímu cítění a jednání, a proto věří, že se za každou věcí skrývá nějaká oživující síla a duch.
b) Polyteismus – každá oblast jevů má svého boha.
c) Monoteismus – za všemi viditelnými i neviditelnými silami a jevy stojí jediný bůh.
2. Metafyzické stádium – namísto nadpřirozených božských sil přichází abstraktní síly, pojmy a entity. Metafyzické stádium je obměnou stádia náboženského. Nejvyšší abstraktní úrovně je dle Comta dosaženo u metafyziků – v pojmu „příroda“.
3. Pozitivní (vědecké) stádium – nejvyššího stupně poznání je zde dosaženo při podřízení všech jednotlivých jevů určitému obecnému faktu, například gravitaci.
Comte – soustava a klasifikace věd
Podle Comta je nevyhnutné vytvořit zvláštní vědní oblast, která by studovala všeobecné zásady vědy. A to je právě pozitivní filozofie. Comte zařadil vědní obory podle objektivity poznání na následující stupnici:
1. Matematiku
2. Astronomii
3. Fyziku
4. Chemii
5. Biologii
6. Sociologii
Založení psychologie jako vědy není možné, neboť subjekt (pozorovatel) se zde kryje s objektem (pozorovaným). O to více však Comte sází na sociologii, kterou také jakožto vědní obor založil. Sociologii Comte dělí na společenskou statiku, zabývající se teorií přirozeného uspořádání a společenskou dynamiku, která je vlastním předmětem nauky o pokroku. Z Comtových nevšedních myšlenek můžeme například uvést, že Rada pozitivních filozofů a sociologů se stane nejvyšší instancí duchovního života. Výkonná rada, ale nebude této Radě filozofů a sociologů podřízena, neboť ji bude tvořit grémium hospodářských odborníků. Právě věda a ekonomie budou určovat společnost budoucnosti. V ní budou hlavními ideami náboženství humanity a altruismus.
Pozitivismus v Anglii
Navazuje plynule na tradici anglického osvícenství a nechává se inspirovat myšlenkami sociálního utilitarismu.
Představitelem anglického pozitivismu je John Stuart Mill (1806-1873) Jeho nejvýznamnější díla jsou: O svobodě a Utilitarianismus. Spojil Comtovu pozitivistickou filozofii a anglický empirismus. Zasadil se o význam psychologie v systému věd. Podle něj je psychologie základní vědou. Zkouší totiž fakta vědomí. Poznání může přijít jedině skrz zkušenost. Zabýval se též národohospodářskou politikou. Jeho nejznámější díla jsou:Systém induktivní a deduktivní logiky, Logický systém, Principy politické ekonomie, O svobodě. Etiku vnímá Milla jako cíl – dosáhnutí slasti. Předměty, které nám to umožňují, jsou hodnotné a to co je hodnotné pro jedince, je hodnotné i pro společnost.
Herbert Spencer (1820-1903) byl nejvlivnějším anglickým filozofem 19. století. Ve svých esejích „Teorie a populace a Vývojová hypotéza“ Spencer formuloval již několik let před Darwinovým vystoupením myšlenku vývoje. Pozitivizmus Spencer vidí jako metodu užitečnou k tomu, aby filozoficky vyčerpávajícím způsobem sjednotila rozmanitost jevů. Rozlišoval dva principy:
1. Všeobecný statický princip, který znamená zachování síly
2. Všeobecný dynamický princip – zákon vývoje.
V politických názorech se Spencer chce vyhnout krajnostem socialismu i kapitalismu. Prosazuje dobrovolné spojování na družstevním základě. Bouřlivě hájí právo na individuální svobodu a naprosto zásadně nedůvěřuje všem ostatním institucím. Osobní štěstí – „sacro egoismo“ je pro Herberta Spencera nejvyšším etickým postulátem.
Marxismus a materialismus
Materialisté ve filozofii obhajují představu, že objektivní realita hmotná a vědomí je na ní závislé. Typickým novodobým představitelem materialismu, od kterého se mnohému přiučil i Karel Marx, byl Ludwig Feuerbach.
Ludwig Feuerbach (1804-1872) studoval v Heidelbergu teologii, ale rozčarován z ní přešel na filozofii. Na univerzitě v Berlíně se dostal pod Hegelův vliv, ačkoliv sám se k delšímu rozhovoru se svým předchůdcem dostal pouze jednou. Promoval na univerzitě v Erlangenu a stal se tam nakrátko také docentem, ovšem po vydání spisu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti (Gedanken uber Tod und Unsterblichkeit) (1830) se musel s akademickou dráhou rozloučit. Zde napsal svou nejvýznamnější knihu, Podstatu křesťanství (Das Wesen des Christentums - 1841). Ve svých hlavních spisech Podstata křesťanství (Das Wesen des Christentums), Přednášky o podstatě náboženství (Vorlesungen uber das Wesen der Religion) a Theogonie se Feuerbach pokusil o široce založenou psychologii náboženství. Feuerbach poprvé v dějinách filozofie promyslel ateismus se všemi důsledky, odmítl vše nadsmyslové a soustředil se na člověka jako předmět filozofie.
Člověk podle Feuerbacha promítá do náboženství své touhy, dokonalost své vlastní podstaty, ideálního člověka (který ovšem existuje pouze v lidském druhu), a vytváří tak obraz Boha.
Feuerbach míní, že filozofie je tu proto, aby převzala úkoly teologie a obrátila svůj zrak na člověka, tedy na člověka skutečného, a nikoliv idealizovaného člověka-Boha. Podle Feuerbacha tak filozofie splyne s antropologií a fyziologii v univerzální vědě. Nové náboženství humanity bude založeno na mravnosti. Ideál člověka vidí Feuerbach ve státu, obci, v nichž by se harmonicky spojil člověčí egoismus s altruismem, jak Feuerbach říká, s komunismem. Na Feuerbacha navázali také Karel Marx a Bedřich Engels.
Karl Heinrich Marx (1818-1883) byl německý myslitel, politik a teoretik komunismu. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho vědecký i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek – marxismu – vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra. Ovlivnil i myslitele takzvané frankfurtské školy. Karel Marx byl při psaní svých děl ovlivněn třemi myšlenkovými zdroji:
1. Anglická politická ekonomie - liberální teorie o volném trhu a soukromém vlastnictví; David Ricardo – teorie nadhodnoty, kterou si přivlastňuje kapitalista
2. Francouzský utopistický socialismus – Henri de Saint-Simon
3. Německá klasická filozofie – G.W.F. Hegel – dialektika a Ludwig Feuerbach – materialismus.
Marxova filozofie dějin je založena na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, které ústí v syntézu, jež vývoj posouvá o krok dále.
Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu Karel Marx označil konflikt různých společenských tříd. Ten vrcholí revolučním přetvořením společnosti. Tím konflikt nabývá jiné, vyšší podoby. Tak byl ve středověku konflikt
mezi buržoazií a šlechtou nahrazen moderním konfliktem proletariátu a buržoazie.
Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní, komunistická společnost. Jejím hlavním pilířem je zrušení soukromého vlastnictví, které je právě příčinou nekonečného konfliktu. Karel Marx zastával koncepci tří období, prvobytně pospolné společnosti, třídní společnosti a beztřídní, komunistické společnosti.
Friedrich Engels (1820-1895), v českém prostředí někdy uváděný jako Bedřich Engels. Byl německý politický filozof a ekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost První i Druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe, s nímž se podílel prakticky na všech významných pracech z oblasti filozofie a ekonomie i na dílech o komunismu. Následně se začal hlásit k revolučním demokratům.
Po vojenské službě odjel do Manchesteru a zde se začal zajímat o životní podmínky dělníků, o místní chartistické hnutí, utopický socialismus a britskou ekonomii. Roku 1844 mu vyšel v Německo-francouzských ročenkách, které vydával Karel Marx, Nástin kritiky politické ekonomie. V době pobytu v Anglii Engels dokončil již započatý příklon k materialismu a od revolučního socialismu ke komunismu.
V roce 1844 Anglii opustil, navštívil Karla Marxe a s ním vystoupil proti mladohegelovcům. Tomuto tématu věnoval spis „Svatá rodina“. V roce 1845 napsal „Postavení dělnické třídy v Anglii“. Ve stejném roce s Karlem Marxem vypracovali kritiku pohegelovské německé filozofie – Německá ideologie.
V následujících letech získal vliv ve Svazu spravedlivých, který se pod jeho vlivem přeměnil ve Svaz komunistů. Friedrich Engels při té příležitosti sestavil Zásady komunismu, z něhož se vyvinul Manifest komunistické strany. Ten vypracoval s Karlem Marxem později. V roce 1848 nejdříve přesídlil do Paříže a v březnu do Kolína nad Rýnem. V roce 1849 se účastnil lidového povstání v Bádensku. Po jeho porážce se přestěhoval do Švýcarska a poté do Anglie. Veškeré své zisky věnoval na činnost Karla Marxe a socialistického hnutí.
O událostech roku 1848 napsal „Německou selskou válku“ a „Revoluci kontrarevoluce“. Díky revoluci Friedrich Engels musel pozměnit své názory na stát a komunismus. V Manchesteru se věnoval studiu (hlavně jazyků) a například i vojenství. Po založení První internacionály (1864) se sice nemohl přímo účastnit vedení, ale tyto problémy řešil v korespondenci s Karlem Marxem. V roce 1870 se přestěhoval do Londýna, čímž zvýšil svůj vliv v Internacionále a zde také v roce 1895 zemřel.