Filozofie
5 Filozofie 19. století
5.2 Testovací otázky
Mezi hlavní směry 19. století ve filozofii patří iracionalismus a voluntarismus.
Iracionalismus odmítá vůdčí role rozumu, akceptuje intuice a subjektivní pocity.
Voluntarismus prosazuje, že principem světa je vůle. Stojí v opozici vůči všem novověkým systémům, které spásu člověka viděly v rozumu.
K nejznámějším představitelům voluntarismu a iracionalismu patřili svérázní, osamocení a možná i lidsky nešťastní myslitelé: Arthur Schopenhauer, Soren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche. Všichni tři představitelé tohoto směru šli ke svému cíli poctivě a vytrvale, třebaže odlišným způsobem, neúnavně hledali nová východiska a filozofické práci obětovali celý svůj život.
Arthur Schopenhauer (1788-1860) Úspěch a uznání se dostavilo teprve na sklonku života. Ovlivnila jej silně indická filozofie, neboť v první polovině 19. století byly v Evropě již dostupné první překlady véd Upanišad a Bhagavadgity. Filozofie Arhura Schopenhauera začíná napsanou knihou „Svět jako představa“. První části této knihy Schopenhauerovy teze jsou známé již od Kanta, podle kterého jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy. Tím navozuje Schopenhauer na to, že Kantovu nauku sám označuje za vstupní bránu ke své vlastní filozofii. Je sice nezvratné, že svět je představa, ale chápat jej pouze takto, je přesto jednostranné. Podle Kanta metafyzika neexistuje. Ale Schopenhauer klade otázku, co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky nesmí být zásadně empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet z vnější či vnitřní zkušenosti. To by přece znamenalo, že řešení hádanky světa nelze najít ve světě samém. „Svět jako vůle“ – Zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. V individuu.
Arthur Schopenhauer dále vyvozuje, že podstata člověka neleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť, co se děje bez našeho vědomí neumdlévá. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody (chemická přitažlivost a odpudivost látek, gravitační přitažlivost) to vše je nevědomá světová vůle. V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i individuální smrt.
„Metafyzika pohlavní lásky“.
Metafyzika pohlavní lásky patří k nejproslulejším partiím jeho díla. Sotva se živá bytost postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování. Vůle se tu projevuje téměř nezávisle na poznání. Má-li u člověka poznání (dobrý rozum) své místo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem mozku. Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Každý miluje to, co jemu samému chybí. Nejmužnější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky. Jako v pohlavní lásce vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že individuum (vůbec každý myslitelný jev) je střídání látky v téže formě. Tím, ale Schopenhauer skoncoval s důležitým předpokladem, který byl od dob renesance, že svět je harmonický. Svět není ani logický či nelogický, je alogický. Od optimismu přechází k pesimismu. „Utrpení světa a vykoupení“. Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest…, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.
- Co máme, toho si nedovedeme vážit.
- Metlou většiny lidí je nouze.
- Nevyhnutelným údělem člověka je osamění.
- Pohlcovat a být pohlcován, to je život.
Podle Arthura Schopenhauera přesto existuje východisko: Poznáním, kterým je mu to umožněno, je umění. Umění není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v něm. Etická cesta vykoupení – je cestou myšlení starých Indů. Nechat se prodchnout duchem popírání světa. Popření vůle. Co to je sláva? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách jiných. Arthurovi Schopenhauerovi porozumíme snad jen tehdy, orientujeme-li se alespoň zběžně ve starých indických filozofiích – hinduismu a především buddhismu, z nichž si Arthur Schopenhauer vypůjčil nejednu myšlenku, jako např. neuspokojitelnou mysl, teorii reinkarnace (viz spisek O smrti), možnost vykoupení se z koloběhu utrpení atd.
Soren Kierkegaard (1813-1855) Dánský náboženský myslitel, syn kodaňského obchodníka. Původně studuje teologii, pak filosofii Hegelovu i německou romantiku, studuje i v Berlíně přímo u Hegela, ale brzy se odvrátil od tohoto typu filozofie a zahájil zcela nový typ myšlení, který uveřejňoval v řadě knih, z nichž většinu psal pod pseudonymy. V závěru života se rozešel s oficiální dánskou státní církví a vystoupil z ní. Prvním a principiálním krokem Kierkegaardova myšlení bylo odmítnutí spekulativní racionalistické filozofie (Hegel), která se ve své pýše domnívá, že vysvětlí vše v jediném absolutním systému. Základním jejím nedostatkem až chybou je neschopnost postihnout jedince v bytostném určení lidského života. Lidský život není možné zredukovat a zachytit do vědeckého systému (a ještě spíše ne Boha), zobjektivizovat. Filozofie nemá být akademickou záležitostí, ale otázkou života a v tomto úkolu prostředkem k oživení náboženství. Alternativu podle Kierkegaarda nabízí křesťanství. Nabízí možnost autentického subjektivního pojetí člověka a Boha. Mezi vírou a racionalitou je propast, víra je paradox, kde absentuje objektivní jistota. Soren Kierkegaard vidí vstup do existence a její tři stádia takovým způsobem, že člověk si sám sebe uvědomí, když začne jakožto davový zjišťovat, že mu společenská konvence nestačí, začne vytvářet své názory a rozejde se s obecností (obcí), aby se realizoval, rostl v individualitě.
Hlásá, že růst individua probíhá ve třech stadiích, kterých samozřejmě nemusí (ba zřejmě ani nemůže) každý dosáhnout, někdo prostě nebude s to opustit davovost, vždy se o něm bude rozhodovat podle davového mínění. (Vlastně není sám sebou, hodnotí-li, jedná-li, smýšlí-li jako dav.)
1. stádium estetické - je-li člověk v něm, vše osmysluplňuje a zdůvodňuje smyslovým prožitkem, dojmem. Estetický člověk je smysly ovládán, jsou mu impulzy. Zdá se, že je to svoboda (oproti davu určitě). On sám se rozhoduje, co bude dělat, podle kritérií libosti a nelibosti. Domnívá se, že není nad jedinečnost jeho dojmu. Takovým typem je Don Juan. Toto stadium je doprovázeno vágním vědomím neuspokojenosti a možnosti vyjití "ze sklepa budovy", rozhodnutí pro vyšší stádium.
2. stádium etické - dříve rozptýlený člověk přijme formu pro svůj život, kterou si sám uloží a tou je mravní zavázání, povinnost. Etické hledisko produkuje hrdinu, tragického hrdinu. Příkladem je Sokrates, který vydává sebe, aby uhájil to, co vydává za univerzálně platné ve smyslu kategorického imperativu Kantova. Jenže i zde si člověk může uvědomit svou neschopnost dostát za všech okolností mravním požadavkům a pocítí to jako vinu, hřích, což už nejsou mravní kategorie. Tak má opět šanci volit, opustit stávající a vyjít.
3. stádium víry - teprve zde se člověk stává individuem v plném slova smyslu, rozhoduje se sám před osobním transcendentnem - Bohem. Literárním typem jest Abrahám, obětující Izáka. Víra je osobní, jedinečný vztah k Bohu, plný paradoxů, překročení obecně mravních ohledů. Jednání a rozhodování v tomto stadiu není možné nijak objektivně měřit, hodnotit. Navíc onen akt víry není pojednou hotov, je třeba jej stále opakovat, vždy znovu a znovu volit sebe nebo sebe ztrátu, znamená to být v objektivní nejistotě.
Friedrich Nietzsche (1844-1900) studoval klasickou filologii a díky svému výraznému talentu byl ještě před obhájením doktorátu povolán jako profesor filologie na basilejskou univerzitu. Mezi hlavní směry Nietzschovy filozofie patřily následující pojmy:
a) Vůle k moci – je ústředním principem všeho bytí. Podle něj je dobré to, co vyvolává pocit moci;
b) Nadčlověk – tvrdil, že charakteristické je pro nadčlověka hrdost, sebedůvěra, pohrdání všedním a malicherným, touha ovládat a radostná moudrost;
c) Přehodnocení všech hodnot – tvrdí, že soucit je nemoc. Snaží se proto zaujmout pozici, jež se nachází mimo tradiční pojetí dobra a zla. Pro Nietzscheho je dobrá panská morálka (aristokratická), která podporuje vše silné a životaschopné;
d) Věčný návrat téhož – je u filozofa inspirován Hérakleitem. Život a svět se stále točí v kruhu.
Nietzschovi následníci obdivovali jeho smysl pro pluralitu hodnot. Hodnotné bylo pro ně a pro filozofa to, co jako hodnotné prosadili a prožili.
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Coreth, E., Schöndorf, H. Filosofie 17. a 18. století. Olomouc: Olomouc, 2002.
Descartes, R. Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi. Praha :Oikoymenh, 2003.
Descartes, R. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998.
Drtina, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
Feuerbach, L. Podstata křesťanství. SNPL, 1956
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7. S. 24 – 25.
Jurina, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
Kratochvíl, Z.: Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie. 1972. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Leibniz, G.W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982.
Leibniz, G.W. Theodicea. Praha: Oikoymenh, 2004.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. 172 s. ISBN 80-8050-333-8.
Ondrejovič, D. Dejiny filozofie. Ružomberok: Katolícka Univerzita v Ružomberku, 1996
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1. S. 294 - 311.
Röd, W.: Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: Oikoymenh, 2004.
Scruton, R. Krátké dějiny novověké filosofie. Brno: Barrister & Principal, 2000.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6. S. 14 – 16.
Šmajs, j., Krob, J. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
Tretera, I. Nástin dějin evropského myšlení (od Thaléta k Rousseauovi). Praha – Litomyšl: Paseka, 2000.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN: 978-80-7298-019-x.
Voltaire, F.M. Candide. Brno: Grafický klub, 1925.
Voltaire, F.M. Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. Praha: Votobia, 1997.
Voltaire, F.M. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1989.
Veselý, J. Studie z francouzského osvícenství. Praha: Karolinum, 2003.
Zatloukal, A. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995.