Filozofie
1.2 Filozofické discipliny
Vzhledem na to, že se člověk snaží filozoficky odpovědět na neustále kladené otázky, které specifikují existenci vnímání podstaty světa, přicházejí myšlenkové soustavy filosofů, které dělíme do jednotlivých odborných věd a tyto vědy seskupujeme do stupnice věd. Také problémy filozofie seskupujeme do jednotlivých skupin, které nazýváme filozofické disciplíny. Filozofickou soustavu dělíme na filozofii teoretickou a praktickou. Teoretická podává názor na svět, praktická názor na život. Pod praktickou rozumíme vlastně etiku. Platon rozdělil filozofickou soustavu na dialektiku, fyziku a etiku. Pod dialektikou rozuměl disciplínu pojmového poznání, myšlení vůbec, které se vyvine tehdejšího způsobu v rozhovoru s někým o patřičném problému (dialegestai). Pod fyzikou nerozuměl odbornou přírodní vědu, ale nauku smyslového poznání (fyzis – příroda). Aristoteles Platonovy každé tři disciplíny rozdvojil a tak dostal 6 disciplín. Dialektiku rozdvojil na analytiku a metafyziku. Analytika pochází od slova analýza, znamená rozbor forem myšlení a to je dnešní logika. Metafyzika původně znamenala nauku o principech nadpřirozeného. Fyziku rozdělil na fyziku v užším slova smyslu, neboli nauku o přírodě, o světě jevů mimo člověka a na antropologii neboli nauku o člověku. Do této skupiny zahrnul také psychologii, nauku o duševním životě člověka. Etiku rozdělil na etiku v užším slova smyslu, která se zabývá mravním konáním jedince, a na politiku, která se věnuje nauce o politickém a společenském životě.
Rozdělením filozofické soustavy z nich následně vycházejí základní pojmy jednotlivých disciplín. Jsou to:
1. Ve filozofii náboženství:
předteismus – názor o modlách: mana, tabu, démon, fetiš, totem;
polyteismus – přijímá mnoho bohů;
henoteismus – přijímá jednoho boha pro sebe;
monoteismus – přijímá jediného Boha pro celou existenci a to jako původce, správce a soudce světa;
deismus – přijímá Boha jako původce, soudce, ale ne jako správce světa; Bůh mu je transcendentní, ne imanentní, neboli je od světa oddělený;
panteismus – ztotožňuje Boha s existencí;
agnosticismus – vyhlašuje Boha za nepoznatelného;
ateismus – popírá existenci Boha.
2. – 3. V metafyzice a filozofii přírody:
materialismus – podstatu existence hledá ve hmotě;
hylozoismus – podstatu existence hledá v živé hmotě;
energetismus – podstatu existence hledá v síle;
spiritualismus - podstatu existence hledá v duši;
monismus – přijímá jeden praživel existence;
dualismus – přijímá dva praživly existence;
trialismus – přijímá tři živly existence;
pluralismus – přijímá mnoho praživlů existence;
mechanismus – jevy se dějí podle zákona mechaniky, kauzality;
finalismus – jevy se dějí cíli přiměřeně.
4. V psychologii:
individuální psychologie – s předmětem duševního života jedince;
sociální psychologie – s předmětem člověka ve společnosti;
obecná psychologie – s předmětem člověka všeobecně;
diferenciální psychologie – s předmětem člověka odděleně podle věku, pohlaví, povolání atd.;
normální psychologie – s předmětem zdravého normálního člověka;
abnormální psychologie – s předmětem duševních abnormalit (patopsychologie, metapsychologie, parapsychologie)
intelektualismus – za základní duševní projev považuje mysl;
emocionalismus - za základní duševní projev považuje cit;
voluntarismus - za základní duševní projev považuje vůli.
5. V noetice:
a) ohledem na pramen poznání:
senzualismus – hledá pramen poznání ve smyslovém poznání;
empirismus – za pramen poznání uznává zkušenost;
empiriokriticismus – za pramen poznání uznává pouze čistou zkušenost bez subjektivních prvků;
racionalismus – uznává za pramen rozum;
kriticismus – uznává za pramen součinnost obou;
intucionismus – uznává za pramen vnitřní nahlížení;
mysticismus – uznává za pramen zvláštní vnitřní spojení s nadzemským;
eklekticismus – vybírá z různých směrů a subjektivně je spojuje v nový celek;
b) ohledem předmětu a obsahu poznání:
realismus – udává za obsah poznání skutečnost, věci;
idealismus – udává za obsah poznání ideje – představy;
fenomenalismus – udává za obsah poznání jevy a ne podstatu věcí;
fenomenologismus – udává za obsah poznání podstatu věcí;
c) ohledem platnosti poznání:
dogmatismus – uznává možnost poznání pravdy;
pozitivismus – uznává možnost poznání relativní pravdy;
pragmatismus – pravdu ověřuje praktickým životem;
probabilismus – neuznává možnost poznání pravdy, jen pravděpodobnosti;
skepticismus – pochybuje o možnosti poznání pravdy.
6. V etice:
a) ohledem původu mravních norem:
heteronomismus – hledá původ norem mimo člověka;
autonomismus – hledá původ norem v člověku, a to buď v jedinci anebo v lidském rodu;
b) ohledem předmětu mravního konání:
egoismus – za předmět považuje sebe
altruismus – za předmět považuje jiného;
c) ohledem cíle mravního konání:
eudaimonismus – za cíl konání považuje blaho;
perfekcionismus – za cíl konání považuje zdokonalování;
utilitarismus – za cíl konání považuje výhodu;
hedonismus – za cíl konání považuje rozkoš – slast;
d) ohledem svobody vůle:
indeterminismus – hlásá svobodu vůle člověka;
determinismus – hlásá, že vůle člověka je určena.
7. Ve filozofii dějin:
a) ohledem hybné síly dějin:
ideologismus – za hybnou sílu uznává myšlenku náboženskou, národní apod.;
historický materialismus – za hybnou sílu považuje hospodářsky třídní zájem;
b) ohledem nositele hybné síly:
individualismus – nositelem je jedinec;
kolektivismus – nositelem je celek, národ, třída, církev apod.;
c) ohledem vládnutí v dějinách:
mechanismus – hlásá zákon příčinnosti;
kondicionalismus – hlásá podmínky jevů v dějinách;
kontingentismus – hlásá nepřetržitost;
teleologismus – hlásá cíle přiměřenost;
fatalismus – hlásá osudovost v dějinách;
d) ohledem hodnoty života:
optimismus – vysoce hodnotí život;
pesimismus – život považuje za nejhorší.