Filozofie
6.2 Fenomenologie a existencionalismus
Fenomenologie je filozofický směr vzniklý na přelomu 19. a 20. století, kdy se ve vědě objevují nové poznatky. Pro fenomenologii, nauku o fenoménech, tedy o zjevení, je každá danost vždy výsledkem naší spoluaktivity s realitou. To jinými slovy znamená, že oblast toho, co je dáváno, splývá s tím, jak je to dáváno. Fenomenologie se obecně zabývá provozem zjevení, ve kterém má podstata a jev souznít v nezkalené absolutní evidenci.
Další významné fenomenologické koncepce:
- ontologická filozofie Martina Heideggera, Jana Paula Sartra,
- kosmologická fenomenologie Eugena Finka, který kromě jiného zkoumal fenomén
a hry,
- strukturální fenomenologie Jana Patočky,
- koncepce Ludwiga Landgrebeho, Maurice Merleau-Pontyho a Emanuela Lévinase,
- ke stoupencům fenomenologie patřili i představitelé exaktních věd Otto Becker,
Alfred Schütz, Oldřich Čálek a další.
Další významné fenomenologické koncepce:
- ontologická filozofie Martina Heideggera a Jana Paula Sartra.
Hlavním představitelem fenomenologie je Edmund Husserl (1859-1938) žid, který se narodil v Prostějově, ale hlásí se spíše k německé národnosti. Hlásal, aby člověk mohl sejít ke svému prvotnímu bytí (přirozenému světu), nesmí mít žádné předsudky, neboť předsudky zabraňují tomu, jak se jednotlivé věci ukazují (například: krásný dům se mi líbí, dokud nevím, že v něm bydlí zubař). Husserl volí termín „uzávorkovat“ (máme uzávorkovat předsudky, pracovat pouze s jevy předmětu). Husserl vnímá člověka, který hraje roli vcítění se, porozumění, vnímání času a prostoru. Vnímá také přirozený svět a svět vědy. Vidí, že svět vědy není oddělený, musíme proto rozlišovat, co je pro člověka přirozenější. Husserl zároveň zkoumá, jak poznat svět, zorientovat se v něm, pochopit smysl a význam věci a tím zkoumá i strukturu vědomí.
Existencionalizmus
Vývoj myšlení se dostal ve 20. století do krizové situace. V kruté zkušenosti světových válek a hospodářské krize totálně padá osvícenské pojetí dobrého a pozitivně se vyvíjejícího člověka; člověk je odhalen ve své bídě a bezmocnosti. Pozitivním přínosem existencializmu je jeho boj proti každodenní rutině života, proti lhostejnosti a bezmyšlenkové konzumní spokojenosti. Existencialismus byl výzvou ke svobodě a odpovědnosti.
Martin Heidegger (1889-1976) patří k nejuznávanějším filozofům v dějinách vůbec. Svým fenomenologickým stylem obohatil i literární vědu. Celé dílo Martina Heideggera je prodchnuto tázáním po bytí. I když se toto tázání prostředkuje přes dotazování na bytí člověka. Sám Heidegger odmítá být řazen pouze mezi existencionalisty. Tvoří přechod mezi fenomelogií a existencionalizmem. Jeho filozofie se dělí na dvě období. Nejproslulejší Heideggerovou knihou je „Bytí a čas“ (1927). Jejím ústředním motivem je snaha o rozkrytí ontologické diference. To znamená vzít vážně rozdíl mezi jsoucnem a bytím. Heidegger analyzoval dvě základní vyladění: úzkost a strach. Strach je podle autora nevlastní (neautentický) způsob vyladění. Strach se týká vždy nějakého předmětu, nebo z daného fenoménu nějaký konkrétní předmět dělá. Naopak úzkost nemá svůj předmět. Vyladění úzkosti chce Heidegger využít, neboť vytahuje člověka ze zajetí v předmětných danostech obstarávaného světa. Heideggerova existenciální analýza vycházela z fenomenologické metody, a proto měla odhalit bytí pobytu tak, jak se opravdu jeví. I když se tyto popisy pohybují na poměrně vysokém stupni abstrakce, Heidegger jimi zachycuje praktický a žitý pobyt člověka v jeho světě. Albert Camus (1913-1960) byl originálním filozofem existencionalizmu. Proslavil se také jako spisovatel a dramatik. Camus ve svém slavném díle Mýtu o Sýsifovi ukazuje, co je zážitek absurdity. Camus vedle pohrdání těžkým osudem hájí také revoltu, založenou na svobodě a lidské solidaritě, které je příkladem Prométheus. Řešení přitom nevidí v násilné revoluci.
Karl Jaspers (1883-1969) je dalším významným představitelem existencionalizmu.Ve svém hlavním filozofickém díle Filosofie (1932) jasně ukazuje rozdíl mezi objektivním, vědeckým poznání a niterným poznáváním vlastního bytí. Byl přesvědčen, že vědy zkoumají pouze vnější měřitelné charakteristiky, a nikdy tak z principu nemohou dojít k tomu jedině podstatnému, k vlastnímu bytí. Této existenciální proceduře Jaspers říká projasnění existence.
Jan Patočka (1907-1977) byl významným Husserlovým a Heideggerovým žákem. Zabýval se pojetím člověka, který by nebyl do sebe uzavřeným subjektem, jak tomu bylo v novověké tradici a zpočátku ještě i u Husserla. Podle Patočky je člověku totiž vlastní otevřenost vůči světu a touha po svobodě, jež mu dává možnost přesahovat svá konečná omezení a vztahovat se k neviditelnému pozadí všech jsoucích daností. Vztah k tomu, co není zjevné, co člověka přesahuje, je určujícím prvkem lidské existence. Existencionalizmus vyvádí konkrétního jedince z anonymního davu a dovádí ho ke konfrontaci, v níž se on sám střetává se svojí existencí.