Filozofie
8.4.1 Struktura ošetřovatelských konceptuálních modelů
I přes svou rozdílnost mají všechny konceptuální modely ošetřovatelství všeobecnou strukturu. Každý z nich obsahuje, respektive, měl by obsahovat, premisy, hodnotový systém a hlavní jednotky. Asumpce (předpoklady, premisy) jsou projevy skutečností, které lidé přijímají jako podkladové teoretické báze pro konceptualizaci ošetřovatelství, odvozují se od vědecké teorie anebo praxe a buď již byly ověřené, nebo je lze ověřit. Podle Pavlíkové (2007) vychází většina ošetřovatelských modelů z praxe. Předpoklady jednotlivých modelů (např. názory na zdraví, lidskou bytost, prostředí a ošetřovatelskou péči) se mohou lišit. Hodnotový systém se stává z přesvědčení, hodnot a norem, které jsou typické pro celé ošetřovatelství. Vyjadřují jeho základní myšlenky týkající se ošetřovatelské vědecké činnosti jako celku, ale zejména jejího prakticko-klinického aspektu, např. jedinečné úlohy sester v celkovém procesu ošetřování, orientace ošetřovatelské činnosti na pacienta, systémovosti ošetřovatelského procesu, upozorňuje na interpersonální vztahy sestra–pacient–lékař, na respektování lidské bytosti a celostní chápání osoby. Hlavní jednotky jsou prvky ošetřovatelského konceptuálního modelu, které vznikly na základě spojení premis s hodnotovým systémem a vedou ke konkretizaci základních cílů ošetřovatelství typických pro daný model.
Zformulovaných bylo sedm hlavních jednotek ošetřovatelského modelu:
1. Cíl ošetřovatelství: Uvádí, čeho se ošetřovatelství snaží dosáhnout. Specifické ošetřovatelské cíle se liší v jednotlivých modelech v závislosti na jejich asumpcích.
2. Pacient: Je definovaný jako příjemce ošetřovatelské péče. Hendersonová ho vidí jako nezávislou celistvou bytost se 14 základními potřebami, zatímco Johnsonová si představuje pacienta jako behaviorální systém složený z 8 podsystémů.
3. Role sestry: Musí být potřebná a akceptovaná společností stejně jako role lékaře, např. v Oremové modelu sebepéče je úlohou sestry pomáhat při ovlivňovaní dosažení optimální úrovně pacientovy soběstačnosti, zatímco v modelu Royové je její úlohou zlepšit jeho adaptační chování přes ovlivňování pudů.
4. Zdroj obtíží: Je v pacientovi, ne v sestře, je to pravděpodobně začátek či příčina pacientových problémů pozitivně ovlivnitelných ošetřovatelským zásahem. V modelu Hendersonové je příčinou problému nedostatek sil, vůle anebo znalostí, zatímco v modelu Johnsonové je to funkční anebo strukturální stres.
5. Ohnisko zákroku: Určuje zaměření ošetřovatelských intervencí. V Oremové modelu sebepéče je tímto ohniskem nedostatek pacientovy sebepéče, zatímco v modelu Royové je to jeho neschopnost adaptovat se na stimuly.
6. Způsoby zásahu: Objasňuje prostředky, kterými sestra disponuje při poskytování ošetřovatelské péče, odvíjí se od ohniska zásahu. V adaptačním modelu Royové je to manipulace se stimuly. Podle Florence Nightingalové je to manipulace s prostředím pacienta (teplo, světlo, čerstvý vzduch, potrava).
7. Důsledky: Jde o očekávané důsledky ošetřovatelské činnosti.