Filozofie
2.5.1 Čínské filozofické směry
Z bohaté škály filozofických směrů, které vznikly a působily v průběhu dvoutisíc pětset letého období dějin čínské filozofie, nejvýznamnější a nejtrvalejší byly dvě: konfucianizmus a taoizmus, přičemž v míře působení na život čínské společnosti patří prvenství konfucianizmu. Hluboká a všestranná spjatost filozofie se životem společnosti byla v Číně velmi výrazná. Filozofie bezprostředně ovlivňovala praktickou politiku, morálku celého národa, jakou umění, každodenní život jednotlivce a tvořila základ vzdělání, které bylo podmínkou účasti na vedení státu. Čínskou filozofii jako celek, na rozdíl od její dobové a vnitřní diferencovanosti, odlišují od ostatních filozofických systémů dvě zvláštnosti. První zvláštností byl fakt, že čínská filozofie vždy úzce souvisela s politickou praxí, filozofové se účastnili na politickém životě. Druhá zvláštnost byla v tom, že filozofie tradičně nedoceňovala přírodní vědy. Z tohoto období známe dva největší čínské myslitele, kteří působili téměř současně.
Prvním byl Lao Tše, lat. Laotius (narozen 604 před Kristem). Napsal knihu Tao-te-king. Podle něj, základem všeho je tao. Tao je prapříčinou všeho a vzorem pro všechno tvorstvo. Do lidského života vstupuje tao jako mravní zákon v podobě cnosti - te. Proto nazval svoji knihu Tao-te-king. Podle něj neosobní tao existovalo už před nejvyšším Pánem prvotního čínského náboženství, neboť “všechno plave v oceánu tao“. Podle Lao-tšeho mravouky se má člověk přísně starat o hygienu těla a duše, aby vášněmi nevyčerpal své síly a dožil se jemu vyměřenému počtu let. Takový člověk může potom klidně očekávat konec svého života a nemá strach před smrtí. Zemřít pro něho znamená jen odložit staré používané šaty a zaměnit je za lepší. Taoisté odsuzují a zavrhují válku. Podle nich spočívá moudrost života očekávat v klidu trvalý odpočinek za hrobem, kde všechna snažení v životě za něčím se jeví jako vrcholné poblouznění. Uctívání Nebes a potom i uctívání taoistického boha Nejvyššího – čistého, poskytovalo mandát panovníkovi, jako božímu zástupci na Zemi.
Druhým významným filozofem byl Kchung-C´, Mistr Kchung, z čeho vznikla latizovaná podoba Konfucius (551-471). Konfucius studoval klasické knihy, které obsahovaly myšlenky staré čínské filozofie, a vlastní interpretací z nich vytvořil své vlastní filozofické učení. Konfucius uznával existenci Nebes jako nepersonifikované, i když antropomorfní síly, v některých aspektech jsou totožné s přírodou. Nebesa stvořila člověka, který má pevně stanovené neměnné majetkové a společenské zařazení, ale v tomto rámci může vlastním úsilím a činností dotvářet svůj osud. Konfucius věnoval malou pozornost nadpřirozeným náboženským otázkám a soustředil se na lidské a společenské problémy. V hledání nápravy stavu současné společnosti kladl hlavní důraz na tradiční pravidla Li, která se v jeho pojetí stala normami společenského chování a vzájemných lidských vztahů. Porušení Li podle něho způsobovalo společenský chaos a války. Konfucius uvedl do čínské filozofie pojem Zen (lidskost, humánnost, lásku k bližnímu). Člověk se má podle Konfucia chovat vůči jiným tak, jak si přeje, aby se i oni chovali vůči němu. Má se mravně zdokonalovat. S pojmem Zen souvisí také Konfuciův odpor proti násilí, které se má nahradit nenásilným přiváděním lidí k dobrovolnému dodržování norem Li.
Konfuciovo učení šířili a rozvíjeli mnozí čínští filozofové. Nejvýznamnější z nich byl mistr Meng, Mensius a Mistr Sün, Sün Kchuang. Meng Kche, latinsky Mencius (372-289 před Kristem), byl významným propagátorem konfucianizmu a také vzdělaným obhájcem proti ostatním filozofickým školám. Doplnil především Konfucia o nové myšlenky idealistické filozofie. Rozpracoval vlastní teorii lidské přirozenosti. Zastával názor, že lidská přirozenost je svojí podstatou dobrá. Tím se značně odklonil od názorů původního konfucianizmu. Byl velmi vzdělaný a všestranný. Odmítal kosmologický panteizmus (nábožensko-filozofické učení, stotožňující boha s přírodou a pokládající přírodu za stělesnění božstva) Konfuciův a nahradil ho materialistickým a ateistickým vnímáním světa. Hlásal, že Nebesa nemyslí, ani necítí, nic neřídí a do ničeho nezasahují, existují objektivně jako součást hmotné přírody a řídí se vlastními neměnnými zákonitostmi. Nebesa jsou podle něho označením všeho, co je mimo Zemi a současně každého bytí. Všechno, co se jeví jako nadpřirozený vesmírný úkaz a vzbuzuje v člověku mystický strach, dá se vysvětlit přirozeně, protože v přírodě není nic nadpřirozené. I člověk je součástí přírody a v této hierarchii je nejvyvinutější bytostí, protože pozůstává z hmoty (stejně jako neživé věci), navíc má život (jako rostliny), vědomí (jako zvířata) a jako jediný má i morální vědomí. Stejně tak každá součást přírody bojuje o zachování svojí existence. Svůj osud tvoří vlastním úsilím, jakékoliv uctívání Nebes nebo strach před nimi jsou zbytečné. Mencius rozšířil vnímání Nebes a přisoudil jim i etické principy. Lidská přirozenost je proto dobrá, neboť tyto principy jsou člověku dané jako produkty a součásti Nebes. Jakmile člověk rozpozná a rozvine svoji přirozenost do dokonalosti, dostává se do mystické jednoty s Nebem. Konfuciánská filozofie přešla složitým vývojem a v některých obdobích v nich vystupovaly do popředí idealistické prvky, v jiných zase materialistické. Ikdyž se tyto prvky zachovaly až doposud, přesto jen postupně zaniká. Čínské myšlení představuje obraz uzavřené národní filozofie, protože Čína tvoří rozlohou a počtem obyvatel jednu oblast, kde kulturní, duchovní a náboženský vývoj tvoří jednu kontinuitu. Zaznamenané dějiny Číňanů sahají až do třetího tisícletí před Kristem a velmi těžce se zkoumají, protože prameny jsou nedostatečně probádané kvůli zvláštnostem čínského písma. Je možné však konstatovat, že v čínském myšlení se prolínají religiózní, mytologické i racionální prvky. Čínské myšlení na začátku spojuje náboženské doktríny s filozofickými, ale postupně se čínští myslitelé zaměřují na řešení otázek čistě filozofických.
Charakteristickými znaky čínské filozofie jsou:
1. Čínská filozofie je spojena s praktickým děním ve společenském životě,
2. Čínská filozofie je spojena s lidovou moudrostí a poezií.
Základem filozofického myšlení Číny byl racionalizmus a exoterizmus (filozofie určena pro široké vrstvy). Základem čínského racionálního filozofického myšlení je koncepce jednoho a jednotného světa jako celku, kterého integrální částí je člověk. V čínském myšlení je svět - příroda, která je dobrá. Pořádek v přírodě a jeho zachovávání je smyslem všeho úsilí člověka. Klasické jádro čínské starověké filozofie tvoří hnutí: taoizmus, konfucionalizmus, mohizmus, legizmus, škola men a škola jing-jang.
Taoizmus
Spolu s konfucionizmem je to nejvýznamnější filozofický směr v starověké čínské filozofii. Vyznačuje se náročností svých etických zásad, abstrakcí pojmů a hlubokou spekulací. Za zakladatele taoizmu se pokládá Lao-c´(asi 570-490 před Kristem). O jeho životě nemáme mnoho historicky jistých faktů. Podle některých historiků původně byl úředník v archivu Čen a historiograf, potom myslitel a reformátor. Svoji doktrínu sepsal v díle Tao-te-ťing (kniha o Tao a o Te). Obsahem díla jsou filozofické metafyzické názory a myšlenky, nauky o etických normách a činnostech. Je to sbírka aforizmů, které se vyznačují úsečností a náhlými přechody. Spolu však tvoří vyváženou a ucelenou soustavu. Základem učení Lao-c´a je princip Tao (cesta). Tao je označení pro přírodu jako princip všeho. Tento princip je nepochopitelný, neosobní, věčný, nemateriální, nedeterminovaný a neměnitelný. Tao je prazáklad světa, od něho pochází nebe i zem, avšak není aktem stvoření. Věci vystoupily z Tao, vyvinuly se z něho a Tao je také jejich konečným cílem. Tao je současně normou, cestou, vzorem a zdrojem činností, je zákonem všech zákonů na způsob indického bráhmu, anebo řeckého logos.
Taoizmus je dualistický směr, kde se v člověku spojují dva prvky, spirituální a materiální. Člověk zapadá do zákonitostí věčného pohybu a tato dynamičnost se projevuje ve dvou protichůdných prvcích: jin (ženský prvek) a jang (mužský prvek). Člověk se vyvíjí ve dvou směrech, vzestupně (odklonem od původního stavu harmonie s přírodou), anebo sestupně (návratem do souladu s přírodou). Odklon je pařeništěm bídy, utrpení člověka a společenstev. Taoizmus proklamuje generální únik od forem života civilizované společnosti a návrat k staročínské jednoduchosti. Štěstí dává člověku ne vědomost, ale jednoduchost života. Odsuzuje války, bohatství a moc. Hlásá skromnost, altruizmus a věrnost. Vzorem je Tao a cílem člověka je spojení se s Taem. Proto ideálem člověka a panovníka není moc a vzdělání, ale dobrota a svátost. Svátost spočívá v tom, že člověk žije přirozeně, nepotlačuje v sobě žádostivosti, vášně, pudy, protože patří k přírodě a bojovat proti nim, by znamenalo bojovat proti Taovi. Lao-c´si získal několik následovníků, nejznámější jeho žák je Čuang-c´(asi 369-286 před Kristem). Taoizmus však byla náročná a hluboká doktrina, někdy až přiliž abstraktní, a proto si nezískala pozornost širokých vrstev a lidu zůstala cizí.
Konfucianizmus
Nejvýznamnější a nejvlivnější směr, který byl v minulosti vyhlašovaný za státní čínskou filozofii, je konfucianizmus. Jeho zakladatelem je Konfucius (Kchung-fu-c´, co znamenalo Mistr z rodu Kchung, uvádí se také vlastním jménem Kchung-Čchiou, 551-479 před Kristem). Konfucius je latinská podoba jeho jména, kterou zavedli evropští historikové. Pocházel z bohaté rodiny. Narodil se v provincii Lu (Šan-Tung), z druhého manželství svého otce, který si jako 70 letý vzal 15 leté děvče. Když měl Konfucius dva roky, zemřel mu otec. Konfucius měl těžké mládí, žil v skromných poměrech, studoval staré a osvědčené mravy, zásady, pořádky a tradice, které byly tehdy zaznamenané v základních klasických knihách. Těchto pět knih zredigoval a komentoval. Jejich jádrem byl návod, jak se má člověk zachovat v různých situacích, jak se má kontrolovat a ovládat. Tyto knihy se dodnes zachovaly, protože o jejich vydání se přičinili Konfuciovi žáci. Konfucius působil jako pedagog, potom od 50. roku života jako úředník, později jako ministr spravedlnosti, ale pro neshody s tehdejší mocí odešel ze státních služeb a putoval třináct let jako učitel filozofie mravnosti od dvora ke dvoru téměř až do své smrti.
Celá Konfuciova doktrína byla vlastně soustavou etických norem a praktických návodů na vylepšení a zjemnění chování lidí. Při sestavování těchto norem vycházel z předpokladu, že člověk je od přirozenosti dobrý a náchylný konat dobro. Všechen řád na světě spočívá v konání dobra. Tento řád je potom zárukou štěstí jednotlivce a blaha společnosti. Centrálně situuje rodinu, kde by měly platit staré osvědčené zásady, cvičení se v jednoduchých činnostech a plnění si základních povinností. Nejpotřebnějšími činnostmi jsou lidskost, moudrost, slušnost, spravedlnost, věrnost, mírnost, střídmost, uhlazenost, zdvořilost. Konfucius uvedl do čínské filozofie pojem Zen (co znamená lidskost, humánnost, láska k bližnímu). Člověk se má podle Konfucia chovat vůči jiným tak, jak si přeje, aby se oni chovali vůči němu. Má se mravně zdokonalovat. S pojmem Zen souvisí i Konfuciův odpor proti násilí, které se má nahradit nenásilným přiváděním lidí k dobrovolnému dodržování norem.
O rozvoj konfucianizmu se přičinili mnozí významní myslitelé, zvlášť Meng-c´(Mencius, vlastním jménem Meng-Kche, asi 371-289 před Kristem). Byl významným propagátorem konfucianizmu a jeho vzdělaným obhájcem proti ostatním filozofickým školám. Doplnil Konfucia o nové myšlenky především o idealistické. Rozpracoval vlastní teorii lidské přirozenosti hovoře, že lidská přirozenost je svoji podstatou dobrá. Mencius rozšířil pojímání Nebes a přisoudil jim také etické principy. Lidská přirozenost je proto dobrá, neboť tyto principy jsou člověku dané jako produkty a součásti Nebes. Když člověk pozná a rozvine svou přirozenost do dokonalosti, dostává se do mystické jednoty s Nebem. Od názorů původního konfucianizmu se značně odklonil materialistický filozof Sún-c´(Sün Kchuang, neboli Mistr Sün, 313-238 před Kristem). Byl velmi vzdělaný a všestranný. Odmítnul kosmologický panteizmus Konfuciův a nahradil ho materialistickým a ateistickým ponímáním světa. Nebesa nemyslí, ani necítí, nic neřídí a do ničeho nezasahují, existují objektivně jako součást hmotné přírody a řídí se svými neměnnými zákonitostmi. Nebesa jsou podle něho označením všeho, co je mimo země a současně každého bytí. Všechno, co se jeví jako nadpřirozený vesmírný úkaz a vzbuzuje v člověku mystický strach, dá se vysvětlit přirozeně, protože v přírodě není nic nadpřirozené. I člověk je součást přírody a v této hierarchii je nejvyvinutější bytostí, protože pozůstává z hmoty (stejně jak neživé věci), navíc má život (jako rostliny), vědomí (jako zvířata) a jako jediný má i morální svědomí. Stejně jako každá součást přírody bojuje o zachování svojí existence. Vlastní osud tvoří vlastním úsilím, jakékoliv uctívání Nebes nebo strach před nimi jsou zbytečné. Konfuciánská filozofie, jak jsme viděli, prošla složitým vývinem, v některých obdobích v ní vystupovaly do popředí idealistické prvky, v jiných zase materialistické a když se tu i tam zachovala až doposud, přece jen pomalu ale jistě zaniká.