Filozofie
6.1 Křesťanská filozofie 20. století
Katolicizmus, novotomizmus
Vzhledem ke stále mohutnějšímu rozvoji vědy a také s ohledem na stále sílící vliv modernizmu vyzval papež Lev XIII., roku 1879 všechny katolické myslitele k budování křesťanské filozofie. Jako podklad mělo tvořit dílo Tomáše Akvinského. Modernizmus v katolické filozofii znamenal ohrožení katolické tradice. Modernisté, ovlivněni historicko-kritickým výkladem Bible a evolucionismem (Darwinovou vývojovou teorií), totiž stále častěji dospívali k závěru o hluboké dějinné podmíněnosti a z toho plynoucí relativitě církevních dogmat. Proto bylo přikročeno k vydávání a překládání Akvinského děl a zároveň se probouzel zájem o tuto tradiční křesťanskou filozofii. V katolickém učení lze podle protagonistů tomistické nauky nalézt řešení umožňující nové uspořádání společnosti. Člověk má zvelebovat svět jako dílo boha, a tak se spoluúčastnit na stvoření, které je dobré.
Mezi představitele křesťanské filozofie patřili: Karl Rahner (1904-1984), Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955), Hans Küng (1928), Karl Barth (1886-1968) a Rudolf Bultmann (1884-1976). Karl Rahner byl žákem filozofa Martina Heideggera. Byl nakloněn antropologicky orientované transcendentální teologii, ve které je člověk bytostí otevřenou bohu. Podle Rahnera má skutečnost jednotný duchovní základ. Věřící člověk může jít vlastním příkladem v mravním a spirituálním posilování světa, což je také přirozený projev lidské snahy o spásu vlastní duše.
Pierre Teilhard de Chardin byl jezuita a vědec-paleontolog. Podle Chardina se vesmír vyvíjí z bodu alfa k bodu omega. Alfa bod je subatomární částice, která vytváří jednotlivé chemické prvky, které se později vyvíjejí v první organizmy. Asi v polovině vývoje vesmíru se dosahuje prahu vědomí. Tam přechází noosféra do noosféry, říše ducha. Člověku, který překračuje práh vědomí, směřuje k vyšší realizaci bytí v bohu. Ježíš Kristus byl bytostí čistého ducha, který ukázal lidem směr jejich dalšího vývoje: k bodu omega.
Hans Küng je hlavním filozofickým představitelem ekumenizmu, to znamená snahy o duchovní sjednocení a toleranci mezi jednotlivými křesťanskými církvemi i mezi různými náboženstvími. Podle autora je nevyhnutný stálý mezinárodní dialog. Ten by se neměl odehrávat pouze na úrovni náboženských elit, jak si jeho představitelé sami často stěžují. Při své argumentaci využívá Küng takových myšlenkových vzorů postmoderní filozofie, jakými jsou například respekt k pluralitě a různorodosti.
Protestantizmus – řeší otázky vztahu víry, Zjevení a lidských dějin. Jejím představitelem je Karl Barth. Zastává dialektické teologie kierkegaardovského ražení. Člověk je vydán vnitřní rozpornosti mezi svým smrtelným bytím a věčným životem v Kristu. Z této rozpornosti vede cesta směrem k existenciální syntéze, ke sloučení konečného a věčného bytí, a to prostřednictvím „skoku do víry“. Barth odmítá jako zavádějící filozofii náboženství a regionistiku. Cílem vyostřování protikladů je poukázat na nesouměřitelnost mezi člověkem a bohem jako takovým. Jediná možnost přítomnosti boha ve světě spočívá v uznání a pochopení jeho oddělenosti od světa.
Rudolf Bultamnn se svou koncepcí postavil proti stávající dominanci liberální teologie, která prosazovala historicko-kritickou metodu při zkoumání Nového zákona a snažila se nalézt historického Ježíše. Bultmann naopak na hledání důkazu historicity postavy Ježíše Krista rezignoval a na nějaký čas se zařadil do proudu označovaného jako ,,teologie Slova“, jež stavěla na existenciálním chápání křesťanského kérygmatu. Příčin této rezignace je několik. Je to především Bultmannův skeptický postoj k evangeliu, který vyjádřil už ve svém díle Dějiny synoptické tradice. Zde došel k závěru, že většina Ježíšových výroků v evangeliích nepochází přímo od něj, ale od nejstarších křesťanských komunit. Nadto tvrdil, že znát historického Ježíše není třeba, protože to pro evangelium samotné nemá žádný význam. Podle Bultmanna byla dokonce snaha o rekonstrukci historického Ježíše nelegitimní, protože už Pavel říkal, že,,neznáme Ježíše podle těla“ (tzn. světským způsobem) – to Bultmann chápe jako Pavlův nezájem o historického Ježíše. Podle něj nestačí analyzovat text samotný, ale je třeba jít za něj. Bultmann se soustředí na situaci čtenáře (resp. posluchače) biblické zvěsti, na jeho existenciální situaci. Nezbytnost nového způsobu interpretace biblických spisů je podle Bultmanna nutností, jelikož moderní člověk již nemůže porozumět biblickému mytickému výkladu světa.