Filozofie

4.1 Barokní filozofie

Charakteristika barokní filozofie:
1. Priorita rozumu, tedy premise podnícená renesančními mysliteli, se pro barokní filozofy stávala zcela nezpochybnitelným předpokladem. Teoretické koncepce, které se opíraly o tento předpoklad, nabíraly na obrátkách.
2. Ideálem se stávala jednotná věda. Tohoto ideálu však bylo možno dosáhnout pouze prostřednictvím nazírání jednotné harmonie světa. Tomuto sjednocování a zákonitému provozování všech vědeckých oborů na exaktní základně se říkalo - mathesis universalis. Jako základ této jednotné vědy se přirozeně nabízely především matematika a fyzika, které barokním myslitelům imponovaly svou přehledností, účinností a exaktností.
3. Všichni hlavní představitelé barokního filozofického racionalismu se nějakým způsobem zabývali matematikou. Descartes objevuje analytickou geometrii, Leibniz infinitezimální počet, Pascal počet pravděpodobnosti a Spinoza napsal svou etiku, vyloženou geometrickým způsobem.
4. V barokní filozofii se svrchovaným pánem stal racionálně uvažující subjekt. Subjekt byl východiskem, předpokladem a zaštítěním veškerého poznání. Bůh, ve scholastice jako nadpřírodní tvůrce, se pro racionalisty stal pouhou rozumovou hypotézou, jakýmsi matematickým axiomem.
5. Matematický přístup se veškeré kvality, jedinečnosti, nezřejmosti a nezjevnosti snažil převést na kalkulovatelné mechanismy.
6. Baroko však nebylo pouze obdobím rozvíjení racionalistické filozofie. Bylo také odpovědí katolické církve na reformaci a renesanci, a to především v oblasti umění. V těchto souvislostech bylo obnovou žití, do poslední buňky prožívaní víry, v níž se má ohlašovat ono smysly nepostihnutelné a rozumem neuchopitelné tajemství „onoho světa“. Racionalismus barokní epochy vycházel z jistoty rozumového poznání. Podle barokních filozofů v lidské mysli existují nepochybné, axiomatické, rozumovou zákonitost určující vrozené ideje, které zaručují jistotu a evidentnost našeho poznání. Smyslové vnímání takto poznání poskytnout nemůže.
Tak se rodí racionalismus, jehož duchovním otcem je René Descartes. Jeho základním nástrojem se stala metodická skepse, kterou uplatnil i na pojetí Boha. Základní princip své nové vědecké metody nastiňuje ve spisu Rozprava o metodě správného vedení rozumu. Hledaje jisté a spolehlivé poznání, předpokládal existenci klamavého démona, aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Jeho známý výrok zní – „Cogito, ergo sum“(pochybuji-li, tedy myslím, tedy jsem). Tento argument spočívá v tvrzení, že Bůh by mohl být jakýmsi zlým démonem, jenž nás neustále klame, takže věci, které považujeme za pravdivé, vůbec pravdivé nejsou. To se netýká pouze smyslových dat, ale i vět matematiky. Přitom právě ty by měly být garantem jasného a pravdivého poznání. Descartes tedy vyjde odjinud, a to z jistoty sebevědomí a vlastní existence. Bůh nás sice může klamat, ale nemůže způsobit, abychom jako klamané bytosti neexistovali. Bez ohledu na to, zda jsou obsahy našeho vědomí pravdivé či nikoliv, stále myslíme, a tudíž i existujeme. Naše myslící „já“ (ego cogito) je tedy důkazem naší existence. O tom nelze pochybovat. Stále je zde však onen klamavý démon, který nám nikdy neumožní poznat pravdu. Proto se Descartes rozhodne dokázat nejprve existenci Boha a poté i fakt, že nás neklame. Kromě ontologického důkazu Boha, který se podobá Anselmově argumentaci, uvádí Descartes takzvaný aposteriorní důkaz neboli „důkaz boží existence z naší ideje Boha“. Ideu nekonečného a dokonalého Boha máme v mysli, i když sami jsme konečné a nedokonalé bytosti. Tato idea tedy musí pocházet od samotného Boha, jenž nám ji „vtisknul“ již při narození. Protože ji máme odjakživa, nepamatujeme se na ni. Aktem stvoření však boží působení nekončí, nýbrž pokračuje v trvalém zachovávání naší existence.
Tím, že Descartes rozdělil skutečnost na dvě složky (myslící a rozlehlou substanci), vzniká problém jejich vzájemného působení. Jejich vzájemně nezávislou existenci zajišťuje Bůh, což neznamená, že jsou na něm nezávislé. Naopak: ke své existenci potřebují „Boží součinnost“. Bůh je také prvotní příčinou pohybu a zachovává jeho konstantní množství ve vesmíru: „… Bůh, který na počátku stvořil látku zároveň s pohybem klidem a pouze svou řádnou součinností v ní celé zachovává právě tolik pohybu a klidu, kolik jej tehdy (do ní) vložil.“ Descartes ospravedlňuje Boha z hlediska našeho podléhání omylům. Bůh nás nemůže klamat, protože klam a nepravda jsou jakousi nedokonalostí, slabostí, které Bůh jako dokonalé jsoucno není schopen. Přesto se však běžně děje, že člověk omylům podléhá. Descartes to vysvětluje tak, že náš intelekt je omezený, ale vůle je neomezená, proto ji můžeme rozšířit i na to, co nechápeme adekvátně a přitakat tak nepravdě. Naše omylnost vyplývá z naší vůle, která je tímto svobodná. Toto ospravedlňování Boha je karteziánskou verzí problému Teodiceje u Leibnize. Teodicea řeší otázku zla ve světě v konfrontaci s dokonalostí či dobrotou Boha. Božská předurčenost a svobodná vůle jsou podle Descarta momenty, které nelze dokonale pojmout, protože máme konečnou mysl.
Toto nedůsledné řešení kritizuje Leibniz ve své Teodiceji. Nepřijatelná je pro něj i Descartova fyzika vzhledem k důsledkům, které z ní plynou pro svobodu Boha. Descartes tvrdí, že hmota postupně nabývá všech možných stavů, jakých je schopna, až k současné podobě světa. To by však znamenalo, že Bůh pouze vykonává to, co je nutné, tudíž jeho veškerá moudrost je zredukována na pouhou nutnost.
 
Jan Amos Komenský (1592-1670) učitel národů hájil učení zaměřené na kvality a zjemňování lidské bytosti. Ovšem nakonec v Evropě zvítězil vědecký, v mnoha ohledech vypočítavý, rozum, jenž chtěl opanovat tělo i ducha. Komenského univerzalistické myšlení v mnoha svých aspektech náleží ještě k renesančnímu období. Jan Amos Komenský se přiřazuje k barokním myslitelům zejména se zřetelem k tomu, že v téměř stejném časovém období, v jakém Jan Amos Komenský tvořil, dosahoval vrcholů svého díla Descartes.
Filozof světového formátu, pocházející z východní Moravy, jehož odborné dílo je v cizině zakotveno v daleko širším podvědomí než na domácí půdě, měl při své práci na paměti nejhlubší zdroje lidského poznání. Jako filozof Jan Amos Komenský do značné míry zastával renesančně-novoplatónské stanovisko. Dílo boží je tvořeno hierarchicky sestupnou řadou čtyř světů – podle Jana Amose Komenského: světa možnosti, světem archetypů, světem andělským a nakonec hmotným. Poznávací proces u Jana Amose Komenského postupuje od smyslového vnímání přes rozum až k víře, která stojí nejvýš. Duchovní svět je pro Jana Amose Komenského poslední zastávkou duše na cestě k věčnému světu boha. Mysticky nalézá tuto cestu v putování do vlastního duchovního Srdce, které je pro něj hlubinou bezpečnosti.
 
Baruch Benedikt Spinoza (1632-1677) byl členem židovské komunity v Amsterodamu. Pro svou neortodoxnost byl z komunity vyloučený a vykázaný z Amsterdamu. (mladická kritika Talmudských doktrín). Začal se intenzivně věnovat filozofii. Když mu tato práce finančně nepokryla náklady na živobytí, věnoval se broušení čoček. Prašnost této práce zhoršila jeho nemoc, umírá ve věku 45 let. Dílo „Etika“- je napsané podle vzoru Euklidovy geometrie. Spinoza dospěl ve své filozofii k radikálnímu monizmu. Substanci ztotožňuje s přírodoubohem. Podle Spinozy existuje pouze jediná substanceBůh neboli příroda = Deus sive natura. Bůh neexistuje mimo přírodu. Vše, co existuje je Bůh a Bůh je vše, co existuje. Největší vliv měl na něj Descartesův racionalizmus. Zamítnul však Descartův dualizmus a kritizoval i jeho subjektivizmus (filozofii začínající od „já“). Ústředním motivem jeho filozofie se stává „substance“, která je příčinou v sobě samé – causa sui. Spinoza definuje substanci následovně výrazem - fundament, základ substance, to znamená – nestvořitelnost substance. Zároveň substanci rozděluje na: nekonečnou, absolutně dokonalou, nezávislou na ničem a jedinou.
Spinoza určuje čtyři druhy metod jejího poznání:
1. autoritu - toto poznání je nekritické a nemá žádnou zvláštní hodnotu;
2. zkušenost - toto poznání je ohraničené a jednostranné;
3. rozum – intelektuální, intuitivně-deduktivní poznání;
4. racionální intuici – nejvyšší forma intelektuálního poznání, které se opírá o „vyšší rozum“(intellectus), který přesahuje běžné ratio.
Třetí a čtvrtá metoda je považována za vědecké způsoby myšlení - matematické poznání. Substance je podle Spinozy to, co je samo v sobě, co se dá pochopit pomocí sebe samého. Výsledkem jeho zkoumání je definice substance: je nejskutečnějším bytím, je základem mnohotvárnosti světa, je nekonečná, absolutně dokonalá, nezávisí od ničeho. Je jí vlastní substanční svoboda. Substance, jako příčina v sobě samé je ontologicky dříve než její projevy: atributy a módy. Kvalitativní a kvantitativní určenost přírodních jevů, těles, jako i člověka je vyjádřena atributy a módy:
a) Atribut: vyjadřuje nejpodstatnější vlastnosti a kvalitu substance;
b) Mód (modus): je to stav, způsob substance, jsou to jednotlivé reálné, konečné formy, konečné tělesa, objekty.
Substance má nekonečné množství atributů, avšak našemu poznání, jako konečnému, jsou přístupné pouze dva – atribut myšlení a atribut rozprostřenosti. Spinoza je považuje za rovnocenné. Rozprostřenost je = hmota, tělesnost, materiálnost, myšlení je = ideje. Reálná nekonečná příroda se rozprostírá v prostoru a mysli. To znamená, že substance atributů se projevuje prostřednictvím módů. Je to jediný způsob existence substance. Spinoza byl také zakladatelem vědecké kritiky Bible. V díle „Teologicko-politický traktát“ podal filologickou a historickou kritiku textů Starého zákona. Spinoza klade rovnítko mezi tím, co je nutné a co je boží vůlí, a proto každé rozumové poznání souvislostí a provázaností v přírodě, je pro něho současně projevem lásky k bohu. Z politických názorů Barucha Spinozy je známý elementární požadavek svobody slova ve státě. Moc státu, na který občané delegovali své částečné moci a práva, se má vždy zastavit před svobodou myšlení.
 
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) byl údajně poslední polyhistor v dějinách evropského myšlení, který byl do detailů obeznámen s veškerým věděním své doby. Friedrich Veliký jej nazval „akademií o sobě“. Leibniz se mimo jiné projevil i jako geniální matematik, když nezávisle na Newtonovi objevil diferenciální počet. Podle jeho pojetí Bůh stvořil ten nejlepší svět ze všech možných světů podle principu předjednané harmonie. To znamená, že percepce všech monád spolu vždy souhlasí, protože Bůh ustavuje jejich celkovou vzájemnou souvislost. Tato harmonie má zaručit dokonalý chod světa, aniž by do něj musel Bůh dále zasahovat. To je zásadní rozdíl oproti Descartovi, jehož Bůh musí existenci světa stále udržovat, tudíž je onticky tvořivý. Leibniz nahrazuje ontickou tvořivost předjednanou harmonií, která trvá na věky, a nepřímým božím působením. Takové pojetí však v sobě skrývá nebezpečí determinismu. Leibniz tvrdí, že aktivní princip, který v nás působí (duše, entelechia) nás pouze „naklání“ směrem k budoucímu rozhodnutí, ale nečiní jej nutným. U neživých věcí můžeme hovořit o jakési predeterminaci, u živých organismů o preformaci. Vidíme, že racionalistické uchopení Boha s sebou vždy nese problém determinismu. Jak Descartovo, tak Leibnizovo řešení nelze z racionálního hlediska považovat za uspokojivé. Víra se jednoduše rozumem vysvětlit nedá.
Oba filozofové jsou přesvědčeni o svobodě lidské vůle, přestože postulují božskou předurčenost světa. Descartes vidí podstatu svobody v možnosti indiference a v konečném rozhodnutí pro dobro, Leibniz v dosažení dobré vůle a blaženosti, takže v podstatě totéž. Leibniz od Descarta přejímá matematickou interpretaci matérie s tím rozdílem, že ji už nepovažuje za základ skutečnosti, ale za „dobře fundovaný jev“ (phaenomenon bene fundatum). V tomto smyslu spojuje klasickou metafyziku s raně novověkým přírodovědným myšlením (systém logických principů) a posouvá ji směrem k osvícenství. Z jeho koncepce materiální skutečnosti jako jevu vyjde později Kant. Descartova i Leibnizova substance jsou charakteristické myšlením a vědomím. Protože Leibniz substance hierarchizuje, přiznává vědomí i materiálním věcem, i když toto vědomí se podobá spíše bezvědomí. Jde o takzvané „malé percepce“, jimiž se vyznačují neživé bytosti. Základem skutečnosti jsou totiž monády duchovní povahy (silová centra), proto se u Leibnize nesetkáváme s matérií v pravém slova smyslu, tedy s neživou hmotou. S tím souvisí i nově pojatý pojem síly, kterou nechápe jako „mrtvou“ (karteziánská fyzika), ale jako živoucí princip. Bůh jej uděluje substancím (monádám) při stvoření a dále do nich nezasahuje. Působí na svět nepřímo jako účinek aktu stvoření, což je v rozporu s Descartovým tvrzením, že Bůh neustále musí uchovávat a vytvářet existenci substance. Jeho působení je tedy přímé.
Descartovy fyziky vyplývá, že Bůh pouze vykonává a prochází tím, co je nezbytně nutné, proto je pro Leibnize nepřijatelná. Znamenalo by to, že Bůh není ani moudrý, ani dokonalý, ani svobodný. Dokonalost a dobrota boží si vynucuje řešení problému omylnosti (Descartes) a zla ve světě (Leibniz). Jde v podstatě o různé verze ospravedlňování Boha. Blaisce Pascal (1623-1662) jako další z racionalistických filozofů dosáhl významných úspěchů v matematice. Patří k zakladatelům počtu pravděpodobnosti, a dokonce vynalezl sčítací stroj, podobný dnešní kalkulačce. Problémy lidského vědění, jak se Pascal domníval, lze jen znázorňovat, nikoliv však zdůvodnit, protože lidský rozum sám o sobě nemůže znát nejvyšší princip. Chceme-li uniknout hrozbě skepse, vyplývající z nemožnosti poznání, je nutno vsadit na jistotu víry v boha. Pascala zneklidňuje rozpor mezi rozumem a vírou, řádem stvořeného světa a nicotností lidské bytosti. Všímá si toho, jak člověk sám sebe ztrácí neustálým rozptylováním a jak může naopak sám sebe nalézt v samotě. Pascalova filozofie sebe získání nakonec vyžaduje odklon od filozofie a rozumu a příklon k bohu a srdci.