Filozofie

2.3 Křesťanská filozofie


 
Přechod řecké antické filozofie ke křesťanské filozofii
S úpadkem kultury řecké a římské dostavil se také úpadek domácích národních náboženství. U vzdělanců nadešla doba lhostejnosti a náboženské nevěry a u lidu pověry. Ani nevěra a ani pověra nedokázala uspokojit lidské nitro: hledala se proto nová náplň a to nejen ve filozofii. Když filozofie, jako základ vědy končila nejen v noetickém nihilizmu, ale také ve skepsi a v relativizmu, byla tedy hledána i nová náplň v náboženství. Překonáním starého náboženství, které sice stále přetrvávalo, ale bylo již na ústupu, hledalo se náboženství nové. Našlo se ve východních náboženstvích. Nastalo slučování vědeckého ducha s duchem náboženským, filozofie s náboženstvím. Ohlašovala se touha po novém zjevení, po nadpřirozeném, po milosti a odpuštění, po věčném životě. To se projevovalo ve filozofii této doby. I když doba posledních let před Kristem neměla velké originální duchovní osobnosti, byl v oblibě takzvaný eklekticizmus a v souladu s náboženskou náladou této doby dávala se přednost filozofii pytagorejské a platónské, protože oba tyto směry měly význam také náboženský (dualizmus ducha a hmoty, askeze).
 
Eklekticizmus z řeckého slova eklegein (volit, vybírat) je obzvlášť typický pro Římany, kteří si zcela prakticky vybírali ze všech učení přicházejících z Řecka účelné a pro ně použitelné myšlenky a soustavy. Známým eklektikem je hlavně Marcus Cicero (106-43 před Kristem), římský řečník a spisovatel, který studoval v Athénách a na Rhodu. Z jeho děl jsou nejznámější: Tusculské hovory, O povinnostech, Kato Starší o stáří, O přirozenosti bohů.
 
Alexandrijský eklekticismus není tak jazykově a stylisticky uhlazený jako eklekticismus římský, ale díky přijetí orientálních nauk, zvláště judaismu, je myšlenkově hlubší. Jeho hlavním představitelem je židovský učenec Filón Alexandrijský (žil v letech asi 25 před Kristem až 40 let po Kristovi). Zjevení pravdy se podle něj dostalo výlučně Židům, a řecká filozofie je proto pouhou odvozeninou myšlenek obsažených ve Starém zákoně. Ve Filónově filozofické soustavě se mísí božským duchem inspirovaná Mojžíšova vyprávěníplatónovou naukou o ideáchs pojmem logu, který přebírá od stoiků. Poznání a ctnost jsou dary boží a k jejich dosažení je nutno vládnout schopností asketického sebezapření. Více než rozumového pojmového poznání si Filón samozřejmě cenil možnosti poznání Pravdy mystickou cestou. Řecké slovo mystikos přeneseně znamená: zavřít oči před smyslovým světem a pohroužit se do vnímání nitra, v němž vede cesta k nesmrtelné lidské duši. Duše se může spojit s čistým bytím boha prostřednictvím jeho Syna, jenž byl Filónemem pojmenován logos. Na rozdíl od stoického panteistického monoismu, který podle něj nečinil zásadní rozdíl mezi hruběji hmotným tělem a jemněji hmotnou duší, byl Filón přísným zastáncem striktního odlišení smrtelného hmotného těla (sarx) a věčně živé duše. Někteří historikové filozofie a náboženského myšlení považují Filóna za jeden z významných inspiračních zdrojů propojování křesťanství s řeckou stoickou a platónskou filozofií. Apoštol Pavel používal obraty o duchu svatém a z ducha svatého – pneuma hagionSvatý Jan se ve svém evangeliu zmiňoval o tom, že „na počátku byl logos“. Filón uznává tři prameny poznání:
1. přímé osvícení od boha
2. alegorickou (obraznou) exegezi (výklad) Starého zákona
3. řeckou filozofii
 
Struktura jsoucna je podle Filóna následující:
a) Bůh je čiré bytí, které nemá absolutně nic společného s hmotou. Je čistou Pravdou, Dobrem a Krásou.
b) Logos, jako živý projev boží lásky v sobě zahrnuje souhrn idejí umožňující vztah světem a bohem. Je prvorozeným synem božím a Moudrost boží je jeho matkou.
c) Hmotný svět.
 
Literatura:
ASMUS, V.F. Antická filozofie. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1986. ISBN 25-132-86.
Bondy, E. Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. 188 s. ISBN: 80-85239-26-4.
ČECHÁK, V. a kol. Co víte o starověké a středověké filozofii. 1. vydání. Praha: Horizont, 1983. ISBN 40-030-83.
Graeser, A. Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN: 80-7298-019-X.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
HORÁK, P. Platón – Ústava. Praha. 1990.
JURINA, J. Stručný prehľad dejín filozófie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
NOVOTNÝ, A.F. O Platónovi. 1.-4. vydání. Praha. 1948, 1970
KICZKO, L., MARCELLI, M., WALDSCHUTZ, E., ZIGO, M. Dejiny filozófie. 7. vydanie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2008. 138 s. ISBN 978-80-10-01391-3.
PATOČKA, J. Negativní platonismus. Praha, 1990.
PATOČKA, J. Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha, 1992.
Patočka, J. Aristoteles, přednášky z antické filozofie. Praha: Vyšehrad, 1994.
PLATON. Obrana Sokratova. 1. vydání. Praha: Lyra Pragensia, 1970.
REALE. Platon. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha, 2005.
RODZIEWICZ, A. Idea i forma. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. On the Foundations  of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw, 2012.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7298-019-x.
WYLLER,E. A. Pozdní Platón. Praha, 1996.