Filozofie

2.2.2 Předsokratovská filozofie

Nejjižnější a největší z dvanácti iónských měst na maloasijském pobřeží, Milétos a Efezus, se stala místem zrodu filozofické a v širším kontextu také vědecké tradice západní civilizace. Tato města patřila mezi nejvýznamnější a nejbohatší z přístavních měst této oblasti, kde se tříbily myšlenky a mísily rozmanité kulturní vlivy. Můžeme proto také hovořit o filozofii ionské.
Za otce této filozofie považujeme Thalese z Milétu (625-545 před Kristem). Pocházel z řecké kolonie Milétos. Protože rozvíjel racionální a nemytologické vysvětlení přírodního světa, všeobecně jej považujeme za prvního skutečného vědce. Předpokládá se, že právě on přinesl Řekům geometrii a jako první dokázal, že průměr rozděluje kruh na dvě poloviny. Ve své kosmologii, kterou pravděpodobně ovlivnily egyptské a babylonské mýty o stvoření světa, zastával názor, že Zem má tvar válce nebo disku a zdola a také zhora ji obklopuje voda. Podle Aristotelova výkladu se Thalés poprvé zabýval otázkou, jaký je počátek a princip (arché), prvek všech věcí, kterou je původní látka, a z které jsou všechny věci. O jeho odpovědi víme pouze tolik, že by řekl: “Z vody je všechno a vodou bude zase všechno.” Thalés učil, že svět, který známe, je jakýmsi druhem polokulaté bubliny na vodě a že zem je plochý válec nebo kotouč, který plave plochou stranou uvnitř polokoule. Voda (hydor) je původcem vší existence. Byl to názor, který dávno předtím vyjadřovala stará Píseň o stvoření v Mezopotámii a názor, zachovaný v Genesis, že vody byly nad oblohou a v podzemí a že byly dříve než Hospodin začal své dílo stvoření apod. Thalés jako fyzik a astronom poznal za svého pobytu v Egyptě tehdejší moudrost zvláště matematiku, také poznal babylonskou astronomii a formuloval některé základní věty planimetrické. Vynalezl také vědeckou geometrii, předpověděl zatmění slunce (rok 585 před Kristem) a měl také mnoho vědomostí ze zemědělství.
Zcela odlišné pojetí původu světa zastával už přímý Thalétův žák, astronom Anaximandros (611-545 před Kristem), který je znám rovněž jako zeměpisec a kartograf (je autorem mapy tehdy známého světa). Tomuto filozofovi přisuzujeme položení základů kosmologie, která přetrvala neuvěřitelných dvatisíce let až do doby koperníkovské revoluce. V jeho kosmologii je středem vesmíru Zem, okolo ní se v uspořádaných kruzích pohybuje Slunce, Měsíc a hvězdy. Rozvíjel také teorii evoluce, podle které působením Slunce vznikají z elementární vody živí jedinci a vyšší živočichové vznikají z nižších (lidé se vyvinuli z ryb). Tvrdil, že svět musí mít svůj původ v jisté neurčité substanci, která je základem čtyř prvků (voda, vzduch, oheň, zem). Byl prvním filozofickým spisovatelem a řeckým prozaikem. Podle historiků napsal díla: O slunovratu a O rovnodennosti. Údajně napsal dílo, které se nám nezachovalo, známe pouze jen některé citace. Dílo má název Peri fyzeós (O přírodě), kde autor tuto pralátku označuje jako neomezené, neurčené (aoriston) nekonečno (apeiron). Apeiron znamená tedy neohraničenou látku aoriston - jakostně neurčitou látku. Od věků byla tato pralátka v pohybu, tím se z ní oddělovalo teplé a studené, z teplého se vyvinul vzduch a oheň, ze studeného zem a voda. Apeiron je plné božské síly tak, že jí patří epiteta, jako božská, nesmrtelná, atd.
Anaximandrovým žákem byl Anaximenes (588-504 před Kristem). Souhlasil s předchůdcem, co se týká kvantity pralátky, ale nesouhlasil s tím, že by nebylo možné určit jakost látky. Anaximenes tvrdil, že původním prvkem byl vzduch (mlha). Vzduchem Anaximenés mínil také oživující dech a duši. Pro tyto příznivce nebyla ani tak důležitá samotná teorie, ale hlavně jim šlo o celkový přístup. Již Egypťané a Babyloňané považovali vodu za prapůvodní prvek, ale při vysvětlování vzniku a charakteru světa se odvolávali na božské působení. Na rozdíl od nich Miléťané podávali naturalistická vysvětlení. Diogenes z Apollonie byl pokračovatelem Anaximenovy teorie, avšak vzduch chápal ve smyslu duše. Vzduch, jako duše má vlastnosti rozumu a moudrosti a tak vzduch je základem všeho.
Dalším významným představitelem předsokratovské filozofie je Herakleitos z Efesu (530-470 před Kristem). Narodil se v řeckém (dnes v tureckém) městě Efezos. Považovali ho za jednoho z nejvýznamnějších antických řeckých filozofů a dodnes zůstává pro nás „temnou postavou“. O jeho životě víme pouze málo. I když napsal minimálně jednu knihu „O přírodě“ z jeho děl se nám zachovali pouze fragmenty zachycené v pracech jiných autorů. Podle všeho Herakleitos věnoval obyčejným lidem jen málo času. Když ho požádali, aby napsal pro Efezos ústavu, odmítnul to s odůvodněním, že město je příliš úplatné. Podle něj obyčejným lidem chybí rozum, a tak se o ně vůbec nezajímal. Podobný postoj měl i k jiným filozofům, obzvláště k těm z blízkého Milétu. Pravděpodobně zastával autoritativně politické názory s důrazem na zákon. Nejdůležitější částí Herakleitova myšlení je jeho vysvětlení charakteru světa. Středobodem jeho systému je změna. Všechno ve světě, i svět jako celek je v nepřetržitém stavu plynutí. Za princip existence a života považoval teplo - oheň. Bohové nevytvořili svět, neboť svět a život je věčný, a to je oheň. Všechno je obměnou ohně. Z ohně dolů povstalo všechno a v ohni nahoru se zase vrátí všechno (ekpyrosis). Z ohně dolů povstaly živly: vzduch, zem a voda. Čím dále od ohně, tím je méně života v patřičném prvku. Oheň tedy není látkou, je spíše principem svojí proměnlivosti, plamenem a hořením. Je symbolem toho, co je podstatou existence. K tomuto ho vedl asi názor, že oheň je ještě pohyblivější než vzduch, nebo možná i význam, který měl oheň ve východních náboženstvích. Jeho známým výrokem je: „panta rei – panta chorei“ (všechno teče, všechno skáče, je v pohybu). Hlásal, že rovnováhu v měnícím se světě udržuje logos. Chápání loga je složité a těžce srozumitelné. U Herakleita má spíše úlohu univerzálního, kosmického zákona, i když běžně by se dalo přeložit také jako „slovo“, „řeč“, „myšlenka“ nebo „rozum“. Funkcí loga je smiřovat a sjednocovat protiklady, vytvářet a udržovat pořádek. I když proniká vším, běžný člověk mu vůbec nerozumí. Logos, ale i jiné části Herakleitových názorů je více než jen náznak Platonovy nauky o formách (Platon žil v letech okolo roku 428-348 před Kristem) a Plotinové představy jednoho (Plotinos žil v letech okolo roku 205-270 našeho letopočtu).
 
Pokud jónská filozofická škola viděla počátek existence v látce, pytagorijci ji nacházeli v číslech. Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto vymezujícího předsókratovského filozofického směru je Pýthagorás ze Samu (584-496 před Kristem). Založil filozofickou školu v Krotoně v jižní Itálii, chtěl umožnit mravně-náboženskou reformu hlavně usilovným studiem, bádáním a sebezapíráním. Nenapsal nic. O jeho názorech se dovídáme od jiných filozofů (Platón, Aristoteles a jiní). Jelikož nevíme, co pochází od něho samého a co od jeho žáků, hovoříme o takzvané pythagorské škole. Pýthagoras přemýšlel o prvních principech: bytí, poznání a konání. Hlavně meditoval o první a poslední příčině. Jeho filozofie má mravní a náboženský charakter tak, jak to vidíme u nábožensko-mravní společnosti, kterou asi roku 530 před Kristem založil v Krotoně na způsob orfických společností a zavedl v ní “pytagorovský způsob života” (spočíval na denním sebezpytování se, mlčenlivosti, podřízení se autoritě mistra, nepožívání masa, ani vína atd.). Tak jako u Herakleita je u Pýthagora podstatou všeho a hlavním symbolem oheň. Pýthagorás nalézá, podobně  jako židovská tajná nauka (kabala), původní principy, vedoucí k uspořádání světa, v číselných (arithmós) vztazích jeho rozmanitých hmotných i nehmotných projevech. Tyto vztahy nám otevírají dokonce i možnost číselně vyjádřit psychické a sociální útvary. Bylo by ovšem pomýlené vnímat pýthagorejské pojetí arché jako nějaké abstraktně kvantitativní lapání živoucího světa do sítě přísně formálně vymezujícího světa matematiky. Pýthagorejská čísla mají sobě daný a pro každé z nich jedinečný tvořivý potenciál, mají svůj interpretovatelný význam a specifickou působící sílu. Čísla jsou základem umožňujícím udržení harmonického řádu celého kosmu. Kosmický řád stabilizují svým mocným působením a vymezováním neomezeného apeiron (počátku). Druhým Pýthagorovým principem je hranice: tento jakoby se zrodil z Anaximandrovi myšlenky, který se domníval, že tato pralátka je neohraničená. Oproti tomu Pýthagorova škola postavila za druhý princip: (peras) - hranici, formu, tvar. Dvě věci, které tvoří podstatu, jsou tedy: k látce musí přistoupit něco, co tvoří věc, a to je ohraničení látky. Tímto vnesli pýthagorijci do řecké filozofie dva principy. Je to tedy názor dualistický oproti monistickému ionskému. Tento názor je předtušením Aristotelova názoru, který středověká filozofie vyjádřila větou: forma dat esse rei“. Látka je pasivní princip, hranice aktivní, látka je princip zemský - hranice, forma princip božský, tvořivý. Tento božský aktivní princip zformoval svět tak, že vnikl do středu pasivního předmětu látky, odkud ho protíná a formuje. Tyto dva principy jako matematik vyjádřil čísly a vyslovil, že podstatou všeho je číslo. Proto filozofii této školy nazýváme filozofií čísel. Všechno se dá vyjádřit v číslech. Čísla jako principy jsou dvojí: lichá - princip ohraničení, jsou božská a dokonalá, sudá - jsou nedokonalá, zemská. Ze složení čísel sudých a lichých povstal svět. Základní božské liché číslo je hen, případně monas - jedno. Základní pasivní číslo, jako prvek látky, jsou dyo, dyas - dvě. Pokud věc má formu, každá forma je geometrický útvar a tak je geometrický útvar možné vyjádřit číslem. Geometrickým výrazem je bod, dva je čára, tři je geometrický tvar plochy, čtyři je těleso. Součet těchto prvních čtyř čísel dává posvátné číslo deset - dekas. Nejdokonalejší geometrický tvar je koule a kouli odpovídá číslo deset, proto má svět formu koule.
Z toho vyplývá filozoficko-astronautický názor pýthagorců: středem existence není zem, ale nebeský princip - a to je oheň, který proniká existencí. Středobod drží všechno pohromadě a okolo něj se v kruhu pohybují: naše zem a naproti ní protizem, potom jednotlivé planety a až na konci světa je svět stálic, svět nebeský. Toto všechno, celá existence se pohybuje, točí okolo ústředního ohníčku a vydává krásný zvuk těles, takzvanou harmonii nebeských sfér. My tuto harmonii neslyšíme, neboť jsme se v ní narodili, tak jako necítíme tlak vzduchu. Jak je to v makrokosmu, tak je to také v mikrokosmu v člověku. V člověku pasivní princip, látka, je tělo a aktivní duše. Duše je sídlem božského rozumu, který jako dar pochází od Boha. Z trestu je ovšem duše spojena s pasivním principem - tělem, je v něm pochována jako v hrobě. Tyto myšlenky přešly ze sekty orfiků podle známé pověsti o zabití titanů a Dionýze Zagrea. Úlohou člověka je, aby se duše v těle očišťovala (katarsis), co se děje zvláštními očišťovacími prostředky: askezí a umýváním, zvláštním zařízením života, atd. Na tomto základě založil Pýthagoras zvláštní náboženskou společnost, mohli bychom  říci - sektu. Podle toho, jak se člověk očišťuje, tak se potom bude vyvíjet jeho osud. Duše po smrti podle zásluhy vandruje. V souvislosti s tím věřili v množství duchů, démonů a přísně zachovávali očišťovací předpis. Pýthagorova škola okolo roku 480 před Kristem zanikla, když vznikly politické nepokoje a nastal přechod z doby královské do doby republiky, když pýthagorci stáli na straně monarchie a republikáni zvítězili. Jejich žáci se rozptýlili, ale myšlenky školy rozšiřovali nadále. Působili na filozofii Empedokla, Platóna a v křesťanské době v takzvaném novopýthagorismu znovu ožila. Pýthagorci věřili v bohy, ale velmi se klonili k nejasnému a panteisticky zabarvenému monoteismu. Jejich zásadou bylo, že počátkem všech věcí je jednotka. Bůh je číslo par excellence, tj. sjednocuje všechny dokonalosti.
 
Na rozdíl od milétských filozofů neodvozuje Empedoklés z Akragantu (asi 492-433 před Kristem) původ světské rozmanitosti pouze z jednoho přírodního živlu, ale rovnocenně ze čtyř druhů živlů: ze země, vody, ohně a vzduchu. Narodil se v  Akragasu (Agrigentum), v aristokratické rodině, na jižním pobřeží Sicílie. Odtud přešel do Atén, kde založil školu. Předtím aktivně zasáhnul do politických bojů a odmítnul nabízenou královskou korunu. Působil jako fyzik, lékař, vojevůdce, řečník, státník, údajně svými přívrženci přezdívaný jako “divotvůrce”. Napsal několik knih, ale s jistotou se mu přiznává velké básnické dílo Peri fyseos (O přírodě) a Katharmoi (O očišťovaných). Své učení o principu všeho začal kritikou Parmenida a Herakleita.  Oba doložili původ světa jedním prvkem. Empedoklés tvrdil, že voda nemůže zrodit motýla anebo rybu a nemůže se měnit. Čistá voda zůstane navěky čistou vodou. Parmenidovi přiznal pravdu, když tvrdil, že se nic nemění. Herakleitos měl zase pravdu v tom, že třeba věřit smyslům, protože ve světě vidíme ustavičné změny. Empedoklés našel řešení v tom, že nemůže existovat jen jedna prvotní matérie, ale jsou čtyři principy, které nazval ridzóma - kořeny všech věcí: zem, vzduch, voda, oheň. Všechno ve světě je budované z těchto čtyř pralátek, které jsou promíchané v různých poměrech. Není pravda, že všechno se mění, protože i tyto čtyři elementy zůstávají kvalitativně neměnné. Tyto čtyři prvky se mezi sebou míchají rozpojením, dělením (diallaxis) a spojováním (mixis). Vedle nich ve světě působí ještě hybné a formující síly, láska (fília) a svár (neikos), které vyvolávají míšení a rozlučování živlů. Čistá láska vede všechny živly k jednotě a svár je příčinou jejich oddělující různosti. Současné působení obou těchto formujících sil vede k poměrnému promíchávání jednotlivých živlů. Právě v důsledku tohoto promíchávání vznikají jednotlivá jsoucna. Poznání smyslových jsoucen je možné podle Empedokla jen díky tomu, že z věcí vyvěrají mikroskopické výrony, které si nalézají cestu do sobě přiměřených prostorů, které se nachází ve smyslových orgánech. V těchto otvorech pak dochází k jejich poznání, samozřejmě za předpokladu, že ony výrony do nich přesně zapadají. Empedoklés totiž důsledně razil názor, že stejné se poznává se stejným. Svůj život na důkaz svého božství ukončil skokem do jícnu sicilské sopky Etny. V náboženském ohledu byl Empedoklés polyteistou, protože i čtyři elementy nazval jmény bohů: „Nejdříve poslouchej, které jsou čtyři základní prvky všech věcí: zářící Zeus (oheň), životadárná Hera (vzduch), Hádes (zem) a Nestis (voda), která svými slzami živí lidské prameny.“ Zbožstvil také prostor (sfairos) a dvě působící síly eros a eris.
Prvním filozofem, který popsal poslední příčinu existence věcí jako duševní princip, který dává matérii život a formu byl Anaxagorás z Klazomen (500-428 před Kristem) pocházel z Malé Ázie, z města Klasomené, blízko Smyrny. Jako první z iónských filozofů se rozhodl působit v Athénách, které však v té době nebyly ještě tak otevřené novým myšlenkovým proudům jako výše zmíněná koloniální území. Pocházel z bohaté rodiny a v touze po poznání odešel roku 463 do Atén, kde založil filozofickou tradici. Tady žil spolu s Periklem téměř třicet let. Anaxagorás se zabýval i astronomií. Tvrdil, že nebeská tělesa jsou stejné substance jako zem, protože našel meteorit. Podle toho hlásal, že i na jiných planetách žijí lidé. Tvrdil také, že měsíc nesvítí, ale odráží jas země. Protože tvrdil, že slunce není bohem, ale rozpálená masa větší než Peloponéz, byl obžalován za bezbožnost a musel opustit město. Emigroval do Lampsacu, kde jako 72 letý zemřel. Jelikož rozlišoval matérii a její hybnou duševní sílu, zařazujeme jej mezi dualisty. Toto učení popsal v díle „O přírodě“, napsané v iónském dialektu, z kterého se zachoval jeden fragment. Souhlasil s Empedoklém, že není jeden, ale více elementů je podstatou existence všeho. Anaxagoras poopravil tvrzení Empedokléa, že svět není složený ze čtyř prvků, ale z nekonečného množství malých semínek (spermata), která jsou stavebním materiálem celé skutečnosti. Jsou pro oko neviditelné a liší se od sebe látkou a barvou. Nazval tyto částečky homoiomery - zrnka anebo zárodky, protože v nich jako v semenu je již obsaženo každé těleso. Anaxagoras jako první mezi filozofy pochopil, že uspořádání kosmu, které má svůj účel nemůže usměrňovat slepý osud nebo neosobní zákon. Proto nous je autonomní, neohraničený, nekonečný, dokonalý rozum, který je nad všemi věcmi, je nemateriální a duševní. Je vševědoucí a relativně všemocný, to bylo předpokladem, že Aristoteles a Platón pochopili, že Anaxagorův nous bylo duševní bytí. Zajímavý je Anaxagorův pohled na nous a duši. Duši mají podle něho všechny živé bytosti. Nous má vládu nejen nad všemi věcmi, ale také nad „vším, co má duši, velkým nebo malým.“ Buď jsou nousduše rozdílné nebo jednotlivé duše tvoří části univerzálního nous. Anaxagorovo tvrzení, že „jevy dávají vidět skryté (opsis adélón ta fainomena)“, v sobě nese hluboké poselství, které je aktuální pro mnohem historicky vzdálenější vhledy fenomenologů ve století dvacátém.
 
Filozofové po Anaxagorovinechtěli myslet dualisticky, proto založili a upevnili materialistický směr, který nazýváme atomismem. Zakladateli atomismu jsou Leukippos z Miléta a Demokritos. Osobnost Leukippa (500-440 př. n. l.) známe velmi málo. Mnozí tvrdí, že Leukippos je pouhá fikce, ale větší shoda je v tom, že skutečně žil a přišel s teorií atomismu.
Demokritos (460-370 před Kristem) se narodil v Abdéře, v Trácii, na severním pobřeží Egejského moře. I když pocházel z bohaté rodiny mohl často cestovat po Egyptě, Persii, Abesínsku a Babyloně, kde sbíral vědomosti z matematiky a přírodních věd, které potom využil pro svoji filozofii. Byl žákem Leukippa, zakladatele atomismu. Byl velkým učencem, vrstevníkem sofistů a Sokrata. Z jeho děl se nám zachovali větší zlomky z fyziky a etiky. Byl považován za největšího učence své doby a byl znamenitým řečníkem. Vypracoval atomismus do uceleného systému. Souhlasil se svými předchůdci, že všechno ve světě se skládá z maličkých částeček, které jsou věčné a neměnné. Tvrdil, že každá změna je vyvolána pouze mechanickým spojováním a rozdělováním nejmenších částic. Ale v dalším svém myšlenkovém postupu se držel Leukippa: za princip existence všeho považoval dva principy, atomy, které jsou znakem plnosti a prázdný prostor, který je vlastně ne-bytí. Všechno na světě potom vyplňují atomy a prázdno. Plnost - to jsou atomy, nedělitelné a nezničitelné nejmenší hmotné částečky, které jsou co do jakosti, kvality stejné, liší se jen kvantitativními vlastnostmi, váhou, velikosti, tvarem, složením a polohou v prostoru, jejich počet je nekonečný. Neustále jsou v pohybu, který jim umožňuje prázdný prostor a který je přirozený. Tento filozofický systém nazýváme mechanický atomismus. Na něm je založená dnešní moderní přírodní věda. Vesmír a pořádek vznikly pohybem, ale tento pohyb podobně jako atomy je od jakživa a je nutný, dopředu daný a nepotřebuje žádnou vnější příčinu. Proto není potřeba žádných „hýbatelů“, všechno se v přírodě děje mechanicky podle přírodních zákonů. Sám se vyjádřil, že by raději pochopil přírodní zákony, než by se měl stát králem celé Persie. Demokritos byl materialista, protože nevěřil v existenci něčeho jiného kromě matérie. Duše jsou složené z nejmenších atomů, kulatých a hladkých, a to z atomů ohně, které se po rozpadu těla rozprchnou a tím zanikne i duše, proto jsou duše smrtelné a hynou společně s tělem. Zajímavý je jeho názor, že poznání smyslové je nedokonalé a rozumové je dokonalé. Člověk poznává na základě vnímání, které mu zprostředkují zvláštní atomy, které jako obrázky vyrážejí z předmětů a vytékající z předmětů se nám otiskují v hlavě. Takovéto poznávání má mnohé nedostatky, protože toto poznávání je příliš subjektivní a relativní, takže může poskytovat jen zdání o věcech. Demokritovy názory na etiku jsou takové, že když se duše skládá z jemnějších atomů, jako tělo je správné dát přednost duševnímu dobru před tělesným dobrem. Proto nejvyšším cílem člověka je dosáhnout harmonii rozumu a pohodu duše, blaženost-eudaimoniu tak, že člověk má trvale dobře smýšlet a nenechat se unést zmatkem a být stále v dobré náladě a veselosti. Moudré je ve všem zachovat míru a žít střídmě a nedělat zle, aby se člověk nemusel stydět sám před sebou. V otázce boží existence nemá úplně jasno, domníval se, že bohové neexistují, že je zplodil lidský strach.
 
Tragický konec milétské filozofie
Milétská filozofie měla více zástupců. Obsahovala o mnoho více myšlenek, než nám tradice zachovala. Milétos však ležel na území, které často ohrožovali řečtí nepřátelé, především Peršané, kteří si dělali nárok na pobřeží Malé Ázie. Když Milétos obsadili Peršané, Míléťané se pokusili o vzpouru proti perské nadvládě, která se však nepodařila a tragické zakončení vzpoury znamenalo i konec filozofování v Milétě. V roce 494 před Kristem město padlo a jeho obyvatelé byli deportováni až pod Kavkaz.