Filozofie
3 Středověká filozofie
3.2 Testovací otázky
Formování středověké filozofie v renesanční a humanistickou filozofii
Středověká filozofie a literatura
Středověká filozofie je filozofie, která následovala po starověké filozofii a na kterou úzce navazuje novověká filozofie. Filozofové této doby uvažovali o místě člověka ve světě, jako důležité součástí středověké kultury. Tento směr se vyvíjel přibližně od 5. až do 14.-15. století našeho letopočtu. Období středověku se latinsky nazývá media aetas, medium aevu. V jejich průběhu se zformovali různé představy, postoje, názory a instituce, které jsou příznačné i pro naši kulturu. Tento trend se v plné míře projevoval hlavně v literatuře, která byla jediným zdrojem nového poznávání této doby. Filozofie a literatura se ruku v ruce vyvíjela a doposud se vyvíjí na základě myšlení, které pramení z doby antiky (ke kterým patří významní filozofové jako Aristoteles a Platón). Toto období středověké filozofie se dělí na dvě období: 1. Patristika a 2. Scholastika. Myšlením této středověké filozofie bylo náboženství. Období středověké filozofie se odvíjí na pozadí náboženské víry. V křesťanství je to Bůh, v islámu Allah a v židovství Jahve. Všechna náboženství vychází ze zjevení pravdy nadřazené nad pravdou rozumu, ke které přichází filozof. Bůh je všechno dobro, pravda a krása, o které je nutné se vyjadřovat. Člověk je chápán jako boží stvoření.
Hlavní znaky středověké literatury
Mezi hlavní znaky středověké literatury patří Septem artes liberales. Je to vzdělávací systém zasahující až do období sofistů ve čtvrtém století po našem letopočtu. Augustin měl potřebu napsat učebnici pro křesťanství, a tím chtěl spojit křesťanství se vzděláváním. Pro středověkou filozofii měli také význam Anitius Manlius Severinus Torquatus Boethius (475/480–524/526). Boethiusovy překlady antických spisů zařazují filozofické obory do dvou skupin: trivium - gramatiku, rétoriku, dialektiku a quadrivium - aritmetiku, hudbu, geometrii, astronomii. Místem vzdělávání byly v této době různé školy jako dvorské, klášterní a katedrální. Mezi hlavní představitele této doby a výuky můžeme zařadit Jana Scota Eriugena (810/815-877). Erugena do svého učení zařadil spis Martianuse Minneuse Felixe Capelly (401-500), který na rozdíl o jiných spisů nabízel antické vědění. Jednalo se o spis „Annotationes in Martianum“. V něm Felix Capella vypracovává čtyři obory, jakými jsou: aritmetika, hudba, geometrie a astronomie. Učení je typické i pro školy v Laoně a v Auxerre, které byly ovlivněné jeho učením. V učení ve středověké filozofii bylo prokázáno, že všechny vědy mezi sebou souvisí a jsou navzájem propojené.
Středověké učení zažilo obrat ve dvanáctém století, kdy všechny vědní disciplíny dostaly nový rozměr z arabských a řeckých zdrojů. Tyto dvě kultury zanechaly ve středověké literatuře zásadní změnu a přinesly pro gramatiku, rétoriku a dialektiku nové rozšířené vědění na základě logiky. Do roku 1140 byla logika nazvaná jako logica vetus (Aristoteles - Categoriae, De interpretatione, Porfyrios - Eisagogé, jednotlivé Boethiusovy spisy) později jako logica nova, ke které se připojila mnohá Aristotelova díla, jako Analytica priora, Analytica posteriora, Topica. Aritmetika, geometrie, astronomie a hudba se projevily formou písemného počítání arabskými číslicemi. Otvírá se nová oblast vědění a to hlavně v oborech:optika, medicína, mechanika, technika a jiné. Uvedený přelom měl velký vliv na vývoj jiných vědních disciplin, jakým byla například rétorika. Ta byla tímto přechodem ve značné míře odstraněna. Zato spojení gramatiky a logiky nabírá rychlý směr a je také zaznamenáno v spise De Grammatico od autora díla Saint Anselma of Canterbury (1033–1109). Mezi další představitele, kteří se zasloužili o logiku jazyka, jsou Gilbert de la Porrée (1075-1154) a Peter Abaelard (1079-1142). Oba autoři se zasloužili o rozvoj gramatiky až ke spekulativní gramatice. Vytvořili jazykově logické traktáty s názvem De modis significandi. V těchto dílech jde hlavně o to, aby bylo vysvětleno, co je struktura, morfologie a syntax jazyka. Vysvětlení se uskutečňuje pomocí Aristotelovských kategorií. Mezi významné představitele středověké literatury je nevyhnutné zařadit: Rogera Bacona (1214-1294), Marinuse a Jana z Dácie, Tomáše z Erfurtu. Roger Bacon byl anglický filozof, člen františkánskeho řádu a jedním z nejdůmyslnějších myslitelů své doby – středověké filozofie. Propagoval experimentální vědu a ideologii městských řemeslníků. Byl velice moudrý a ovládal řečtinu, hebrejštinu a arabštinu. V roce 1277 mu bylo zakázáno uskutečňovat své přednášky na Oxfordské univerzitě a zároveň byl uvězněn v klášteře. Roger Bacon byl zastáncem toho, že člověk má mít nadvládu nad přírodou a ne ona nad ním. Zkušenosti člověka klade jako základ lidského poznání. Tyto zkušenosti jsou vnitřní podle učení svatého Augustina a vnější vznikající na základě smyslového vnímání. Mezi Baconovy přednosti zařazujeme schopnost zkoumání přímé empirické skutečnosti, proto se zařazoval mezi zakladatele senzualizmu a empirizmu. Schopnost vědeckého zkoumání prezentoval v nejvýznamnějších dílech, do kterých patří: Opus maius, Opus minus, Opus tertium, Opus principale. Opus principale, které bylo jeho posledním dílem, mělo podat konečné vysvětlení lidského vědění. Filozofie patřila k jedné z fakult, která vyžadovala výučbu všech vědních disciplin včetně matematiky, geometrie, astronomie a hudby. V této době vrcholí systém učení a zavádějí se nové prvky literatury – úvody, které mají být věcným a metodickým uvedením současně. Zde se výrazně projevuje vliv arabské kultury. Mělo se jednat o vytvoření spojení arabsko- židovské a latinské tradice.
Průlom v dějinách literatury můžeme připisovat Dominicusovi Gundissalinusovi (1110-1181), který v roce 1145 napsal filozofický spis De divisione philosophiae. Spis je věnovaný filozofii v nejširším slova smyslu a teologii. Podle autora, filozofie v širším slova smyslu se dělí na dvě části a to na: 1. Gramatiku, poetiku a rétoriku a 2. Logiku v osmi oddílech. Filozofie v užším slova smyslu je dělená na philosopia theoretica a practica. K teoretické filozofii se řadí fyzika - osm věd, matematika – sedm věd a teologie. K praktické filosofii se řadí politika, ekonomie a etika. Nové rozdělení filozofie na teoretickou a praktickou filozofii poukazuje na přetrvávající vliv Aristotela. Mezi samotnými filozofickými vědními disciplinami se ukazuje jakýsi spor o místo logiky. Pozdější díla, která jsou napsaná pod tímto druhem spisů je cítit vliv Dominica Gundissalinusa. Jedná se o díla napsaná po roku 1230. Mezi hlavní představitele patří Robert Kilwardby (1215-1279), napsal dílo zabývajícím se postavením filozofie ve společnosti a literatuře - De ortu et divisione philosophia. Vincent z Beauvais (1184-1264) je autorem nejslavnější ze všech středověkých encyklopedií Speculum Maius. Encyklopedie je rozdělena na Speculum naturele - O světě přírody, Speculum doctrinale - O umění, vědy a teologie a Speculum historicum - kroniky historie od stvoření až po rok 1254. Systém učení se tak začlenil do středověké filozofie.
Scholastika
Scholastikou je označovaná středověká teologie a filozofie. Název scholastika je odvozen z názvu doctores scholastici. Toto označení dávali klášterním i dvorním učitelům, později učitelům katedrálních vysokých škol. Tento termín však původně označoval formálně-metodický aspekt a specifikum středověké vědy. Scholastiku můžeme označit a rozdělit následovně: a) scholastika – středověká teologie a filozofie - raná (1100–1200) b) vrcholná (1200/1250–1300) c) pozdní (1300–1450/1500). V scholastice jako metodě se soustřeďovala snaha o poznání. Pod scholastikou rozumíme školní vyučování filozofie (schola-škola). Scholastikus byl učitel, který řídil školu. V širším slova smyslu scholastikus je učenec - profesor filozofie, anebo teologie. Učení se dělilo na:
1. stupeň studia: studium gramatiky, rétoriky, dialektiky, takzvané trivium
2. stupeň studia: aritmetika, geometria, astronomie a hudba, takzvané quadrivium
Spolu tvořily dva stupně sedmero svobodných umění. Dalším stupněm studia byla filozofie, která vedla k poznání božských věcí, těmi se zabývala teologie, která byla vrcholem vzdělání a vědění.
Doctrina sacra
V centru scholastické filozofie stál problém všeobecný, neboli spor realizmu a nominalizmu. Otázkou bylo: co jsou obecné pojmy (universalia) a jak je třeba chápat jejich poměr k jednotlivým věcem. Tato otázka zde byla již od Platóna a Aristotela. Spor o univerzálie byl řešen trojím základním způsobem:
a) obecnosti (universalia) mají samostatnou existenci, oddělenou od jednotlivých předmětů; existují před jednotlivostmi časově i příčině. To byl extrémní realizmus -
Universalia sunt ante (Platón)
b) univerzálie existují reálně, ale ne samostatně, existují v jednotlivých věcech. Označuje se jako umírněný realizmus - Universalia sunt in rebus (Aristoteles).
c) obecnosti jsou pouze výtvorem našeho myšlení, subjektivně jsou to souhrny jednotlivých věcí, které zahrnujeme buď pojem (conceptus), anebo slovo (nomen).
Jednalo se o nominalizmus, který se dělil na takzvaný konceptualizmus a nominalizmus v užším slova smyslu - Universalia non sunt realia sed nominalia et sunt post res. Prvním významným zastáncem nominalizmu byl kanovník Jean Roscellinus (1050-1120). Dával přednost rozumu před vírou, filozofii před teologií. Existuje reálně pouze, co je individuální, jednotlivé. Obecniny jsou pouhé abstrakce - voces, flatus voci. Nominalistické učení uplatňoval na článok víry o Trojici. Učil: “Není možné věřit, že by Bůh byl v třech osobách, ale bylo by třeba věřit ve tři Bohy, neboť obecnosti jsou pouhá jména, výtvory lidského rozumu“.
Nejznámějším a nejvýznamnějším mezi realisty byl Anselmus (1033-1109) arcibiskup z Canterbury. Z jeho spisů patří k nejvýznamnějším: De libero arbitriio (O svobodné vůli), De veritate (O Bohu) a Cur Deus homo (Proč se stal Bůh člověkem). Vyslovil závislost scholastické filozofie na náboženské víře téměř programaticky. Říkal: „Non quaero intelliger, ut credam: sed credo, ut intelligam (...ale věřím, abych rozuměl)“. Zastával názor, že člověk může přirozenou silou vlastního rozumu poznat mnohé pravdy; zvláště existenci Boží. Stal se původcem ontologického důkazu Boží existence. Podle něho, z představy dokonalosti, jako nejvyšší bytosti, následuje, že realiter - je Bůh, neboť kdyby reálně Bůh, jako nejvyšší bytost neexistoval, tak by to nebyla dokonalost. V pojmu dokonalosti je obsažena i existence Boha. Bůh stvořil vše, jako umělec. Dříve než vytvoří dílo, má ho ideově v hlavě, i Bůh před stvořením měl vše v hlavě - idea liter. Souhrn všech ideí, plánu světa a věcí se jmenuje Logos-Kristus. Svět byl stvořen skrze Krista. Svět jako idealiter je věčný, ale realiter má začátek. Ohledně Krista, který se musel stát člověkem, aby přiniesl nekonečnou oběť za člověka (teorie satisfakce). Proto člověk, který touží po poznání, se musí zabývat tradičními texty, protože tu najde spojitost s minulostí. Nad tím vším je názor a vědomí, že vědění dosáhne pouze racionálním myšlením. Na základě tohoto poznání, mezi základní prvky středověké filozofie zařazujeme racionální myšlení, učení se z minulosti a zpracovávání a předávání vědomostí. Definované základy prvky souvisely se vznikem nových literárních druhů a forem vyučování. Vznikaly nové sbírky sentencí, které se zabývají postoji a tradicemi. V komentujících “lectio” začíná proces osvojování. Racionální konfrontace v nejširším smyslu probíhá v “quaestio disputata”, která ve své vyzrálé formě představuje zhuštění metodického úsilí a nejvyšší míru koncentrace, vědecké didaktiky a duševní ukázněnosti. Nejlépe je vidět umění scholastiky v nejmenších částech literární tvorby.
K hlavním představitelům scholastiky můžeme zařadit Petruse Lombarduse se svým dílem Libri quattuor sententiarum. Autor dílo chronologicky rozdělil na čtyři části podle vyznání víry. 1. Nauka o Bohu, 2. Nauka o stvoření, 3. Nauka o spáse, 4. Nauka o svátostech a eschatologie. Peter Lombardský neboli Petrus Lombardus (1100-1160) byl scholastický teolog a pařížský biskup. Byl autorem Čtyřh knih sentencí, které se staly standardní učebnicí teologie. Peter Lombardský (známý také jako Peter Lombard) se narodil přibližně v roce 1100 nedaleko města Novara v italské Lombardii. Jeho dětství, mládí, studium a život jsou značně neznámé. Pravděpodobně získal prvotní vzdělání v katedrálních školách ve městech Novara a Lucca. Uvádí se, že ho biskup města Lucca doporučil Bernardovi z Clairvaux, čímž se Peter dostává do Remeše a do Paříže. V Paříži později vyučuje na katedrální škole u Notre Dame, kde navazuje vztahy s Petrem Abélardem a Hugem od sv. Viktora, kteří byli už v té době významnými teology. Roku 1145 získává titul magistr teologie. V roce 1147 se stává knězem a v roce 1159 byl jmenován za pařížského biskupa. V roce 1160 Peter Lombardský zemřel. Peter Lombardský zanechal po sobě mnoho děl, mezi které patří různé komentáře k žalmům, ale nejvýznamnějším dílem bezpochyby je jeho Libri Quattuor Sententiarum – napsán jako Čtyři knihy sentencí (1150-1152). Tímto dílem se proslavil a stal se z něj velevážený teolog. Jeho metoda psaní je v tomto díle podobná Abélardovi – na rozhodování používá racionální myšlení, dialektiku a logiku. Na základě teologie a filozofie chce rozhodnout co je pravdivé. Síla Čtyř knih vzbudila takový zájem, že se v roce 1215 na Lateránském koncilu rozhodlo, že se stane povinným čtením pro každého studenta teologie. Téměř tři staletí, tedy od třináctého do šestnáctého se dílo neustále komentovalo a vycházelo se z něj i při studiu teologie na všech univerzitách. Každý kdo se chtěl stát magistrem, musel povinně číst dva roky v sentencích. Z tohoto důvodu vznikaly různé výklady k sentencím a zpravidla se sentence stávaly prvním velkým dílem autora. Čtyři knihy jsou napsané v biblických textech od církevních představených (jako byl i Augustin) a jiných myslitelů. Uvedené dílo je snahou Petra Lombardského, o jakési systematické uspořádání teologických témat. Sepsané knihy jsou sbírkou teologicko-filozofických poznatků, ale i výkladem Bible. Některé části antických filozofů jsou ovlivněné interpretací arabských komentářů. Dílo mělo rozhodující vliv na teologii Tomáše Akvinského. Petrovy Sentencie utváří jakýsi systém celé křesťanské teologie. Citáty, které uvádějí některé literatury, že jich je přes tisíc, jsou součástí Petrova díla a vybíral je z mnoha děl církevních otců. Mezi hlavní představitele, kteří měli vliv na Petra, byli: svatý Augustin a Abélard. Podle Petra Lombardského se filozofie hodí jenom pro věci stvořené. Oblast víry nepodléhá filozofickým důkazům. Navzdory tomu filozofii používá na vysvětlování víry prostřednictvím ontologie a filozofie. Proto člověk, který touží po poznání, se musí zabývat tradičními texty, protože tu najde spojitost s minulostí. Nad tím vším je názor a vědomí, že vědění dosáhne pouze racionálním myšlením. Mezi základní prvky středověké filozofie zařazujeme racionální myšlení, učení se z minulosti a zpracovávání a předávání vědomostí. Základní prvky souvisely se vznikem nových literárních druhů a forem vyučování.
Filozoficky pod scholastikou rozumíme filozofii, která usilovala o zpracování hotové dogmy v učební soustavu a bránit je proti arabským, mohamedánským, židovským a později také heretickým názorům. Vlastní názory ukládali scholastikové v takzvaných “Summách”, souhrnech, čímž byla naznačována syntéza vědy a víry, harmonický světový názor. Vrcholem teologie byla nauka o Bohu. Scholastikové měli důvěru v objektivitu poznání. Používali analyticko-syntetické metody. Nauka o Bohu se v scholastice zakládala na dvou tézích:
1. Bůh je osobnost odlišná od světa.
2. Svět je stvořený od Boha.
Scholastická metafyzika se zakládala na Aristotelových tézích o aktu a možnosti (actus, potentia), o podstatě a následku (essentia a accidentia), o příčině a účinku (causa a effectus). Hmotný svět byl vysvětlován teorií o látce a formě. Psychologie je spiritualistická, je založena na teorii substanciálního spojení duše a těla. Tělo a duše tvoří jednu podstatu v člověku. Poznání ideí je zprostředkované smysly a rozumovouabstrakcí. Vůle se považuje za svobodnou vůli a směřuje k blaženosti. Příroda je vysvětlovaná teleologicky (účelově). Etika dává člověku cíl ve stálém zdokonalování života. Mezi nominalizmem a realizmem působil Pierre Abélard (1079-1142). Hlásal, že univerzálie nejsou pouze nomina, ale skutečně existují a to před jednotlivostmi věcí (ante-res - před věcmi) totiž v Bohu, jako v jeho tvořivé myšlence; potom ve věcech (in rebus - ve - věcech) jako stejnost, anebo podobnost v jejich základních vlastnostech. Ale také po věcech (post res), jako obecné pojmy (conceptus), které vytváříme myšlením srovnávacím a abstrahujícím. Tím se klonil na stranu realizmu a dával mu zčásti za pravdu. S nominalizmem také připouštěl, že i jednotlivosti jsou skutečné bytosti, individuální substance. Tento způsob řešení sporu o univerzálie je nazýván konceptualizmem.
K tomuto názoru se přidali velcí scholastici, jakým byli Tomáš Akvinský a Duns Scotus. Poměr rozumu a víry určoval Abélard jinak, než Anselm. Podle Anselma má rozum ozřejmovat obsah zjevené víry a přibližovat ho lidskému poznání. Podle Abélarda není možné věřit bez zkoumání. Vyjadřuje to slovy: “Intellectus praecedit fidei” - rozum předchází víře. Třeba zkoumat rozumem, zda se smí věřit anebo ne. Na znázornění Trojice, Abérald používá podobenství: Bůh je kov, ze kterého je pečeť, Kristus je forma a otisk kovu je Duch Svatý. Tyto tři osoby jsou tři módy - stavy jednotného Božího bytí, a proto jeho směr nazýváme také modalizmem, který byl církví v roce 1142 zavrhnutý. V etice je Abélard známý spisem Scitio te ipsum. Podle něj u etického hodnocení nejde tak o čin, jako o úmysl. Zlo má trojí formu: vitium - náklonnost ke zlému; peccatum - souhlas se zlým, anebo nevykonání zlého; actio mala – úmyslně vykonaný zlý čin. Ve svém spisu „Ano a ne“ (Sic et non) položil Abélard logické a metodolické základy scholastické metody, která se opírá o aristotelskou dedukci a přesné vymezování pojmů. K dalším významným představitelům církevní mystiky patřil Bernard Clairvaux (1091-1153). Je protivníkem Pierra Abélarda, kterého dokonce obvinil z kacířství. Bernard byl velmi vlivný, a také první, opat kláštera Clairvauxu, postupoval mnohdy bojovným způsobem, mimo jiné podnítil křižáckou výpravu roku 1145 nadšeným kázáním v bazilice svaté Marie Magdaleny v burgundském městečku Vézelay. Bernard Clairvaux na veřejnosti byl zastáncem absolutní svrchované moci církve. Obhajoval asketické následování mučednictví Ježíše Krista, jehož nauku vnímal jako poselství mystické nadrozumnosti a nadpřirozenosti. V duchovním životě byl vyznavačem augustiánského mysticismu, který usiloval o vnitřní poznání jediné Skutečnosti.
Středověká a arabská židovská filozofie
Filozofie v islámském prostředí vznikala okolo 9. století po Kristovi a její začátky byly spojeny s překládáním spisů řecké filozofie do arabštiny. Vztah arabských filozofů k islámu byl však mnohem volnější než srovnatelný vztah křesťanských myslitelů ke křesťanskému náboženství. Arabští myslitelé byli především lékaři nebo přírodní vědci. V soudobém islámu je už vliv tradice středověké arabské filozofie prakticky zanedbatelný. Arabští učenci o to více ovlivnili a inspirovali středověké křesťanské myšlení. Byli to zejména Avicenna a Averroes. Avicenna (980-1037) byl novoplatonik. Hájil názor, že z boha stále vyvěrají formy, vnichž se utváří tento svět. Láska však u Avicenny existuje od věčnosti, nezávisle od boha. Úkolem lidského života je spojit trpný rozum, podléhající pomíjivé smyslovosti s rozumem činným, který má již duchovní charakter a je spojen prostřednictvím stvořené mysli s božskými formami věčnosti. Napsal více jak devětset knih. Hlavní spis se jmenuje „Kniha uzdravení“ a je jakousi encyklopedií věd. Averroes (1126-1198) ovlivnil latinský Západ především svými obsáhlými komentáři k Aristotelovi. Scholastičtí učenci, kteří se s nimi podrobně seznamovali, Aristotela přezdívali „Filozof“ a Averroovi hovořili „Komentátor“. Averoes tvrdil, že:
1. Látka je od věčnosti.
2. Individuální lidská duše není nesmrtelná.
3. Filozofii je třeba oddělit od teologie.
Ze židovských myslitelů sem především patří Avicebron (1020-1070) a Maimonides (1135-1204). Podle Avicebrona bůh netvoří svět prostřednictvím logu, ale ze své vůle. Vše stvořené se skládá z velmi jemné duchovní látky a formy. V duchovní látce jsou obsaženy zárodky všeho, co může vzniknout, to je zhmotnit se na hrubší úrovni. Tyto názory Avicebron obhajuje především ve své knize „Pramen života“. Maimonides, který své závěry opírá především o Aristotelovu nauku. Ve spisu „Průvodce zmatených“ tvrdí, že člověk vzniká spojením látky těla a formou duše. Duše je smrtelná, stejně jako tělo. Bůh, jenž uvádí vše do pohybu a tvoří svět z ničeho, vložil do ideje člověka svobodnou vůli. Lidská bytost má potom ve svém životě prostřednictvím svého rozumu možnost dosáhnout v sebezdokonalování až k pozemským sférám nesmrtelnosti. Židovské ezoterní učení „kabala“, které v sobě skrývá mystické a magicko-numerologické nauky a v mnohém rozvíjí duchovní učení starých Egypťanů, se pro duchovní elitu odkrylo za časů vrcholící renesance a počínajícího baroka.
Vrchol scholastické filozofie
Scholastická filozofie dosáhla svůj vrchol a rozkvět v Tomáši Akvinském, Janovi Dunsovi Scotovi, Rogerovi Baconovi. Kromě těchto velikánů scholastiky vynikl i Alexander z Hales (1175-1245), františkánský mnich, který podal první velkou syntézu celé teologie a filozofie pod názvem „Summa theologica“. Alexander Hales využil jako první ze scholastiků celého Aristotela a jeho arabských komentářů k teologickým výkladům. Jeho summa theologica je zajímavým pokusem o zdůvodění křesťanské nauky sylogistickou metodou (deduktivní metody). Významem se nejvíce přibližuje k Tomáši Akvinskému.
Jeho učitel Albert Veliký, dominikán (1193-1280), zvaný „doctor universalis“. Je autorem 21 foliových svazků spisů. Zabýval se také otázkami filozoficko-teologickými. Tvrdil, že každá jednotlivá vědecká disciplína má mít svou autonomii. Předměty zkoumání jednotlivých speciálních věd se od sebe liší, a to nutně vede k různnosti metod výkladu. Pravda je ve skutečnosti jenom jedna a jejím jediným základem je bytí boha. Tato jedna boží pravda propůjčuje ze sebe bytí všemu stvořenému, a to pak má na něm svou účast. Míra této účasti na božím bytí vyjadřuje ontologickou hodnotu všech stvořených věcí a bytostí. Bůh na počátku stvořil první látku (materia prima), která přijímá příslušnou formu při vzniku těles. Dále stvořil čas a pohyb, nejvyšší nebesa, archandělské a andělské bytosti. Světlo božího intelektu prosvěcuje sféry nebeské a dosahuje až k lidskému rozumu a pozemské hmotě. Albertova etická koncepce nalézá východisko mravnosti ve svědomí. Ve svědomí lze nalézat měřítko jak pro etickou aplikaci při hledání obecných principů, tak pro jednotlivé neopakovatelné události. Podle Alberta existuje vnitřní mravní pohnutka (synderésis), jež v nitru člověka existuje jako vzpomínka na život v rajských světech a jež nás usměrňuje k dobru. Alert Veliký podal výklady Aristotelových děl, a tyto výklady byly přípravou pro Albertovy pozdější systematické práce Summa de creaturis a Summa theologiae. Albert Veliký byl ten, který uvedl do scholastiky Aristotela. Vysvětloval také Aristotelovy fyzické spisy a jako první z křesťanských filozofů, který soustavně učil zoologii, botaniku, nerostopis a přírodní vědu vůbec.
Hlubším a všestrannějším než byl Albert Veliký, byl ještě Roger Bacon, františkán (1210-1292), zvaný doctor mirabilis. Patřil mezi největší přírodopisce středověku. Měl už na mysli mnohé přírodovědecké výzkumy. Intuitivně hovoří o letadlech, ponorkách, atd. Svými zeměpisnými traktáty přispěl k objevení Ameriky a dávno před Koperníkem naznačil heliocentrickou teorii. Baconova géniem obdařená mysl se nelekala představ, které později vedly k sestrojení dalekohledu a mikroskopu. Věnoval se intenzivně optice. Chtěl především zjistit, jak funguje zákon o odrazu světla.
Mnozí historici v něm vidí středověkého předchůdce renesančního vědce Leonarda da Vinciho. Roger Bacon (1214-1292) byl představitelem oxfordské scholastiky. Jeho hlavní spis Opus maius (Velké dílo) se opíralo o syntézu novoplatonizmu, augustiniánství a aristotelizmu. Pro Rogera Bacona vrcholem poznání bylo osvícení (iluminace, jako u svatého Augustina). V osvícení, jak jej Bacon interpretoval, člověk dospívá ke spojení svého rozumu se světlem rozumu božího. Podobně zaměřen byl i matafyzik světla Robert Grosseteste, pro něhož bylo světlo boží forma společná všem věcem.
Svatý Bonaventura (1221-1274) tvrdil, že filozofie je plně závislá na teologických základech, to znamená, že vychází ze zjevení pravd. Adept spirituálního zasvěcení se připravuje na mystické sjednocení v duchovním Srdci a božím Bytím, které dalece přesahuje představivost a ambice lidského rozumu. Teologický předpoklad se jasným způsobem dotýká poznávacích možností člověka, jež jsou zakalené a slabé v důsledku dědičného hříchu. Duchovní spojení s boží podstatou však ta mračna rozptýlí a znovu se objeví nejjasnější záře svatého Světla, v němž se lidský rozum skutečně stane obrazem božím. Bonaventura rozlišuje tři stupně poznání:
1. Stíny skutečného bytí (smyslový svět)
2. Stopy skutečného bytí (rozumové poznání)
3. Obraz skutečného bytí (mystické poznání)
Na nejvyšším stupni dospívá činnost rozumu ke klidu a mysl se zcela rozplývá v bohu.
Tomáš Akvinský (1224-1274) se narodil v Roccasecca poblíž Neapole. Po několik let byl žákem Alberta Velikého. Vyučoval na univerzitách v Bolgni, Kolíně nad Rýnem, Paříži, Římě a Neapoli. V letech 1259-1268 působil ve službách papeže Urbana VI. Zemřel cestou na církevní koncil, který se konal v Lyonu. Už v roce 1323 byl církví svatořečen. Tomáš Akvinský je považován za nejvýznamnějšího systematika v celé středověké filozofii a teologii. V 19. století bylo jeho dílo katolickou církví prohlášeno za základ křesťanské filozofie. Svatý Tomáš Akvinský ve svých rozsáhlých spisech geniálně spojil zejména Aristotelovu filozofii s teologií augustiniánství a Dionýsia Areopagity. U posledně jmenovaného se inspiroval jeho pojetím nebeské hierarchie a negativní teologie (určení toho, co bůh není). Za komplexní syntézu Tomášova myšlení se považuje Summa teologiae.
Tomáš Akvinský pracuje s filozofií jako s oborem nezávislým na takových zjevených pravdách, jakými jsou například boží synovství Ježíše, trojjedinost boží, vykoupení z hříchu, zmrtvýchvstání atd. Filozofie má podle Tomáše svůj vlastní předmět (co a jak je jsoucno), principy (definovaný pojmový aparát) a metody (sylogismus aplikovaný ve scholastické metodě: pro-argumenty a proti-argumenty). Filozofické pojmy i metody jsou však aplikovány a rozvíjeny právě v oblasti teologie, tedy v myšlení o nejvyšším soucnu. Víra s rozumem, hlásá Tomáš, nejsou vůči sobě zdaleka v takové opozici, do jaké je postavilo učení některých patristických autorit, neboť obojí je darem od boha. Není proto myslitelné, aby teologie a filozofie skýtaly odlišné poznání.
Tyto disciplíny se však nicméně odlišují svými východisky: filozofie bere za svůj počátek, tj. Arché, svět stvořených věcí, aby nakonec završovala své poznání v božím bytí. Teologie bere bytí boha jako fakt, od něhož se počíná teologické myšlení. Věroučná dogmata překračují běžný dosah rozumu, jsou supraracionální, nejsou však zaměřena proti racionalitě. Poznání vychází ze smyslových dat, které zanechávají svůj obraz ve smyslovém orgánu. Tento obraz je následně zpracován obecně platným společným smyslem, který jej jako specifickou představu předává další poznávací mohutnosti, kterou je fantazijní obrazivost. Pomocí abstrakce se z tohto jevového podkladu, existujícího jako představa naší smyslovosti, vyjímá myšlenkový obsah. Tuto činnost má v kompetenci činný rozum. Ten vytváří myšlenkové pojmy, které vystihují obecnou podstatu věcí. Činný rozum (intellectus agens) tímto abstrahováním od smyslového a pojmutím obecného (univerzalis) realizuje poznání v možném rozumu (intellectus possibilis). Činný rozum je tedy - na základě řečeného – lidskou poznávací schopností a rozum možný jen polem skutečně dosaženého poznání.
Metafyzika Tomáše Akvinského je celá prodchnuta platónským motivem účastenství smyslového světa na ideových vzorech boží mysli. Každá věc má sobě přiměřený podíl na bytí. Nekonečné jsoucno je bůh, jehož esencí je existence. Je plně uskutečněným, tedy čistým, bytím (actus purus). Z jistého úhlu pohledu bůh tedy nemá žádné esenciální určení, neboť jeho jediným určením je právě bytí. Konečná jsoucna se podle Tomáše Akvinského skládají z esence a bytí. Esence jako možnost v sobě nese všechny myslitelné předpoklady a charakteristiky nutné k tomu, aby dané jsoucno mohlo být tím, čím má být. U konečných jsoucen je to ale teprve existence jakožto bytí, jež dává esenciální formě příslušného jsoucna uskutečňující bytí. Aby věc skutečně byla, potřebuje bytí, které ji daruje bůh, jenž je čisté bytí. U konečných jsoucen Tomáš Akvinský dále pracuje s termíny nejvyšších rodů, kterými jsou kategorie, substance a akcidenty.
Akcidenty jsou proměnlivé vlastnosti (tytéž jako u Aristotela: kvalita, kvantita, čas, činnost, trpnost, místo, čas, poloha a vlastnictví). Problém univerzálií řeší Tomáš „umírněným realizmem“: obecné pojmy existují již před věcmi v božím rozumu, jsou také obsaženy přímo ve věcech (Aristotelova forma) a existují také po jejich vyjmutí ze smyslové věci v rozumu. Tomáš Akvinský také prostřednictvím rozumu nalezl pět cest (quinquae viae) k bohu:
1. Bůh je příčina pohybu: všechno pohybující se musí začínat a končit svůj pohyb v něčem, co se samo nehýbe, ale může pohyb dávat.
2. Bůh je příčina příčin: bůh nemá příčinu v ničem jiném než sám v sobě a tak může působit sám jako příčina jiných jsoucen.
3. Bůh je nutnost sama v sobě: bůh nemůže být, to znamená, že jako bytí nutně existující může dávat i bytí tomu, co sice může, ale i nemusí být. Takovými jsoucny jsou všechny stvořené věci, včetně člověka. Proto dostávají nahodilá jsoucna nutného, tedy od boha.
4. Bůh je vrchol stupňovitosti. Celé stvoření je hierarchicky uspořádáno, a proto musí mít svou korunu.
5. Bůh je finální účel všech věcí. Všechno stvořené chce realizovat své možnosti, tou nejvyšší a završující je dosažení absolutního dobra v bohu.
V etice vychází Tomáš Akvinský z předpokladu, že člověk má rozum a svobodnou vůli. Rozum, který je příčinou tvarovou, jej vede k pravdě a vůle, která je příčinou účinnou a účelovou, jej vede k dobru. Tomáš Akvinský rozlišuje jednotlivá „dobra“ na:
a) Dobro vznešené se týká ctnosti, a přísluší tedy plně člověku. Projevem tohto dobra je usilování o spásu a schopností, která jej pomáhá realizovat, je rozumnost;
b) Dobro užitné je například majetek. Příslušná schopnost je vnímavost a v hierarchii pozemského bytí se týká zvířat;
c) Dobro potěšující je například jídlo. Projevem tohto dobra je schopnost růstu a dosahují jej už rostliny.
V člověku jsou všechny stupně duší a jednotlivých dober spoluobsaženy. Úkolem lidského života je nicméně na prvním místě snaha o spasení individuální duše, která je nesmrtelná. Ovšem vzhledem k tomu, že Tomáš konkrétního člověka vždy pojímá jako jednotu těla a duše, musí se konečné spásy posléze zúčastnit i vzkříšené, rekonstruované tělo. Učení svatého Tomáše Akvinského a jeho následovníků dostalo později v dějinách evropského myšlení název „tomizmus“.
Tomistická noetika
Tomáš Akvinský je objektivistou. Uznává existenci ve skutečnosti existující nezávisle na poznávajícím podmětu. Poznání je napodobení poznávajícího podmětu a poznávaného objektu. Podmět, který poznává, přijímá do sebe předmět (objekt) podle jeho formy. Obsah vědomí nazývá Tomáš - obraz (specie). Species je smyslová (sensibilis), pokud spočívá na smyslových dojmech, ale je i rozumová (intelligibilis), pokud myšlení vystihuje obecnost objektu (universale in re). Protože tato obecnost (obecné bytí, podstata předmětu), není smyslově-názorná, není možné ji nazvat “obraz”. Species není to, co se poznává, ale je pojednávací prostředek (intertio), t.j. směr vědomí k předmětu, tedy jeho představa toho předmětu. To, co je míněné v představě a co se poznává, je předmět sám. Poznaný předmět nevchází do poznávacího podmětu, ale má dvojí existenci: existuje “o sobě” (reálná existence), mimo poznávací podmět a existuje také ideálně v duchu toho, co poznává (který poznává). Tím Tomáš připouští určitou subjektivní stránku poznání.
Mimo podmětu existují předměty idividuální (jako individua) ve své konkrétní určitosti, ale jen ta species sensibilis, tj. čistě počáteční obsah vjemu, který (ten obsah)j ještě není žádným poznáním, má ráz individuální. Naproti tomu species intelligibilis (tj. pojem rozumový) vystihuje obecnost věcí. Kromě schopností tvořit abstraktní pojmy (species intelligibilis) z názorných představ (ze species sensibiles), má rozum ještě schopnost “soudit” přednášet o věcech soud. Soud spočívá ve spojování a rozdělování, souhlasením a popíráním. Touto reflexí (úvahou) poznává rozum také to, co je individuální. Rozum usuzuje o jednotlivém, a to potom podřizuje pod obecné pojmy a dokazuje, že obecné vládne v jednotlivostech. Smysly jsou při poznávacím aktu pasivní, rozum je aktivní. Smysly dostávají dojmy, rozum je abstrahuje, podřizuje, spojuje a rozděluje. Ale rozumové poznání začíná, vychází ze smyslových dojmů. (Omnis nostra cognitio intellectualis incipit a senzu). Smyslové dojmy jsou stavebním materiálem pro rozum, stavitele. Představy nejsou vrozené. Sám o sobě je rozum nepopsaná tabule (tabula rasa). Rozum má schopnost tvořit obecné pojmy, například: ens (bytí), res (věc, předmět), aliquid (něco), kategorie: podstata, kvantita, kvalita. Tvoří také principy a hlavní zásady poznání. Například: celek je větší než jeho část, princip dostatečného důvodu, princip identity. Tuto schopnost zpracovávat rozumové poznání na základě těchto principů, které jsou samo sebou evidentní, získávat pomocí nových poznatků, zvlášť pronikat, postupovat od smyslového poznání k nadsmyslnu, nazývá Tomáš - ratio (vyšší rozum). Kromě ratio zná Tomáš ještě intellectus, nižší rozum. Racio a intellectus nejsou v podstatě různé schopnosti: mají se k sobě jako pohyb a klid. Intellect dělá závěry, vnímá klidně, intuitivně. Kdyby rozum poznával všechno intuitivní, nebylo by potřebné diskurzivního myšlení. Andělé a Bůh myslí podle Tomáše intuitivně.
Tomistická metafyzika
Aristotelovy pojmy forma a matéria mají zásadní význam pro Tomášovu metafyziku. Tomáš rozeznává inherentní a substinentní formy. Věci tělesné, hmotné (i rostliny a zvířata) jsou ve své podstatě hmota a inherentní forma. Lidé jsou jediný rod, kde je hmota (matéria) spojena s formou substantní, totiž s takovou, která může trvat i bez těla. Lidské duše jsou podle Tomáše nejnižším druhem substinentních forem. Nad nimi, jako čisté inteligence jsou andělé a nejvýš je Bůh jako absolutní forma.
Tomistická etika
Ikdyž je podle Tomáše blaženost nutným a nejvyšším cílem vůle, přece je jeho etika eudaimonistická alebo hedonistická. S Aristotelem souhlasí v základu, že lidská
přirozenost je aktivní. A tato aktivita tím více oblažuje člověka, čím je dokonalejší. Nejvyšším cílem člověka je tedy dosáhnout dokonalosti, tj. napodobení se Bohu.
Touto dokonalostí je zároveň podmíněna blaženost. Z lidské činnosti hodnotí Tomáš nejvíce - shodně s Aristotelem - intelekt. Je proto intelektualistou. Poznání a ne chtění (které předpokládá poznání a je na něm závislé), je podle Tomáše najušlechtilejší činností člověka. Nejcennějším předmětem poznání je Bůh. Proto je nejvyšší blaženost v poznání Boha. S poznáním Boha se bezprostředně spojuje láska k Bohu. Poznání Boha je na zemi nedokonalé (vírou i rozumem). Dokonalé poznání nastává až po smrti. Po ní začíná i nejvyšší blaženost. Normou cnostného konání je Boží zákon, který poznáváme “přirozeným světlem” rozumu. Vědomí tohoto zákona v jednotlivých případech je svědomí (synteresis). Konání je dobré, pokud se
shoduje, co do obsahu, úmyslu (účelu) a okolností se zákonem mravním. Špatné je konání tehdy, když se jeví nedostatek této shody. Tehdy je zlo né nic pozitivního, ale něco negativního (defekt). Cnost je habitus - trvalý sklon k dobru. Jsou čtyři základní (kardinální) cnosti: moudrost (opatrnost), mírnost, statečnost a spravedlnost. To jsou cnosti přirozené. Nad ně staví Tomáš Akvinský cnosti nadpřirozené, vlité: víra, naděje a láska. Prvním hříchem byla lidská přirozenost zkažená, porušená. Člověk potřebuje ke konání dobra Boží pomoci, tj. milost. Té se mu dostává svátostmi, poskytovanými církví. Jsou to viditelná a působivá znamení. Tomáš Akvinský souhlasí s Aristotelem, že člověk animal sociale - je předurčen přírodou žít ve státě.
Filozofie Tomáša Akvinského je doposud filozofií římsko-katolické církve. Za takovou a jedině pravou ji prohlásil papež Lev XIII. dne 4. srpna 1879 encyklikou “Aeterni Patris”. Podle této encykliky je tato filozofie jedině pravá, jak je pravá jedině římsko-katolicka církev. Samozřejmě s Tomášem není možné se vším souhlasit. Důkazy Boží existence podané Tomášem Akvinským nejsou důkazy vědecké, ale rozumovým zdůvodněním víry v Boha.
Pozdní scholastika
Pozdní scholastika se rozvíjí ve 14. a 15. století. Hegemonie pozdní scholastiky končí současně s tím, jak se uzavírá éra jednotné katolické Evropy. Ve filozofii se postupně začíná prosazovat nominalizmus. Ten preferuje smyslové jednotliviny a hájí názor, že pojmy jsou jen konvencí vytvořené značky a jako pouhé záchvěvy hlasu nemají s konkrétními věcmi ve skutečnosti nic společného. Stále více se prosazuje směřování k přírodním vědám a jejich metodách zkoumání. Také pozdní scholastika po sobě zanechává velké učence. Jan Duns Scotus (1266-1308), kvůli své schopnosti velmi jemného pojmového rozlišování zvaný také „doctor subtilis“. Ve sporu o univerzálie hájil postoje realistů. K jeho hlavním závěrům patří následující:
a) Bůh je bytost absolutně svobodná, pro niž je vše možné;
b) Jsoucno jakožto předmět metafyziky je třeba definovat nikoliv jako to, co je, nýbrž jako to, čemu neodporuje možnost být. Každé možné jsoucno je také jsoucnem nutným a proto má esence věcí větší význam než jejich existence, která je náhodná;
c) Mnohost a různost věcí nepochází z látky, jak učil tomizmus, ale je dána zvláštní individuální formou, kterou je totost neboli haecceitas;
d) Psychologie stojí na principech typických pro celou františkánskou školu. Scotus jasně preferuje nezávislost aktů vůle na aktivitách rozumu. Všude tedy vyzdvihuje přednost vůle. Intelektuální zpřítomnění motivů jednání není příčinou, ale jen nutnou podmínkou volního úkonu. Je na ni samé, pro co se rozhodne;
e) Nejvyšší ctností a základem mravnosti je láska k bohu. Z míry této lásky se odvozuje každé dílčí dobro.
William Occam (1285-1349) získal vzdělání na univerzitě v Oxfordu. Tam si osvojil empirický přístup, zaměřený proti spekulativnímu racionalizmu metafyziky Tomáše Akvinského. V Avignonu, kde se zodpovídal ze svého učení, byly některé části jeho spisu označeny za kacířské. William Oscam navazuje na voluntarizmus Dunse Scota, když tvrdí, že vůle má primát nad rozumem. Bůh je absolutně všemocný a stvořil svět z ničeho. Ideje – univerzálie stvořených věcí v boží mysli jsou jen obrazy věcí již stvořených. Bůh totiž stvořil bezprostředně, bez obecných pojmů, všechny jednotlivosti. William Oscam tedy opouští Scotův realizmus a spojuje voluntarizmus s nominalizmem. Jako typický nominalista William Oscam předpokládá, že univerzálie neexistují, jsou to pouhé konvence. Obecný pojem je pouhým společenstvím znaku. William Oscam zdůrazňuje úlohu teologie a víry. Tvůrcem německé mystiky byl Jan Eckhardt (1260-1327). Byl profesorem v Paříži, v Římě, potom byl provinciálem dominikánského řádu v Kolíně nad Rýnem, odkud chodil po celém Německu a kázal na různých místech. Byl obviněn z bludu a přinucen odvolat. Bulla odsuzující dvacetosm jeho bludných vět ho však už nezastihla na živu. Ve svém duševním životě vychází z Tomáše Akvinského, z Alberta Velkého, z Augustína a hlavně z Dionýze z Areopagitu. Cílem Eckhardtovy mystiky je zánik duše v Bohu. Duše je jednodruhá forma těla, má však dvojí mohutnost: nižší, vnější (vnější smysly) a vyšší, paměť, rozum a vůli. Má dvojí stránku: jednu pro tento svět a druhou pro Boha. Duše je středním členem mezi Bohem a tvory. Nejvyšší činností duše je poznání, tj. stupňovité abstrahování od mnohosti a hmotnosti. K úplné pravdě však dospívá duše až poznáním nadrozumovým. Poznání je zde nadsmyslové, slovy nevyjádřitelné, nadpřirozené, proniknuté časem a prostorem, nezpůsobené člověkem, ale samotným Bohem. Proto je ono zároveň i nepoznávaným, slepotou a nevědomostí. Nad empirické poznání nazývá Eckhart vírou. Když rozum dospěl k hranicím svého poznání, zůstává ještě nadsmyslové a vůle, ozářená božským světlem, vrhá se k Bohu. Eckhart chválí utrpení. Pravé utrpení je “matkou všech cností”. Utrpení učí pokoře. Pokory je třeba, nutně třeba ke splynutí s Bohem. Jádro náboženství hledá Eckhart v mravnosti. Z Eckhartovy školy vyšli Henrich Suso a Jan Tauler.
Úpadek scholastiky
Ve 14. a 15. století nastal úpadek scholastiky. Nebylo velkých duchovních a ani myslitelů. Filozofii zastupovaly a pěstovaly filozofické školy: scotisti a tomisti, terministi a nominalisti. Žáci velkých mistrů nashromáždili tolik subtilností a distinkcí, že základní velké téze, které tvořily jádro scholastické syntézy, se pomalu ztrácely ze zřetele. Renesance, reformace a vědecké vynálezy urychlovaly úpadek. Scholastika se ztrácela v subtilnostech a tím se odlučovala od živého myšlenkového proudění nové doby. Špatná situacie, do které se dostala římsko-katolická církev v 16. století, vzpružila katolíky a způsobila obnovu scholastické filozofie a tomistické teologie. O toto obnovení se zasloužil zvláště František Suarez (1548-1617).
Literatura:
Aaron, R.I. The Theory of Universals, 1952.
Antológia z diel filozofov. 3. zv. Patristika a scholastika, 1975.
Anzenbacher, A. Einführung in die Philosophie. Wien: Verlegergemeinschaft
Neues Schulbuch, 1985. ISBN 80-04-25414-4. S. 202 – 203.
Arquilliere, H.X. L'augustinisme politique. Essai sur la formation des théories politiques du moyen age, 1934.
Heinzmann, R. Středověká filosofie. Přeložil: Břetislav Horyna. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-105-5. S. 73 – 79.
Hirschberger, J. Geschichte der Philosophie. Bd. I. Altertum und Mittelalter,
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Nakladatelství Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7.
Kratochvíl, Z. Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993.
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie, 1972Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. ISBN 80-8050-333-8.
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6.