Verejne_zdravotnictvi
9 Zdravotní gramotnost obyvatel České republiky
9 Zdravotní gramotnost obyvatel České republiky
9.1 Testovací otázky
Vznik a základní vymezení pojmu zdravotní gramotnosti
Světová zdravotnická organizace definuje zdravotní gramotnost takto:
„Zdravotní gramotnost znamená kognitivní a sociální dovednost, která determinuje motivaci a schopnost jednotlivců získávat přístup ke zdravotním informacím, rozumět jim a využívat je k rozvoji a udržení dobrého zdraví.“
Zdravotní gramotnost je rozhodování ve prospěch zdraví. Takto pojímaná zdravotní gramotnost úzce souvisí s obecnou gramotností. Úroveň gramotnosti, která obvykle, ale ne vždy, závisí na úrovni vzdělání, významně předznamenává zdravotní osudy jedinců i sociálních skupin.
Je známo, že lidé s omezenou gramotností jsou zdravotně znevýhodněni. Nízká zdravotní gramotnost ovlivňuje zdraví jednak nepřímo, a to prostřednictvím omezené volby zaměstnání a dosahovaného příjmu, a jednak přímo, např. prostřednictvím vlastní účasti, resp. neúčasti na realizaci preventivních opatření, při vyhledávání časných stádií nemoci, při omezování rizik plynoucích z vlivu znečištěného životního prostředí na zdraví, pokud jde o přístup ke zdravotnickým službám i co se týče podílu na terapii vlastní chronické nemoci.
Část negativních důsledků nízké zdravotní gramotnosti lze ve zdravotnickém systému do určité míry kompenzovat diferencovaným přístupem, dobrou komunikací se zdravotnickými pracovníky a citlivějším vedením při zvládání chronické nemoci. Zdravotničtí pracovníci však dokáží jen nepřímo působit na negativní důsledky omezené zdravotní gramotnosti, jako jsou malá možnost volby životního stylu, který souvisí s nízkou sociální pozicí a negativní vliv lokálně znečištěného životního prostředí na zdraví.
Je zřejmé, že zdravotní gramotnost, podobně jako péče o zdraví, je komplexní pojem zahrnující složitě sociálně podmíněný přístup k informacím, jejich utřídění a pochopení a jejich využití v kontextu každodenního života. Důležité je rozvíjet zájem i schopnosti jedinců a skupin převzít rostoucí podíl zodpovědnosti za své vlastní zdraví a za zdraví svých blízkých i spoluobčanů stejně jako kvalitu životního prostředí.
Zdravotní gramotnost má své kořeny ve výchově. Od pradávna se lidé snažili ovlivňovat své zdraví. Někdy mu prospívali, jindy spíše škodili. Obvykle se řídili osvědčenými tradicemi, které se týkaly způsobu života nebo osobní hygieny. Většina výchovných snah zaměřených na zdraví byla podmíněna závažností zdravotních problémů, problémů životního prostředí a možnostmi jejich zvládnutí. Dopad takové výchovy byl podmíněn ekonomickou a sociální pozicí jednotlivce i stavem společnosti jako celku. Přes dílčí úspěchy novověké medicíny lze přiznat, že toho nemohla až do konce 19. století mnoho nabídnout. Rychlý nárůst medicínských poznatků začátkem 20. století, a převážně v jeho druhé polovině, dodal zdravotní výchově významný impuls.
V první polovině 20. století se podařilo díky zvýšení zdravotní gramotnosti obyvatel zdravotní výchovou zlepšit péči o zdraví dětí v rodinách, např. pokud jde o prevenci infekčních nemocí. S rozvojem hygieny došlo k výraznému zlepšení životních podmínek. V 60. a 70. letech se zdravotní výchova, a to zejména v rozvinutějších zemích, začala orientovat na problematiku chronických nemocí podmíněných do značné míry životním způsobem a životním prostředím. Mnohé z tehdejších aktivit byly založeny na poměrně jednoduchém chápání vztahu rizikového faktoru a nemoci a vycházely z přesvědčení, že pokud lidé dostanou potřebné informace, změní své chování a jejich zdraví se zlepší.
Zkušenost ukázala, že řada programů zdravotní osvěty byla úspěšná jen u vyšších sociálních vrstev, dobře vzdělaných a žijících v relativním dostatku. U sociálně znevýhodněných populačních skupin byl přínos mnohdy nepřesvědčivý. Ukázalo se, že jednosměrné předávání informací a poučování nemá potřebnou účinnost. Jako vhodnější se ukázaly široce zaměřené zdravotně výchovné programy, které plně respektovaly sociální situaci osob, na něž byly zaměřeny. Další rozšiřování takových programů, jak co do obsahu, tak pokud jde o použité metody, postupně vyústilo v oblast nazvanou Health Promotion (podpora zdraví).
Podpora zdraví se stala součástí tzv. společenských zdravotnických programů, u nichž byla žádoucí spolupráce s širokou veřejností. Celosvětovou základnu získala podpora zdraví uspořádáním mezinárodní konference v kanadské Ottawě v roce 1986, na níž byla přijata tzv. Ottawská charta. Zmíněnou konferencí se podpora zdraví stala východiskem i metodou zdravotní politiky. Další mezinárodní konference v australském městě Adelaide přijala chartu týkající se zásad zdravotní politiky a dále konference ve švédském Sundsvallu v roce 1991 byla věnovaná zdravotně příznivému životnímu prostředí. Konference podpory zdraví v Bangkoku, v Thajsku, v roce 2005, se zabývala faktory, které ovlivňují zdraví v globalizovaném světě. Bangkogská charta navázala na hodnoty, zásady a strategie deklarované již v Ottawské chartě.
Zdravotní gramotnost se bezprostředně váže na rozvoj osobnosti každého člověka. Je potřebné a užitečné zdokonalovat komplikované a nákladné medicínské technologie, avšak jejich dopad na veřejné zdraví nesplní očekávání, pokud nebudou provázeny vlastním zájmem občanů o zdraví, sdílenou odpovědností rostoucího počtu lidí, rodin, škol, organizací i institucí za zdraví a posilováním schopností rozhodnout se pro zdravý životní styl v běžném životě a podporu a ochranu zdravého životního prostředí.
Zdravotní gramotnost je nespornou ekonomickou prioritou. Na základě studií provedených ve Spojených státech se odhaduje, že nízká zdravotní gramotnost působí každoroční ekonomickou škodu odhadovanou na 73 miliard dolarů. Zkušenost ukazuje, že zlepšení zdraví lidí prostřednictvím zdravotní gramotnosti si vyžaduje mnohem nižší náklady než následné řešení zdravotních problémů zdravotnickými službami.
Zdravotní gramotnost je jedním z důležitých předpokladů cesty ke zdraví.
Hlavní přínos zdravotní gramotnosti spočívá v tom, že napomáhá lidem zlepšovat své zdraví a životní prostředí a je důležitým nástrojem rozvoje osobnosti. Zdravotní gramotnost posiluje schopnosti občanů rozhodovat o svém zdraví i o životě a zvyšuje jejich sebedůvěru
Zdravotní gramotnost však není jen schopností jedince (pacienta) pochopit informaci týkající se uchování zdraví, ale je vázána i na schopnost lékaře (zdravotníka) sdělit, vysvětlit a napsat zdravotní informaci tak, aby tomu pacient plně a správně rozuměl. Zdravotní gramotnost by se u všech občanů, a zejména u pacientů, měla zvyšovat, neboť se jedná o důležitou metodu zvyšující vliv lidí na své vlastní zdraví a posilující jejich schopnost získávat a využívat informace i přijímat a nést svůj osobní díl odpovědnosti.
Při snaze o rozvoj zdravotní gramotnosti je žádoucí mít na paměti tři systémy, a to zdravotní systém, kulturu a společnost a systém výchovy a vzdělávání. Investice do zdravotního systému by v tomto kontextu měly směřovat zejména do podpory zdraví a zdravotní výchovy. Pokud jde o výchovu a vzdělávání, investice by se měly vkládat do vzdělávacích institucí jak pro děti a mládež, tak pro dospělé.
Úroveň zdravotní gramotnosti nepochybně závisí na gramotnosti obyvatelstva a na celkové úrovni vzdělanosti. Nízká gramotnost nejenže překáží rozvoji zdravotní gramotnosti, ale limituje i osobní sociální a kulturní rozvoj osobnosti. Avšak nízká zdravotní gramotnost nemusí nutně znamenat nízkou celkovou gramotnost. Dokonce i lidé vzdělaní mohou mít těžkosti, pokud jde o získávání zdravotních informací a o jejich pochopení. Osoba, která nemá problémy doma ani v práci, se může dostat do potíží, má-li se orientovat v systému zdravotní péče.
Zdravotní gramotnost zahrnuje:
- orientaci ve zdravotnickém systému
- aktivní péči o vlastní zdraví
- účast na rozhodování
Občané by měli přijmout za své jednání (ve všech třech zmíněných oblastech) plnou odpovědnost. Rozvoj zdravotní gramotnosti je do značné míry podmíněn kvalitou komunikace lékařů a dalšího ošetřujícího personálu s pacienty i s jejich blízkými. Je proto žádoucí, aby se pracovníci ve zdravotnictví v tomto ohledu soustavně zdokonalovali.
Zdravotní výchova (edukace pacientů, varování před zdravotními riziky a výchova ke zdraví) je jednou ze základních metod rozvoje zdravotní gramotnosti populace a možností, jak pozitivně ovlivnit veřejné zdraví. Výchova ke zdraví je základním nástrojem podpory zdraví a prevence nemocí. Zabývá se motivací populace ke správnému způsobu života a ke změnám jednání a chování, které vyžaduje zdravotní stav jednotlivců a komunit. Je také nezbytnou součástí edukace pacientů v sekundární i terciární prevenci. Předmětem činnosti výchovy ke zdraví je edukace jednotlivců, komunit a celé populace všech věkových, sociálních a etnických kategorií. Edukací je přitom míněno interaktivní vzdělávání vedoucí k získávání zdraví podporujících vědomostí, dovedností a návyků. Výchova ke zdraví se podílí podle aktuálních potřeb na realizaci lokálních a celospolečenských programů, zejména Zdraví 21, Zdraví 2020 a komunitních programů WHO.
Cílem zdravotní gramotnosti získané cestou výchovy ke zdraví je
- dosažení zdraví podporujících vědomostí o determinantách zdraví
- jejich využití k tvorbě zdraví podporujících postojů a návyků
- získávání vědomostí o způsobech podpory zdraví a prevenci nemocí
- získávání dovedností ve zvládání zdravotních obtíží a v režimové terapii
- vytváření zdravotně optimálního hodnotového systému
- dosažení celoživotního vzdělávání v oblasti ochrany a podpory zdraví
- uvědomění si vlivu jednotlivých faktorů životního prostředí na zdraví
Metody zdravotní výchovy jsou přizpůsobeny specifickým cílům a mají různé postupy
podle aktuální potřeby a naléhavosti jevu, kterým se zabývají.
Jsou to:
- upoutání pozornosti k danému problému (velkoplošná reklama, televizní spoty, plakáty, kampaně)
- sdělení základních informací (letáky, kalendáře, články v novinách, televizní a rozhlasové krátké pořady)
- sdělení obsažnějších informací a návodů (obsáhlejší televizní a rozhlasové pořady, brožury, knihy, přednášky a besedy, internetové stránky)
- návody ke změně chování (soubory doporučení a postupů, interaktivní počítačové programy, receptáře, výstavy, kurzy a systematické výukové plány).
Je nesporně důležité, aby zdravotní gramotnost byla rozvíjena v návaznosti na priority evropské zdravotní politiky a aby se na ní podílely všechny složky společnosti.
Kategorie základních zdravotních aktivit a jejich příklady
Zdravotní aktivita |
Zaměření |
Příklad materiálů |
Příklad úkolů |
Podpora zdraví |
udržování a zlepšování zdraví |
články v novinách, brožury, letáky, grafy, tabulky, informace na potravinách (složení, doba trvanlivosti) |
plán zdravé životosprávy, výroba a prodej potravin |
Ochrana zdraví |
zdravotní bezpečnost zajišťovaná jedincem i společností |
články, informace o zdravotních rizicích, zprávy o kvalitě vody, intenzitě hluku, lokálním znečištění životního prostředí apod. |
výběr zdravotně nezávadného zboží, užívání ochranných pomůcek |
Prevence nemocí |
realizace preventivních opatření, zjišťování časných stádií nemocí |
využití médií, očkování, preventivní vyšetření a oznámení jejich výsledků |
zjišťování rizikových faktorů, zajištění očkování a realizace screeningových vyšetření |
Zdravotnické služby |
hledání zdravotnické pomoci a kontakt s poskytovateli zdravotnických služeb |
chorobopis, recepty, instrukce při propuštění, letáky, brožury |
popis a zhodnocení symptomů, pokyny k užívání léků (druh, množství a čas) |
Systém navigace (pohyb pacienta ve zdravotnickém systému) |
dostupnost potřebných zdravotnických služeb, pochopení práva na zdravotní péči |
materiály umožňující základní orientaci, formuláře žádostí, přehledy práv a nároků, odpovědnost a informovaný souhlas |
znalost adresy vhodných zdravotnických zařízení, uplatnění žádosti o dávky v nemoci, poskytnutí informovaného souhlasu |
Zdroj: Holčík, 2010, s.163
Literatura:
Holčík, J. Systém péče o zdraví a zdravotní gramotnost. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 293 s. ISBN 978-80-210-5239-0.