Osetrovatelska_pece_v_otorinolaryngologii

1 Anatomie v otorinolaryngologii

1 Anatomie v otorinolaryngologii
 
 

1.1 Testovací otázky

 
Ucho (auris) je smyslový orgán se dvěma samostatnými systémy – rovnovážným a sluchovým, který je uspořádán tak, že rovnovážné ústrojí vnitřního ucha přijímá příslušné podněty vestibulární a pohybové, přímo ve vnitřním uchu, sluchový orgán má část pro úpravu a převod a část s vlastním percepčním neboli sensoneurálním orgánem. Ucho je složeno ze tří základních částí: zevní ucho (auris externa), k němuž patří ušní boltec (auriculum), zevní zvukovod (meatus acusticus externus), jehož zakončením je bubínek (membrána tympani).
 
Cévy a nervy boltce – k přední straně přicházejí tepny z a. temporalis superficialis, k zadní straně jde a. auricularis posterior z a. carotis externa. Žíly boltce vedou do v. jugularis externa. Prokrvení boltce je bohaté a stav náplně kapilárního řečiště se projevuje barvou kůže boltce. Cévy boltce reagují vazomotoricky citlivě, takže změna barvy kůže může mít emoční podklad. Nervy boltce jsou motorické z n. facialis, pro zevní svaly i vlastní svaly boltce, sensitivní z n. auriculotemporalis pro horní část přední strany boltce.
Cévy a nervy zvukovodu - tepny jsou jako u boltce, kostěná část zvukovodu je zásobovaná ještě větví z a. auricularis profunda z a. maxillaris. Nervy zvukovodu jsou sensitivní n. meatus acutus externi z n. auriculotemporalis.
Cévy a nervy bubínku – tepny přecházejí na zevní plochu z auricularis profunda – větev a. maxillaris a probíhají od okraje bubínku radiálně k jeho středu, na středoušní plochu přicházejí větve z tepenného plexu tympanicu, do něhož vstupují všechny aa. tympanicae. Žíly odtékají podél arterií. Nervy pro vnější stranu bubínku přicházejí jako r. membranae tympani z n. auriculotemporalis a jako větévky z r. auricularis nervi vagi, vnitřní stranu inervují vlákna z plexu tympanicu.
Další částí je střední ucho (auris media), patří k němu středoušní bubínková dutina (cavitas tympani), ve které jsou tři sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka a třmínek), ze které vede sluchová (Eustachova) trubice (tuba auditiva) do nosohltanu.
Cévy a nervy středoušní dutiny – tepenné zajišťují čtyři aa. tympanicae, větve z a. maxillaris, a. auricularis, a. meningea media, a. pharyngea. Nervy středoušní dutiny jsou senzitivní, inervace je z plexus tympanicus.
K další části patří vnitřní ucho (auris interna) obsahující kostěný labyrint a v něm blanitý labyrint v pyramidě spánkové kosti. Labyrint má dvě části: část rovnovážná (vestibulární), která je složená z vestibula a tří polokruhovitých chodeb, kde jsou uloženy recepční orgány; část sluchovou, představuje kostěný a blanitý hlemýžď (cochlea), obsahuje recepční sluchový (Cortiho) orgán.
Cévy a nervy vnitřního ucha – tepenné zásobení zajišťují a. stylomastoidea, a. tympanica. Nervy - nervus vestibularis je částí VIII hlavového nervu, která inervuje vestibulární aparát. Nervus cochlearis je sluchovou částí VIII hlavového nervu.
 
Sluchová část – vlastní smyslový sluchový orgán nazýváme Cortiho orgán. Jde o soustavu podpůrných buněk, mezi nimi jsou umístěné smyslové vláskové buňky. Vláskových buněk jsou dvě řady, vnější řada reaguje při malých podnětech a je citlivější na poškození a vnitřní řada je drážděná, při větších intenzitách a je odolnější vůči poškození.
 
Vestibulární aparát je umístěn v kostěném pouzdře těsně vzadu za hlemýžděm. Funkce rovnovážného ústrojí je dvojí, podílí se na určení polohy hlavy v prostoru a na určení změny pohybu těla. Při poruchách vestibulárního aparátu vznikají nepříjemné pocity nauzey, závrati, zvracení, ztráta stability.
 
Obr. č. 1
 
Dýchací systém (systéma respiratorium) - vzniká společně s ústrojím trávicím. Vznikem tvrdého a měkkého patra se rozdělí ústní dutina na vlastní dutinu ústní a na dutinu nosní nad patrem, která začíná vpředu zevním nosem s nosními dírkami a vzadu se otvírá vnitřními nozdrami do nosohltanu.
 
Horní dýchací cesty – dutina nosní (cavitas nasalis) je vystlaná sliznicí, je silná a prokrvená, vzduch se zde zvlhčuje, zbavuje prachu a předehřívá, jsou zde čichové buňky a na ni navazující nosohltan (nasopharynx). Po stranách vyúsťují do nosohltanu sluchové neboli Eustachovy trubice, které spojují nosohltan a střední ucho, slouží k vyrovnání tlaku vzduchu ve středním uchu. V blízkosti ústí trubic jsou nosohltanové mandle, které slouží k zachycení bakterií. Nosohltanová mandle (tonsila pharyngela) je tvořená nahromaděním lymfatické tkáně, která nasedá na strop v klenbě nosohltanu (pars nasalis pharyngis).
 
Vedlejší dutiny nosní (sinus paranasalis) jsou prostory v kostech kolem dutiny nosní, vyplněné jsou vzduchem. Jejich sliznice je stejná s nosní sliznicí. Sliznice srůstá s periostem kostí. K paranazálním dutinám patří dutina horní čelisti (sinus maxillaris), dutina čelní (sinus frontalis), dutiny čichové kosti (sinus ethmoidales), dutina klínové kosti (sinus sphenoidalis).
 
Dolní dýchací cesty – vznikají samostatně, nezávisle na horních dýchacích cestách, jako výchlipka přední stěny hltanu, vznikající z endodermu, vzniká u čtyřtýdenního embrya - délky kolem 3 mm. Nejprve je výchlipka jednoduchá a pak se dělí na pravou a levou část, z této výchlipky vznikají: hrtan, průdušnice, průdušky, plíce.
Hrtan - larynx zepředu připojený k pars laryngea pharyngis. Slouží k dýchání a tvorbě zvuků (fonací). Hrtan je tvořen chrupavkami a pohyblivě spojenými klouby, vazy a svaly, tak vzniká utvořená trubice se slizniční výstelkou. Hrtan je dorsálně spojen s hltanem a zavěšen vazivovou membránou na jazylce a prostřednictvím jazylky, pomocí lig. stylohyoideum na bázi lebeční.
Hrtan vykonává řadu funkcí spojených s dýcháním a tvorbou hlasu.
Cévy a nervy hrtanu – arteriální krev je přiváděná a. laryngea z a. thyroidea. Inervace hrtanu - motoricky jsou svaly laryngu inervovány z n. laryngeus recurrens nervi vagi. Senzitivní inervaci laryngu zajišťují n. vagus.
Průdušnice - trachea je nepárová trubice navazující kaudálně na hrtan, před jícnem je tvořená chrupavkami, které jsou spojené vazivem, ve výši 4-5. hrudního obratle se rozděluje na průdušku pravou a levou. Po stranách trachey jsou kraniálně pravý a levý lalok štítné žlázy, v úhlech kontaktu jícnu s tracheou probíhají pravý a levý n. laryngeus recurens. Topograficky se rozsah průdušnice mění s věkem a růstem.
Průdušky - bronchi – rozvětvený systém trubic vedoucích vzduch z průdušnice až do dýchacích odstavců plic. Větvení bronchů odpovídá stavebnímu členění plic, vzniká tak strom s konstantními větvemi, označovaný jako arbor bronchialis, jehož postupnými větvícími úseky jsou: dva hlavní bronchy (bronchi principáles).. Uložené v mediastinu, od lalokových bronchů do periferie jsou bronchiální stromy již součástí plic. Vývoj bronchů souvisí s růstem výchlipky dolních dýchacích cest a s jejím rozvidlením ve dva váčky pro plíce.
Plíce – pulmones jsou párový orgán, v nich zde dochází k vlastní výměně dýchacích plynů mezi vzduchem a krví. Plíce vyplňují prostor hrudní dutiny, kromě prostorů v tzv. mezihrudí (prostor mezi plícemi, kde je uloženo srdce a velké cévy). Plíce jsou kryté na svém povrchu vazivovou blanou - poplicnicí(pleura visceralis), vnitřní stranu hrudníku vystýlá blána – pohrudnice (pleura parietalis). Mezi oběma blánami je tekutina, při pohybu plic obě po sobě hladce kloužou. V plicích se průdušky dělí na průdušinky (bronchioli), které jsou zakončené plicními váčky v tzv. plicních sklípcích (alveolech).
 
Obr. č. 2
 
Dutina ústní (cavitas oris) začíná jako štěrbina ústní (rima oris), sahá až k zúžení na přechodu do hltanu, nazývá se úžina hltanová (isthmus faucium). Ohraničení dutiny vpředu a zevně vytvářejí rty (labia oris), tváře (buccae), patro (palatum) – tvoří strop dutiny ústní. Spodina úst je vyztužená průběhem m. mylohyoideus, na horní ústní ploše je m. digastricus, na svalovém dnu ústní dutiny je sliznice. Uprostřed spodiny úst je jazyk (lingua) – je svalový, sliznicí pokrytý orgán na spodině dutiny ústní. Pomocí svých svalů je spojen s okolními útvary: s dolní čelistí, s jazylkou, s měkkým patrem, s proc. styloideus a se stěnou hltanu. Sliznice přechází ze spodní plochy jazyka ve sliznici spodiny úst. Vnější stranou zubů a dásní je vpředu oddělena předsíň dutiny ústní (vestibulum oris) od zubů a dásní, směrem dozadu je vlastní dutina ústní (cavitas oris propria).
 
Hltan (pharynx) je trubice, kraniálně slepě zakončená klenbou, je významnou křižovatkou cest polykacích a dýchacích. Dělí se na nosohltan (nasopharynx), ústní část hltanu (oropharynx, epipharynx) a hrtanovou část hltanu (laryngopharynx, hypopharynx). Oblast orofaringu zahrnuje oblast krčních mandlí (tonzíl), spodiny jazyka, měkkého patra a zadní stěny hltanu. Oblast epifaryngu představuje horní část hltanu, která komunikuje s nosní dutinou a oblast hypofaryngu je spodní částí hltanu, v návaznosti na hltan se nachází hrtan.
 
Na cévách a nervech tváře se zčásti podílejí cévy a nervy rtů. Tepny tváře přicházejí z a. facialis a z a. temporalis superficialis cestou a. transversa faciei. M. buccinator a sliznici tváře zásobuje a. buccalis. Žíly odvádějí krev do v. facialis, v transversa faciei a do v. retromandibularis, jdou spolu s hlubokými žilami horního rtu do v. profunda faciei a po povrchu m. buccinator do plexus pterygoideus ve fossa infratemporalis – odkud jdou spojky baze lebeční do nitrolebečních žilních splavů. Postižení v této části horního rtu a tváře je velmi závažné při šíření infekce. Senzitivní inervace nervů tváře jde do horní části tváře z 2. větve n. trigeminus, n. infraorbitalis, r. zigomaticofacialis, z n. zigomaticus, v dolní části tváře je to n. mentális ze 3. větve n. trigeminus. M. buccinator je motoricky inervován z n. facialis.
 
Dáseň (gingiva) je světlejší sliznice kryjící alveolární výběžky čelistí, její vazivo nemá elastická vlákna, nejsou tam slinné žlázky. Sliznice gingivy je pevně srostlá s periostem alveolárního výběžku, při chirurgickém zákroku se odlupuje spolu s periostem tzv. mukoperiost. Dáseň vystupuje kolem zubu vyvýšeným okrajem – margo gingivalis - mezi ním a zubem je žlábek, sulcus gingivalis – zvláštním způsobem fixuje zub, tato fixace zvaná gingivodentální závěs, zabraňuje vnikání infekce do pojiva kolem krčku a kořene zubu. Mezi sousedními krčky zubů je dáseň vyvýšená ve formě papil – papillae gingivales, které na zevní a vnitřní straně zubu vybíhají ve viditelný přední a zadní cíp.
 
Cévy a nervy dásní - Tepny dásní pocházejí z cévních pletení pro zuby, v horní čelisti vytvářejí aa. alveolares superiores a podílejí se i cévy patra – v dolní čelisti je to a. alveolaris inferior a podílejí se i cévy ze spodiny úst a z vestibula oris.
Žily, vedou nezávisle na průběhu tepen vpředu do v. facialis, vzadu do plexus pterygoideus, z dásně dolní čelisti též do jazyka. Nervy dásní jsou z pletení společných pro zuby a dásně – v horní čelisti je to plexus dentalis superior z 2. větve n. trigeminus, v dolní čelisti plexus dentalis inferior z 3. větve n. trigeminus.
S postupujícím věkem se dřeňová dutina zmenšuje, ubývá v ní buněk i cév. Otevření dřeňové dutiny nebo proniknutí zubního kazu od povrchu zubu vede k zanesení infekce, zánětu a k zániku dřeně.
 
 
Obr. č. 4
 
Literatura:
ČIHÁK, R. Anatomie. 2 - druhé, upravené a doplněné vydaní. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0143-X.
ČIHÁK, R. Anatomie 3. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-140-2.
HAHN, A. a kol. Otorinolaryngologie a foniatrie v současné praxi. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-0529-3
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech - dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada, 2001. ISBN 978-80-247-3422-4.