Zdravotnicka_psychologie
2.5.2 Svěřování se druhým (a sobě)
2.5.2 Svěřování se druhým (a sobě)
Traumatická událost a terapie psaním
Jedinci se zpravidla snaží porozumět tomu, proč je postihlo neštěstí, proč neuspěli u důležité zkoušky, proč se s nimi rozešel partner, kterého milovali, proč jim ztrpčuje život diskriminace atp. Ve snaze nalézt smysl těchto situací a porozumět jim se obvykle obrací na druhé. Svěřujeme se v rozhovorech přátelům, blízkým lidem, odborníkům. V některých případech však k této formě hledání smyslu, porozumění a odreagování sáhnout nedokážeme. Například tehdy, když jsme oběťmi domácího násilí, zneužívaní rodiči, týraní spolužáky atp., nebo když jsme se naopak sami dopustili nějakých přečinů, které nás traumatizují. Ať je již příčinou stud, strach, pocit spoluviny, či pocity hanby a morálního selhání, jedinec nemá tendenci se v těchto případech se svými zkušenostmi svěřovat. Naopak, nezřídka se snaží své skutečné myšlenky a city skrývat, aby se neprozradil. To ho nutí k trvalé sebekontrole a k inhibování svého spontánního chování. Tuto inhibici vnějšího chování často doprovází i snaha vyhýbat se myšlenkám na tato traumata. Jinými slovy – v některých případech se jedinci nemohou svěřit se svými traumaty, což je často spojeno s tendencemi k inhibování jejich účinků na chování, myšlení a emoce.
Výsledky výzkumů navíc ukazují, že skutečnost, že se jedinec nesvěřuje se svými traumaty druhým, může mít negativní důsledky na jeho zdraví. V několika studiích se například ukázalo, že studenti, kteří prošli během dětství traumatickou událostí, jako je například sexuální zneužívání, fyzické zneužívání, rozvod rodičů nebo úmrtí sourozence, s níž se nikdy nikomu nesvěřili, vykazovali v dospělosti více různých zdravotních problémů než jedinci se srovnatelnými zkušenostmi, kteří se svými problémy svěřili svým přátelům (Pennebaker, Hoover, 1986).
Z kognitivní perspektivy může rozhovor o této traumatické události napomáhat tomu, že v ní jedinec najde nějaký smysl, že se mu ji podaří zapracovat. Tento přístup vychází z předpokladu, že tato traumatická událost základním způsobem otřásla systémem názorů a představ, které má jedinec o světě a o sobě. Jak například integrovat svoji dětskou představu získanou z pohádek a vyprávění o „hodném tatínkovi“ se zkušeností, že mne ten můj tatínek týrá? Jak si udržet svoji kladnou představu o sobě po zkušenosti, že jsme někomu ve zlosti ublížili, že jsme se nezachovali poctivě, že jsme někomu způsobili bolest?
Podle psychoanalytické interpretace S. Freuda může v podobných případech dojít k tomu, že se informace o této události vytěsní, přemístí se do nevědomí a ve vědomí zůstane pouze s ní asociovaná emoce, která se projevuje v podobě úzkosti. Terapeutická metoda katarze pak spočívá v tom, že se buď v hypnóze (Breuer), nebo v bdělém stavu (Freud) snaží terapeut přivést tyto vytěsněné vzpomínky a představy k uvědomění. Odreagování této emoce či afektu může mít za následek odstranění negativního působení této nevědomé „vzpomínky“.
Podle kognitivistické perspektivy J. Pennebakera jsou ve hře tři faktory. Prvním z nich je, že traumatickou událost nelze zařadit do smysluplného kognitivního rámce jedince, nelze jí porozumět., nelze v ní nalézt smysl. Druhým je, že se s ní nelze svěřit, že není nikdo, kdo by jedinci pomohl v hledání tohoto smyslu. Třetím je, že snaha o inhibici těchto myšlenek, projevů a emocí představuje značnou zátěž, kterou lze připodobnit fyzické námaze. Chronické potlačování těchto jevů tak vede k vyčerpání fyzických zdrojů (Selye), což vede k tomu, že se snižuje obranyschopnost a jedinec se stává náchylným k onemocnění různého druhu. Pennebaker tedy používá metaforicky model GAS – organismus bojující s jedním stresorem se stává méně odolným vůči působení jiných stresorů. A naopak jedinec, který své trauma s někým rozebírá, ho zpravidla nějakým způsobem zapracuje do svého systému porozumění a nevynakládá nadále tak významné zdroje k boji s tímto stresorem.
V jednom z výzkumů rozdělil Pennebaker zdravé studenty do čtyř skupin. Všichni studenti měli za úkol psát čtyři večery po sobě patnáct minut určité eseje. Každý student tak napsal čtyři eseje. V první skupině si měli studenti za úkol vybavit nějakou traumatickou událost ze svého dětství a popsat emoce, jež v nich tato událost navodila. Měli se přitom snažit soustředit výlučně na tyto emoce a jejich popis, tj., neměli se snažit popsat danou událost (pouze emoce). Ve druhé skupině měli studenti za úkol rovněž vybavení nějaké traumatické události z dětství, měli však popsat nejen emoci, kterou v nich daná událost navodila, ale rovněž onu traumatickou událost (emoce a událost). Ve třetí skupině si měli naopak vybavit nějakou traumatickou událost ze svého dětství a detailně ji popsat, ale vyvarovat se popisu emocí, kterou s nimi měli spojenou (pouze popis). Konečně ve čtvrté skupině měli studenti za úkol psát na téma, které jim experimentátor zadal, například popsat místnost, v níž se právě nacházejí (kontrolní skupina). Studenti v prvních třech skupinách mohli každý večer psát o jiné události, nebo se mohli rozhodnout psát vícekrát o stejné traumatické události. Psaní esejů vždy probíhalo v experimentální laboratoři. Před zahájením psaní a po jeho ukončení byl zjišťován jejich krevní tlak a studenti vyplnili rovněž dotazník, který se týkal jejich aktuálního psychického a fyzického stavu. Šest měsíců po ukončení tohoto experimentu jim experimentátor zaslal ještě jednou stejný dotazník a – po získání jejich informovaného souhlasu – zjišťoval, kolik nemocí a jaké během uplynulého půl roku prodělali.
Výsledky tohoto šetření ohromily odborný svět. Ve všech třech experimentálních podmínkách došlo v průměru při psaní eseje ke zvýšení krevního tlaku a k prožívání negativních emocí, což ovšem nepřekvapuje. Například jedna studentka uvedla, že pro ni bylo největším životním traumatem, když učila mladšího bratra jezdit na plachetnici a on se při první samostatné plavbě utopil. Jiný student uváděl jako největší životní trauma události kolem rozvodu svých rodičů; otec mu v den, kdy se stěhoval od rodiny, řekl, že je to kvůli němu, že se po jeho narození vše v rodině zhoršilo. Jiní studenti uváděli, jak je traumatizovalo, když se bezděky doslechli, jak se jim někdo posmívá. Oním překvapivým zjištěním bylo, že se studenti, kteří měli po čtyři večery po sobě psát o těchto traumatech a současně se věnovat rozboru emocí, které je provázely, vykazovali po šesti měsících příznivější indikátory objektivního zdraví než studenti, kteří se emocemi zabývat neměli a studenti, kteří psali na odlišná témata (Pennebaker, Braly, 1986).
Autoři toto zjištění vysvětlují tím, že přemýšlení nad traumatizující událostí a „svěření“ těchto vzpomínek nepopsanému listu papíru vedlo k disinhibici a tím k uvolnění zdrojů pro boj s dalšími stresory. V další studii se Pennebaker, Kielcolt-Glaserová a Glaser (1989) věnovali otázce zprostředkujících mechanismů. Pokud platí hypotéza o tom, že pozitivní účinky svěřování se spočívají v uvolnění zdrojů pro boj s jinými stresory, a pokud by se ukázalo, že těmito stresory jsou příčiny různých drobných nemocí, pak by mělo po svěřování se dojít ke zlepšení imunitního systému jedince. Autoři se zaměřili na reakce organismu na některé škodliviny. Měřen byl počet lymfocytů v krvi.
V tomto šetření byli studenti rozděleni do dvou skupin. V první z nich čtyři dny po sobě psali dvacetiminutový esej, který se týkal traumatické události. Ve druhé skupině psali esej, který se týkal nějaké banální neosobní události. Od každého studenta byl vždy před začátkem a po ukončení psaní eseje a pak ještě jednou po šesti týdnech získáván vzorek krvi. Výsledky ukazují, že u první skupiny došlo po šesti týdnech k signifikantnímu zlepšení imunologické reakce na biologické stresory.
V jiné studii byla testována hypotéza, podle níž je příčinou zhoršení této imunologické reakce inhibice myšlení o traumatu. V této studii byli studenti náhodně přiřazeni do jedné ze dvou skupin. V každé z nich psali tři dny po sobě patnáctiminutový esej. V první skupině měli psát esej o traumatické události, o níž pokud možno ještě nikdy s nikým nemluvili. Ve druhé skupině měli psát o nějaké banální události. Měli se přitom soustředit na fakta, nikoli na své emoce. V každé skupině byli studenti dále náhodně rozděleni do dvou podskupin. V jedné z nich se měli dalších pět minut po dopsání eseje snažit nemyslet na to, o čem právě psali a soustředit se na něco jiného, ve druhé se naopak měli ještě dalších pět minut po ukončení psaní eseje snažit přemýšlet nad tím, o čem psali.
Výsledky ukazují, že psaní o traumatu mělo i zde příznivý imunologický účinek (měřený zvýšeným počtem T-lymfocytů). Kromě toho se – v souladu s hypotézou – ukázalo, že potlačování myšlenek vede ke snížení počtu některých lymfocytů a tedy k negativním účinkům na zdraví (Petrie, Sooth, Pennebaker, 1998).