Zdravotnicka_psychologie
3.6.1 HIV-AIDS
3.6.1 HIV-AIDS
HIV (Human Immunodeficiency Virus) je obalený RNA virus náležející mezi tzv. retroviry, což je skupina virů mající schopnost vytvořit podle své RNA molekulu DNA a tu následně vložit do genomu hostitelské buňky. Virus HIV napadá v organismu určitou skupinu bílých krvinek (označovaných jako pomocné T lymfocyty nebo CD4+ T lymfocyty), ve kterých se množí a později je zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle nakaženého člověka. Tyto bílé krvinky hrají důležitou roli v obranyschopnosti lidského organismu.
Pokles bílých krvinek vede k selhání imunity a k rozvoji onemocnění označeného jako AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome). Lidský organismus začíná být náchylný k řadě infekčních a nádorových onemocnění. V současné době jsou známy dva typy lidských virů způsobujících onemocnění AIDS, které jsou označeny jako HIV-1 a HIV-2. Za pandemii AIDS je zodpovědný především virus HIV-1.
Virus HIV se vyskytuje v tělesných tekutinách, zejména v krvi, spermatu, poševním sekretu a v mateřském mléku. Přenáší se při kontaktu tělesných tekutin nakažené a nenakažené osoby. Tento kontakt má téměř vždy jednu z těchto podob:
- nechráněným pohlavním stykem
- krevní cestou (zejména při injekčním používání drog)
- z matky na dítě (narození dítěte infikované matce).
U velké většiny „HIV pozitivních“ dojde k rozvoji některého z příznaků HIV/AIDS obvykle až za 10-15 let po infekci virem HIV. Průběh nemoci a efektivita její farmakologické léčby závisí na řadě faktorů, mezi jiným i na včasné identifikaci HIV (kontrolou množství pomocných T-lymfocytů v krvi).
Sociálně psychologické důsledky AIDS
Každá epidemie vyvolává strach. Je-li však o nemoci kromě toho, že je smrtelná, známo jen málo, bývají reakce extrémní. Patří mezi ně diskriminace, segregace, někdy i týrání a vraždění lidí nakažených HIV.
Protože je v industrializovaných zemích AIDS spojen s homosexualitou a drogovými závislostmi, je často nakažený jedinec stigmatizován. Proto je jeho první otázkou, zda se má se svým stavem vůbec někomu svěřit. To někdy vede k tomu, že se neodváží jít dokonce ani na testy HIV, ačkoli má důvodné podezření, že by mohl být infikován. Výsledky výzkumů přitom vedou ke zjištění, že svěří-li se jedinec se svou nemocí druhým, je postup jeho onemocnění pomalejší.
Efektivní biologická léčba spočívá především v poskytnutí antiretrovirálních léků. Tato léčba je – je-li HIV včas identifikován – velmi efektivní, ale finančně nákladná a náročná na dodržování léčebného režimu. Pacient občas musí brát léky, které mají některé negativní účinky, několikrát denně. Zde vstupuje do hry řada psychologických faktorů. Ukazuje se například, že pacienti dodržují lépe léčebný režim tehdy, mají-li oporu ve své rodině a ve svých parterech či partnerkách.
Nakažený jedinec se často obává, že bude všemi opuštěn, což ústí v depresivní stavy a v pocity zoufalství. Tyto deprese mohou být velmi silné, zejména u jedinců, kteří věří, že je jejich nemoc trestem za jejich špatné chování a kteří mají pocit zavržení od svých blízkých. Celkově se ukazuje, že vyrovnávání se s těmito stresory aktivním řešením problémů (zejména podstoupením testu HIV a přijetím léčby) a pozitivním přehodnocením situace vede u lidí s HIV k lepší emocionální adaptaci, zdravějšímu chování a následkem toho i k lepšímu fyzickému stavu, než neefektivní řešení, které má často podobu drog či alkoholu. Výsledky výzkumů ukazují, že depresivní pacienti s HIV vykazují rychlejší zhoršování průběhu onemocnění než jedinci nedepresivní.
Psychologická intervence
Psychologická intervence je zpravidla potřebná již od okamžiku, kdy jedinec podstoupí test na HIV. K tomuto rozhodnutí ho zpravidla vedou oprávněné obavy, že by mohl být nakažený. Tomuto jedinci by měly být ještě před tím, než se dozví informace o výsledku testu, poskytnuty informace, které sníží jeho úzkost a nabídnou mu efektivní pomoc pro další boj s infekcí.
Řada pacientů s HIV a AIDS potřebuje psychologickou pomoc v boji s průvodními znaky nemoci a léčby, jimiž jsou deprese, úzkosti, zvládání bolestí, problémy se spánkem atp. Některé výzkumy ukazují, že například nácvik relaxačních technik vede u těchto pacientů nejen k lepšímu mentálnímu zdraví, ale v některých případech dokonce i k posílení imunitních funkcí organismu. Další oblast, ve které má psychologická intervence příznivé účinky, je spojena s léčbou a s dodržováním léčebného režimu. Například kognitivně-behaviorální terapie vede u těchto pacientů ke snížení depresí a lepšímu dodržování léčebného režimu. Další oblastí je boj s kouřením. Pacienti nakažení HIV kouří výrazně častěji než srovnatelná běžná populace (v USA se uvádí, že je mezi nimi dvakrát více kuřáků než v ostatní populaci). Kouření je přitom s průběhem a léčbou HIV spojeno více způsoby. Jednak zhoršuje některé účinky HIV, jednak souvisí depresemi a s horším dodržováním léčebného režimu pacientů s AIDS. Psychologická intervence zde tedy směřuje k dosažení změn, které mají více pozitivních účinů.
Celkově se ale zdá, že hlavní účinek psychologických intervencí spočívá v dosažení lepší emocionální adaptace pacientů na svoji nemoc a ve zvýšení kvality jejich životů. Výsledky výzkumů účinků těchto intervencí na zlepšení imunitních funkcí a průběh samotné nemoci přinášejí inkonzistentní výsledky a nejsou proto pro odborníky tak přesvědčivé.