Zdravotnicka_psychologie
3.3.2 Psychologické a biologické příčiny obezity
3.3.2 Psychologické a biologické příčiny obezity
V opoře věnované obecné psychologii jsme u hladu zdůrazňovali homeostatické mechanismy. Avšak naše potravní chování se od homeostázy v mnoha ohledech odchyluje. Tělesná hmotnost některých lidí není tak konstantní, jak by bylo možno z hlediska této teorie očekávat. Nejčastější odchylkou od tohoto principu je přejídání a následně právě uvedená nadváha a obezita. V České republice bojuje s obezitou podle statistických údajů cca 20 % mužů a 30 % žen. Obezita je obecně častější u žen než u mužů. Oproti tomu je častější nadváha u mužů než u žen. V ČR odhadem 70 % jedinců spadá do jedné z těchto dvou kategorií.
Obezita je velkým zdravotním problémem, neboť přispívá k vyššímu krevnímu tlaku a vzniku srdečních onemocnění. Navíc je sociálním stigmatem, neboť obézní lidé jsou často vnímáni jako slaboši s nedostatkem vůle.
Genetické faktory
Většina vědců souhlasí s tím, že je obezita komplexním problémem a může zahrnovat genetické, metabolické, psychické a sociální faktory, vliv výživy i prostředí. Obezita není pravděpodobně jednou poruchou, ale skupinou poruch, jejichž hlavním příznakem je tloušťka. Odpověď na otázku, jak se stane člověk obézní, je velmi složitá. V principu lze podle klíčových faktorů uvažovat o třech hlavních vlivech, jimž jsou genetické faktory, příjem kalorií a interakce těchto dvou faktorů.
Je dlouho známo, že se obezita dědí. V rodinách, v nichž není žádný z rodičů obézní, se narodí jen asi 10 % dětí, které budou obézní. V rodinách, v nichž je jeden rodič obézní bude těchto dětí asi 40 %. V rodinách s oběma obézními rodiči je toto očekávání ještě vyšší – 70 %. Tyto statistické údaje poukazují na vliv genetických faktorů na obezitu, i když je nedokazují. Je možno například předložit hypotézu vyvozenou z teorie sociálního učení – děti pouze napodobují jídelní zvyky svých rodičů. Nicméně tato hypotéza patrně neobstojí.
Studie dvojčat
Jedním ze způsobů získávání důkazů o úloze dědičnosti je studium jednovaječných dvojčat. V jednom experimentu bydlelo 12 párů jednovaječných dvojčat (vždy šlo o muže) po dobu 100 dní na studentské koleji. Záměrem experimentu bylo dosáhnout u nich přírůstku váhy. Stravovací režim každého z nich obsahoval denně 1000 kalorií navíc. Jejich tělesná aktivita byla omezena, nebylo jim povoleno cvičit a místo toho trávili hodně času čtením, sledováním televize a hraním stolních her. Na konci experimentu přibrali všichni muži na hmotnosti, avšak rozdílně – někteří čtyři, jiní až třináct kilogramů. Někteří přibrali spíše v pase, jiní spíše na hýždích a stehnech. Mezi sourozenci přitom byla vysoká míry konsistence jak co do přibrané váhy, tak co do místa přírůstku nadváhy. Při stejných vlivech prostředí tedy rozhodují o výši a formě nadváhy ve vysoké míře geny.
V jiné studii byla získána data od 93 párů jednovaječných dvojčat vychovávaných odděleně a 153 párů dvojčat, která byla vychovávána společně. Sourozenci měli vždy vysoce podobnou váhu, nezávisle na tom, zda byli vychováváni společně nebo odděleně, tedy nezávisle na prostředí.
Vzniklé rozdíly jsou pravděpodobně dány rozdíly v metabolismu organismu. U někoho jsou nadbytečné kalorie ukládány do tukových zásob, u jiného dochází k jejich spálení jinými metabolickými procesy.
Tukové buňky
Pokud hraje genetika svoji úlohu při růstu tělesné hmotnosti, potřebovali bychom vědět, které trávicí a metabolické procesy jsou ovlivněny genovou výbavou a navozují růst hmotnosti. Jednou z možností jsou tukové buňky, v nichž se skladuje veškerý tuk nacházející se v těle. V těle průměrného dospělého jedince se nachází asi 30-40 miliard tukových buněk. Rozsah nadměrné tělesné hmotnosti se však v dospělé populaci liší o více než 25-33 %, což bychom na základě uvedeného počtu tukových buněk očekávali. Mezi další faktory ovlivňující dosahování nadměrné hmotnosti totiž nepatří pouze počet tukových buněk, ale i jejich velikost. A čím více jedinec přijme kalorií, které nespálí, tím více tukové buňky v jeho těle rostou.
V jedné studii bylo u obézních pokusných osob zjištěno, že mají třikrát více tukových buněk než srovnatelní jedinci s přiměřenou tělesnou váhou. V jiných studiích přišli vědci na to, že krysy, které mají dvojnásobný počet tukových buněk, než je obvyklé, mají tendenci být dvakrát tlustší než krysy kontrolní. Pokud byla z těla mladých krys vyoperována polovina počtu jejich tukových buněk, dosahovaly tyto krysy v dospělosti poloviční tloušťky svých sourozenců. Z toho vyplývá, že existuje vazba mezi geny a počtem tukových buněk a další vazba mezi počtem tukových buněk a obezitou. Geny mají prostřednictvím tohoto řetězce úzký vztah k obezitě.
Léky, dieta a základní nastavení
Úsilí o zhubnutí má mnoho podob. Jednou z nich je požívání různých léků. Jejich užívání však může mít velmi různé výsledky. Léky mohou přímou cestou působit na snížení chuti k jídlu, čímž dochází k omezení pocitu hladu. Jiné léky naopak nepůsobí přímou cestou na snížení chuti k jídlu, ale snižují tzv. základní nastavení (set point), tedy váhu, na niž je tělo nastaveno a již si snaží udržet. Vědci dospěli k závěru, že tento účinek má například anorektikum fenfluramin. Účinek těchto léků byl shodný jako účinek léků přímo působících na snížení chuti k jídlu do té doby, než hmotnost jedince klesla na snížené základní nastavení. Jakmile však váha poklesla na tuto úroveň, chuť k jídlu se rychle vrátila a organismus si tak udržoval hmotnost na této nové úrovni nastavení. A když v této chvíli jedinec přestal užívat léky na snížení hmotnosti, vrátilo se základní nastavení na původní hodnotu a jedinec velmi rychle přibral, co předtím pracně shodil. Některé látky, například nikotin, pomáhají při snižování hmotnosti tím, že zvyšují metabolismus buněk, takže je spáleno více kalorií (méně se jich ukládá do tukových buněk).
Jedním z důvodů, proč řada psychologů zastává hypotézu o základním nastavení, je silná tendence obézních dospělých jedinců vracet se po ukončení diety na původní váhu. Odsání tukových buněk u dospělých krys nemá za následek trvalou ztrátu hmotnosti, zatímco odsátí těchto buněk u krys mladých k této redukci vede. U dospělých krys se totiž začne tuk ukládat na jiných místech. Toto tvrzení pravděpodobně platí i pro obézní dospělé lidi, kteří podstoupí liposukci.
Někteří odborníci zastávají názor, že jakmile dospějeme do dospělosti, bude se tuková tkáň snažit udržet na této základní hodnotě nastavení. Mozek však po zjištění změny v množství tělesného tuku začne ovlivňovat pocity hladu. Například „gen obezity“ u myší pravděpodobně řídí schopnost tukových buněk vyrábět chemický signál sytosti. Myši, které tento gen nemají, se stanou obézními. Obecně platí, že čím více máme tělesného tuku, tím více je do krve uvolňován signál sytosti. Dosud nebylo zjištěno, zda v případě obezity u lidí dochází k poruše tohoto faktoru sytosti nebo genu. Na druhou stranu možnost, že množství tělesného tuku je udržováno na stejné úrovni, nám může pomoci vysvětlit, proč mají někteří obézní lidé po zhubnutí problémy s udržením nižší váhy.
Stručně řečeno existuje několik způsobů, jakými geny zodpovídají za nadměrný váhový přírůstek, včetně velkého počtu a značné velikosti tukových buněk, vysokého základního nastavení a nízkého metabolismu.
Přejídání
Mezi psychické faktory charakterizující příjem potravy u lidí, kteří se snaží zhubnout, patří selhání vědomých omezení a emoční aspekty.
Selhání vědomých omezení
Někteří lidé zůstávají obézními proto, že po ukončení diety začnou nezdrženlivě jíst. Nebo mohou přerušit dietu a přejíst se natolik, že získají více kalorií, než by získali bez držení této diety. Dieta pro ně byla vědomým omezením a selhání kontroly je faktorem zvyšujícím příjem kalorií.
Vědci ve snaze plněji porozumět úloze vědomého omezení vyvinuli dotazník, ve kterém jsou obsaženy otázky týkající se diet, hmotnostní křivky v minulosti a vztahu k jídlu (například: Jak často držíte dietu? Platí o Vás, že ve společnosti druhých jíte málo, zatímco o samotě se přejídáte?). Získané výsledky ukazují, že téměř všichni lidé – nezávisle na tělesné váze – mohou být klasifikováni do dvou kategorií: lidé vědomě se omezující v jídle a lidé, kteří na sebe takový tlak nevyvíjejí. Přitom se ukazuje, že potravní chování lidí, kteří se omezují, je bližší chování obézních jedinců než chování osob, které se v jídle vědomě neomezují.
V jedné studii byli požádáni jedinci omezující a jedinci neomezující jídlo (všichni s normální hmotností), aby vypili buď dva mléčné koktejly (první skupina), nebo jeden (druhá skupina), nebo žádný (třetí skupina). Poté jim byla nabídnuta zmrzlina a oni byli vyzváni, aby jí snědli, kolik sami chtějí. Kupodivu se ukázalo, že mezi těmito skupinami existují výrazné rozdíly. V souladu s očekáváním ti jedinci, kteří se vědomě neomezují, snědli ve druhé etapě tím více zmrzliny, čím méně koktejlů předtím vypili. Jedinci, kteří se v jídle vědomě omezují, však kupodivu snědli tím více zmrzliny, čím více koktejlů vypili. Jakoby tito jedinci ignorovali nejen běžné impulsy k jedení, ale také impulsy sytosti. Obejde-li se u nich vědomá kontrola, mají sklon se přejídat.
Emoční aspekty
Jedinci s nadváhou často udávají, že mají sklon jíst více, když se cítí napjatí nebo úzkostní, což potvrzují i výzkumy. Obézní osoby jedí více, když se nacházejí v situaci vyvolávající silnou úzkost, než když se nacházejí v situaci vyvolávající úzkost slabou. Oproti tomu lidé s normální váhou jí více v situaci navozující slabou úzkost než úzkost silnou. Jiné výzkumy ukazují, že u některých obézních osob vede ke zvýšenému příjmu potravy jakýkoli druh emočního vybuzení. V jedné studii sledovali osoby s nadváhou a osoby s váhou normální ve čtyřech různých sezeních čtyři různé filmy. Každý z těchto filmů navozoval určité emoce: jeden úzkost, druhý byl zábavný, třetí sexuální vzrušení, čtvrtý nudu. Po zhlédnutí každého z nich byly pokusné osoby požádány, aby ochutnaly a ohodnotily různé druhy sušenek. Obézní osoby jedly významně více sušenek po zhlédnutí kteréhokoliv z prvních tří filmů – které vybuzovaly určité emoce – než po zhlédnutí čtvrtého, tj. nudného filmu. Osoby s normální hmotností nebyly v tomto smyslu obsahem filmu vůbec ovlivněny a jedly vždy stejné množství sušenek.
Vliv emočního stresu na zvýšení příjmu potravy byl zaznamenán i u zvířat (nikoliv však pouze u obézních!). Tato skutečnost by mohla znamenat, že stres aktivuje základní mozkové systémy, které za určitých podmínek navozují přejídání.