Biochemie
3.3.1 Biochemická vyšetření u pacientů s podezřením na DM a s DM
Při diagnostice pacientů s DM se využívá v prvé řadě stanovení hladin glukózy v krvi (glykémie).
Pro monitoring dlouhodobé hladiny glukózy v plazmě je využíváno stanovení hladin glykovaného hemoglobinu.
U pacientů se zvýšeným rizikem výskytu autoimunitního DM 1. typu, nebo ve sporných případech k rozlišení 1. a 2. typu DM se využívá stanovení specifických autoprotilátek v séru (ICA: islet cell autoantibodies, anti- IA-2, anti-GAD, IAA insulinové autoprotilátky).
U pacientů s již potvrzeným DM se kromě sledování hladin glukózy v krvi provádí dále vyšetření lipidového metabolismu a metabolismu proteinů. Sledovány jsou hladiny albuminu vylučovaného močí (mikroalbuminurie a proteinurie), hladiny lipidových parametrů v krvi (diabetická dyslipidémie - TAG, ¯HDL-C) či hladiny glykovaných proteinů.
Jako ukazatele endogenní sekrece insulinu je možno využít stanovení hladiny C-peptidu. Stanovují se též hladiny hormonu insulinu v krvi.
Stanovení glukózy nalačno a postprandiálně (2 hodiny)
Podle doporučení WHO by se hodnoty glykémie měly stanovovat pouze v plazmě a nikoliv v plné krvi. V plazmě jsou hodnoty glykémie přibližně o 15 % vyšší než v plné krvi. Důležitým faktorem ovlivňujícím správnost tohoto stanovení je nutnost okamžité separace plazmy od červených krvinek. Pomoci může odebírání vzorků do zkumavek obsahujících inhibitory glykolýzy (NaF) a okamžité umístění zkumavek se vzorkem do ledové tříště. Doporučuje se provést separaci plazmy do 30 minut od náběru.
Vlastní stanovení probíhá dvou krokovou enzymatickou metodou, kdy nejprve za katalýzy glukózaoxidasy je glukóza oxidována kyslíkem na glukonát a peroxid vodíku, který pak následně reaguje s chromogenem a vzniklý produkt je stanovován spektrofotometricky při 492 nm.
Opakovaně naměřené hodnoty glykémie v plazmě nalačno vyšší než 7,0 mmol/l a postprandiálně vyšší než 11,1 mmol/l jsou považovány za průkaz onemocnění DM.
Orální glukózový toleranční test (OGGT)
Pohybují-li se hodnoty glykémie v plazmě na lačno v rozmezí 6,1 až 6,9 je k upřesnění diagnózy prováděn OGGTT. V rámci OGGT je hladina glukózy měřena nejprve nalačno, poté je pacientovi podán roztok glukózy (75 g glukózy ve 250-300 ml vody) a glykémie je opět změřena po 2 hodinách od požití glukózového roztoku. U dětí se podává 1,75 g glukózy na 1 kg váhy.
Tento test umožňuje diagnostikovat poruchu glukózové tolerance (glukóza po 2 hodinách je mezi 7,8 a 11 mmol/l, při lačné glykémii pod 7,0 mmol/l) či porušenou glykémii nalačno (lačná glykémii 6,1 až 6,9 a glukóza po 2 hodinách pod 7,8 mmol/l).
Stanovení glykovaného hemoglobinu
Hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) odráží průměrnou hladinu glukózy v plazmě za poslední 2-3 měsíce. Proto je považován za „zlatý standard“ pro kontrolu glykémie. Jeho stanovení není ovlivněno lačněním a je ho tedy možno provádět kdykoliv. Výsledky však mohou být ovlivněny anémií, abnormalitami ve struktuře hemoglobinu, těhotenstvím či urémií. Ke stanovení se nabírá zkumavka s plnou krví a glykovaný hemoglobin je stanovován pomocí HPLC. Referenční hodnoty se pohybují v rozpětí 2,8–4,0 %, někdy se též uvádějí jako 28–40 mmol HbA1c/molHb.