Biofyzika

7.6.3 Ultrafialové záření

Ultrafialové (UV) záření s vlnovými délkami kratšími než má viditelné světlo dělíme též do tří pásem: blízké pásmo (UV–A) o vlnových délkách 320–380 nm, střední pásmo (UV–B) s rozsahem 280–320 nm, a vzdálené pásmo (UV–C) s vlnovými délkami kratšími než 280 nm.
Přirozeným zdrojem ultrafialového záření je slunce. Proniká k zemskému povrchu atmosférou i při zatažené obloze, i když samozřejmě se jeho intenzita snižuje asi na polovinu. Umělými zdroji jsou tepelné zářiče, obloukové lampy a výbojky. Sklo těchto zdrojů musí být křemenné, aby propouštělo ultrafialové záření. UV záření je součástí emisního spektra u většiny výbojkových zářičů.
Vzhledem ke své energii působí ultrafialové světlo nejen excitaci, ale má též ionizační účinky. Maximální baktericidní účinky má při vlnových délkách 250–270 nm, vzhledem k selektivní absorpci těchto vlnových délek v deoxyribonukleových kyselinách.
Jeho působení na kůži se projevuje erytémem s následnou pigmentací způsobenou tvorbou melaninu v pigmentových buňkách. Pigment pak brání pronikání energetického UV–A do hlubších vrstev kůže. Preventivní účinek ochranných krémů spočívá v tom, že absorbují UV–B a neovlivňují pigmentaci.
Významným účinkem ultrafialového záření o vlnových délkách kratších než 300 nm je to, že způsobuje tvorbu vitamínu D z jeho prekurzorů. Proto se UV záření vyžívá při prevenci křivice. Uplatňuje se též při hojení ran. K jeho negativním účinkům patří zánět spojivek i rohovky a proto je třeba při používání UV zářičů a baktericidních zářivek chránit oči před těmito negativními účinky. Vysoké dávky UV záření mohou též mít jako pozdní následky degenerativní změny na kůži, až karcinom kůže.
V biochemické laboratoři se UV záření, látek díky jeho fotoluminiscenčním účinkům, využívá k detekci některých organických.