Klinická propedeutika
12.1 Hematologické vyšetření
12.1 Hematologické vyšetření
Hematologické vyšetření je stanovení vlastností a složení krve. Krev je viskózní tekutina složená z tekuté plazmy a buněk (červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky). Medicínské termíny souvisící s krví často začínají na hemo- nebo hemato-, což je odvozeno z řeckého slova haema znamenajícího „krev“. Hlavní funkce krve je dopravovat živiny (kyslík, glukózu) a stopové prvky do tkání a odvádět odpadní produkty (např. oxid uhličitý a kyselinu mléčnou). Krev též transportuje buňky (leukocyty) a různé substance (aminokyseliny, lipidy, hormony) mezi tkáně a orgány.
Zásady odběru krve pro hematologii do odběrové zkumavky:
- není nutná speciální příprava pacienta
- při odběru pracujeme v rukavicích a dodržujeme zásady aseptického režimu
- řádně vyplníme žádanku a označíme zkumavku před vlastním odběrem
Červené krvinky
Současná hematologie umožňuje provést mnoho různých testů krve a krvetvorných orgánů. Mezi základní a nejčastěji prováděná vyšetření patří stanovení sedimentace červených krvinek, určení krevního obrazu a diferenciálního počtu bílých krvinek. Doplňuje je vyšetření doby srážlivosti a krvácivosti. Krevní barvivo – hemoglobin.
Hemoglobin (Hb) je krevní barvivo a jeho hlavní funkcí je přenos kyslíku z plic do tkání a opačným směrem odstraňování oxidu uhličitého z tkání do plic. Hemoglobin dospělého člověka se skládá ze dvou alfa a dvou beta podjednotek, každá z nich je tvořena bílkovinnou částí – globin a nebílkovinnou částí – hem. Zbarvení krve je závislé na okysličení. Světle červená krev je okysličená, tmavě červená naopak okysličená není. Hemoglobin je metaloproteinová sloučenina s obsahem železa ve formě chemické struktury.
POZOR: V učebnicích pro lékaře a zdravotníky je žilní krev z didaktických důvodů kreslena modře. Jde pouze o barevně rozlišení arteriální a žilní části krevního řečiště a představa, že odkysličená krev je modrá, může pak být mylnou představou.
Struktura a funkce hemoglobinu
V lidském těle máme během svého vývoje tři různé typy hemoglobinu, které se liší pouze svou bílkovinnou – globinovou částí.
Hodnocení počtu krvinek je pouze jedním z ukazatelů. V krvi se stanovuje množství hemoglobinu, ale také po centrifugaci krve hematokrit. Hematokrit je poměr mezi objemem červených krvinek a objemem plné krve. Jedná se o procentuální vyjádření objemu erytrocytů v jednotce krve. Normální hodnoty objemu červených krvinek jsou 47 % (+-5 %) u mužů a 42 % (+-4 %) u žen.
Hematokrit se zjišťuje z nesrážlivé krve odebrané do zkumavky s přídavkem antikoagulantu. Krev se odstřeďuje v kapiláře po dobu pěti minut při 10000 otáčkách za minutu. Při odstřeďování nesrážlivé krve dochází k usazování červených krvinek, leukocytů a krevních destiček (podle hustoty). Nad nimi zůstane vrstva plazmy.
Snížený hematokrit je v klinické praxi důležitý, neboť indikuje například krvácení, umožňuje sledovat dynamiku anemie. Hematokrit se mění při ztrátě krve krvácením později snížením, až když dojde k hemodiluci, to je zředění krve izotonickými tekutinami doplňovanými do intravaskulárního prostoru. Při anémii (chudokrevnosti), ale i při masivní infuzní terapii se hematokrit snižuje.
Bílé krvinky
Bílá krvinka či leukocyt je krevní buňka, která se obvykle podílí na fungování imunitního systému. Bílé krvinky zpravidla mají schopnost bojovat proti virům, bakteriím a jiným patogenům či částicím, ale i nádorovým buňkám a vůbec všem organismu cizím materiálům.
Existuje mnoho typů bílých krvinek. Bílé krvinky jsou pravé buňky s jádrem a jejich množství kolísá mezi hodnotami 4 000–10 000 /mm3 krve v souvislosti se zdravotním stavem. Správně jsou hodnoty v soustavě jednotek uváděny jako počet elementů v jednom litru – tedy hodnoty jsou uváděné v rozmezí 4-10 109/l. Délka života je kratší než u erytrocytů a u některých bílých krvinek může být pouze několik hodin. Jejich funkcí je zajišťovat imunitu organismu, kterou zajišťují:
1. Fagocytózou – pohlcování antigenů pomocí panožek.
2. Diapedézou – schopnost měňavkovitého pohybu a ten umožňuje procházet mezi buňkami kapilární stěny.
3. Pozitivní chemotaxí – jsou přitahovány chemickými látkami. Podnětem mohou být i látky uvolněné z poškozených buněk.
4. Adhezí – schopnost přilnout k různým povrchům.
Rozdělení leukocytů
1. Granulocyty jsou bílé krvinky s členěným jádrem a cytoplazma obsahuje barvitelná zrnéčka – granula.
Dělí se na:
a) Neutrofilní granulocyty. Jsou nejpočetnější, představují první obrannou linii těla, jejich funkce spočívá ve fagocytóze malých částic a bakterií. Mají schopnost měnit svůj tvar a protáhnou se póry ve stěnách vlásečnic do míst ohrožených infekcí, kam jsou chemicky přitahované. Jejich granuly obsahují lysozym – enzym rozrušující povrch bakterií. Jsou špatně barvitelné.
b) Eozinofilní granulocyty: Mají ve fagocytóze menší význam. Zmnožují se při alergiích a parazitárních onemocněních.
c) Bazofilní granulocyty: Uplatňují se při zánětlivých a alergických procesech. Granuly obsahují heparin a histamin a barví se zásaditými barvivy.
2. Agranulocyty jsou druhem bílých krvinek s velkým, nečleněným jádrem. Dělí se na:
a) Monocyty.
Monocyty cirkulující v krvi, jsou to nezralé buňky, které se dostávají do některých tkání, kde se přeměňují ve volné nebo fixované fagocytující makrofágy. Nacházíme je ve tkáni jako lymfatické uzliny (Kupfferovy buňky). Jsou roztroušeny v místech, kde hrozí infekce (plíce, vazivo, okolí trávicí trubice). Při svém dozrávání v makrofágy zvětšují až pětinásobně svůj průměr.
b) Lymfocyty.
Lymfocyty mají centrální význam v imunitním systému organismu. Vznikají v kostní dřeni. Mají schopnost tvořit protilátky nebo vyvolávat jejich tvorbu. Jsou přítomné i v lymfě a lymfatických uzlinách. Dále se dělí do dvou typů na B-lymfocyty, které zajišťují látkovou = humorální imunitu. B-lymfocyt po setkání s antigenem produkuje protilátky, které se na antigen cizorodé buňky naváží. Protilátka má na vnější straně část, která označuje buňky. Tyto buňky jsou pak nejen označené, ale jsou i snadněji fagocytovány.
Pak jsou to T-lymfocyty, jejichž úkol je buněčná imunita proti cizorodým buňkám (mikroorganismům, transplantátům, nádorovým buňkám, buňkám napadených viry). Na svém povrchu mají receptory, na které se cizorodé buňky váží svými antigeny.
U většiny živočichů se vyskytují zejména tzv. fagocytární buňky, schopné jednoduchých a nespecifických způsobů obrany proti choroboplodným zárodkům.
Trombocyty
Trombocyty neboli krevní destičky jsou bezjaderné formované krevní elementy, které mají nezastupitelnou úlohu při zástavě krvácení (hemostáze).
Fyziologické hodnoty 150–300 109 trombocytů v 1 litru krve. Pokles počtu destiček pod fyziologickou mez se označuje jako trombocytopenie, vzestup jako trombocytóza.
Trombocyty vznikají z megakaryocytů v kostní dřeni. Trombocyty nejsou skutečnými buňkami, ale pouze fragmenty cytoplazmy megakaryocytů. Z jednoho megakaryocytu vznikne až 5000 krevních destiček, které žijí 9–12 dní a většina zaniká tak, že je pohlcena endotelem cév. Látky z destičkových granul se uplatňují při vazokonstrikci v místě poranění, hemokoagulaci a následné reparaci poraněné cévy. Fosfolipidy v membráně destiček jsou nezbytné pro aktivaci některých koagulačních faktorů.
Funkce
Trombocyty mají významnou úlohu při hemostáze.
1. Adheze – destičky přilnou na poraněním obnažený subendoteliální kolagen. Při adhezi se uplatňuje von Willebrandův faktor.
2. Agregace – destičky agregují prostřednictvím fibrinogenu, pro který exprimují receptory.
3. Konstrikce – díky kontraktilním bílkovinám dochází ke změně tvaru destiček a uvolnění účinných látek.
4. Tvorba trombu → vzniká bílý neboli destičkový trombus (provizorní hemostatická zátka). Jeho další přeměny jsou součástí procesu hemokoagulace.
5. Hojení – trombocyty obsahují látky jako např. destičkový růstový faktor, které mají proliferativní účinky a uplatňují se při regeneraci poraněné tkáně.