Multikulturní ošetřovatelství
Multikulturní ošetřovatelství

Multikulturní ošetřovatelství

 
Anotace předmětu:
Předmět se zabývá kulturou minoritních skupin. Zdůrazňuje transkulturní přístup sestry v ošetřovatelském procesu.
 
 
Kapitoly:
 

Kapitola obsahuje:
23
Obrázek
1
Odpovědník
37
Text
1
Web
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník

1 Význam multikulturního ošetřovatelství

1 Význam multikulturního ošetřovatelství
 
 
 
Literatura:
ANDREWS, M. M., BOYLE, J. Transcultural Concepts in nursing care. 6nd ed. Philadelphia: Wolters Kluwer Health/Lippincott Williams, 2012. ISBN 978-1-60831-075-3.
BHOPAL, R. S. Ethnicity, Race and Health in Multicultural Societies. 1nd ed. Oxford University Press, 2007. ISBN 978-01-9856-817-9.
IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ, L., KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. Vydání. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1212-1.
ŠPIRUDOVÁ, L. a kol. Multikulturní ošetřovatelství ve vzdělávání sester na středních a vyšších odborných školách. Pracovní materiál. 2002, MPSV. [11. 7. 2013]. Dostupnost z: http://www.cizinci.cz/clanek.php?lg=1&id=115.
ŠPIRUDOVÁ, L. et al. Multikulturní ošetřovatelství II. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 232 s. ISBN 80-247-1213-X.
Prevence-praha.cz. Centrum sociálních služeb Praha. Rizikové chování – xenofobie. [11. 7. 2013]. Dostupnost z: http://www.prevence-praha.cz/rasismus-a-xenofobie.   
PRŮCHA, J. Multikulturní výchova: teorie-praxe-výzkum. 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2001. ISBN 80-85866-72-2.
PRŮCHA, J. Interkulturní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 200 s. ISBN 80-7178-885-6.
 
 

1.1 Charakteristika multikulturního ošetřovatelství

1.1 Charakteristika multikulturního ošetřovatelství
 
  
V moderním světě jsou skoro všechny lidské společnosti ovlivňovány různými kulturami, které se vzájemně prolínají. Většina světa se skládá z multietnických společností, což následně ovlivňuje migraci celého světa (Bhopal, 2007).
 
Je nezbytné, aby lidé rozuměli, respektovali a tolerovali různorodost kultur odlišných od těch vlastních. Tato významnost se stává důležitější u zdravotnického personálu, který poskytuje péči v období zdraví i nemoci. Ve stavech, které si nikdo nevybírá, kde neexistují volby, pouze přijímání a záleží tak stavu okolností a osobnosti jedince, kterou může ovlivnit výchova či vzdělání.
 
Multikulturní ošetřovatelství začalo vznikat po 2. světové válce, od doby, kdy se ošetřovatelství rozvíjí jako samostatný vědní obor. Průkopníkem multikulturního ošetřovatelství se stala americká pediatrická sestra, profesorka Madeleine Leiningerová, která zavedla pojem „transkulturní ošetřovatelství" (Andrewsová, Boyleová, 2012).
 
Multikulturní ošetřovatelství v bývalém Československu vzniká po revoluci, kdy se otevřely hranice, a do země začali přijíždět lidé z celého světa. Od té doby jsme svědky stále většího zájmu o multikulturní znalosti ve formě různých publikací, manuálů a standardů. Multikulturní ošetřovatelství bylo zahrnuto do výuky sester. Hlavní odbornice zabývající se tímto tématem v ČR jsou prof. PhDr. Valerie Tóthová, Ph.D., Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc., Mgr. Kateřina Ivanová, Ph.D. a Mgr. Lenka Špirudová (Ivanová, 2005).
 
Multikulturní ošetřovatelství znamená ošetřovatelský a kulturně-antropologický obor srovnávacího studia a praxe, který zohledňuje individualitu, víru a kulturu jedince či skupiny stejných či odlišných kultur. Má význam nejen pro ošetřování cizinců, ale především pro péči o příslušníky etnických menšin. Teorie multikulturního (transkulturního) ošetřování se někdy nazývá také model vycházejícího slunce (Sunrise model). Obor studuje kultury a náboženství z hlediska ošetřovatelské praxe. Ošetřující personál má na základě tohoto oboru získat dostatečné znalosti jiných kultur a zvláštností, které je třeba respektovat. Může jít o zvyklosti v pojetí lidského těla a jeho částí, intimity, stravování, režimu dne, komunikace, mezilidských a rodinných vztahů a kontaktů, o zvyklosti v oblasti péče a ošetřovatelství, pojetí zdraví a nemoci, pojetí vztahu mezi ošetřovaným a ošetřujícím (Špirudová, 2006). 
 
 

1.2 Významné prvky multikulturního ošetřovatelství

1.2 Významné prvky multikulturního ošetřovatelství
 
  
S významem multikulturního ošetřovatelství vystává několik pojmů, které je nutné alespoň orientačně vysvětlit pro pochopení správného přístupu k nemocným cizincům. Mezi základní pojmy zachovávající význam multikulturního ošetřovatelství patří:
Koncept multikulturalismu 
Uchování kulturní identity migrantů - v jenom státě (nebo na určitém území) žije vedle sebe několik představitelů (skupin) různých kultur, která je plně zachována, jinými občany (skupinami) respektována a tolerována.
 
Koncept transkulturalismu 
Interakce mezi příslušníky majoritních a minoritních společností a skupin.
 
Multikulturní výchova
Praktická edukační a osvětová činnost, realizovaná ve školách a institucích celoživotního vzdělávání za účelem sbližování a vzájemné spolupráce mezi etniky, národy, kulturami a rasami.
 
Etnikum
Označení pro kulturně definované a diferencované skupiny lidí.
 
Etnická skupina
Společenství, jehož členové sdílejí pocit sounáležitosti, mají společný rasový původ, společný jazyk a sdílejí společnou kulturu. V etnických skupinách jsou dodržovány stálé, jednou pro vždy dané a během společenského vývoje schválené a osvědčené způsoby existence skupin. Jedná se o společenství jedinců, kteří udržují a šíří exkluzivní kulturní a sociální dědictví z generace na generaci.
 
Etnicita
Navzájem provázaný systém kulturních, rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společenském původu, působících v interakci a formujících etnické vědomí člověka a jeho etnickou totožnost.
 
Majoritní skupina
Dominantní skupina, sdružení uvnitř společnosti, které má v dané lokalitě politickou, ekonomickou nebo kulturní převahu (např. Češi vůči Romům v ČR).
 
Minoritní skupina
Skupina lidí, která je z důvodu svých fyzických a kulturních charakteristik vyčleněná ostatními příslušníky společnosti ve které žijí (častý problém Romů v ČR). Chování dominantní skupiny k minoritní skupině je odlišné (v ČR známe chování samaritánské – např. sociální dávky pro Romy a pak xenofobní – např. útoky na Romy v Českých Budějovicích nebo na Chomutovsku).
 
Národ
Množství lidí zrozených z téhož kmene, bydlících na stejném místě na zeměkouli a užívající stejný jazyk. Národy jsou identifikovány třemi typy kritérií: kritéria kultury- společný jazyk, náboženství, nebo společná dějinná zkušenost. Dále jsou to kritéria politické existence- stát nebo autonomní postavení v mnohonárodním či federativním státě. A na závěr to jsou psychologická kritéria- sdílení společného vědomí o své příslušnosti k určitému národu.
 
Národnostní menšina
Má zvláštní fyzické nebo kulturní rysy, které jsou dominantní společností takto vnímány. Vyznačuje se sebeuvědoměním, vnitřní soudržností. Členy skupiny spojují osobité rysy, které můžou přinášet společenské znevýhodnění. Členství v menšině se přenáší dědičností. Příslušníci menšin často uzavírají sňatek uvnitř skupiny. Obecně pojem „národnostní menšiny“ je užíván k tomu, aby bylo možno zařadit pod jeden stručný termín všechny typy a kategorie etnických společenství s výjimkou státních národů na ,,vlastním“ teritoriu. Malá etnika nedisponující vlastním státem, jedná se tak o části velkých státních národů sídlící na území jiného státu a specifické případy na pomezí etnografické nebo sociální skupiny.
 
Kultura
Součást výbavy lidského druhu: sdílený způsob vyjadřování, nejrůznější gesta a postoje, způsob oblékání či příprava a konzumace jídla. Kulturní rozmanitost je jedním ze znaků lidského života. Kultura se vyznačuje zjevnými i skrytými pravidly chování, má materiální i duchovní artefakty a symboly, jakými jsou např. architektura, lidová slovesnost, víra, ideje, gesta, představy, tradiční rituály a specifické činnosti, které mají v dané kultuře zvláštní význam. Kulturní hodnoty se řídí nadosobními symboly a liší se od biologicky a geneticky předaného dědictví. Kulturní hodnoty znamenají jisté závazky a odpovědnost.
 
Subkultura
Označuje skupinu, která se odchyluje od dominantní skupiny v hodnotách, vírách, normách, mravních zásadách a způsobech života s některými znaky, které charakterizují jejich unikátní způsob života. Jedná se o kulturu osobité menšinové skupiny v rámci kultury většinové, převládající nebo oficiální (např. skinheads, hippies, punk, hip hop).

(Ivanová, 2005; Průcha, 2001; Špirudová, 2006)
 
 

1.3 Cíle multikulturního ošetřovatelství

1.3 Cíle multikulturního ošetřovatelství
 
  
Hlavním cílem multikulturního ošetřovatelství (MKO) je poskytovat vhodnou a účinnou podporu a pomoc ve zdraví a nemoci při respektování specifik každého cizince. Smysl MKO tak spočívá v naplnění lidských potřeb takovým způsobem, aby klient nepociťoval frustraci ani jedné lidských základních potřeb. Pokud je přístup k nemocným úspěšný, v praxi se projeví tím, že klient nemá potřebu odmítnout spolupráci, nepociťuje nespokojenost, a současně je zachována jeho důstojnost. K tomu jsou potřeba zejména vědomosti o multikulturní oblasti a empatie vůči potřebám klientů z cizích zemí či odlišných etnik (Ivanová a kol., 2005).
V praxi však může být etická samozřejmost obtížná. K tomu, aby všeobecná sestra zvládla péči o cizince a dbala jeho kulturních zvláštností je potřeba mít nejdříve zájem o nemocného pečovat. Následně pomáhají doporučení a přístupy, které jsou součástí takzvané Multikulturní výchovy.
 
 

1.4 Multikulturní výchova

1.4 Multikulturní výchova
 
  
Multikulturní výchova je oblastí transdisciplinární teorie. Zahrnuje výzkum, teoretické a praktické poznatky o multikulturní realitě, ve které se rozvíjí současná civilizace. Multikulturní výchova je praktická edukační a osvětová činnost, realizovaná ve školách a institucích celoživotního vzdělávání za účelem sbližování a vzájemné spolupráce mezi etniky, národy, kulturami a rasami (Průcha, 2004).
Reagování na zdraví a nemoc není záležitost pouze biomedicíncká, ale i psychosociální, kulturní, etnická a náboženská. Tomu však zdravotní pracovníci často pozornost nevěnují (nechtějí, neumí to, neví si rady s duchovními tématy, je to pro někoho nové, apod.). Práce s duchovními tématy je stejně důležitá, jako léčení samo. I když s cizincem komunikujeme stejným jazykem, neuvědomujeme si odlišnosti v kulturním, etnickém pohledu klienta či nemocného. Tomu je potřeba se postupně naučit, najít pochopení pro cizince, kteří se dostaví do zdravotnického zařízení, přijímat jeho názory a postoje.
 
Multikulturní výchova spojuje přístupy pedagogiky, kulturní antropologie, interkulturní psychologie, sociolingvistiky. Zvyšuje způsobilost lidí chápat a respektovat odlišné kultury. Hlavními náplněmi oboru je: 
- Sbližování a spolupráce mezi národy, kulturami, rasami
- Pochopení a znalosti cizích kultur, etnik, světových náboženství
- Příprava mládeže do života ve společné Evropě (globalizační aspekt)
- Výchova k toleranci, respektu, otevřenosti a partnerskému soužití
- Utváření přesvědčení o lidské svobodě, důstojnosti a rovnoprávnosti
 
Multikulturní výchova směřuje k poznání a porozumění rozmanitým kulturám – jejich uznávaným a ve vlastní kultuře očekávaným normám, modelům, vzorcům chování, životnímu stylu, hodnotám, zvyklostem, které jsou výrazem etnicity, náboženství nebo jiných tradic. Na základě získaných poznatků, zkušeností a prožitků se vytvářejí dovednosti komunikovat, spolupracovat a pozitivně řešit nedorozumění, možné bariéry, oboustranné nejistoty nebo konflikty, které vznikají často právě z neznalosti či neporozumění (Ivanová a kol., 2005).
 
 

1.5 Překážky multikulturního ošetřovatelství

1.5 Překážky multikulturního ošetřovatelství
 
  
Zájem o zdraví, léčbu a pocit pohody u klienta/nemocného, rodin, skupin, holistický přístup k nemocnému, porozumění sobě samému/samé, úzká spolupráce s nemocným, vzájemná interakce, očekávání - to vše ovlivňuje přístup k nemocnému. Faktorů, které ovlivňují MKO je mnoho. Na základě zvýšeného nárůstu migrace populace a požadavky kulturních menšin na adekvátní péči se objevuje nejen snaha vytvářet pro cizince klidné a pozitivní prostředí, ale jsme svědky i incidentů, kdy přítomnost cizince může být vnímána negativně.
Z hlediska vlastní kontinuity může zažívat nepříjemné pocity při ošetřování cizince nejen personál, ale sám nemocný. Člověk přemístěný do odlišné kultury může zažívat psychickou reakci, kterou nazýváme kulturní šok. Mluvíme o něm v souvislosti s lidmi, kteří se ocitnou v cizím prostředí, v cizí zemi a jsou dezorientovaní a neschopni reagovat přiměřeně na jiné lidi či situace, protože jejich způsoby jsou cizí a neznámé. Kulturní šok může mít různě dlouhý průběh, nicméně v případě ošetřování nemocných může nastat situace, kdy se turistovi jiného etnika stane např. v Praze úraz a bude nucen být ošetřen. Takový nemocný je nejdříve fascinován novými lidmi a kulturou a kulturní šok probíhá velmi rychle. Překážkou bývá nejčastěji komunikace. V současné době vznikají v nemocnicích takzvané multikulturní týmy, které se snaží připravovat na ošetřování cizinců. Většinou se jedná o několik zaměstnanců nemocnice schopných tlumočit a saturovat potřeba nemocných.
Z hlediska zvýšeného nárůstu migrace populace jsme také svědky asimilace. Jedná se o postupné začleňování jednoho etnika a jeho kultury do jiné kultury tak, že znaky původní kultury se ztrácejí a jsou nahrazovány znaky dominantní, přejímané kultury. V průběhu přirozené, nenásilné asimilace může docházet k vzájemnému obohacení participujících etnických skupin (Špirudová, 2002). Akulturační a asimilační děje mívají velmi složitý průběh a mohou vést až k překvapivému sloučení – k vykrystalizování nové, jiné kultury při průniku několika kultur (Průcha, 2001).
Sestra romské národnosti zažila rasovou nesnášenlivost ze strany pacientů, kteří jí často dávali najevo svou nesnášenlivost slovy: „Od Tebe ošetřit nechci, jsi černá!“
Mohou však nastávat také negativní formy chování, z nichž nejzávažnější charakter mají rasismus a xenofobie. Výše uvedený příklad naznačuje, že vztah z hlediska multikulturního hlediska je reciproční – nevhodné formy chování mohou plynout nejen od personálu k pacientům, ale také naopak.
Xenofobii charakterizují projevy odporu, nepřátelství, ale i nedůvěra ke všemu cizímu a strach ze všeho cizího. Konkrétním projevem je nepřátelství k lidem jiné barvy pleti, jiné národnosti, jazyka, náboženského přesvědčení, kultury, projevující se navenek odporem a nepřátelstvím vůči imigrantům, ale i cizincům s trvalým pobytem, uprchlíkům. Někdy je tento pojem užíván jako obecný termín pro rasismus, antisemitismus a nacionalismus. Stejně jako rasismus je předsudkem, který vytváří negativní názor bez jakékoliv znalosti nebo smyslu (http://www.prevence-praha.cz/rasismus-a-xenofobie).
Při rasismu se jedná o ideologii, která tvrdí, že psychologické kvality jedinců jsou spojené s viditelnými fyzickými rysy a že se nikdy nemohou změnit. Některé rasy, dle rasismu, jsou přirozeně lepší a některé přirozeně horší. Podřadná rasa musí vždy zůstat podřadnou, nepodaří se jí „vylepšit se“.  Rozeznáváme dva základní produkty rasismu: rasovou diskriminaci (znevýhodňování druhých) a rasové násilí, včetně ublížení na zdraví, způsobení škody či zabití (Ivanová a kol., 2005).
 
K zamyšlení
Nešťastnými rádci při přímé péči o nemocné mohou být také předsudky a předpojatost (nepříznivý postoj k jevu, předmětu, k činnosti, k člověku, který se obtížně mění pod vlivem adekvátní opačné informace). Jak byste se zachovali k nové kolegyni, která k Vám nastoupila? Je Romka a z doslechů se doneslo, že na minulém pracovišti kradla.  

2 Specifická ošetřovatelská péče u vybraných minorit

2.1 Specifika péče u romské národnosti

2.1 Specifika péče u romské národnosti
 
 
 
Literatura:
BALABÁNOVÁ, H. a kol., 2002. Romové ve městě. 1. vyd. Praha: Socioklub. 143 s. ISBN 80-86484-01-7.
FRASER, A., 1998. Cikáni. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 374 s. ISBN 80-7106-212-X.
HAŠKOVCOVÁ, H., 2002. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén. 272 s. ISBN 80-7262-132-7.
HORÁKOVÁ, M., PROCHÁSKA, P. a J. PEKARA, 2011. Zvyky a specifika etnických menšin. In: Mezinárodní konference Lodžské dny ošetřovatelství Pielegniarstwo  ponad granicami. LODŽ: Wojciech Nyklewicz, 2011, s. 68–72. ISBN 978-83-906824-1-9.
IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ, L. a J. KUTNOHORSKÁ, 2005. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
KOBER, L., KOVALČÍKOVÁ, K. a V. SISKA, 2011. Ošetrovateĺstvo a rómska komunita. In: Mezinárodní konference Lodžské dny ošetřovatelství Pielegniarstwo  ponad granicami. LODŽ: Wojciech Nyklewicz, 2011, s. 7–14. ISBN 978-83-906824-1-9.
MARYŠKOVÁ, A., 2010. Specifika poskytování zdravotní péče romskému pacientu. Sestra. 2010, 20(2), 26-27. ISSN 1210- 0404.
SEDLÁKOVÁ, G., 2006. Ošetrovateľstvo a Rómovia. Sestra. 2006, V(3-4), 24-25. ISSN 1335-9444.
ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D. a P. KUDLOVÁ, 2006. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada Publishing. 248 s. ISBN 80-247-1213-X.
ŠIŠKOVÁ, T., 2001. Menšiny a migranti v České republice: My a oni v multikulturní společnosti 21. století. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-648-9.
Tradiční způsob života Romů na území bývalého Československa. [vid. 13.7.2013]. Dostupné z: http://romove.radio.cz/cz/clanek/18387
Učebnice romštiny – lekce 1, 2. [vid. 29.07.2013]. Dostupnost z: http://www.jazykovy-koutek.cz/wp-content/U%C4%8Debnice-rom%C5%A1tiny-lekce-1-2

2.1.1 Romové v ČR

2.1.1 Romové v ČR
 
 
Jedná se o nejpočetnější etnikum žijící na území České republiky. Jeho původ nacházíme ve středověké Indii a do Evropy Romové přišli začátkem 13. století. Romové byli vždy zruční řemeslníci. Tato řemesla prováděli kočovným způsobem. Během druhé světové války postihl české a moravské usedlé Romy strašlivý osud holocaustu. Většina z nich našla smrt v koncentračních táborech. V roce 1959 přišla pro nejpočetnější emigranty další rána - byl vydán zákaz kočování, po němž se v Čechách usadili i Romové Olašští, kteří k nám přišli z oblasti dnešního Rumunska a Moldávie. Je důležité zmínit, že většina českých Romů jsou římští katolíci. Víra a náboženství i jejich vlastní pověry jsou zakořeněny v dávné historii, kterou si nesou z Indie (Ivanová a kol., 2005).
Do Čech byli nastěhováni převážně Romové slovenští. Migrace Romů ze Slovenska do českých zemí se uskutečňovala ve třech migračních vlnách. První Romové přicházeli do pohraničních oblastí po odsunu německého obyvatelstva. Druhá vlna v padesátých letech byla tvořena zejména dělníky, kteří přicházeli v organizovaném náboru do průmyslových oblastí. Třetí vlnu představují Romové, kteří byli nuceně přesídleni ze Slovenska do českých a moravských okresů s malou koncentrací Romů. Migrace Romů ze Slovenska byla současně procesem urbanizace Romů (Balabánová, 2002).
 
Obrázek č. 1 Kočující Romové
 
Romové se nacházejí na každém kontinentu, a proto jejich přesný počet není znám. Odhaduje se, že ve světě žije přibližně 12 miliónů Romů, v Evropě je tento počet odhadován na 5 miliónů. Největší osídlení je na Slovensku s rozptýlenou koncentrací, počet je odhadován na 380 000 romských jedinců (největší podíl mají děti do 14 let) (Kober, 2011).
Z legislativních ustanovení nově vzniklé České republiky nejvíce Romů zasáhl zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního příslušenství, který nabyl platnosti po rozpadu federace. V tento den se z Romů stali cizinci, a to i z těch, kteří se zde narodili a vyrůstali. Většina Romů nebyla schopna splnit podmínky zákona a včas zvolit státní občanství. S přechodem na tržní hospodářství se tak často nevzdělaní Romové dostávají na okraj společnosti a v ČR jsou často terčem rasismu (Fraser, 1998).
Mezinárodní kodex sester, vydaný Mezinárodní radou sester v roce 1973 uvádí, že přiměřená léčba a péče má být umožněna nezávisle na národnosti, etnickém původu, vyznání, náboženství, politických názorech, světových názorech, sociálním statutu, pohlaví, staří, nemoci a zdravotním postižení (Haškovcová, 2002).
Pro bližší poznání a vzájemný respekt je nutné znát zvyklosti daného etnika, protože bez pochopení tradic a zvyků se může směr multikulturního ošetřovatelství ubírat nesprávným směrem. Je pravdou, že nejvíce konfliktů – co do počtu etnických skupin – je v českém zdravotnictví právě s Romy. Pouhým poznáním jiných tradic a zvyků je však možné hledat a nacházet způsoby jak s druhými vycházet, spolupracovat. V případě jakékoliv etnické skupiny, která má být ošetřována je potřeba si uvědomovat cíl multikulturního ošetřovatelství a tím je péče o nemocného. Pak nezáleží na rase, barvě pleti nebo zvyku. Samozřejmě je potřeba vždy pracovat tak, aby nedocházelo k ohrožení zájmů vlastních ani okolí (právní aspekty, pojištění a etika ošetřování).
 
 

2.1.2 Životní styl Romů

2.1.2 Životní styl Romů
 
 
Hodnoty a Romové
Hodnotový žebříček Romů je často odlišný v pojetí života a životních hodnot od žijící majority. Nejvyšší hodnota v osobním žebříčku je život. Vše, co vede k zachování a pokračování života má významnou hodnotu. A naopak vše, co vede k omezení je velmi negativně vnímáno. „Hlavně, že žiji“ je rčení, které je velmi charakteristické pro romskou populaci. Druhou hodnotou v životě Roma je rodina a až třetí hodnotou je zdraví. Fyzická práce je pro některé rody, zejména pro všechny Olašské Romy tradičně nepřijatelná, neboť je znakem ponížení. Prosit a děkovat není mezi Romy zvykem. V mluveném projevu neznají ironii a při komunikaci je vhodné se vyjadřovat stručně a konkrétně. Emoce jsou i při běžném jednání velmi silné, a racionálního často myšlení nejsou schopni. Typickým znakem je, že Rom, žije současností a daným okamžikem - nemyslí na budoucnost, přičemž minulost není nikdy odžita (Ivanová a kol., 2005). Romové nekladou důraz na individuální úspěch a osobní ambice, ale spoléhají na pomoc druhých. Vyhraněné vlastnosti romské osobnosti se můžou jevit z pohledu majoritní skupiny jako abnormální, ale nejde o odchylku ani patologii (Kober, 2011).
 
Obrázek č. 2 Početná romská rodina
 
Romská rodina má odlišnou skladbu i počet členů v porovnání s českou rodinou. Hlavní roli má mužský jedinec, který je hlavou rodiny a nositelem prestiže. Nese odpovědnost za rodinu, zatímco žena zajišťuje výchovu dětí. Charakter rodiny je tedy patriarchální. Vážnost muže i ženy vzrůstá s věkem. U žen je vážnost ovlivněna počtem dětí. Bezdětné manželství, je považováno za nešťastné a je důvodem k rozchodu (Šišková, 2001).
 
Kazuistika z praxe
Romský muž navštívil svoji romskou ženu v nemocnici. Žena byla podrobena lékařskému zákroku z důvodu maligního onemocnění pohlavních orgánů. Výsledek byl bohužel takový, že žena již nemohla mít v životě vlastní děti. Když výsledek zjistil její manžel, ztropil v nemocnici bouřlivou scénu. Na ženu velmi křičel, zavrhoval ji a před odchodem křičel, že už není jeho žena, protože mu nedá dítě. Svou ženu prakticky zavrhnul.
 
Povinností muže je zaopatřit rodinu ekonomicky, s tím, že žena hospodaří s ekonomickými prostředky tak, aby byla rodině zajištěna strava a oblečení. Z hlediska stravování je zajímavé, že příprava jídla vždy závisela na ženě, která má pečovat o chod rodiny a děti. Jídlo pro rodinu musí zajistit jakýmkoliv způsobem. Tradičním způsobem bylo žebrání, věštění, příživnictví či drobné krádeže a ojediněle vykonanou prací. Skladba jídelníčku je závislá od činnosti ženy. Jelikož se Romové neorientují podle hodin, příprava nebyla pevně stanovena a stravují se velmi nepravidelně, většinou 1x denně (Špirudová a kol., 2006).
Na druhou stranu je pro Romy příprava jídla rituálem, který podléhá množství pravidel. Jedním ze základních pravidel úpravy pokrmů je dodržování čistoty v rituálním smyslu. Jídlo musí být připravováno vždy v nádobách, které nejsou užívány k jiným účelům. Není možno, aby se například v hrnci určeném na vaření, vyvářelo prádlo. Jídlo, které se nespotřebuje, se vyhazuje. Romové věří, že ze zbytků potravy může přijít nemoc. Některé jídlo je považováno za nečisté. Může to být kupříkladu maso některých zvířat, znovu ohřívané jídlo nebo jídlo, které upadlo na zem, nebo jídlo, do kterého spadl vlas. Jídelní ceremoniál se nevztahuje pouze na přípravu jídla, ale zahrnuje i požadavky na emoční projevy hospodyně. Ta by při vaření měla mít dobrou náladu, aby i požívání jídel bylo konzumentům příjemné (Šišková, 2001; Ivanová a kol., 2005).
Zajímavá je též otázka ocenění v romské rodině. V literatuře se udává, že pokud partner občas uhodí svou ženu, je to projev lásky = stále Tě miluji. V tradiční romské rodině žije více generací společně. Není snad jiná menšina, která má tak silné rodinné vazby. K rodičům a ke starým lidem je brána velká úcta. Vyšší věk je důkazem vyššího postavení v rodinné i romské hierarchii. Pečovat o starší rodinné příslušníky je naprosto běžná věc, a proto téměř nenalezneme v domově důchodců starého romského jedince. Jelikož není obvyklé mít v rodině Roma soukromí z důvodů existenčních i rodinných, žijí v početných skupinách. Z tohoto důvodu mohou nastat pro zdravotníky a další pacienty během hospitalizace nestandardní situace, např. extrémní počet návštěv příbuzenstva (Horáková a kol., 2011).
 
Kazuistika z praxe
Zhruba 50 Romů převážně z Rumunska přijelo v pátek odpoledne před Vinohradskou nemocnici v Praze podpořit svého sedmnáctiletého příbuzného, který na oddělení ARO bojuje o život. Romové kempují před vinohradskou nemocnicí. Mluvčí nemocnice Jana Jelínková v neděli řekla, že chlapec je na akutní resuscitační jednotce napojen na dýchací přístroje a od soboty také na umělou ledvinu. „Rodina ho navštěvuje, vždy po několika osobách, protože není možné, aby za ním přišlo více lidí najednou," dodala Jelínková. (http://www.novinky.cz)
 
Děti a jejich výchova
Největším bohatstvím pro romskou rodinu jsou děti. Malé děti nejsou vedeny k samostatnosti, protože jsou dlouho obsluhovány členy rodiny. S ohledem na temperament a mentalitu mají nízkou sebedisciplínu a sebeovládání. Z toho vyplývá nedůslednost ve výchově. Romské děti, stejně jako všechny ostatní, přebírají vzory chování jak od svých rodičů, tak od celé komunity, takže se můžeme domnívat, že nesprávné názory a životní styl se přenášejí z generace na generaci. Školní docházka pro romské děti nebývá podstatná, protože v tradiční romské rodině se děti učí v průběhu života. Na malé děti dohlíží matka s prarodiči, v období puberty přebírá výchovu otec, který je zpravidla přísnější. Ve výchově je brán ohled na pohlaví, chlapci bývají upřednostňováni, neboť jak praví jedno romské přísloví: O čhave hin zor (V chlapcích je síla). Vztahy mezi matkou a dětmi jsou velmi emotivní - matka je jim útočištěm, zázemím i jistotou. Mezi členy rodiny se nerozlišuje stupeň příbuznosti (bratr x bratranec), ale hodnotí se vážnost rodiny, ze které jedinec pochází. Mezi rodinami je vzájemná soudržnost, vzájemná podpora a ochota si pomáhat. Vyhnání Roma z rodiny je největší trest, jaký jej může potkat. Vyhnaný Rom ztrácí všechny sociální i lidské jistoty a bohatství rodiny (http://www.romove.radio.cz).
Těhotenství a narození dítěte je pro romskou rodinu období s výjimečným významem. Při hodnocení dítěte se Romové zaměřují na barvu vlasů, barvu očí i barvu pleti. Za nejkrásnější je považováno dítě vlasaté, s velkýma očima a světlou pletí. Žena se musí podřídit různým zákazům, příkazům a opatřením zajišťujícím zdraví matky a řádný vývoj plodu. Nesmí se například podívat na exotická zvířata, postižené lidi, zesnulého nebo na „odpudivého tvora“, jako je žába, had nebo slimák. Romové věří, že narozené dítě by mohlo mít stejné postižení nebo jejich podobu. Nebezpečí pro ještě nenarozené dítě je kontakt matky se zvířaty porostlými srstí. Romové se obávají, že na pokožce dítěte poroste srst zvířete, kterého se matka dotkla. Během těhotenství nesmí žena nosit náhrdelník ani pásek, aby dítě nemělo omotanou pupeční šňůru okolo krku. Podle tvaru břicha matky, její chuti k jídlu a kvality pleti předpovídají pohlaví dítěte. Žena po porodu nesmí nějakou dobu vařit, vycházet z domu, dotýkat se malých dětí a dívat se do zrcadla, protože by mohlo popraskat (Šišková, 2001). Porod byl zvykem v domácím prostředí, ale vlivem majoritní skupiny je běžné rodit v nemocnici. Řada zvyků se váže i ke stravování těhotné ženy. Ta by neměla být nijak omezována, měla by dostat vše na co má chuť, včetně alkoholu. U některých romských skupin však platí určitá stravovací omezení. Ženy nesmějí jíst kyselé, aby neměly zlé děti. Omezení se týká i masa a mléka, aby dítě nebylo nemocné.
Potomek by měl být v co nejkratší době pokřtěn, protože Romové věří v existenci nástrah a nebezpečí, nepokřtěné dítěte je v ohrožení (Ivanová a kol., 2005, Šišková, 2001). Do poloviny těhotenství by se měli rodiče rozhodnout pro kmotra a oficiálně ho o tento akt požádat. Kmotr nebo i kmotra by měli před odchodem na křestní obřad podvázat děťátku košilku šňůrkou a do vzniklého uzlíku nasypat špetku soli a do peřinky vložit trochu peněz. Romové dbají, aby bylo dítě pokřtěné co nejdříve, protože pokud by dítě zemřelo nepokřtěné, pochovali by ho jako pohana bez obřadu na okraji hřbitova. Dodnes se romské děti křtí, protože Romové stále věří v existenci nástrah a nebezpečí, které nepokřtěné dítě mohou ohrozit. Do křtu hrozí potencionálně dítěti mnoho nebezpečí, jako například výměna za zlé dítě nebo uhranutí. Pro zabránění uhranutí uvazují dítěti okolo ruky červenou nitku nebo stužku (Šišková, 2001).
 
 

2.1.3 Přistup ke zdraví a nemoci

2.1.3 Přistup ke zdraví a nemoci
 
 
Zdraví je na třetí příčce jejich hodnotového systému. Romové mají velký strach z bolesti a ze smrti. Rom jako pacient je velmi nesamostatný (izolován od rodiny), má slabší vůli, trpělivost a je velmi podezíravý ke zdravotníkům pro špatnou orientaci ve zdravotnickém systému. Získání důvěry ze strany Romů může být tak velmi obtížné. Charakteristickým rysem Romů je nedůslednost při dodržování léčebných i preventivních pokynů a opatření, zejména pak při ustoupení obtíži. Veškeré rady mohou vnímat jako nespravedlnost vůči své osobě a cítit se dotčeně. Jako pacienti jsou velmi emotivní, nahlas projevují své pocity, i když jejich stav není tak z daleka závažný. Ošetřování romských pacientů je pro ošetřující personál velice náročné. Dožadují se mimořádných informací a výhod mimo návštěvní řád zdravotnického zařízení a tím mohou narušovat jeho chod (Sedláková, 2006).
Romové mají značný strach z bolesti a ze smrti, i když jejich onemocnění není vážné. Ženy bývají úzkostné a řada z nich špatně snáší hospitalizaci. Lékařská rozhodnutí konzultují se svou rodinou. Lékař by měl počítat s tím, že nemocný romský pacient bude užívat léky a plnit nařízené opatření jen do ustoupení příznaků choroby a proto by jej měl upozornit na následky tohoto chování (Ivanová a kol., 2005).
 
Kazuistika z praxe
Na dětském oddělení byl hospitalizován šestiletý Rom s průjmovým onemocněním. K lékům, které užíval, měl nařízenou přísnou dietu. Matka a teta, které za ním chodily na návštěvu, však nedbaly pokynů lékaře ani sester z hlediska dietního omezení. Nosily mu z bufetu chlebíčky, šunku a brambůrky, protože podle nich na to měl „syn“ chuť. V případě jakéhokoliv pokusu o vysvětlení, že strava, kterou dostává od rodiny „mu nepomůže“, braly matka s tetou okamžitě jako útok na syna i na vlastní osobu. Nakonec byla situace vyřešena tak, že byl umístěn na infekční oddělení, kam návštěvy nemohly a dítko bylo za týden opět v péči matky.
 
Romové věnují velkou pozornost také pohřebním rituálům a dalším zvykům spojeným se smrtí člena romské komunity. Celý rituál je zaměřen na udržení dobrého kontaktu se zemřelým. Ke smrti a pohřbu se váže mnoho zvyků. Víra v mule (duchy mrtvých) je dodnes velice silná, proto je věnována pohřebnímu obřadu velká pozornost. Romové věří, že se kolem lůžka umírajícího shromažďují duchové zemřelých příbuzných, aby ho odvedli na onen svět. Pro ulehčení odchodu na onen svět, se umírajícímu sebere polštář a peřina. Ženám rozpustí vlasy a sejmou ozdoby. Duše se tak může snadněji odpoutávat od těla. S posledním vydechnutím se musí odstranit všechna zrcadla, nebo alespoň nebožtík přikrýt látkou. Tento zvyk má ochránit živé před světem duchů. Zemře-li matka i dítě při porodu, Romové je pochovají společně do jedné rakve tak, aby dítě leželo u nohou matky. Zemřelé děti jsou obklopeny květinami a svatými obrázky. Hlučný pláč je základním pravidlem žen při smrti blízkých členů. Smrt blízkých provázejí ženy vytrvalým a usedavým pláčem, což je kromě projevu emocí také způsob jak tuto smutnou novinu oznamují sousedům. Oči mrtvému zatlačí mincemi, aby si s sebou ještě někoho nevzal. Nebožtík (pouze muž), ozdoben prsteny a řetízky, je uložen ve svátečním obleku do rakve, kam jsou mu přidány peníze, alkohol a cigarety. U takto vyzdobené otevřené rakve se drží tři dny stráž, kdy si Romové vyprávějí romské pohádky a příběhy, hrají karty, anebo vzpomínají na mrtvého. Zemřelý je zpravidla oblečen do svátečního obleku (ženy oblékají ženy, muže muži). Boty by neměly mít tkaničky, aby druhý svět nebyl zemřelému uzavřen (romština nezná termín otevřít, zavřít, slovo je nahrazeno rozvázat, zavázat, význam je takový, že dříve Romové žili v příbytcích bez dveří. Dveře byly nahrazeny látkou, která se eventuelně zavazovala).
Pozůstalí mohou do rakve vkládat předměty, které charakterizovaly osobu. Tanec a zpěv není povolen. V pohřební den se pozůstalí sejdou u rakve a každý mrtvého požádá o odpuštění a sám mu též odpustí. Při smuteční hostině je přichystán talíř i sklenička pro duši mrtvého. Při vynášení rakve s ní poklepou třikrát o práh domu, čímž zajistí, aby se duše mrtvého nedozvěděla, co se v domě děje, anebo aby se sem již nevracel. Smuteční průvod je doprovázen romskou hudbou. Smutek se drží rok a ženy chodí oblečeny do černé barvy (Budilová, 2009; Šišková, 2001).
 
Obrázek č. 3 a 4 Typický projev romské rodiny, které zemřel příbuzný (hlasitý křik a pláč)

2.1.4 Komunikace s pacientem romské národnosti

2.1.4 Komunikace s pacientem romské národnosti
 
 
Ošetřování romských pacientů je pro zdravotníky často poměrně náročné po psychické stránce. Jedním z největších problémů bývá nedůvěřivost v ošetřující personál a neznalost mocenské hierarchie zdravotnických pracovníků. V komunikaci může docházet k mnohým nejasnostem a pro obě strany může být nesrozumitelná. Velkým problémem bývá komunikace s rodinou nemocného. Je důležité zjistit, komu informace poskytnout a kdo bude se zdravotníky za rodinu jednat. Většinou to bývá muž - hlava rodiny, nebo muž, který je rodině velmi blízký.
Komunikační styl Romů je zcela odlišný od stylu příslušníka majoritní společnosti střední Evropy. Romové mají jiné stanovisko k pravdě než česká populace. Nemají ve zvyku děkovat a prosit. Humor je jim blízký, ale ironii nechápou. Chovají se spontánně, jejich temperament je velmi živý a mají velkou citlivost vůči nespravedlnosti. Mají dobře vyvinutý smysl pro poznání člověka pouhým pohledem a intuici. Při jakémkoliv rozhovoru zvládají zpracovat i mimoslovní informace. V každé větě jsou schopni přečíst podtext. Okamžitě vycítí formální a povrchní jednání. Kritiky se Rom nebojí, pokud je taktně pronášena. Veřejné zostuzení je však pro ně velmi kruté. V komunikaci Romů je obsažen velký podíl emocí. Pokud je Rom smutný nebo zoufalý, pozná se to na dálku. Stejně otevřeně projevují například radost a úspěch (Ivanová a kol., 2005).
Velmi důležité v komunikaci s Romy je vyjádření úcty. Pokud žena jedná s romským mužem, není vhodné, aby se mu dívala přímo do očí. Přímý ženský pohled může být považován za sexuální výzvu. Romský muž vám vyjádří úctu tím, že při podání ruky se vám nepodívá zpříma do očí. Mladá, bezdětná žena by neměla v kontaktu s romskou matkou direktivně nařizovat a poučovat o tom, co je pro její dítě vhodné (Maryšáková, 2010). Spisovný jazyk ovládají jen částečně, komunikují nářečím daného regionu nebo romštinou. Komunikace je jednoduchá, odpovědi jsou stručné, otázkám kladeným v úředním jazyku velmi často nerozumějí. Písemné texty, pokyny v ambulanci nebo na odděleních nečtou (Sedláková, 2006).
 
 

2.1.5 Doporučení při péči s Romy

2.1.5 Doporučení při péči s Romy
 
 
V předchozích kapitolách zazněla spousta zajímavostí nejen ze životních standardů romských obyvatel, kteří se v jakékoliv chvíli mohou stát pacientem ve kterékoliv nemocnici v ČR, ale také mnohá upozornění, na která můžeme dbát při jejich ošetřování. V případě, že víme, že fyzická práce je pro některé rody, zejména pro všechny Olašské Romy tradičně nepřijatelná, neboť je znakem ponížení, nemá smysl během hospitalizace narážet na otázky a motivaci k zaměstnání. Stejně tak není potřeba očekávat, že Rom o něco poprosí nebo bude za péči děkovat, když na to není zvyklý a není tak vychován.
V mluveném projevu a při komunikaci je vhodné se vyjadřovat stručně a konkrétně. Jednak lze tak docílit lepšího přenosu předávaných informací a můžeme se vyvarovat eskalování emocí, které je zde běžné. Stejně jako spousta jiných nemocných i Romové spoléhají na pomoc druhých, často přednostně. Zde je potřeba Romovi nevysvětlovat a nepřikazovat, spíše jej informujme o době čekání a nutnosti spolupráce. Výhodné je také, pokud to ovšem lze, snažit se rodinné příslušníky, kteří nemocné Romy často obklopují, zapojit do činnosti kolem nemocného. Možná se vám toto doporučení zdá nereálné, nicméně svou náklonností a zájmem jim vyjadřujete úctu, kterou dokážou ocenit zejména romští muži. Pamatujme také na velkou citlivost na bolest, nesamostatnost a jakákoliv snaha zapojit Roma do sebepéče, může být okamžitě vnímána nespravedlivě. Vůči ostatním pacientům Romové nerespektují soukromí, z čehož mohou vznikat další konflikty. Zde snad pomáhá otevřená komunikace mezi pacienty navzájem. V případě, že Rom cítí, že je vnímán jako partner a nikoliv překážka, dokáže tolerovat potřeby druhých a spolupracovat.
Charakteristickým rysem Romů je nedůslednost při dodržování léčebných a preventivních pokynů a opatření, zejména pak při ustoupení obtíží. Spolupráce s lékařem a snaha o včasné propuštění bývá vnímána jak ze strany nemocného, tak ošetřujícího personálu. V případě hromadných návštěv je důležité zjistit, komu informace poskytnout a kdo bude se zdravotníky za rodinu jednat. Romové mají sebou často svého „vůdce (vajda)“, kterému věří a poslouchají ho. Je nutné ze skupiny Romů vždy vybrat mluvčího a sním jednat.
 
Slovníček pojmů, které mohou být využitelné při hospitalizaci pacienta romské národnosti:
 
Pozn. 1: Romská výslovnost není obtížná. Čteme, jak píšeme. Souhlásky /čh, th, kh, ph/ se vyslovují s přídechem. Hlásku /ľ/ čteme jako měkké slovenské /ľ/. Pravopisnou zvláštností je, že označujeme měkké souhlásky i v případě, že stojí před měkkým /i/.
 
Lačho ďives! Dobrý den!
Lačhi rat! Dobrou noc!
Džan Devleha! Na shledanou! (říká ten, který zůstává)
Ačhen Devleha! Na shledanou! (říká ten, který odchází)
T´aves bachtalo! Měj se dobře!
Servus! Ahoj!
Sar sal? Jak se máš?
Sar san? Jak se máte?
Lačhes. Dobře.
Sar tut vičines?
Sar tut vičinen?
Jak se jmenuješ?
Koda čačo. To je pravda.
Pro sasťipen. Na zdraví!
Ha/hat/he/hi. Ano
Na. Ne
Na džanav. Nevím.
Oda sa jekh. To je jedno.
Kaj džas? Kam jdeš?
Khatar tiro drom? Kam máš namířeno?
Džav andro foros te cinkerel. Jdu do města nakupovat.
Džav pre Slovensko. Jedu na Slovensko.
O Feris džal pre Slovensko. Fero jede na Slovensko.
Bachtalo tiro drom! Šťastnou cestu!
But bacht! Hodně štěstí!
Romaňi čhib. Romský jazyk, romština
Romaňi čhib hiňi phari. Romština je těžká.
Keci mol? Kolik to stojí?
Oda but mol. Stojí to hodně.
Man (hin) ... Mám... (doslova Mi je...)
Nane man... Nemám...
Nane man love. Nemám peníze.
Hin tut...? Máš..?
Chan Devleha! Dobrou chuť!
Paľikerav. Děkuji.
Nane vaš soske. Není zač.
Kada bajinav. To mě mrzí. Lituji
 

2.2 Specifika péče u asijských občanů

2.2 Specifika péče u asijských občanů
 
 
 
Literatura:
IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ. L., KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
JANOŠ, J. Japonsko a Korea. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. 318 s. ISBN 978–80–200–1503–7.
KRÁTKÁ, R. Jaké je Japonsko a proč jsme tady chudší [online]. Dostupné z: http://elien.cz/zdena-katayama.html,
LABUS, D. Japonsko. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 184 s. ISBN 978–80–7277-426–5.
ŠIŠKOVÁ, T. Menšiny a migranti v České republice: My a oni v multikulturní společnosti 21. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9.
ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 2008. s. ISBN 978-80-7367-182-2
ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D., KUDLOVÁ, P. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada Publishing, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1213-X.
THOMA, Z. Japonská mozaika aneb Japonci v kimonu i bez kimona. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2002. 241 s. ISBN 80–204–0955–6.
TÓTHOVÁ, V. Zabezpečení efektivní ošetřovatelské péče o vietnamskou a čínskou minoritu. Praha: Triton, 2010. ISBN 978-80-7387-414-8.
TRUKSOVÁ, D. S japonským jídlem se dožijete sta let. [online]. Dostupné z: http://www.kuchyne.cz/vareni-a-stolovani/s-japonskym-jidlem-se-dozijete-sta-let.aspx
WERNER, K. Náboženské tradice Asie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 711 s. ISBN 80-210-2978-1.
Jak žijí Japonci [online]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/12485
Japonsko. [online]. Dostupné z: http://www.japonsko.tnet.cz/shintoismus.htm
Japonská kuchyně. [online]. Dostupné z: http://www.aramark.cz/japonska-kuchyne
Odlišnosti japonských zvyků od našich a pokyny pro setkání s Japonci. [online]. Dostupné z: http://japonsko.pueri.cz/JAPzvyky.htm
Šintoismus [online]. Dostupné z: http://www.japonsko.info/sintoismus.php
Vietnamci [online]. Dostupné z: http://www.cizinci.cz.
 
 

2.2.1 Japonci

2.2.1 Japonci
 
 
Japonsko
Japonsko - „Země vycházejícího slunce“, je ostrovní stát, který leží ve východní Asii na západním okraji Tichého oceánu. Země je kolébkou karate a odtud také pochází oblíbené sushi. Skládá se ze čtyř velkých, velmi hustě osídlených ostrovů, a zhruba z tří tisíc menších ostrůvků. Podle archeologů byly ostrovy osídleny již před deseti tisíci lety. Povrch Japonska je převážně hornatý s množstvím nedostupných hory tvoří velkou část země a právě to je příčinou extrémní hustoty zalidnění při pobřeží. Japonské ostrovy se rozkládají na zlomu litosférických desek, což způsobuje četná zemětřesení. Japonsko je konstituční monarchií v čele s císařem, úředním jazykem je japonština (Janoš, 2007; Thoma, 2002). Jedná se o jednu z nejvyspělejších zemí světa, kde žije přibližně sto třicet miliónů obyvatel. Kromě Japonců, zde žijí i Číňané a Korejci, kteří však zastupují pouhé jedno procento zdejší populace. Japonsko je země plná nevšední kultury, střetává se zde orient společně s nejmodernějšími technologiemi. Pro japonský národ je charakteristická mentalita, která se rychle mění z tradiční až do extrémního modernismu. Japonské myšlení, zvyky, gesta a zejména životní styl se výrazně liší od stylu českého, což se odráží i při ošetřování japonských pacientů v českých nemocnicích (Labus, 2009).
 
Obr. č. 4: Japonsko a karate
 
V Japonsku se velmi dbá na etiketu a cizinec, který nezná její základy, může uvést do rozpaků nejen sebe samého, ale i tamní obyvatele. Japonci jsou všeobecně spořádaní, slušní a velmi uctiví. Při setkání a seznamování se zdvořile uklánějí, naopak podávání rukou či objímání při zdravení jim připadá nehygienické. Při úklonu záleží na jeho hloubce a délce, která udává míru vyjadřované úcty. Zejména mladší generace Japonců ví, že při setkání jiné kultury podávají ruce a snaží se jim vycházet vstříc, což svědčí o jejich tolerantnosti. Z dalších zvyklostí Japonců je to patrný smysl pro obdarování druhého. Dárek je již předán „z ruky do ruky“ a samozřejmě ani na jedné straně by neměl chybět úklon. Japonci děkují dvakrát - poprvé při obdarování a podruhé při dalším setkání. Dárek je vhodné vzhledně zabalit a je vhodné jej oplatit dárkem přibližně stejné hodnoty. Úklon Japonci používají při seznamování, vyjadřování úcty a děkování. Někteří Japonci se uklánějí dokonce i při telefonování, což může působit legračně. Japonci jsou velmi závazní; pokud se „na něčem s někým domluví“, daná domluva platí a nelze nic změnit (http://www.rozhlas.cz/svet/; Thoma, 2002). Japonci jsou velmi pracovití. Je až obdivuhodné, jak intenzivně a s jakým nasazením vykonávají práci. Z hlediska zaměstnaneckých vztahů jsou velmi loajální vůči svým nadřízeným. V případě, že se vyskytne při práci problém, usilovně řeší všechny možnosti a snaží se hledat řešení. Přizpůsobivost a improvizace je pro Japonce velký problém. Japonci jsou také velmi systémoví a nemají rádi věci, které se systému vymykají. Vše si plánují do posledního detailu a sebemenší změna je těžko akceptovatelná. Japonci chápou každou činnost jako po sobě následující okamžiky, nikoli jako celek; pozornost upírají především na přítomnost (Krátká, 2009).
 
Na veřejnosti se chovají velmi ukázněně - hlasitě nepokřikují, nesmějí se nahlas, páry si navzájem neprojevují svou náklonnost, neobjímají se a veřejně se nelíbají. Přestože navenek nedávají své city najevo, spřátelí-li se s někým, je to přátelství na celý život. Japonci velmi rádi cestují a sportují. Čas strávený cestou do práce využívají k telefonování, práci na laptopech, čtení nebo ke spánku. Vzhledem ke svému pracovnímu vytížení jsou schopni usnout během malé chvilky (Špirudová, 2006). K cizincům jsou Japonci velice ochotní a sdílní, ale není jednoduché se s nimi domluvit anglicky, protože cizí jazyky příliš neovládají (http://japonsko.pueri.cz). Z hlediska dodržování etikety na druhou stranu působí odpudivě jejich ignorování kapesníku, v případě rýmy nebo kýchání. Smrkat nebo snad použít kapesník na veřejnosti je pro Japonce naprosto nepřijatelné. A tak raději produkty rýmy vtahují zpět, posmrkávají. Pro Evropany může působit tento zvyk nespolečensky, proto někteří Japonci nosí na obličeji přivázanou roušku.(Špirudová, 2006).
 
Rodina
Zhruba před dvaceti lety by se dalo o Japonkách říci, že jsou nejlepší manželky na světě. Dnes toto tvrzení ovšem přestává platit. Japonská žena však už není jen dáma v domácnosti, jak tomu bylo před lety. Japonky se stále více hlásí o svá práva, studují, pracují, a to mnohdy ve vysokých funkcích. Na prvním místě zůstává stále rodina a svatbou pracovní kariéra ženy často končí. Pokud se do zaměstnání žena vrací, často až ve věku kolem čtyřiceti let a pouze na částečný úvazek. Japonské ženy jsou spořivé, investují do vzdělání dětí a rozhodují o společném rozpočtu (http://www.rozhlas.cz/svet/portal/).
 
Manželství cizince s Japonkou je většinou trvalé. Naopak sňatek uzavřený mezi Japoncem a cizinkou může skončit po několika letech rozvodem, který je mimochodem japonskou společností stále považován za hřích. (Thoma, 2002). Na rodinu se klade v japonské společnosti velký důraz. Dříve byl pokračovatelem rodu nejstarší syn, který zůstával u rodičů, nevěsta se po svatbě nastěhovala do domu svého manžela. Dnes už tomu tak není, ale i přesto jeden z potomků (většinou dcera) bydlí blízko rodičů, aby mohl být v případě nutnosti nápomocen. Většina Japonců považuje za nepřijatelné umístit rodiče do institucí starající se o seniory. Pokud je potřeba, stará se o staré rodiče manželka, která nechodí do práce. Jsou-li senioři zdrávi, cestují a věnují se činnostem, na které dosud neměli čas.
 
Členové japonské rodiny drží pospolu a jsou velice disciplinovaní. Mnohdy žije pohromadě i několik generací, avšak průměrná rodina se skládá z manželů a dvou dětí žijících ve společné domácnosti. Celá rodina se schází u snídaně, oběda a večeře (http://www.japonsko.info/sintoismus.php). Dokud děti nechodí do školy, je jejich výchova velmi tolerantní. Podmínkou přijetí do některých mateřských škol jsou zkoušky, proto je v dětech od mala pěstována soutěživost. Většinu času tráví japonské děti usilovným učením, dosažené vzdělání a úspěchy představují smysl života pro jejich matky (Špirudová, 2006). V Japonsku je školní docházka povinná od šesti let a začátek školního roku začíná v dubnu (Werner, 2002). Plnoletosti dosahují Japonci ve dvaceti letech.
 
Stravování
Japonská kuchyně je velmi bohatá a rozmanitá, přesto zdravá a dietní. Japonci jedí střídmě a pravidelně cvičí. I právě proto se stali symbolem dlouhověkosti. V Japonsku se nevyskytuje ve velké míře obezita a lidé se zde dožívají v průměru o deset let vyššího věku než lidí v Evropě. Základem japonské kuchyně jsou čerstvé ryby, plody moře, rýže, zelenina. Konzumací mořských řas bohatých na vlákninu a jód podporují Japonci činnost štítné žlázy, dále funkci mozku a jsou chráněni proti obezitě. Japonci neholdují sladkostem, a k doplňování tekutin pijí hořký zelený čaj. Japonci nejsou zvyklí na pití alkoholu, proto stačí, aby vypili malé množství, a vykazují příznaky opilosti (Truksová, 2009). Jídlo tradičně konzumují hůlkami, které se odkládají na malý talířek. Hůlky se do jídla nezapichují, znamenalo by to, že někdo zemřel. Používání hůlek se do Japonska dostalo z Číny, což je podobné kultuře Vietnamců. Problém pro Japonce může nastat v případě použití příboru, neboť s ním neumějí dobře zacházet. Kus nerozkrájeného masa na talíři pro ně může být téměř nepřekonatelná překážkou. K jídlu přistupují s úctou – před vchodem do restaurace se Japonci zouvají, uvnitř sedí na zemi. Nejstarší přítomný začíná jíst první, pak až další strávníci. Při jídle nikam nepospíchají, rádi se baví a povídají. Misky používají Japonci i na pití. Pokud chce dotyčný doplnit misku na pití, musí pozvednout prázdný pohár. Otočená miska dnem vzhůru znamená, že dále pít nechce. Zda Japonci chutnalo, se dozvíme zpravidla mlaskáním, či tím, že Japonec srká či říhá (http://www.aramark.cz).
 
Obr. č. 5: Jak na sushi?
  
Japonci a hygiena
Japonci jsou známí svou pořádkumilovností. Nikdy je neuvidíme odhodit na zem žvýkačku či papírek, jak je u Evropanů často běžné. Co se týče přezouvání, mají také odlišné zvyky než my - přede dveřmi domu či bytu se zouvají z venkovní obuvi, nazouvají si přezůvky, ve kterých vstupují do chodby domu. Po obytných částech domu chodí bosi nebo v jiných přezůvkách. Před toaletou je připravena další obuv, která je společná pro všechny a je vyhrazena pouze pro potřeby této místnosti. Japonci se přezouvají i ve školách, divadlech, koncertních síních a dokonce i v některých restauracích (http://www.japonsko.tnet.cz). Koupat se chodí vždy po večeři. Nejprve se osprchují a poté po jednom relaxují ve vaně s horkou vodou, která se napouští jen jednou. Poslední chodí do koupelny matka, aby ji uklidila. V některých domácnostech mají vodu ve vaně napuštěnou i týden. Aby nevychladla, přikrývají ji izolačním poklopem. WC bývají často velice moderní, s vyhřívaným prkýnkem, nastavitelnou teplotou vody, intenzitou a dobou ostřiku a vysoušení (Thoma, 2002).
 
Náboženství Japonska
Mezi hlavní náboženství Japonska řadíme buddhismus a šintoismus. Velká část Japonců se sice nehlásí k žádnému z nich, ale praktikuje tyto nauky zároveň, jelikož se obě prolínají. Šintoismus jako jediné náboženství vzniklé na japonské půdě je spíše způsobem života a utváření vztahů ke všemu, co nás obklopuje. Šintoismus nepatří k velkým náboženstvím - jako je křesťanství, islám či buddhismus. Šintoismus nemá žádného zakladatele, žádnou posvátnou knihu, ani není pevně svázáno příkazy a pravidly, kterými by se věřící museli řídit. Šintoismus je charakteristický uctíváním přírody a vírou v mytologické předky japonského národa. Zaměřuje se na radostné stránky života, obává se nemoci a smrti (Labus, 2009; Werner, 2002).
 
Stejně jako dovedou Japonci usilovně pracovat, dokáží se i spontánně bavit. V případě potvrzení těhotenství japonské dívky lidský život začínají oslavovat již v pátém měsíci těhotenství. Těhotné ženě se (podle čínského kalendáře ve dni psa) uvazuje pod břicho japonský pás. Den psa byl zvolen, protože tento živočich rodí mláďata snadno a ve velkém počtu. Další oslava nového člena rodiny probíhá sedmou noc po jeho narození. Tuto noc obvykle rodiče svého potomka pojmenovávají. Na slavnosti nesmí chybět oltář zdobený datem narození, jménem novorozence a pupeční šňůrou, která ho spojovala s matkou. Asi po měsíci od narození navštíví rodiče s dítětem svatyni, kde dítěti kněz předá talisman se jménem ochranného božstva. Když už dítě nemusí být jen kojeno, čeká jej malý test: dostane od rodičů trochu rýže a rodina s napětím očekává, jestli ji stráví ihned napoprvé bez problémů. Pokud ano, dá se předpokládat, že by nikdy nemělo mít problémy s jídlem (Werner, 2002).
 
Dalším významným okamžikem v životě Japonců je svatba. Uzavření manželství mohou předcházet zásnuby, které však nejsou povinné. Dříve se uskutečňovaly hlavně svatby zprostředkované, v dnešní době převažují svatby z lásky, které probíhají v duchu tradičním nebo moderním. Tradiční obřady se konají již den před svatebním dnem, kdy nevěsta uspořádala hostinu, na které se loučila s rodiči. Svatební obřad probíhal pak v domě ženicha. Dnes se setkáme spíše se svatbami v západním stylu - slaví se v hotelech či restauracích, po obřadu následuje hostina, na které se pronášejí oficiální proslovy (Thoma, 2009).
 
Druhou stranou příležitostí k setkání patří pohřby. Z hlediska setkávání příbuzných a konání oslav se jedná o záležitost komplikovanou. Většina pohřbů se v Japonsku koná podle buddhistických rituálů. Zesnulý je oděn do bílého obleku a pozůstalí mu na polštář pokládají různé předměty. Při posledním rozloučení se všichni sejdou a uzavře se rakev. Po kremaci se koná hostina. Sedmý den se opět všichni pozůstalí setkají. Tento den se pohřbívá urna. Dále by se měli příbuzní scházet každý sedmý den po dobu sedmi týdnů.  Duše zemřelého bloudí po světě a čtyřicátý devátý den se uchýlí na onen svět. Následně je uspořádaná hostina, která se opakuje po sto dnech, po roce, po třech, sedmi, třinácti, sedmnácti a třiceti třech letech, kdy už se předpokládá, že zesnulý došel naplnění. Tyto tradice se dnes většinou nedodržují (Thoma, 2009; Špirudová, 2006). 
 
 

2.2.2 Čínani

2.2.2 Čínani
 
 
Číňani v ČR
První početná čínská komunita vznikla v Československu před druhou světovou válkou. Většina Číňanů, především mladí muži, kteří se v Čechách zabývali obchodováním, se zde oženili s mladými českými dívkami, pocházela z jižní provincie. Jejich děti se již neučily čínsky, došlo tak k asimilaci během první generace a většina z nich byla již katolického vyznání. Další příchod čínských imigrantů byl ve 40. letech, po skončení občanské války v Číně. Československá republika (dále jen ČSR) tehdy navázala diplomatické styky s Čínskou lidovou republikou (dále jen ČLR). Do ČSR začali přijíždět čínští studenti a specializovaní pracovníci, kteří se po ukončení studia či stáže vraceli domů. Někteří z nich však zůstali a uzavřeli zde manželství, přičemž si ponechávali své občanství a živili se obchodováním. Obdobně jezdili naši pracovníci a studenti do ČLR a dovezli zpět do ČSR čínského partnera (Seberová, 2006).
Největší migrační vlna Číňanů zasáhla ČR však až v 90. letech. Naše společnost nebyla na tak velký a rychlý příliv čínských studentů, stážistů a podnikatelů připravená. Musela se rychle vyrovnávat s mnoha novými jevy, s nimiž se vyrovnává v podstatě i dnes. Nejedná se již jen o chudé a nemajetné Číňany, nýbrž lidi, kteří zbohatli na ekonomických a hospodářských reformách (Dufour, 2006).
V současné době žije trvale na území ČR asi 3500 Číňanů. Patří mezi druhou (první - Ukrajinci) nejpočetnější skupinu, která u nás žádá o azyl. Také patří mezi sedm národů, které v roce 2005 nejčastěji přešli nelegálně státní hranice ČR (Ivanová, 2005). Důvod jejich emigrace je v naprosté většině ekonomický (Český statistický úřad, 2007). Čínská komunita v ČR je nehomogenní, pochází z různých částí Číny, z různých jazykových oblast; mezi sebou se však dorozumívají standardní čínštinou. Číňané žijí převážně ve městech, kde mohou pracovat a podnikat, aby nemuseli za prací dojíždět (mají svá bistra, restaurace, své stánky či obchody, ve kterých pracují jak muži, tak ženy). Další skupinu tvoří Číňani, kteří pracují na 8 hodinové směny jako je u nás obvyklé (třídění odpadu, průmysloví dělníci, výzkumníci). Komunity mají Číňani rozsáhlé a dle svých tradic udržují velmi pevné a trvalé vztahy (Dufour, 2006). Rodiny zůstávají patriarchálními i přes to, že role čínských žen je stále silnější a důležitější. Číňani bydlí nejčastěji v bytech či ve svých domech a téměř každá rodina vlastní své auto. V České republice byla uzavřena už řada čínských manželství, zřídkakdy smíšené. Rodiny bývají velké a většinou žijí pospolu (Ulč, 2004).
Čínské děti docházejí do mateřských školek (speciální pro Číňany nebo společné s českými dětmi), jen některé rodiny si platí pomocnice na hlídání. Na základních školách pak často vynikají výborným prospěchem. Mají přísné vedení a disciplínu svých rodičů, ke kterým chovají obrovskou celoživotní úctu. Po škole a o víkendech děti také velmi často pomáhají v obchodech rodičů. Číňané v České republice také zakládají své organizace, jako například Krajanské sdružení Číňanů v ČR. Sdružení je zaměřené na civilizovanou a osvětovou činnost v komunitě a na seznamování české veřejnosti s čínskou komunitou (Seberová, 2006).
 
Obr. č. 6: Čínské děti.
 
Čínské zdravotnictví
Zdravotnictví je v Číně na výborné úrovni, zejména ve městech. Léky, diagnostické a terapeutické metody a přístroje jsou na špičkové úrovni. Stejně tak pracovníci ve zdravotnictví jsou vzdělaní a svou práci berou jako poslání. Číňani deklarují profesionální přístup. Úcta k rodinným vazbám je posvátná i v nemoci a umírání. Je samozřejmostí, že rodinný příslušník může zůstat s nemocným v nemocnici 24 hodin denně. Rodinní příslušníci (zejména děti rodičů) a blízcí nemocných jsou ochotni vzdát se práce i rodinného života, jen aby zůstali nemocnému rodiči nablízku (Ulč, 2004).
Číňané jsou posedlí pořádkem, který panuje nejen na nemocničních pokojích, ale i chodbách. Podlahy jsou často nablýskané a na pokojích málokdy najdete nepořádek. Problémem zdravotnictví však zůstává zdravotní pojištění a infekční nákazy. Čína zažívá v posledních 30 letech dramatické změny charakterizované ekonomickou liberalizací, prudkým hospodářským růstem a masivní urbanizací obyvatelstva. Po dlouhou dobu nebyly tyto změny reflektovány v organizaci poskytované zdravotní péče, což postupně začalo ohrožovat i samotný hospodářský růst a významně se prohlubovala propast mezi dostupností zdravotní péče. V roce 2001 představovaly přímé platby obyvatelstva 60 %, čímž se lékařská péče pro mnohé stala zcela nedostupná. Tyto nedostatky vedly ústřední čínskou vládu po roce 2000 (jedním z důvodů bylo i nezvládnutí epidemie SARS v roce 2002) ke snaze reformovat čínské zdravotnictví s cílem dosáhnout plošného pokrytí všeobecným zdravotním pojištěním v roce 2020. Plán ke stabilizaci situace se skládá z 5 hlavních částí: zajištění zdravotních služeb především v primární péči s návazností na specialisty a nemocnice a seznamu tzv. základních léčiv, programu služeb veřejného zdravotnictví (hygiena atd.), zdravotního pojištění a veřejných nemocnic. Tento plán je spolufinancován investicí 125 miliard dolarů v 3letém horizontu. V roce 2003 mělo zdravotní pojištění 29.7 % obyvatel (venkov 21 %, město 55 %), v roce 2011 již 95.7 % (venkov 97.4 %, město 90.9 %). To znamená, že nyní je více než 1.28 mld. Číňanů kryto zdravotním pojištěním v jednom z 3 hlavních programů - pro městské pracující obyvatelstvo, pro venkovské obyvatelstvo. V čínském pojetí to však neznamená absenci přímých výdajů ze strany pacientů, které stále, např. v oblasti nemocničních výdajů, představují podle programu 32 % až 57 % (v roce 2003 až 85 %). Je to jedna z příčin relativně častých předčasných odchodů pacientů z hospitalizace (31.3 %). Spoluúčast na mimo nemocničních výdajích představuje 60-70 %. Nemocniční péče je klíčovým organizačním prvkem v celém systému, Číňané podstatně více důvěřují péči poskytované ve velkých nemocnicích – 90 % zdravotní péče (ambulantní a hospitalizační) je poskytováno právě v nemocnicích (http://www.medop.cz).
Dobrý zdravotní systém Číny je pravidelně konfrontován se systémem politickým. Úřadům trvalo léta, než připustily, že také Čína je zasažena světovou epidemií AIDS a nechávali epidemii volně se šířit. Dalším příkladem je SARS (akutní respirační syndrom - atypická pneumopathie), jehož epidemie ochromila část země na jaře 2003. Byla zjištěna už na podzim roku 2002, ale až když se dostala na hranice a vyvolala počátek světové epidemie, uznala čínská vláda její existenci a začala s ní bojovat (Dufour, 2006).
 
Čínská medicína
Nedílnou součástí tradiční čínské medicíny je správný životní styl a pravidelný pohyb. Čínská medicína uskutečňuje podmínky dobré léčby: léčba musí být efektivní - léčení musí být účinné a musí trvat co nejkratší dobu; léčba musí být šetrná, to platí zejména pro pacienty starší nebo chronicky nemocné; léčení není doprovázeno vedlejšími účinky; léčba povede k odstranění příčin nemoci a k minimalizování recidiv; vyléčit, a pokud možno, bez trvalých následků (Růžička, 2002).
V Číně je rozšířená zejména léčebná metoda akupunktury. Tradiční akupunktura rozlišuje systém dvanácti orgánů a dvanáct párových akupunkturních drah. Jak dráhy, tak i orgány lze dělit podle systému jing a jang. Jinové jsou vnitřní orgány, mezi něž patří játra, srdce, slezina, slinivka břišní, plíce, ledviny a takzvaný obal srdce (dnes někdy nazýván mozkem); jangové jsou vylučovací a duté orgány, mezi něž patří žlučník, tenké a tlusté střevo, žaludek, močový měchýř a takzvaný trojitý ohřívač (dnes někdy nazývaný míchou). Energie těmito drahami protéká ve 24hodinovém cyklu a případná porucha (např. blokáda cirkulace energie mezi jednotlivými orgány) je příčinou jejich onemocnění. Úkolem tradiční čínské medicíny je odstranit tuto blokádu bránící volnému toku energie. Takto lze například drážděním akupunkturních bodů znovu navodit stav zdraví (Růžička, 2002).
V Číně je tradiční čínská medicína vyučována na Lékařských fakultách a její studium trvá 5 let. Absolvent pak může mít svou soukromou praxi a v ní léčit pomocí pouze pomocí tradiční čínské medicíny. Vedle toho mají 6 letý obor klasického všeobecného lékařství (tradiční čínská medicína je zahrnuta jedním rokem studia). Absolventi tohoto typu studia pak léčí ve své praxi zejména klasickou medicínou.
Každý Číňan zná tradiční medicínu a její metody léčby, ale je jen na něm, zda si vybere tradiční či klasickou medicínu (záleží na nemoci, předchozí zkušenosti, finančních možnostech či doporučeních). V Číně lidé vědí, na jaké potíže mají vyhledat tradičního čínského lékaře a na jaké lékaře západního. I díky tomuto se léčí mnoho problémů dříve než nemoc propukne (Zhi).
Mnoho metod tradiční čínské medicíny je využíváno běžně i u nás. Kromě akupunktury či akupresury je to známé využívání energie Čchi. Je to jemná elektromagnetická síla, která zachovává život a aktivitu. Tato energie proniká celým lidským tělem a její rovnováha udržuje naše tělo ve zdraví. Pokud se naučíme tuto energii ovládat - díky cvičení, můžeme se naučit více upevňovat zdraví (Brown, 2004).
 
Zvláštnosti čínské komunity
Úřední řečí v Číně je standardní verze čínštiny, zvaná všelidovým jazykem a téměř identická s pekingským dialektem. Mandarínský dialekt, jímž mluví kolem 700 miliónů lidí, je současně nejrozšířenější řečí na světě. Čínština je stará přes 3 000 let, obsahuje přes 70 000 znaků. Standardně se používá 8 000 a například k četbě novin stačí znát kolem 3 000 znaků (Lidé, zvyky, náboženství. 2006). Mezi čínskými byznysmeny postupně roste popularita angličtiny, mnozí v této řeči také korespondují; především mladá generace má zkušenosti s cizinci, vystudovala zahraniční univerzity a je velmi dobře jazykově vybavená (Cvejnová, 2005).
 
Konverzace
Číňané se jako první uvádějí příjmení rodové, pak generační a teprve pak jméno. Oslovovat bychom měli Číňany Mr. nebo Mrs. a rodovým jménem, například pana Wang Peng Hui oslovíme Mr. Wang. Někteří si přebírají evropská jména, která se objevují na prvním místě, například Mr. Tom Čeng (Cvejnová, 2005). Ženy si sňatkem příjmení nemění a manželka pana Čang Li Penga se nejmenuje paní Čang, ale nosí vlastní rodové příjmení. Pokud si nejsme jménem jisti, oslovujeme ji jednoduše madam. Tituly, jako například profesor, jsou důležité a při rozhovoru je dobré je používat. Při konverzaci je mladší člověk představován zpravidla jako první. Měli bychom být opatrní, když Číňané říkají ano. Naznačují, že nás slyšeli, nikoliv, že souhlasí. Důležitým rysem komunikace je ticho, které nutně neznamená konec konverzace, nýbrž druhá strana nám dává prostor, abychom si promysleli vyslechnutá slova dříve, než bude mluvčí pokračovat (Ivanová, 2005). Příliš hlasitou řeč považují Číňané za špatné vychování (Cvejnová, 2005). Není také vhodné diskutovat o tématech, jako jsou například vnitropolitická situace, dodržování lidských práv a témata, která by se jich mohla dotknout. Velmi choulostivé je téma Tchaj-wanu o kterém musíte-li mluvit, mějte na paměti, že pro Číňany je to provincie Tchaj-wan. Dobrými náměty k rozhovoru jsou nákupy, rodina nebo školní úspěchy dětí. Starších osob se zeptáme na zdraví (Ulč, 2004). Číňané považují za příliš osobní také dotazy na věk, postavení v zaměstnání, rozhovor se sexuálním podtextem, ale také například i to, za kolik jsme koupili dům (Cvejnová, 2005).
I neverbální komunikace má v Číně dlouhou tradici. Například chytit se za ucho ukazováčkem a palcem znamená nadšení; smích nebo komické pohyby zase zakrývají překvapení či nesouhlas například s nevhodným návrhem či dotazem. Číňan je schopen sdělit s úsměvem třeba i šokující zprávu či negativní názor (Cvejnová, 2005). Přísná čínská morálka nedovoluje projevovat na veřejnosti city, objímání nebo líbání by bylo považováno za nechutné a vyzývavé. Hlava - coby sídlo duše - je místem svatým a nikdo cizí se jí tudíž nesmí dotýkat. Číňané v duchu dávných tradic považují za nevhodné dívat se partnerovi přímo do očí, to podle nich znamená jistou agresivitu, nepochopení či nedůvěru. Osvědčenými nástroji jejich obchodní komunikace jsou mlčení, mimika a gestikulace. V podnikatelských kruzích si lidé obvykle podávají ruce, někdy následuje i lehký úklon. Ruku však nepodávají všichni, Číňané se spíše vyhýbají fyzickým kontaktům; zejména starší lidé se zdraví pouze mírnou poklonou. Vždy je lepší počkat, zda vám podají ruku sami čínští partneři. Stisk dlaně by pak měl být krátký a nepříliš pevný. Stisk ruky oběma dlaněmi či poklepávání po ramenou se nedoporučuje (Cvejnová, 2005).
Oděv pro Číňany nezrcadlí osobnost ani společenské postavení jedince. Skromnost a konzervativnost jsou důležitější než elegance a osobitý styl. S výjimkou zahraničních recepcí se ani při slavnostních příležitostech nevyžadují šaty a lodičky na podpatcích. Vhodným společenským oděvem může být kostým s delší sukní nebo kalhoty, halenka zapnutá až ke krku a polobotky. Při obchodním jednání je běžný oblek západního stylu v decentní barvě, což platí zvláště pro ženy. Ani v neformálním oděvu nejsou projevy mladistvé uvolněnosti a nonšalance vítány. Naopak přijatelné jsou upravené čisté džíny. Na jihu země je oblečení vzhledem ke klimatickým podmínkám méně formální (Cvejnová, 2005).
 
Stravování a stolování
Čínská kuchyně se liší dle různých částí země. Jsou však potraviny, které využívají ve všech koutek Číny: sójová omáčka, sezamový olej, zelenina, především čínské a pekingské zelí, bambusové výhonky, ryby, drůbež a samozřejmě nesmí chybět rýže. Čínským národním nápojem je čaj. Nejčastější stravou je rýže a z koření Číňané hojně užívají pepř - bílý i černý, zázvor, česnek (Fischerová, 2007; Ivanová, 2005).
 
Obr. č. 7: Čaj, symbol Číny.
 
Stolování, kdy se celá rodina scházela v pravidelnou dobu u jídelního stolu, již dnes trendem není. Dnešní generace se stejně jako ve vyspělých zemí stravuje převážně po bistrech a ve fastfoodech. Starší lidé si tradici pospolného stolování stále drží (Hoffmann, 2002). Sahání si u stolu pro jídlo, které stojí v sousedově prostoru, byste se měli vyvarovat. Číňané mají ve zvyku projevovat se velmi hlučně při jídle, což nám může připadat nezvyklé (Lidé, zvyky, náboženství, 2006).
 
Těhotenství, péče o děti
Dle čínské medicíny je těhotenství ovlivňováno hlavně ledvinami a játry, které představují zásobárnu pro růst a vývoj plodu. Čínské ženy v těhotenství konzumují hodně zeleniny, ovoce a bílého masa a přijímají dostatek tekutin. Mají zakázáno nosit těžká břemena a přespříliš se fyzicky vysilovat (Hoffmann, 2002). Porod probíhá v Číně většinou s omezením bolestí (pomocí akupunkturních bodů a bylinných směsí). Akupunktura v těhotenství a při porodu patří v Číně k nejstarší metodě tradiční medicíny, udává se stáří dokonce tisíce let. Péče čínské ženy o dítě začíná již samotným těhotenstvím. Obecně platí, že cizí jazyky Číňani nevyužívají. Právě ztížená komunikace omezuje informovanost čínských žen v péči o novorozence a i kvalitní ošetřovatelskou péči ze strany zdravotnického personálu. Čínské ženy však mají snahu pečovat o novorozence dle pokynů sester a zřejmě se snaží přizpůsobit našim podmínkám (Seberová, 2006).
 
Vnímání zdraví
Číňany při vnímání nemoci či příznaku nemoci vždy zajímá hlavně příčina a snaží se docílit rovnováhy jing a jang. Číňané si tak nevezmou lék na bolest, aniž by nevěděli, jakou příčinou je bolest způsobená (Hoffmann, 2002). Význam tělesného cvičení při prevenci a léčení nemocí byl znám starověkým Číňanům již před dvěma tisíci lety a v období dynastie Chan ve 3. století našeho letopočtu vytvořil lékař jménem Chua Tchuo systém cviků k zachování dobrého zdraví a k celkovému rozvoji fyzických sil. Tato cvičení původně směřovala ke zlepšení fyzické kondice vojáků (dnes známé jako taj-či). Výhodou cvičení je, že jej mohou cvičit lidé bez ohledu na věk a pohlaví. Pohyb se přitom týká končetin a trupu, a to v určitém pořadí; záleží také na rytmu pohybu (plynulost a kontinuita jako jeden celek). Současně se procvičují základní životní funkce, jako je dýchání a krevní oběh, které také podléhají správnému rytmu. Takové cvičení pak znamená harmonizaci pohybů a posilování svalů ve všech částech těla. Zlepšuje se také funkce mozku díky lepšímu okysličování při pohybu. K vyrovnanému životnímu stylu přispívá základní filozofií a pozitivní myšlení s přijímáním života takového, jaký je. Pokud jde o určitou snahu věci měnit, tak pouze vlastním přičiněním (Chladivé mazání, 2006).
Čínská medicína není zatím v České republice mnoho rozšířená. Většinou se nesetkáme přímo s čínskými lékaři, kteří nám ji přinesli ze své rodné země, ale spíše s českými odborníky na danou problematiku, kterou studovali v zahraničí u čínských mistrů. V Číně lidé dovedou předpovídat, na jaké potíže mají vyhledat tradičního čínského lékaře a na jaké lékaře západního. I díky tomu se snad léčí mnoho problémů dříve, než nemoc propukne (Zhi).
Z hlediska základních hygienických návyků je zde problém (spíše pro Evropany) podobný jako u ostatních asijských národů – odhleňování na veřejnosti. Pověstný zvyk se údajně čínská vláda snaží potlačit i formou pokut a na veřejných prostranstvích lze najít tabule s nápisem NO SPITTING! (Adamcová, 2005). Nepříjemným zážitkem pro cizince v Číně může být i podivný zápach, který se zaplněnými ulicemi měst a vesnic neustále line z odpadků, nedostatečné kanalizace, z pouličních kuchyní a z obchůdků se vším možným i nemožným (Fischerová, 2007).
 
 

2.2.3 Vietnamci

2.2.3 Vietnamci
 
 
Vietnam je země v Jihovýchodní Asii u Jihočínského moře. Hlavním městem je Hanoj, úředním jazykem je vietnamština. Vietnamci je souhrnné označení všech obyvatel Vietnamu bez ohledu na národnostní a etnickou příslušnost. Historie země je poznamenána četnými válkami a lidským strádáním. Vietnamský národ je typický svým lidovým charakterem a hrdostí na svou statečnost. (Ivanová, 2005).
 
Příchod Vietnamské populace do české republiky nastal na počátku padesátých let 20. století. Nejdříve se jednalo o různé studenty a roku 1956 k nám byly přivezeny vybrané děti, které byly zasaženy válečným konfliktem. Většina z těchto dětí se po několika letech musela vrátit do své původní vlasti, pár z nich však zde setrvalo i na období studia. Dnes jsou z těchto lidí starší vietnamští občané, kteří umí stále hovořit česky, představují se českými jmény a pořádají různá setkání. Další vlna migrace Vietnamců nastala mezi lety 1979-1985 minulého století. Mimo studentů přicházeli rovněž učni a dělníci. Původní myšlenku, že se k nám budou dostávat jen za určitým účelem vybraní jedinci, devalvovala korupce na vietnamské straně. Toto opatření však sebou také přineslo větší vlnu kriminality a s ní spojené problémy. Až do roku 1989 tyto problémy neustále narůstaly a právě v tomto období si vietnamské etnikum získalo u našich občanů dost negativní vizitku. Tehdejší komunistický režim využil těchto lidí k doplnění pracovních sil, jichž se mu nedostávalo z vlastních zdrojů. Bylo to v různých pásových provozech výrobních závodů, masokombinátech, ale i u nejtěžších činností v zemědělství. Před rokem 1989 docházelo k omezení česko-vietnamských vztahů a po „sametové revoluci“ odstoupil náš stát od většiny smluv o finančním vyrovnání mezi oběma zeměmi. Tyto důsledky znamenaly pro vietnamské dělníky buďto návrat do vlasti nebo změnu účelu pobytu u nás. Vzniká rozsáhlá skupina vietnamských podnikatelů, jejichž folklór menších potravinových sítí, stánkových tržnic a tradičního jídla je i v dnešní době populárním trendem. Byl tak položen základní kámen pro současnou vietnamskou komunitu v České republice (http://www.cizinci.cz/).
 
Obr. č. 8: Vietnamci a podnikání
 
Náboženství
Ve Vietnamu je více náboženských směrů. Největší počet obyvatel se hlásí k buddhismu 60 %, dále je tu konfucianismus 13 %, taoismus 12 %, křesťanství (katolicismus) 4 %, ale také islám. Jednou z hlavních myšlenek buddhismu je, že veškeré bytí je strastné. Věřící jsou provázeni stavem mysli, která směřuje k dosažení absolutní blaženosti (nirvány) po skončení koloběhu převtělování. Vietnamci upřednostňují rovnováhu síly jang a jing. Jang představuje světlo, teplo, sucho. Jing znamená tmu, chlad a vlhko (Ivanová, 2005).
 
Mezi náboženství ve Vietnamu lze zahrnout i uctívání předků, které zde má dlouhodobou tradici. Základním prvkem konfucianismu je etika zaměřená ke sladění zájmů individua, společnosti a státu, který stanovuje společenské normy a povinnosti jedince, především poslušnost ke starším a nadřízeným. Veškeré řízení země a lidu i vztahy ve společnosti se měly řídit danými pravidly, tzv. učení o pěti vztazích – poddaný měl být podřízen vládci, syn otci, žena muži, mladší staršímu, rovnocenný vztah mohl existovat jenom mezi přáteli. Význačné místo zde zaujaly dvě spolu se potýkající a navzájem se doplňující síly jing a jang. Tyto síly vyjadřují protiklady různých přírodních jevů světlo a tma, den a noc, teplo a chlad. Naproti tomu buddhismus se řídí zákonem odplaty (karma) a utrpení (dukkha) a je neodlučitelným údělem lidstva. Cílem života je dosáhnout nirvány, stavu, kdy končí koloběh převtělování a tím také utrpení. Dosáhnout se toho dá jen příkladným jednáním. Symbolem tohoto náboženství je květ lotosu, protože je sněhobílý a jeho květy vyrůstají z bahnité země, a přesto si zachovávají svou čistotu (Tóthová, 2010).
 
Tradiční rodinná struktura
Velmi blízko historickým dobám zůstávají současné rodinné vztahy, které jsou velmi těsné i mezi vzdálenějším příbuzenstvem. Také vlivem dlouhodobého působení konfuciánství, jež kladlo velký důraz na rodinu, zůstává rodina dále silnou životní hodnotou. Rodičům, učitelům i starším sourozencům se projevuje úcta. Na druhou stranu starší mají za povinnost starat se o „níže“ postavené. Společenské klišé však zachovává roli hlavy rodiny jako roli mužskou (Šišková, 2001). Struktura rodiny je patriarchální. V rodině rozhoduje otec nebo nejstarší syn a manželky se jim ve všem podvolují. Muži vykonávají těžké práce a rovněž čelí jakýmkoliv krizím, které na jejich rodinu dolehnou. Rodina je velmi rozšířená. V jejich tradici je pevně zakořeněno uctívání předků (Ivanová, 2005).
 
V každém příbytku povětšinou najdeme oltář s tradiční výzdobou. Oltáře po dobu mnoha staletí doznávaly značných změn, nicméně stále se v nich zrcadlí tradiční atributy, mezi něž patří: ovoce, vonné tyčinky, fotografie blízkých členů rodiny a také fotografie předků (Šišková, 2001). V tradiční rodinné struktuře se dodržuje prvorozenectví, kdy prvorozený syn dědí rodinný majetek. Rodiče své potomky příliš nechválí, zachovávají si kontrolu nad jejich výchovou. Pro děti jsou rodiče a veškeří starší přirozenou autoritou. Učí je poctivosti, slušnosti a tichému vystupování. Velký důraz kladou na vzdělání, na úspěšnost a nezávislost, více než v české populaci. Jeden z nejvýraznějších rysů vietnamské komunity u nás je její uzavřenost. Vietnamci, kteří přijíždějí do České republiky, zažívají kulturní šok, pramenící z velké odlišnosti kultur (Ivanová, 2005). Důležitou podmínkou pro vzájemné porozumění je snaha pochopit příčiny odlišného jednání a chování Vietnamců. Některé rysy jednání a chování se od zvyků občanů České republiky mohou výrazně lišit a jsou častou příčinou nedorozumění (Šišková, 2001).
 
Obr. č. 9: Vietnamci
 
Sociální chování Vietnamců
Vietnamci jsou proslulí dodržováním slušného chování. Pravidla slušného chování učí nezatěžovat situaci svým blízkým a ostatním známým neustálými stížnosti na vlastní problémy. Na veřejnosti se každý má chovat nekonfliktně, nebo alespoň tak, aby nedal najevo konflikt. Vietnamci považují za velmi neslušné dát najevo druhému, že se mýlí. Vždy se „podle nich“ najde vhodná chvíle, aby druhý svou chybu napravil. Chybující by neměl být před ostatními zostuzen, neměli bychom ho přinutit „ztratit tvář“ a daným způsobem znejistit. Vietnamci se také velmi vyhýbají hrubé a nepřiměřeně kritice na veřejnosti. Přímé a veřejné upozornění na nedostatky někoho jiného není považováno za upřímnost, ale jako neslušné. Pokud je třeba poukázat na nedostatky druhého, řeší se situace s „výše“ postavenými dotyčného (např. s jeho nadřízeným, rodiči), nepřímou cestou. „Ztratit tvář“ v očích vietnamského etnika může každý z nás, a to v okamžiku, kdy začne na Vietnamce křičet. Ohleduplné a šetrné sdělování problémů, diplomatická diskuze a jednání způsoby, které druhé neznejišťují ani veřejně neznemožňují, patří k tradici vietnamského slušného chování.
 
Zajímavou kapitolou v oblasti slušného chování je i vyjádření nesouhlasu. V celém asijském světě je důrazné vyjádření nesouhlasu považováno za velice neslušné. Patří zde veškeré situace vznikající při běžném každodenním vystupování, ale i řešení problémů partnerského a rodinného soužití. Vietnamci raději předstírají, že je vše v pořádku a snaží se vyjádřit svoje
záporné stanovisko oklikou. Vietnamský student například v české škole nikdy neřekne učiteli, že probírané látce nerozumí, i když tomu tak třeba ve skutečnosti je. Student je vychován v domnění, že by tím kantora urazil. Dalším z projevů slušného vychování je upravenost a čisté oblečení. Zvláštností pro jiné kultury však může být také používání kapesníku, které je ve Vietnamu „zakázáno“, protože bývá Vietnamci označováno za nevhodné a směšné (Šišková, 2001). Na druhou stranu způsob, kterým většina Vietnamců řeší zahlenění, rýmu či potřebu „vysmrkat se“ (hlasitého asijské popotahování), působí stejně nevhodně a neslušně pro podmínky české etikety. Zvukové fenomény popotahování nosního hlenu se řešily v mnoha českých školách, které navštěvují jak čeští, tak vietnamští žáci. Je známo, že mnohde problém vyřešilo vedení školy v těchto společných třídách kompromisem (české děti chodí smrkat na chodbu a stejně tak vietnamské děti chodí na chodbu vykašlávat a popotahovat). Poměrně značnou zajímavostí z lékařského hlediska je fakt, že přestože Vietnamci nesmrkají, prakticky téměř vůbec netrpí záněty středního ucha (http://www.cizinci.cz/).
 
Za nepřípustné se dále považuje, pokud se vietnamský muž dotkne cizí ženy. Právo pohladit děti a jakkoliv se jich dotýkat mají ve všech východních kulturách pouze vlastní rodiče, což je velmi významné při vyšetřování a ošetřování (Šišková, 2001). V českých podmínkách si během komunikace neuvědomujeme, že ruce, které jsme si založili v bok, nebo jsme je zkřížili na prsou, vnímá Vietnamec jako projev rozčilení. Taková gesta činíme naprosto běžně. Sedíme-li například proti Vietnamci, dáme nohu přes nohu a špičku máme namířenu proti němu, může brát dané gesto jako nezdvořilý projev nadřazenosti. Naproti tomu naši kulturu může překvapit všeobecný vietnamský zvyk - zouvat si všude boty a pokládat si nohy na sedadla, židle nebo opěradla (http://www.cizinci.cz/).
Citové vnímání má v životě Vietnamců daleko širší význam než v ČR, kde například vystavení pohledu líbajících se mileneckých párů na veřejnosti, přijímáme jako běžnou věc, ve Vietnamu se však jedná o zcela nepřípustný zvyk. Vietnamci považují lásku za nejcennější cit a připadá jim neuvážené ukazovat její krásu všem na obdiv. Spatříme-li dva vietnamské studenty stejného pohlaví, jak se navzájem objímají, jde pouze o výraz jejich blízkého přátelství, nikoli jiné sexuální orientace (Šišková, 2001).
 
Ohledně představování a zdravení jsou určité rozdíly. V souvislosti s tradicí, která je udržována na dálném východě nejprve zdraví muž, poté žena. Stejná pravidla platí i při oslovování skupiny lidí. Chce-li Vietnamec projevit úctu při seznamování, stiskne dotyčnému podávanou ruku a na okamžik ji podrží v  obou dlaních svých rukou, jako projev dobrého úmyslu a přátelství (Šišková, 2008). A pozor při vizuálním kontaktu: Vietnamci se během rozhovoru nedíváme přímo do očí, neboť to „prostě nemají rádi“. Mohou přímí oční považovat za známku domýšlivosti a povýšenosti (Ivanová, 2005).
 
Pro Vietnamské chování a prezentaci ve společnosti je proslulý jejich úsměv. Velmi často se usmívají nebo nahlas smějí, a to i v situacích, kdy Evropanovi není jasné, proč se dotyčný směje. Mnohdy to může být považováno za nepřiměřenou reakci, nicméně úsměv má pro Vietnamce kromě pro nás tradičního významu (pocitu radosti, štěstí, humoru a veselosti), ještě několik dalších významů. Ve chvíli, kdy je Vietnamec zmaten, nerozumí, co se po něm chce, nebo je v nesnázích, začne se usmívat nebo hlasitě smát. Smích pro Evropana v těchto případech je reakcí nepochopitelnou a nepatřičnou. Může vzniknout konfliktní situace, neboť například nepoučený Čech si může myslet, že se mu Vietnamec vysmívá. Opak je však pravdou (Šišková, 2008).
 
Stravování a stolování
Vietnamci dbají na dodržování tradic při přípravě pokrmů. Na zhotovení jídla se vyčleňují i dvě či tři hodiny. U jídla se zpravidla schází celá rodina a tradičně se při něm řeší nejdůležitější otázky domácnosti, obchodu, vzdělání dítěte. Obědvá se často dlouhou dobu (Šišková, 2001). Dalším aspektem dlouhé doby stolování je fakt, že tato činnost slouží rovněž k relaxování. Ve Vietnamu panují po většinu roku vysoké teploty a vlhkost vzduchu (průměrné teploty nejsou pod 29 °C a na vrcholu léta se běžně pohybují nad 35 °C ve stínu při průměrné vlhkosti vzduchu blížící se 85 %). Nápoje je zvykem přijímat ve velkém množství a teplé. Čaj nesladí ani si nepřidávají citrón, ale obvykle ho ještě ředí vodou. Polévka se podává až na závěr celého menu a slouží především k doplnění solí. Vietnamci přísně sledují doplnění hladiny tělních tekutin (Šišková, 2008). Základ jídelníčku tvoří rýže a je připravována různými způsoby. Z masa se ve vietnamské kuchyni používají především ryby a drůbež. Vietnamci jedí 3x denně, přičemž oběd a večeře jsou považovány za hlavní chody. Ve velké oblibě je ovoce a listová zelenina. Vietnamci v žádném případě nepijí nic studeného, natož nápoje s ledem. Jejich strava je méně slaná a v oblibě mají teplé a měkké jídlo jako je např. vývar se zeleninou a rýží (Ivanová, 2005).
Na určité potraviny nejsou Vietnamci zvyklí a jejich požití jim může způsobit zažívací potíže (mléčné výrobky). Stravu konzumují tyčinkami (hůlkami) a často se stane, že při pojídání rýže zrnka spadnou na stůl a zašpiní ubrus. Postupem mnoha let se vyvinul následující zvyk: když vám podaný pokrm chutná, můžete dát spokojenost najevo hostiteli tím, že zašpiníte ubrus. Je zvykem nechat v misce trochu rýže, což je signál hostiteli, že už jste sytí. Pokud vyjíte misku do posledního zrnka rýže, může se hostitel domnívat, že máte ještě hlad a přidá vám. Tento zvyk si Vietnamci přinesli i do České republiky, takže i když pojídají české jídlo ve společnosti Evropanů, vždy nechají zbytek pokrmu na talíři, aby tak naznačili, že jsou sytí. Naprostou absurditou při stolování je například mlaskání (a také říhání), kterým Vietnamci hostitele chválí a vyjadřují se tím k vynikající chuti servírovaných pokrmů. (Šišková, 2008).
 
Přístup ke zdraví a nemoci
Základní princip tradiční čínské medicíny je rovnováha a vnitřní harmonie těla. Je-li člověk bez zdravotních obtíží, případná disharmonie se rychle upraví, ale pokud není obnovena rovnováha, může to vést k propuknutí onemocnění. Nemoc pro vietnamské jedince znamená poruchu rovnováhy mezi jing a jang. Vietnamci proto zkouší nejprve domácí alternativy léčby a do zdravotnického zařízení přichází, až když je situace většinou velmi závažná. Závažnost zdravotního stavu jedince není vhodné sdělovat nemocnému Vietnamci bez přítomnosti hlavy rodiny. Hlavním důvodem bývá fakt, že rodina nechce, aby dotyčný jedinec byl ve stresu z nemoci či terapie (Tóthová, 2010).
 
Vietnamské ženy jsou velmi stydlivé – respektujeme jejich intimitu a preferujeme pomoc od stejného pohlaví. Při vyšetření pánevní oblasti je nutné vysvětlit průběh a důvod výkonu k zachování intimity klientky. Můžeme nabídnout přítomnost příbuzné nebo tlumočnice. Citlivými místy jsou pro vietnamské jedince hlava a ramena. Personál by se neměl těchto míst dotýkat, aby z pohledu Vietnamců nenarušoval tato posvátná místa a neubíral jim tak životní sílu. Těhotným ženám věnují Vietnamci spoustu pozornosti z důvodu čekajícího potomka: dostatečný přísun zdravého jídla a odpočinku, být v teple, používání slané vody na čistění zubů. Vietnamské ženy dávají přednost klasickému porodu před císařským řezem. Nebrání se absolvování porodních kurzů a otec je rád přítomen u porodu (Tóthová, 2010).
 
Vietnamští občané jsou velice čistotní a zároveň citlivý v oblastech vyměšování. Například o případném zvracení vietnamský pacient z důvodu studu řekne až poté, co po sobě uklidí zvratky. Antiemetika pacient volí až po opakovaném zvracení. Únava je brána jako součást uzdravovacího procesu a často ji neberou na vědomí. Vietnamci se sprchují ráno, často každý den. Z hlediska bolesti mají Vietnamci vysoký práh snášenlivosti a při bolestech si obvykle nevyžádají analgetika z důvodu vedlejších účinků a možnosti návyku. Vietnamští příslušníci se domnívají, že ošetřující personál by měl znát tradice a zvyky jejich menšiny a dle dostupných informací Vietnamců žijících na území České republiky jsou spokojeni s chováním a poskytováním péče v našem zdravotnickém prostředí (Tóthová, 2010).
 
Pro Vietnamce je důležitější než délka života, jeho kvalita. Vietnamci věří v reinkarnaci a je pro ně nezbytné, aby byl každému jedinci zajištěn správný pohřeb a následné dodržování všech rituálů. Ve Vietnamu je preferován kostrový pohřeb; kremace se volí u lidí, kteří zemřou mimo Vietnam, a jejich přáním bylo pochování ve své zemi. Bílá barva je ve Vietnamu považována za barvu smutku, proto je většina Vietnamců ve smuteční den oblečena do bílého oděvu, který může být doplněn černým páskem/černým šátkem připevněným na oděvu. V případech nutnosti pitvy, rozhoduje o svolení celá rodina (Ivanová, 2005).

2.3 Specifika péče u islámské minority

2.3 Specifika péče u islámské minority
 
 
 
Literatura:
IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ, L., KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
MASTILIAKOVÁ, D. et al. Implementace multikulturní variability do kulturní identity české společnosti a její odraz ve zdravotnické praxi. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav ošetřovatelství, 2007. 163 s. ISBN 978-80-7248-005-5.
MATOUŠEK, O. et al. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7.
RYZLINKOVÁ, M. Česká sestra v arabském světě. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 123 s. ISBN 978-80-247-2856-8.
SEDLÁKOVÁ, G. 2006. Rodinné ošetřovateľstvo, rodinná sestra a vietnamská komunita. In: Florence. ISSN 1801-464X, 2006, roč. II., č. 2, s. 50-51. 
ŠEVČÍKOVÁ, K., SEDLÁKOVÁ, G. Reprezentanti některých náboženství na ošetřovatelské jednotce. In: Florence. ISSN 1801-464X, 2008, roč. IV., č. 7–8, s. 290 – 291.
VOJTÍŠEK, Z. Netradiční náboženství u Nás. 1. vyd. Praha: Dingir, 1998. 139 s. ISBN 80-902528-0-X. 
Svatý Korán. (online). [cit. 2013-18-10]. Dostupné z: http://www.islamweb.cz/koran

2.3.1 Islám

2.3.1 Islám
 
 
Není snad typičtějšího znaku, než pevná víra a ženská islámská móda prezentovaná zahalením žen do takzvané burky. Islám však není jen nauka o víře. Je to především životní styl věřících, byť s danými způsoby chování (Ivanová, 2005).
 
Obr. č. 11: Islámská móda
           
Islám lze považovat za jedno z nejmladších monoteistických náboženství ve světě, a současně druhé nejrozšířenější. Jeho vznik se datuje k 6. století v oblasti dnešní Saudské Arábie. Nachází se v ní muslimské nejsvětější město Mekka (což je rodným městem proroka Muhammada) a Medina. Do Mediny roku 622 n. l. Muhammad utekl z důvodu malého počtu přívrženců a nepřátelství; od tohoto dne útěku se datuje i počátek islámu. Muhammad formoval základní učení islámu, jehož základy čerpal z judaismu a křesťanství, na základě zjevení ve věku 40 let obdržel při meditaci v jeskyni první zjevení v podobě archanděla Gabriela. Slovo Islám v arabském jazyce znamená „oddat se Bohu“ a význam slova muslim je označením jedince, který se podřizuje vůli Alláha. Pro muslimy je charakteristická víra v jednoho Boha - Alláha a víra v Muhammada (jako jeho proroka) a misijní snaha uvést do podřízenosti Alláhovy i ty, kdo dosud nevěří. Základní náboženskou knihou islámu je Korán (Vojtíšek, 1998).
 
Islám rozeznává 2 podstatné prameny víry:
- Korán – slovo boží, jež předal Alláh proroku Muhammadovi.
- Sunna – vzor pro každého muslima, je to cesta proroka Muhammada.
 
V Koránu jsou popsány tradice ze života a působení proroka Muhammada a také jeho výpovědi o jeho činech, kterou jsou předpokladem víry a výzvou pro další muslimy. Muslimové věří v jednoho Boha, který je jediný, neporovnatelný a milosrdný. Považují ho za stvořitele, živitele a ochránce světa. Dále věří v anděly, v den posledního soudu, v osobní zodpovědnost za svoje činy, v Boží moc nad osudem v dobrém i zlém a v posmrtný život. Muslimové také věří, že Bůh poslal své posly a proroky všem lidem, počínaje Adamem. Aby se člověk stal muslimem, musí věřit a prohlásit, že: „Není boha kromě Boha - Alláha a Muhammad je jeho prorokem.“
           
Každý muslim dodržuje pět základních zákonných pilířů určujících muslimům praktikování víry. Konkrétně to zahrnuje:
- 5x denně se obracet k Bohu,
- almužnu - dobrovolnou – sadaka, povinnou – zakát,
- půst v průběhu měsíce ramadánu,
- posvátná pouť – do Mekky,
- opakování základního vyznání.
 
Muslim se modlí 5x denně s čistým oděvem, čistým tělem a na čisté půdě a v daných intervalech (před východem slunce, v poledne, odpoledne, po západu a v noci). Pátek je den, kdy muslimové vykonávají modlitby společné. Mešita označuje pak místo, kde se uctívá muslimský Bůh – Alláh. Před modlitbou dochází k rituálnímu mytí, které má za účel věřícího připravit k navození vnitřního klidu. Umývány jsou ruce s předloktím, obličej i nohy. Pokud není nablízku voda, může být výjimečně nahrazena pískem. Modlící jedinec je vždy otočen směrem na Mekku a klíčovými předměty k modlitbě jsou korán a modlitební koberec (Ivanová, 2005).
Ramadán představuje největší islámský svátek, který má pro muslimy hluboký náboženský smysl a je ve své podstatě obdobným svátkem našich Vánoc (Ryzlinková, 2009). Jedná se o postní měsíc, devátý měsíc islámského roku. V průběhu tohoto postního měsíce od východu do západu měsíce muslim nesmí jíst, pít, mít pohlavní styk. Ramadán je vnímám jako očista těla a duše a půstem muslimové dosahují odpuštění za své hříchy. Ramadán má svá omezení a vyjmuti z těchto postních povinností jsou nemocní (diabetes mellitus), cestující, staří a slabí lidé, ženy v průběhu menses, těhotné a kojící. Pokud si půstem jedinec škodí na zdraví, jedná proti Alláhovi, neboť každý muslim je vyzýván, aby své zdraví prvořadně chránil (Ivanová, 2005).
Věřící muslimové musí zachovávat desatero, které je obdobou starého zákona (desatero). Pravověrný muslim má dobře zacházet se zestárlými rodiči, nezabíjet děti ze strachu před chudobou, nesmilnit, nezabít (leč v právu) a při neúmyslném usmrcení dát výkupné. Muslim má poskytovat příbuzným, pocestným a ubohým co jim náleží, nedotýkat se majetku sirotků, dodržovat správné míry a váhy, nepodezírat druhé bez příčiny a nechovat se domýšlivě (Matoušek, 2001).
 
 

2.3.2 Stravování

2.3.2 Stravování
 
 
V islámské kultuře je příjem potravy považován za společenskou událost, a pokud je to možné, vždy se setkává celá rodina. Muslimové jsou velmi pohostinní - každému hostovi, který přijde v jakoukoliv hodinu je nabídnuta domácí strava. Pokud by takový host odmítl, považoval by to muslim za urážku. Muslimům je zakázáno jíst vepřové maso a veškeré výrobky, které z něho byly vyrobeny. Ortodoxní muslim navíc nepožije ani maso upravené na sádle či nůž, který byl použit při krájení vepřového masa. Muslimové mohou jíst maso, které bylo speciálním způsobem poraženo, nikoliv však z poražených zvířat. V jejich skladbě jídelníčku se objevuje hojně maso drůbeží a hovězí. Z mořských živočichů jsou to převážně ryby, které mají šupiny a druhy měkkýšů (humr). Jídlo muslimové převážné berou pravou rukou, levá je totiž určena „k nečistým účelům.“ Na rozdíl od většiny Evropanů muslimové chléb nekrájí nožem, ale lámou a vodu nesrkají ani nahlas nehltají. Voda se podle nich má vždy vypít všechna, případně nabídnout sousedovi, nikdy by se neměla vylévat. Ohledně alkoholu jsou muslimové přísní abstinenti, a to platí u alkoholu v jakékoli podobě (Ivanová, 2005; Ševčíková, 2008).
 
 

2.3.3 Rodina

2.3.3 Rodina
 
 
V islámských zemích má rodina velký význam. Často žije i více generací společně. Hlavou rodiny je muž, který je také povinný rodinu finančně zabezpečit, je jejím reprezentantem a ochráncem. Jeho funkci může eventuálně přebrat nejstarší syn. Děti představují doslova poklad a zřídkakdy opouštějí dům před tím, než uzavřou manželství (Ivanová 2005, Sedláková, 2006). Muslimské manželství je považováno za posvátný akt, ale i určitou formu právní dohody, ve které si partneři můžou svobodně dohodnout svoje podmínky. Rozvod v manželství je sice povolen, ale je považován jako zcela poslední možnost vyřešení sporu mezi manželi. Nejdokonalejším ve víře mezi věřícími je ten, kdo prokazuje své rodině nejvyšší laskavost a dobrotu.
Zajímavou otázkou je v islámu postavení ženy. Toto postavení je složitým výsledkem interpretace náboženských textů islámu a celkových kulturních podmínek v islámských zemích či komunitách. Liší se jak jednotlivé interpretace náboženských textů učenci a školami, tak i výsledná podoba práva v jednotlivých zemích. Například na různých místech Koránu se píše o rovném postavení muže a ženy před Bohem. Muž i žena jsou výtvory Boží a platí pro ně stejné náboženské předpisy. V jiné části Koránu, který nese název Ženy a pojednává se v ní mimo jiné o majetkových otázkách: právo ženy na věno, dědictví, na vlastnictví majetku nezávisle na mužských členech rodiny apod. Zároveň se však zde také praví: „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží se skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“ (http://www.islamweb.cz/koran)
 
Menší část islámských duchovních praví, že i když je v Koránu napsáno „bijte je“ nemyslí se tím doslovné bití, ale pouze tzv. masochismus (sexuální potěšení, při kterém je jedinec vzrušen bolestí, která je mu způsobována). Větší část islámských duchovních pak tvrdí, že se jedná o opravdové bití, přičemž jsou tam vystavěny výjimky, jako např. nesmí dojít k žádným úderům na hlavu (nesmí dojít ke změnám na jejím původním vzhledu, nesmí dojít k žádným zlomeninám, nesmí jí jinak vážně ublížit, nesmí jí zlomit zub či šťouchat do očí). Úder musí být přiměřený tak, aby po něm nezůstaly žádné známky. Úder musí být situován níže od ramen a nesmí přicházet jeden za druhým. Konečný počet úderů nesmí přesáhnout počet 10. Je až paradoxní, že podle islámských duchovních se jakýkoliv jiný způsob bití považuje za hřích ( ). V podmínkách Evropy a jakékoliv jiné Země, která se řídí alespoň základními právy a ochranou svobody se jedná o násilí a nic jiného.
 
Jedním z dalších názorů je, že uvnitř manželství má dle Koránu panovat láska a dobro: „A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás lásku a dobro – a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé.“ V téže části Koránu se mluví také o polygamii čili mnohoženství, které bývá v islámském světě praktikováno. Muž si může vzít až čtyři manželky, ale pouze pokud k nim bude spravedlivý, což je ovšem dle jiného verše prakticky nemožné. Pro mnohoženství bývá naopak argumentováno například tím, že je praktikoval i prorok Mohamed. Ještě zajímavější fakt nastává ve 20. století, kdy se i v islámském prostředí objevuje feminismus. Ten má ovšem mnoho větví; některé pozice islám kritizují, jiné se z něho naopak snaží vycházet (islámský feminismus). Ženy se také začaly objevovat ve veřejných funkcích: první ženou zvolenou do čela muslimského státu byla Bénazír Bhuttová v Pákistánu. Prvními zeměmi s muslimskou většinou, které zavedly volební právo žen, byly Ázerbájdžán a Albánie (1920), zatímco v Saúdské Arábii toto právo neexistuje dodnes; v téže zemi či v současném Íránu je také rozšířená segregace (vyloučení ze skupiny) na základě pohlaví. Mnohá práva jsou zase ženám upírána fundamentalistickými nábožensko-politickými skupinami, jako je např. Tálibán (http://www.feminismus.cz).
 
 

2.3.4 Přistup ke zdraví a nemoci

2.3.4 Přistup ke zdraví a nemoci
 
 
Smrt a život, nemoc a zdraví jsou vůle boží, zastává islámský názor. Islámská víra muslimům přikazuje, aby léčili své nemocné a dbali na prevenci. Muslimům je také přikazováno, aby dodržovali preventivní opatření proti onemocněním (prevence je lepší než lék). V muslimském světě neexistují domovy a podobná zařízení pro staré lidi. Pro muslima je péče o své rodiče, v době finálního období jejich života ctí a požehnáním. V islámských zemích je běžné pečovat o staré rodiče v domácím prostředí. Je-li jedinec hospitalizován byť jen v nemocnici, cítí se od rodiny izolovaný. Pokud je islámský jedinec hospitalizován ve zdravotnickém zařízení, dochází za ním celá mnohočetná rodina, což je náročné zejména pro ošetřující personál, kdy všichni příslušníci rodiny chtějí být informováni o stavu člena rodiny.
 
Při sdělování diagnózy je tradicí, že nejdříve je informována rodina, a to z toho důvodu, aby byl pacient chráněn před ztracením naděje. Jedná-li se o závažnou diagnózu, rodina se snaží pravdu před pacientem tajit. Svá pravidla mají i intimní kontakty s opačným pohlavím. Ženě se zakazuje odhalit se před cizím mužem, a to i v případě vyšetření a bývá vždy v doprovodu svého manžela či jiné ženy. Z hlediska kladení otázek anamnézy bychom měli být na pozoru - muslimský pacient, který je dotázán na základní fyziologické funkce spojené s vyměšováním, může reagovat vyhýbavě, protože v islámské kultuře jsou tyto věci tabuizovány, jelikož se týkají intimního života (Ivanová, 2005). Vnímání intimity je odlišné u muslima – muže, za nahotu je považována oblast od pasu dolů až po kolena. U ženy intimita zahrnuje celé její tělo, mimo oblasti očí a zápěstí. Ošetřující personál by mněl vždy, pokud je to možné zajistit při hygienických potřebách ošetřující personál stejného pohlaví nebo na přání klienta rodinné příslušníky (Ševčíková, 2008).
 
Hygiena je dodržována denně hlavně díky k modlitbám. Zajímavá je péče o ochlupení, které věnují muslimové značnou pozornost. Povinnost každého muslima je odstraňovat ochlupení 3x týdně, v oblasti genitálií 1x za 14 dní. Čištění zubů je také přikládáno velký význam, dle islámu by si měli muslimové minimálně 1x denně čistit zuby před každým modlením. Pro ústní hygienu muslimové užívají hojně kořeny rostliny Miswak, než zubní kartáček. Pokud pacient krvácí, má zánětlivý proces, vykonával potřeby s močením či se stolicí, měl pohlavní akt nebo například žena je po gynekologickém vyšetření, je považován za „znečištěného“ a měl by se umýt. Podávání krve zde je povoleno i od neislámského jedince (Ivanová, 2005). Z hlediska prevence rakoviny a začlenění do společnosti se chlapcům provádí ve věku od 7 do 10 let obřízka. Provádí ji speciálně vyškolený lékař a tímto obřadem je hoch přijat do společnosti muslimů (Mastiliaková, 2007).
 
Obrázek č. 12: Jak použít Miswak?

2.3.5 Problematika umírání

2.3.5 Problematika umírání
 
 
Ohledně otázek eutanazie, která není povolena, snaha prodlužovat utrpení pacienta ve výkonech za každou cenu je vždy posuzována s ohledem na současnou kvalitu života nemocného. Při umírání muslimského pacienta celá rodina velmi usiluje o blaho umírajícího. Předčítají mu z Koránu a dbají na to, aby bylo lůžko otočeno směrem k Mekce. Po smrti je provedeno celkové umytí těla tekoucí vodou a mrtvý je zabalen do bílého roucha. Kremace i pitva je přísně zakázána. Výjimkou může být pitva za účelem zjištění příčiny smrti (u podezření na násilné činy). Muslimové věří ve znovuvzkříšení a mrtvé tělo má zůstat neporušeno. Jde o navrácení duší k Alláhovi. Pozůstalí mohou reagovat velmi emocionálně, což často budí dojem, že se nechtějí smířit s danou situací. Pohřeb je vykonáván co nejdříve, neboť muslimové věří, že duše zemřelého najde klid až v hrobě (Ivanová, 2005).

2.4 Specifika péče u mormonů

2.4 Specifika péče u Mormonů
 
 
 
Literatura:
BARRETT, D.V. Sekty, kultury, alternativní náboženství. 1. vyd. Praha: Ivo Železný, 1998. 411 s. ISBN 80-240-0066-0.
DOLÁK, F. Specifika ošetřování komunity mormonů. In: Sestra. 2006, 16(6), 22. ISSN 1210-0404.
NOVOTNÝ, T. Písma Mormonů - Kniha Abrahamova. 1. vyd. české, Oliva/Přednášky, studie a texty, Praha, 1995, 24 s. ISBN: 80-859-4205-4. 
NOVOTNÝ, T. Mormoni a děti boží. Praha: Votobia, 1998. 1. vyd. 168 s. ISBN 80-7220-039-9.
KÖNIG, F., WALDENFELS, H. Lexikon náboženství. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994. 640 s. ISBN 80-85605-51-1.
RIESS, J., PHYLLIS, T., RIESSOVÁ, J., KITTOVÁ, M. Kniha Mormonova: výběr z textu s komentářem a vysvětlivkami. 1. vyd. české, Volvox Globator/Religio, sv. 8, Praha, 2013, 234 s. ISBN: 9788072078783. 
ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D., KUDLOVÁ, P. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada Publishing, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1213-X.
ŠTĚPÁNEK, P. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (Mormoni). [online]. 2008. [cit. 2013-19-11]. Dostupné z: http://referaty.superstudent.cz/materialy/cirkev-jezise-krista-svatych-poslednichdnu-mormoni.
TOMEY, A.M., ALLIGOOD, M.R. Nursing Theorists and Their Work. 6. vyd. USA: Mosby, 2006. 828 s. ISBN13:978-0-323-03010-6, ISBN10:0-323-03010-6.
VOKOUN, J. Počátky mormonismu. Vokounovi - Vokouns/Mormonismus, Praha, 1997. 187 s. ISBN: 8023867652.
Zákon desátku. [online]. [citováno 2013-27-11]. Dostupné z: http://www.mormon.org/learn/0,8672,1095-18,00.html.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. [online]. [cit. 2013-19-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADrkev_Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1e_Krista_Svat%C3%BDch_posledn%C3%ADch_dn%C5%AF.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. [online]. [cit. 2013-19-11]. Dostupné z: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/195942-cirkev-jezise-krista-svatychposlednich-dnu.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. [online]. [cit. 2013-19-11]. Dostupné z: http://www.mormon.cz.
MKCR. Výpis z Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností. [online). [cit. 2013-17-11]. Dostupné z: http://www3.mkcr.cz/cns_internet/.
Věčné manželství. [online]. [cit. 2013-28-11]. Dostupné z: http://www.mormon.org/learn/0,8672,1597-18,00.html.
 
 

2.4.1 Charakteristika Mormonů

2.4.1 Charakteristika Mormonů
 
 
Mormoni. Takto, mnohdy nesprávně, jsou označováni příslušníci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Pojmenování je spíše všeobecné a u veřejnosti je více zakořeněno.
Název je odvozen podle jedné z hlavních knih - Knihy Mormonovy. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů své učení odvozuje z Bible a právě z Knihy Mormonovy. Učení má své kořeny pevně zakotvené v křesťanství a příslušníci církve věří, že Knihu Mormonovu přeložil ze zlatých desek, předaných andělem, Mormonin prorok Joseph Smith. Úspěch knihy byl do jisté míry ovlivněn tím, že dával čtenářům vědomí o důležitosti Ameriky. Kniha Mormonova pojednává o osudech Izraelitů, kteří se kolem roku 600 př. Kr. přeplavili do Ameriky. V mormonském pojetí vede církev Ježíš Kristus prostřednictvím proroka, kterému se zjevuje (Riess, 2013). Krátce po zorganizování církve, shrnul Joseph Smith odpovědi na dotaz základní nauky církve do 13 hlavních bodů, tzv. články víry:
1. Věříme v Boha, Věčného Otce, a v Jeho Syna, Ježíše Krista, a v Ducha Svatého.
2. Věříme, že lidé budou potrestáni za své vlastní hříchy, a ne za přestupek Adamův.
3. Věříme, že skrze usmíření Kristovo může býti spaseno veškeré lidstvo, skrz poslušnost zákonů a obřadů evangelia.
4. Věříme, že prvními zásadami a obřady evangelia jsou: za prvé - víra v Pána Ježíše Krista; za druhé - pokání; za třetí - křest ponořením na odpuštění hříchů; za čtvrté - vkládání rukou pro dar Ducha Svatého.
5. Věříme, že muž musí býti povolán Bohem, skrze proroctví a skrze vkládání rukou těch, kteří mají pravomoc, aby kázal evangelium a vykonával jeho obřady.
6. Věříme v tutéž organizaci, jež existovala v prvotní Církvi, tedy v apoštoly, proroky, pastýře, učitele, evangelisty a tak dále.
7. Věříme v dar jazyků, proroctví, zjevení, vidění, uzdravování, vykládání jazyků a tak dále.
8. Věříme, že Bible je slovo Boží, nakolik je přeložena správně; také věříme, že Kniha Mormonova je slovo Boží.
9. Věříme všemu, co Bůh zjevil, všemu, co nyní zjevuje, a věříme, že ještě zjeví mnohé veliké a důležité věci týkající se království Božího.
10. Věříme v doslovné shromáždění Izraele a ve znovuzřízení deseti kmenů; že Sion (Nový Jeruzalém) bude vybudován na americkém kontinentu; že Kristus bude vládnouti osobně na zemi; a že země bude obnovena a obdrží svou rajskou slávu.
11. Domáháme se výsady uctívati Všemohoucího Boha podle příkazů svého
vlastního svědomí a dopřáváme všem lidem stejnou výsadu, nechť uctívají jakkoli, kdekoli nebo cokoli si vyvolí.
12. Věříme, že máme býti podřízeni králům, presidentům, vládcům a veřejným zástupcům, že máme býti poslušni zákona, že ho máme ctíti a podporovati.
13. Věříme, že máme býti čestní, pravdiví, cudní, dobrotivý, ctnostní a že máme činiti dobro všem lidem; vskutku, můžeme říci, že následujeme nabádání Pavlovo - věříme všem věcem, doufáme ve všechny věci, snášeli jsme mnohé věci a doufáme, že budeme schopni snésti všechny věci. Je-li cokoli ctnostné, milé nebo dobropověstné nebo chvályhodné, o to usilujeme (Novotný, 1995).
 
 

2.4.2 Historie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů

2.4.2 Historie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů
 
 
Joseph Smith byl ve svém mládí obklopen různými církvemi a každá tvrdila, že hlásá pravdu. Joseph Smith o tom přemýšlel, aby zjistil, která z církví měla pravdu a na jaře roku 1820 odešel jako 14letý chlapec do lesnatého hájku poblíž svého domova v Palmyře ve státě New York a modlil se, aby zjistil, do které církve má vstoupit. Údajně se mu zjevil Bůh Otec a Jeho syn Ježíš Kristus. Joseph zjistil, že Církev, kterou kdysi založil Ježíš Kristus, již na zemi neexistuje, a proto Bůh vybral Josepha Smitha, aby znovuzřídil Církev Ježíše Krista na zemi. Dle historických pramenů v průběhu následujících deseti let Josepha Smistha (proroka této církve) navštívili další poslové z nebe.
 
Obr. č. 13. Joseph Smith, vůdce a zakladatel mormonů.
 
Od nich obdržel a přeložil Knihu Mormonovu a poté obdržel i pravomoc založit Církev. Církev byla založena 6. dubna 1830 ve Fayette ve státě New York a Joseph Smith se stal jejím vedoucím. Církev se rozrůstala do organizační velikosti, jejíž členové a kongregace se nacházejí dnes po celém světě. Po smrti zakladatele svého proroka a zakladatele se mormoni pod vedením B. Younga rozhodli založit vlastní město. A tak se ve státě Utah město Salt Lake City stalo ústředím Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Dodnes je Salt Lake City v USA vzkvétajícím městem na úpatí Skalistých hor a ústředím církve. Druhý prezident Církve, Brigham Young, založil stát Utah a další města v Kalifornii, Arizoně, Nevadě a Idaho. Například v roce 1844 vyvedl 100 000 Svatých z Ohia do 1800 km vzdáleného údolí Solného jezera (Salt Lake). Mormonům se zde podařilo vytvořit z pusté pouště kvetoucí kulturní krajinu a tento přesun je jedním z největších stěhování lidí v historii Ameriky. Navzdory značnému nedostatku vhodných míst k založení osídlení (zejména pro nedostatek pitné vody) se sem stěhovaly další a další mormonské rodiny, jejichž cílem bylo najít zemi, kde by mohla jejich církev v klidu žít, daleko od pronásledování, kterého se jí dostávalo ve státech Unie (König, 1994).
 
Dnes ve státě Utah žije 2,7 mil. Obyvatel a 66 % z nich jsou Svatí posledních dnů (Vokoun, 1997). Církev zde vlastní chrámové náměstí, území v atraktivní části města o velikosti přibližně 14 hektarů, na kterém stojí chrám Salt Lake, Tabernacle, Assembly Hall a dvě návštěvnická centra. Církevní úřední budova je na východ od Chrámového náměstí. V přítomném impozantním konferenčním centru se pořádají celosvětové konference. Do chrámů platí omezení vstupu, například do vysvěceného chrámu nesmějí vstoupit nečlenové církve. Církev nemá co skrývat, ale jedná se spíše o určité naplnění posvátnosti a svatosti. V chrámu je nošen speciální bílý oděv, který symbolizuje čistotu (http://www.cs.wikipedia.org).
 
Obr. č. 14. Typické oblečení mormonů.
 
Nejvyšším představitelem církve je prezident, který je považován za Božího proroka. Kromě prezidenta a jeho dvou rádců se na řízení celosvětového působení církve podílí také Kvorum dvanácti apoštolů (Tomey, 2006).
 
 

2.4.3 Současnost a působení v České republice

2.4.3 Současnost a působení v České republice
 
 
Od svého založení v roce 1830 se církev významně rozrostla a dnes zahrnovat více než 12 milionů členů po celém světě. V současné době přibývá průměrnou rychlostí přibližně jeden milion nových členů za každé 3 roky a církev tak představuje celosvětové náboženství (Štěpánek, 2008). V současné době existuje asi 25 odnoží Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a každá z nich tvrdí, že je pravou verzí založenou Josephem Smithem. Ať už se jedná o jakoukoliv odnož této církve, je směr daného náboženství více či méně bližší křesťanství. Některé z těchto „rozvětvení“ dokonce odmítají označení mormoni a vyžadují používání celého názvu (Barrett, 1998).
Tato Církev je oficiálně registrovanou i v České republice (www.mkcr.cz). Počátky církve v české republice lze datovat od roku 1884, kdy přijel z Vídně do Prahy první misionář Thomas Biesinger. Pro své kázání byl nejdříve uvězněn, ale po 68 dnech propuštěn. Než opustil město, pokřtil muže jménem Anton Just. Skutečná misionářská práce ve skutečnosti započala však až o 45 let později, z velké části díky Františce Brodilové. Ta se zasloužila o to, že se v roce 1928 vrátil Thomas Biesinger a pokračoval ve své práci. V období druhé světové války šíření náboženství přerušila válka. V roce 1946 se misionáři do Československa vrátili, bohužel nástup komunismu misijní činnost opět zablokoval. Misionáři byli opět evakuováni a veřejná činnost církve byla v dubnu 1950 zakázána (více než 40 let však členové udržovali víru v ilegalitě) (Novotný, 1998).
V České republice byla církev opětovně oficiálně uznána 1. 9. 1991, kdy měla 345 členů. Dnes má Česká misie Praha Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů 2 okrsky, 16 poboček a přibližně dva tisíce členů (Špirudová, 2006).
 
 

2.4.4 Charakteristika mormonské církve

2.4.4 Charakteristika mormonské církve
 
 
Pro příslušníky církve je nejdůležitější rodina. Svatí věří, že rodiny mohou být spolu nejen během pozemského života, ale i po smrti. Proto uzavírají sňatky, takzvané zpečetění víry, které platí na věčnost. Je pravidlem, že obřad vykonává vysoce postavený kněz a pouze ve svých chrámech.
 
Obr. č. 15. Mormonský chrám na Temple Square v Salt Lake City.
 
Sňatky jsou uzavírány v chrámech a na světě se nachází zhruba 115 takových budov a dalších 13 je ve výstavbě. Vlastnímu obřadu bývá přítomno jen několik hostů, kteří musí být členy církve. Jiní lidé nemají dovoleno do chrámu vstoupit, mohou se tak připojit ke svatebčanům poté, co vyjdou z chrámu. Uzavření chrámového sňatku není možné v případech, kdy jeden z manželů není členem církve nebo není připraven pro vstup do chrámu (http://www.mormon.org).
 
Otázky předmanželského sexu, nevěra i homosexualita jsou odsuzovány a jsou pro mormony nepřípustné. Podobně je tomu i u umělého přerušení těhotenství. Pokud není ohrožen život ženy, není potrat povolený.
 
Mormoni jsou také přísní v jiných návycích - varují se požívání škodlivých látek a propagují konzumaci ovoce a zeleniny. Mormoni nepijí alkohol, kávu, ani černý a zelený čaj, nekouří a neužívají ani žádné jiné drogy. Církev nepropaguje přímé vegetariánství, avšak i maso se má jíst střídmě (Dolák, 2006).
 
Zvykem rodin je pravidelné scházení (nejčastěji pondělní večer) a pořádání rodinných domácích večerů. Večery napomáhají k tomu, aby rodiny spolu trávily dostatek společného času a upevňovali víru mezi sebou.
 
Své postavení má i křest a misionářská činnost. Křtem člověk uzavírá smlouvu s Bohem, a také to, že bude dodržovat přikázání a následovat příklad Ježíše Krista. Církev podporuje mladé členy již od 19 let, aby pro sloužili dvouletou misii na plný úvazek. V současné době slouží ve světě přes 60 000 misionářů a každý si musí na svoji misii vydělávat. Apoštolové určují, do jaké země půjde budoucí misionář, (podle mormonů tak určí na základě božské inspirace) kde následně pracuje dva roky. Jejich hlavním úkolem je kázat evangelium a učí se vyhýbat světským zábavám a milostnému životu. Před odjezdem na misi každý misionář absolvuje několikatýdenní školení v misionářském výcvikovém centru a následně se musí naučit jazyk země, v níž bude misii vykonávat. Po skončení misionářské služby jsou mormoni podporováni, aby dokončili studia a založili rodinu (http://www.encyklopedie.seznam.cz).
 
Postavení žen má pak na rozdíl například o Islámu diametrální odlišnost ženy jsou velmi respektovány a jsou svým mužům rovnocennými partnerkami. Často se uplatňují ve funkci vedoucích nebo učitelek v mnoha organizacích církve. Například Pomocné sdružení je celosvětová organizace dospělých žen, která má více než 4 miliony členek. Pro dívky ve věku od 12 do 18 let je zase určena organizace Mladé ženy. Pro děti ve věku od 18 měsíců do 12 let byla vytvořena organizace Primárky (http://www.mormon.cz). Zajímavostí je, že v minulosti církev praktikovala mnohoženství (polygamii), ale ta byla zrušena prezidentem Wilfordem Woodruffem v roce 1890. Přes tuto reformu a legislativní zákaz některé „odnože“ církve ji však stále praktikují (Barrett, 1998).
 
Obr. č. 16. Mormonská rodina se dvěma manželkami a devíti dětmi, 1875.
 
Mormoni provozují vlastní systém sociální péče, aby zajistili pomoc pro potřebné členy. Tento systém je financován členy církve – ti se jeden den v měsíci postí a věnují na péči o chudé částku, kterou tak ušetří za jídlo. Církevní systém sociální péče je navržen pro krátkodobou výpomoc - členové jsou povzbuzováni, aby si osvojili zásady práce, střídmosti a soběstačnosti. Síť systému sociální péče poskytuje rozmanité služby (centra pro hledání zaměstnání, obchody s použitým zbožím, farmy, konzervárny a další výrobní zařízení a zásobárny, adopční služby, pěstounská péče). Církev se také zapojuje do velkých projektů humanitární pomoci po celém světě (od roku 1985 poskytla zhruba 150 zemím pomoc v hodnotě přesahující 456 milionů dolarů (http://www.mormon.cz). V církvi funguje takzvaný zákon desátek. To znamená, že členové dobrovolně věnují jednu desetinu příjmu na Boží dílo (platící věří, že pán požehná všem, kteří budou ochotni odvádět desátky). Těmito penězi se financuje práce církve (výstavba nových chrámů, provoz církve, chrámová práce, financování misionářského programu a vzdělávání) (http://www.mormon.org).
 
 

2.4.5 Specifika ošetřovatelské péče u mormonů

2.4.5 Specifika ošetřovatelské péče u mormonů
 
 
Mormonismus vychází z křesťanství, proto problémy s hospitalizací se většinou nevykytují. Stejně jako každý jiný člověk, prožívají hospitalizaci individuálně a navštěvují nemocnice a lékaře v zemi, kde právě žijí. I přes velikou přizpůsobivost mohou nastat při hospitalizaci ve zdravotnických zařízeních určité přepážky, které je vhodné alespoň minimalizovat tak, aby druhým nebylo ublíženo. Každý příslušník této církve může během nemoci požádat takzvaného nositele kněžství, kterým je každý pokřtěný muž, o požehnání k uzdravení. Nositel kněžství potře nemocnému čelo olivovým olejem a poté na něj přiloží ruce k požehnání a vykoná jej. Příslušníci církve se modlí každý den a zajistit klidné místo pro modlitbu v nemocničním provozu může být někdy problém. Dalším z problémů mohou být určitá dietní opatření, která členové církve dodržují. V českých nemocnicích je často podáván čaj a bílá káva, kteří mormoni nepijí. Omezená návštěvní doba na odděleních může být frustrující pro příslušníky církve, kteří kladou důraz na rodinu a snaží se s ní trávit co nejvíce času (Dolák, 2006). 
Z výše uvedeného vyplývá, že mormoni tak nepotřebují speciální péči ani přístupy, ale spíše standardní profesionální přístup, který ocení nejen příslušník jiného vyznání, ale každý pacient bez ohledu na náboženskou příslušnost.

2.5 Specifika péče u křesťanů

2.5 Specifika péče u křesťanů
 
 
 
Literatura:
FIŠEROVÁ, J. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 1997. 60 s. 
HALÍK, T. Prolínání světů. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2006. 279 s. ISBN 80-7106-834-9.
HALÍK, T. Noc zpovědníka. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2005. 252 s. ISBN 80-7106-777-6.
IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ, L., KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D., KUDLOVÁ, P. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada Publishing, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1213-X.
STAŇKOVÁ, M. Sestra – reprezentant profese. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 2002. 78 s. ISBN 80-7013-368-6.
STREJČEK, J. Příručka pečovatele. 2. vyd. Praha: 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 1998. 63 s.
TRACHTOVÁ, E. a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 1. vyd. Brno: IDV PZ, 2001. 185 s. ISBN 80-7013-324-8.
Křesťanství. [online]. [cit. 2013-27-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5anstv%C3%AD.
 
 

2.5.1 Charakteristika křesťanství

2.5.1 Charakteristika křesťanství
 
 
Křesťanství je monoteistickým (víra v jednoho boha) a univerzální náboženstvím. Křesťanství je náboženstvím, které se obrací ke každému člověku, a to jako k jednotlivé osobě. Příslušnost ke křesťanství není předem dána původem ani kulturou a vymezuje se jinak, například přijetím jistého učení, morálky či náboženské praxe. Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících a mělo spolu s antickým kulturním dědictvím zásadní vliv na formování dějin západní kultury (http://www.cs.wikipedia.org).
 
Křesťanství je také náboženstvím historickým, což znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy. Touto postavou je Ježíš Nazaretský, jehož členové - křesťané vyznávají jako Krista (syna otce našeho pána Boha). Křesťanství svým původem vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí společné rysy:
- vyznává jednoho Boha Stvořitele,
- přijímá jeho zjevení v Bibli,
- očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků.
 
Obr. č. 17. Vatikán – místo svaté stolice a sídlo papeže.
 
Význam křesťanství je určen historickými událostmi v Izraeli. Na základě toho lze rozdělit křesťanskou víru do 3 směrů:
- římskokatolická – hlavním představitelem je papež,
- ortodoxní = pravoslavní - zde chybí centrální organizace,
- protestantská – společné označení křesťanů navazující na světovou reformaci, protest reformačních stavů v roce 1529. Patří zde například evangelíci augsburského vyznání (luteráni), baptisté, puritáni, anglikáni a jiné směry této církve.
 
Víra se liší v určitých bodech vyznání a v některých liturgiích (bohoslužba, oficiální křesťanský akt v kostele), přičemž křesťanská víra zůstává podstatou u všech směrů. Každý směr má své specifické znaky, náboženské svátky a rituály spojené s modlitbami. Římskokatolická církev má sedm svátostí, které stanovil Ježíš. Jsou to
- křest,
- biřmování,
- eucharistie - svátost oltářní,
- smíření,
- svátost nemocných,
- kněžství,
- manželství.
 
Pečujeme-li o nemocného, může být tato svátostná služba v daném momentu pro nemocného potřebná (Koho volají lidé, když je jim nejhůř, když už je přítomen zdravotník? Boha. I nevěřící.). V případě, že je možné umožnit nemocnému uspokojení této potřeby, je navýsost profesionální tak učinit (Ivanová, 2005).
Je proto vhodné vědět od koho je nemocný ochoten tuto svátost přijmout, protože každý směr má pro svátost přijímání svá specifická pravidla. V dnešní době již v každém zdravotnickém zařízení funguje možnost přístupu kněze nebo vlastní kontaktování rodiny. Vojenské nemocnice v České republice k tomuto účelu například zřizují vojenské kaplany, kteří mohou v nemocnicích vykonávat mše, bohoslužby anebo doprovází vojáky a raněné na misích.
 
Obr. č. 18. Vojenský kaplan u lůžka nemocného.
 
Zvláštností Protestantské církve například je, že nemá zpověď ani svátost pomazání nemocných (na rozdíl od církve katolické). Zpověď je nahrazena takzvanou bratrskou zpovědí. Člověk se při ní vyzná ze svých hříchů bratrovi nebo sestře (není potřeba duchovního) a poté se společně modlí za odpuštění (Ivanová, 2005). Základním jádrem křesťanské víry je Boží desatero se svými známými hříchy (nepokradeš, nesesmilníš, budeš ctít svého otce i matku svou a podobně), které jsou zakořeněny v Bibli (kniha všech knih skládající se ze Starého a Nového zákona).
 
 

2.5.2 Významné křesťanské svátky

2.5.2 Významné křesťanské svátky
 
 
Mezi významné křesťanské svátky patří Vánoce, Nový rok a velký půst s Velikonocemi. Velikonoce jsou největším tradičním, církevním svátkem křesťanů.  Před Velikonocemi se dodržují určité pravidla a zvyky, z nichž nejvýznamnější u ortodoxních křesťanů je 40 denní půst před takzvanou Velkou nocí (vzkříšení Ježíše Krista po jeho smrti na kříži). Půst se netýká jen jídla a abstinence, ale zahrnuje zásady, kdy křesťan nemyslí jenom na sebe a nevykonává jen to, na co je zvyklý (snahou je konat dobré skutky a ctít Ježíše Krista a desatero). Velikonoce jsou označovány jako slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův odchod ze země do nebe. Dalším významným svátkem v římskokatolické církvi je považována Památka všech svatých neboli „dušičky“. V tento den se věřící modlí za zemřelé, zapalují jim svíce na důkaz památky a křesťanskou tradicí je návštěva hřbitova. Modlitba za zesnulé patří k nejstarší křesťanské tradici. Sváteční den představuje pro křesťany neděle. Tradičním pokrmen křesťanů je ryba – spousta původních křesťanů totiž byli rybáři a lze se setkat i s přepisem slova Ichthus, což je v řečtině výraz pro rybu.
 
Obr. č. 19 Ryba, znak křesťanství.

2.5.3 Přístup ke zdraví a nemoci

2.5.3 Přístup ke zdraví a nemoci
 
 
Při pečování o křesťany nejsou potřebná žádná speciální opatření, tedy z hlediska náboženského a etnického přístupu, neboť nemocný je od zásad a tradic v době nemoci oproštěn (také děti a těhotné ženy). Po stránce bio-psychosociální nemá nemocný žádný zvláštní přístup ze strany zdravotníka. Zohledňuje se jen přání a individualita jako u každého pacienta. Je však vhodné si uvědomit, že duchovní potřeby křesťana jsou na jednom z prvních míst v osobním žebříčku a pomocí modliteb získává duchovní sílu (Ivanová, 2005).
Určitá specifika by přece jen mohla nastat, kdybychom pečovali o církevní hodnostáře. Církevní hodnostáři vnímají spiritualitu mnohem intenzivněji. Pro ně se stala životním údělem. V následujícím textu jsou orientačně vymezena specifika při poskytování ošetřovatelské péče církevním představitelům těchto náboženství: římskokatolictví, protestantství, pravoslaví, a judaismus.
 
 

2.5.4 Specifika ošetřování římskokatolického kněze

2.5.4 Specifika ošetřování římskokatolického kněze
 
 
V denním režimu římskokatolického kněze nacházíme několik specifik od životního režimu ostatních lidí. Většina kněží, zvláště starší generace, je zvyklá vstávat brzy ráno a v tichu, nejlépe o samotě a tiše se modlit. Další velká modlitba bývá každým před jídlem. Záleží na knězi samotném, zda ji pronese hlasitě, polohlasně či v tichosti pouze pro sebe. Zde záleží na zvycích nemocničního zařízení, kde podávají stravu a také na samotném zdravotním stavu kněze a na jeho soběstačnosti. Je vhodné, aby se všeobecná sestra (sestra) s knězem předem domluvila na určité hodině, kdy jej nebude na pokoji rušit, případně jakým způsobem by mohli být respektovány modlitby (zajištění klidné a tiché místnosti, doprovod do nemocniční kaple). V souvislosti se stravováním můžeme pečovat o kněze v době půstu. Páteční půst od masa byl již zdobrovolněn, ale je spousta kněžích, kteří půst dodržují. Přísný půst - omezení příjmu potravy, kněží většinou dodržují na Velký pátek před Velikonocemi a na Štědrý den během dne. Pokud vynechání potravy neohrozí knězovo zdraví, je možné dané rozhodnutí respektovat. Povinnost kněze během dne odsloužit alespoň jednu mši svatou může být jeho případnou neschopností v případě nemoci tolerována. Pokud však jeho zdravotní stav účast na mši dovoluje, je náležitým krokem mu účast umožnit (Strejček, 1998).
Římskokatoličtí kněží nevyžadují na veřejnosti zvláštní oslovování ani titulování. Pouze v komunitě věřících bývají oslovováni „pane faráři“. V nemocnici bude tedy naprosto přirozené používání jejich civilního příjmení nebo oslovení dle žádosti samotného kněze. Personál, který je v kontaktu s tímto duchovním představitelem po dobu hospitalizace nejčastěji, by si měl uvědomit, striktní dodržování intimity, která je pro kněze velmi důležitá (Trachtová, 2001).
 
 

2.5.5 Specifika ošetřování evangelického kněze

2.5.5 Specifika ošetřování evangelického kněze
 
 
Přístup k evangelickému knězi se příliš neliší od specifik ošetřování kněze římskokatolického, protože jejich křesťanský základ je stejný. Personál by měl vědět, že evangelický kněz nemá povinnost žít v celibátu, proto návštěvy jeho manželky či dětí jsou běžné. Otázka postu je evangelické církvi dobrovolná, vždy záleží na individuální domluvě kněze a sestry. Totéž platí i o oslovování. Ve společenství věřících je běžné oslovování „pane faráři“, „bratře faráři“, široká veřejnost však používá oslovení příjmením popř. vysokoškolským titulem. Evangeličtí kněží mají ve zvyku přizpůsobit se prostředí, ve kterém se momentálně nachází (přizpůsobí čas i způsob své modlitby nemocničnímu zařízení). Tito církevní hodnostáři kladou na zdravotnický personál ojedinělé či minimální požadavky (Staňková, 2002).
 
 

2.5.6 Specifika ošetřování pravoslavných kněží a jáhnů

2.5.6 Specifika ošetřování pravoslavných kněží a jáhnů
 
 
Pravoslaví uznává tři úrovně kněžského svěcení: jsou to biskupové (episkopové), kteří dodržují celibát a kněží (presbyteři) a diákoni (jáhnové), kteří se mohou před vysvěcením oženit, po něm však už ne. Pokud je to alespoň trochu možné je lepší, aby měl duchovní samostatný pokoj, kde by měl usnadněné podmínky k modlitbám. Zdravotnický personál by měl také respektovat přítomnost modlitební knihy (Žaltáře). Na rozdíl od evangelických kněží, pravoslavní kněží dodržují každou středu a pátek půst od masa, mléka, mléčných výrobků a vajec. V případě nemoci však tento půst být dodržován nemusí. Záleží opět na domluvě kněze a sestry. Je pravděpodobné, že pravoslavného kněze přijde navštívit jiný pravoslavný kněz a bude si přát sloužit u lůžka nemocného pobožnost za uzdravení. Ze strany ošetřujícího personálu je dobré zajistit takové návštěvě co nejvíce soukromí. Při nutnosti hygieny druhou osobou či ošetření intimních partií kněze – muže, je vhodné, pokud je to personálně možné, aby takový výkon provedla osoba stejného pohlaví. Oslovování pravoslavného kněze v nemocnici je možné na základě předchozí domluvy, popřípadě jeho příjmením nebo titulem (Fišerová, 1997).
 
 

2.5.7 Specifika ošetřování rabína

2.5.7 Specifika ošetřování rabína
 
 
Rabínův den je prostoupen několika modlitbami. Zahrnuje především tři denní modlitby: ranní (šachrit), odpolední (mincha) a večerní (aravit). Judaismus příliš nepreferuje individuální modlitbu; věří, že modlitba formulovaná ve společenství má mnohem větší naději na přijetí. Rabín může slova modlitba pronášet v hebrejštině a to polohlasně; židé věří, že pouze vyslovené věci jsou reálné. U představitele judaismu je dobré mít na paměti, že rabín bude při modlitbě s největší pravděpodobností používat tzv. talit, což je modlitební plášť s provázky, na nichž jsou uzlíky (cicit) a ve všední dny i modlitební řemínky. Ty tvoří dvě schránky - jednu si připevní na paži a druhou na čelo. Rabín mívá také pokrytou hlavu, čímž signalizuje příslušnost k určitým náboženským skupinám. Nejznámější jsou černé pokrývky nazývající se kipa nebo jarmulka (Halík, 2006).
 
Obr. č. 20 Rabín.
 
Během modlitby by personál neměl rabína rušit, případně pomoci zajistit tiché a osamělé místo. Rabín obvykle stojí při modlitbě v pozoru a může vzbuzovat dojem, že okolí nevnímá. Za zmínku také stojí slavení Šabatu – den modlitby a odpočinku, který připadá na sobotu. V tento den rabíni nepracují a je možné, že budou mít více návštěv. V běžném veřejném styku se při oslovování rabína používá jeho příjmení či titulů. Problematické se může zdát stravování, protože rabín může odmítat klasickou nemocniční stravu. Protože pro ortodoxního Žida je nutností košer strava a tu nemusí být možné v podmínkách nemocnice připravit, nabízí se zde možnost donášky připraveného jídla z domova (Halík, 2005).

2.6 Specifika péče u ukrajinské národnosti

2.6 Specifika péče u ukrajinské národnosti
 
 
 
Z hlediska ošetřovatelské péče se jedná většinou o pacienty, kteří jsou velmi podobní občanům ČR. A to nejen vzdáleností na evropské mapě, ale také silnou vlnou migrace, která v roli tohoto etnika v ČR dominuje. V případě, že neevidujeme až tolik zvláštností z hlediska přístupu k nemocným či raněným, je vhodné se seznámit s ukrajinskou kulturou, historií a případnými zdravotními riziky, které kontakt s ukrajinskou národností ČR přináší.
 
Literatura:
BALVÍN, J. Praha a národnosti. Sborník mezinárodní konference 5. setkání národnostních menšin. Praha: Komise rady hl.m. Prahy, 2006. 54 s. ISBN 80-903727-0-8.
BOWKER, J. Bůh a jeho proměny v dějinách náboženství. Praha: Knižní klub, 1998. 387 s. ISBN 80-242-1063-0.
DRBOHLAV, D. Fenomén ukrajinských migrantů v České republice a jeho širší souvislosti. Praha: Grada, 1996. 234 s. ISBN 80-7072-349-8.
HORÁKOVÁ, M. Zaměstnávání cizinců v České republice. Praha: VÚPSV, 2001. ISBN neuvedeno.
IVANOVÁ, K. a kol. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vydání. Praha: Grada, 2005. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
KOŠKOVÁ, J. Komunikativní a jazykové bariéry in KOLEKTIV. Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče: respektování jejich transkulturní/multikulturní odlišnosti v rámci českého právního řádu. 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. 120 s. ISBN 80-7042-344-7.
KUTNOHORSKÁ, J. Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče a respektování jejich multikulturní odlišnosti v rámci českého právního řádu. Multioborová, interdisciplinární a mezinárodní kooperace v ošetřovatelství. Mezinárodní konference ošetřovatelství v Olomouci. Praha: Grada, 2002 ISBN 80-247-0538-2.
PLEVOVÁ, I a kol. Ošetřovatelství II. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3558-0.
Ukrajina. (on-line). Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina. [citováno 2013–20-12].

2.6.1 Ukrajina

2.6.1 Ukrajina
 
 
Osídlení dnešní Ukrajiny je doloženo od 5. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa, kde existovalo království Skythů (dle zachovaných zpráv historika Heroda). Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů. Ve druhé polovině 9. století se na dnešní Ukrajině, v Rusku a Bělorusku zformovala Kyjevská Rus - první východoslovanský stát (Drbohlav, 1996).
 
Obrázek č. 19: Ukrajina
 
Jeho nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví. Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky a oblast se dostala pod vliv takzvané tatarské Zlaté hordy; tatarská moc nepronikla pouze na západní část dnešní Ukrajiny. Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala součástí Litevského velkoknížectví. V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území vytvořeno několik ukrajinských vlád. Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám. Nejtěžší z nich byl hladomor v letech 1932–1933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství. Tato katastrofa, která byla zřejmě, alespoň zčásti, úmyslně vyvolána Stalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se různí, nicméně historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem. Nejvíce byla zasažena střední a jihovýchodní Ukrajina a tehdy částečně ukrajinsko jazyčná Kubáň.
 
Obrázek č. 20: Hladomor, Ukrajina
 
Další (menší) hladomory postihly Ukrajinu také v letech 1921–1923 a 1946–1947. V roce 1991 vyhlásila Ukrajina samostatnost v souvislosti s rozpadem SSSR. Rozklad plánovaného hospodářství vedl k několikaletému útlumu ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000. Po volbách na konci roku 2004 (prezidentovi Leonidu Kučmovi končil jeho mandát) proběhla v zemi neozbrojená tzv. Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem ukrajinsky cítící veřejnosti se zfalšovaným vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukoviče. Revoluce, z níž vzešel současný prezident Viktor Juščenko, se stala příslibem pozitivních změn. Poukázala však také na křehkou soudržnost "proevropské" západní a "proruské" východní části země (http://www.wikipedia.cz).
 
Fenomén ukrajinské imigrace ukázal, že zhruba 50 % ukrajinských pracovníků v ČR tvoří obyvatelé bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Její hospodářskou situaci v rámci celé Ukrajiny lze hodnotit jako jednu z nejhorších. Oblast trpí neúnosně vysokou nezaměstnaností a nepravidelným vyplácením mezd. Skupiny Ukrajinců tak přijíždí do ČR ze západních oblastí (Lvovská oblast, Ivano-Frankivská, Ternopilská). Asi 84 % můžu, z nichž více než dvě třetiny dosáhli středoškolského vzdělání, z hlediska vzdělanosti převažuje nad ženami. Ukrajinci se uplatňují v odvětvích jako je stavebnictví, potravinářský průmysl a lesnictví. Pouze necelá třetina jich v ČR pracuje v tomtéž odvětví ekonomiky jako doma na Ukrajině. Je zajímavé, že ačkoli hlavním motivem jejich odchodu z domova byly tíživé ekonomické podmínky, drtivá většina pracovníků z Ukrajiny v ČR nehodlá zůstat natrvalo. Podle odborníků to souvisí s tím, že fenomén ukrajinské imigrace do ČR má zatím krátkou historii. Po stadiu, kdy v zemi působí převážně mužští jedinci, kteří se snaží vrátit ke svým rodinám, přichází podle expertů další fáze, kdy někteří obyvatelé získávají silnější vazby a rozhodnou se v ČR zůstat. Budují tak základnu pro další usazování svých krajanů. Nelze s jistotou odhadnout, jak se bude rozsah a složení této druhé skupiny vyvíjet a jak velká část jejich příslušníků má úmysl z důvodů pracovních a soci-ekonomických zůstat na českém území (Drbohlav, 1996).
 
Obrázek č. 21: Dělník z Ukrajiny v ČR

2.6.2 Základní hodnotový systém Ukrajinců

2.6.2 Základní hodnotový systém Ukrajinců
 
 
Základní hodnotový systém tradiční ukrajinské skupiny v ČR nevykazuje vzhledem k dlouhodobému soužití s českým obyvatelstvem zásadní odlišnost. Obecně u Ukrajinců převažuje vyšší míra religiozity a národní hrdosti reprezentována některými osobnostmi (díky událostem ukrajinských politických a literárních dějin). Zmíněná hrdost může přecházet až v určitou nekritičnost a idealizaci vlastníků národního celku. Ten je však pak vnímán nikoli reálně, ale spíše vysněně a ve zkreslené podobě. Zvyky a tradice udržované tradiční skupinou většinou souvisejí s významnými církevními svátky východního obřadu a s výročními dny některých výrazných osobností národní minulosti (Plevová, 2011). Soužití s českou majoritní společností nevykazovalo do nedávné doby příliš velké problémy. Čeští Ukrajinci si však již tradičně stěžují na nedostatečnou míru pochopení českého obyvatelstva pro specifika ukrajinských dějin a ukrajinsko-ruských vztahů. S pobytem velkého počtu ukrajinských dělníků v ČR si většina českého obyvatelstva spojuje tuto přítomnost s nárůstem kriminality a zmenšování pocitu bezpečí. Vznikající xenofobní pocity, které jsou bohužel přenášeny i na tradiční ukrajinskou skupinu, která s těmito jevy nemá nic společného. Stabilizace hospodářské situace ukrajinského státu a navázání mnohostrannějších styků mezi ním a Českou republikou představují hlavní východiska pro odbourání klišé vzniklých po roce 1989. Daná kooperace by snad přispěla i k objektivnějšímu vnímání ukrajinské národní skupiny v ČR. Zdá se však, že tento cíl zůstává zatím vzdálený (Balvín, 2006). Vlivem nelichotivé ekonomické situace na Ukrajině v uplynulých letech, jsou Ukrajinci nejpočetnější skupinou ekonomických migrantů v ČR. Geografická blízkost států je doprovázena jen poměrně malými jazykovými i kulturními bariérami.
 
 

2.6.3 Náboženství na Ukrajině

2.6.3 Náboženství na Ukrajině
 
 
Náboženství je v ukrajinské kultuře velmi populární. Okolo 60 % obyvatel Ukrajiny je věřících, přičemž více nábožensky je založen západ země, zatímco v průmyslových oblastech, má silnou pozici ateismus. Převládajícím náboženstvím je pravoslavné křesťanství; část pravoslavných se hlásí k Ukrajinské Pravoslavné církvi Kyjevského patriarchátu, část uznává Moskevský patriarchát; kromě toho zde působí též Ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Na západě země převládá řeckokatolické vyznání (Ukrajinská řeckokatolická církev), v některých oblastech jsou výraznější menšinou také římští katolíci, kteří celkem tvoří necelé 2 % ukrajinských věřících. Zajímavé je, že menšinovými náboženstvími, která však mají na Ukrajině dlouhou tradici, jsou judaismus a islám (Bowker, 1998).
 
 

2.6.4 Zdravotní rizika ukrajinské národnosti

2.6.4 Zdravotní rizika ukrajinské národnosti
 
 
Zdravotní péče zaměřená na zdraví ruské a ukrajinské komunity v České republice, ať už spojená s účelem obchodu, hledání práce, nebo z jiných důvodů, představovala pro vedení jednotlivých států problém z hlediska ochrany zdraví obyvatel již před řadou století. Nelze jednoznačně říci, zda migrace obyvatelstva hraje podstatnější roli současnosti, nebo v minulosti. Péče o zdravotní stav cizinců představuje v ČR závažný problém. Epidemiologické studie zdravotního stavu obyvatelstva, prováděné v zemích EU, dokládají vyšší incidenci duševních poruch a somatických onemocnění, u nichž se dá předpokládat, že na jejich vzniku nebo klinické manifestaci se podílí nakupení zátěžových situací, pracovních úrazů, a to zejména u skupin pracujících a žijících v zemích EU oproti srovnatelným skupinám místních obyvatel. Pozornost je věnována i četnosti výskytu infekčních a parazitárních onemocnění mezi migranty. Z výsledků vyplývá nutnost zavádět opatření jak pro skupiny migrujícího obyvatelstva (sociální pomoc, výuku zdravého života, hygienických návyků), tak věnovat pozornost dalším aspektům (speciální školení pro zdravotníky v diferenciální diagnostice chorob) (Hernová, 2003).
 
Obrázek č 22: Podpora Ukrajinců v ČR

2.6.5 Potencionální zdravotní rizika migrantů a jejich význam

2.6.5 Potencionální zdravotní rizika migrantů a jejich význam
 
 
Potencionální zdravotní rizika migrantů jako komunity vyplývají ze:
a) zevních příčin – nároky odlišného klimatu, časový posun, transkulturní odlišnosti prostředí (odlišnost mentality, zvyků a obyčejů místního obyvatelstva, rozdílná společenská – ekonomická orientace, vztah místní populace k migrantům, vnitropolitická situace v zemi.
 
b) vnitřní příčiny (orientace na jedince) – somatický i psychický zdravotní stav jedince, jeho motivace k odchodu z vlasti, nároky a představy cesty do zvolené země, problémy komunikace v cizím jazyce, sociální izolace (i od rodiny), změněné vztahy v rodině díky životu v odlišném prostředí, její rozdělení v případě - rodina zůstává ve vlasti (včetně často reálných obav o její osud), změna životního stylu, uzavřená skupina (omezené možnosti navázat neformální vztahy podle vlastního přání), strach z okolí.
Mezi další vnitřní příčiny mohou patřit i faktory pracovní: nároky orientace v odlišné profesi, která je zvláště u ekonomických migrantů mnohdy naprosto odlišná od profese původní, rizika pracoviště a nutnost se adaptovat. Vše představuje možnost zhoršení zdravotního stavu migranta díky změněným životním podmínkám.
 
c) ohrožení zdraví obyvatelstva – přenos infekčních nebo parazitárních onemocnění.
 
d) faktory sociálního prostředí - uvědomění si choroby ze strany nemocného, vztah nemocného k vlastním projevům nemoci, ochota stonat, přiznat si a přijmout roli nemocného (obavy ze sociálního dopadu onemocnění), obavy z ovlivnění jeho další sociální integrace do společnosti hostitelské země. Okolí se toto jednání může jevit jako disimulace, nebo naopak jako agravace a simulace. Ve vztahu okolí k projevům choroby může dojít k odsuzování, ke snahám nemocného izolovat, nebo jej před skupinou krajanů znemožnit. Na druhé straně se však skupina může prostřednictvím nemocného snažit upozornit na své problémy (Horáková, 2001).
 
Z hlediska přístupu k nemocným ukrajinské národnosti lze sumarizovat určité faktory, které mohou představovat bariéry ošetřovatelského procesu. Z těch nejvýznamnějších lze uvést:
- jazyková a kulturní bariéra ve vztahu zdravotník – pacient (nepochopení se, nedorozumění, nerespektování jiných potřeb)
- transkulturní, podmíněný způsob projevu obtíží (neobvyklé chování při jejich prezentaci)
- vzácná a neobvyklá onemocnění
- problémy diferenciální diagnostiky vyplývající z jazykové bariéry (nezvyklé a odlišné projevy onemocnění, problémy s diferenciální diagnostikou neobvyklých onemocnění pro nedostatek zkušeností a tréninku)
- odlišné vyhledávání pomoci, odlišná očekávání od zdravotníka a odlišné chování během zdravotní péče (až neadekvátní léčba nemoci)
- proces stereotypizace (přisuzování určitých vlastností lidem například podle jejich národnosti, věku, profese, vzdělání, genderu, rasy, které často souvisí se zkreslující etiketizací, nálepkováním, předsudky či mýty)
- improvizací nebo vynuceným či neuváženým řešením problémů může dojít k nerozpoznání příčin tělesných obtíží, vývoji chronických obtíží a ireversibilnímu poškození orgánů
- nerozpoznání psychicky podmíněných potíží, které jsou příčinou prezentace somatických potíží (Košková, 2003; Ivanová, 2005).
 
V konečném důsledku je pak péče o pacienta buď nedostatečná, nebo přehnaná. Pacient může obvykle pociťovat strach a nedůvěru. Jeho potíže se zhoršují, což ovlivňuje i jeho pocit bezpečí, který souvisí s pocitem strachu o rodinu a pracovní úspěšnost (sociální a finanční problémy). Velmi důležitou roli v interakci sestra - pacient (cizinec) může hrát přítomnost tlumočníka. Je nutné si uvědomit, že se jedná o člověka, který zprostředkovává vzájemný kontakt, a to často ve velmi intimní situaci na základě dialogu mezi poskytovatelem péče a jejím uživatelem. Pacient nemusí být schopen své potíže verbalizovat před další osobou (např. z náboženských nebo kulturně podmíněných příčin). Pacient nemusí být schopen navázat kontakt se sestrou, protože se před tlumočníkem obává o svých problémech hovořit pro možné negativní sociální následky, které by to do budoucna přineslo v komunitě rodáků. A konečně pacient nemusí být schopen navázat kontakt se sestrou, protože tlumočník patří – v očích pacienta - k nepřátelské skupině, což není mnohdy okolí známo (Kutnohorská, 2002).

3 Specifika komunikace při multikulturní péči

3 Specifika komunikace při multikulturní péči
 
 
 
Literatura:
CSÉFALVAY, Z., GÚTHOVÁ, M. Augmentatívna a alternatívna komunikácia. Je komunikácia s nehovoriacimi neprekonateľná bariéra? Rehabilitácia. 2000,33(4), 201–205. ISSN 0375-0922.
FINKE, E. H., LIGHT, J., KITKO, L. A systematic review of the effectiveness of nurse communication with patients with complex communication needs with a focus on the use of augmentative and alternative communication. Journal of Clinical Nursing. 2008, 17(16), 2102–2115. ISSN 0962-1067.
CHRÁSKOVÁ, J., ŠIMŮNKOVÁ, L. Využití piktogramů při poskytování ošetřovatelské péče ženám vietnamské komunity. Kontakt. 2009, 11(1), 193–200. ISSN 1212-4117.
IVANOVÁ, K. a kol. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
JAKUBÍKOVÁ, M. FERTAĽOVÁ, T. KAPOVÁ, S. Spôsoby a pravidlá  dorozumievania s hluchoslepým pacientom. In Derňarová, Ľ. (ed). Molisa 6: medicínsko-ošetrovateľské listy Šariša: sborník příspěvků. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 2009, s. 69–70. ISBN 978-80-555-0048-5.
KOCÁBKOVÁ, E., VAŇÁSKOVÁ, E. Logopedická péče po cévní mozkové příhodě v podmínkách lůţkového rehabilitačního oddělení. Rehabilitácia. 2012, 49(3), 184–189. ISSN 0375-0922.
JUŘENÍKOVÁ, P. Zásady edukace v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Praha:Grada Publishing, 2010. 80 s. ISBN 978-80-247-2171-2.
KONEČNÝ, P., KALČÍKOVÁ, M., ELFMARK, M., VYSOKÝ, R. Paréza n. facialis u pacientů po CMP a její vliv na orofaciální funkce. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2009,16(2), 69–74. ISSN 211-2658.
Kutnohorská, J. Etické aspekty a komunikační etiketa v multikulturním ošetřovatelském přístupu. In: Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče a respektování jejich transkulturní/multikulturní odlišnosti v rámci českého právního řádu. Implementace multikulturního přístupu do výuky ošetřovatelství. Ostrava: Repronis, 2003. S. 66–79. ISBN 80-7042-344-7.
KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní/transkulturní komunikace. Interní medicína pro praxi. 2006, 8(2), 96-98. ISSN 1212-7299.
Mastiliaková, D. a kol. Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče a respektování jejich transkulturní/multikulturní odlišnosti v rámci českého právního řádu. Implementace multikulturního přístupu do výuky ošetřovatelství. (učební texty) Ostrava: Ostravská univerzita, 2002, 124 s.
ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D., KUDLOVÁ, P. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada Publishing, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1213-X.
ŠPIRUDOVÁ, L a kol. Multikulturní ošetřovatelství ve vzdělávání sester na středních a vyšších zdravotnických školách – pracovní materiál. Olomouc: 2002, Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN neuvedeno.
STODOLOVÁ, P., VELIČOVÁ, J. Specifika komunikace s tracheostomovaným pacientem. Diagnóza v ošetřovatelství. 2011, 7(6), 32. ISSN 1801-1349.
ŠKOCHOVÁ, D. Komunikace s neslyšícími. Florence. 2008, 4(1), 10. ISSN 1801-464X.
Tančous, T. Specifika v ošetřování muslimů v podmínkách ČR. Jihočeská Univerzita v českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta: 2009. Diplomová práce.
URÍČKOVÁ, A., BOROŇOVÁ, J. Komunikačné karty - alternatívna forma komunikácie v multikultúrnom ošetrovateľstve. In ARCHALOUSOVÁ, A. (ed). Cesta k profesionálnímu ošetřovatelství: sborník příspěvků III. Slezské konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2008. s. 81–83. ISBN 978-80-7248-470-6.
WALLACE, T., BRADSHAW, A. Technologies and strategies for people with communication problems following brain injury or stroke. NeuroRehabilitation. 2011, 28(3), 199–209. ISSN 1053-8135.
Zábojníková, K. Cizinec na našem lůžkovém oddělení. Brno: Masarykova Univerzita, Lékařská fakulta, 2008. Bakalářská práce.
ZACHAROVÁ, E. Komunikace s geriatrickým pacientem. Interní medicína pro praxi. 2008, 10(12), 588–589. ISSN 1212-7299.
ZAMIŠKOVÁ, G., RESSNER, P., DLOUHÁ, J., ŠIGUTOVÁ, D. Poruchy řeči u Parkinsonovy nemoci. Neurologie pro praxi. 2010, 11(2), 112–116. ISSN 1213-1814.
 
 

3.1 Komunikace s cizincem ve zdravotnickém zařízení

3.1 Komunikace s cizincem ve zdravotnickém zařízení
 
 
 
Komunikací obecně rozumíme způsob, kterým lidé navazují vzájemný kontakt a oznamují si své myšlenky, citové zážitky, postoje. Verbální komunikace je realizována pomocí slov a neverbální komunikace probíhá psanou formou nebo v rámci piktogramů. Z hlediska složek komunikace platí obecné dělení, že slovní část komunikace zaujímá při hovoru 10 %, neverbální složka 50 % a tón hlasu 40 %. Z uvedeného vyplývá, že na tom, co říkáme, vlastně vůbec nezáleží. Nejdůležitější je tedy, jak se dotyčný ošetřující personál chová. Komunikace je především o chování.
 
Obr. č. 23: Piktogram v nemocnici
 
Z hlediska komunikace s cizinci se snažíme využívat tlumočníky. V případě, že to možné není, můžeme využít cizí jazyk. Pokud neovládáme ani cizí jazyk, mohou právě posloužit piktogramy. Mezi hlavní zásady komunikace s cizincem patří: 
- představení
- sdělení klientovi, jak nás má oslovovat
- dotaz, jak si nemocný přeje být oslovován – zaznamenat do dokumentace (Ivanová, 2005).
 
 

3.1.1 Verbální komunikace

3.1.1 Verbální komunikace
 
 
Slovní komunikace má formu mluvené nebo psané řeči, formu jazyka. Zahrnuje komunikaci zvukovou (ústní a mluvenou) a komunikaci grafickou (písemnou). Znalost cizího jazyka vyžaduje schopnost mluvit, číst, písemně komunikovat a chápat význam slov v cizím jazyce. Pokud užíváme mateřský jazyk, neuvědomujeme si ho jako systém pravidel ani jako osobnostní výbavu. Při komunikaci v multikulturních záležitostech může být schopnost najít společnou řeč velmi složitá. Různorodost jazyků vždy způsobuje komunikační problémy. Lidé mohou zvládnout cizí jazyk technicky, nicméně nemusí porozumět kultuře národa či etnika.
 
Obr. č. 24: Verbální multikulturní komunikace
 
Interkulturní komunikační bariéry mohou nastat ve verbální komunikaci např. ve způsobu oslovování, rozdílech v tykání a vykání (Ivanová, 2005; Juřeníková, 2010). Ve střední Evropě je zvykem druhé oslovovat titulem, v severských zemích a v Rusku je preferováno oslovování křestním jménem. U ortodoxních buddhistických mnichů je například možno oslovit příjmením, případně dle postavení (Kutnohorská, 2003). Jsou však země, kde se hovor začíná zásadně výměnou zdvořilostních frází, což se považuje za projev slušnosti. Například v asijské kultuře je slušností při navazování kontaktu projevit zájem o zdraví, osobní život a o rodinu toho, s kým komunikujeme. Pro Evropany je morální mluvit pravdu, pro některé jiné kultury (Afghánci, Asiaté, Romové) je normální neříci úplnou pravdu či zalhat. Afgánci zastávají názor, že než druhého pravdou urazit, je lepší lhát. Z hlediska vykání a tykání jsou také patrné rozdíly. Angličané a Asiaté nevykají a vyjádření úcty probíhá oslovením Mr. a Mrs. V Turecku je zvykem oslovovat křestním jménem a dodat pane, paní. A například Muslimové často tykají. Rozdíly ve slovní zásobě, používání frází, a určitá tabuizovaná témata v některých kulturách mohou vyvolávat z druhé strany neochotu odpovídat (Zábojníková, 2008; Tančous, 2009; Mastiliaková, 2002; Špirudová, 2006).
 
 

3.1.2 Neverbální komunikace

3.1.2 Neverbální komunikace
 
 
Lidé se mezi sebou nedorozumívají jen pomocí slov, ale také pomocí nejrůznějších projevů. V některých kulturách je nemožné odezírat ze rtů byť v mezinárodním dorozumívacím jazyce, jako například v angličtině, pokud má dotyčný zakrytá ústa.
 
Obr. č. 25 a č. 26: Bariéry verbální komunikace
 
Neverbální komunikace je tvořena zrakovo-kinetickým systémem znaků, které jsou kódovány do gest, mimiky, doteků, pohybů, vzájemné vzdálenosti, oblečení. Přenos je prováděn především optickým a taktilním kanálem a je odrazem sociálního chování. Velmi důležitý je také tón hlasu a signály řeči těla.
Význam neverbálních znaků je podmíněn kulturou, dobou, sociální skupinou a prostředím. Podle dráhy, jakou komunikace probíhá, jsou rozlišovány kanály optické – gesta, dotyky, pohledy; taktilní – dotyky; akustické – paralingvistické projevy; čichové – vůně, pachy; chuťové – sladký, hořký, kyselý, pálivý (Špirudová, 2002).
 
Univerzální neverbální gesta se projevují podobným způsobem ve všech kulturách. Například projevy radosti - poskakování, gestikulace, objímání nebo projevy smutku - přikrytá tvář, pláč. Stud lze odhalit skrýváním se a mračení a zatnuté pěsti většinou značí zlost. Také mimický výraz je pro nás velkým znamením. Mimika je odrazem emocí člověka, vyjadřuje instrumentální pohyby (např. výrazy obličeje při kýchání) a sděluje kulturně tradovanou gestikulaci (například zdvořilostní úsměv). Pohyb těla v určité distanční zóně vymezuje proxemika a znamená vzdálenost, kterou mají lidé mezi sebou při jednání (Zábojníková, 2008; Tančous, 2009; Mastiliaková, 2002; Špirudová, 2006).
 
Rozeznáváme čtyři základní proxemické zóny:
- Intimní zóna – splývá s těsným hmatovým dotekem, vnímáme zde i čichové vjemy.
- Osobní zóna – je to minimální vzdálenost na dosah ruky, kterou dodržujeme při setkání s neznámým člověkem. Vzdálenost osobní zóny je kulturně podmíněná. Například Vietnamci, žijící v „přelidněném“ prostředí, mají tuto zónu menší.
- Sociální zóna – je používaná při služebním nebo obchodním styku, zorný úhel pohledu nám umožňuje vidět celou postavu.
- Veřejná zóna – je používána při veřejném vystoupení, můžeme dobře zaujmout posluchače pomocí gest a pohybem v prostoru (Ivanová, 2005).
 
Samotnými gesty označujeme pohyby, které mají výrazný sdělovací účel. Haptika označuje doteky a postavením těla při komunikaci se zabývá posturologie. Oboustranný zrakový kontakt je nejhlubším neverbálním projevem v sociální interakci. Naše oči slouží jako přijímač informací a také jako jejich vysílač. Paralingvistika označuje barvu hlasu, jeho výšku, melodii a sílu. Každý jazyk má svůj vlastní způsob používaní paralingvistických projevů. Komunikovat můžeme i oblečením, účesem, kosmetikou, značkou auta, bydlením, preferencí barev (Zábojníková, 2008; Tančous, 2009; Mastiliaková, 2002; Špirudová, 2006).
 
 

3.1.3 Základní doporučení pro komunikaci s cizincem

3.1.3 Základní doporučení pro komunikaci s cizincem
 
 
Transkulturní komunikace v ošetřovatelství představuje systém chování, umožňující řídící interakci mezi všeobecnou sestrou a pacientem. Nejedná se jen o výměnu zpráv a jejich významů. Komunikace jako chování má velký vliv na porozumění mezi národy a rasami a stává se tak nesmírně důležitým nástrojem při kontaktu s příslušníky jiného etnika. Vhodná verbální i neverbální komunikace v dnešním multikulturním světě má velmi významné dopady. Pacient, který nám nebude rozumět nebo chápat co se děje, se cítí nepochopený, méněcenný, zmatený a ztracený. Sestra se také může cítit bezmocná, když její sdělení bude pro pacienta nesrozumitelné a pokud pacientovi neporozumí. Komunikace je základem pro vybudování dobrého vztahu mezi sestrou a pacientem (Ivanová, 2005).
 
Při kontaktu s cizincem musíme počítat s tím, že budeme potřebovat na pacienta více času. Jako vhodné k navázání kontaktu s pacientem je použití pozdravu nebo jednoduché společenské fráze v jazyce, kterému pacient rozumí. Pokud je to možné, neměli bychom se stydět využít služeb tlumočníka nebo třeba slovník. Zájem pacientovi porozumět, byť jen nepatrně, mnohdy udělá větší dojem, než tři hodiny čekání na profesionálního tlumočníka.
 
Využívání gestikulace, mimiky, obrázků (piktogramy) a jednoduchá schémata jsou také velmi užitečná – více v následující kapitole. Pacientovi můžeme nabídnout i tužku, papír, aby se mohl vyjádřit pomocí kresby. Základem verbálního projevu je pomalost, klidný hlas, snaha navodit klidnou atmosféru. Pacient, který je v nepřirozené situaci se cítí ohrožen, má strach. Cítí se bezmocný, může mít bolesti, trápí ho nejistota. Nejen proto mají pro něj velký význam informace, které získá v prvních okamžicích vaší neverbální komunikace. Zapomínat bychom neměli ani na zásady slušného chování a vystupování. První a dominantní oblastí komunikace je náš obličej, oči, ústa, a proto bychom měli mít na paměti snahu o přímý pohled do očí a zřetelnou komunikaci. Pacient nemusí vždy rozumět medicínským výrazům a zdravotnickému slangu, proto je vhodné se je co nejvíce omezit. Jestliže není zcela jasné, co chtěl pacient - cizinec říci, nechte jej problém zopakovat, popřípadě vyjádřit jinými slovy. Zpětné ověření informací - vždy se přesvědčíme, že pacient porozuměl námi podanému sdělení. Nejlepší způsob pro řešení daného problému s multikulturním jedincem je citlivý ohled na etnické a kulturní zvláštnosti pacienta (Ivanová, 2005; Špirudová, 2006).

3.2 Alternativní formy komunikace s cizincem

3.2.1 Pacient cizinec

3.2.1 Pacient cizinec
 
 
Současným charakteristickým jevem naší společnosti je migrace. Ta přináší imigranty a uprchlíky, kteří přicházejí do zcela cizí země. Jelikož se Evropa stává jednotným prostorem střetnutí s pacienty jiné národnosti, etniky a kultury, pak platí, že migrace je a bude v ošetřovatelské praxi jevem stále častějším. Jazyková bariéra, která vzniká jejím následkem, může vést k nedorozumění a nejasnosti v komunikaci s cizincem – pacientem (Uričková, Boroňová, 2008).
 
Jedinci přicházející z jiné země mají nejen jiný jazyk, ale také mnohdy pochází z jiných klimatických podmínek, jsou zvyklí na jinou stravu, mají jiné rituály, ale také vztah ke zdraví. Kulturní hodnoty formují myšlení cizinců, jejich rozhodování a jednání. S kulturou národa bezprostředně souvisí i komunikace. Etické aspekty, jež jsou vázány na danou kulturu, propojují znalost jazyka s rituály a pravidly. Nedůvěra a odmítavý postoj, ovlivnění předsudky a negativními zkušenostmi, se kterými většina z nás k cizincům přistupuje, znamená v očích cizince nerespektování uvedených pravidel, což je větším problémem než samotná neznalost jazyka (Kutnohorská, 2006). Současně je však stále více zřejmé, že překonáním první bariéry (stud z cizí národnosti, neznalost jazyka, nevědomost oslovování, pochopení obecných potřeb) zjišťujeme, že ošetřovatelské požadavky etnických menšin jsou velmi podobné potřebám českých pacientů. Počet cizinců v České republice však narůstá a tím se zvyšuje důležitost uvědomění si odlišností nebo potřeby širšího vzdělání v této oblasti (Chrásková, Šimůnková, 2009).
 
Obr. č. 27: Cizinec v české nemocnici

3.2.2 Využití alternativní a augmentativní komunikace v ošetřovatelské péči

3.2.2 Využití alternativní a augmentativní komunikace v ošetřovatelské péči
 
 
Přestože porucha řeči patří do péče oborů, jako je foniatrie nebo logopedie, je všeobecná sestra v neustálém kontaktu s pacientem. Vzhledem k plánování a uskutečňování ošetřovatelských aktivit je pro ni komunikace s pacientem velmi důležitá. Pro všeobecné sestry je nezbytná schopnost vyhodnocení stavu potřeb pacienta, identifikace vhodných alternativních komunikačních strategií, zvládnout vytvořit plán péče společně s pacientem, jeho rodinou a dalšími členy ošetřovatelského týmu. V současném terénu je možné využít pomůcky od technicky nenáročných přístupů, nevyžadujících žádné systémy, až po počítačové systémy s výstupem ve formě syntetizované řeči. Velmi však záleží na tom, zda je alternativní a augmentativní komunikace s pacientem jen dočasným (přechodná afázie, intubovaný pacient), nebo trvalým prostředkem komunikace (Cséfalvay, Gúthová, 2000). Kocábová a Vaňásková zdůrazňují potřebnou motivaci pacienta ke komunikaci, což většinou pomůže zajistit logoped jako součást multidisciplinárního ošetřovatelského týmu, neboť jeho pomoc v nastavení optimálních alternativních forem komunikace je nezastupitelná (Kocábová, Vaňasová, 2012). Formy alternativní a augmentativní strategie lze rozdělit jednoduše na dva typy: neasistovaná, která znamená použití pacientových částí těla (ruce, obličej). Využívá pantomimu, gesta, mrkání atd. Druhým typem je asistovaná, jež pracuje s externími materiály jako obrázky, tužka a blok, tabulka využití počítačových systémů. V běžné praxi je více používaná strategie asistovaná (Finke, Light, Kitko, 2008).
 
 

3.2.3 Neasistovaná alternativní a augmentativní komunikace

3.2.3 Neasistovaná alternativní a augmentativní komunikace
 
 
- Mimika
Mimika je považována za jeden z nejdůležitějších komunikačních systémů. Mimika slouží nejen k udržování výrazu tváře, ale je důležitá při artikulaci řeči, zpěvu, příjmu potravy (Konečný et al., 2009). Tvář je nejdůležitějším nonverbálním komunikačním prostředkem, který prostřednictvím mimických svalů umožňuje téměř tisíc výrazů (Zacharová, 2008). Oční kontakt mezi sestrou a nemluvícím pacientem, při kterém je sestra schopna „dešifrovat“ jeho vzkaz (výraz úlevy, bolesti, potvrzení správné interpretace). Zde má své místo mrkání, kývání hlavou. Při této metodě je nutné dotazy směřovat jednotlivě, výstižně, krátce, tedy nejlépe jednoslovně. Metoda je snadno použitelná, pokud nedošlo k poruše kognitivních funkcí. Neměli bychom zapomínat na zpětnou vazbu, což znamená ujištění, že jsme byli pochopeni (Finke, Light, Kitko, 2008).
 
Pamatujme
Pevný a dlouhý zrakový kontakt (přes šest vteřin) může být nepříjemný, proto se doporučuje zaměřit se na čelo pacienta a představit si takzvané třetí oko. Pacient pak udrží zrakový kontakt a nemá pocit upřeného pohledu do očí z naší strany.
 
Obr. č. 28.: Třetí oko
 
Důležitost očního kontaktu je významná i při komunikaci s jedinci se sluchovým postižením, protože zrak se při ztrátě sluchu pro ně stává kompenzačním mechanismem. Oči nejsou jen důležitým prostředkem pro navázání kontaktu (vidím pacienta, vidím bytost, vnímám člověka), jsou zejména projevem zájmu (Škochová, 2008).
Podle anonymního dotazníku zaměřeného na komunikaci s tracheostomovaným pacientem, kde prvotní komunikací mezi sestrami a pacientem bývá odezírání ze rtů, vyplynulo, že pacienti preferovali oční kontakt jako hlavní signál zájmu v počátcích hendikepu (až v 65 %). Na druhou stranu z průzkumu konaného ve FN Motol na 26 odděleních s péči o tracheostomované pacienty vyplynulo, že sestry vnímají komunikaci kritičtěji než pacienti (Stodolová, Veličová 2011). Všeobecné sestry nerozuměli pacientům. Tato bariéra může být jednou z nedostatku zájmu o nemocného, kterému prostě „jen“ nerozumíme. Mimiku je možné rozdělit na projevy etnické, vlastní určité kultuře, a etogramy - chování společné všem lidem (například pláč a úsměv). Etogramy mají transkulturní platnost. Některé neverbální projevy jsou však různými kulturami vnímány odlišně. Oční kontakt, který pro nás znamená projev sympatie, je pro Afričany a Asiaty projevem neúcty a nadřazenosti. Pro Japonce může být dokonce až nepříjemný. Naopak Arabové vnímají citlivě právě nedostatek očního kontaktu. U Asiatů zase příjemný úsměv vyvolává výraz nejistoty, omluvy a rozpaků (Kutnohorská, 2006). Je však nutné brát v úvahu nejen transkulturní rozdíly, ale i poruchy citlivosti periferních nervů. Pacienti s Parkinsonovou nemocí mají vlivem globální hypotonie narušenou mimiku. Vlivem hypomimie mají omezenou schopnost smát se i mračit, proto působí jejich výraz obličeje jako lhostejný, úzkostný nebo nepřátelský. To vše ovlivňuje nonverbální vyjadřování emocí. Také chorea ovlivňuje gestikulaci, pohyby hlavy a další gesta, čímž narušuje samotnou neverbální komunikaci (Zamišková, Ressner, Dlouhá, Šigutová, 2010).
 
- Haptika
Tak například pohled, poklep a pohmat je součástí spousty vyšetření v ošetřovatelské péči. Objetí známé z dětství v nás vyvolává pocity bezpečí a jistoty (Kutnohorská, 2006). Hmatem, druhým nejcitlivějším lidským smyslem, jsme schopni sdělit spoustu informací a pocitů. Haptika je součástí i konceptu bazální stimulace. Doteky stimulují orientaci pacientů hluchoslepých (Jakubíková, Fertaľová, Kapová, 2009).
V multikulturním ošetřovatelství však panují různé zvyklosti použití doteků. U Rusů je objetí tradičním projevem přátelství, naopak v islámském světě jsou doteky žen na veřejnosti téměř nemyslitelné. V Evropě obecně platí, že severské státy jsou k objetí a dotykům chladnější, naopak jižní národy jsou vstřícnější (Kutnohorská, 2006).
 
- Psaní do dlaně - Lormova abeceda
Dalším alternativním prostředkem komunikace použitelným, především u neslyšících, je psaní hůlkovým písmen ukazováčkem na dlaň. V dorozumívání s neslyšícími je rovněž popsána prstová abeceda, která využívá různých pozic prstů a dlaně (doprovázená posunkováním). Nelze opomenout vlastní komunikační prostředek pro neslyšící, kterým je znaková řeč (Jakubíková, Fertaľová, Kapová, 2009).
 
 
Obr. č. 29: Lormova abeceda

3.2.4 Komunikační systémy vyžadující jednoduché pomůcky – asistovaná AK

3.2.4 Komunikační systémy vyžadující jednoduché pomůcky – asistovaná AK
 
 
Jednoduchým použitelným prostředkem je blok a tužka. Další pomůcky jsou použitelné u jedinců s neporušenou motorickou funkcí horních končetin, bez deficitu kognitivních funkcí a komunikujících ve stejném jazyce.
 
- Tabulky s písmeny (abeceda)
Tuto techniku lze využít jako doplňující např. pro komunikaci u pacientů po tracheostomii, když selhávají jiné komunikační techniky. Používání této komunikační techniky vyžaduje velkou trpělivost. Nevýhodou techniky je její časová náročnost. Metoda spočívá v ukazování písmen, ze kterých komunikující sestavuje jednotlivá slova (Stodolová, Veličová, 2011).
 
- Piktogramy, komunikační karty
Piktogramy jsou pomůcky vytvořené psaním, kreslením, nebo tiskem. Používají se celosvětově a umožňují rychlou orientaci všude tam, kde by slovní vyjádření mohlo být obtížné. V běžném životě se s nimi setkáváme v dopravě, turistice a veřejných budovách, kde symbolizují nejčastěji zákazy a doporučení. S jejich pomocí lze vyjádřit pocity, myšlenky a přání. V praxi je pak doprovázíme mluveným slovem (Cséfalvay, Gúthová, 2000).
Ve zdravotnických zařízeních je obvyklé, že dané klinické pracoviště potřebuje většinou specifické piktogramy podle svého zaměření. Vytvoření kvalitních piktogramů je sice zdlouhavější, nicméně pro pacienta a jejich následné použití v praxi účinnější. Je důležité, aby tato komunikační metoda byla jednoduchá a jednoznačná (Uričková, Boroňová, 2008).
Karty, obsahující slova, věty nebo obrázky, jsou vhodným alternativním komunikačním prostředkem. Jsou použitelné i méně zkušeným personálem, dají se používat po propuštění do domácí péče, v komunikaci s rodinou, a je možná jejich úprava dle potřeb pacienta. Karty má pacient k dispozici již od začátku hospitalizace (Stodolová, Veličová, 2011).
Piktogramy jsou náhradní formou komunikace a nacházejí své uplatnění zejména jako komunikační nástroj při efektivní komunikaci s pacienty jiné národnosti, etnika a vždy, když ošetřující personál nemluví řečí ošetřovaného (Uričková, Boroňová, 2008).
 
 

3.2.5 Komunikační strategie užívající počítačové technologie

3.2.5 Komunikační strategie užívající počítačové technologie
 
 
Do této kategorie patří „pomůcky generující řeč“. Existují přístroje využívající počítačových softwarů s mnoha funkcemi zabývající se komunikačními problémy po prodělané cévní mozkové příhodě a poranění mozku. Jedná se o statické monitory opatřené programy dešifrujícími piktogramy psané nebo kreslené do podoby digitálního hlasového vzkazu. Digitální hlasový vzkaz (tzv. vstup) je nahrán, aby byl zřetelně slyšet při aktivaci obrázku či symbolu. Složitější systémy dále používají syntetizovanou řeč, což znamená, že zařízení překládá vstupní informaci a následně nás s ní hlasově seznámí (tzv. výstup). Takový proces umožňuje vytváření nových vzkazů bez omezení již naprogramovaných informací. Většina složitějších pomůcek generujících řeč pracuje s dotekovými obrazovkami. Některé z nich mohou být vybaveny dalšími pomůckami usnadňujícími dotyk (světelné ukazovátko, joystick). Mnohé dnešní technologie mohou úspěšně asistovat lidem s komunikačními problémy. Samotný počítač je v podstatě komunikačním prostředkem, který shromažďuje, zasílá a získává informace, které spojují lidi na celém světě. Nové aplikace smartphonů a androidových tabletů umožňují pestrou variaci funkcí pomáhajících v komunikaci s okolím. Multidisciplinární přístup při aplikaci asistenčních technologií u pacientů po mrtvici nebo s různými etniky je nejlepším moderním způsobem, jak pomoci snáze komunikovat. Podpora schopnosti komunikovat vede k neocenitelnému zlepšení kvality jejich života a usnadnění hospitalizace po obou stranách (Wallace, Bradshaw, 2011).
 
Obr. č. 30.: Bezdrátová myš
 

4 Etika multikulturní péče

4 Etika multikulturní péče
 
 
 
Literatura:
Grimaldi, N. Nelidskost. Praha: Academia, 2013. 128 s. ISBN 978-80-200-2258-5.
IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ. L., KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 248 s. ISBN 80-247-1212-1.
KUTNOHORSKÁ, J. Etické aspekty a komunikační etika v multikulturním ošetřovatelském přístupu. In: KOLEKTIV. Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 2003. 66 s. ISBN 80-7042-344-7.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v multikulturním ošetřovatelském přístupu. In: KOLEKTIV. Česká společnost na prahu vstupu do Evropské unie. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta. 2005. 92 s. ISBN 80-7042-349-8.
LÍŠKOVÁ, M. a I. NÁDASKÁ. Základy multikultúrneho ošetřovateľstva. Martin: Osveta, 2006. 69 s. ISBN 80-8063-216-2.
 
 

4.1 Etické principy ošetřovatelství

4.1 Etické principy ošetřovatelství
 
 
Etika patří k poskytované ošetřovatelské péči stejně neodmyslitelně i při poskytování péče různým etnikům. Etika je vědou o mravnosti. Definuje mravní chování, jakým by se měl člověk k druhým chovat, hodnoty, které by měl naplňovat a důstojnost pacientů, kterou by ošetřující personál měl ctít (Ivanová, 2005). Cílem etiky v ošetřovatelství je vhodným způsobem usilovat o uspokojování potřeb pacienta. A to nejen psychických, sociálních a kulturních, ale také duchovních, bez rozdílu vyznání či víry (Kutnohorská, 2003). Každý pacient je jedinečná osobnost s vlastním etickým kodexem. To, co ošetřující personál v podmínkách českého ošetřovatelství bude považovat za běžné slušné vychování, může být v jiné kultuře chápáno úplně naopak.
 
Obr. č. 32.: Romové čekající na příbuzného před nemocnicí
 
Může tak docházet ke střetům různých kultur, a pokud ošetřovatelský personál není dostatečně proškolen, může vést takové střetnutí k nepochopení a zkomplikování celého ošetřovatelského procesu.
Etický profil pacienta bude vždy ovlivněn jeho světonázorem, vírou, vzděláním, kulturními hodnotami, profesními zkušenostmi, příbuzenskými vazbami a mnohými dalšími faktory (Kutnohorská, 2003).
 
V literatuře je uváděno pět základních zásad transkulturní ošetřovatelské péče z etického hlediska:
1. Zásada morální spravedlnosti a rovnosti
2. Zásada kulturní ohleduplnosti a dodržování lidských práv
3. Zásada obecného prospěchu – konání k prospěchu člověka
4. Zásada sloužit druhým a chránit je před destruktivními vlivy
5. Zásada dostatečně častého monitorování etických a morálních veličin
 
Tyto zásady byly konstruovány, aby nám pomohly rozlišovat mezi potřebami různých kultur (Kutnohorská, 2005). Všichni pacienti bez rozdílu rasy a vyznání mají stejná práva. Zdravotničtí pracovníci se při výkonu své práce zavázali tato práva dodržovat. Mimo jiné má každý pacient právo zejména na nediskriminační přístup, a také právo na kulturní, náboženskou a jazykovou odlišnost. Přes veškerou snahu a vhodnou ošetřovatelskou péči poskytovanou cizincům může někdy mezi pacientem a ošetřovatelským personálem vznikat určitá bariéra. Nemusí se jednat výhradně o jazykovou bariéru, na místě jsou i předsudky a antisemitistické názory. Tyto bariéry mohou vyvolávat u pacienta frustraci a úzkost, a takový nemocný pak není schopen správně vyjadřovat své problémy, emoce a podílet se na vytváření důvěry a recipročního vztahu pacient-zdravotník (Líšková, 2006). V případě jazykové bariéry je nejdůležitější, aby nám pacient důvěřoval a snažil se svoje problémy popsat jiným způsobem než verbální komunikací. Od ošetřovatelského personálu to vyžaduje nejen velkou snahu pacientovi pomoci, ale také značnou trpělivost. Další možností je domluva s pomocí rodinných příslušníku či tlumočníka.
Další bariérou mohou být naše zkušenosti, předsudky či takzvané škatulkování. V případě ošetřování pacienta cizince můžou vyvstávat značné obavy ze strany ošetřovatelského personálu. U romského pacienta může být obava z krádeže, u muslimského muže může zase hrát velkou roli medializace islámu prostřednictvím ponižování žen. Velkou roli zde hraje především stránka lidskosti.
 
Obr. č. 33.: Muslimský muž bránící svoji ženu před záchrannou službou

4.2 Etické aspekty při poskytování péče cizincům

4.2 Etické aspekty při poskytování péče cizincům
 
 
Jde především o to, jak daného pacienta vidíme. V situacích, kdy jsme ovládáni předsudkem nebo emocí (strach z nedorozumění, strach z jiného vyznání) nemusíme nutně pohlížet na pacienta jako lidskou bytost, ale spíše jako na „věc“ nebo na někoho, kdo si nezaslouží stejné jednání jako „česky mluvící“ a spolupracující pacient – například kuchařka než opilý Rom, který je závislý na sociálních dávkách a nestará se o rodinu. Základním problémem je, že když chceme někoho soudit nebo hodnotit, měli bychom nejdříve potlačit naše vlastní ego a emoce, protože náš závěrečný úsudek nebude racionální. V případě, že jsem zdravotnický profesionál, tak pracuji s člověkem jako s člověkem, ať už se jedná o alkoholika nebo ženu muslimské národnosti, ke které nás její muž nechce pustit, protože si myslí, že jí chceme ublížit. Emoční jednání funguje totiž recipročně. V případě, že má pacient pocit, že mu chceme pomáhat a snažit se chápat jeho pocity, dovolí nám třeba i mnohdy intervence, které by za jeho zdravého stavu byly nemožné (aplikace injekce, která způsobuje bolest; poslouchání příkazů; nařizování). Na těchto principech funguje empatie. Empatie neznamená vcítění, což je tak často mylně překládáno a interpretováno (pokud bude pacientka plakat a já se mám do ní skutečně vcítit, tak bych měl plakat také), nýbrž snaha o co nejbližší pochopení toho, co pacient prožívá, abych věděl, jak mám dále s pacientem pracovat. V praxi to znamená, že pokud pacient cítí bolest, tak ho nebudu přesvědčovat o tom, že to „přece zas tolik nebolí“ nebo „že kluci přece nepláčou“. Empatický přístup v tomto případě bude povzbuzení, pochvala, vysvětlení bolesti či přístup dávající najevo, že reakce pacienta na bolest je přirozená a normální. V takovém případě zdravotnický personál budí dojem, že se nestará o „žlučník“ nebo o „paní na třetím pokoji“, ale že má před sebou lidskou bytost. Bytost, která má důstojnost (i se svou bolestí, jazykovou bariérou, barvou pleti či církevním vyznáním) a zaslouží si chování přirozené a lidské (Grimaldi, 2013).
 
Během ošetřování pacienta – cizince se ošetřovatelský personál může tak každý den setkávat s konkrétními problémy, které mají zjevně také etický význam. Základní roli hrají, jak již bylo několikrát zmiňováno: komunikace, čas na pacienty, etické vnímání a respektování odlišností.
 - Při jednání s  etnikem volíme vhodnou formu oslovení. V případě že si oslovením nejsme jisti, je lepší se zeptat. Také se ptáme na vše, co můžeme sdělit pacientovi a co jeho rodině. Informujme se o tom, zda se smí říkat pravda či jak moc velký význam má v dané kultuře nonverbální komunikace.
- Čas: Mnozí cizinci mají zkušenost se zdravotním systémem pouze ze své země, který může být našim podmínkám odlišný. Ordinační hodiny, konzultační hodiny mohou tak mnozí pacienti chápat úplně jinak.
- Prostor: Blízkost a vzdálenost hraje v ošetřovatelství velkou roli. Je potřeba se ptát: „Jakou vzdálenost máme zvolit při kontaktu s cizincem/jeho příbuznými?“ „Jak chránit intimitu při vyšetřování?“
- Sociální organizace: V ošetřovatelské péči je důležitý vztah rodina - pacient - zdravotník. Vyvstávají otázky: „Kdo všechno patří k rodině?“ „Má právo ošetřovatel vždy ošetřovat ženu?“
- Náboženství: Na světě existuje mnoho náboženství a s tím jsou spojené různé zvyky. Nabízí se otázka: „Může pacient v nemocnici nosit šátek na hlavě?“ „Musí mu být poskytnut samostatný pokoj k modlení?“
- Jídlo: „Jak respektovat různé výživové zvyklosti a nařízení?“ „Musí být jídlo nabízené a upravené, jak je v dané zemi zvykem?“
- Slavnosti a rituály jsou často spojené s náboženstvím. „Nakolik máme akceptovat rozdíly v ostatních kulturách?“
- Struktura společnosti: Na ošetřování pacienta se také podílí to, ve které zemi je ošetřován, zda na Západě nebo Východě, ve vyvíjejících se zemích nebo vysoce vyvinutých zemích (Ivanová, 2005).
 
Obr. č. 34 a obr. č. 35.: Který pacient ve Vás vyvolává pocity libosti a chuť ošetřovat?
 
Vše výše uvedené dostává díky etice zvláštní význam. V každodenní multikulturní pečovatelské praxi se mohou často vyskytovat eticky problematické rozhodovací situace. Etická rozhodnutí se vztahují na obecná pojetí „dobra a zla“, která jsou rovněž kulturně podmíněná. Každá z výše zmíněných základních dimenzí multikulturního jednání vytváří své vlastní otázky. Všechny kultury mají svá vlastní etická vodítka, která jejich příslušníky usměrňují v určitých situacích, a která si předávají z generace na generaci. Ošetřovatelský personál by měl přemýšlet nad tím, jaký význam má pro daného pacienta jeho etické zázemí a jak ho mohou respektovat. Cílem ošetřovatelské etiky je mimo jiné humanizace mezilidských vztahů, snaha porozumět člověku, pochopit tíživost jeho situace a podle možnosti mu náležitě pomoci. Etika stojí na vlídném slově a trpělivém naslouchání (Ivanová, 2005). Etika tak neznamená jen slušnost, ale přináší důkaz o tom, na kolik jsem schopen být lidský, když se starám o druhé.

5 Systém zdravotní péče o cizince v ČR

5 Systém zdravotní péče o cizince v ČR
 
 
 
Literatura:
Dobiášová, K., Hnilicová, H. Zpráva o stavu zdraví a zdravotní péči pro migranty v ČR. Praha: Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 2009, s. 20.
Jelínková, M. [online] Integrace cizinců v ČR. 2007. [citováno 2013–14-2]. Dostupné z: http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/integrace-cizincu-v-ceske-republice
Nešporová, O. Rodiny přistěhovalců I. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2007, s. 62. ISBN 978-80-87007-55-6.
Trbola, R., Rákoczyová, M. Vybrané aspekty života cizinců v České republice. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2010, s. 123. ISBN 978-80-7416-067-7.
Informační publikace pro cizince Česká republika. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 88. ISBN 80-86878-43-0.
Informační publikace pro cizince Česká republika. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2011, s. 120. ISBN 978-80-7312-067-2.
Internetové zdroje:

5.1 Současné možnosti pojištění cizinců v ČR

5.1 Současné možnosti pojištění cizinců v ČR
 
 
 
Přístup ke zdravotní péči by měli mít všichni cizinci zajištěný už tím, že zákon o pobytu cizinců na území ČR vyžaduje, aby byl cizinec zdravotně pojištěn po celou dobu jeho pobytu na daném území. Musí se přitom jednat o pojištění, které kryje především léčebné výlohy.
Značné rozdíly spočívají v tom, jakým způsobem je cizinec pojištěn. Cizinec by měl být povinně pojištěn už při vstupu na území ČR, a pokud není, může to být důvodem k zamítnutí jeho vstupu do ČR. Před cestou si cizinec musí sjednat cestovní zdravotní pojištění, které kryje léčebné náklady v souvislosti s úrazem nebo náhlým onemocněním včetně případného převozu do jiného státu. Cizinec musí mít doklad, který potvrzuje skutečnost, že uzavřel cestovní zdravotní pojištění.
 
Obr. č. 36 Kartička pojištěnce pojištěného pro zahraničí
 
Obr. č. 37 Pojištění cizinců v ČR – vzor karty
 
Tato povinnost se nevztahuje na cizince pocházejících ze zemí EU a jejich rodinné příslušníky a na cizince ze států, které uzavřely s ČR vzájemnou dohodu o bezplatném poskytování nutné a neodkladné lékařské péče na území ČR bez nutnosti pojištění. Výjimkou mohou být i případy, kdy si cizinec z objektivních důvodů nemohl cestovní zdravotní pojištění na území svého státu zajistit. V takovém případě je povinen sjednat si pojištění do 3 pracovních dnů od vstupu na území (Nešporová, 2007). 
Migranti podléhají poměrně přísné kontrole ze strany cizinecké policie. Jsou nejen povinni předložit doklad o uzavření komerčního zdravotního pojištění při žádostech o povolení k pobytu, nýbrž stále s sebou nosit pojistky (někdy dokonce i stvrzenky o zaplacení pojistného) a předkládat je cizinecké policii při pobytových kontrolách. Za nesplnění těchto povinností často uděluje cizinecká policie pokuty (http://www.konsorcium-nno.cz).
Komerční zdravotní pojištění slouží cizincům ze třetích zemí především k tomu, aby splnili podmínky pro povolení k pobytu a dodržení pobytového režimu. Negarantuje jim však automaticky dostatečně úhradu potřebné zdravotní péče, kterou mohou cizinci potřebovat a která jim poskytnuta být musí, a to z etických důvodů (ohrožení života) i z důvodu ochrany veřejného zdraví (http://www.clovekvtisni.cz/cs).
 
Obr. č. 38 Následek nedostatečného zdravotní pojištění – vtip

5.1.1 Přístup k čerpání zdravotní péče cizinců v ČR

5.1.1 Přístup k čerpání zdravotní péče cizinců v ČR
 
 
Otázce poskytování zdravotní péče migrantům bez zdravotního pojištění není v ČR věnována velká pozornost. Na straně jedné stojí názor, že nepojištění migranti nemají právo na přístup ke zdravotním službám a na straně druhé stojí názor protikladný, podle kterého je nárok na ošetření základním lidským právem člověka. V praxi pak střet těchto pohledů přináší určitý kompromis a to, že každému člověku bez ohledu na jeho pobytový status je poskytnuta nezbytná a neodkladná zdravotní péče (Jelínková, 2007).
 
Na základě současné dostupnosti zdravotní péče cizincům vznikají různá rizika z hlediska ochrany veřejného zdraví. Existují kategorie tzv. povinně léčených nemocí, kdy zdravotní péče musí být pacientovi poskytnuta i přes jeho nesouhlas, protože by mohl být nebezpečný nejen okolí, ale i sobě. Zdravotnická zařízení mají zákonnou povinnost pacienta v těchto případech hospitalizovat i proti jeho vůli, o čemž rozhoduje soud. Přestože se jedná o povinně léčené nemoci, v případě cizinců, kteří mají komerční zdravotní pojištění (které tento typ péče nehradí) nebo jsou nepojištěni, musejí zdravotnická zařízení vyžadovat úhradu této péče od pacientů v hotovosti. Pokud ovšem cizinec nedisponuje potřebnou finanční částkou, jsou zdravotnická zařízení nucena úhradu vymáhat – často však neúspěšně. Při poskytování zdravotní péče cizincům, nemají zdravotníci ani záruku, že byl pacient řádně očkován proti závažným onemocněním (Dobiášová, Hnilicová, 2009).  
 
 

5.1.2 Smluvní zdravotní pojištění

5.1.2 Smluvní zdravotní pojištění
 
 
Komerční (smluvní) zdravotní pojištění poskytováno podle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví a dále se na něj vztahují příslušná ustanovení zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (http://www.konsorcium-nno.cz). Cizinci, kteří nemají trvalý pobyt na území nebo nejsou zaměstnanci (i pouze na přechodné období), mohou uzavřít smluvní zdravotní pojištění. Hlavní nevýhodou tohoto pojištění je, že jeho sazba je zpravidla vyšší než minimální pojistné při účasti ve veřejném zdravotním systému a navíc pokrývá velmi často užší rozsah zdravotní péče (Nešporová, 2007).
 
Komerční pojištění může být krátkodobé (při pobytu do 365 dnů), které je vhodné například za účelem turistiky nebo z pracovních důvodů. Další nevýhodou tohoto typu pojištění je, že je z něj hrazena pouze nutná a neodkladná péče včetně akutního ošetření zubů. Pojištění se sjednává na jednotlivé dny, přičemž minimální pojistná doba činí tři dny (MPSV, 2006). Dlouhodobé smluvní zdravotní pojištění, které mohou využívat například cizinci
na základě víza nad 90 dnů, je naopak výhodnější v tom, že se v rozsahu pokrytí nákladů na zdravotní péči podobá veřejnému zdravotnímu pojištění (příklad: úhrada léků z něj poskytována je stejná jako u veřejného zdravotního pojištění). Výše smluvního pojištění je závislá na věku a pohlaví pojištěnce a na dalších smluvních podmínkách. Mezi hlavní problémy, které se vyskytují u smluvního zdravotního pojištění, patří výše pojistného, které musí cizinec uhradit najednou, a stanovené podmínky, za kterých je komerční pojištění sjednáno (například vstupní lékařské prohlídky nebo věk nižší než 70 let).V případě, že o pojištění má zájem vážně nemocný jedinec, může docházet k obtížím v nalezení pojišťovny, která by ho smluvně pojistila. Další problematické situace vznikají například u žen v souvislosti s porodem (pokud by bylo při vstupní prohlídce nezbytné pro uzavírání smluvního pojištění zjištěno těhotenství, lze zahrnout porod do smluvního zdravotního pojištění). Pro matku to znamená nutnost platit vyšší pojistné částky, nicméně na druhou stranu je zárukou, že v případě komplikovaného porodu nebo nezbytné lékařské poporodní péče o dítě budou tyto náklady až do věku tří měsíců dítěte hrazeny z pojistky matky. To je důležité zejména u předčasných porodů, neboť pokud si žena toto vyšší pojistné neplatí, musí pak sama z vlastních prostředků uhradit náklady spojené s předčasným porodem a nezbytnou péčí o dítě (Nešporová, 2007).
 
Dlouhodobé smluvní zdravotní pojištění se platí v české měně, a to předem na celé pojistné období (pojištění se uzavírá na dobu 6 až 24 měsíců). Po skončení platnosti smlouvy je možné uzavřít vždy znovu další smlouvu (až na dobu 24 měsíců) (MPSV, 2006).
 
 

5.1.3 Výhody a nevýhody smluvního zdravotního pojištění

5.1.3 Výhody a nevýhody smluvního zdravotního pojištění
 
 
Za výhodu může být považováno, že některé produkty nabízené komerčními pojišťovnami jsou levnější než pojistné, které by cizinci hradili v systému veřejného zdravotního pojištění. Produkty pojištění tzv. nutné a neodkladné péče se někdy nabízejí za cca 5 000 Kč na rok, zatímco pojistné v systému veřejného zdravotního pojištění dosahuje u osob výdělečně činných cca 20 000 Kč ročně, tedy cca 1 697Kč/měsíc v roce 2012 (www.vzp.cz). Velkou výhodou některých komerčních pojišťoven je navíc provozování telefonické asistenční služby v cizích jazycích.
 
Jako nevýhodu je třeba posoudit zejména rozsah hrazené péče, který v současnosti nabízené produkty komerčních pojišťoven pokrývají a který je užší, než rozsah zdravotní péče, kryté veřejným zdravotním pojištěním. Omezený rozsah je dán existencí řady výluk a výjimek v pojistných podmínkách pojistných produktů nabízených komerčními pojišťovnami. Jedná se například o následující výluky:
- věcná omezení z pojištění vztahující se k určitým druhům onemocnění a druhům lékařské péče (pohlavní nemoci, vrozené choroby aj. jsou vyloučeny z pojistné ochrany)
- vyšetření a léčba duševních a psychiatrických onemocnění (jak známo, člověk, trpící závažným psychickým onemocněním, může být nebezpečný sobě a okolí). V takovém případě musí být jedinec hospitalizován i proti své vůli. O oprávněnosti hospitalizace pak rozhoduje soud. Takto se postupuje i v případě psychiatricky vážně nemocných migrantů ze třetích zemí, kteří mají uzavřené komerční zdravotní pojištění vylučující hrazení této péče. Náklady na hospitalizaci musí/má povinnost (realita je již bohužel jiná) uhradit posléze migrant z vlastních finančních prostředků
- omezení z pojištění vztahující se k příčinám či jiným okolnostem vzniku pojistné události (preexistence bývá v pojistných smlouvách popsána slovy, že pojistné plnění se neposkytuje na události, jejichž příčina nebo příznaky nastaly před uzavřením pojistné smlouvy, nebo musely být pojištěnému či pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy známy). Pojišťovny z této ochrany dbají na přísné a mnohdy rozsáhlé kontrolní vstupní prohlídky
- existence (spolu)zavinění pojištěného
- regionální, časová a jiná omezení pojistné ochrany
- podmíněnost trvání pojistné ochrany trváním oprávnění cizince k pobytu, omezení okruhu poskytovatelů zdravotní péče, možnost skončení pojistné smlouvy ze strany pojistitele (výpověď, odstoupení, odmítnutí pojistného plnění dle zákona o pojistné smlouvě)
- podmínka dodržení dalších povinností vyplývajících ze smlouvy
- omezení vyplývající ze systému řízené péče, kterými jsou pojistné produkty smluvního zdravotního pojištění ovládány: cizinec má povinnost postupovat dle pokynů pojišťovny, nemá volbu lékaře, má povinnost repatriace (odcestovat do své země původu, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje), maximální limit pojistného plnění a úhrada zdravotní péče dle určitého sazebníku (pojišťovny proplácí zdravotní péči pouze sazebníků platného pro veřejné zdravotní pojištění; zdravotnická zařízení však často účtují cizincům tzv. smluvní ceny, které jsou vyšší) (Trbola, Rákoczyová, 2012)
 
Výše uvedená ustanovení pojistných podmínek, tak zakládají poměrně nízkou úroveň práv pojištěných cizinců. Dalším důsledkem plynoucím z ryze soukromoprávního charakteru smluvního zdravotního pojištění je skutečnost, že pojišťovny nejsou povinny uzavřít pojistnou smlouvu s žádným cizincem, pokud by byl cizinec pro pojišťovnu ekonomicky nevýhodný (například proto, že je nemocný). Kontraktační povinnost pojišťoven, která existuje kupříkladu v oblasti povinného ručení, neexistuje v oblasti smluvního zdravotního pojištění cizinců. Pojišťovny také rády nabízejí cizincům nevýhodné platební podmínky uzavírání smluv, kdy se pojistné hradí dopředu - na celou dobu platnosti pojistné smlouvy, což má za následek, že nevyužité pojistné se nevrací. Pokud se cizinec v mezidobí stane účastníkem veřejného zdravotního pojištění a je povinen hradit si pojistné na veřejné zdravotní pojištění, komerční pojišťovna mu jím již předplacené pojistné nevrátí a cizinec tak platí pojištění dvakrát. Pokud jde o výši pojistného, stanoví se většinou dle pohlaví a věku cizince, který pojistnou smlouvu uzavírá (nezletilé děti a starší osoby hradí často podstatně více, než by za ně bylo odváděno do systému veřejného zdravotního pojištění (Trbola, Rákoczyová, 2012).
 
Obr. č. 39 Společenská akce bránící zneužívání cizincům pojišťovnami

5.2 Nejdůležitější právní předpisy v oblasti poskytované péče

5.2.1 Práva a povinnosti cizinců při čerpání zdravotní péče

5.2.1 Práva a povinnosti cizinců při čerpání zdravotní péče
 
 
Cizinec, který je účasten veřejného zdravotního pojištění, má při čerpání zdravotní péče na území ČR stejná práva a povinnosti jako občan ČR. Jedná se o tato práva:
- výběr zdravotní pojišťovny
- výběr lékaře a zdravotnického zařízení, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně
- zdravotní péče bez přímé úhrady (s výjimkou výkonů, které ze zákona nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění)
- úhradu léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely, jde-li o léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely, které mají takovou úhradu stanovenou a jsou předepsané v souladu s podmínkami této úhrady
 
Cizinci vznikají rovněž povinnosti, mezi které zejména patří:
- povinnost hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné (nestanoví-li zákon č. 48/1997 Sb. jinak)
- prokazovat se při poskytování zdravotní péče platným průkazem pojištěnce
- oznámit své zdravotní pojišťovně do 8 dnů nástup nebo ukončení zaměstnání (pokud tak neučiní zaměstnavatel) a dále zahájení či ukončení podnikatelské činnosti, získání trvalého pobytu, změnu zdravotní pojišťovny, skutečnosti rozhodné pro vznik a zánik povinnosti a státu platit pojistné
- narození dítěte (zdravotní pojišťovně, u které je pojištěna matka dítěte v den jeho narození) a ztrátu nebo poškození průkazu pojištěnce
- vrátit průkaz pojištěnce při zániku zdravotního pojištění, změně zdravotní pojišťovny, nebo dlouhodobém pobytu v cizině
- oznamovací povinnost při změně osobních údajů a údajů o pobytu
- hradit zdravotnickému zařízení regulační poplatky (MPSV, 2012).
 
 

5.2.2 Základní práva ve zdravotnictví

5.2.2 Základní práva ve zdravotnictví
 
 
Veřejnost se většinou přiklání k názoru, že cizinci jsou nákladnými pojištěnci v systému veřejného zdravotního pojištění, popř. že zahrnutí dalších cizinců do systému veřejného zdravotního pojištění by muselo či mohlo vést k vysokým nákladům. Tento názor je však možné do značné míry zpochybnit. Argumentem zde může být i jen letmý pohled na demografickou strukturu cizinecké populace žijící v ČR, ve které převládají osoby v produktivním věku a osoby, které přišly do ČR za prací (Trbola, Rákoczyová, 2012).
 
Pro veřejné zdravotní pojištění by mohlo být výhodné, pokud by do něj migranti přispívali. Jsou to většinou o osoby, které jsou relativně zdravé a mladé a čerpání zdravotní péče je u nich minimální. Na druhou stranu cizinci často neplatí pojistné, neplní oznamovací povinnosti dané zákonem, popřípadě odcestují do jiných zemí a dluhy za čerpanou zdravotní péči se stávají nedosažitelnými. Proti snaze o začlenění vyloučených skupin migrantů do veřejného zdravotního pojištění stojí zájmy komerčních pojišťoven, které si uvědomují, že se jedná o velmi výnosný „byznys“. Komerční pojišťovny brání rozšíření skupin migrantů majících přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění. Řada nevládních organizací, pracujících s migranty v ČR považuje tuto situaci za neudržitelnou a nespravedlivou (http://www.konsorcium-nno.cz).
 
Pro zajímavost ve stručnosti uvedení cen za zdravotní péči:
 
Obr. č. 40 Příklad cen za stomatologické ošetření, Městská Poliklinika Praha, 2013
 
Obr. č. 41 Ceny za pobyt na protialkoholní záchytné stanici v ČR
Zdroj: http://www.tn.cz
 
Obr. č. 42 Příklad cen za soukromé zubní ošetření
 
Obr. 43 Příklad úhrad péče pro cizince za poskytnutí některých výkonů zdravotnickou záchrannou službou Středočeského kraje
Zdroj: ZZS SČK, výjezdová základna Říčany
 
 

5.2.3 Nejčastější problémy a východiska

5.2.3 Nejčastější problémy a východiska
 
 
České nemocnice v roce 2012 poskytly zdravotní péči více než 89 tisícům cizinců v hodnotě 640 milionů korun. Neuhrazena ke konci roku 2012 zůstala péče za 40 milionů korun. Nejčastěji ošetřenými cizinci byli pacienti ze Slovenska, Ukrajiny, Vietnamu a Ruska. Náklady na péči nejčastěji platili ze svého zdravotního pojištění nebo v hotovosti. Lékařskou péči v roce 2012 vyhledalo 89 156 cizinců, z nich 40 084 bylo ze zemí EU. Počty ošetřených jsou mírně vyšší než v letech dřívějších. Oproti předchozímu roku (2011) dlužili cizinci za péči o čtyři miliony korun méně. Nejvíc cizinců ošetřily nemocnice v Praze, 43 521, na dalších místech v počtu ošetřených cizinců byly kraje Jihomoravský (8612), Karlovarský (6393), Středočeský (5728) a Plzeňský (4491). Podle údajů Ředitelství služby cizinecké policie bylo na konci roku 2012 registrováno v ČR 439 223 cizinců s povoleným pobytem, což jsou čtyři procenta populace. Podle odhadu ministerstva pro místní rozvoj přijelo v tom roce do ČR celkem 22,7 milionu turistů. Z celkových 640 milionů bylo 341 milionů vydáno na léčení pacientů z EU, z toho nejvíc ze Slovenska, 173 milionů, a z Ukrajiny, 75 milionů korun. Cizinci nejčastěji hradili péči ze své zahraniční pojistky, bylo to 20,7 procenta pacientů. V hotovosti platilo 46,1 procenta pacientů, celkem téměř 211,1 milionu korun, to je 30 procent úhrad. Třetím významným zdrojem bylo smluvní pojištění cizinců v ČR, to mělo 25,7 procenta lidí. Podíl pacientů z EU, kterým byla poskytnuta péče hrazená ze zahraničního zdravotního pojištění, tvořil z celkového počtu pacientů z EU 40,4 procenta. Hodnota úhrad za ně ale dosáhla 55,2 procenta celkových nákladů. Občané Belgie, Finska, Rakouska, Slovenska a Švédska využili Evropského průkazu zdravotního pojištění na úhradu více než 60 procent nákladů péče při ošetření v nemocnicích v ČR.
 
Současná praxe dokládá, že cizincům, kteří jsou vážně nemocní a komerční pojišťovny je odmítají pojistit, uděluje posléze Ministerstvo vnitra ČR trvalý pobyt. Tím se dostávají do systému veřejného zdravotního pojištění a problémy se zdravotní péčí se tak vyřeší. Z humanitárního hlediska a z hlediska ochrany lidských práv je tato praxe jediným možným východiskem ze stávající situace. Z hlediska systémového se však jedná o mechanismus, který je jednoznačně výhodný pro soukromé zdravotní pojišťovny a naopak nevýhodný pro stát a rozpočty veřejných zdravotních pojišťoven. V praxi jde totiž o to, že cizinci/pojištěnci, kteří jsou opravdu velmi nemocní, a tudíž finančně nákladní, se nakonec dostanou do veřejného zdravotního pojištění, zatímco zdraví a z ekonomického hlediska „levní“ a tudíž „výhodní“ cizinci/pojištěnci, zůstávají u komerčních pojišťoven, kterým z nich plynou slušné zisky. Zavedená praxe, kdy cizinecká policie či úředníci Ministerstva vnitra ČR jsou z obecně lidských důvodů tlačeni k tomu, aby nešťastným a nemocným cizincům bez zdravotního pojištění poskytli trvalý pobyt a pomohli jim tak ve svízelné životní situaci, nikterak nenutí komerční pojišťovny ke zlepšování nápadně nevýhodných pojistných podmínek. Spoléhat se na smluvní pojištění má pro migranty řadu negativních dopadů. Patří mezi ně například: zanedbávání zdravotní péče, zanedbávání prevence, některé nepojistitelné nemoci a mnoho dalších. V tomto druhu pojištění nefunguje princip solidarity (www.migraceonline.cz). Ve většině zemí EU mají legálně pobývající migranti stejný přístup ke zdravotní péči jako domácí obyvatelé. Komerční zdravotní pojištění bývá určeno pro nejbohatší část populace a není proto divu, že byl český systém opakovaně kritizován ze strany Organizace spojených národů (www.migration4media.net).
 
Například v Německu hraje komerční zdravotní pojištění poměrně významnou roli. Na rozdíl od ČR není určeno znevýhodněným a svým způsobem zranitelným skupinám, mezi které migranti nepochybně patří. Je určeno pro bohaté a prosperující části populace, a to proto, aby byla těmto lidem umožněna větší možnost volby. Obdobně je tomu i v jiných vyspělých státech EU, např. ve Velké Británii (http://www.konsorcium-nno.cz).

6 Teorie multikulturního ošetřovatelství

6 Teorie multikulturního ošetřovatelství
 
 
 
Literatura:
ARCHALOUSOVÁ, A. Přehled vybraných ošetřovatelských modelů. 1. vyd. Hradec Králové: Nucleus HK, 2003. 104 s. ISBN 80-86225-33-X.
ARCHALOUSOVÁ, A., SLEZÁKOVÁ, Z. Aplikace vybraných ošetřovatelských modelů do klinické a komunitní praxe. 1. vyd. Hradec Králové: Nucleus HK, 2005. 108 s. ISBN 80-86225-63-1.
FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetřovatelství – teorie. 1. vyd. Martin: Osveta, 2006. 211 s. ISBN 80-8063-227-8.
NEMČEKOVÁ, M., ŠPIRUDOVÁ, L. Leiningerové teorie kulturně shodné a rozdílné péče založené na různorodosti a univerzálnosti. In: ŽIAKOVA, K., JAROŠOVÁ, D., ČÁP, J. a kol. Ošetřovatelství – konceptuální modely a teorie. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2005, s. 171-205. ISBN 80-7368-068-8.
PAVLÍKOVÁ, S. Modely ošetřovatelství v kostce. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. 150 s. ISBN 80-247-1211-3.
ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D., KUDLOVÁ, P. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1213-X.

6.1 Ošetřovatelský model dle Madeleine Leiningerové

6.1 Ošetřovatelský model dle Madeleine Leiningerové
 
 
 
V roce 1966 M. Leiningerová jako první použila termín transkulturní ošetřovatelství a patří mezi mezinárodně uznávané zakladatelky a stále aktivní představitelky v oboru transkulturního ošetřovatelství. Své poznatky získávala jako zdravotní sestra na psychiatrické jednotce, kde se setkávala často s různými národnostmi a všímala si jejich kulturního původu. V roce 1973 působila jako děkan na první založené katedře transkulturního ošetřovatelství ve Washingtonu. M. Leiningerová nazvala svoji teorii jako „Kulturně diverzifikovanou (různorodou) a univerzální (shodnou) péči“. Jedná se o základ transkulturního ošetřovatelství, který je tvořen poznáním, pochopením a využívání společných i rozdílných rysů kultur při poskytování ošetřovatelské péče. Transkulturní ošetřovatelství se zabývá péči, která je zaměřena na podporu a udržení zdravého způsobu chování, životního stylu a také na uzdravování kulturně vhodnými způsoby (Špirudová, 2006).
Teorie Leiningerové se zakládá na různorodosti a všestrannosti. Snaží se pochopit a poznat společné i rozdílné znaky kultur při poskytování péče čímž je tvořen pevný základ transkulturního ošetřovatelství. Všeobecné sestry by měly poskytovat takovou péči, která bude toto právo respektovat. Cílem je poukázat na vhodnou a zodpovědnou péči, která je shodná s potřebami nemocných, udržováním jejich hodnot, nadějemi i životním stylem pacientů (Farkašová, 2006).
Teorie je koncipována třemi základními systémy: rozměrem kulturním a sociální strukturou, systémy péče a typy péče. Rozměr kulturní a sociální struktury spočívá v sociokulturní souvislosti, kdy vytvořený model vycházejícího slunce s jednotlivými paprsky představuje filozofické, náboženské, ekonomické, politické, právní, rodinné, vzdělávací faktory, kulturní hodnoty a životní styl. Jednotlivé paprsky slunce jsou ve vzájemné spojitosti s jádrem slunce, které je tvořeno praktikami, znaky, modely péče a zdraví. Všechny faktory ovlivňují vnímání zdraví a nemoci, a také způsob ošetřování, který jednotlivec využívá (Farkašová, 2006).
 
U systému rozlišujeme systém tradiční a profesionální. Tradiční systém charakterizují kritéria:
- v centru stojí člověk jako komplexní bytost
- východisky jsou praktické znalosti kultury, životní styl, víra, hodnoty a světonázor jednotlivců subkultury
- zaměření na ochranu nemocí a smrti nemocného s dodržováním rolí
- využití domácího prostředí, rodiny, komunity
- komunikace, která je dané skupině vlastní
používání moderní techniky
 
Obr. č. 44 Schéma modelu Leiningerové
 
Profesionální systém charakterizuje:
- v centru je nemocný člověk (pacient)
- východisky jsou exaktní poznatky, použití diagnostických a terapeutických procesů, vylepšení tělesného a duševního zdraví
- probíhá ve zdravotnických institucích, nikoli v domácím prostředí
- cena za profesionální služby je značně vysoká
- využívá pouze moderní techniku
 
Transkulturní ošetřovatelství využívá nejen profesionální, ale i tradiční systém při poskytování ošetřovatelské péče u pacientů, kteří přicházejí z jiné kultury. Centrem péče v teorii dle M. Leiningerové je ošetřovatelská péče. Základní dominantu modelu lze charakterizovat shodnou ošetřovatelskou péči, kterou lze realizovat v závislosti na aktuálním stavu pacienta a podle toho jaké jsou jeho hlavní problémy a potřeby, které lze vyřešit několika způsoby. Model M. Leiningerové se zaměřuje na:
- Uchovávání a zlepšování zdraví – tento typ péče zahrnuje aktivitu všeobecné sestry při podpoře zdraví osob jiných etnických kultur, zahrnuje snahu uchovat pohodu a zotavit se ze zdravotních potíží, čelit postižení anebo smrti. Péče je zaměřena na zdravé i nemocné jedince.
- Péče umožňující adaptaci – orientovaná na pomoc přizpůsobit se pacientovi na nové metody péče (nové životní role, nepříznivé životní situace během hospitalizace, nemocniční stravu neodpovídající kultuře jedince či omezený kontakt). Zde je poměrně důležitá úloha sestry, která je schopna se dohodnout s pacientem na možných metodách péče, která bude shodná s jeho potřebami a s možnosti zdravotnického zařízení. Sestra zde vystupuje jako zprostředkovatel mezi tradičním a profesionální systémem péče.
- Péče pomáhající uskutečnit změnu – je to péče, kdy je třeba změnit způsob, kterým pacient pečuje o své zdraví - změna stravovacích návyků, ve smyslu shodné péče bude sestra pomáhat nalézt s pacientem takové možnosti stravování, které budou vyhovovat jeho dietnímu režimu a také budou respektována jeho kulturní i náboženská přesvědčení (Špirudová, 2006).
 
 

6.1.1 Způsoby aplikace modelu Madeleine Leiningerové

6.1.1 Způsoby aplikace modelu Madeleine Leiningerové
 
 
Dr. Madeleine Leiningerová navrhla pro obdržení dat o členu jiné kultury či subkultury dva typy vyhodnocení pro přímé použití ve zdravotnickém zařízení nebo v komunitním ošetřovatelství. Tyto typy představují určité ošetřovatelské vyhodnocení v rámci všeobecnější ošetřovatelské anamnézy (Archalousová, 2003; Nemčeková, 2005).
Pro podrobnější sběr informací o pacientovi slouží Typ A, také nazývaný „dlouhým odhadem“ či „rozšířeným posouzením“. Pro sběr informací Typu A je vhodné znát obecně kulturu pacienta. Používá se v případech, kdy se očekává, že péče bude podávána delší čas. Při získávání údajů, které pocházejí z komplexního souboru určených oblastí, o členovi jiné kultury či subkultury si sestry všímají, jak dalece je tento jedinec jiný než členové převažující kultury a jak samotné oblasti působí na styl péče o tohoto klienta (Archalousová, 2005). Nebo lze použít Typ B, pojmenovávaný jako „krátký odhad“ či „krátké posouzení“ sloužící pro rychlejší poskytnutí kulturně shodné péče. Uskutečňuje se v pěti za sebou jdoucích krocích souvisejících s kulturním či subkulturním nahlížením na péči. Sběr informací Typu B umožňuje soustředit pozornost na typické odlišnosti pacienta hlásícího se k dané kultuře nebo subkultuře. Sběr informací Typu B pomůže rychle určit potřeby pacienta a způsob jejich naplnění s využitím nejpodstatnějších ošetřovatelských zásahů dovolující kulturně shodnou péči. Sestře tento typ umožní rychlou orientaci v problému na úkor celostního pojetí shromáždění dat, které poskytuje Typ A. Typ B se hodí využít na pohotovostních ošetřovacích jednotkách za účelem brzkého shromáždění zestručněných dat nebo z výukových důvodů pro studenty (Farkašová, 2006).
Získané informace o pacientovi odlišné kultury je potřeba rozebrat a následně identifikovat jeho potřeby. Z nich vyplynou ošetřovatelské diagnózy vystihující problém odlišné kultury či subkultury a příslušné ošetřovatelské zásahy s hodnocením celého ošetřovatelského procesu respektujícího kulturu pacienta (Archalousová, 2005). Sestra, která aplikuje transkulturní ošetřovatelství do své péče o členy jiné kultury nebo subkultury, než je ona sama, podporuje a udržuje zdravé jednání lidí z rozličných kultur formou příhodnou pro danou kulturu. Holistická a kulturu respektující péče pomáhá pacientům z jiné kultury či subkultury být zdraví nebo zvládat neutěšené situace, problémy a umírání (Pavlíková, 2006).

6.2 Kazuistika

6.2 Kazuistika
 
 
30. 6. 2009
„Léčba 17letého Iona Miclesca, syna jednoho z romských králů Rumunska, který se léčí v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, stojí 80 až 100 tisíc korun denně. Podle zjištění rumunské ambasády nemá mladík ani ve své zemi žádné pojištění. Rumunský Rom leží na Vinohradech poté, co se před týdnem málem utopil. Je napojen na dýchací přístroje, i na umělou ledvinu.“  (http://www.novinky.cz/domaci/175056-romsky-princ-nema-v-rumunsku-zdravotni-pojisteni.html)
 
Jednalo se o Olašské Romy, kteří kočovali dříve i nyní. Udržují si rodové tradice. V důsledku jiné společnosti však nechápou, že mohou vyvolat v naší společnosti zmatky. Příjezd rodiny, její doprovázení nemocného syna, kočování, rituály, všechno je pro ně dané etnikum normální. Celou kazuistiku provázela velká mediální odezva. Úryvky z článků, které se objevily v novinách:
 
Obr. č. 45 Úryvky z internetových zdrojů hodnotící situaci romského prince v ČR
 
Výpis ze zdravotnické dokumentace – zkráceno a upraveno pro studijní účely:
Tonoucí pacient (minimálně 15 minut) v Proboštském jezeře u Staré Boleslavi. Z vody byl vytažen náhodnými svědky, v bezvědomí, bez hmatného pulsu, laicky resuscitován. Zdravotnická záchranná služba – asystolie, mydriatické zornice – rozvaha zda zahájit oživovací pokusy. Při velkém tlaku rodiny po 35 minutách obnovena srdeční činnost, fotoreakce zornic a saturace na periferii. Pacient byl směřován na RES II, FNKV. Stav při přijetí:
- GCS , zornice bez fotoreakce, těžká laktátová MAC
- Analgosedace, UPV, kompletní zajištění
- pH 6,8, laktát mimo měř. rozmezí (max. hodnota analyzátoru je 19 mmol/l!!!!)
- srdeční činnost možná jen na velké podpoře noradrenalinu
- Vzhledem k těžké oběhové a ventilační nestabilitě příjmové CT neprovedeno!!!
- Terapeutická 24hod. hypotermie (34 °C)
 
Průběh hospitalizace:
Postupně rozvoj ARDS, nutnost cca 5 denní oscilační ventilace. Snaha o korekci ABR a zlepšení ventilačních parametrů (efekt zaznamenán pouze u 7hodinové pronační polohy), nicméně převedení na konveční ventilaci se nedaří. 26. 7., den pátý: Připojuje se selhání ledvin, nutnost kontinuální hemodialýzy, trvá oscilační ventilace s vysokými distenčními tlaky. 29. 7. Zlepšení ventilačních parametrů umožňuje konveční ventilační režim UPV. Objevuje se hypertenze (kombinace i. v. a enterální antihypertenzní terapie). Ukončen umělý spánek a ukončena kontinuální hemodialýza. 30. 7.-31. 7. však její opětovné nasazení. Přetrvává hypertenze, stav vědomí vážný (druhý den po odtlumení) – žádná reakce na oslovení a bolestivý podnět. 1. 8. stav kardiopulmonálně při současné terapii lehce kompenzován. Další den (2. 8.) tato kompenzace umožňuje provedení CT vyšetření hlavy. Dle nálezu CT se jedná o masivní intraparenchymový hematom vlevo, edém mozku, přetlak středočarových struktur 5 mm. Kontaktované neurochirurgické konsilium stav uzavírá jako velmi vážný bez indikace k neurochirurgické intervenci. 3. 8. v odpoledních hodinách klinické známky smrti mozku, což potvrzuje večerní dopplerovské vyšetření mozkového průtoku.
 
3. 8. 2009
Romský princ zemřel – reality show končí
 
Obr. č. 46. a 49 Romové v okolí vinohradské nemocnice; reakce na ztrátu romského prince;
 
Obr. č. 48. a 49 Tisková mluvčí; FNKV – plné ruce práce; Romové ve výtahu na návštěvě v nemocnici
 
Práce s kazuistikou:
1) Prostudujte internetové zdroje a vyhledejte reakce romských aktivistů a dělnické strany a porovnejte názory na kazuistiku.
2) Vyhledejte parametry přežití u tonutí a porovnejte s kazuistikou.
3) Srovnejte reakce romských příbuzných v den pohřbu a veďte diskuzi s vyučujícím.

7 Souhrnné testovací otázky