Multikulturní ošetřovatelství
2.3.3 Rodina
2.3.3 Rodina
V islámských zemích má rodina velký význam. Často žije i více generací společně. Hlavou rodiny je muž, který je také povinný rodinu finančně zabezpečit, je jejím reprezentantem a ochráncem. Jeho funkci může eventuálně přebrat nejstarší syn. Děti představují doslova poklad a zřídkakdy opouštějí dům před tím, než uzavřou manželství (Ivanová 2005, Sedláková, 2006). Muslimské manželství je považováno za posvátný akt, ale i určitou formu právní dohody, ve které si partneři můžou svobodně dohodnout svoje podmínky. Rozvod v manželství je sice povolen, ale je považován jako zcela poslední možnost vyřešení sporu mezi manželi. Nejdokonalejším ve víře mezi věřícími je ten, kdo prokazuje své rodině nejvyšší laskavost a dobrotu.
Zajímavou otázkou je v islámu postavení ženy. Toto postavení je složitým výsledkem interpretace náboženských textů islámu a celkových kulturních podmínek v islámských zemích či komunitách. Liší se jak jednotlivé interpretace náboženských textů učenci a školami, tak i výsledná podoba práva v jednotlivých zemích. Například na různých místech Koránu se píše o rovném postavení muže a ženy před Bohem. Muž i žena jsou výtvory Boží a platí pro ně stejné náboženské předpisy. V jiné části Koránu, který nese název Ženy a pojednává se v ní mimo jiné o majetkových otázkách: právo ženy na věno, dědictví, na vlastnictví majetku nezávisle na mužských členech rodiny apod. Zároveň se však zde také praví: „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží se skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“ (http://www.islamweb.cz/koran)
Menší část islámských duchovních praví, že i když je v Koránu napsáno „bijte je“ nemyslí se tím doslovné bití, ale pouze tzv. masochismus (sexuální potěšení, při kterém je jedinec vzrušen bolestí, která je mu způsobována). Větší část islámských duchovních pak tvrdí, že se jedná o opravdové bití, přičemž jsou tam vystavěny výjimky, jako např. nesmí dojít k žádným úderům na hlavu (nesmí dojít ke změnám na jejím původním vzhledu, nesmí dojít k žádným zlomeninám, nesmí jí jinak vážně ublížit, nesmí jí zlomit zub či šťouchat do očí). Úder musí být přiměřený tak, aby po něm nezůstaly žádné známky. Úder musí být situován níže od ramen a nesmí přicházet jeden za druhým. Konečný počet úderů nesmí přesáhnout počet 10. Je až paradoxní, že podle islámských duchovních se jakýkoliv jiný způsob bití považuje za hřích (
). V podmínkách Evropy a jakékoliv jiné Země, která se řídí alespoň základními právy a ochranou svobody se jedná o násilí a nic jiného.
Jedním z dalších názorů je, že uvnitř manželství má dle Koránu panovat láska a dobro: „A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás lásku a dobro – a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé.“ V téže části Koránu se mluví také o polygamii čili mnohoženství, které bývá v islámském světě praktikováno. Muž si může vzít až čtyři manželky, ale pouze pokud k nim bude spravedlivý, což je ovšem dle jiného verše prakticky nemožné. Pro mnohoženství bývá naopak argumentováno například tím, že je praktikoval i prorok Mohamed. Ještě zajímavější fakt nastává ve 20. století, kdy se i v islámském prostředí objevuje feminismus. Ten má ovšem mnoho větví; některé pozice islám kritizují, jiné se z něho naopak snaží vycházet (islámský feminismus). Ženy se také začaly objevovat ve veřejných funkcích: první ženou zvolenou do čela muslimského státu byla Bénazír Bhuttová v Pákistánu. Prvními zeměmi s muslimskou většinou, které zavedly volební právo žen, byly Ázerbájdžán a Albánie (1920), zatímco v Saúdské Arábii toto právo neexistuje dodnes; v téže zemi či v současném Íránu je také rozšířená segregace (vyloučení ze skupiny) na základě pohlaví. Mnohá práva jsou zase ženám upírána fundamentalistickými nábožensko-politickými skupinami, jako je např. Tálibán (http://www.feminismus.cz).