Multikulturní ošetřovatelství
2.6.1 Ukrajina
2.6.1 Ukrajina
Osídlení dnešní Ukrajiny je doloženo od 5. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa, kde existovalo království Skythů (dle zachovaných zpráv historika Heroda). Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů. Ve druhé polovině 9. století se na dnešní Ukrajině, v Rusku a Bělorusku zformovala Kyjevská Rus - první východoslovanský stát (Drbohlav, 1996).
Obrázek č. 19: Ukrajina
Zdroj: http://www.cez-okno.net
Jeho nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví. Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky a oblast se dostala pod vliv takzvané tatarské Zlaté hordy; tatarská moc nepronikla pouze na západní část dnešní Ukrajiny. Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala součástí Litevského velkoknížectví. V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území vytvořeno několik ukrajinských vlád. Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám. Nejtěžší z nich byl hladomor v letech 1932–1933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství. Tato katastrofa, která byla zřejmě, alespoň zčásti, úmyslně vyvolána Stalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se různí, nicméně historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem. Nejvíce byla zasažena střední a jihovýchodní Ukrajina a tehdy částečně ukrajinsko jazyčná Kubáň.
Obrázek č. 20: Hladomor, Ukrajina
Zdroj: http://www.tyden.cz
Další (menší) hladomory postihly Ukrajinu také v letech 1921–1923 a 1946–1947. V roce 1991 vyhlásila Ukrajina samostatnost v souvislosti s rozpadem SSSR. Rozklad plánovaného hospodářství vedl k několikaletému útlumu ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000. Po volbách na konci roku 2004 (prezidentovi Leonidu Kučmovi končil jeho mandát) proběhla v zemi neozbrojená tzv. Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem ukrajinsky cítící veřejnosti se zfalšovaným vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukoviče. Revoluce, z níž vzešel současný prezident Viktor Juščenko, se stala příslibem pozitivních změn. Poukázala však také na křehkou soudržnost "proevropské" západní a "proruské" východní části země (http://www.wikipedia.cz).
Fenomén ukrajinské imigrace ukázal, že zhruba 50 % ukrajinských pracovníků v ČR tvoří obyvatelé bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Její hospodářskou situaci v rámci celé Ukrajiny lze hodnotit jako jednu z nejhorších. Oblast trpí neúnosně vysokou nezaměstnaností a nepravidelným vyplácením mezd. Skupiny Ukrajinců tak přijíždí do ČR ze západních oblastí (Lvovská oblast, Ivano-Frankivská, Ternopilská). Asi 84 % můžu, z nichž více než dvě třetiny dosáhli středoškolského vzdělání, z hlediska vzdělanosti převažuje nad ženami. Ukrajinci se uplatňují v odvětvích jako je stavebnictví, potravinářský průmysl a lesnictví. Pouze necelá třetina jich v ČR pracuje v tomtéž odvětví ekonomiky jako doma na Ukrajině. Je zajímavé, že ačkoli hlavním motivem jejich odchodu z domova byly tíživé ekonomické podmínky, drtivá většina pracovníků z Ukrajiny v ČR nehodlá zůstat natrvalo. Podle odborníků to souvisí s tím, že fenomén ukrajinské imigrace do ČR má zatím krátkou historii. Po stadiu, kdy v zemi působí převážně mužští jedinci, kteří se snaží vrátit ke svým rodinám, přichází podle expertů další fáze, kdy někteří obyvatelé získávají silnější vazby a rozhodnou se v ČR zůstat. Budují tak základnu pro další usazování svých krajanů. Nelze s jistotou odhadnout, jak se bude rozsah a složení této druhé skupiny vyvíjet a jak velká část jejich příslušníků má úmysl z důvodů pracovních a soci-ekonomických zůstat na českém území (Drbohlav, 1996).
Obrázek č. 21: Dělník z Ukrajiny v ČR
Zdroj: http://www.novinky.cz/