Multikulturní ošetřovatelství

2.1.3 Přistup ke zdraví a nemoci

2.1.3 Přistup ke zdraví a nemoci
 
 
Zdraví je na třetí příčce jejich hodnotového systému. Romové mají velký strach z bolesti a ze smrti. Rom jako pacient je velmi nesamostatný (izolován od rodiny), má slabší vůli, trpělivost a je velmi podezíravý ke zdravotníkům pro špatnou orientaci ve zdravotnickém systému. Získání důvěry ze strany Romů může být tak velmi obtížné. Charakteristickým rysem Romů je nedůslednost při dodržování léčebných i preventivních pokynů a opatření, zejména pak při ustoupení obtíži. Veškeré rady mohou vnímat jako nespravedlnost vůči své osobě a cítit se dotčeně. Jako pacienti jsou velmi emotivní, nahlas projevují své pocity, i když jejich stav není tak z daleka závažný. Ošetřování romských pacientů je pro ošetřující personál velice náročné. Dožadují se mimořádných informací a výhod mimo návštěvní řád zdravotnického zařízení a tím mohou narušovat jeho chod (Sedláková, 2006).
Romové mají značný strach z bolesti a ze smrti, i když jejich onemocnění není vážné. Ženy bývají úzkostné a řada z nich špatně snáší hospitalizaci. Lékařská rozhodnutí konzultují se svou rodinou. Lékař by měl počítat s tím, že nemocný romský pacient bude užívat léky a plnit nařízené opatření jen do ustoupení příznaků choroby a proto by jej měl upozornit na následky tohoto chování (Ivanová a kol., 2005).
 
Kazuistika z praxe
Na dětském oddělení byl hospitalizován šestiletý Rom s průjmovým onemocněním. K lékům, které užíval, měl nařízenou přísnou dietu. Matka a teta, které za ním chodily na návštěvu, však nedbaly pokynů lékaře ani sester z hlediska dietního omezení. Nosily mu z bufetu chlebíčky, šunku a brambůrky, protože podle nich na to měl „syn“ chuť. V případě jakéhokoliv pokusu o vysvětlení, že strava, kterou dostává od rodiny „mu nepomůže“, braly matka s tetou okamžitě jako útok na syna i na vlastní osobu. Nakonec byla situace vyřešena tak, že byl umístěn na infekční oddělení, kam návštěvy nemohly a dítko bylo za týden opět v péči matky.
 
Romové věnují velkou pozornost také pohřebním rituálům a dalším zvykům spojeným se smrtí člena romské komunity. Celý rituál je zaměřen na udržení dobrého kontaktu se zemřelým. Ke smrti a pohřbu se váže mnoho zvyků. Víra v mule (duchy mrtvých) je dodnes velice silná, proto je věnována pohřebnímu obřadu velká pozornost. Romové věří, že se kolem lůžka umírajícího shromažďují duchové zemřelých příbuzných, aby ho odvedli na onen svět. Pro ulehčení odchodu na onen svět, se umírajícímu sebere polštář a peřina. Ženám rozpustí vlasy a sejmou ozdoby. Duše se tak může snadněji odpoutávat od těla. S posledním vydechnutím se musí odstranit všechna zrcadla, nebo alespoň nebožtík přikrýt látkou. Tento zvyk má ochránit živé před světem duchů. Zemře-li matka i dítě při porodu, Romové je pochovají společně do jedné rakve tak, aby dítě leželo u nohou matky. Zemřelé děti jsou obklopeny květinami a svatými obrázky. Hlučný pláč je základním pravidlem žen při smrti blízkých členů. Smrt blízkých provázejí ženy vytrvalým a usedavým pláčem, což je kromě projevu emocí také způsob jak tuto smutnou novinu oznamují sousedům. Oči mrtvému zatlačí mincemi, aby si s sebou ještě někoho nevzal. Nebožtík (pouze muž), ozdoben prsteny a řetízky, je uložen ve svátečním obleku do rakve, kam jsou mu přidány peníze, alkohol a cigarety. U takto vyzdobené otevřené rakve se drží tři dny stráž, kdy si Romové vyprávějí romské pohádky a příběhy, hrají karty, anebo vzpomínají na mrtvého. Zemřelý je zpravidla oblečen do svátečního obleku (ženy oblékají ženy, muže muži). Boty by neměly mít tkaničky, aby druhý svět nebyl zemřelému uzavřen (romština nezná termín otevřít, zavřít, slovo je nahrazeno rozvázat, zavázat, význam je takový, že dříve Romové žili v příbytcích bez dveří. Dveře byly nahrazeny látkou, která se eventuelně zavazovala).
Pozůstalí mohou do rakve vkládat předměty, které charakterizovaly osobu. Tanec a zpěv není povolen. V pohřební den se pozůstalí sejdou u rakve a každý mrtvého požádá o odpuštění a sám mu též odpustí. Při smuteční hostině je přichystán talíř i sklenička pro duši mrtvého. Při vynášení rakve s ní poklepou třikrát o práh domu, čímž zajistí, aby se duše mrtvého nedozvěděla, co se v domě děje, anebo aby se sem již nevracel. Smuteční průvod je doprovázen romskou hudbou. Smutek se drží rok a ženy chodí oblečeny do černé barvy (Budilová, 2009; Šišková, 2001).
 
Obrázek č. 3 a 4 Typický projev romské rodiny, které zemřel příbuzný (hlasitý křik a pláč)