Multikulturní ošetřovatelství

2.2.1 Japonci

2.2.1 Japonci
 
 
Japonsko
Japonsko - „Země vycházejícího slunce“, je ostrovní stát, který leží ve východní Asii na západním okraji Tichého oceánu. Země je kolébkou karate a odtud také pochází oblíbené sushi. Skládá se ze čtyř velkých, velmi hustě osídlených ostrovů, a zhruba z tří tisíc menších ostrůvků. Podle archeologů byly ostrovy osídleny již před deseti tisíci lety. Povrch Japonska je převážně hornatý s množstvím nedostupných hory tvoří velkou část země a právě to je příčinou extrémní hustoty zalidnění při pobřeží. Japonské ostrovy se rozkládají na zlomu litosférických desek, což způsobuje četná zemětřesení. Japonsko je konstituční monarchií v čele s císařem, úředním jazykem je japonština (Janoš, 2007; Thoma, 2002). Jedná se o jednu z nejvyspělejších zemí světa, kde žije přibližně sto třicet miliónů obyvatel. Kromě Japonců, zde žijí i Číňané a Korejci, kteří však zastupují pouhé jedno procento zdejší populace. Japonsko je země plná nevšední kultury, střetává se zde orient společně s nejmodernějšími technologiemi. Pro japonský národ je charakteristická mentalita, která se rychle mění z tradiční až do extrémního modernismu. Japonské myšlení, zvyky, gesta a zejména životní styl se výrazně liší od stylu českého, což se odráží i při ošetřování japonských pacientů v českých nemocnicích (Labus, 2009).
 
Obr. č. 4: Japonsko a karate
 
V Japonsku se velmi dbá na etiketu a cizinec, který nezná její základy, může uvést do rozpaků nejen sebe samého, ale i tamní obyvatele. Japonci jsou všeobecně spořádaní, slušní a velmi uctiví. Při setkání a seznamování se zdvořile uklánějí, naopak podávání rukou či objímání při zdravení jim připadá nehygienické. Při úklonu záleží na jeho hloubce a délce, která udává míru vyjadřované úcty. Zejména mladší generace Japonců ví, že při setkání jiné kultury podávají ruce a snaží se jim vycházet vstříc, což svědčí o jejich tolerantnosti. Z dalších zvyklostí Japonců je to patrný smysl pro obdarování druhého. Dárek je již předán „z ruky do ruky“ a samozřejmě ani na jedné straně by neměl chybět úklon. Japonci děkují dvakrát - poprvé při obdarování a podruhé při dalším setkání. Dárek je vhodné vzhledně zabalit a je vhodné jej oplatit dárkem přibližně stejné hodnoty. Úklon Japonci používají při seznamování, vyjadřování úcty a děkování. Někteří Japonci se uklánějí dokonce i při telefonování, což může působit legračně. Japonci jsou velmi závazní; pokud se „na něčem s někým domluví“, daná domluva platí a nelze nic změnit (http://www.rozhlas.cz/svet/; Thoma, 2002). Japonci jsou velmi pracovití. Je až obdivuhodné, jak intenzivně a s jakým nasazením vykonávají práci. Z hlediska zaměstnaneckých vztahů jsou velmi loajální vůči svým nadřízeným. V případě, že se vyskytne při práci problém, usilovně řeší všechny možnosti a snaží se hledat řešení. Přizpůsobivost a improvizace je pro Japonce velký problém. Japonci jsou také velmi systémoví a nemají rádi věci, které se systému vymykají. Vše si plánují do posledního detailu a sebemenší změna je těžko akceptovatelná. Japonci chápou každou činnost jako po sobě následující okamžiky, nikoli jako celek; pozornost upírají především na přítomnost (Krátká, 2009).
 
Na veřejnosti se chovají velmi ukázněně - hlasitě nepokřikují, nesmějí se nahlas, páry si navzájem neprojevují svou náklonnost, neobjímají se a veřejně se nelíbají. Přestože navenek nedávají své city najevo, spřátelí-li se s někým, je to přátelství na celý život. Japonci velmi rádi cestují a sportují. Čas strávený cestou do práce využívají k telefonování, práci na laptopech, čtení nebo ke spánku. Vzhledem ke svému pracovnímu vytížení jsou schopni usnout během malé chvilky (Špirudová, 2006). K cizincům jsou Japonci velice ochotní a sdílní, ale není jednoduché se s nimi domluvit anglicky, protože cizí jazyky příliš neovládají (http://japonsko.pueri.cz). Z hlediska dodržování etikety na druhou stranu působí odpudivě jejich ignorování kapesníku, v případě rýmy nebo kýchání. Smrkat nebo snad použít kapesník na veřejnosti je pro Japonce naprosto nepřijatelné. A tak raději produkty rýmy vtahují zpět, posmrkávají. Pro Evropany může působit tento zvyk nespolečensky, proto někteří Japonci nosí na obličeji přivázanou roušku.(Špirudová, 2006).
 
Rodina
Zhruba před dvaceti lety by se dalo o Japonkách říci, že jsou nejlepší manželky na světě. Dnes toto tvrzení ovšem přestává platit. Japonská žena však už není jen dáma v domácnosti, jak tomu bylo před lety. Japonky se stále více hlásí o svá práva, studují, pracují, a to mnohdy ve vysokých funkcích. Na prvním místě zůstává stále rodina a svatbou pracovní kariéra ženy často končí. Pokud se do zaměstnání žena vrací, často až ve věku kolem čtyřiceti let a pouze na částečný úvazek. Japonské ženy jsou spořivé, investují do vzdělání dětí a rozhodují o společném rozpočtu (http://www.rozhlas.cz/svet/portal/).
 
Manželství cizince s Japonkou je většinou trvalé. Naopak sňatek uzavřený mezi Japoncem a cizinkou může skončit po několika letech rozvodem, který je mimochodem japonskou společností stále považován za hřích. (Thoma, 2002). Na rodinu se klade v japonské společnosti velký důraz. Dříve byl pokračovatelem rodu nejstarší syn, který zůstával u rodičů, nevěsta se po svatbě nastěhovala do domu svého manžela. Dnes už tomu tak není, ale i přesto jeden z potomků (většinou dcera) bydlí blízko rodičů, aby mohl být v případě nutnosti nápomocen. Většina Japonců považuje za nepřijatelné umístit rodiče do institucí starající se o seniory. Pokud je potřeba, stará se o staré rodiče manželka, která nechodí do práce. Jsou-li senioři zdrávi, cestují a věnují se činnostem, na které dosud neměli čas.
 
Členové japonské rodiny drží pospolu a jsou velice disciplinovaní. Mnohdy žije pohromadě i několik generací, avšak průměrná rodina se skládá z manželů a dvou dětí žijících ve společné domácnosti. Celá rodina se schází u snídaně, oběda a večeře (http://www.japonsko.info/sintoismus.php). Dokud děti nechodí do školy, je jejich výchova velmi tolerantní. Podmínkou přijetí do některých mateřských škol jsou zkoušky, proto je v dětech od mala pěstována soutěživost. Většinu času tráví japonské děti usilovným učením, dosažené vzdělání a úspěchy představují smysl života pro jejich matky (Špirudová, 2006). V Japonsku je školní docházka povinná od šesti let a začátek školního roku začíná v dubnu (Werner, 2002). Plnoletosti dosahují Japonci ve dvaceti letech.
 
Stravování
Japonská kuchyně je velmi bohatá a rozmanitá, přesto zdravá a dietní. Japonci jedí střídmě a pravidelně cvičí. I právě proto se stali symbolem dlouhověkosti. V Japonsku se nevyskytuje ve velké míře obezita a lidé se zde dožívají v průměru o deset let vyššího věku než lidí v Evropě. Základem japonské kuchyně jsou čerstvé ryby, plody moře, rýže, zelenina. Konzumací mořských řas bohatých na vlákninu a jód podporují Japonci činnost štítné žlázy, dále funkci mozku a jsou chráněni proti obezitě. Japonci neholdují sladkostem, a k doplňování tekutin pijí hořký zelený čaj. Japonci nejsou zvyklí na pití alkoholu, proto stačí, aby vypili malé množství, a vykazují příznaky opilosti (Truksová, 2009). Jídlo tradičně konzumují hůlkami, které se odkládají na malý talířek. Hůlky se do jídla nezapichují, znamenalo by to, že někdo zemřel. Používání hůlek se do Japonska dostalo z Číny, což je podobné kultuře Vietnamců. Problém pro Japonce může nastat v případě použití příboru, neboť s ním neumějí dobře zacházet. Kus nerozkrájeného masa na talíři pro ně může být téměř nepřekonatelná překážkou. K jídlu přistupují s úctou – před vchodem do restaurace se Japonci zouvají, uvnitř sedí na zemi. Nejstarší přítomný začíná jíst první, pak až další strávníci. Při jídle nikam nepospíchají, rádi se baví a povídají. Misky používají Japonci i na pití. Pokud chce dotyčný doplnit misku na pití, musí pozvednout prázdný pohár. Otočená miska dnem vzhůru znamená, že dále pít nechce. Zda Japonci chutnalo, se dozvíme zpravidla mlaskáním, či tím, že Japonec srká či říhá (http://www.aramark.cz).
 
Obr. č. 5: Jak na sushi?
  
Japonci a hygiena
Japonci jsou známí svou pořádkumilovností. Nikdy je neuvidíme odhodit na zem žvýkačku či papírek, jak je u Evropanů často běžné. Co se týče přezouvání, mají také odlišné zvyky než my - přede dveřmi domu či bytu se zouvají z venkovní obuvi, nazouvají si přezůvky, ve kterých vstupují do chodby domu. Po obytných částech domu chodí bosi nebo v jiných přezůvkách. Před toaletou je připravena další obuv, která je společná pro všechny a je vyhrazena pouze pro potřeby této místnosti. Japonci se přezouvají i ve školách, divadlech, koncertních síních a dokonce i v některých restauracích (http://www.japonsko.tnet.cz). Koupat se chodí vždy po večeři. Nejprve se osprchují a poté po jednom relaxují ve vaně s horkou vodou, která se napouští jen jednou. Poslední chodí do koupelny matka, aby ji uklidila. V některých domácnostech mají vodu ve vaně napuštěnou i týden. Aby nevychladla, přikrývají ji izolačním poklopem. WC bývají často velice moderní, s vyhřívaným prkýnkem, nastavitelnou teplotou vody, intenzitou a dobou ostřiku a vysoušení (Thoma, 2002).
 
Náboženství Japonska
Mezi hlavní náboženství Japonska řadíme buddhismus a šintoismus. Velká část Japonců se sice nehlásí k žádnému z nich, ale praktikuje tyto nauky zároveň, jelikož se obě prolínají. Šintoismus jako jediné náboženství vzniklé na japonské půdě je spíše způsobem života a utváření vztahů ke všemu, co nás obklopuje. Šintoismus nepatří k velkým náboženstvím - jako je křesťanství, islám či buddhismus. Šintoismus nemá žádného zakladatele, žádnou posvátnou knihu, ani není pevně svázáno příkazy a pravidly, kterými by se věřící museli řídit. Šintoismus je charakteristický uctíváním přírody a vírou v mytologické předky japonského národa. Zaměřuje se na radostné stránky života, obává se nemoci a smrti (Labus, 2009; Werner, 2002).
 
Stejně jako dovedou Japonci usilovně pracovat, dokáží se i spontánně bavit. V případě potvrzení těhotenství japonské dívky lidský život začínají oslavovat již v pátém měsíci těhotenství. Těhotné ženě se (podle čínského kalendáře ve dni psa) uvazuje pod břicho japonský pás. Den psa byl zvolen, protože tento živočich rodí mláďata snadno a ve velkém počtu. Další oslava nového člena rodiny probíhá sedmou noc po jeho narození. Tuto noc obvykle rodiče svého potomka pojmenovávají. Na slavnosti nesmí chybět oltář zdobený datem narození, jménem novorozence a pupeční šňůrou, která ho spojovala s matkou. Asi po měsíci od narození navštíví rodiče s dítětem svatyni, kde dítěti kněz předá talisman se jménem ochranného božstva. Když už dítě nemusí být jen kojeno, čeká jej malý test: dostane od rodičů trochu rýže a rodina s napětím očekává, jestli ji stráví ihned napoprvé bez problémů. Pokud ano, dá se předpokládat, že by nikdy nemělo mít problémy s jídlem (Werner, 2002).
 
Dalším významným okamžikem v životě Japonců je svatba. Uzavření manželství mohou předcházet zásnuby, které však nejsou povinné. Dříve se uskutečňovaly hlavně svatby zprostředkované, v dnešní době převažují svatby z lásky, které probíhají v duchu tradičním nebo moderním. Tradiční obřady se konají již den před svatebním dnem, kdy nevěsta uspořádala hostinu, na které se loučila s rodiči. Svatební obřad probíhal pak v domě ženicha. Dnes se setkáme spíše se svatbami v západním stylu - slaví se v hotelech či restauracích, po obřadu následuje hostina, na které se pronášejí oficiální proslovy (Thoma, 2009).
 
Druhou stranou příležitostí k setkání patří pohřby. Z hlediska setkávání příbuzných a konání oslav se jedná o záležitost komplikovanou. Většina pohřbů se v Japonsku koná podle buddhistických rituálů. Zesnulý je oděn do bílého obleku a pozůstalí mu na polštář pokládají různé předměty. Při posledním rozloučení se všichni sejdou a uzavře se rakev. Po kremaci se koná hostina. Sedmý den se opět všichni pozůstalí setkají. Tento den se pohřbívá urna. Dále by se měli příbuzní scházet každý sedmý den po dobu sedmi týdnů.  Duše zemřelého bloudí po světě a čtyřicátý devátý den se uchýlí na onen svět. Následně je uspořádaná hostina, která se opakuje po sto dnech, po roce, po třech, sedmi, třinácti, sedmnácti a třiceti třech letech, kdy už se předpokládá, že zesnulý došel naplnění. Tyto tradice se dnes většinou nedodržují (Thoma, 2009; Špirudová, 2006).