Osetrovatelska_pece_v_psychiatrii
9 Zásady ošetřovatelské péče v psychiatrii
9 Zásady ošetřovatelské péče v psychiatrii
9.3 Testovací otázky
V psychiatrické ošetřovatelské péči je stěžejní spolupráce pacienta se zdravotnickým personálem. Z tohoto důvodu je nutné, aby sestry byly vybaveny vědomostmi a dovednostmi vytvořit nebo udržet s pacienty produktivní (založený na spolupráci) vztah. Mnoho pacientů je na psychiatrii hospitalizováno opakovaně. Kromě relapsů onemocnění nebo zhoršení aktuálního stavu pacienta, dochází rehospitalizacím nespolupracujících pacientů, kteří si např. samovolně vysadí medikaci.
I když by sestry měly být schopny pracovat se svými emocemi a zachovat svou profesionální roli, může tato skutečnost vést až k nežádoucímu vztahu personálu vůči pacientům, jak popisuje Karel Chromý: „Negativní postoj zdravotnického personálu k pacientům na psychiatrii je dán jejich zkušeností s duševně nemocnými.“ (CHROMÝ, 1990, s. 84)
Psychiatrickým ošetřovatelstvím se dále věnuje kapitola 2 Specifika psychiatrického ošetřovatelství.
Mezi nejdůležitější obecné zásady psychiatrické ošetřovatelské péče patří:
- Respekt k pacientům
- Důraz na důstojnost pacientů
- Individuální přístup
- Prohlubování spolupráce pacienta
- Podpora soběstačnosti pacienta
- Zachovávání profesionálního přístupu (např. nenechat se vtáhnout do manipulací, udržet nastavené mantinely ve vztahu sestra – pacient)
Specifické zásady ošetřovatelské péče o psychiatrické pacienty se odvíjí od příznaků jednotlivých onemocnění a týkají se především přístupu a komunikace sester.
Na psychiatrických odděleních se setkáváme např. s psychotickým pacientem, který se může projevovat bizarním chováním, jenž vzniká na základě bludů nebo halucinací. Ošetřovatelskou nebo lékařskou intervenci může vyžadovat sám pacient, aby se vymanil z nepříjemného vlivu bludů či halucinací nebo je třeba zakročit pro ochranu pacienta a jeho okolí z důvodu agresivity.
Přístup k psychotickým pacientům se odvíjí od skutečnosti, že tito pacienti odlišně vnímají realitu. Psychotické příznaky jim narušují veškeré běžné činnosti, mohou být úzkostní, paranoidní a neklidní, vyhýbají se společnosti a dostávají se do sociální izolace.
Pro psychotické pacienty bychom měli zajistit klidné a bezpečné prostředí, nehodnotit je, ze svého pohledu reflektovat skutečnost, hovořit s nimi s respektem, srozumitelně a klást důraz na sladění verbální a neverbální komunikace. U psychotických pacientů je nutné počítat s rizikem TS.
U depresivních pacientů se často setkáváme se sníženou spoluprací. Pacienty v depresi nenutíme do žádných činností, ponecháváme jim dostatek prostoru k reakcím (odpovědi na otázky, vyhovění žádosti o fyzický úkon např. při vyšetření či aplikaci medikace), kterých jsou schopni v rámci aktuálního stavu, nevyhýbáme se hovoru na vážné téma, nebagatelizujeme jejich onemocnění, ale také nepolevujeme v nastavených mantinelech.
Během běžné komunikace lze pacientovi dát najevo pochopení a ocenit snahu či pokroky v léčbě. Podle intenzity depresivní nálady je třeba dohled na TS.
Základem péče o manického pacienta je jeho usměrnění nebo zklidnění. Mezi projevy mánie patří např. euforická nálada, zvýšená aktivita a sebevědomí, maničtí pacienti mohou pociťovat menší potřebu spánku, často nepociťují sociální zábrany, během komunikace se objevuje myšlenkový trysk.
U těchto pacientů se snažíme, aby v rámci hospitalizace dodržovali společenské konvence, neobtěžovali ostatní pacienty.
Při komunikaci s pacientem v mánii je důležité udržet si odstup a nenechat se vtáhnout do jeho aktivit.
Neurotický pacient většinou budí dojem dobré spolupráce, snaží se zdravotnickému personálu svěřovat, často vyhledává lékaře. Je velmi vnímavý na chování zdravotnických pracovníků, proto je nutné kontrolovat neverbální projevy a striktně zachovávat profesionalitu. V komunikaci udržujeme nosné téma, pacienta neodsuzujeme, respektujeme jeho prožívání.
Mezi neurotické pacienty se řadí mimo jiné i úzkostný pacient, který vyžaduje od svého okolí především podporu; má problémy v komunikaci – hovoří nejistě, pochybuje o sobě, nevyjadřuje své názory, odvolává se na ostatní. Je žádoucí poskytnout úzkostnému pacientovi dostatek prostoru, trpělivosti, při rozhovoru oceňovat spolupráci, podávat jasné informace, opakovat nebo shrnovat řečené.
Úzkostní pacienti mají tendenci se stylizovat do submisivního postavení, proto v přístupu k těmto pacientům je nutné dbát na rovnocenné postavení na úrovni dospělý – dospělý.
Neklidný pacient vyžaduje respektování jeho osobního prostoru, dále je v rámci komunikace vhodné nezlehčovat situaci, planě neutěšovat, nelhat, nezesměšňovat, jednat autoritativně (s jistotou, ale nedirektivně), vyjadřovat se srozumitelně a jasně, nabídnout pomoc (podání neklidové medikace), korigovat neverbální projevy komunikace. Neklid u pacienta může vyústit v agresi.
Při kontaktu s agresivním pacientem je nutné chránit své zdraví. Zdravotník by neměl být s agresivním pacientem v místnosti sám a měl by mít možnost úniku. Z okolí agresivního pacienta je vhodné odstranit veškeré předměty (je-li to možné), které by pacient mohl využít jako zbraň.
V komunikaci s agresivním pacientem je nutné respektovat jeho osobní prostor. Přílišná blízkost může agresi potencovat a dovoluje přímé napadení personálu. Pacienta oslovujeme jménem a snažíme se udržet oční kontakt, neobracíme se k němu zády, korigujeme veškeré neverbální projevy komunikace (př. nedělat prudké pohyby; vyvarovat se stereotypů – netrpělivé/významné poťukávání na prsty na stůl, cvakání tužkou apod.; nezaujímat submisivní postoj, volit přiměřený tón a sílu hlasu, tak aby byla patrná autorita a jistota našeho počínání). Pacientovi nelžeme, nezesměšňujeme ho nebo nezastrašujeme. Informujeme ho, co se děje a jaký je další postup.
Literatura:
Formy odborné krizové pomoci [online]. Portál. (Copyright © 2005 — 2012 Portál, s.r.o.). [cit. 2012_10_15]. Dostupné z: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=1991
CHROMÝ, Karel. Duševní nemoc. Sociologický a sociálněpsychologický pohled. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-201-0050-4.
KRYZWOŇ, Dan. Síťové lůžko. [fotografie]. ČTK [online]. Dostupné z: http://plzen.idnes.cz/sebevrazdu-pacientky-v-sitovem-luzku-obestira-rada-nejasnosti-pvy-/plzen-zpravy.aspx?c=A120128_085914_plzen-zpravy_pp. Formát: 633 x 455
MARKOVÁ, Eva, Martina VENGLÁŘOVÁ a Mira BABIAKOVÁ. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1151-6.
Sbírka zákonů České republiky. 2012, částka 39. ISSN 1211-1244.
ŠVARC, Jiří. Principy krizové intervence. In: Psychiatrie pro praxi. 2003, č. 6, s. 277- 279. ISSN 1213-0508.