Osetrovatelska_pece_v_psychiatrii

2.1 Etika v psychiatrickém ošetřovatelství

2.1 Etika v psychiatrickém ošetřovatelství
 
  
Péče o nemocného je vlastní podstata ošetřovatelství. Proto je pro sestry nejen morální, ale i právní povinností, co nejlépe pečovat o svěřeného pacienta.
Etické rozhodování sester provází veškeré jejich činnosti. Z etického hlediska je prvořadým úkolem sester zachování důstojnosti pacientů a respektování jejich hodnot. Etický rozměr ošetřovatelství, který se odráží v přímé péči o pacienty, je nutné chápat nejen v souvislosti s kompetencemi sester, ale také v kontextu celého systému poskytované péče.
 
„Etické rozhodování profesionální sestry řídí obecná pravidla společenského
chování, její osobní hodnoty a hodnoty ošetřovatelské profese. Základní hodnoty
ošetřovatelství jsou obsaženy v Kodexu sester.“ (GROHAR-MURRY, DiCROCE, 2003, s. 106)
 
Mezi další dokumenty související s problematikou etiky v ošetřovatelství patří Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů, vydán v roce 2004 Ministerstvem zdravotnictví ČR jako metodické opatření; Práva pacientů, která byla schválena Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví ČR s platností od 25. února 1992; zásadním dokumentem v oblasti psychiatrie jsou Práva duševně postižených, která byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů 20. prosince 1971.
 
Z etického hlediska je základ moderní profesionální ošetřovatelské činnosti respekt a odpovědnost vůči pacientovi. 
 
Soudobá ošetřovatelská etika se zaměřuje na zkoumání vztahů mezi sestrami, pacienty a také kolegy. (FRY, JOHNSTONE, ICN, 2008)
 
Dále jsou analyzovány dilematické situace, do kterých se sestry během výkonu své praxe dostávají. Na základě získaných poznatků dochází k nastavení žádoucích profesních norem v dané oblasti.
 
V oblasti psychiatrie jde např. o standardizaci restriktivních metod, poskytování informací sestrami apod.
Z výše uvedeného je zjevný vývoj ošetřovatelství, od dob kdy sestry byly pomocnicemi lékařů až po současnost, kdy jsou autonomními vykonavatelkami své profese.
 
Mezi základní etické prvky soudobého ošetřovatelství patří obhajoba, odpovědnost, spolupráce a péče. 
- Obhajoba má několik možností výkladu. Z ryze právního hlediska se jedná o postup sestry, kdy informuje pacienta o jeho právech během léčby a dbá, aby byly naplňovány.
V ošetřovatelské praxi se může obhajoba také vykládat jako plnění ošetřovatelského procesu, během kterého zdravotní sestry spolu s pacientem vyhledávají jeho potřeby a snaží se je saturovat.
V neposlední řadě lze obhajobu přirovnat k principům lékařské etiky (beneficence, nonmaleficence, respekt k autonomii, justice). Tím je míněno, že sestra má vždy obhajovat dobro pacienta, má ho chránit před možným poškozením, brát v úvahu jeho přání a hodnoty a zajišťovat spravedlivou péči.
 
- Možným výkladem odpovědnosti, jakožto součásti výkonu profese, je schopnost zodpovídat se za způsob jeho provádění, včetně rozhodování o postupech nebo řešení komplikací či nestandardních situací.
 
- Pojem spolupráce zahrnuje dvě roviny. Jednak spolupráci sestry s pacientem, kdy má být kladen důraz na přiměřené poskytování informací pacientovi a jeho edukaci. Na základě získaných informací a další spolupráce se sestrou je pacient schopen aktivně se podílet na plánování ošetřovatelské péče a dalším průběhu hospitalizace.
Druhá rovina je spolupráce sestry s dalším zdravotnickým personálem, a to nejen v rámci jednoho pracoviště, ale také mezi různými zdravotnickými zařízeními.  Dobrá spolupráce všech složek podílejících se na diagnostice a léčbě pacienta je základem pro zajištění kontinuity péče.
 
- Vlastní péče je naplněním ošetřovatelské profese a zahrnuje všechny výše jmenované principy.
 
 
Základem etiky je vedení člověka k tomu, aby rozeznával co je a co není dobré. V ošetřovatelství otázka „dobra a zla“ může být v mnoha případech velice individuální, proto je zapotřebí, aby sestra během výkonu své profese u konkrétního pacienta znala jeho pojetí hodnot a pochopila, co je právě pro toho daného pacienta dobré a především musí jeho názor akceptovat.
 
V ošetřovatelství obvykle trvá několik let, než sestra dokáže rozeznat a pochopit souvislosti svého oboru do takové míry, kdy je schopna, a především také ochotna, vědomě uplatňovat etické zásady.
 
Není pochyb o tom, že by veškerý zdravotnický personál měl vždy upřednostňovat dobro pacientů. Zvláště v psychiatrii mohou nastat situace, kdy je rozpor mezi tím, co zdravotníci pokládají za žádoucí (diagnostické i terapeutické metody a postupy) a tím, co pacient považuje v dané chvíli za potřebné. Řešení jednotlivých dilematických situací je vždy na konkrétních sestrách. Proto je žádoucí, aby problematiku etiky a etického rozhodování zakomponovaly do svého profesionálního chování.
 
Z ošetřovatelského hlediska lze za eticky problematické oblasti označit např. nedostatek soukromí pacientů. Pacient má právo odmítnout přítomnost všech ostatních osob, které přímo neprovádějí či nespolupracují na výkonu, který mu je prováděn. V praxi je již samozřejmostí, a z právního hlediska nutností, že jsou pacienti tázáni, zda se výkonu mohou zúčastnit např. medici nebo studentky ošetřovatelství. Dle práv pacientů má být ze strany personálu brán zřetel na soukromí a stud pacienta. Stále ale bývají např. při vizitách přítomni další pacienti, kteří tak vyslechnou veškeré vyřčené informace, které lze považovat za důvěrné. Na některých pracovištích je již běžnou praxí, že v případech, kdy jsou pacienti mobilní a spolupracující, vizity probíhají např. na vyšetřovně apod. Tím je soukromí pacienta plně zajištěno. Pro zachování soukromí pacientů je také třeba neopomíjet zdánlivé banality jako je např. klepání před vstupem do pokojů (všech) pacientů.
Se soukromím pacientů ve zdravotnických zařízeních souvisí také používání sociálních zařízení. Ve většině psychiatrických léčeben a starších zdravotnických zařízeních je pouze několik toalet a sprch společné pro celé oddělení. S ohledem na bezpečnost pacientů v prostorech pro ně určených se nelze zamknout, nevyjímaje sociální zařízení.
 
Na odděleních, kde je jako součást terapie nastaven striktní denní režim, není možné umývárnu použít jindy než v určený čas. Je evidentní, že v těchto podmínkách je velice náročné zajistit alespoň částečné soukromí pacientů.
 
 
Zachovávání důstojnosti pacientů závisí na projevech úcty a respektu ze strany ošetřovatelského personálu. V případě psychiatrických pacientů může docházet k situacím, kdy jedinec se nechová sám o sobě důstojně, ale není si toho vědom. Může se jednat např. o obnažování se před ostatními pacienty, nepřiměřené hlasové projevy nebo jiné projevy vyplývající z poruch vnímání či myšlení apod. Zde se naskýtá prostor pro sestry, které by měly těmto situacím předcházet (je-li to možné) popřípadě je minimalizovat.
 
S projevováním úcty ve vztahu sestra – pacient úzce souvisí oslovování.
V některých případech, jako např. u chronických pacientů nebo mentálně retardovaných, se můžeme setkat s tendencemi zdravotníků těmto pacientům tykat, oslovovat je bez předchozí domluvy křestním jménem apod., což je naprosto nepřípustné.
 
Otázka zachovávání důstojnosti je aktuální také během restrikčních opatření. Např. omezování pacienta v lůžku by mělo probíhat v soukromí, což vzhledem k podmínkám psychiatrických oddělení není většinou možné. V kompetenci sester je zajištění co nejvyšší míry humánnosti procesu restrikce.
Ošetřovatelská péče o chronické psychiatrické pacienty je další oblastí spojenou se zachováváním důstojnosti. Základní psychiatrická diagnóza, přidružená somatická onemocnění těchto pacientů, a dále jejich sociální izolace daná až několikaletou hospitalizací v psychiatrických léčebnách a nemocnicích zapříčiňují, že ztrácejí potřebu starat se o svůj zevnějšek nebo naopak ji až karikaturně přehánějí. Celkový zjev takového pacienta pak může skutečně působit až tristně. Zde se naskýtá prostor nejen pro ošetřovatelský personál, ale také pro sociální pracovníky, kteří společně s pacienty mohou vyladit jejich vzezření do přípustné (a především pro pacienty přijatelné) normy.
 
Také v gerontopsychiatrii je problematika zachovávání důstojnosti velice aktuální. Základ spektra diagnóz, kterými gerontopsychiatričtí pacienti trpí, v naprosté většině souvisí s demencí. Tito pacienti se postupně stávají čím dál více závislí na kompletní ošetřovatelské péči. Právě zde je úkolem ošetřovatelského personálu proaktivně chránit důstojnost pacientů.
 
V této oblasti je velice důležitým prvkem poskytování dostatku času a prostoru
pacientům, aby mohli jednotlivé činnosti, je-li to možné, provádět sami nebo je s dopomocí. Opačný přístup, se kterým se stále v ošetřovatelství setkáváme, lze označit za dehonestující. 
 
S důstojností psychiatrického pacienta úzce souvisí jeho autonomie.
Psychopatologie může pacienta ovlivnit takovým způsobem, že jedná sebedestruktivně. V některých případech tedy nelze pacienta v počáteční fázi zapojit do spolurozhodování o léčbě, čímž svou autonomii v mnoha oblastech ztrácí. Např. maničtí pacienti mohou zpočátku léčbu (i přes její objektivní nutnost) či pouhý fakt, že jsou nemocní, naprosto odmítat. Po úpravě psychického stavu, kdy je již pacient ochotný a především schopný spolupracovat, se plně zapojuje do plánování léčby.
 
 
Poskytování informací
Všichni pacienti mají právo nejen na ústní poskytování informací, ale také na nahlížení do zdravotnické dokumentace, a to za přítomnosti pověřeného zdravotníka.
V případě psychiatrických pacientů, především psychotiků, hrozí nebezpečí, že podané informace neadekvátně zpracují a to i přes lékařské vysvětlení. Taková situace může prohloubit již narušenou důvěru pacienta, vyprovokovat podání negativního reversu, ukončení ambulantní léčby nebo podání stížnosti na lékaře, apod.
 
Další problematickou oblastí je telefonické poskytování informací. V praxi dochází např. k situacím, kdy příbuzní pohřešují svého člena rodiny, který se opakovaně léčil na psychiatrii. Informaci, zda je hospitalizovaný, ale nelze podat, pokud s tím pacient nesouhlasí, protože on určuje zda, komu a v jakém rozsahu lze informace sdělit. Z tohoto důvodu jsou pacienti při příjmu nabádáni, aby své blízké sami co nejdříve kontaktovali a předešli tím různým komplikacím.