Osetrovatelska_pece_v_psychiatrii
11.2 Ošetřovatelská péče u manického pacienta
11.2 Ošetřovatelská péče u manického pacienta
Manický syndrom se rozvíjí obvykle pozvolna, což může zapříčinit bagatelizaci prvotních příznaků. Typickým prvotním příznakem je porucha spánku, kdy i přes jeho nedostatek se nemocný cítí vyspaný. Dále se zvyšuje aktivita pacientů, která ale není produktivní (aktivita je chaotická, pacient dělá velké plány, nevydrží u žádné činnosti).
Příčinou mánie jsou, stejně jako u deprese, biologické, psychosociální či smíšené faktory.
V souvislosti s mánií se setkáváme také s pojmem hypománie, což je mírnější stav než mánie, který trvá nejméně 4 po sobě jdoucí dny.
Projevy manického syndromu zahrnují:
- základní trias – povznesená nálada, zrychlené myšlení, zrychlené psychomotorické tempo
- objektivní poruchy spánku
- zvýšená aktivita
- zvýšené sebevědomí
Mezi další projevy patří např.:
- moria – neadekvátní vtipkování bez zábran (vyskytuje se u některých organických poruch)
- rezonantní nálada
- neklid
- agrese
- megalomanské bludy
- zvýšená sexuální aktivita
- ignorace nebo bagatelizace somatických obtíží
V rámci mánie mohou nemocní nadměrně nakupovat, cestovat, rozdávat své věci, snažit se pomáhat (chaoticky, bez efektu), nepřiměřeně se oblékat. (DUŠEK, VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, 2005)
Mánie může probíhat např. v rámci bipolární afektivní poruchy, schizoafektivní poruchy, některých poruch osobnosti nebo některých organických poruch.
Léčba mánie spočívá v prvé řadě v přesvědčení pacienta o nutnosti léčby, protože manický pacient není většinou schopný svůj stav reálně posoudit.
Maničtí pacienti se dostávají k lékaři v naprosté většině případů až v době plně rozvinutých příznaků, kdy je nutné přistoupit k hospitalizaci (často k nedobrovolné - z důvodu nesouhlasu pacienta s léčbou). Pacientům se podávají neuroleptika, případně neuroleptika v kombinaci s benzodiazepiny, dále thymoprofylaktika. V případě rezistence na farmakoterapii se přistupuje k ECT.
V rámci hospitalizace jsou pacienti postupně zapojováni do terapeutických aktivit.
V rámci ošetřovatelské péče o manického pacienta je vždy nutné stanovit jasné hranice přípustnosti chování pacienta a zachovávat profesionální přístup (nenechat se vyprovokovat od pacienta a naopak pacienta nevyprovokovat k agresi).
V případě velkého neklidu nebo agrese se přistupuje k restriktivním opatřením (viz 9.2 Restriktivní metody).
Při péči o pacienta v mánii by měl být prováděn dohled na:
- chování, a to z diagnostických důvodů a také s ohledem na jeho bezpečnost; vzhledem ke zvýšenému sebevědomí a zvýšené aktivitě se mohou dostat do situací, kde může hrozit nebezpečí úrazu
- užívání léků, které často odmítají
- příjem stravy - pacienti „nemají čas se najíst“
- příjem tekutin – pacienti „nemají čas pít“ nebo opačně hrozí nadměrný příjem tekutin
- osobní hygienu, pacienti „nemají čas se umýt“, nepociťují potřebu se mýt
- vyprazdňování – pacienti „nemají čas jít na WC“
- oblečení a úpravu – pacienti „nemají čas se obléknout, učesat apod.“ nebo naopak volí naprosto neadekvátní ošacení, ženy líčení
- na somatický stav pacienta – pacienti ignorují příznaky somatických onemocnění, nežádoucích účinků léků atd.
- spánek – monitorace průběhu noci (kdy pacient usnul a kdy se probudil)
Součástí ošetřovatelské péče je i kontrola věcí manických pacientů z hygienických a bezpečnostních důvodů (pacienti často shromažďují různé předměty, potraviny apod.).
Po odeznění akutních příznaků mánie bývá pacient vystaven dopadu svého počínání během mánie (horentní účty za telefon, dluhy na debetních kartách, rozdané vybavení bytu a oblečení, atd.), které je vhodné v rámci ošetřovatelské péče, ve spolupráci se sociální pracovnicí, pomoci pacientovi řešit.
Dále by ošetřovatelský personál měl zajistit klidné prostředí ostatním pacientům.
Důraz je kladen na dodržování režimu oddělení, především zachovávání nočního klidu.
Nedílnou součástí ošetřovatelské péče je edukace pacienta, případně i jeho blízkých, především o nutnosti užívání předepsané medikace, včasné rozpoznání a nepodceňování příznaků onemocnění.
(MARKOVÁ, VENGLÁŘOVÁ, BABIAKOVÁ, 2006)