Osetrovatelska_pece_v_psychiatrii
1.1 Historie institucionální psychiatrické péče
1.1 Historie institucionální psychiatrické péče
Duševní poruchy provázejí lidstvo od jeho počátku, ale zdaleka ne tak dlouho jsou lidé trpící psychickými obtížemi považováni za nemocné. V minulosti byli tito lidé vytlačováni na okraj společnosti, byli označováni za šílence (ženy pak za čarodějnice) nebo mohli být nařčeni ze spolčení s ďáblem či zlým duchem. Pravděpodobně díky tomuto historickému pozadí se psychiatrie vyvíjela odlišně od ostatních medicínských oborů. (TOŠNAROVÁ, 2011)
Až v 16. století holandský lékař Johann Weyer (1515 – 1588) označil tyto šílence za nemocné a tak zařadil psychiatrii mezi medicínské obory. Stále však psychicky nemocní patřili do káznic, byli zavíráni do klecí, poutáni řetězy atd. Velký pokrok v psychiatrii znamenal čin francouzského lékaře Phillipa Pinela (1745 – 1826), kterého lze považovat za průkopníka humánního přístupu k duševně nemocným. (CUŘÍNOVÁ, 2002) I nadále však jejich ošetřování postrádalo teoretický základ a především efektivní léčbu. Využívaly se jen postupy k usměrňování choromyslných, a to pomocí svěrací kazajky, otočné židle atd. (MUNZAROVÁ, 2005)
Na území dnešní ČR lze považovat za zlomové období v psychiatrické péči konec 18. století. Prvním signálem změny této péče bylo vydání dvorního dekretu Josefem II z 19. března 1783, který nařizoval zřízení oddělení pro duševně choré kněze při Nemocnici milosrdných bratří v Praze. Rok poté bylo umožněno přijímat do nemocniční budovy u sv. Bartoloměje kromě duchovních i civilní muže. Pro ženy byla vyhrazena část klášterní nemocnice U Alžbětinek. (HÖSCHL, 1996) Velkým krokem pro zkvalitnění a zvýšení důstojnosti v péči o tyto pacienty bylo otevření Všeobecné nemocnice v Praze se samostatným ústavem pro duševně choré, dne 2. ledna 1791 (tento ústav je v nynějším hlavním areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze). (MARKOVÁ, VENGLÁŘOVÁ, BABIAKOVÁ, 2006) Nad vchodem do budovy uvedeného ústavu je dodnes nápis: „Custodiae mente captorum Josephus II., Leopoldu II., MDCCXC“ - Péči o duševně choré určil Josef II a Leopold II., 1790.
Dvoupatrová budova měla kapacitu 57 lůžek, pacienti byli umisťováni v pokojích po dvou. Ošetřovatelský personál zde zastupovali opatrovníci, kteří museli být ženatí, protože zde pracovali s muži i ženami. Jejich náplní práce bylo hlídání nemocných, zajištění, aby zuřiví pacienti nikoho nezranili, dále se také starali o čistotu a větrání veškerých prostor. Opatrovníci bydleli přímo na pokoji nemocných. Odděleni od pacientů byli nanejvýš zástěnou. Z nemocnice se nesměli vzdálit bez dovolení nadřízených a jejich případné prohřešky nadřízení řešili tělesnými tresty, které byly zrušeny až ve 30. letech minulého století. (SVOBODNÝ, HLAVÁČKOVÁ, 1999)
Vzhledem k faktu, že kapacita tohoto ústavního zařízení se stávala nedostatečnou, byl v roce 1822 pronajat klášter u sv. Kateřiny pro účely rozšíření psychiatrického oddělení. O čtyři roky později byl klášter pro psychiatrii odkoupen a zrekonstruován. Toto zařízení pak dosáhlo kapacity 250-260 nemocných. (SVOBODNÝ, HLAVÁČKOVÁ, 1999) Stále však přetrvával problém nedostatku volných lůžek, a tak roku 1844 došlo k otevření tzv. ,,nového domu“, který v současnosti tvoří hlavní budovu pražské psychiatrické kliniky. Ten byl určen pro pacienty, u kterých byla pozitivní prognóza („starý dům“ neboli kateřinský ústav sloužil jako útočiště pro chronické pacienty). (TICHÝ, 2006) Nový dům disponoval 500 lůžky a řadil se k nejlepším zařízením tohoto typu v Evropě. Ředitelem byl MUDr. Joseph Gottfried Riedel, který propagoval humánní přístup. Součástí péče se stala např. i pracovní terapie, tělocvik, procházky, vodoléčba a hry na hudební nástroje, tedy metody, které se stále používají v moderní péči o psychiatrické pacienty. (SVOBODNÝ, HLAVÁČKOVÁ, 1999)
Během prvního roku fungování Pražského ústavu došlo k navýšení o téměř 300 lůžek, stále ale jeho kapacita nebyla dostačující. Proto v roce 1860 byla otevřena nová pobočka Na Slupi. Roku 1875 bylo otevřeno další psychiatrické zařízení ve staré porodnici u Apolináře a v roce 1909 v Bohnicích.
Protože se do pražských ústavů dostávali nemocní z celého území Čech a Moravy, zakládaly se ústavy i mimo Prahu, a to roku 1863 v Brně Černovicích, 1869 v Kosmonosech, 1880 v Dobřanech, 1887 v Opařanech u Tábora, 1889 v Opavě, 1890 v Horních Beřkovicích, 1892 ve Štemberku, 1902 v Jihlavě (pobočka Brna), a v roce1934 v Havlíčkově Brodě.
Další velkou událostí ve vývoji psychiatrie u nás bylo založení Výzkumného ústavu psychiatrického v roce 1961, který je umístěn v areálu bohnické psychiatrické nemocnice v Praze. (TICHÝ, 2006)
V současné době je psychiatrická péče poskytována jednak v ambulantní péči, dále pak na psychiatrických klinikách či psychiatrických odděleních v rámci nemocnic a v neposlední řadě v psychiatrických nemocnicích a léčebnách, kde je hospitalizován stále největší počet pacientů (viz 3 Současná psychiatrická péče).
Mezi nejvýznamnější psychiatrické nemocnice (do roku 2014 léčebny) u nás se řadí:
- Psychiatrická nemocnice Bohnice v Praze
- Psychiatrická nemocnice Dobřany u Plzně
- Psychiatrická nemocnice Kroměříž (největší na Moravě)
Uvedená zdravotnická zařízení mají obdobné architektonické řešení. Jde o pavilónový systém, kde jednotlivé budovy jsou prakticky specializovanými odděleními, které jsou pak organizačně spojovány podle zaměření poskytované péče na primariáty. Výhodou oddělených stanic bylo a je např. možnost rozřazování nemocných podle pohlaví, podle diagnózy a především podle aktuálního stavu, tedy podle toho, zda byl pacient neklidný nebo znečišťující se, upoutaný na lůžko, atd.
Pavilónový systém byl typický pro výstavbu na přelomu 19. a 20. století. Společným znakem je, nebo spíše v minulosti byla, technická nezávislost těchto areálů. Během let se samozřejmě několikrát měnilo rozdělení pavilónů podle aktuálních potřeb. Tímto rozdělováním (podle terapeutického zaměření a vybavováním jednotlivých oddělení jak personálem, tak pomůckami) se dosahuje zkvalitňování poskytovaných služeb.
Psychiatrická nemocnice Bohnice
Psychiatrická léčebna Bohnice byla uznána za samostatný ústav (tehdy Pražský ústav pro choromyslné v Bohnicích) v dubnu 1909. V srpnu 1906 bylo započato s jeho výstavbou, pro kterou bylo důvodem permanentní překračování lůžkových kapacit pražského a dalších ústavů. Nejdříve byli do léčebny překládáni pacienti z ústavů z celého území Království českého a až v roce 1910 byl první pacient přijat. (TICHÝ, 2006)
V červenci 1947 došlo k úpravě názvu ústavu. Bylo změněno silně stigmatizující pojem „pro choromyslné“. Celý název pak zněl „Zemský ústav pro duševně a nervově choré v Praze VIII – Bohnicích“. V dalších letech byla léčebna ještě několikrát přejmenována. Současný název Psychiatrická léčebna Bohnice je platná od 1. 5. 1999. (TICHÝ, 2006)
Jak již bylo uvedeno, péči o pacienty zajišťovali v počátcích fungování léčebny prakticky laikové. Proto bylo nutné, aby měli k dispozici instrukce, podle nichž mohli pracovat a které by jim pomáhali poskytovat pokud možno tu nejlepší péči.
Ošetřovatelé se řídili „Instrukcemi pro opatrovníky Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích“. Tuto příručku lze přirovnat k dnešním standardům ošetřovatelské péče. Obsahovala 66 paragrafů. Kromě jiných instrukcí se např. paragraf č. 4 zabývá ošetřovatelskou etikou ve smyslu, že nikdo na sobě nesmí dát znát vůči pacientovi hněv nebo strach. Ošetřovatelé pavilonu pro zločince měli dispozici tzv. Služební předpisy pro opatrovníky pavilonu pro zvlášť nebezpečné v Královském českém zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích. Dále v ústavu byly používány Instrukce o nakládání se soukromými penězi duševně chorých a o jejich účtování (za tyto peníze byly pořizovány např. hygienické potřeby), Instrukce pro správce a kontrolora Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Praze. Z dnešního pohledu je zde zajímavý např. bod, ve kterém se uvádí, že správci nebo kontroloři nesmějí přijmout od žádného dodavatele peníze ani dar. (Tichý, 2006)
Od konce 90. let 20. století se v léčebně začaly vydávat standardy ošetřovatelské péče. Tyto standardy jsou vytvářeny skupinou zdravotních sester pod vedením hlavní sestry a schvalovány ředitelem léčebny. K dnešnímu dni je v léčebně 21 závazných standardů.
V roce 2003 byl sestaven tým auditorů, kteří pravidelně provádějí kontroly dodržování standardů na jednotlivých odděleních. Auditoři v tomto roce začali hodnotit kromě plnění standardů také prostředí a estetičnost jednotlivých oddělení.
Vydávání instrukcí nebo dnešních standardů je důležité pro pacienty i pro personál. Zajišťuje pacientům minimální úroveň poskytované péče a personálu slouží jako pomůcka pro udržování této úrovně. (TOŠNAROVÁ, 2011)
Počet ošetřovatelského personálu se samozřejmě také vyvíjel. Podle statistik Psychiatrické léčebny Bohnice v roce 1909 bylo v ústavu pro choromyslné v Bohnicích hospitalizováno 529 pacientů, o které se staralo 45 opatrovníků. V roce 1913 zde bylo již 304 opatrovníků na 1893 pacientů (léčebna byla koncipována pro 1774 pacientů). V roce 1925 bylo 2036 hospitalizovaných a 671 opatrovníků. Tento stav v průběhu let kolísal.
V 60. letech minulého století docházelo k překračování lůžkových kapacit, jejichž důvodem povětšinou sociální hospitalizace (rok 1965 – využitelnost lůžek činila 100,9%). Pracovalo zde kolem 217 zdravotních sester a 111 nižších zdravotnických pracovníků. Na mnoha pavilonech sloužilo nedostatečný počet personálu, což vedlo ke snížení bezpečnosti jak personálu, tak i samotných pacientů, kteří se mohli mezi sebou ohrožovat.
Narůstající počet ošetřovatelského personálu a potřeba jeho koordinace vyústila v dubnu 1950 k vytvoření instituce hlavní sestry.
Z ekonomických důvodů byla v devadesátých letech zrušena pozice vrchních sester. Kompetence pak byly rozděleny mezi hlavní sestru, staniční sestry a částečně provozní asistentky, jejichž funkce byla počátkem roku 2007 zrušena. Činnosti provozních asistentek přebral ošetřovatelský personál. Počátkem roku 2009 byla funkce vrchní sestry v léčebně obnovena.
V roce 2005 zde bylo hospitalizováno 1427 pacientů, pracovalo zde 407 zdravotních sester, 28 ošetřovatelů a 205 ostatních zdravotnických pracovníků. (TICHÝ, 2006, TOŠNAROVÁ, 2011)
I když, dochází k postupnému navyšování počtu zdravotnického personálu, přesto je ho stále nedostatek. Na psychiatrických odděleních je obzvláště nutný individuální přístup k pacientům, ale současný systém péče jej v potřebné míře nedovoluje.
Psychiatrická nemocnice Dobřany
I Psychiatrická léčebna Dobřany byla vybudována z důvodu nedostatku lůžek, především v pražském ústavu. Počátek výstavby se datuje rokem 1876. V dubnu 1880 je provizorně zprovozněna část ústavu a jsou sem převáženi první pacienti z pražského ústavu. Příjem nemocných z terénu probíhal až od roku 1881. (FINK, 2001))
Samostatnou kapitolu v historii léčebny v Dobřanech tvoří období nacistické okupace. V době Protektorátu Čechy a Morava patřila tato léčebna na území Velkoněmecké říše. Čeští zaměstnanci byli v té době „vyměňovány“ za německé. Většina z nich získala zaměstnání v českých léčebnách. Dobřany byly mezi 16. a 17. dubnem 1943 bombardovány americkými leteckými silami. Při tomto náletu zemřelo 360 duševně nemocných. (FINK, 2001, TICHÝ, 2006)
Během 60. let 20. století došlo v Dobřanech k velkému rozvoji zaměstnávání pacientů v oblasti kultury a rehabilitace. Začalo se využívat kinosálu, divadelních představení, knihovny, výletů atd. Také zaměstnanci měli možnost využívat podnikovou chatu v Železné Rudě, na Hracholuskách.
Od konce 60. let probíhají každoročně Hrašeho sportovní hry, které se postupně staly tradicí.
V dobřanské léčebně probíhá od konce 90. let rozsáhlá rekonstrukce, která se netýká jen pavilonů, ale také ubytování personálu. V oblasti poskytované péče je patrná snaha o zvyšování její kvality. Byla sestavena pracovní skupina konzultantů hojení ran, byla zavedena ucelená ošetřovatelská dokumentace a standardy ošetřovatelské péče. (TOŠNAROVÁ, 2011)
Psychiatrická nemocnice Kroměříž
Psychiatrická léčebna Kroměříž (v tu dobu Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I.) byl otevřen 11. července 1909. (NÁVRAT, 1908)
I v tomto případě bylo důvodem pro výstavbu dalšího psychiatrického ústavu nedostatek lůžkových kapacit na Moravě a ve Slezsku.
V roce 1952 bylo vytvořeno dětské psychiatrické oddělení, jako reakce na nárůst hospitalizovaných dětí. Oddělení bylo především určeno pro epileptiky. Kapacita tohoto oddělení činila 75 lůžek. Ve stejném období byla zahájena i Škola pro děti epileptické a nervově choré. (KLIK, 2001)
V Kroměříži bylo založeno 9. 12. 1993 Mezinárodní středisko pro integrovanou psychoterapii a nový životní styl (INCIP).
Psychiatrická léčebna Kroměříž zaznamenala celostátní prvenství ve využití výpočetní techniky. Od 1. 3. 1997 byla veškerá pracoviště léčebny vybavena počítači a propojena počítačovým systémem. (VENCLOVSKÝ, 1987).