Osetrovatelska_pece_v_psychiatrii
11.1 Ošetřovatelská péče u depresivního pacienta
11.1 Ošetřovatelská péče u depresivního pacienta
Depresivní syndrom patří mezi nejčastější syndromy, a také se v jeho případě setkáváme patrně s nejširší paletou intenzity tohoto syndromu, a to od nejlehčích forem až po skutečně velmi závažné a život ohrožující stavy.
Typické pro deprese je jejich výskyt v jarních nebo podzimních měsících. Rozvoj depresivního syndromu může být jak rychlý, tak i pozvolný.
Příčinou deprese mohou být biologické, psychosociální nebo smíšené faktory.
Statistická data související s depresí:
- 10-20 % celosvětové populace onemocní některou z forem deprese
- výskyt depresivních poruch v zemích EU: 2,6-4,5 % u mužů a 7,1-10,4 % u žen
- ženy trpí depresí 2x–3x častěji než muži
- až 50 % pacientů s depresivní poruchou vykoná sebevražedný pokus a 5-15 % ukončí svůj život sebevraždou
- 2/3 pacientů s depresí trpí současně úzkostí (RABOCH, LAŇKOVÁ, 2008)
Projevy depresivního syndromu zahrnují:
- základní trias - chorobně smutná nálada, zpomalené myšlení a utlumená psychomotorika (DUŠEK, VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, 2005)
- autoakuzace
- pesimismus
- anhedonie
- sebepodceňování
- poruchy paměti
- snížení komunikace až mutismus
- snížení mimiky a celkové pohybové aktivity
- snížená spontaneita
- poruchy spánku (u těžších forem se objevují tzv. ranní pesima)
- úzkost – může vyvolávat neklid
- neupravený až zanedbaný vzhled pacienta
- somatické příznaky - např. nechutenství a váhový úbytek, různě lokalizované bolesti (hlavy, svalů apod.) nebo jiné tělesné příznaky (např. bušení srdce, svírání na hrudníku, těžké polykání, tíha v končetinách), obstipace, mydriáza.
V některých případech jsou depresivní příznaky skryty tělesnými obtížemi pacienta, tzv. somatizovaná deprese, která je řešena až po neúspěšné somatické léčbě.
U depresivních pacientů je reálné riziko TS.
S depresí se můžeme setkat ve formě izolované deprese nebo jako příznak jiných psychiatrických poruch (např. u pacientů s diagnostikovanou bipolární afektivní poruchou, periodickou depresivní poruchou, dys/cyklotymií, organickou afektivní poruchou, depresivním nebo smíšeným typem schizoafektivní poruchy, dále v rámci poruchy přizpůsobení, odvykacích stavů, psychotických poruch), ale také jako doprovodný fenomén některých somatických onemocnění (např. poruchy štítné žlázy, obezita, diabetes mellitus, mononukleóza, roztroušená skleróza, aj.)
Jako orientační posouzení stavu pacienta (např. na somatických pracovištích), lépe řečeno pro potvrzení nebo vyloučení podezření na depresi, leze využít SASA test. Jedná se o zkratku prvních písmen jednotlivých příznaků:
S – spánek: porucha spánku, především v brzkých ranních hodinách, ranní pesima
A – anhedonie: neschopnost prožívat radost, pacienti se cítí bez elánu
S – sebehodnocení: snížené, pacienti mají pocit, že jim není pomoci
A – apetit: snížená chuť k jídlu, váhové úbytky (HONZÁK, 2008)
Přítomnost alespoň 3 uvedených příznaků svědčí o depresi.
Obr. 11 Léčebné fáze deprese
Zdroj: RABOCH, LAŇKOVÁ, 2008
Na základě výše uvedených informací lze shrnout základní pravidla pro ošetřovatelskou péči. Pro navázání spolupráce mezi sestrou a pacientem je velice důležité, aby nemocný z přístupu sestry cítil zájem a respekt.
Je důležité mít na paměti, že se jedná o patologicky změněnou náladu, tedy o skutečné onemocnění, v rámci kterého jsou pacienti uzavření do sebe, ztrácí zájem o své okolí, často odmítají pomoc, objevují se u nich poruchy spánku, jejich sebepéče je snížená a hrozí nebezpečí sebepoškození až TS.
Z těchto důvodů je nutné pozorování chování nemocného a dohled na jeho bezpečnost (s ohledem na riziko sebepoškození a TS a to především na počátku léčby - viz 8.1 Farmakoterapie), dále je nutný dohled na užívání léků, příjem stravy a tekutin, dopomoc při denních aktivitách v rámci deficitu sebepéče. Pro úpravu spánku je především důležité dodržování předepsané medikace, dále pak zajištění klidného prostředí během noci. Ošetřovatelský personál by měl pacientovi umožnit např. projít se po oddělení, nechat si rozsvícenou lampičku apod. (za předpokladu, že nebude rušit ostatní pacienty).
Pacienta pozvolně aktivizujeme, vždy podle jeho aktuálního stavu, postupně začleňujeme do činností na oddělení a dále do různých terapeutických aktivit.
Během komunikace projevujeme účast a je žádoucí „věřit mu jeho trýzeň, nevymlouvat mu jeho smutek, nezahlcovat příklady typu: Podívejte se ten je slepý, hluchý, ten nemá nohu… a jakou má radost ze života.“ (LINHARTOVÁ, 2007, s. 72) Výroky tohoto typu jsou kontraproduktivní a pacienty mohou naopak zbrzdit v léčebném procesu.
Mezi další chyby vyskytující se v péči o pacienty s depresí patří moralizování, obviňování, bagatelizování a pochybování o jejich obtížích včetně TS proklamací, bránění ve vyjadřování negativních emocí, podpora úniku od povinností (doporučování dovolené, odpočinutí si od „všeho“ apod.), slibování brzkého uzdravení. Depresivního pacienta se nesnažíme rozveselovat.
V tomto smyslu je třeba edukovat rodinu a blízké nemocného, aby se ve snaze pomoci, povzbudit a aktivizovat pacienta nedopustili podobných pochybení.