Zdravotnicke_pravo_ve_vztahu_k_osetrovatelstvi
4.1.1 Práva pacienta
4.1.1 Práva pacienta
Pacient je při poskytování zdravotních služeb rovnocenným partnerem poskytovatele a zdravotnických pracovníků. Má především právo vyslovit souhlas či nesouhlas s poskytovanými službami. Takto se vysloví na základě řádně sdělené informace a poučení o zdravotních službách poskytovaných poskytovatelem nebo osobou jím k tomu určenou. Přitom je třeba vycházet z principů mezinárodní Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Konkrétně má pacient zákonné právo na:
a) úctu, důstojné zacházení, respektování soukromí
b) volbu poskytovatele oprávněného k poskytování zdravotních služeb
c) konzultační služby od jiného poskytovatele (pro některé osoby je toto právo omezeno, např. v případě poskytování neodkladné péče osobám ve výkonu trestu odnětí svobody)
d) seznámení s vnitřním řádem zdravotnického zařízení
e) nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, jde-li o nezletilou osobu nebo osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům. Vychází se zde především z Charty práv hospitalizovaných dětí, podle které mají děti v nemocnici právo na neustálý kontakt s rodiči a sourozenci. Kromě toho podle Listiny základních práv a svobod mohou být nezletilé děti od rodičů odloučeny jen rozhodnutím soudu. To se týká i případů hospitalizace dětí. Zdravotnická zařízení tedy na rodiče nezletilých dětí nesmí hledět jako na návštěvu, pro kterou platí návštěvní hodiny, ale jako na jejich zákonné zástupce, kteří mají mít neomezený přístup k dítěti. Toto právo však může být v závažných případech odmítnuto (nebezpečí šíření nakažlivé choroby, zabezpečovací detence, výkon vazby apod.).
f) informování předem o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejných zdrojů
g) informaci o jméně a příjmení zdravotnických pracovníků přímo zúčastněných na poskytování zdravotní péče
h) odmítnutí přítomnosti osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny
i) přijímání návštěv ve zdravotnickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče v souladu s vnitřním řádem zdravotnického zařízení
j) přijímání duchovní péče od duchovních církví registrovaných v České republice v souladu s vnitřním řádem zdravotnického zařízení.
Zákon dále stanoví povinnost respektovat při poskytování zdravotních služeb potřeby zdravotně postižených (smyslově či tělesně) pacientů tak, aby byl zajištěn jejich pocit bezpečí a zároveň aby nebyla porušována práva ostatních pacientů. Toto právo pacienta je koncipováno velmi široce včetně např. práva na přítomnost vodícího psa ve zdravotnickém zařízení v případě pacienta, který takového psa používá, či práva na tlumočení do cizího jazyka (kromě slovenštiny).
Pacient má svobodnou vůli při volbě poskytovatele zdravotních služeb. To se netýká některých druhů péče (např. zdravotnická záchranná služba, pracovnělékařská služba apod.) a některých osob (osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, vojáci v činné službě apod.).
Pacient má právo znát všechny informace o svém zdravotním stavu. Vychází se z přesvědčení, že jen takto může pacient účinně spolupracovat při poskytování zdravotních služeb, upravit své počínání v osobním životě apod. Toto právo však není absolutní. Pokud si pacient nepřeje být obeznámen s určitými aspekty svého zdravotního stavu, je třeba toto jeho přání respektovat. Takové přání pacienta se zaznamenává do zdravotnické dokumentace spolu s podpisem pacienta a zdravotnického pracovníka.
Zákon zároveň stanoví omezení obou těchto práv (právo znát i právo neznat svůj zdravotní stav) v případech, kdy je v zájmu pacienta nesdělit mu určité skutečnosti (např. v případě, že lze důvodně předpokládat, že podání takové informace může způsobit pacientovi závažnou újmu na zdraví), popř. kdy je třeba tyto skutečnosti mu sdělit, i když si výslovně přál nebýt informován (např. v případě, kdy zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí).
Pacient má také právo určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány a které mohou nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace, činit z ní výpisy a kopie. Může však i tyto skutečnosti zakázat. Takový zákaz však má právo kdykoliv odvolat.
Informace o zdravotním stavu pacienta musí obsahovat především údaje o:
a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládané prognóze
b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, a to včetně jednotlivých zdravotních výkonů
c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích
d) další potřebné léčbě
e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav
f) možnosti vzdát se informace o zdravotním stavu.
Informace o zdravotním stavu se pacientovi sděluje při přijetí do péče a dále vždy, kdy je to účelné s ohledem na poskytované zdravotní služby anebo zdravotní stav pacienta. To se netýká pacienta, který není v důsledku svého zdravotního stavu schopen poskytované informace vůbec vnímat.
Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům, má právo na informace o zdravotním stavu pacienta jeho zákonný zástupce.
Nikdo nesmí být nucen postoupit jakýkoliv zákrok v oblasti zdravotní péče, aniž by k tomu dal souhlas. Tento souhlas musí být:
a) svobodný - bez jakéhokoliv nátlaku
b) informovaný - na základě kvalifikované informace.
Souhlas musí být písemný, pokud tak stanoví právní předpis (např. transplantační zákon, zákon o specifických zdravotních službách) nebo si poskytovatel takovou formu souhlasu vyžádá.
V některých situacích však souhlas pacienta nelze vyžadovat, např. nemůže-li svůj souhlas vyslovit nebo je-li poskytnutí zdravotní služby ve veřejném zájmu.
U nezletilých pacientů nebo u osob zbavených způsobilosti k právním úkonům se zdravotní služby poskytují se souhlasem zákonného zástupce. Vždy je však třeba přihlédnout k rozumové vyspělosti pacienta.
Zákon upravuje i problematiku tzv. dříve vyslovených přání. Jedná se o situaci, kdy pacient předem dal anebo nedal souhlas s poskytnutím zdravotních služeb pro případ, že by se dostal do takového zdravotního stav, ve kterém by nebyl schopen svůj souhlas či nesouhlas vyslovit. Zákon s ohledem na rychlý pokrok v medicíně omezuje platnost dříve vyslovených přání na dobu 5 let od pacientova rozhodnutí.
Dříve vyslovená přání pacienta není možné respektovat, pokud by nabádala k činnostem směřujícím k aktivnímu ukončení života pacienta. Samozřejmě, že poskytovatel bude brát zřetel na dříve vyslovené přání pacienta jen tehdy, má-li ho k dispozici.
Zákon upravuje i možnost tzv. utajeného porodu a stanoví jeho podmínky. Ženě je umožněno porodit dítě s utajením jejich identifikačních údajů, a to na základě její písemné žádosti, nejde-li o ženu, jejímuž manželovi svědčí domněnka otcovství ve smyslu zákona o rodině. Součástí žádosti je i prohlášení ženy, že nehodlá o dítě pečovat. Anonymita ženy se nezachovává v případech postupů, které jsou potřebné k zajištění úhrady zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění.
Zákon dále upravuje problematiku poskytování zdravotních služeb bez souhlasu pacienta, resp. bez souhlasu jeho zákonného zástupce. Jedná se tedy o výjimku ze zásady souhlasu k poskytování zdravotních služeb, a to v případech, kdyby mohlo dojít k ohrožení života pacienta nebo k vážnému poškození jeho zdraví.
Pacienta je možno bez jeho souhlasu hospitalizovat:
a) bylo-li mu soudem nařízeno ochranné léčení formou lůžkové péče
b) je-li mu nařízena karanténa nebo izolace nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví
c) je-li nařízeno vyšetření jeho zdravotního stavu soudem
d) ohrožuje-li závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo jí trpí nebo je pod vlivem návykové látky, nelze-li hrozbu pro pacienta a jeho okolí odvrátit jinak
e) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil svůj souhlas.
Nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům je možno hospitalizovat bez souhlasu jeho zákonného zástupce, je-li zde podezření z týrání, zneužívání nebo zanedbávání.
Hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu musí poskytovatel do 24 hodin nahlásit soudu.
Zákon upravuje i použití omezovacích prostředků, jakými jsou:
a) úchop pacienta zdravotnickými pracovníky
b) omezení pohybu ochrannými pásy či kurty
c) umístění v síťovém lůžku nebo v místnosti určené k bezpečnému pohybu
d) ochranná vesta či kabátek zamezující volnému pohybu horních končetin pacienta
e) psychofarmaka k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb.
Důvodem pro použití omezovacích prostředků nemůže být usnadnění péče o pacienta. Jejich použití je třeba považovat za krajní řešení. Přínos těchto omezovacích prostředků musí být větší než jejich riziko. Je třeba je užít jen na nezbytně nutnou dobu. Důvody jejich použití musí být medicínské, nikoliv výchovné či postihové. Použití omezujícího prostředku musí být zaznamenáno a odůvodněno ve zdravotnické dokumentaci.