Ekonomika a pojišťovnictví
7 Výdaje na léky a ortopedické pomůcky
7.1 Testovací otázky
Léky i ortopedické pomůcky jsou svoji podstatou výrobky. Proto při stanovení jejich ceny se obvykle postupuje obdobně, jako při stanovení ceny jiných výrobků. Přitom se nejčastěji používá nákladový typ ceny. Při něm se vychází z úplných vlastních nákladů na výrobek (výrobní cena) plus zisk výrobce. Za tuto cenu se výrobek prodává velkodistributorům, kteří pak po přičtení své obchodní přirážky (marže) tyto léky prodávají maloobchodním prodejcům (lékárnám) za tzv. velkoobchodní ceny. Lékárny pak po přičtení své vlastní marže, která zahrnuje jejich náklady a zisk, prodávají tyto léky konečným spotřebitelům, za tzv. maloobchodní cenu.
Přestože obecně je možno takto popsat mechanismus tvorby ceny léků, přesto je třeba si uvědomit, že léky přece jen nejsou zcela obyčejným výrobkem. Jejich specifikum spočívá v tom, že k vytvoření nového produktu - nového léku je třeba velmi složitý, nákladný a dlouhodobý výzkum. A právě toto specifikum léků se promítá i do tvorby ceny léků. Náklady na výzkum a vývoj nového léku jsou totiž tak značné, že jejich úplné promítnutí do ceny výrobku - léku by jejich cenu neúměrně zatížilo. Proto se při stanovování ceny léků postupuje poněkud specifickým způsobem.
Z hlediska výzkumu a vývoje rozlišujeme totiž léky:
a) běžné - to jsou takové, které jsou již na trhu dlouhou dobu zavedené;
b) speciální - to jsou takové, které jsou na trh zaváděny nově. Pokud by do jejich prodejní ceny byly zcela započítány náklady na výzkum a vývoj, pak by tyto léky byly pro běžného spotřebitele cenové nedosažitelné.
Tato situace se v praxi řeší tak, že běžné léky se na trhu prodávají za vyšší cenu, než jaká by odpovídala nákladové konstrukci ceny. Naopak speciální léky se prodávají pod cenou úplných výrobních nákladů (včetně nákladů na výzkum a vývoj).
Přeřazování léků z kategorie léků speciálních do kategorie léků běžných provádí v České republice Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) po uplynutí příslušné doby (obvykle 2 roky).
V praxi se však při stanovování cen léků uplatňují spíše jiné postupy vyplývající ze zákona o veřejném zdravotním pojištění (zákon č. 48/1997 Sb.). Jedná se především o stanovení ceny porovnáním s cenou jiného léku, který je svými charakteristikami podobný danému léku, popř. podle ceny daného léku ve vybraných zemích Evropské unie (tzv. země referenčního koše).
Léky nově uváděné na trh požívají patentovou ochranu na území států, kde o tuto ochranu bylo zákonným způsobem požádáno. Tato patentová ochrana je však časově omezena a po jejím uplynutí jsou obvykle tyto léky volně vyráběné ostatními výrobci. Takovým lékům říkáme generické léky (generika). Jejich cena je výrazně nižší, než cena originálních léků.
Z hlediska hrazení nákladů na léky z prostředků všeobecného zdravotního pojištění rozlišujeme tři kategorie léků, a to léky:
a) hrazené plně z prostředků zdravotního pojištění
b) částečně hrazené z prostředků zdravotního pojištění
c) nehrazené z prostředků zdravotního pojištění.
ad a) Z hlediska tzv. účinné látky jsou léky seskupeny do skupin. Platí zásada, že v každé takové skupině má být minimálně jeden takový lék plně hrazen z prostředků zdravotního pojištění. Na takový lék pak pacient žádné vlastní prostředky nedoplácí.
ad b) U léků částečně hrazených ze zdravotního pojištění pacient jistou část ceny léků doplácí z vlastních prostředků, zbývající je hrazena ze zdravotního pojištění. Tento režim se týká velkého počtu léků. Touto cestou jsou částečně šetřeny prostředky ze zdravotního pojištění (výdaje na léky jsou po výdajích na lůžkovou péči druhou nejvýznamnější výdajovou položkou - cca čtvrtina všech výdajů), také se tím omezuje poptávka po lécích a zabraňuje se tím i plýtvání s léky. Spoluúčast pacienta se stanoví jako rozdíl tržní ceny léků a výše úhrady ze zdravotního pojištění (tzv. referenční ceny).
ad c) Nehrazené léky jsou volně prodejné (k jejich nákupu kupující nepotřebuje lékařský předpis). Je možno je zakoupit i jinde než v lékárnách. Jejich cenu si kupující (pacient) hradí zcela sám. Od poloviny roku 2012 zdravotní pojišťovny přestaly proplácet léky, které jsou na trhu volně dostupné, a to i když na ně má pacient předepsán recept. Toto opatření výrazně zvýšilo výdaje obyvatelstva na léky.
V této souvislosti je třeba zmínit i trend výdajů obyvatelstva na léky. Ty v roce 2012 činily
5 587 Kč na 1 obyvatele, což je nárůst o 78 % proti roku 2011. Je tedy vidět, že výdaje obyvatelstva na léky prudce rostou, i když se v tomto vývoji jistě významně promítá ona změna úhrady z poloviny roku 2012, avšak jen za druhou polovinu roku 2012.
Obdobně jako u léků je cena konstruována u prostředků zdravotní techniky (zdravotní pomůcky). Pokud jde o jejich úhradu z prostředků zdravotního pojištění, pak zde platí, že z těchto prostředků jsou hrazena jen tzv. základní provedení (např. u brýlí), nadstandardní provedení se prodává za příplatek.