Ekonomika a pojišťovnictví

6.1 Historický vývoj zdravotního pojištění

Počátky zdravotního pojištění lze nalézt již ve středověku, a to v různých cechovních zajišťovacích spolcích. Tyto zajišťovací spolky vytvářely různé finanční fondy k podpoře svých členů v době nemoci či úrazu. Tedy již zde můžeme vysledovat profesní uzavřenost těchto systémů, se kterou se setkáváme i v dalších obdobích.
 
První skutečně moderní znaky pojistného systému v oblasti zdravotního pojištění je možno nalézt až v souvislosti s rozvojem průmyslové výroby, s nastupující érou kapitalismu, se kterou je spojen vznik tzv. dělnické třídy, tedy velké skupiny lidí námezdně pracujících. Tato skupina lidí byla vesměs sociálně slabá a prostředky na svoji obživu si opatřovala prací za mzdu. A pro tuto skupinu lidí stav nemoci nebo úrazu měl velmi tíživé důsledky, a to nejen pro ně osobně, ale i pro příslušníky jejich rodiny, protože v té době převládal tradiční model rodiny složené ze živitele (muže) a ostatních jejich členů, kteří byli na výdělku živitele existenčně závislí. Tehdy vznikající různé příspěvkové fondy byly tvořeny příspěvky dělníků, ale i jejich zaměstnavatelů a i různých charitativních organizací. I když v počátcích měly tyto fondy především charakter nemocenského pojištění, protože kryly především ztrátu výdělku v důsledku nemoci, postupně byly z těchto fondů kryty i náklady na zdravotní péči.
 
Skutečně povinné (zákonné) zdravotní pojištění vzniklo v roce 1849 v Prusku, a to jen pro jednu profesní profesi námezdně pracujících, a to pro horníky. Hornické povolání bylo v té době jedno z nejnebezpečnějších, protože u této profese docházelo často k pracovním úrazům a i k nemocím z povolání. Významné je, že pojistné na toto povolání již platili jak zaměstnanci, tak i zaměstnavatelé.
 
Dalším významným mezníkem ve vývoji zdravotního pojištění je rok 1883, kdy byl v Německu vydán zákon o povinném zdravotním pojištění pro dělníky. Pojistné na toto pojištění platili ze dvou třetin zaměstnavatelé a z jedné třetiny zaměstnanci (obdobně, jako tomu je dnes u nás). Toto zdravotní pojištění bylo koncipováno jako rodinné (tedy vztahovalo se i na rodinné příslušníky pojištěnce), i když nikoliv povinně, ale z hlediska pojistného krytí toto pojištění se vztahovalo na krytí nákladů na lékařské ošetření, na léky a od třetího dne nemoci i na nemocenské dávky. Vidíme tedy, že toto pojištění bylo vlastně kombinací zdravotního i nemocenského pojištění, a to v parametrech, které se kryjí v některých aspektech i s našimi dnešními parametry zdravotního a nemocenského pojištění.
 
Pokud jde o území našeho dnešního státu, to v konci 19. století bylo součástí Rakouska-Uherska. V Rakousku-Uhersku vyl obdobný zákon přijat v roce 1886 a vztahoval se na všechny zaměstnané osoby (tedy nejen na dělníky) a částečně i na živnostníky.
V roce 1887 byl v Rakousku-Uhersku přijat zákon o úrazovém pojištění.
 
V závěru 19. století byl prakticky v celé Evropě a i ve Spojených státech legislativně přijat princip, že pracovní úraz je rizikem zaměstnavatele (nikoliv zaměstnance). To mohlo mít vážné ekonomické důsledky pro zaměstnavatele a tento stav byl živnou půdou pro vznik nových pojistných produktů (druhů pojištění) pro komerční pojišťovny, které začaly zaměstnavatelům nabízet pojištění rizika úrazu jejich zaměstnanců. Pojistné náhrady se vztahovaly na úhrady léčebných výloh, invalidních dávek a i odškodnění pozůstalých.
 
První zdravotní pojištění vztahující se na veškeré obyvatelstvo bylo uzákoněno v roce 1939 na Novém Zélandu (Evropa v té době měla jiné, a to válečné starosti).
 
Po 2. světové válce byl v řadě západoevropských zemí (Velké Britanii, Dánsku, Itálii a dalších) systém zdravotního pojištění založený na samosprávných fondech nahrazen systémem národní zdravotní služby. Ta zahrnovala pojistné krytí pro veškeré obyvatelstvo a zajistila rovný přístup ke zdravotním službám. V dalších zemích byl uplatňován systém zdravotního pojištění na základě Bismarckova modelu (viz dále).
 
V zemích bývalého socialistického bloku včetně Československa byl v té době zaveden tzv. Semaškův model spočívající v postátnění jak poskytování zdravotní péče, tak i zdrojů na krytí nákladů na tuto péči. To zajistilo rovný přístup veškerého obyvatelstva k bezplatné zdravotní péči.