Ekonomika a pojišťovnictví
6.5 Pojistné na zdravotním pojištění
Ve statutárním pojištění převažuje tzv. průběžný systém financování. To znamená, že hodnota všech plnění a i administrativních nákladů na systém zdravotního pojištění bude odpovídat očekávané hodnotě příjmů do systému v daném období. V systému statutárního zdravotního pojištění se tedy prakticky nevytváří žádné významné rezervy pro budoucí období.
Ve statutárním zdravotním pojištění se pojistné obvykle odvíjí od výše příjmu pojištěnce. O sazbách pojistného lze samozřejmě hovořit jen v Bismarckově modelu zdravotního pojištění, neboť v Beveridgeově modelu není zdravotní pojistně odděleno od daňových příjmů.
V Bismarckově modelu je procentní sazba pojistného stanovena obvykle jako pevná, zákonem daná. Ve statutárním pojištění se však při stanovení výše pojistného nepřihlíží k rizikovým faktorům, jako je věk pojištěnce a jeho pohlaví, a ani k jeho zdravotní anamnéze.
.
Pojistné se obvykle dělí mezi zaměstnance a zaměstnavatele. V České republice je dlouhodobě sazba pojistného na zdravotní pojištění stanovena na 13,5 % z příjmů pojištěnce. Přitom dvě třetiny této sazby, tj. 9 % odvádí do systému zaměstnavatel a jednu třetinu, tj. 4,5 % zaměstnanec.
Sazba pojistného na zdravotní pojištění byla u nás stanovena na začátku pojistného systému v roce 1992 a od té doby se nezměnila, přestože ekonomické podmínky se od té doby změnily diametrálně (růst inflace, růst sazeb DPH apod.). Stanovení sazeb pojistného je tedy více záležitostí politické dohody než seriózních pojistných výpočtů.
Pojistné pro osoby samostatně výdělečně činné je stanoveno diferencovaně pro první rok činnosti a ostatní roky činnosti. Minimální výše pojistného je stanovena v závislosti na vývoji průměrné mzdy v národním hospodářství. Např. pro rok 2013 je tato minimální výše 1748 Kč měsíčně. V této sazbě je pomítnuta i politická snaha o podporu soukromého podnikání.
Za tzv. státní pojištěnce platí zdravotní pojištění stát. Jedná se o osoby bez vlastního příjmu, tedy děti, studenti do 26 let věku, důchodce, nezaměstnané apod. Výše pojistného za tyto osoby je stanovena pevnou částkou, která se nemění často. Např. v roce 2012 představovala 723 Kč měsíčně. Uvážíme-li, že průměrný náklad na pojištěnce za měsíc je přes 1700 Kč, tedy více než dvojnásobný, a že státních pojištěnců je cca 55 % ze všech obyvatel a navíc spotřebovávají (vzhledem k svému věku) cca 80 % celkových nákladů na zdravotní péči, pak je zřejmé, že dlouhodobě podhodnocená výše pojistného za tyto státní pojištěnce je jednou z příčin chronické nedostatečnosti zdrojů v systému zdravotního pojištění.
V roce 2013 ministr zdravotnictví několikrát podal do vlády návrh na navýšení pojistného za státní pojištěnce k zajištění stability systému zdravotního pojištění a, i když žádal o navýšení jen o 50, resp. 80 Kč měsíčně, tento jeho návrh nebyl přijat na potřebu nezvyšování schodku státního rozpočtu. V závěru roku 2013 za úřednické vlády však došlo k navýšení plateb za státní pojištěnce, a to o 64 Kč na osobu měsíčně, tedy na 787 Kč.
Od roku 2008 došlo v souvislosti s vydáním zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů k tzv. hornímu zastropování pojistného na zdravotní pojištění. V praxi to znamená, že z příjmů nad určitou hranici (ta byla stanovena na čtyřnásobek průměrné mzdy) se již pojistné na zdravotní pojištění neodvádí. I když toto opatření bylo součástí zákona nazvaného „o stabilizaci veřejných rozpočtů“, je zřejmé, že k žádné stabilizaci fondu zdravotního pojištění nepřispělo. Naopak. Znamenalo jeho další destabilizaci, neboť omezilo přítok zdrojů do systému zdravotního pojištění. V pozdějších letech se hranice horního zastropování posunula (v roce 2010 na šestinásobek průměrné mzdy). V roce 2013 byl systém horního zastropování pojistného na zdravotní pojištění zrušen.
Systém horního zastropování porušuje zásadu solidarity ve zdravotním pojištění. V některých zemích (např. Francie, Belgie) existuje naopak systém tzv. dolního zastropování zdravotního pojištění. To znamená, že z příjmů do určité výše se pojistné na zdravotní pojištění neodvádí a pojištěnci jsou přitom pojištěni. Tím se zvýrazňuje princip solidarity bohatých s chudými ve zdravotním pojištění.
Výše pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a jeho výběr jsou stanoveny zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Tento zákon byl od doby svého vzniku mnohokrát novelizován.
Pokud jde o odvod pojistného, zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance z objemu vyplácených mezd. Současně však odvádí i část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec (srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez jeho souhlasu).
Pojistné zaměstnavatel odvádí za jednotlivé kalendářní měsíce a je splatné v den, který je zaměstnavatelem určen pro výplatu mezd za příslušný měsíc.
Osoby samostatně výdělečně činné odvádějí pojistné formou záloh a doplatku. Záloha na pojistné je splatná do 8. dne následujícího měsíce za měsíc, na který se pojistné platí. Doplatek při ročním vyúčtování.
Osoby bez zdanitelných příjmů platí pojistné do 8. dne následujícího měsíce za měsíc, na který se pojistné platí.
Za tzv. státní pojištěnce odvádí pojistné ministerstvo financí, a to do 20. dne předcházejícího kalendářního měsíce.
Nebylo-li pojistné nebo záloha na pojistné zaplaceno do stanovené lhůty nebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, je plátce povinen platit penále ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení.
Promlčecí lhůta na dlužné pojistné je 5 let ode dne splatnosti.
jen v roce 2008 mělo za následek výpadek 17 mld. Kč do zdravotního pojištění (zdroj: iDnes)
§ 5, odst. 1 zákon č. 592/1992 Sb.