Vyziva_a_dietetika
6 Poruchy příjmu potravy
6 Poruchy příjmu potravy
6.6 Testovací otázky
Poruchy příjmu potravy jsou psychická onemocnění, kam řadíme záchvatovité přejídání, mentální anorexii a bulimii. O poruše příjmu potravy hovoříme tehdy, když člověk používá jídlo k řešení svých emocionálních problémů. V obtížné situaci se snaží ulevit svým pocitům pomocí jídla. Pro člověka, trpícího poruchou příjmu potravy přestává jídlo být jednou ze součástí jeho života, ale stává se pro něj „peklem“.
Záchvatovité přejídání – lidé trpící touto poruchou konzumují obrovská množství jídla, i když právě nemají hlad.
Mentální anorexie - lidé drží tak přísné diety, že nakonec váží méně než 85 % své normální tělesné hmotnosti a doslova umírají hladem (viz podkapitola 6.1).
Mentální bulimie – lidé trpící záchvaty přejídání, při kterých člověk během velmi krátké doby sní velké množství jídla, kterého se vzápětí snaží zbavit pročišťováním pomocí zvracení nebo projímadel (viz podkapitola 6.2).
Skutečnost, že poruchy příjmu potravy se vyskytují nejčastěji v období dospívání, není náhodná. U mladého člověka vrcholí právě v tomto období snahy o sebe přijetí a získání nezávislosti. Období adolescence tak přináší s sebou kromě prvních lásek i pocity nejistoty a zmatku. Dospívání neulehčuje mladým lidem a hlavně děvčatům ani tlak médií, propagujících vyhublost, jako symbol sexuální přitažlivosti a záruku profesionálního úspěchu. Kombinací určitých tělesných, psychologických či sociálně-kulturních faktorů, se porucha příjmu potravy může stát jedním z řešení stresujícího období dospívání. Zpočátku přísné diety, nadměrné cvičení nebo zvracení dávají člověku zpočátku pocit, že se dokáže kontrolovat a vytvářejí iluzi úspěchu, dokonce i zvýšeného sebevědomí. Problém je ale v tom, že taková iluze netrvá dlouho. To, co mělo původně přinést řešení (dieta, zvracení, vyhublost) se stává pastí. Namísto toho, aby člověk přizpůsoboval příjem potravy svému životu, přizpůsobuje svůj život nevhodným stravovacím návykům. Poruchy příjmu potravy už dávno nejsou exkluzivní poruchou, která postihuje hlavně modelky a děvčata z vyšších sociálních vrstev. Přibývá počet nemocných s různým vzděláním, kulturním a rodinným zázemím. Rozšiřuje se věková hranice začátku onemocnění. Je nepopíratelné, že v případě vzniku poruchy příjmu potravy jde o vážné onemocnění postihující organizmus, psychiku i společenský život jedince. Není již čistě klinickou záležitostí, ale vyžaduje si, kromě pozornosti lékařů a psychologů, i pozornost speciálních pedagogů i učitelů a rodiče. Tyto skutečnosti se stávají mezi mládeží stále rozšířenější. Komplexní charakter mentální anorexie a bulimie, jejich závislost na společenských a kulturních vlivech a velmi křehká hranice mezi normou a patologií jsou stavy mezi obory psychiatrie, nutričního lékařství, psychologie, sociologie a mnohých dalších oborů.
Etiologie a komorbidita poruch potravy
V minulosti bylo v souladu s určitými dobovými tématy a koncepty duševního zdraví za klíč k řešení problému poruch příjmu potravy pokládáno téměř vše od neurohumorálních poruch, přes vztah matky a dítěte, až po narušené rodinné vztahy. Téměř vždy jde o určitou konstelaci vlivu různých sociokulturních a rodinných faktorů, nepříznivých životních událostí, osobnostních rysů, vývojových a biologických faktorů. V osobní a rodinné anamnéze pacientů s mentální anorexií a bulimií se můžeme setkat jen s některými nespecifickými rizikovými faktory, které se často vyskytují i u jiných duševních poruch. Většina autorů však zdůrazňuje přítomnost různých faktorů a hovoří o biopsychosociálních faktorech poruch příjmu potravy.
Sociální a kulturní faktory
Mnozí autoři se domnívají, že podstata problémů poruch příjmu potravy, je v rychle měnící se kultuře, která nekriticky oslavuje vyhublou štíhlost a nadměrnou sebekontrolu. Z argumentů, které podporují tuto hypotézu je především rostoucí incidence poruch příjmu potravy v zemích „západního světa“, především u baletek, modelek a v kulturách, které se po druhé světové válce snažily rychle přizpůsobit západnímu stylu. Na možný vztah mezi incidencí mentální anorexie a sociálním tlakem poukázal Ryle už v roce 1939. Především to byla H. Bruch (1978), která připomenula, že módní ideál nepřímým způsobem má dosah na lehce ovlivnitelné adolescenty. Ti pak ve štíhlosti vidí cestu ke kráse a úspěchu a sebekontrolu spojují s kontrolou tělesné hmotnosti. Úspěch a štíhlost považují za nejdůležitější stránku fyzické přitažlivosti. V poslední době jsou médii agresivněji prezentované štíhlé ideály krásy jako například stále více vyhublé modelky. Mnohé reklamy a oznamovací prostředky vzbuzují u žen falešnou představu o tom, že vše je možné a jak je jednoduché zhubnout. Zároveň poskytují nesmyslná, nepravdivá a často i nebezpečná doporučení. V takovém společenském prostředí je nezvládnutí diety a mírná nadváha vnímaná jako selhání a v mnohých případech vedou k sociální diskriminaci, izolaci a sníženému sebevědomí. Naopak předsudky vůči obézním se podle některých autorů stalo kulturním fenoménem. Obézní lidé jsou představováni jako leniví, hloupí a škaredí. Speciální předsudky vůči obézním ženám jsou mnohem větší než k obézním mužům. Sociální a kulturní tlaky na dodržování štíhlosti jsou v rozporu nejen s biologickou variabilitou a přirozeností lidského těla, ale i oslabují sebevědomí žen, kterým jsou předkládány úplně nerealistické cíle a vzory. Tyto postoje a kognitivní vzory potom lehce vyústí do nadměrné kontroly tělesné hmotnosti. K dalším sociálně-kulturním faktorům, které jsou uváděné ve spojitosti s rozvojem poruch příjmu potravy, patří kladený vysoký tlak na ženy, který souvisí se širší škálou profesionálního uplatnění. Ženy si totiž musí udržet přirozenou přitažlivost a současně se velmi rychle adaptovat požadavkům profesionálního úspěchu a výkonu. Mentální anorexie a mentální bulimie jsou považované za kulturní podmíněné syndromy. Významný je nejen vliv médií, sociálních hodnot těla a vzhledu. Dále jsou to kulturní, sociální a zdravotní vlivy významu jídla, měnící se životní styl, role a postavení ženy ve společnosti. V neposlední řadě je to mnoho dalších, nespecifikovaných, sociálních vlivů, jakými jsou zvýšená sociální úzkost, soutěživost, snížená sebekontrola, úpadek jídelní kultury – fast foody apod.
Biologické faktory
- Ženské pohlaví
Jeden z nejvýznamnějších faktorů pro rozvoj poruch příjmu potravy je ženské pohlaví. Riziko vzniku mentální anorexie je u žen několika násobně větší. Ženské tělo je důležitější a proporce těla žen hrají jinou úlohu než u muže. K nejdramatičtějším tělesným a psychickým změnám, které mohou být významné z aspektu vzniku poruch příjmu potravy, dochází v průběhu puberty a adolescence. V této životní etapě dochází k rychlému tělesnému růstu, což je spojeno s přibýváním tukových zásob. Toto může znamenat pro dospívající děvčata velkou katastrofu. Z hlediska etiologie poruch příjmu potravy je významný čas nástupu puberty. Tyto děvčata bývají totiž menší a silnější a proto se více zabývají svou postavou. V souvislosti s ženským pohlavím nesmíme zapomenout ani na takzvanou „biologii býti ženou“, která bývá často spojena se stejně významným rizikem vzniku poruch příjmu potravy, jakými jsou společenské a kulturní požadavky na ženskou roli.
- Tělesná hmotnost
S narůstající hmotností úměrně roste u žen nespokojenost s vlastním tělem a tím se zvyšuje riziko redukčních diet a bulimie. Je známé, že při úbytku tělesné hmotnosti se ztrácí tuková i svalová hmota. Méně se však ví o situaci při opakujícím se kolísání hmotnosti, kdy se předpokládá, že tuk se získává rychleji. Mentální anorexie a bulimie se nejvíce objevují v životních obdobích, která jsou spojena s dramatickými tělesnými změnami (dospívání nebo těhotenství), proto mají často bulimici a anorektici v anamnéze uvedenou nadváhu nebo obezitu či naopak vyhublost v rodině.
- Menstruační cyklus
Podle některých autorů zabývajících se poruchami příjmu potravy může nepravidelnost menstruačního cyklu v některých případech souviset se vznikem anorexie. Kromě nízkého příjmu energie sehrává významnou úlohou i nižší příjem bílkovin a emoční stres, což vede k endokrinním změnám a amenorei, po které následuje ztráta tělesné hmotnosti.
- Puberta
Nejtypičtějším obdobím vzniku mentální anorexie a bulimie je období puberty. Důležitou úlohu zde sehrává především osobnost jedince. Vnitřní nejistota dospívajících děvčat sehrává významnou úlohu při vzniku poruch příjmu potravy. Malnutrice spojena s mentální anorexií však velmi často přeruší fyzický vývoj. Zastavuje se tělesný růst a mohou se vyskytovat i jiné projevy zastavení puberty podle toho, kdy nemoc propukne. Určitou roli při vzniku poruch příjmu potravy sehrávají i negativní emoce (podrážděnost, labilita, změny nálad), které často provázejí hormonální změny v pubertě. Pubertu a dospívání je možné považovat za období kumulace různých rizikových faktorů, které mohou být spojené s mimořádným stresem.
- Životní události
Různé životní události a situace jsou považovány za významné predisponující anebo spouštěcí faktory poruch příjmu potravy. Nejčastější příčiny onemocnění, které samotní pacienti udávají, jsou různé narážky na obezitu a tělesný vzhled, sexuální či jiné konflikty, významné životní změny, osobní neúspěchy, problémy v rodině, nebo dokonce odloučení od rodiny. Většinou se jedná o události související s narušením rodinných nebo sociálních vztahů, ale i s léčbou nějakých zdravotních problémů.
- Rodinné a genetické faktory
Velká část pacientů, jejich rodin i terapeutů popisuje rozvoj a začátek poruch příjmu potravy v obdobích různých životních událostí. Už samotný výskyt anorexie je v rodinném kontextu nejbližších příbuzných ženského pohlaví pokládaná za velmi významný rizikový faktor. Matky anorektiček bývají popisované jako velmi dominantní a často nespokojené, což vede k patologickým požadavkům na jejich děti. Rodiny s anorektickými dětmi jsou charakterizované jako rigidní, vyhýbající se konfliktům, jejich řešením a zároveň těžce vyjadřují svoje pocity. Často přichází ke spojení dítěte s jedním z rodičů a vyloučení toho druhého na okraj. Nedostatky ve fungování rodiny se považují za rozhodující z hlediska vzniku a rozvoje poruch osobnosti. I když zatím nejsou jednoznačné důkazy o míře a mechanizmu genetické podmíněnosti poruchy příjmu potravy, je dokázané, že jedinci s pozitivní anorektickou anebo bulimickou rodinnou historií mají vyšší sklon k dodržování rigidních diet (KRCH, 2005).
Emocionální faktory
U pacientů s poruchami příjmu potravy se velmi často vyskytují deprese a úzkostné stavy. Většina depresivních a úzkostných příznaků je přímo spojena s obavami o postavu a tělesnou hmotnost. Symptomy deprese jsou vysvětlené jako důsledky různých zdravotních, psychických a sociálních problémů spojených s malnutricí a poruchami sebekontroly. Většina depresivních a úzkostných příznaků je přímo spojena s obavami o postavu a tělesnou hmotnost. Časté pocity méněcennosti u bulimiků souvisí se selháním kontroly nad příjmem potravy a s neschopností dosáhnout přijatelné tělesné hmotnosti, jakou by si přáli. U anorektiků jsou nejčastější zaznamenané depresivní a obsedantní příznaky. Některé výsledky studií naznačují, že depresivní rysy a afektivní porucha mohou hrát důležitou úlohu jako predisponující faktor poruch přijímání potravy (KRCH, 2005).
- Osobnost
Někteří autoři uvádějí, že jádrem patologických příčin poruch příjmu potravy jsou určité osobnostní rysy nebo specifické poruchy osobnosti. Typičtí anorektici se zaměřuje na dosažení úspěchu, dodržující společenské normy a rodinné hodnoty. Chybí jim ovšem fantazie, vynalézavost a nezávislost. Více kontrolují vlastní emoční chování, respektují společenské a etické normy, jsou přitom méně asertivní. U bulimiku je typická afektivní instabilita a snížená sebekontrola. Hodnocení psychického stavu pacientů s poruchami příjmu potravy může ovšem výrazně ovlivnit psychiatrická hospitalizace, stejně jako i různé psychické a endokrinní abnormality způsobené nutriční nerovnováhou a hladověním. Pomocí výzkumu bylo dokázáno, že anorektičtí pacienti trpí neurotismem, introverzí a úzkostí. Myšlenky na jídlo jsou paradoxně posilňované hladověním. Jedinci trpící poruchami příjmu potravy, jsou vnitřně velmi heterogenní. Často jsou u nich přítomné hysterické rysy, egocentrismus, nízké sebevědomí, přecitlivělost, narcistická porucha osobnosti anebo sociální úzkost.
Závislost na psychoaktivních látkách
Oslabení sebekontroly, impulzivita, nutkavost nebo nezdrženlivost jsou psychické charakteristiky, které se vyskytují často v souvislosti s abúzem psychoaktivních látek, a jsou typické i při poruchách příjmu potravy. Obě tyto poruchy narušují psychický i sociální život nemocných a jsou spojené s nadměrným zájmem o danou substanci (jídlo, alkohol apod.). Často je přivádějí do izolace a k podvádění. Přejídání se, stejně jako i psychoaktivní látky, jsou používané ke kontrolování emocí a zvládnutí stresu. V obou dvou případech pacienti trpí pocitem neschopnosti přerušit návyk, nekompetentnosti v terapii, ke které jsou velmi často ambivalentní. Alkohol a cigarety se často používají na zahnání hladu a snížení chuti do jídla. Jisté je, že obě poruchy dokonale narušují psychickou pohodu a sociální fungování.
Klinický obraz
Klinický obraz se ve 30-40 % případů mentální anorexie mění v bulimický typ a více než polovina pacientů s mentální bulimií uvádí kratší nebo delší období anorexie v anamnéze. Přibližně 10 až 20 % nemocných s poruchou příjmu potravy zůstává nezlepšeno a postupně přibývají další psychopatologie a zdravotní obtíže. Poruchy příjmu potravy mohou způsobovat řadu zdravotních komplikací, které souvisí především s váhovým úbytkem a nedostatečnou výživou nebo jsou důsledky zvracení, nadužívání projímadel nebo diuretik. Velká část nemocných má různé srdeční obtíže, které jsou způsobeny snížením bazálního metabolismu nebo souvisí s narušením elektrolytové rovnováhy u pacientek, které zvrací. Častým důsledkem váhového úbytku je citlivost na chlad, únavnost, poruchy cirkulace a osteoporóza. Nebezpečí podvýživy a dehydratace výrazně vzrůstá s klesajícím věkem a klesající tělesnou hmotností nemocného.
Léčba poruch příjmu potravy
Podstata léčby poruch příjmu potravy spočívá ve všestranném přístupu, který bere v úvahu heterogennost nemocných s poruchami příjmu potravy a jejich rozdílné biologické, psychologické a sociální potřeby. Léčba je založena na intervencích, které směřují ke změně nevhodných postojů a návyků, a na potlačení vlivů, které je posilují nebo brání potřebné změně. Nemocnému je nabízená maximální zodpovědnost v léčbě, je posilováno jeho sebevědomí a pozitivní zkušenost s vlastním tělem. Možnost léčebných postupů, hlavně psychoterapeutických, se v posledních letech výrazně rozšířila. Terapie poruch příjmu potravy se v poslední době přiklání k používání různých terapeutických přístupů s ohledem na klinické rysy pacienta a podle jeho reakcí na jednotlivé druhy poskytované léčby. Nejčastěji je používaná psychoterapie ve spojení s farmakoterapií. Prvořadým cílem léčby je změnit jídelní chování pacienta, oslabovat jeho nevhodná očekávání, a v případě vyhublosti zvýšit jeho tělesnou hmotnost. Pacient se postupně učí neustupovat strachu z tloušťky, vydržet nepříjemné pocity spojené s příjmem potravy a relativizovat nepřiměřené ambice týkající se sebekontroly, jídla i tělesných proporcí.
Hospitalizace
Nejčastějším důvodem k hospitalizaci nemocných s poruchami příjmu potravy je potřeba jejich lékařské stabilizace. V těchto případech je z lékařského hlediska nemocniční léčba nutná, ale nemusí to automaticky znamenat, že se pacient vyléčí. Závazek aktivní spolupráce pacienta je ovšem nevyhnutelný v případě, že hospitalizace je zamýšlená jako důležitý krok v procesu uzdravení. Součástí procesu uzdravení je také pobyt v nemocnici a není zaměřený pouze na fyzickou stránku onemocnění. Soustřeďuje se i na psychické problémy, které poruchu příjmu potravy udržují nebo s ní souvisejí. Získat pacienta k aktivní spolupráci vyžaduje často velmi velké úsilí ve všech fázích léčebného procesu. Při rozhodování o potřebě hospitalizace pacientů s poruchami příjmu potravy existuje několik obecných pravidel. Patří k nim:
- nezbytný návrat k normální tělesné hmotnosti nebo přerušení trvalého úbytku hmotnosti u vyhublých pacientů,
- přerušení záchvatu přejídání se, zvracení nebo zneužívaní projímadel v případech, které jsou spojené s vážnými somatickými komplikacemi nebo představují vážné zdravotní ohrožení,
- zhodnocení a léčba jiných, potencionálně vážných zdravotních těžkostí,
- léčba některých přidružených stavů jakými je těžká deprese, riziko sebepoškozování anebo zneužívání psychoaktivních látek,
- pacient nereaguje na aktuální psychologickou léčbu.
Délka hospitalizace závisí od počtu týdnů nebo měsíců, které jsou nutné k získání alespoň 90 % cílové tělesné váhy. Za předpokladu optimální spolupráce je doporučena rychlost hmotnostního přírůstku okolo jednoho až jednoho a půl kilogramu za týden. Krátkodobá hospitalizace není vhodná pro vyhublé pacienty s mentální anorexií, které je třeba postupně realimentovat. Denní stacionář nebo částečná hospitalizace je pro většinu nemocných výhodnější formou terapie. Tyto programy jsou nesporně ekonomicky výhodnější než plná hospitalizace a zároveň nemocnému nabízejí bezproblémový přechod mezi hospitalizací a ambulantní péčí. Existují různé modely denních léčebných programů, které mají mnoho společných znaků s programy pro hospitalizované pacienty. Hlavní rozdíl je v tom, že pacienti nezůstávají v nemocnici přes noc.
Ambulantní lékařská péče
Existují někteří chroničtí nebo nespolupracující pacienti, kteří přešli už několika různými formami léčby a dospěli k tomu, kdy už nechtějí podstoupit další léčbu nebo souhlasí s tím, že další psychoterapie má jen velmi malou naději na úspěch. V těchto případech je třeba uvažovat o „lékařské péči“, která má jiný cíl od psychoterapie. Tato lékařská péče se nezaměřuje na „překonání poruch příjmu potravy“, ale na návrat pacienta do stavu somatické a psychické stability. Může být vykonávaná individuálně nebo ve skupině s týdenními konzultacemi a lékařským dohledem. Lékaři by měli kontrolovat i tělesnou váhu, elektrolyty a jiná životně důležitá kritéria zdravotního stavu.
Rodinná terapie
Léčbou první volby u mladých pacientů a u některých pacientů žijících se svou rodinou je rodinná terapie. V případech, kde jsou v popředí rodinné konflikty, by měla být rodinná terapie považovaná za vhodný doplněk k individuální terapii i u starších pacientů. I když rodinná terapie není základním způsobem léčby, může být podrobné rodinné vyšetření velmi důležité pro plné porozumění některých specifických problémů a pro práci s nimi. Rodinní terapeuti jsou přesvědčeni, že poruchy příjmu potravy často odrážejí určité dysfunkční role, konflikty nebo interakční vzorce v rodině. K doporučení rodinné terapie u mladých pacientů existují teoretické i praktické důvody. Z vyloženě praktického hlediska pacient bydlící doma se svými rodiči má tu výhodu, že příbuzní se o to více snaží podporovat terapeutický cíl. Rodinná terapie může být včleněna do dlouhodobějšího léčebného plánu.
Psychoterapie
Psychoterapie se stala běžně uznávanou léčbou mentální anorexie i bulimie. Individuální psychoterapie je terapií doporučovanou těm pacientům, pro které není vzhledem k jejich věku vhodná rodinná terapie a kteří mají středně těžké až vážné příznaky. Psychoterapie vytvořena Fairburnem a jeho spolupracovníky zdůrazňuje pro mentální bulimii následující hlavní body:
- vedení záznamů o jídle a záchvatech přejídání se,
- změna schématu stravovacího chování se - pravidelné vážení,
- zavedení prevence relapsu.
U mentální anorexie trvá psychoterapie obvykle déle než u mentální bulimie a kognitivní intervence se zaměřují na širší cíle, které obsahují různé osobní a interpersonální oblasti. Do dlouhodobé psychoterapie se často začleňují i prvky interpersonální a rodinné terapie.
Kognitivně-behaviorální terapie
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) představuje jeden ze základních směrů současné psychoterapie, který zhruba v 70. letech 20. století vznikl integrací přístupů behaviorální a kognitivní terapie. KBT vychází z teorie, že příčnou problémů je nevhodné chování a myšlení, které je naučené a udržované vnějšími a vnitřními faktory. V terapii se může klient toto chybné chování a myšlení odnaučit, přeučit nebo se může naučit novým, vhodnějším způsobům řešení problému. Kromě změny chování se terapie zaměřuje na ovlivňování emocí a kognitivních procesů, které jsou s nežádoucími projevy spjaty. KBT se stala běžně uznávanou léčbou mentální bulimie a vytváří teoretické základy pro značnou část léčby mentální anorexie. Individuální KBT je terapií doporučovanou těm pacientům, pro které není vzhledem k jejich věku vhodná rodinná terapie a kteří mají středně těžké až vážné příznaky.
Interpersonální psychoterapie
Věnuje pozornost současným mezilidským vztahům jako zdroji potíží pacienta. Vede pacienta k objevení a pochopení souvislostí mezi jeho příznaky a mezilidskými vztahy a pak k poznání, jak se na problémových, konfliktních, frustrujících či traumatizujících vztazích sám podílí svými vlastními postoji a reakcemi, svým způsobem prožívání a chování. Tato metoda věnuje pozornost i tomu, z čeho současné nevhodné reakce v mezilidských vztazích vyplývají, jak se na nich podílí nedostatečně nebo nevhodně zpracované zážitky z minulosti.
Farmakoterapie
Převažuje všeobecný názor, že nejvhodnější kombinací při léčbě poruch příjmu potravy je psychoterapie s farmakoterapií. O farmakoterapii by se mělo uvažovat hlavně u mentální bulimie nebo u záchvatovitého přejídání se, když neuspěje kognitivně behaviorální terapie. Doporučuje se proto, aby farmakoterapie u pacientů s mentální bulimií nebyla hlavním způsobem terapie z těchto důvodů:
- účinnost psychologických intervencí,
- riziko vedlejších účinků léků,
- vysoké procento relapsů po vysazení léků.
Antidepresiva by se měly brát jako vhodný doplněk pro pacienty s anorexií a bulimií u kterých není účinná psychosociální terapie.
Záchvatovité přejídání
Neexistuje žádný jednoduchý test, pomocí kterého bychom mohli s určitostí zjistit, zda někdo trpí záchvatovitým přejídáním. Jedna z definic záchvatovitého přejídání uvádí, že celý den postižené osoby se točí kolem jídla. Téměř všechny její nejintenzivnější pocity - strach, pocit viny, očekávání, potěšení - souvisejí s jídlem. Těší se na jídlo, cítí se provinile, protože snědla něco sladkého, bojí se, že se přestane ovládat a bude mít záchvat přejídání. Záchvat přejídání znamená konzumaci velkého množství jídla během krátkého časového období. Postižená osoba pokračuje v jídle i potom, co utišila svůj hlad. Když nakonec přece jen přestanou jíst, je jim už většinou nevolno a cítí se plně. Nedokáží se ale zastavit dřív, dokud nesnědí to své určité množství jídla. Jiní prostě jedí obrovské porce jídla nebo jedí velmi často. Jedí způsobem, který vypadá poměrně normálně, ale jejich vztah k jídlu neurčuje hlad nebo snad dokonce potěšení z jídla, ale je ovládán úzkostí, strachem, pocitem frustrace nebo hněvu. Při záchvatovitém přejídání lidé obvykle nemívají z jídla žádné zvláštní potěšení, po jídle se cítí provinile a zahanbeně. Někdy cítí, že způsob, kterým jedí, je dokladem jejich naprostého nedostatku sebekontroly, dokladem, že svůj život nezvládají. Někdy mají pocit méněcennosti nebo závisti vůči lidem, kteří vypadají, že si s jídlem dovedou poradit lépe. Záchvatovité přejídání může zároveň znamenat nutkavé dodržování diet. Pro postižené osoby je jídlo zdrojem strachu a úzkosti, jejich veškeré úvahy a prožitky se soustřeďují na jídlo.
Příznaky záchvatovitého přejídání – postižený:
- tajně nakupuje a konzumuje jídlo,
- je zahanbený, pokud je spatřen při jídle,
- konzumuje neobvykle velké množství jídla, například celé dorty nebo více chodů najednou,
- neustále jí, denně více než tři hlavní jídla a dvě svačiny,
- často jí i tehdy, když je úplně plný,
- reaguje jídlem na špatné nebo dobré zprávy,
- jí, když se nudí, když je nervózní, frustrovaný, rozzlobený nebo osamělý,
- celý den si plánuje úplně nebo hlavně podle jídla,
- má přátele, se kterými ho spojují jenom společné aktivity, související s jídlem,
- má zvláštní rituály, které se týkají potravin a jídla,
- bojí se zůstat sám s jídlem,
- má silné pocity viny nebo zahanbení ve vztahu k potravinám a jídlu,
- střídá období těžkého přejídání s obdobím přísné diety,
- neustále se bojí, že bude tlustý.
Záchvatovitým přejídáním trpí převážně ženy. Porucha se objevuje u lidí všech věkových skupin. Někdy se v rodinách přenáší jako navyklý způsob reakce v určitých emocionálních chvílích, zatímco v jiných rodinách se vyvine pouze u jednoho z členů. Záchvatovité přejídání prochází různými společenskými i kulturními vrstvami. Není určováno množstvím jídla nebo tělesnou hmotností, ale způsobem, jakým se člověk ve svém životě vypořádává s jídlem, potravinami a tělesnou hmotností.
Zdravotní důsledky záchvatovitého přejídání:
- obezita-hmotnost alespoň o 25 % vyšší než je normální tělesná hmotnost (dle BMI),
- diabetes mellitus,
- problémy se srdcem, s krevním oběhem, s tlakem,
- náchylnost k infarktu myokardu,
- náchylnost k cévní mozkové mrtvici,
- problémy s pohyblivostí,
- nebezpečí vyústění choroby v další poruchy příjmu potravy - anorexie či bulimie.
Poruchy výživy
Poruchy výživy jsou v dnešní společnosti jeden z nejčastějších problémů. Poruchy příjmu potravy úzce souvisí s ostatním poruchami výživy, které hraji významnou roli v etiologii poruch příjmu potravy. Následující podkapitoly představují nejčastěji se vyskytující poruchy výživy včetně mentální anorexie a bulimie.
Literatura:
Občanské sdružení Anabell. [online]. 2014 [cit. 2014. 10. 4]. Dostupné z: http://www.anabell.cz.
ANON. Obezita.cz. [online]. 2014 [cit. 2014. 12. 4]. Dostupné z: http://obezita.cz/obezita/priciny-obezity/.
BEŇO, I. Náuka o výžive. 2. vydání. Martin: Osveta, 2008. 146 s. ISBN 80-8063-126-3.
GROFOVÁ, Z. Nutriční podpora: praktický rádce pro sestry. Praha: Grada Publishing, 2007. 237 s. ISBN 978-80-247-1868-2.
HAINER, V. et al. Základy klinické obezitologie. 2. Přepracované vydání. Praha: Grada Publishing, 2011. 422 s. ISBN 978-80-247-3252-7.
KASTNEROVÁ, M. Poradce pro výživu. České Budějovice: Nová Forma, 2011. 377 s. ISBN 978-80-7453-177-4.7
KOHOUT, P. et al. Základy klinické výživy. Praha: Forsapi, 2009. 113 s. ISBN 978-80-87250-05-1.
KOHOUT, P. et al. Vybrané kapitoly z klinické výživy I. Praha: Forsapi, 2010. 184 s. ISBN 978-80-87250-08-2.
KRCH, F. et al. Poruchy příjmu potravy. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. 255 s. ISBN 80-247-0840-X.
KRCH, F. Bulimie: Jak bojovat s přejídáním. 3. Doplněné a přepracované vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. 195 s. ISBN 978-80-247-2130-9.
KUNOVÁ, V. Zdravá výživa. 2. přepracované vydání. Praha: Grada Publishing, 2011. 140 s. ISBN 978-80-247-3433-0.
MUSIL, D. Klinická výživa a intenzivní metabolická péče. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 109 s. ISBN 80-244-0566-0.
PÁNEK, J. et al. Základy výživy. Praha: Svoboda Servis, 2002. 206 s. ISBN 80-86320-23-5.
PAPEŽOVÁ, H. Spektrum poruchy příjmu potravy: interdicsiplinární přístup. Praha: Grada Publishing, 2010. 424 s. ISBN 978-80-247-2425-6.
SVAČINA, Š. et al. Klinická dietologie. Praha: Grada Publishing, 2008. 384 s. ISBN 978-80-247-2256-6.
ZADÁK, Z. Výživa v intenzivní péči. 2. rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. 542 s. ISBN 978-80-247-2844-5.